Kód CZ 18427 Výsluní
(Suniperk, Sonnenberg)
Připojené: Kýšovice, Sobětice, Třebíška, Úbočí, Volyně
Kostel
sv.Václava Zdroj 2) Neorománský, 1853-7 A.Wildt Fara ... Socha
sv.Anny
Zdroj 2) 1695 Socha
P.Marie
Zdroj 2) 1705 Socha
sv.Jana Nepomuckého
Zdroj 2) od K. L. Waitzmanna z roku 1765 Kříž Zdroj 2) 1858 Památník
padlým
Zdroj 2) 1897 Radnice Zdroj C) ... |
Panství Politický okres
Chomutov, s.o. Hora sv.Šebestiána 1961 Okres Chomutov 2003 Pověřený městský úřad Historie
obce
Založeno bylo v
letech 1543–1547 a brzy se stalo horním městem, u kterého se těžily rudy
stříbra a železa. Přestože císař Rudolf II. v roce 1597 povýšil Výsluní na
královské horní město, hornictví v té době již upadalo. Obyvatelé se proto
postupně začali věnovat řemeslům a zemědělství. Dominantní plodinou se stal
len, který zpracovávala řada dílen. Ve druhé polovině devatenáctého století
se město stalo oblíbeným letoviskem. Úpadek nastal po druhé světové válce s
odchodem německých obyvatel, ale po roce 1989 začali obyvatelé s postupnou
obnovou města. Někteří autoři
datují vznik města již do třináctého století,[3] ale z rozboru písemných
pramenů vyplývá, že Výsluní vzniklo až v letech 1543–1547. První písemná
zmínka z roku 1547 se nachází v kadaňské městské knize a uvádí jména dvou
hormistrů. Zakladatelem zřejmě byl Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic,
který v roce 1542 získal Sobětice s okolními vesnicemi, na jejichž pozemcích
bylo město vyměřeno. Jako městečko se Výsluní poprvé uvádí v roce 1562.[4] V
roce 1565 Bohuslav Felix městečku udělil, kromě jiných, práva volného pohybu,
užívání pečeti, soudní právo, právo pořádat pravidelný týdenní a dva výroční
trhy, právo obchodovat s pivem a vínem a potvrdil hornické výsady. Jeho syn
Jan Waldemar Hasištejnský z Lobkovic navíc Výsluní v roce 1584 povýšil na
horní město. Posledním
majitelem z hasištejnské větve Lobkoviců byl Bohuslav Jáchym, který své
chomutovské panství vyměnil roku 1589 s Jiřím Popelem z Lobkovic za Mladou
Boleslav. Nový majitel zahájil na Chomutovsku proces rekatolizace, v jehož
důsledku se část protestantů z Výsluní odstěhovala. Zlepšení situace přinesl
až jeho mocenský pád v roce 1594, kdy mu císař Rudolf II. nechal zabavit
veškerý majetek. V té době však již hornictví ve městě upadalo, a proto se
císař rozhodl Výsluní povýšit na královské horní město a vybavil je mnoha
privilegii, která měla pomoci s obnovením prosperity. Horníci byli osvobozeni
všech od daní, poplatků, robot a služby ve vojsku. Zároveň jim udělil osobní
svobodu a dědičné právo k veškerému majetku. Císař Matyáš v roce 1615 povolil
používat městský znak, o rok později udělil právo svobodné pastvy a využívání
vody z vodního kanálu. Roku 1617 se město za téměř 849 kop grošů vykoupilo ze
všech poddanských povinností. Aby mohlo tuto částku zaplatit, muselo si
půjčit 500 tolarů od Linharta ze Štampachu, kterému patřilo sousední
ahníkovské panství. Podobně jako
nedalekou Horu Svatého Šebestiána Výsluní těžce postihla třicetiletá válka.
Zničující bylo zejména období v letech 1639–1641, kdy v okolí proběhlo
několik bitev. V březnu roku 1640 bylo město, údajně nešťastnou náhodou,
dokonce vypáleno švédským vojskem generála Johan Banéra. Požár přečkalo pouze
šest domů.[6] Berní rula z roku 1654 zde uvádí pouze 39 obydlených usedlostí.
Většina obyvatel se tehdy živila řemesly.[8] Provoz dolů byl finančně
náročný, a proto stát ponechával část vybraných daní městu, aby je používalo
k jejich údržbě. V letech 1644–1647 byla otevřena štola Jonáš a měšťané
dolovali na vlastní náklady ještě po roce 1665. Na přelomu 17. a
18. století byla pokusně těžena stará opuštěná ložiska, ale bez ekonomicky
zajímavých výsledků. S přestávkami se těžilo v dolech Antonín, Erasmus a v
obecním dole Trojice, jehož provoz ustal až po roce 1720. Další tři doly byly
otevřeny okolo poloviny 18. století: Požehnání boží (1744–1745), Milostivá
ruka Páně (1765–1767) a Juda Tadeáš (s přestávkami 1765–1767). Štola Judy
Tadeáše se nacházela naproti Dolskému mlýnu v údolí Prunéřovského potoka a
měřila 287 metrů. Poslední malé stříbrné doly byly uzavřeny až roku 1882.
Kromě stříbra se mezi městem a Soběticemi těžila železná ruda v dole Václav,
který s přestávkami fungoval v letech 1803 až 1849. Roční produkce se
pohybovala mezi 40–150& tunami krevelu za rok. Ruda obsahovala příměs
manganu a v perštejnských železárnách, kam se dodávala, se používala jako
přísada při tavení kvalitnějších rud. S úpadkem
hornictví si museli lidé hledat nové zdroje obživy. Vzhledem k nepříznivým
přírodním podmínkám se zde příliš nerozšířilo zemědělství a mělo pouze
doplňkový charakter. Řada lidí se začala živit výrobou krajek, obchodováním s
léčivými rostlinami a s kobaltovou barvou z Kryštofových Hamrů. Postupně
vznikaly velké kapely, které vydělávaly peníze hraním v řadě zemí světa. V
osmnáctém století se rozšířilo pěstování lnu, na které navazovala výroba
textilních výrobků v ceších tkalců a pláteníků. Kromě dalších řemeslníků mělo
město dva mlýny a pivovar. Ve druhé polovině devatenáctého století byla
otevřena továrna na samet, později přeměněná na tkalcovnu. Stále se vyráběly
krajky, prýmky, smuteční zboží (rubáše, polštářky) a v několika firmách také
cikorka. Počátek
devatenáctého století byl spojen s napolenskými válkami. V roce 1813
rozšířili procházející vojáci nakažlivé nemoci, kterým podlehla řada
obyvatel. Později však došlo k novému rozvoji města. V letech 1838–1842 byla
postavena silnice z Křimova do Přísečnice a roku 1872 byla dokončena železnice
z Chomutova do Vejprt, díky které sem začalo přijíždět mnoho lidí na letní
byt. Na bohatém společenském životě se podílelo patnáct spolků (dobrovolní
hasiči, ostrostřelci, pěvecké, hudební aj.). V padesátých letech vznikl nový
kostel. Teprve v roce 1898 místní postavili vodovod, který přiváděl vodu ze
studní na Třebíšském vršku. Ve dvacátém
století začal počet obyvatel klesat, protože někteří lidé odcházeli do měst v
krušnohorském podhůří, kde si nacházeli zaměstnání v rozvíjejícím se
průmyslu. Během druhé světové války byl roku 1940 zřízen v domě čp. 11
zajatecký tábor. Postupně se v něm vystřídalo 25 francouzských zajatců, kteří
pracovali u místních zemědělců a v lesích. V domě čp. 55 byl od roku 1943 tábor
pro ukrajinské zajatce. Po vysídlení Němců z Československa počet obyvatel
velmi poklesl. Na krátký čas se zde usadila skupina asi šedesáti Slováků z
Rumunska, ale všichni brzy odešli jinam. Až do roku 1950 zde fungovala velká
truhlárna a soukromé firmy, ve kterých se vyrábělo pletené zboží a sýry. Po
jejich zrušení vzniklo jednotné zemědělské družstvo převedené v roce 1954 pod
správu státního statku. V šedesátých letech byl postaven nový vodovod s
vodojemem na Šibeničním vrchu západně od města. Zároveň byla zbořena řada
domů a upraven park. Začalo také období postupného chátrání kostela, který
byl několikrát vykraden, a nakonec v roce 1981 vyhořel. Většina obyvatel
pracovala v zemědělství nebo v okolních lesích. Po roce 1989 se
začalo město pomalu rozvíjet. Byl uzavřen obchod Jednoty, ale vzniklo několik
soukromých firem, obchodů a restaurací. Soukromá firma koupila areál státního
statku a začala chovat hovězí dobytek. Byla postavena nová kanalizace,
čistírna odpadních vod a začala obnova kostela
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon obcí v republice čsl, 1927 2) Bartušek, Krčálová, Merhautová-Livorová,
Umělecké památky Čech I, 1957 C) cs.wikipedia.org (2.12.2017) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kód CZ [Spindelbach]
|
Historie
Zdroj C)
V severním výběžku katastrálního území Výsluní stávala ve
středověku vesnice Spindelbach. Poprvé zmíněna byla roku 1356. Většinu své
existence byla zřejmě rozdělena mezi dva majitele, kterými byli kromě jiných
páni ze Šumburka, Fictumové nebo Hasištejnští z Lobkovic. Poslední zpráva o
vesnice pochází z roku 1481 a poté se jméno Spindelbach objevuje již jen jako
pomístní název. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Stav: 8 -
6 - 0
Stav: 7 -
0 -0
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 2.12.2017 Předchozí editace: 27.4.2013 |