Kód CZ
Přední
Výtoň
(Vorder Heuraffl) Osady: Kaplické Chalupy, Lindské Chalupy, Zadní Výtoň Připojené: Frydava,
Jasánky, Pasečná Kostel sv.Filipa
a Jakuba založený v roce 1384. Do
novogotického stylu byl přestaven na konci 19. století, Kaple byla
postavena při původní cestě z Přední Výtoně do Frýdavy v roce 1902 z
iniciativy opata vyšebrodského kláštera Leopolda Wačkarze a faráře Ignáce
Češky z Přední Výtoně. Kamenný výklenek se soškou Panny Marie - lurdská
jeskyňka, byla umístěna na blízkém balvanu v roce 1901. Zchátralou kapli,
která byla téměř 60 let bez údržby a hrozil jí zánik, opravil v roce 2003
státní podnik České republiky Hradec Králové - lesní správa Vyšší Brod na jejímž lesním pozemku kaple stojí. Oprava byla
financovaná z vlastních prostředků Lesní správy vyhrazených na Program 2000-zajištění cílů veřejného zájmu Lesů České republiky,
s.p.-ochrana kulturních památek a péče o ně. Do programu byla zařazena oprava
zásluhou revírníků Radka Märtla a Pavla Řepy.(Karel Štix) Socha Na hraničním přechodu |
Panství Politický okres Kaplice 1961 Okres 2003 Pověřený městský úřad Historie
obce Zdroj A)
Heuraffl je první písemně doložený
název dnešní Přední Výtoně a v němčině je tento název používán dodnes. Různí
autoři kladou příchod poustevníků do Heurafflu již do roku 1357. V té době
začalo intenzivní osidlování pravého břehu Vltavy, o čemž svědčí urbář z roku
1379, kde je poprvé písemně připomínána většina osídlení na území dnešní obce
Přední Výtoň. Pan profesor August Sedláček píše: "Rožmberkové založili
několik klášterů na panstvích svých, dva v Krumlově a třetí pro poustevníky
sv. Pavla na poušti Vítkova Hrádku blízko Frymburka na Výtoni (Heuraffel) slove...". Všimněme si výrazu "na poušti Vítkova
Hrádku", což znamená na pusté části tohoto panství. Také německý historik
Přední Výtoně Oswald Sonnberger píše o pusté krajině. Německý název "heuraffl"
znamená lesní chýše a poustevnický řád sv. Pavla vedl zcela nenáročný život v
naprosté odloučenosti od ostatního světa. V každém případě v roce 1384
založil Jan a Petr z Rožmberka v lesích pod Frymburkem šest cell a kapli pro
poustevníky sv. Pavla, kde se říkalo Heuraffl, a dali k tomu plat dvou kop z
rychty a cla z městečka Frymburk". Encyklopedie českých klášterů
upřesňuje: "Bratři Petr a Jan z Rožmberka darovali roku 1384 eremitům
kapli sv. Pavla a šest cell, ležících na odlehlém místě v šumavských
hvozdech. Nadání potvrdil roku 1389 pražský arcibiskup Jan z Jenštejna". Ve slovníku řádů a kongregací jsem se
dověděl, že "Remité, Eremitae S. Pauli jako řád vznikl v roce 1250
sloučením starších skupin uherských poustevníků. V Čechách vznikaly již v
době předhusitské jednotlivé poustevny a poustevnické osady, hlásící se ke
vzoru prvních eremitů, z nichž nejvýznamnější byla v Přední Výtoni čili
Hejrově". Řádovým oděvem eremitů byl hábit (oděv, který sahá až ke
kotníkům) z bílého sukna, škalpulíř (pruh látky, který se navléká na hábit) s
cingulem (provaz, kterým se stahuje hábit) a kapucí (pokrývka hlavy) téže
barvy. Ne každý eremit dodržoval požadavek plnovousu. Znakem eremitů jsou dva lvi,
opírající se předními tlapami o palmu, na které sedí havran. Řádovým sídlem
byl klášter sv. Vavřince u Budína a řád postupoval proti proudu Dunaje a od
této řeky také se vší pravděpodobností byl uveden v Heuraffl. V tomto řádu
byli nejen poustevníci kněží (clerici monachi), ale i laičtí bratři.
Když se vrátíme k pojmu "cell", pak se jedná o obytnou část určenou poustevníkovi. Šest cell tedy
znamená, že zde bylo od počátku šest poustevních mnichů eremitů. Jak jsem se
dočetl v knize Heuraffl im Böhmerwald, "Petr II. z Rožmberka byl
proboštem svaté kaple na pražském hradě a zemřel 16. listopadu 1384. Jeho
bratru Janu leželo blaho mladé poustevny, která se nacházela v jeho lesích,
na srdci". Poustevníci z Heurafflu se stali
velmi brzo známými, o čemž svědčí i nadace humpoleckých měšťanů Hasska a
Jakuba z roku 1385. Roční úrok dvou kop pražských grošů měl být frymburským
rychtářem vyplácen "ve dvou stejných splátkách v sousedství žijícím
poustevníkům". Tato smlouva byla potvrzena Janem z Rožmberka 8. června
1385. Jan z Rožmberka 11. srpna potvrdil závěť a když
1. září 1389 zemřel, tak závěť byla naplněna. Poustevníci z Heurafflu dostali
"pozemky na kterých stálo osídlení poustevníků včetně okolních pasek a
úrok ve výši šest kop pražských grošů, vyplacených z pokladny hradu
Rožmberk stejným dílem na svátky sv. Galussi a sv. Georgu. Peníze budu předány převoru Hodyko, nebo
jeho následníkovi s doporučením frymburského faráře". Ze závěti Jana z Rožmberka je zřejmé,
že v roce 1389 byl představeným poustevníků v Heurafflu převor Hodyko. Dá se
předpokládat, že byl jím již od příchodu eremitů do Heurafflu v roce 1384 a
zemřel v roce 1416. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna 29.září
1389 potvrzuje trvání poustevny v Heurafflu a připojuje ji k českému, tedy
pražskému arcibiskupství. Toto potvrzení bylo zřejmě vynuceno blízkostí
premonstrátů v rakouském klášteře Schlägru, který měl v blízkosti poustevníků
v Heurafflu své fary ve Frymburku a Rychnůvku. Spor mezi premonstráty a
poustevníky se vedl o udělování odpustků. M. Pangerl předpokládal, že eremité v
Heurafflu v prvé polovině 15. století "vedli poklidný život, odříznuti
od okolního světa". Bohužel, byla by to doba, kdy zmizelo hodně
klášterů. Pravděpodobně v letech 1423 až 1425, kdy husitská vojska táhla krajem
a vypálili nedaleký rakouský Haslach, " se svými divokými hordami v
Heurafflu dílem zabili a dílem zde žijící poustevníky vyhnali". Tady
cituji z frymburské kroniky. V Popravčí knize pánů z Rožmberka je u
roku 1423 zápis, že Martin z Tupadl "vyznal na mukách, že chodil s
Žižkou, měst a hradov dobýval a v pátek maso jedl. I býval na silnicích u
Frymburka". Je tedy možné, že jeden z těch, kteří v Heurafflu
poustevníky dílem zabili a dílem vyhnali", byl i Martin z Tupadl. Vraťme se však k frymburské kronice,
která pokračuje: "Po tomto hrubém čase bylo osídlení opět obnoveno
jinými bratry podle vzoru Pavla osidlovatele a bylo tedy osídleno Pavlovými
řádovými bratry". V roce 1474 přichází do Heurafflu další skupina
poustevníků, kterou vedl Petr Fáber z dolnorakouského Pöchlarnu. Tento Petr
Fáber byl představeným řádu žebravých poustevníků, kteří náleželi k řádu
Pavlánů, kterým se také říkalo Řád nejmenších bratří (Ordo Minimorum).
Tento řád potvrdil právě v roce 1474 papež Sixtus IV. a tak zřejmě Pavláni v
Heurafflu byli jedni z prvních. Na rozdíl od eremitů mají Pavláni černý
hábit s velkou dlouhou kapucí, které se říká chaperon. Hábit byl převázán
černým cingulem s pěti uzly a ve znaku mají zlatý nápis Charitas v modrém
poli a nápis obklopují parsky. Rozdíl mezi oběma řády mnichů
poustevníků byl i v tom, že Pavláni měli zakázáno požívat nejen maso, ale i
potraviny pocházející ze zvířat. Například vejce nebo mléko. S podporou
českého krále a Rožmberků dosáhl Petr Fáber v Římě toho, že papež Innocen VIII.
27. února 1491 uznal obě poustevny v Heurafflu s tím, že každá má žít
podle svých regulí. Poustevna Pavlánů byla na mokřině, severně od
dnešního kostela a tak její příslušníci vyslovili přání, aby mohly své celly
postavit v blízkosti eremitů a žít pod společným vedením. Také tomuto přání
papež vyhověl.
a kláštera vydal papež Innocen VIII. dvoje
mimořádné odpustky každému, kdo Heuraffl navštíví a přispěje na výstavbu
chrámu a kláštera. O čtyři roky později, 29. dubna 1495 vizitátor
Alexandr zjistil a potvrdil, že poustevníci obou řádů žijí již jen pod regulí
eremitů. Udělení mimořádných papežských
odpustků vytvořilo z Heurafflu poutní místo a poustevníkům umožnilo započít s
výstavbou kostela a přilehlého kláštera. Stavba pokračovala poměrně
rychle a tak 3. a 4. května 1523 byl kostel i klášter vysvěcen světícím
biskupem Bernardem z Pasova. Kostel byl zasvěcen Svaté Trojici a
Svatému Antonínovi. První pouť do tohoto nového kostela byla v sobotu
24. srpna 1523 a byla spojena s poskytováním odpustků, které přinesly další
dary. Uprostřed stavby, v roce 1515 "pobývalo v Heurafflu 14 eremitů".
Tento zřetelný odklon od poustevnického života nejlépe ukazuje hospodářská
situace eremitů. Již v roce 1498 kupují poustevníci z Heurafflu od
frymburskho měšťana Mikuláše Eywana "louku zvanou Haid, ležící za
hamernickou kovárnou blízko Frymburka". V roce 1501 jim Rožmberkové
přenechávají clo z brodu ve Frymburku a na počátku 16. století jim Barbora
Pogenhhoferin z Braunau nad Innem věnuje vzácný klenot. Za to jí poustevníci
z Heurafflu budou věnovat "každoroční mši svatou na věčné časy". O bohatství poustevníků v Heurafflu
svědčí i to, že v jedné listině potvrzují bratři Petr IV. a Oldřich III. z
Rožmberka, že jim poustevníci z Heurafflu předali pozlacenou stříbrnou
konvici, 299 maďarských guldenů, 100 liber šestigrošových mincí, sto
liber jiných grošů a 84 liber českých grošů. V roce 1513 získali poustevníci
z Heurafflu louky u kláštera od Petra Pulsu z Frymburka a o rok později do
Rožmberků lesy v rakouském Mühlvierlu a u Haslachu. Od roku 1519 pak každoročně dostávají
osm džberů kaprů z Třeboně a desátky z obilí v Jasánkách a Dolním Maršláku. V
následujícím roce 1520 pak tomu přibyl i úrok "z luk ležících v lese pod
Vítkovým Hrádkem". Krumlovská vdova Uršula Haluzna věnovala peníze na
založení vinice a také vídeňský měšťan Vít Polinger chtěl darovat vinici. Někdy kolem roku 1527 se poustevníkům
z Heurafflu podařilo získat další statky v Rakousku, ale v tu dobu již příliv
poutníků a tím i peněz začal klest. Poslední větší dary byly z poutě v
roce 1528 a od té doby dary od Rožmberků pouze oddalovaly úpadek poustevnického
řádu, který již poustevnickým životem prakticky nežil. V roce 1556, na svátek
sv. Jiří dostali poustevníci z Heurafflu od frymburského rychtáře poslední
clo z frymburského brodu. O úpadku svědčí i to, že ve stejném roce 1556
vyprosil vyšebrodský cisterciácký opat Jan Haider jeden zvon z poustevnického
kostela v Heurafflu neboť vyšebrodský zvon praskl. O prudkém úpadku svědčí i
porovnání inventáře z let 1568 a 1544. Poslední písemná zmínka o přítomnosti
poustevníků v Heurafflu je z roku 1556 a brzo je "klášter opuštěn".
Rožmberský kronikář Václav Březan uvádí, že v roce 1561 přišel poustevník z
Heurafflu na poustevnu s kaplí Máří Magdaleny na třeboňském panství a o pět
let později sem přišel další poustevník z Heurafflu Jiří Chlupáč. V roce 1592
byl klášter a kostel v Heurafflu již delší dobu opuštěn a frymburská kronika
uvádí, že "poslední dva mniši zemřeli ve Vyšším Brodě".
Poslední zaznamenané úmrtí v Nekrologu z Heurafflu je mnich Pavel z roku
1556. Osmého srpna 1597 Petr Vok z Rožmberka odkázal cisterciáckému klášteru
ve Vyšším Brode příjmy z kláštera poustevníků
eremitů z Heurafflu a za to se vyšebrodský opat Michal Fabritius 23.
listopadu 1597 zavázal, že za života Petra Voka z Rožmberka nezřídí na
klášterním územní žádné nové pivovary, mlýny a rybníky. Petr Vok z Rožmberka,
který převedl poustevnický klášter pod vyšebrodské cisterciáky. Z listiny Petra Voka z Rožmberka se
dovídáme, že vyšebrodský cisterciácký klášter spravoval již od roku 1548
poustevnický klášter eremitů v Heurafflu a Petr Vok jim předal i všechny
dosavadní dary pro poustevníky. Jednalo se zejména o frymburské mýto a
desátky nejen z rakouského Haslachu, ale i z dalších vesnic jeho panství na
české i rakouské straně hranice. V roce 1613 dal nový vlastník panství
Jan Jiří ze Švamberka pro kostel v Heurafflu namalovat obraz Svatých tří
králů a v roce 1617 je v deníku vyšebrodského opata Pavla Farenschona
poznámka, že byly dobré žně, a proto nechal restaurovat starý klášter
eremitů v Heurafflu nákladem sto zlatých. Ale to je již jiná kapitola, která
se netýká poustevníků z Heurafflu, ale cisterciáků z Vyššího Brodu. S
rožmberským rodem je spojená celá historie poustevníků v Heurafflu.
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon obcí v republice Čsl, 1927 A) prednivyton.cz |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kód CZ
Kaplické chalupy
(Kapellner
Waldhäuser) |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kód CZ
Lindské chalupy
(Lindner Waldhäuser) |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kód CZ
Zadní Výtoň
(Hinter Heuraffl) |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
3 – 3 - 0
|
Jaromír Lenoch © Aktualizace 28.12.2020 Předchozí editace: 27.3.2011 |