K původu českého názvu Holubín
Český název Holubín
vznikl před tisícem let. Je od slova "holub", což se nemuselo týkat
jména sedláka Holub! Vsi s koncovkou "–ín"
(Kramolín, Závišín, Ošelín, Svojšín, Černošín, ale i Vidžín od
původního Vojtěšín) jsou podle PROFOUSE nejstarší
obce, tedy starší nežli obce končící na "-ov"
či "-ovice" (Pístov,
Martinov, Milhostov, Vlkovice, Výškov, Výškovice, Mrázov, Bezvěrov, Jankovice, Beranov).
Jestliže mladší názvy s "-ov" jsou doloženy před 800-1000 lety, pak typ názvů
s "-ín" který je starší, musí překračovat
hranici tisíc let (což potvrzují obce jako starověký Vidžín
či rodná oblast svojšínských pánů – Ošelín, Svojšín, Černošín).
Holubín (1782 německy Hollowing)
je podle PROFOUSE jednoznačně od "holub" (= die
Taube). V Holubíně je
nadto velký rozsah příjmení s "Hol-" v dávné minulosti této malé
obce. Jde o jména jako Holík, Hohla, Holer, Hohler, název dvora
Hůla. Německý název obce je Hollowing, ale ve
výslovnosti prozrazuje český původ více písemný výraz. Čte se totiž "Hůlavín", ale i "Holovín".
V Čechách existují pouze dva Holubíny,
ale pak ještě čtyři obce, související s názvem "holub". Druhý Holubín leží jihovýchodně Nového Strašecí.
U Hostouně leží ves Holubeč,
severozápadně od Prahy Holubice. U Českého Krumlova je Holubov.
Počátky vesnice Holubín
HOLUBÍN patří mezi nejstarší obce v krajině.
Malá vesnička patřila tepelskému vladykovi Hroznatovi
(1150-1217), a před ním jeho otci Sezemovi. Od
vladyky Hroznaty přešel Holubín
pod premonstrátský klášter Teplá (1193). Nejstarší písemná zpráva o obci je potvrzovací
listina papeže Řehoře X. z 23. května 1273, která uvádí ves jako majetek
kláštera pod názvem "HOLOBINO".
Tato ves ležela někdy v 11. století na samém
okraji málo průchodného hraničního hvozdu, táhnoucího se jako celek od
kynžvartské krajiny až po Mnišský les. Osídlení z české strany končilo pásem
obcí Kramolín-Holubín-Chotěnov-Stanoviště-Úšovice-Zádub-Závišín-Pingarten (u
Nimrodu).
Hvozd až časem prořídl, mýtilo se tu, komplex
lesů dostával trhliny, třebaže je dodnes tento pás lesů dosti jednotný. Pás
rybníků směrem k Regentu dosud neexistoval, v močálovitém lesním terénu byly
bažiny a louky.
V 15.století vzniká řada klášterních rybníků
při Mnišském lese s dominantním REGENTEM. Rybníky byly budovány za opata
Zikmunda, také poddanými z Holubína a okolních
klášterních vesnic. Zvláště hráz Regentu si vyžádala mnoho práce. Rybník
Regent byl vybudován v roce 1479 a původně měl dva majitele – klášter Teplou
v čele s opatem Zikmundem a Kryštofa a Heinricha Landvisty
z Rebersreuthu, "pány na Chodové Plané".
Majitelé se nepohodli. Brzy mezi oběma vypukl spor, který byl ukončen v roce
1501 tak, že klášter Teplá odkoupil druhou polovinu rybníka od vdovy po
Kryštofu Landvistovi – paní Anežky z Kočova. Ve věci sporu o Regent v letech 1479-1501 bylo
sepsáno 11 listin, z toho je osm českých.
Holubín jako okrouhlice
Vesnice byla založena v řadě vsí Úšovice-Stanoviště-Chotěnov
jako typická malá okrouhlice, přizpůsobená výraznému kopcovitému,
vlnitému terénu. Jako u ostatních zdejších českých vesnic měla typický počet osmi
dvorů. Mezi dvory bylo dost volného místa. Založení vesnice jako
okrouhlice je nesporné, třebaže dnes už kruh dvorů zmizel. V této formě
zůstával Holubín až do roku 1927, kdy vyhořela jeho
část. Také všechny okolní obce jsou okrouhlice.
Za první republiky pozvolna mizely původní cenné
lidové hrázděné stavby - "fachwerky" - a
byly nahrazovány cihlovými. Až po roce 1974 zmizelo poslední typické lidové fachwerkové ministavení kovárny
uprostřed Holubína (foto z roku 1970 u autora).
Holubín pod farností Pístov
Holubín ležel na samém okraji tepelského panství. Jak
již uvedeno, k tepelskému panství zprvu nepatřil ani Dolní Kramolín ani Pístov. Brzy po
založení kláštera byl ke klášternímu panství Teplá připojen Dolní Kramolín (1228), a později i Pístov.
Holubín už ve 13. století připadal pod farní obec Pístov a zůstal tak celé věky. V neděli chodili Holubínští do pístovského farního
kostela na mše, zde se křtili, oddávali a na starém hřbitově kolem pístovského kostela byli pohřbíváni. Také hlavní příchozí
cesta na Pístov vedla z Holubína
(neexistovaly ze žádné strany dnešní průjezdové silnice Pístovem).
Také do školy chodívaly holubínské děti na Pístov, kde stála původně dřevěná škola vedle fary. Podle
KLEMENTA (1878) prý existovala již roku 1236. V roce 1870 vznikla dnešní
kamenná škola v Pístově a v roce 1898 vznikla vlastní škola v Holubíně.
Tepelský rank a Mnišský les
Pás vesnic na jihozápadě klášterního panství,
tzv. TEPELSKÝ RANK (Tepler Rank) zahrnoval i
Holubín. Ves zůstávala na okraji panství kláštera
Teplá, neboť hranice tepelského panství vedla nedalekým Mnišským lesem, za
nímž už ležely chodské obce tachovského okrsku. MNIŠSKÝ LES (Münchwald) původně sahal až ke vsi. Les později mýcením
ustoupil na západ, po založení tepelského prstence rybníků v 15. století. Jde
o pás rybníků při dnešní silnici z Mariánských Lázní do Chodové Plané s názvy
(od Sklářů k Regentu) se jmény JANEK – MESTL – BITTERFALK - REGENT. V
Mnišském lese u dnešních Sklářů bývaly kdysi nejméně tři další rybníky (Oberteich - Liederteich).
Jimi se zabýval v archeologickém bádání Zdeněk BUCHTELE a vyslovil hypotézu
neznámého, velice starého osídlení v těchto místech. Hráze starých rybníků
jsou v terénu dobře patrné. Mohly sloužit i pro hornictví.
Samotný Mnišský les byl zprvu předmětem
vlastnického sporu s tachovským hradem a okolními chodskými vesnicemi, ale
klášter svůj majetek uhájil. Vždyť i Dolní Kramolín
byl chodskou vsí a královským majetkem, který však již v roce 1228
přešel pod premonstrátský klášter Teplou výměnou za klášterní (Hroznatovy) vinohrady na Litoměřicku.
Ani sousední Pístov
nebyl zprvu tepelský. Z jeho polohy je patrné, že byl významným strážním
místem v krajině. V Pístově byli uváděni až do 1945 dva svobodníci, tj. dva
svobodní sedláci, jejichž privilegia byla totožná s chodskými privilegii v
chodských vesnicích. Zakladatelem a prvním majitelem Pístova
mohl být spíše rod pánů z Výškova na hradě na
Lazurové hoře. Vždyť ti také založili ves Výškovice
za Pístovem. Páni z Výškova
pocházeli z rodového hnízda Svojšína, odkud jeho
členové postupovali v kolonizaci a šířili se proti proudu Kosího potoka.
Protože Výškovští byli nejvýše i nejdále, říkalo se
jim "Vejškovští".
Jak uvedeno, z roku 1273 je papežská listina,
která uvádí Holubín, Chotěnov
a již i Kramolín jako tepelské majetky.
Husitské bouře
Zprávy o Pístovsku z
dob husitských bouří chybí, traduje se však, že Úšovice
byly husitským centrem a husitství že bylo v podstatě na Tepelsku
přijímáno.
Zprávy jsou rozporné. V lednu 1421 bylo město
Teplá vypleněno husitskými zástupy, kteří předtím vyplenili kláštery Chotěšov a Kladruby. Také tepelský opat Racko v klášteře očekával útok husitů. Ale silné vojsko
katolických pánů rychle postupovalo za husity a když se objevili katolíci,
husité nechali klášter klášterem a zmizeli. V roce 1429 obsadili husité
sousední hrad v Toužimi a drželi ho mnoho let.
Ještě větší škody než od husitů postihly klášter
od císaře Zikmunda, který nařídil vybírání tzv. "husitské daně" na
vedení války proti husitským kacířům. Tepelský klášter byl donucen nejen
platit tuto daň, ale byly zabírány klášterní vesnice. Roku 1434 odňal Zikmund
klášteru Hroznětínsko, které se už klášteru nikdy
nevrátilo. Bylo to území, kolonizované Hroznatou a patřilo k základnímu
majetku kláštera. Snad také z důvodů krutých Zikmundových daní se
obyvatelstvo a zčásti i klášter otáčely k husitství.
Ovšem v letech 1427 a 1431, kdy tábořili husité
na Tepelsku a poplenili krajinu, trvalo léta než se
Tepelsko trochu vzpamatovalo. Bída a hlad zužovaly
obyvatelstvo. Roku 1443 se chudina v městě Teplé vzbouřila proti konšelům a
1447 celé město Teplá proti klášteru, když marně žádalo o povolení stavby
hradeb k ochraně města. Až král Jiří z Poděbrad dovolil Teplé obehnat město
hradbami, ale pod podmínkou, že ho bude Teplá uznávat jako krále a opata jako
vrchnost. Opat Zikmund později zastavil opevňování města Teplé. Za to mu
odepřeli tepelští měšťané poslušnost a spor musel řešit další král Ladislav Jagelonský (1496).
Z pohusitské doby pochází listina z 11.listopadu
1450 o dodržování míru mezi pány Švamberky a
markrabím brandenburským (BERNAU 1903). Listina je pozoruhodná pro Holubín. Na listině jsou totiž podepsáni zdejší páni,
mezi nimiž je jakýsi Zigmund z Holubínského dvora. Listina je německá a uvádí dvůr česko-německy jako "Holubinger-Hof". To potvrzuje, že ještě v 15. století měla ves
český název Holubín a nikoliv německý Hollowing, který se poprvé objeví písemně až v roce 1530.
Zároveň je patrné, že v pohusitské době se objevovali na území tepelského
kláštera – zřejmě jen jako nájemci (leníci) – různí rytíři a šlechtici.
Nejstarší jména v Holubíně
jsou česká
Soupis sedláků se jmény a majetky uvádí až berní
rula (1655). Ale také ve starších tepelských listinách se někdy objeví jména
sedláků. Jsou vesměs česká. Například v listině z roku 1501 o dluzích farníků
na Pístově jsou uvedena první, tedy nejstarší jména okolních sedláků.
V roce 1501 žil na Pístově Rokoš Kašpar Lechkij
(ještě v roce 1655 uvádí berní rula na Pístově rodinu Lechkých),
v Holubíně to byl Knedlík (Knelík), v Úšovicích Vacek,
Kanál, hamrmistr Martin, obecní Hruška a Král, ve Vlkovicích Gauss, Matuš a Šmolík, v Martinově Hromádka. Farář na Pístově se
jmenoval Jakub. Není bez zajímavosti, že ještě roku 1500 příslušel farář pod arcijáhna Žateckého. Protože víme, že Žatec býval centrum
Lúčanů, pak i jejich území zřejmě původně sahalo až
sem.
Ještě starší je tepelská listina z 26.7.1491.
Týká se sporu dvou vlastníků o rybník Regent a jako svědci se uvádějí
sedláci: Sedlík ze Stanoviště, Jan Malenek a Lorenc Suchý z Výškovic, Jindřich z Holubína,
starý Jakub z Chotěnova, Vít Beneš a Ďaurek Vrtoch (snad Barták) z Holubína.
Překvapuje, že svědci uváděli ústně posledních šesti opatů v přesném sledu
(od Racka po Zikmunda). Všichni byli analfabeti a přesto znali nazpaměť jména
a pořadí vlády opatů, což bylo pro poddané z nějakých důvodů důležité. Svědci
potvrzovali dávné nároky kláštera na potok Raynbach
(=Hraniční potok, na němž byl Regent postaven), co se týká rybolovu aj.
Nejstarší holubínská
jména jsou tedy Knedlík, Jindřich, Vít Beneš a Ďaurek
Vrtoch (snad Barták). Jsou stará přes půl tisíciletí!
Pronájem obce a protestantismus
16. dubna 1530 byl pronajat (či spíše zastaven) Holubín
a dalších 17 klášterních vesnic na čtyři roky králem Ferdinandem šlechticovi Hansu
PLUHOVI z Rabštejna na Bečově,
čímž si tento značně rozšířil své bečovské panství
směrem na jih. Nájem činil 10000 zlatých (zlatý za 24 grošů, groš za 7
českých feniků). Když král ani po čtyřech letech neměl peněz na splacení
dluhů, byl nucen 2.února 1534 ve finanční tísni rozšířit pronájem časově.
Pronajal zapůjčené vsi celoživotně Hansu Pluhovi
a po smrti jeho synovci Kašparu Pluhovi. Nájem
rozšířil i na další klášterní vesnice, především na pás obcí při zemské
stezce: Úšovice-Vlkovice-Ovesné
Kladruby - za 2000 zlatých. Zdálo se, že celá tato část klášterního panství
je pro premonstráty navždy ztracena.
Po smrti Hanse PLUHA zdědil bečovské
panství s tepelskými vesnicemi synovec Kašpar PLUH, ale protože se
postavil na stranu povstání proti králi Ferdinandovi I., propadly jeho
majetky králi a 19. prosince 1549 byly vráceny klášteru Teplá
se všemi pronajatými právy bez vyplacení dlužné sumy. S tím i ves Holubín.
Za Pluhů dochází k rozšíření protestantismu
mezi selským obyvatelstvem. Zdá se, že je příznivě přijímáno, jak pro
oprávněnou kritiku dosavadní vládnoucí církve, tak pro svou podobu s
husitskými ideály, které zůstávaly v paměti zdejšího lidu. Pluhové - sami
protestanti - rozšířili novou víru na svém panství a za 17 let panování ji tu
upevnili. V roce 1535 přichází na pístovskou
faru luteránský kazatel.
Od té doby také Holubínští
stáli na straně protestantismu, a když byli koncem 16.století donuceni opatem
Matyášem Göhlem (1585-1596) - který vyslal převora
Adama Rudrischa do Pístova
jako "inkvizitora" - k návratu pod římsko-katolickou víru,
zůstávali ještě dlouho evangelíky a jen zdánlivě vlažnými katolíky. Jak
uváděl plánský historik dr. KALANDRA, stranou ležící, zapadlý Holubín nesl dlouho - ještě v 18.století - stopy
protestantismu a snad i husitství. Vyslovil domněnku, že se zde dlouhá léta
přijímalo podobojí!
Jezuité žádají Pístovsko
Ještě jednou stál Holubín
v nebezpečí, že bude odňat klášteru Teplá. Kolem roku 1600 požadovala jezuitská
kolej v Chebu pístovské vesnice, aby mohla
vydržovat svou chebskou kolej. Žádala, aby jí byl přidělen natrvalo kramolínský dvůr, Úšovice,
Stanoviště, Chotěnov, Martinov
a Holubín. Král Ferdinand II. poslal do Teplé
jezuitského otce Larmormaina k vyjednáváním s
premonstráty. Tepelský převor však jezuitu nějakým způsobem oklamal, aniž
byla věc blíže vysvětlena.
Zřejmě byla zprvu jezuitská kolej v Chebu požádána,
aby pomohla zasáhnout na Pístovském ranku a
přitvrdila tu náboženský tlak na sedláky. Z toho mohl vznikl i požadavek
jezuitů na přičlenění Pístovska. Klášter Teplá se
bránil a ubránil své majetky na Pístovském ranku.
Třicetiletá válka
Brzy na to přišla třicetiletá válka se všemi
hrůzami. Při ní byly některé dvory v Holubíně
opuštěny a již neobnoveny. Řádily i nemoci a před táhnoucími vojsky, ať
švédskými či císařskými, se holubínští sedláci s
rodinami i s dobytkem se uchylovali hluboko do lesů (na Skalku a při Kosím
potoce). Podobně se chovaly i okolní obce. Do vesnic se vraceli, až když
vojáci odtáhli. V matrikách Pístova (vedených od
roku 1636) se nalézají zápisy jako "Im Wald geboren …" (Narozen v
lese …) nebo "In anderer Pfarrei
getauft …" (Pokřtěn v jiné farnosti …). Když
skončila válka definitivně, lidé se znovu usadili v obcích a postavili
zničené dvory. Císař Ferdinand III. nechal sepsat výši berní podle krajů a
obcí neboli berní rulu, která rozepsala berně až na jednotlivé sedláky.
Berní
rula (1654-1655) a čeští sedláci
Berní
rula z roku 1654 uvádí v Holubíně
deset dvorů, ale z nich dva pusté. Protože se v dalších stoletích nesměly
dvory rozšiřovat ani zakládat, zůstalo osm dvorů. Také velikost a výměra polí
v Holubíně se neměnila do 19. století a byla taková
ještě v první polovině 20.století. Pusté zůstaly dvory Jiříka Hammera a Matěje Punzerta.
Jména
sedláků podle berní ruly:
1. Matěj Vaczka (snad čp.10)
2. Jakub Mužík (snad čp.11)
3. Hans Novák (snad čp.12) - vyhořel 1705 a defalcirován
4. Kryštof Mužík (čp.1) - vyhořel 1705 a defalcirován
5. Vít Vacka (čp.5) - vyhořel 1705 a defalcirován
6. Martin Hroch (snad čp.6)
7. Matěj Hůla (čp.8)
8. Ondřej Zeidler (čp.
9).
Podle příjmení šlo o jména česká a bylo zde
jediné typické německé jméno – Zeidler. Německy
znějící Holer je původní český Hůla. Ladislav
ŠTĚPÁNEK (1970) soudil, že tato ves v závětří, schovaná mezi vrchy, zůstávala
i po třicetileté válce česká a s velmi vlažnou katolickou vírou. Totéž soudil
Otakar KALANDRA (1956), jak výše uváděno. .
Holubín měl podle ruly (1654) 23 potahů, 13 kusů
hovězího dobytka, 42 jalovic, 33 sviní a 83 ovcí! Dva pusté dvory – Jiříka Hammera a Matěje Punzeta - již
nebyly obnoveny a pole přešla pod majetek obec. V roce 1705 vyhořely tři
dvory.
Ještě roku 1757 se uvádělo v Holubíně
stále 8 dvorů-sedláků, a žádný rolník ani
"zahradník", jen jedna obecní kovárna (bez půdy) a jeden domkář (čp.7).
Až koncem 18.století rostl počet stavení. Roku
1794 bylo už 14 stavení, roku 1838 již 15, roku 1885 již 16 stavení a roku
1945 celkem 20 čísel popisných, mezi nimi ovšem i neobydlený chudobinec,
škola a dvě stavení mimo obec.
Holubín po třicetileté válce
Bída po třicetileté válce byla obrovská. K tomu
byla zesílena klášterem robota, takže sedláci neměli ani čas, aby v létě
obdělali vlastní pole. To vedlo roku 1680 k selskému povstání. Podle
německé vlastivědy (1977) na Holubíně byl vůdcem
sedláků Mathes Pfrogner.
Z povstalců se však uvádějí v Holubíně Ondřej Zeidler, Jiřík Hans a Bartoloměj Heidl, kteří se zúčastnili příprav selské rebelie v Raušenbachu (Sítiny), kde se četl spis Holubínských proti klášteru. Četl ho učitel z Pístova. Když bylo povoláno vojsko a povstání poraženo,
byl Pfrogner zajat a uvězněn, zprvu v Teplé, pak
odveden s dalšími do Plzně. Klášter prý byl při soudu shovívavý a když
vzbouřenec znovu přísahal věrnost vrchnosti, byl propuštěn.
Holubínští byli ovšem mimořádně těžce potrestáni. Ještě v
roce 1682 prosí rychta v Holubíně spolu s Úšovickou a Německoberanovskou
(Beranovka) o přímluvu, aby byly zproštěny
"následků svého vzbouření" (J.V.ŠIMÁK).
Těžba železné rudy
Už v 16.-17.století se v tomto kraji těžila
železná ruda a zpracovávala se v Hamerském mlýně. S tím souvisel příchod
německých rolníků-horníků. Ještě v 18.-19. století se tu dobývala v menším
rozsahu železná ruda. V.KOTYŠKA (1895) psal, že "v břidlici se tu
nacházejí nepravidelné žíly limonitu". Dobývala se v okolí z
"jam" (Grube) a malých "lomů".
Těžilo se jednak v jámě tzv. Kristiánova cechu, dále přímo v obci na
některých parcelách (dvůr čp.1) a v lese. Váhové kameny se ještě
dlouho nacházely v novém domě u Vacků (Watzka) ve
dvoře čp. 5.
Ruda se vozila do Vysoké Pece (Hochofen) u Sklářů, kde se zpracovávala v nedalekém hamru
na Kosím potoce. Z tzv. Izákova mlýna na Kosím potoce (dnes Skláře) pocházel
první mariánskolázeňský mlynář Izák Kohnhäuser
(1789). Je otázkou, zda tento mlýn nesloužil kdysi jako hamr.
Cesty ze vsi
Josefínská vojenská mapa z roku 1782 uvádí polní cesty z Holubína:
1. do Pístova přímo přes Potok Mrtvých, 2. do
Martinova v dnešní trase, 3. do Chotěnova starou
cestou při Kosím potoce a na dnešní trasu, 4. do Kramolína
cestou kolem kaple na vrchu Pastvina, 5. do Kramolín
pod svahem nad potokem Mrtvých, 6.do Chodové Plané přes plochu dnešního
letiště a lesem u rybníka Regent.
Kdysi tedy nemíval Holubín
žádné dopravní spojení (vlak, autobus, asfaltové silnice), pouze
několik polních cest, spojující obec s okolními čtyřmi vesnicemi. Až v letech
1906-1907 vznikala okresní silnička stoupající do Vlkovic,
až roku 1914 dnešní silnice do Dolního Kramolína.
Při budování silnice při zemních pracích se narazilo za školou u kříže zv. Tofflkreuz na dvě kostry, a
sice jednoho muže a jednoho dítěte. Policejní vyšetřování zjistilo pouze
vysoké stáří koster. Až v letech 1919-1920 se budovala asfaltka Holubín-Chotěnov-Skláře. Po
vzniku železniční sítě (1872) byly nejbližšími železničními stanicemi Chodová Planá, dnes zaniklá zastávka Skláře; a po roce
1898 nádraží Vlkovice.
Schaller (1788) a Sommer (1838) o Holubínu
Jaroslaus SCHALLER (1788) uváděl ve své vlastivědě Holubín s
10 domy (čísly popisnými) a poznamenal, že Holubín
má nejkvalitnější železnou rudu v okolí. Šlo zřejmě o Kristiánův cech severně
nad Holubínem, kde se dosud nalézá zbytek jámy v
trnkových houštinách vpravo u silnice do Martinova. Ještě v roce 1968 zde
byla velmi hluboká jáma, která však v roce 2003 je více než polovinu menší.
Johann Gottfried SOMMER (1838) uváděl ve své vlastivědě Holubín
(Hollewing alias Hollowing)
s 15 domy, 98 obyvateli, 1 kaplí, 1 kyselkou a s jámami těžby železné rudy.
Obec patří farností pod Pístov. Také Pístov měl na svém katastru jámy těžbu železné rudy.
Těžba byla zastavena v roce 1834, kdy bylo vyrobeno a dodáno ještě 1095
žejdlíků železa. To byla poslední zpráva o těžbě železné rudy v těchto
obcích.
Ves od zrušení roboty do1945
Do roku 1848 patřil Holubín
pod premonstrátský klášter Teplou. Jaká byla okresní příslušnost po
zrušení vrchnostenského vztahu ? Po roce 1848 patřil Holubín
pod hejtmanství Teplá, od roku 1888 pod soudní okres Mariánské Lázně a
v letech 1902-1960 pod okresní hejtmanství, později označované jako politický
okres Mariánské Lázně. Od roku 1960 je hraniční obcí okresu Tachov.
Franz KLEMENT (1878) popsal ve své Tepelské vlastivědě Holubín.
Vesnice měla 16 stavení, v nich 20 rodin, 99 obyvatel, z toho 48 mužů a 51
žen; 326 hektarů katastru. Ves měla 130 kusů dobytka (žádného koně), 117
ovcí, 24 sviní, 3 kozy, 22 včelstev. Čistý roční výnos byl 3657,42 zlatých.
Byl to spíše podprůměrný výnos. Dále se tu uvádí jedna kaple a jedna kyselka
a připomíná,že se v okolí dříve těžila železná ruda..
Jaké bylo obecní uspořádání ? Po zrušení
roboty 1848 zůstal Holubín samostatnou obcí. Do
roku 1850 měl Holubín obecního rychtáře a dva
místopřísežné. Nyní byl volen obcí (1851) první starosta Josef Mužík a
radní Michal Wacek, jak je patrno ze zachované
listiny.
Potom vznikla politická obec Pístov, kde byl Holubín
její součástí. Až po roce 1893 vznikla nová politická dvojobec
Dolní Kramolín-Holubín.
To už měly obce těsný vztah k rychle se rozvíjejícím Mariánským Lázním. Od
roku 1902 patřilo celé Pístovsko i s Holubínem a Kramolínem pod
politický okres Mariánské Lázně.
Holubín v roce 1900
Roku 1900 měl HOLUBÍN 17 domů a 105 obyvatel, a
byl tedy správní obcí, k níž patřil Dolní Kramolín
(třebaže měl 200 obyvatel; ale především proto, že tehdy již kramolínské děti chodily do holubínské
školy). Dvojobec patřila farností pod Pístov a pod poštu Mariánské Lázně (Kramolín
pod Chodovou Planou), v roce 1910 měl Holubín 16
domů, 105 obyvatel a patřil poštou již pod Úšovice
(!)
Kdo stál v čele obce Holubín
1850-1945 ?
1. Josef Muschik (Mužík)
2. Franz Josef Haberzettl
(jen krátce jako zástupce)
3. Franz Zeidler (nar.
1862)
4. Franz Holer (nar.
1861)
5. Anton Steiner (nar.1862)
6. Wenzl Hollik (nar.
1876)
7. Max Wurtinger (nar. 1896)
8. Otto Haberzettl - až do 2.světové války
9. Anton Löb (jen krátce jako zástupce)
10. Max Wurtinger – od 1942 do konce války 1945.
Zajištění obce vodou
Původně měl každý dvůr vlastní studnu. Při
těžení železné rudy postupně studny vysychaly a obec začala uvažovat o
vybudování obecní vodárny. Již před rokem 1900 vznikl v Holubíně
vodovod a voda byla dovedena z horních Rákosových luk do vsi dřevěným
potrubím do nádrže nahoře na návsi a odtud zásobován celý Holubín.
Při stavbě silnice Dolní Kramolín-Vlkovice 1906-1907 stála tato nádrž v cestě a musela být
odstraněna. Místo tohoto vodovodu byla zachycena voda z hornické štoly pod
školou, jímána a jí pak zásobována vesnice. Nový vodovod s napojením do
každého stavení byl vybudován v roce 1914. Sloužil ještě v roce 1945.
Holubínská cihelna a řemesla, škola
V 19.století vznikla nedaleko Holubína
vesnická cihelna, kde se vyráběly cihly a která zásobovala cihlami
celé okolí. Výroba byla ruční. Po vzniku moderní parní cihelny v nedaleké
Chodové Plané byla cihelnička konkurenčně zlikvidována ještě před rokem 1914
a cihelna stržena. Snad jde o základy cihelny, které lze vidět v terénu při
pravém břehu Kosího potoka pod letištěm, třebaže tu jde jistě o překrytí
nějakými novými objekty z druhé světové války, z doby vojenského letiště ve
Sklářích.
Ve vsi byla kovárna (čp.4), kolářství
(čp.19), na dvoře čp. 6 "U Balzerů"
se rozvinul chov koní. Na dvoře čp.12 bylo ještě stavení čp.12a s
trafikou, ale krám-koloniál byl v nedalekém Dolním Kramolíně.
Roku 1898 vznikla vlastní obecní škola, která sloužila dětem z Holubína,
Dolního Kramolína a Chotěnova.
Do té doby chodily děti do školy v Pístově. Holubínská
škola byla jednotřídní jako pístovská. Ve škole
učil známý učitel Franz PANY, zakladatel
ovocnářského spolku a jiných aktivit. ¨
Holubín a požáry
Holubín dostal roku 1794 hasící řád z vrchního
úřadu kláštera, kde se uvádí, že ves má 1 hasící stříkačku, 2 žebříky, 3
požární háky, 2 vodní nádržky. Při vypuknutí požáru musí vyslat místopřísežný
rychtář ihned do kláštera posla na koni z čp.1, dalšího posla na koni, v
nouzi pěšího – do nejbližší vsi Kramolína z čp.2, s
požárními háky lidé z čp. 3,4, a 13, s ruční
stříkačkou z čp. 14, k tahání vody z obecného
rybníka z čp. 5 a 6, přinesení žebříků a nasazení z
čp. 7,8,9,10, použití dřevěných háků u požáru z čp. 11 a 12. Ze všech 14 domů musí se dostavit dvě ženy s
kyblíky nebo vědry na vodu a nosit ze všech míst, kde je voda. Muži a
výrostci musí přinášet žebříky a hasit vodou z věder. Z kláštera se dostaví k
požáru osoby s velkými stříkačkami, klášterní kovář, úřední sluha a
čeledínové k hašení. Hasící řád bude vyvěšen u místopřísežného a nedodržení
řádu bude trestáno nejtěžšími tresty. Podepsán 28.12.1794 Wenzl
Klukam, úřední ředitel kláštera.
Hasící řád vznikl v souvislosti se strašným
požárem v městě Teplá, kdy vyhořelo na jaře 200 stavení. Podle hasícího řádu
pro Holubín soudíme, že byl Holubín
plnoprávnou obcí s místopřísežným obce (nebyl to obecní rychtář, ten byl
zřejmě v Pístově i pro obec Holubín).
FOTO: Roku 1926 oslavy hasičské. vzadu dosud
stojící stavení (zleva): čp.16 čp. 11, čp.12 a čp.1
Přes podrobná klášterní organizační ustanovení
při požáru byly obce až do 20.století vcelku bezmocné proti požárům. Ještě v
roce 1927 došlo k velkému požáru v Holubíně. Večer 29. října 1927 začalo
hořet stavení z Franze Holera a tři dvory podlehly plamenům - čp. 7,
8, 9. Vyhořely až do základů, jen dobytek se podařilo zachránit. Díky
parním a motorovým stříkačkám byl požár během noci lokalizován tak, že
Holubín nevyhořel celý. Dům čp. 7 nebyl už postaven, další dvory byly
postaveny o kus výše.
Mezi válkami do roku 1945
Holubín zažíval celkem klidné časy až do roku
1914, kdy vypukla první světová válka. Na fronty odešlo 13 mužů, z nichž
padli Franz a Anton Zeidlerové, Anton Wurtinger a Andreas Richter. Jména jsou
uvedena na válečném oltáři v pístovském kostele (pro celou farnost).
V letech 1923-24 byl zaveden elektrický proud
do obce, v letech 1919/1920 se stavěla silnice do Chotěnova a Sklářů a
napojena byla na silnici Mariánské Lázně–Chodová Planá. V roce 1926 vznikl
dobrovolný hasičský spolek s velitelem Antonem Zeidlerem z čp.6.
V roce 1932 byl slavnostně vysazen na návsi "Goethův
dub" u příležitosti 100.výročí Goethova úmrtí. Měl připomínat
Goethův průjezd kočárem vesnicí Holubín v roce 1822. Dnes jsme marně hledali
tento dub.
Holubín byl a zůstal vždy zemědělskou obcí.
Roku 1930 bylo ve vsi 20 čísel popisných a 96 obyvatel, 1939 – 94 obyvatel,
1945 kol 100 většinou zemědělců. Stavení čp. 20 (mimo Holubín) bylo postaveno
až před rokem 1937. Původně patřilo Franz Tremlovi z Chotěnova čp. 5, přešlo
na jeho dceru Marii, provdanou Kardinalovou.
Kroniku Holubína v letech 1920-1939 vedl
Engelbert Muschik, poštovní úředník z Holubína. Poslední zápis je z 25.ledna
1939: "Od 8 do 10 hod. večer byla celé nebe osvětleno severní září."
Franz Pany a škola v Holubíně
V roce 1898 byla vystavěna škola s bytem pro
učitele v Holubíně. Do nové školy začaly chodit také děti z Dolního Kramolína
a Chotěnova. Byla to jednotřídka zprvu s osmi třídami, později zřízena v
Holubíně druhá třída v čp.19. Ve vsi se učilo osm ročníků.
Prvním učitelem zdejší školy v letech 1898-1932
byl Franz Pany (nar. 31.12.1873 v Chvalšinách, severozápadně Krumlova,
zemřel 15.3.1932, pochován je na starém hřbitově v Pístově). Ženat byl
24.11.1898 s Marií Ruppertovou z Chodové Plané čp. 14 (1876-1941), což byla
příčina jeho definitivního usazení se zde. Pany přišel zprvu do školy v
Pístově, kde učil 1896-1898. První léta po otevření holubínské školy byla
tato expoziturou pístovské školy. Pany přešel do Holubína. Měl dvě děti.
První, Franz Theodor Pany (nar. 10.6.1899) se stal doktorem filosofie a
profesorem (+ 22.7.1966 v Bad Kissingen), byl ženat 11.6.1929 s Hildegardou
Meisingerovou z Lazů (*1910 Perlsberg, + 1990 Bad Kissingen). Druhý syn
Oswald (nar. 23.6. 1900) stal se úředníkem v Praze a zemřel 23.4.1930 údajně
na tuberkulózu; pochován je rovněž na Pístově.
Jeho bratr profesor Franz Theodor Pany byl
členem profesorského sboru v hotelové škole v Mariánských Lázních. Jeho syn Franz
PANY (* 30.6.1930 M.L., + 21.2.1991) byl aktivním členem sudetoněmeckého
spolku Heimatverband Marienbad a řadu let redaktorem měsíčníku
"Marienbader Heimatbrief". Jeho syn Franz Norbert PANY spolu
s paní Ingeborg Hublovou z Mnichova (Einsiedl) pokračovali 1991 ve vydávání
měsíčníku a dnes dále řídí vydávání Heimatbriefů s matkou Mariannou Pany a
stojí v čele sudetoněmeckého spolku Heimatsverband Marienbad.
Po smrti učitele Panyho byl od 1.dubna 1932
učitelem v Holubíně krátce Anton GIEBL, od roku 1933 Anton NADLER, který
pocházel z Horního Kramolína, učil zprvu ve Sklářích a po působení v Holubíně
odešel 1936 na obecnou školu v Klášteře Teplá. Dalším učitelem byl Josef
KILBERT z Úšovic v roce 1936-1937, po něm učil ve škole Johann SCHROTT (do
roku 1939), který přišel do Holubína roku 1937, narychlo v roce 1938
ustanoven jako "obmann" farní "ortsgrupy" a narukoval
1939. Jeho syn Ing. Kurt Schrott, infanterista, se z druhé světové války
nevrátil .
Za války tu učily učitelky Helga Stopfer z
Drmoulu a po ní Helena Tauberová z Tachova - a to přes celou druhou světovou
válku.
Druhou třídu v Holubíně vedli od roku 1932
samostatní učitelé. Holubín měl 51 žáků ! Druhou třídu vedli Georg Türk,
Otýlie Müllerová a Josef Kilbert. Náboženství vyučoval pístovský farář Arnold
Egerer v letech 1914-1945.
Padlí ve druhé světové válce
Do druhé světové války narukovalo 19 mužů, z
nichž se nevrátili Gilbert Haberzettl (1901- padl v Maďarsku), Franz Hollik
(1917 – padl v jižní Francii 22.8.1944), Rudolf Lucha (1923 – nezvěstný u
Gdaňska 1945), Engelbert Muschik (1914 – nezvěstný v Rusku 1942), Franz
Muschik ( 1919 - padl v Rusku 1942), zámečník Franz Haberzettl (1894 – v
červenci 1945 v Ústí n.L.) , Ing. Kurt Schrott (nezvěstný v Rusku).
poválečný vývoj Holubína
Po válce po příchodu prvních Čechů němečtí
sedláci na svých dvorech pracovali jako zaměstnanci a 10. února 1946 vyjel
transport Holubínských s koňskými potahy do sběrného tábora do Sklářů, kam
byli soustředěni všichni k vysídlení.
Další poválečný vývoj nebyl nikým sepsán. Je
proto velmi svízelné podrobněji popisovat tuto etapu. Po roce 1945 došlo k
několika změnám příslušnosti obce. Až po roce 1960 se stal Holubín osadou
(částí) střediskové obce Chodová Planá. Stejně tak Pístov a Dolní
Kramolín. Celá západní katastrální holubínská hranice je zároveň okresní
hranicí mezi Tachovem a Chebem, a dnes krajskou hranicí mwzi Karlovarským a
Plzeňským krajem !
Zanedlouho po válce pokračoval rozpad obecního
celku, který už začal požárem v roce 1927. Došlo k rozpadu několika stavení
na severní okraji.
Z let 1947-48 jsou zachovány v archivu Cheb
dekrety o přidělování půdy českým přistěhovalcům a v Holubíně se uvádí, že
dekrety ministerstva zemědělství - Národního pozemkového fondu (podepsán je
Josef Smrkovský) byly přiděleny těmto zemědělcům:
Kirilenko Vasil a Nora, čp.20 (3 hektary)
Hess Jaroslav a Františka, čp.15 (10 hektarů)
Pavlík Jan, čp.6 (13 hektarů)
Krejčí František a Marie, čp. 1 (13 hektarů)
Otradovec Ladislav, čp.5 (13 hektarů)
Herejk Josef a Erna, čp.8 (14 hektarů)
Tkáč Jan a Esther, čp.8 (14 hektarů).
O jednotlivých rodinách a jejich osudech dodneška
víme pramálo. V čp.6 bydleli Jan a Růžena Pavlíkovi do roku 1972. Po smrti
Jana se Růžena a tři děti odstěhovaly do Dolního Kramolína. Podle
nepotvrzených zpráv syn Jan byl rozvozcem pečiva, Anna prodával v galanterii
a Růžena byla v Plané. Ve statku nebyl vodovod a voda se brala ze studánky ve
stodole. Později tu bydlel pan Višňovský. Dnes je majitelem pan Šimůnek.
Na statku čp. 1 později žil profesor Kačer z
hotelové školy a Ludmila Petržíková. Dům odkoupil architekt Fuchs z Prahy.
Ve škole s čp.17 bydlíval Antonín Račák z
Mariánských Lázní. Stavení bylo popisováno jako zděné, cihlové, přízemní se
zastavěnou plochou 823/143 m2, s pitnou vodou a celoročním
využíváním. Dnes je majitelem pan Deus.
Stavení pod silnicí směrem k rybníku je dnes
majetkem pana Višňovského. Historické fachwerkové stavení bylo někdy kol 1974
strženo a postaveno nové.
Jiří Jelínek z Mariánských Lázní se svým přítelem
vlastnil stavení čp.20, zděné, cihlové, přízemní s podkrovím, se zastavěnou
plochou 332/132 m2 a s pitnou vodou a záchodem na stavebním
pozemku. Dnes už stavení nestojí, zničeno požárem před několika lety. Nový
majitel není znám.
Velký moderní ovčín vznikl asi kol roku 1980 a má
pocházet z Velké Hleďsebi. Dlouho nebyl v provozu a dnes je opuštěn. Nájem
holubínských polí a luk má nyní pan Hirsch z Pístova. Historie posledních
padesáti let nebylo dosud sepsána.
Kulturní památky Holubína
POCHÉ v seznamu památek Holubína uvádí dvě obecní
kaple (sv.I. 1977) – Svatováclavskou a sv. Šebastiána.
SVATOVÁCLAVSKÁ KAPLE ležela na polovině cesty do Kramolína pod
Pastvinou a vznikla před třista lety - roku 1703 jako barokní kultovní
stavba na půdorysu 360x460 cm. Kaple se později nazývala sv.Václava a
sv.Antonína Paduánského a zde byly jejich obrazy. Kapli nechal zřídit sedlák
Tomáš Windirsch z Holubína a dokud kaple patřila k holubínskému Windirschovu
dvoru, konala se tu jednou ročně mše svatá a tedy i poutní procesí sem.
Kdysi si pak farář z Pístova vzal klíč k sobě a
kaple přešla do vlastnictví kramolínského dvora. Anton GNIRS kapli popsal,
ale negativně zhodnotil, že "uvnitř chybí hodnotné umělecké a historické
památky". Po třista letech zbývá tu ruina kaple, která byla ještě v roce
1970 poměrně stavebně zachovalá mezi dvěma rozložitými stromy, byť již bez
inventáře. POCHÉ ji popisoval jako obdélníkovou stavbičku, členěnou pilastry
a vrcholící trojúhelníkovým štítem. Je sklenuta dvěma poli křížové klenby,
těžce poškozena a zařízení zničeno.
KAPLE SV. SEBASTIÁNA čili ZEIDLEROVA stávala na Rákosovém vrchu při
cestě do Martinova. Měla půdorys 230x230 cm a vznikla v 18.století. Na mense
kaple stávala socha sv.Sebastiána výšky 70 cm a po stranách visely dva obrazy
– P.Marie s dítětem a Oslava jména Ježíšova. V 70. letech stála zde už jen
ruina staré kapličky, dnes zmizela zcela.
Na cestě z Holubína do Vlkovic bývala na okraji
obce ještě třetí kaple - tzv. MUNDLEROVA KAPLE ze 17.století. Patřila
ke dvoru, zvanému MUNDLHOF. Půdorys byl 200 x215 cm a na menze kaple bývala
socha Ježíše-Trpitele. V oválu na kapli byla vedle letopočtu 1698 písmena CZ
(=Caspar Zeidler), iniciály zakladatele kaple. Kaple byla podle německé
vlastivědy zcela bezdůvodně zničena včetně fundamentu českými přistěhovalci
někdy po roce 1945.
Kdy a proč kaple vznikla ? Podle staré pověsti
jeli tudy dva formani-bratři s koňmi na cestě do Rakous. Byli již týdny na
cestě, když náhle vypukl v kraji strašlivý mor. Bratři ve strachu se modlili
a přislíbili, že když přežijí morový čas, postaví každý z nich jednu kapli.
Bůh prý vyslyšel jejich modlitby a bratři se vrátili zdrávi domů. Tak prý tu
vznikly kaple sv.Sebastiána na Rákosovém vrchu (zvaná Balzakapelle) a kaple
sv. Ondřeje v Holubíně (Andreas-kapelle neboli Mundl-kapelle).
KŘÍŽ z roku 1886 stojí dosud proti škole při silnici do
Kramolína. Má nápis: "Errichtet zur Ehre Gottes von Franz und Anna
Zeidler aus Hollowing Nr.1 – 1886" a dole nápis "Ruhe ihrer
Asche" a plastiku hole Aeskulapa s obtočeným hadem jako symbol
lékařství.
OBECNÍ KŘÍŽ stával kdysi na staré cestě do Pístova asi 80 metrů od vsi. Zde
se loučili Holubínští s nebožtíkem, odnášeným či odváženými na pístovský
hřbitov.
MUNDLERŮV KŘÍŽ stával rovněž na staré cestě do Pístova, 500 m od Holubína.
DVŮR ČP.1
je nejzachovalejší. Původní název byl TOFFL, patříval Zeidlerům a na
parcele se tu kdysi dolovalo. Byly prý tu velmi staré písemné dokumenty o
minulosti dvora. Masivní budova s frontou na náves má zachován prostorný
vjezd do dvora s brankou pro pěší, připomínající nedaleké chodské dvory na
Jadružsku. Zasloužil by památkové ochrany. Podobný vjezd s pěší brankou
vidíme i u opuštěného dvora čp. 5. Zahrada má stopy dolování.
Hroby Holubínských na starém pístovském hřbitově
Na starém hřbitově na Pístově dodnes zůstává už
jen pět (čitelných) hrobů Holubínských.
Nejvýznamnější a nejlépe udržovaná je hrobka
rodiny učitele Franze Panyho. Prvním zde pochovaným byl jeho syn Oswald
Pany, úředník v Praze ("Oswald PANY, Beamter in Prag, geb. 23.6.1900,
gest. 23.4.1930 in Hollowing"). Zemřel ve věku necelých třiceti let.
Druhým zde pochovaným byl slavný holubínský učitel Franz Pany ("Franz
PANY, Schulleiter, geb. 3.12.1873, gest. 15.3. 1932"); zemřel v 62
letech. Poslední pohřbenou zde byla Oswaldova matka – Marie ("Marie
PANY, Schulleitersgattin, geb. 18.2.1876, gest. 12.5.1941") Zemřela v 65
letech. Naživu zůstal jen Oswaldův starší bratr PhDr. Franz Theo Pany,
profesor na hotelové škole v Mariánských Lázních (1899-1966), bydlel v
Úšovicích, ženat 11.6.1929 s Hildegardou Mensingerovou (1910-1990) z
Perlsbergu (Lazy). Po válce byli odsunuti, žili v Bad Kissingenu a tam jsou
pochováni.
Jejich syn Franz PANY, třetí toho jména v
řadě, (*20.6.1930, ženat s Marií Goschtallovou z Prahy, + 21.2.1991 v
Münchenu), se stal později v Německu redaktorem měsíčníku Marienbader Heimatbrief
(vychází od října 1948). Byl vrchní soudní rada a stál v čele spolku
Heimatverband Marienbad Stadt und Land. Jeho syn Franz Norbert Pany,
čtvrtý v řadě, je dnes rovněž mluvčím mariánskolázeňských vysídlenců a v čele
spolku Heimatsverband Marienbad.
Další hrob z Holubína tu má Anna Haberzettlová
z Holubína No 5, která zemřela 13.4.1935 v 36 letech. Byla neprovdána;
její rodiče: Franz Josef Haberzettl (1856-1938) a Marie roz. Zeidlerová z
Holubína (1870-1938). Ti měli celkem devět dětí. Z nichž nejstarší Franz
Josef (1894-1945), strojník, přišel o život v létě 1945 v Ústí n.L. v
internačním táboře pro Němce; Gilbert (1901-1945) zahynul neznámo kde na
konci války; Marie (1896-1981), šička prádla, byla provdána za Maxe Hubla do
hostince Hubl do Dolního Kramolína; Aloisie (1896-+ neznámo), kuchařka,
provdána za řezníka Leopolda Götze v Teplé; Margareta (1906-1987), provdána
za Alfréda Lercha z Mnichova; kolář Otto Haberzettl (1903-1985) zůstal
svobodný; Anton Haberzettl (1904-1974) převzal dvůr čp.5 a čp.19, ženat 1943
s Marií Gürovou z Výškovic; po válce šli všichni do odsunu. Anton Haberzettl
měl 4 děti: Walter Anneliese (*1944), Petra Christiana, stenotypistka
(*1945), Otto, laborant (1950, zahynul 1975 při havárii), Rudolf, opravář
(*1951).
Další zachovalý hrob patří Anně Zeidlerové z
Holubína čp.1 ( nar. 1834 v Drmoulu, roz. Forsterové), zemřelé za první
světové války 16.5.1917 ve věku 83 let.
V blízkosti hřbitovních vrat je hrob Josefa
Luchy z Holubína čp.11; nar. 17.3.1841, zemřel 16.4.1926 v 85 letech.
Ženat s Marií Görglovou z Úšovic čp.21. Měli tři děti – Gregor (1872-1951),
Josef, poštovní úředník v Mariánských Lázních, a Anna (+). Dvůr převzal syn
Gregor, ženat s Margaretou Mayerovou z Úšavy, okr. Tachov (1897-1967). Měli
tři děti: Rudolfa (1922- 1945 u Gdaňska zůstal nezvěstný), Louisu (*1924) a
Elfriedu (*1926).
Pátý je hrob Anny Fischbachové ("Anna
FISCHBACH aus Hollowing No 16, gest. 10.1.1925 in ihrem 51.
Lebensjahre."). Narozena 14.1.1874, pocházela z Chotěnova čp.7, provdána
za hospodského Engelberta Fischbacha 7.2.1899, zemřela 10.1.1925. Měli tři
děti: Rudolfa (1899-1951), Antona (1902-1987, převzal dvorec čp. 16), a
Roberta (1908-1981 v okrese Kitzingen, zůstal svobodný)
Ostatní holubínské hroby, které tu nepochybně
jsou, nemají už označení. Nový pístovský hřbitov na vrchu Horaberk (dnes
Pístovská mohyla) byl srovnán se zemí, takže není známo, zda a kde byly
holubínské hroby.
Anna "von" Zeidler
Až neuvěřitelně zvláštní osud mají - jinak v
Holubíně skromné – osobní památky na selku z Holubína čp.1 paní Annu
Zeidlerovou, rozenou Forsterovou z Drmoulu. Holubínský statek čp.1 je
dodnes zachovalý dvůr, býval největší a nejvýznamnější. Starostou byl
poslední z Muschiků na tomto statku – Josef Muschik, po něm Franz Zeidler a
nakonec i Wenzl Hollik, všici z čp.1.
Za prvé zůstal zachován její hrob na Pístově,
což je dnes mimořádně cenné.
Za druhé stále stojí Zeidlerův pomník z
roku 1886 přes silnici proti holubínské škole. Na něm se uvádí "Errichtet
zur Ehre Gottes von Franz und ANNA ZEIDLER aus Hollowing No 1", což
se týká naší Anny Zeidlerové. Pod nápisem je připsáno "Marie
u.Wenzl" a dole "Ruhe ihrer Asche" (Pokoj jejich popelu) a
symbol lékařství – stočený had na Aeskulapově holi. Pomník byl dokonce popsán
Antonen GNIRSEM při jeho soupisu památek v roce 1932. I když pomník kvapem
stárne, je nápis čitelný.
Za třetí se zachoval její úmrtní list z
18.května 1917, podepsaný doktorem Hansem Turbou, okresním lékařem z
Mariánských Lázní. Kopie je přiložena a potvrzuje, že se Anna narodila 1834 v
Drmoule ("Dürrmaul"), svatba 30. května 1876 a zemřela 16.května
1917 v 83 letech; příčinou smrti byla rakovina. Její manžel Franz Zeidler (*
1830), starosta dvůr čp.1 zdědil jako synovec bezdětného strýce sedláka
Josefa Muschika (* 1795, svatba 24.1.1826, datum úmrtí chybí).
Dvůr po Franzovi a Anně zdědila v roce 1917 –
neznámo proč - MARIE Zeidlerová, dcera Karla Zeidlera z čp.12 a manželky
Elisabeth z Drmoulu. Marie byla provdána Holliková (* 15.2.1885, svatba
5.2.1907 s Wenzlem Hollikem z Křížence (Kiesenreuth), + 10.10.1967 v
Dettelbachu, Německo). Tito manželé, Marie a Wenzl, jsou nepochybně totožni
se jmény na Zeidlerově pomníku. Hollikovi měli čtyři děti: Willibalda
(1912-1990), Mathildu (1914-1990), Franze (nar. 15.3. 1917, inženýr, zemřel
20.8.1944 na frontě v jižní Francii v Coudehardu) a Margaretu (1932-1990).
Předválečné domy a jejich majitelé do roku 1945
Čp. 1 – Wenzl HOLLIK a Marie HOLLIKOVÁ, roz. Zeidlerová, selský dvůr s 32 hektary,
název dvora "Toffl", přestože dvůr patřil od berní ruly (1654) rodu
Muschiků. Nejstarší známý majitel byl Kryštof Mužík (1630-1675), kol roku
1860 přešel do rukou Zeidlerů a 1917 Holliků. Po druhé válce byl majitelem
prof. Kačer a Ludmila Petržíková, dnes arch. Fuchs. FOTO VPRAVO dvůr čp.1:
Čp.2 – mezi Obecním rybníkem a kovářstvím - Engelbert
MUSCHIK a Anna, roz. Käsová z Týnce na Tachovsku, malorolnícká usedlost
se 7 hektary, název usedlosti "Schneida" (zaniklo). Nejstarší
majitel byl Michael Pfrogner z Martinova (+ 1748), od roku 1800 Josef Fischer,
od 1816 Anton Völkl, od roku 1833 Muschikovi.
Čp. 3 – obecní dům a chudobinec nebyl
obydlen, stával u Obecního rybníka (zbořeno)
Čp.4 – obecní kovárna, nájemcem byl Anton Löb (1877-1955);
nejstarší majitel Thomas Lehnerl
(+1668), kováři se střídali; nejdéle to byli Göhnovi (od 1812 do konce
19.století), dnes majitel pan Višňovský. FOTO.
Čp.5 - Anton HABERZETTL a Marie, roz.
Gürová z Vyškovic, velký selský dvůr s 26 hektary, název
dvora"Vacka", s vedlejší budovou čp.19; nejstarší majitel Urban
Seitler (kol 1600), po něm přichází rodina Vacků z Milhostova (Vít Vacka,
ženat s Apollonií Seitlerovou) a zůstává jako Watzkovi až do roku 1822, kdy
celá rodina se přestěhovala do Šancí a úplně zchudla. Dvůr koupil za 5 000
zlatých Michael Haberzettl z Malého Sangerbergu, původem žatecký
velkoobchodník s chmelem. Potomci zůstali na dvoře. Dnes údajně v majetku tří
majitelů.
Čp.6 – Josef ZEIDLER, sedlák a fiakrista,
a Anna, roz. Schirmerová z Úšovic, selský dvůr s 27 hektary, název
dvora "Baltza"; nejstarší majitel Baltazar Göhna (kol 1710), a
poslední z rodu Josef Göhn až do roku 1890, Dvůr, který měl 10 hektarů,
koupil jeho otec Anton Zeidler a v letech 1898-1928 přikoupil postupně
18 hektarů, v letech 1918-1945 měl tu chov koní a 1924-1945 provozoval v
Mariánských Lázních povoznictví – v létě s dvojspřežím a v zimě s těžkými
koňmi. Josefova sestra Ernestýna, provdaná Reutzerová, uhořela 20.června 1945
v Schopplově mlýně pod Mnichovem, nejstarší bratr Anton zemřel na frontě
1918. Dnes zbořeno.
Čp.7 – Franz ZEIDLER, svobodný
(1900-1970), usedlost v roce 1927 vyhořela, jen 1,5 hektaru polí, název
usedlosti "Punzet"; nejstarší majitel Martin Turba (ženat 1655) a
Turbovi až do roku 1827 majiteli, pak Josef Putz z Úšovic do roku 1860, a pak
Zeidlerovi. Majitel Franz Zeidler (1862-1921) zůstal svobodný a dům zdědil
jeho bratr Fritz, který pronajal usedlost Michalu Heroldovi 1923-1927. Když
vyhořel dům 1927, ruinu koupil Anton Zeidler z čp.6 a rozšířil pozemek čp.6.
Čp.8 – Anton HOLER a Theresia, roz.
Grosamová ze Svahů; selský dvůr s 31 hektary, název dvora "Hůla";
vždy v rukách Hůlů – nejstarší Mathes Hula (narozen 1614), jméno se později
měnilo na Hola a Holer (dnes majitel pan Šimůnek). Roku 1927 vyhořelo a
postaveno vzadu na zahradě znovu. FOTO VPRAVO:
Čp.9 – vedlejší budova selského dvora čp.8,
rovněž vyhořela. Původně samostatný dvůr, název dvora "Zeidler" –
nejstarší majitel Georg Zeidler (1630-1660 majitelem) a dvůr zůstal až do
doby Adalberta Zeidlera (nar. 1832), který dvůr prodal a odstěhoval se do
Mariánských Lázní, poslední byli majitelé Holerovi z čp.8 (majitel pan
Šimůnek).
Čp.10 – vyhořelo 1916-1917 a z ruiny se stala vedlejší
budova statku čp. 16 (dnes zbořeno); první známý majitel Thomas Windirsch
(od roku 1657), po něm Fischbachovi až do roku 1945.
Čp.11 – Gregor LUCHA a Margareta,
roz. Mayerová, selský dvůr s 22 hektary, název "Elln"; nejstarší
známý majitel Erhard Ihl či Eyl kol 1640, Muschikovi od 1709. roku 1853
prodal Franz Josef Musvchik dvůr Luchovi z Beranovky a potomci Luchy byli
vlastníky až do roku 1945. Šlo o velkou usedlost s velkým vjezdem a brankou s
čelem na jih (zbořeno).
Čp.12 – Max WURTINGER z Pístova
(1896-1979) a Karolina, roz. Zeidlerová (1903-1980), selský dvůr s 25
hektary (zbořeno), název "Mundl", ale původní majitel v 17.století
byl Kašpar Zeidler a Zeidlerovi až do roku 1939 (zbořeno); vzadu na zahradě
dvora stávala Mundlova kaple
Čp.13 = 12a usedlost proti dvoru čp.5 - poslední
majitel Ferdinand WURTINGER (1883-1950 svobodný), tesař a malorolník
se 4 hektary , název usedlosti "Webba" (zaniklo)
Čp.14 – stavení nad předchozím do návsi - . Franz
Josef MUSCHIK, horník a Theresia, roz. Zürliková z Boněnova, –
obytný dům, původní název "Haizla", uváděný od 1785, nejstarší
Johann Georg Göhna, nocležník z čp.6, až do roku 1916 kdy Josef Göhna se
odstěhoval do Kramolína a přišel Franz Josef Muschik (zbořeno),
Čp.15 – velký patrový dům se stodolou proti
škole, Josef LANGHANS, strojník z Pavlovic, a Anna, roz. Steinerová,
malorolníctví se 6 hektary, první majitel od 1790 Zeidler Anton, pak
Thummerer a Steinerovi, název "Biersteiner" (za domem pomník
Zeidlerů) - (zbořeno)
Čp.16 – Anton FISCHBACH (1902-1987) a
Anna, roz. Löbová z Holubína čo.4 (1904-1988); v 1. polovině 17.století
byl majitel Thomas Windirsch z Pístova a žena Margareta Vacková z Holubína
čp..5, později Matthias Fischbach (ženat 1734) a v rukách Fischbachů usedlost
zůstala do roku 1945. Byl to dvůr a hospoda s 13 hektary, název
"Windirsch"(zbořeno)
Čp.17 – Holubínská škola s bytem pro
učitele, od 1898 (dnes majitel pan Deus)
Čp.18 – vedlejší budova k čp.12, majitelé
Wurtingerovi (zbořeno)
Čp.19 – vedlejší budova k čp.5, majitelé
Haberzettlovi, dnes dům stojí, kdežto budova dvora zbořena.
Čp.20 - domek u Chotěnova, majitelé Josef a
Marie Kardinálovi, zahradnictví, název "Treml" (shořelo před
několika lety)
Holubínský zvon a jiné
Obec
HOLUBÍN měla malý obecní zvon, který zvonil třikrát denně k
pobožnosti, ale zároveň jako umíráček, jako varovní
zvonek k počasí a jako protipožární, zvláště když
začalo hořet v obci v době, kdy lidé byli na poli.
Bronzový zvonek byl ve zvoničce, asi 1,5 metru
vysoké, v obecní kovárně v čp.4. Jak kovárna tak zvon byly obecním majetkem
Zvon třikrát denně zvonil k pobožnosti, a to v 7 hodin ráno, ve 12 hodin a v
19 hod. Byla vždy určována rodina, která zvonění prováděla,. naposledy rodina
Antona Löba. Když za druhé světové války 1939-1945 bylo nutno bronzový zvon
odevzdat k válečným účelům, věnovala obci rodina Tremlů-Kardinálů z čp.20
jako náhradu soukromý zvon a dala ho k dispozici, aby byl pověšen do
zvoničky. Zvon pocházel od jedné mariánskolázeňské dámy, která ho odkázala
Tremlům. Zvon nyní vysvětil pístovský farář Arnold Egerer přímo v Kardinálově
stavení čp.20. - Po druhé válce Češi sundali zvon a přenesli ho do domu čp.2,
kde pak sloužil, ale k jiným účelům – sem byli zvoněním svoláváni Češi k
výdeji potravin, když byly přivezeny, protože široko daleko nebyl žádný krám.
Nadto byly potraviny na lístky.
Chodovoplánské nádraží mělo hospodářské sklady, kde dělali Holubínští
různé nákupy. Nádraží bylo také nástupní stanicí pro Holubínské, když chtěli
jet někam vlakem. Až roku 1939 byla zřízena zastávka Skláře.
Malý Holubín měl vlastní kapelu. Roku 1908
byl kapelníkem Wenzl Hollik, který hrál na baskřídlovku. Kapela vyhrávala na
tancovačkách a také na církevních svátcích. Roku 1930 založili mladí vlastní
šestičlennou kapelu mládeže a tuto řídil klarinetista Ernst Zeidler.
Roku 1910 byl založen Ovocnářský spolek a
měl 38 členů, též z jiných obcí. Prvním předsedou spolku byl učitel Franz
PANY.
Obecní dům čp.3 byl neobydlen a byl stržen již za první republiky.
Holubín měl dvě hospody – v čp.15
(Langhansovi), a zprvu v čp.7 (Zeidler). Když v roce 1927 čp.7 vyhořelo,
vznikl nový hostinec ve stavení čp.16 (Fischbachovi) Nadto v domě čp.12a pod
kovárnou byl Wurtingerova trafika s prodejem cigaret a tabáku, ale za nákupy
v krámě se smíšeným zbožím museli Holubínští do Dolního Kramolína.
Holubínský Anton Steiner, nar. 1898 v
čp.15, se stal hornickým inženýrem a ředitelem dolů "Glück mit
Freuden" v Michalových Horách, v Cechu sv.Víta a v místě těžby antimonu
na Heinrichshain u Boněnova (nad Výškovicemi.) Po roce 1936 žil v Bleibergu,
kde byl též ředitelem dolů.
Literatura
SCHALLER Jaroslaus: "Topographie von Königsreich Böhmen", IX.Band
Pilsner Kreis, 1788
SOMMER Johann Gottfried: "Das Königsreich Böhmen,
statistisch-topographisch dargestellt – VI.Band, Pilsner Kreis",
Calve´schen Buchhandlung, Prag 1938
ORTH Jan –SLÁDEK František "Topograficko-statistický slovník Čech",
1870
DOSKOČILOVÁ Marie: "BERNÍ RULA, kraj Plzeňský", 444 s., Státní
pedagogické nakladatelství Praha 1952
Sborník HEIMATBUCH Marienbad, Stadt und Land, I.Band, 700 S., Heimatverband
Marienbad, tisk Staudt Geisenfeld, 1977
Sborník HEIMATBUCH Marienbad, Stadt und Land, II.Band, 1216 S., Holubín
S.436-456 et 1121-1122, Heimatverband Marienbad, tisk Staudt Geisenfeld, 1977
KLEMENT Franz: "Der politische Bezirk Tepl - Ein Beitrag zur
Heimatkunde", II.vydání, 334 S., Hermann Holub, Tachau 1882
Orts-Repertorium 1900, 780 S., Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1907
Orts-Repertorium 1910, 884 S., Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1913
GNIRS Anton: "Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen
Denkmale in den Bezirken TEPL und MARIENBAD", 609 S., Dr.Benno Filser,
Augsburg, 1932, kopie
BERNAU Friedrich: "Studien und Materialien (Specialgeschichte und
Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren)", 706 S.,
Calvelsche Univ. Buchhandlung, Prag 1903
EGERER Oswald a kolektiv: "Kirchsprengel Pistau im Heimatkreis Marienbad
- Geschichte und chronologische Aufzeichnungen von den Orten" -
Hollowing (S. 102-147) , Heimatverband Marienbad, München, 1991, 302 S.
PROFOUS Antonín: "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a
změny - I.díl A až H",ČSAV Praha, 1947
POCHÉ Eduard a kol. "Umělecké památky Čech, díl I. - A/J", 644 S.,
Academia, nakladatelství ČSAV Praha 1977
ŠVANDRLÍK Richard – "Z historie obcí v okolí Mariánských Lázní -
Holubín" Kulturní přehled č. 9/1983, KaSS Mariánské Lázně
ŠVANDRLÍK Richard "Historie obce Holubín", studijní materiál CHKO
Slavkovský les, Mariánské Lázně 31.12.1985.
ŠVANDRLÍK Richard "500 let Regentu" – monotématické číslo Hamelika
z 28.2.1979, Vlastivědný kroužek KaSS Mariánské Lázně
Zdroj: hamelika.cz (12.8.2012)
|
