|
Tichá [Kostel sv.Mikuláše] B) A) Shořel.
Dřevěný kostel v Tiché byl pravděpodobně založen kolem roku 1510 za
olomouckého buskupa Stanislava I. Thurza. Patronem tichavského kostela se stal sv. Mikuláš, biskup z Bari, jehož
svátek připadá na 6. prosince. Podle nedoložených pověstí stávala údajně na
místě pozdějšího kostela už od dob Cyrila a Metoděje, tj. od 9. století, malá
kaplička. První písemná zmínka však pochází až z doby, kdy na olomoucký
biskupský stolec dosedl již zmiňovaný Stanislav Thurzo
- známý humanista. Mgr.
Jaromír Polášek ve své knize Dřevěné kostely a kaple Moravy a Slezska rovněž
uvádí, že podle tvrzení místních pamětníků, nepodloženého údaji v pramenech
písemné povahy, kostel vznikl ve třech různých údobích. Nejdříve to bylo
presbyterium, které sloužilo jako kaple, po té byla přistavěna roubená loď.
Dva zvony prý byly původně umístěny na půdě nad kostelní lodí, o čemž měly
svědčit dva otvory ve stropu, jimiž byly protaženy provazy od zvonů. Věž byla
vystavěna až v roce 1662, podle letopočtu na plechové korouhvičce. Ta byla
sňata spolu s horní částí věže při její opravě v roce 1903 a zpátky na věž se
již nedostala. Obdobně letopočet 1663 byl vyražen na kování zámku na dveřích
pod kostelní věží, které vedly na hřbitov a v minulosti sloužily jako hlavní
vchod, jak také poznamenává farní kronika Tiché. Je pravděpodobné, že zároveň
s věží vznikl i přízemní otevřený ochoz, který lemoval celou jižní stranu
kostela. Stavebním
materiálem bylo i v těchto případech dřevo, tj. materiál dostupný a relativně
levný, který nevyžadoval žádné komplikované konstrukce a přitom dovoloval
tvůrcům uplatnit v plné míře umělecké schopnosti. Při spojování jednotlivých
dřevěných částí nebyl údajně použit jediný hřebík, neboť vše bylo spojeno
dřevěnými kolíky. Přístavbou dvoupatrové věže se zvonicí i ochozem získal
kostel definitivní podobu a na jeho vnějším vzhledu se v průběhu dalších tří
století již nic podstatného nezměnilo. Naproti
tomu jako mylné dnes považujeme tvrzení znalce starožitností Petra rytíře
Chlumeckého a zemského archiváře Jana Chytila, kteří si tichavský
kostel prohlédli na začátku 20. století a usoudili, že presbytář byl postaven
nejpozději v 11. století, což prý také svědčí o velikém stáří této obce.
Podle záznamu v kostelní kronice, který na začátku minulého století nalezl
Dr. Adolf Hrstka, kostel vznikl v roce 1520. Pravděpodobně byl obnoven,
alespoň Gregor Wolný uvádí, že byl kostel v Tiché v
roce 1510 obnoven. (Wolný III. 1859, s. 45 - 46) K
presbytáři kostela na severní straně přiléhala zděná sakristie, pod kterou
byla malá zaklenutá krypta s pohřebními výklenky ve stěnách. Naposledy v
dobách válek sloužila jako úkryt pro kostelní cennosti. Podle místní lidové
pověsti z krypty vycházela tajná chodba. Po třicetileté
válce musel frenštátský kněz bez pomoci dalšího duchovního zaopatřovat šest
far, mimo svou ještě fary v Tiché, Velkých Kunčicích, Lichnově,
Vlčovicích a Kopřivnici. Teprve v josefínské době
byly obnoveny bývalé fary v Kunčicích a v Lichnově,
k Lichnovu byly přiděleny Bordovice
a Vlčovice, Tichá byla ponechána u Frenštátu.
Dekretem ze dne 17. Června 1846 byl do Tiché ustanoven kaplan P. Karel Géla, který mimo normální plat dostával dotaci z
náboženského fondu. Obec se tehdy zavázala, že bude vlastním nákladem
udržovat farní kostel a také školu. V letech 1853 – 1857 na faře působil P.
Dominik Mořkovský, po jeho odchodu fara zůstala
jeden rok neobsazená. Teprve v roce 1858 do Tiché přišel P. Vincenc Falta a
setrval tam jako duchovní po dalších deset let. Další kněz, P. Peregrin Obdržálek, z fary odešel již v roce 1873,
následně byla fara po dva roky bez kněze. Teprve od roku 1875 byla tichavská expozitura proměněna ve farní úřad a prvním istalovaným farářem se stal P. František Pavlík. Jeho
nástupce v úřadu se stali P. František Krejší a P.
Josef Spáčil. V roce 1899 bylo v Tiché celkem 1.467 obyvatel, z toho 1.400
římských katolíků, 1 evangelík a 6 židů. V roce
1913 za starostenství Leopolda Parmy, který byl místním továrníkem, a za
faráře P. Aloise Luska kostel prošel velkou opravou. Stavba takřka zcela
pozbyla svou dokumentární hodnotu důkladnou secesní historizující restaurací.
Při této stavební akci byla okna zasklena kruhovými terči s olověnými nutti, dveře byly pobity historizujícím kováním, loď byla
překryta novým kazetovým stropem. Do jižní kaple a na kruchtu byly ve dřevě
provedeny portálky, které měly tvar oslího hřbetu, do sakristie vedl zděný
portálek. Po konstruktivní stránce byla zajímavá věž, s poměrně mohutnou
hlavou, na jejíž střešní jehlan byly nasazeny dvě barokní cibulovité báně.
Dekorativním vyřezáváním byly zdobeny spodní konce prken, kterými byla
zvonice zevně šalována. Kostru věže netvořily čtyři, jak bývalo obvykle
zvykem, ale šest ukloněných trámů – štenýřů. Byla to
nejzajímavější a historicky nejcennější stavba v obci. Tichavský
kostel sv. Mikuláše měl poměrně malý presbytář s nízkým střešním krovem,
obdélnou loď a kvadratickou věž, která směrem vzhůru přecházela ve dvakrát
odstíněný komolý jehlan. Zvonicové patro bylo hranolovité, kryté deštěním se
zdobným vyřezáváním spodního okraje. V horní části věže byla dvakrát
odstíněná šindelová báň. Celková délka kostela činila 24 metry a šířka 8
metrů. Celou stavbu obtáčel ochoz zakrytý pultovou stříškou. Kostelní loď
měla uvnitř délku 9 metrů a šířku 8,2 metru, presbyterium mělo na délku 6,9
metru a šířku 5,4 metru. Sakristie byla zděná, vnitřní rozměry měla 5 krát
2,7 metru, nad ní v patře roubená oratoř, prostor v podvěží
měl vnitřní rozměry 6 krát 6 metrů. Na dvou
ohoblovaných trámech, postavených z obou stran portálu, vedoucího do lodě
kostela, byly dochovány dva české nápisy. Na pravém bylo zachyceno „Stavil
Mistr Pavel Scedrm“ a na levém „… an czasu Purgmistr
…“. Podle některých badatelů se stavitel jmenoval Scedrin.
Na třetím pomalovaném trámu, který původně býval na oltáři, bylo podobným
písmem napsáno: „… (lét)a panie MCCCCC“. Vznik
kostela v průběhu 16. století naznačovaly i nápisy na dvou pozoruhodných
zvonech, které byly zavěšeny ve věži kostela. Oba byly ulity v roce 1561,
jeden z nich však v roce 1861 roztrhl mráz. Na větším zvonu byl český nápis:
„TENTO ZWON SLIT GEST + ZA MIKVLASSE FOGTA + A STARSSÝCH + C = M = B +
1561 YAN CHARWATIN. GIRA. ONDRVSSV +
ONDRA. PAWLV + YAKVB TIEHAN + I. N. R I + „. (vylepšený překlad: Tento zvon zlitý
jest za Mikuláše fojta a starších C.M.B. 1561 - Jura Ondrušů,
Ondra Pavlů, Jakub Tiahan, Jan Charátů.) Pod ním
byl další český nápis: „TENTO ZWON SLYL GEST CYR. ZIK. SOLNK V MERZYCZY.
PODROE 1561“. (vylepšený překlad: - ten zvon zlitý jest: Jiří Slonek v
Meziříčí pod Rožnovem 1561.) Menší zvon byl jeden cent těžký a před
roztržením byl opatřen latinským nápisem: „+ O REX. GLORIE. VENI NOBIS. CVM.
PACE + AMEN“. Interiér
měl zdobený kazetový strop, podlaha byla kryta kamennou dlažbou. Měl také
varhany na šlapací měchy blíže neznámého stáří. Když roku 1661 zpustošil
strašný požár nedaleké město Frenštát, docházeli sem na bohoslužby i věřící
odtamtud. Opěradla lavic u hlavního oltáře a předprseň kazatelny zdobily
malované obrazy apoštolů, které podle kroniky měly být součástí původního
vybavení kostela. Naproti tomu sochy na oltáři měly být přenesen z některého
zrušeného kláštera. Nad oltářem bylo zajímavé zamřížované okénko, které
údajně patřilo k nejstarším na Moravě. Další český nápis byl za oltářem: „AŤ SI
BUDE, JAK SI BUDE, PŘEDCE JAKSIK BUDE, JEŠTĚ NIKDY NEBYLO, ABY JAKSI NEBYLO.“
Uvnitř kostela byly celkem tři dřevěné oltáře. Výmalbu kostela a obložení
textilními čalouny provedl v roce 1886 mistr Barbořík
z Rožnova. Protože se do kostela příliš nehodily, pod dozorem konzevátora F. Rosmaela z
Valašského Meziříčí byla později malba na stropě obnovena.
Kostel sv.Mikuláše B) 1969-76 Dne 13.
srpna 1964 blesk zničil malebný skvost, vévodící tichavskému
údolíčku. Srdce zdejších lidí se sevřela jako kdysi srdce Pražanů, když
shořela Zlatá kaplička nad Vltavou – Národní divadlo. Byla tu hned
pochopitelná touha znovu vystavět kostelík tak, jak býval. Nesnadno se
přivykalo názoru památkářů: nenapodobovat historickou stavbu, ale postavit
kostel moderní, svědectví doby dnešní. Ze soutěže vypsané konsistoří vyšel ze
čtrnácti jako vítězný návrh olomouckého architekta Lubomíra Šlapety, rodáka z lašského kraje – člověka, který má v
krvi ten podhorský kraj se svátečností frýdeckých, štramberských i tichavských poutí, s vážností poutních zpěvů i čirou
veselostí pouťových radostí, cukrových „uší“, voňavých frenštátských
zapékaných klobásek i „pandurů“ – panáků z místeckého perníku. Ten líbezný
kraj, kde nezarostl ještě janáčkovský chodníček z Hukvaldů
k tichavskému kostelíčku. Bylo to víc než úkol:
Vyjádřit prostou vážnost i radostnost tohoto kraje a jeho lidu v oproštěném
tvaru moderního kostela, stejně vřelém a opravdovém, jako byl starobylý
kostelík dřevěný. Na témže místě,
kde stával dřevěný kostelík, po levém břehu říčky Tichávky,
na pahorku uprostřed obce, v samém středu prastarého venkovského hřbitůvku,
obehnaného okrouhlou zdí – započala před osmi lety stavba nového kostela.
Společné dílo šikovných rukou. Neboť tady v Tiché zná každý desatero řemesel.
Desatero řemesel znají tu i zkušení důchodci, kteří často i bezplatně
pracovali v dobrovolných brigádách. Desaterou zručnost musí mít ti, co odtud
jezdí pracovat do kopřivnické automobilky, i havíři odtud, co fárají v
ostravských dolech, i ti, co pracují v textilkách ve Frýdku-Místku
a ve Frenštátě či doma v tichavském JZD. Z dobré
vůle dali svůj volný čas. Pracovalo se s nadšením a nebylo problémů, který by
se nezdolal. Jako by měli v krvi to starodávné, napsané za oltářem starého
kostelíka: „Ať si bude jak si bude, předce jaksi
nebude, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“ A když najednou nebylo dost
přitesané žuly na kostelní věž, vyzděnou už až po dveře, rozjeli se Tichavští za kameníky do lomu v Žulové a požádali je, aby
jim do Tiché přijeli přes sobotu a neděli natesat
hrubý kámen na „haklíky“. Přijeli. Tichavští
pomáhali a jeden z nich se dokonce tak výborně naučil přitesávat žulové
kvádry, že ho parta z Žulové chtěla přijmout mezi sebe. Přitesával pak o
sobotách a nedělích až do konce stavby věže a pak se přidal hned k svému
bratru, k partě malířů, a pak zas hned kostkami dláždil podlahu kostelní
předsíně. Neboť – to všecko, i malba kostela i nátěry, byla vedle mistrů
řemesla – prací tichavských amatérů. Nové pojetí
tichavského kostela odpovídá potřebám obnovené
liturgie svým architektonickým ztvárněním. Prostor hlavní lodi je široký a
krátký, do vějíře tvarovaný tak, aby všichni věřící byli co nejblíž oltáři a bezprostředně mohli sledovat obřady.
Dispozice je centrální, s oltářem čelem k věřícím. Proti němu jsou vějířovitě
seskupeny lavice. Šikmá střecha tvoří uvnitř chrámu stropní podhled, který se
zvyšuje směrem k oltáři a snižuje ke křestní a zpovědní kapli. Z kaple je
široký průhled do hlavní lodi a na oltář a bohoslužbu lze odtud sledovat
stejně jako z hlavní lodi. Zpovědnice je umístěna v nejnižším místě
zešikmeného stropu. Pocit uvolnění a povznesení, s kterým člověk odtud
vychází, je násoben vzestupnou linií zešikmeného stropu, který odtud stoupá
směrem k oltáři. Vše tu má svůj řád a gradaci, zaměřenou k liturgickému
poslání. Podél zadní stěny hlavní lodi, mírně zakulacené, je ze stropu na
ocelových lanech zavěšen kůr, který se jakoby bez tíže lehounce vznáší v
prostoru. A bez tíže je tu hudba i hlas. Nezkresleno technickým zesilovacím
zařízením, je zde i nejtišší pronesené slovo dobře slyšitelné. Dokonalé
akustiky bylo dosaženo nerovnoběžným postavením stropů a stěn, obepínajících
akustický prostor. Přirozeného
účinu dosahuje i osvětlení chrámu. Kromě velkého okna po obou stranách
presbytáře a velkého okna na kůru bylo dáno osvětlení lidské měřítko: Podle
výšky lidského těla jsou tu komponována okénka v zadní stěně chrámové lodi, s
výhledem do kraje. Nad nimi se indiferentní svítidla spojují v poklidném účinu
s dobrým laděním barev, povrchovým řešením stěn kostela, v nichž nejkrásnější
účin má dřevo. Stropy a krov kostela jsou ze železobetonu, ale podbíjení
stropů tvoří přírodní jasanové latě. Tichavské
jasany daly své štíhlé kmeny stropům a duby se proměnily v kostelní lavice se
sklopnými klekadly na bílé mramorové podlaze. Z dlaně kraje bylo přijato
téměř vše, z čeho byla tvořena stavba. Základy, podnož a věž jsou zbudovány
ze žulových kvádrů z Žulové na Jesenicku, zdi z masívních pálených cihel z Bašky. Všechno to, spolu s krytinou z mědi, přetrvá čas. Loni v
prosinci, v předvečer svátku svatého Mikuláše, v předvečer tradiční tichavské pouti, rozhlaholil se na věži nového právě
vysvěceného tichavského kostela zvon Mikuláš. K
poctě a radosti všech, kdo se o nový kostel zasloužili. Dílo se podařilo. A
dva Laši si šťastně podali ruku. Místečan architekt
Šlapeta a – za všechny ostatní, v lašském kroji a s
kyticí – Tichavjan Fojtík. Starobylý
dřevěný kostelíček býval pýchou Tichavských. Jejich
slávou bude teď tento nový, žulový, u jehož vchodu hlásá prostá deska, že co
oheň vzal, lid postavil znovu.
Fara ... Zvonička B) Ze zbytků
vyhořelého kostela. K úžasu architekta nového kostela se najednou na
nedokončené stavbě objevila – dřevěná valašská věžička. Podobná té na starém
kostelíčku. Ze zbytků dřeva ze starého kostelíka ji vytvořil tichavský Ant. Drozda. Ten, který nám vypravoval tu
krásnou pověst o založení tichavského kostelíka.
Nemohla se sice stát součástí nového kostela, ale našla místo jako svérázná
zvonička hned vedle něho, jako vzpomínka na starý kostelík a doklad lásky a
úcty k dávné lidové tradici. Její malý zvučný zvon doprovází ty, které
přijímá ve svou náruč pokojný tichavský hřbitůvek.
Kaplička ...
Kaplička ...
Hřbitov B) Za kostelem
Kamenný kříž B) Před kostelem
Socha T.G. Masaryka A) ...
Památník padlým C) V 1.světové
válce, při průjezdu obcí od Kunčic pod Ondřejníkem
směrem na Vlčovice, vlevo u hasičské zbrojnice Nápis:
1914 1918 / ADAMEC MIK. čís. 88 / BORDOVSKÝ VOJT. “143 / ČULÁK JAN “176 /
DROZD JOS. “172 / DROZD ŠTĚP. “ 52 / FOJTÍK IGNAC “144 / FOJTÍK JOS. “42 /
FOJTÍK JOS. “267 / FOJTÍK JAN “22 / FRIDRICH ERN. “89 / GENZER ADOLF “37 /
GENZER JOS. “37 / GENZER JAN. “18 / GENZER JAN / HAVEL JAN “105 / HALAMÍK
FRANT. “127 / HAVLÁK ANT. “187 / HAVLÁK JAN “187 / HLAVÁČ ANT. “292 /
HRANICKÝ ADOLF “108 / JANÁK JOS. “108 / JANÁK JOS. “194 / JANÁK MIK. “194 /
JANÁK JAN “90 / JAVOREK RUD. “253 / JUREK FRANT. “175 / JUREK JOS. “181 /
KOCIÁN PETR čís. 230 / KONVIČKA ALOIS “13 / MIČULEK ALOIS “251 / MIČULEK
VINC. “266 / MLADĚNKA JAN “106 / MARALÍK JOS. “235 / PARGÁČ FRANT. “14 /
PŘÁDKA JOS. “126 / PETR EMIL “179 / RYŠKA ROMAN “23 / ŠPAČEK JAN “262 /
ŠRÁMEK FRANT. “55 / ŠTEFEK FRANT. “249 / ŠTEFEK JAN. “249 / ŠVRČEK FRANT.
“156 / ŠUSTALA JOS. “ 67 / ŠUSTALA AUG.
/ ŠLAHOREK VIK. “193 / ŠTÍPKA FRANT. “ 48 / VAŠEK IGNAC “133 / VAŠÍNEK
FRANT. “28 / VANĚK KAREL “147 / VRBA JOSEF “ 95 / VLÁDNÍK JAN / ZÁTOPEK FR. “
7 / ZYREK STAN. “ 59 / ŽÁČEK JAN “164 / ZA VAŠE SLZY A KREV. / L.P.1929.
Památník padlým C) Ve 2.světové
válce, v parčíku před OÚ, Nápis: PADLÝM HRDINŮM A OSVOBODITELŮM / SVOU ÚCTU
VZDEJTE / NA PAMÁTKU OBĚTEM II.SVĚTOVÉ VÁLKY / OBČANŮ Z TICHÉ /
GENSEROVÁ MARIE MUDr. ŽUCHOV OSVĚTIM / HARABIŠ JAN č. 276 VRATISLAV / HAVEL
EMIL č. 79 OSVĚTIM / HYVNAR ALOIS č. 144 MAUTHAUSEN / KONVIČKA BOHUSLAV č.
193 OSVĚTIM / ŠŤASTNÝ JAROSLAV č. 31 OSTRAVA / ZUBEK OLDŘICH č. 253 OSVĚTIM
Pamětní deska C) Obětem ve 2.světové válce, na
budově TJ Sokol, u fotbalového hřiště / Nápis: OBĚTEM II. SVĚTOVÉ VÁLKY /
HAVEL EMIL / * 7.1.1908 † 29.5.1942
V OSVĚTIMI / ŠŤASTNÝ JAROSLAV / *
1.5.1908 † 4.12.1943 V OSTRAVĚ / HARABIŠ JAN / * 25.6.1908 † 3.6.1944
V BRESLAU / VĚNUJE SOKOL TICHÁ / 6.7.1974
Škola ...
Vila Parmova ... Vila ...
Chalupa ...
Chalupa ...
Chalupa ...
Chalupa ...
Chalupa ... |
Panství Politický okres Místek,
s.o.Frenštát pod Radhoštěm 1961 Okres 2003 Pověřený městský úřad
Historie
obce
KOD CZ 1.P.Z. 1359 Název Tichá se v pramenech objevoval v různých, často i zkomolených tvarech. Poprvé se Tichá zapsala do historie v roce 1359, a to hned dvakrát. V latinské verzi listiny se totiž vyskytuje název Teychow et Nouumteychow, tj. Tichá a Nová Tichá. Tichá leží na východním okraji okresu
Nový Jičín v jednom z
malebných údolí, kterým se vine potok Tichávka.
Pramení v Kunčicích pod Ondřejníkem v nadmořské výšce 470 metrů a protéká celým katastrem obce. Zleva
přibírá potok Rakovec a z obou stran další
bezejmenné potůčky, z nichž některé stékají z Tichavské
hůrky. Jeden z nich, dlouhý asi 120 metrů a protékající v horní polovině
lesem, je chráněným přírodním výtvorem - travertinovou kaskádou. Ostatně i
Tichá se nachází v oblasti "Přírodní park Podbeskydí"
a vede přes ni žlutá turistická značka z Hukvald do Frenštátu pod Radhoštěm.
Travertinová kaskáda byla vytvořena vápenatým pramenem, který vyvěrá na
jihovýchodním úbočí Tichavské hůrky v nadmořské
výšce 370 metrů. Kolem kaskády roste řada chráněných druhů rostlin k nimž patří
např. pětiprstka žežulník (vstavač) a lýkovec, z
chráněných druhů živočichů se vyskytuje mlok skvrnitý. Z oblasti výtvarného umění se do
historie Tiché nesmazatelně zapsal její rodák - malíř, grafik a dřevorytec
Leopold Parma (1891 - 1968). Opačný pól představovala Alžběta (Bětka)
Fojtíková jako lidová malířka, jejíž obrázky na skle jsou dodnes pýchou řady tichavských domácností. V Tiché se narodil i pozdější
holešovský sbormistr Josef Blažek (1850 - 1968) a jako varhaník zde působil
Ferdinand Vojtek z Frenštátu pod Radhoštěm (1872 - 1945). Při návštěvách
Hukvald zavítal občas také do Tiché hudební skladatel Leoš Janáček (1854 -
1928) a Tichá se stala místem, kde si zapsal tanec Kolo.
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon obcí v republice čsl,
1927 A) ticha.cz (1.3.2011) B) ticha.webnode.cz (17.12.2013) C) vets.estranky.cz (17.12.2013) |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 17.12.2013 |
