Kód CZ 10798
Nová
Ves v Horách
(Gebirgsneudorf)
Osady: Lesná, Mikulovice,
Mariánské Údolí Kostel
sv.Michaela archanděla >> Zdroj 2) Zdroj C) Barokní 1779-1784. První dřevěný kostel sv. Michaela archanděla je
zmiňován již v roce 1384. Tento kostel byl vypálen husity v roce 1429. Druhý
kostel vznikl snad mezi lety 1520 až 1530. Od roku 1591 kostel sloužil
evangelíkům. V roce 1629 byl opět vrácen katolické církvi. Po roce 1784, kdy
byl vysvěcen současný kostel, byla stavba prodána a v roce 1886 vyhořela. V roce 1768 se Nová Ves stala samostatnou farností. V roce 1779
byl vydán souhlas se stavbou nového kostela a stavba byla zahájena v roce
1780. V roce 1782 byla dokončena věž. Dne 14. září 1784 byly ze starého kostela
přeneseny zvony a dne 19. září 1784 byl kostel vysvěcen.
Fara Zdroj B) Farnost zrušena 2012. Pro nově vytvořenou farní obec byla
nejprve postavena farní budova - fara. Stavební plány schválila arcibiskupská
konsistoř dne 22. srpna 1772 a ještě na podzim tohoto roku se začalo z
hloubením základů. Dozor měl zednický polír Josef Peciwal. 6. listopadu 1773
byl poprvé knížeti představen nový farář Johann Nepomuk Schupp, kterého uvedla
konsistoř do funkce 22. 11. 1773. Narodil se dne 27. 4. 1740 v Kadani a 2. 4.
1763 byl vysvěcen na kněze. Dne 1. prosince 1773 přesídlil do nové fary v
Nové Vsi. Tehdejší ředitel panství Jezeří, Jan František Finger, nebyl
duchovenstvu a církvi nakloněn a o stavbu fary se málo staral. Na stavbu
spotřeboval, kromě určené sumy 1000 zlatých, navíc ještě úroky z dotačního
kapitálu 5 000 zl., které dosáhly částky 1210 zl. 57 kr. Proto byl jím
předložený účet dne 13. února 1775 zamítnut. Kníže přikázal, aby částka
přesahující 1000 zlatých byla církvi od "Fideicommißamt" N. Vsi
neodkladně nahrazena. Vyúčtování stavby fary se dochovalo.
Hřbitov
Zdroj B) Po založení osady se nacházel hřbitov (Gottesacker) mezi panským
rybníkem (Herrnteich) a starou solnou stezkou vedoucí na Mníšek, v
bezprostředním okolí centra obce. Tři a půl století byly zemřelí pochováváni na starém hřbitově.
Ke změně došlo až ve dvacátém století, kdy byl starý hřbitov zcela zaplněn. V
kostelní kronice z roku 1894 je zaznamenáno: "Pro pohřbení zemřelého
Augusta Klementa, výrobce hraček, luteránského vyznání, bylo farářem určeno,
jinověrci, místo v zadním levém koutě hřbitova. Toto rozhodnutí vyvolalo mezi
obyvatelstvem velkou nespokojenost. Názor mnohých byl, že při smrti jsou si
všichni rovni". Tato kontraverze s farářem vedla v roce 1898 k požadavku,
založit nový a větší obecní hřbitov. Otázkou, zda je vůbec potřebné založit nový hřbitov a kde by pro
něj bylo správné místo, se zabývala obecní rada celé desetiletí, byla také tématem
debat u stolů stálých hostů v místních hostincích. Po zdlouhavých,
předběžných jednáních, byla v roce 1913 vybrána do úzkého výběru čtyři místa.
Okresní hejtmanství posoudilo všechna za vhodné. Ještě v roce 1913 byla s
rolníkem Ullrichem z N. Vsi čp. 57 sjednána kupní smlouva na odprodej pozemku
o velikosti 57 m dlouhém a 53 m širokém. Hřbitovní zeď, márnice a asi 400m
dlouhá cesta ke hřbitovu byla hotova v roce 1915. Z potoka protékajícího obcí
byla korytem přivedena voda k zalévání hrobů. Podél zdi měli být budovány
rodinné hrobky a ve vnitřním prostoru jednotlivé hroby. Úřední přejímka se
konala 10. 11. 1916. Obec obdržela souhlas k užívání hřbitova 1. 1. 1917.
Pohřbívání na starém hřbitově bylo zakázáno. Připravované vysvěcení nového hřbitova dne 1. ledna 1917,
provázely nenadálé potíže. Zmiňuje se o nich kněz v kostelní kronice:
"Církevní vysvěcení bylo obecním zastupitelstvem zamítnuto, protože prý
již není v módě, neboť, jak za života tak na hřbitově by neměl být žádný
rozdíl mezi jinověrci. Jeden člen obecního zastupitelstva vyjádřil názor, že
na Den dušiček přece duchovní kropí svěcenou vodou na všechny strany a tím je
vlastně hřbitov také posvěcen. Jelikož nový hřbitov není vysvěcen, ani kříž
uprostřed, nepůjde tam na dušičky žádné procesí, to půjde na starý hřbitov
pokud bude otevřen". Lidé se zřejmě báli ukládat své zesnulé do neposvěcené země, a
tak stále žádali o vydání výjimky pro povolení pohřbení svých příbuzných ve
stávajících hrobech na starém hřbitově. Prvním pohřbeným na novém hřbitově bylo dítě Antona Waltera dne
1.1.1917. Prvním dospělým byla Rozalie Köhlerová 21.9.1918. Její hrob se
nachází napravo od vchodu na hřbitov. "Boží pole" bylo vysvěceno
teprve 18. října 1921 farářem Herknerem. V květnu 1939 bylo započato s urovnáváním
hrobů na starém hřbitově. Obec nechala v roce 1943 zbourat zeď a plochu
srovnat ve třech stupních směrem k rybníku. Po válce měl být na celé ploše vytvořen park. Dnes je
čtyřúhelník porostlý travou.(V devadesátých letech byla plocha osázena
stromy. pozn. J.P.) Po roce 1960 měly být všechny hřbitovy, z výjimkou novoveského
zrušeny. Po prudkých protestech obyvatel zůstal hřbitov na Malém Háji a
Brandově zachován, zatím co hřbitovy v H. Sv. Kateřiny, Mníšku a Mikulovicích
byly zrušeny.
Márnice
Zdroj A) …
Socha
sv.Vavřince Zdroj 2) Zdroj B) 1768 s hlavičkami andílků na soklu. Na proti cestě na Strážný vrch (Wachhübel), před pekařstvím E.
Moose čp. 21, stávala velmi pěkná barokní socha Sv. Vavřince. Vždy 10. srpna,
na svátek Sv. Vavřince, se konalo prosebné procesí k jeho soše. Věřící
prosili o ochranu před navrácením morové nákazy. Socha sv.Jana Nepomuckého Zdroj B) Stávala zde naproti domu Maxe Waltera
a mezi zemědělskými usedlostmi Fr. Kaltofenové a D. Kaltofena. Fr.
Kaltofenová se starala o květinovou výzdobu sochy. Tuto plastiku dal v roce
1777, zhotovit k poctě svého patrona a jmenovce tehdejší farář Johann Nepomuk
Schupp. Celá léta, až do naší doby, konala se vždy 16. května procesí k této
soše. Kolem roku 1980 byla socha Sv. Nepomuka, bohužel bez hlavy, přemístěna
do malého parku u staré cesty do Mníšku, za obecním rybníkem.
Kříž Zdroj B) Asi po deseti minutách chůze vzhůru,
po obecní cestě dojdeme k hostinci "Hirschen" (U jelena, dnes
Sokolovna, Dům sportu). Zde, pod hostincem stával před dlouhými lety
"starý kostel". Na místě, kde kdysi stával oltář, připomíná zde
kříž sakrální užívání tohoto pozemku. Železný kříž Zdroj B) Dále obecní cestou vzhůru, se po levé
straně napojuje cesta k hřbitovu. Nad ní stávaly dva domy, jedním z nich byl
Högerův hostinec čp. 164, který byl po válce zbourán. Ještě o něco výše, mezi
usedlostí A. Kaltofena čp.55 a E. Steiera čp. 104, stojí kovaný kříž s tělem
Krista na zděném podstavci, krytý z boků dvěma lípami. Sem chodilo procesí o
Bílou sobotu - vzkříšení Páně. Železný kříž Zdroj A) 1933
[Železný kříž] Zdroj B) V proluce mezi hostincem
"Gebirgshöhe" (Výšina) a usedlostí J. Waltera čp. 134 byl na
podstavci upevněn malý železný kříž, místo nazývané "U křížku" již
nyní neexistuje. Železný kříž …
Dřevěný kříž Zdroj B) u hraničního přechodu do Saska, na
rozcestí, několik století staré solné stezky, a odbočky do H. Sv. Kateřiny,
stával u továrny na dřevěné zboží, patřící H. Seifertovi čp. 80, byl na něm z
plechu vyřezaný a barevně vymalovaný ukřižovaný Kristus. První ze tří
květnových procesí, vedlo do dolní části obce k tomuto kříži. U něj v
motlitbách prosili malý rolníci všemohoucího, aby ochránil jejich domy a pole
před úderem blesku, proti kroupám a špatnému počasí.
Dřevěný kříž Zdroj A) Na hřbitově, 1942
Reliéf sv.Huberta Zdroj A) Vyřezávaný reliéf sv.Huberta na
sloupku a kamenném soklu
[Dřevěný kříž s obrázkem] Zdroj B) Cesta přes Lniště k "Frischen
Brunnen" (Svěží pramen-studna) a dále pak k rozcestí ve směru k hájovně
na Červené jámě, Žeberk (Seeberg) a Jedlovou horu (Tannich). Na této
vyvýšenině, stojí u cesty kříž z obrázkem anděla Strážného, toto místo je
všeobecně nazýváno "U strážného anděla". Zlikvidován mezi lety
1961-1988 [Dřevěný kříž s obrázkem] Zdroj B) Po jezeřské cestě zpátky ke vsi, k
místu kde se cesty rozdělují, na Lesnou, Jezeří, Červenou jámu, k Dřevařskému
rybníku (Flösteich) a Mikulovicím. Zde stojí hezký kříž zdobený obrázkem Matky
Boží s děťátkem. Tento kříž býval nazýván "Kreuztor" a býval vždy
vyzdoben čerstvými květinami. Modlitební klekátko nás zve k svěření se z
našimi starostmi Panně Marii. Mnozí pocestní zde krátce odpočívali.
Zlikvidován mezi lety 1961-1988
Obrázek P.Marie Zdroj B) Za posledním stavením za
"Krummen Schuß", se vchází do lesa. Po krátké cestě se přejde přes
můstek nad divoce pěnícím potokem (Ruttenbach). Na tomto místě, kde došlo před
dávnými časy k neštěstí, které postihlo povoz, je na silném buku umístěn
obrázek Panny Marie. [Obrázek] Zdroj B) Po "Schmiedseffenweg" ke
vsi. Na mírném návrší farního kopce bývalo místo, kde se před stoletími
prováděla zkouška na obsah rudy v hornině. Na samém vrcholu kopce stával
strom, na kterém se nacházel obrázek Boží matky. Zde se vždy počátkem
července zastavovalo procesí na cestě do Květnova (Quinau). Tady by snad
mohlo být místo, kde stával první dřevěný kostel, uváděný již roku 1384. [Obrázek] Zdroj B) Za vsí se nyní vydáme po staré
mníšecké cestě. Na okraji lesa zde byl opět umístěn obraz Panny Marie, na
kterém byla zobrazena jako královna nebes. I tento obraz býval cílem procesí
, které sem přicházelo každý rok v květnu. Památník
obětem 1866 Zdroj A) Zdroj C) prusko-rakouské války (1866) z roku
1898 Památník
Zdroj C) na počest rekonstrukce silnice
Most-Mníšek z roku 1845 Památník
Zdroj A) …
Památník
Zdroj A) …
Památník
obětem 1914-18 Zdroj B) Před kostelem. Po první světové válce stával skoro v každé obci
památník obětem války, a tak z iniciativy faráře Herknera byl i zde založen
"Výbor pro stavbu pomníku". Pomník ve tvaru půlkruhu byl vsazen do
svahu pod kostelem. Zeď je postavena z kamenů, které byly posbírány z
okolních polí. Asi tři metry vysoký žulový valoun, tvořící střední část
pomníku, pochází z lesa Antona Thiela z N. Vsi čp. 86. Na něm se nacházel
symbol Železného kříže a nápis: "Padlím vojákům světové války 1914-1918.
Vlast". V půlkruhu vyvěrala fontána jako symbol stále se obnovujícího
života. Pamětní místo zdobil zimostráz a květiny. Za velké účasti obyvatel a místních spolků se dne 6. září 1925
konala polní mše. Na závěr byl pomník odhalen a církevně vysvěcen. Za nesmrtelnost
duší padlích ve válce, založil farář Herkner nadaci. Na dvou bronzových deskách byla napsána jména 78 místních vojáků
padlích v první světové válce. Za každého padlého vojáka druhé světové války,
byl na podélné zdi kostela umístěn jeden vavřínový věnec. V květnu 1945 Češi všechny desky z památníku rozbili a nápisy
odstranili, pamětní místo zůstalo zachováno.
Památník
1945 Zdroj A) Zdroj C) Před OÚ
Památník
1945 Zdroj A) …
Škola
Zdroj A) …
Hostinec
Pod lípou Zdroj A) Kulturní dům,modernizován,
zdevastován poslední opravou
Rozhledna
Jeřabina Zdroj A) Obnovená z trosek
|
Panství Politický okres Most,
s.o. Hora sv.Kateřiny 1961 Okres Most 2003 Pověřený městský úřad
Historie
obce >> Zdroj C)
První osídlení má
spojitost s rudným dolováním v Krušnohoří a probíhalo již ve 14. a 15. století.
První písemná zmínka o obci se ovšem nachází až v listině vystavené na
mosteckém hradě v roce 1564, kdy byla založena Magdalenou a Annou z Veitmile.
Tehdy ves patřila k hradnímu panství a jmenovala se Rottendorf (z německého
roden = mýtit). Nová Ves je příkladem způsobu tehdejší kolonizace, kdy byla
půda rozdělena na rovnoměrné pásy táhnoucí se údolím od úpatí k vrcholu. Domy
byly postaveny podél cesty a polnosti k nim se rozkládaly za domy. Když v roce 1585
prodal císař Rudolf II. mostecký hrad i se vším příslušenstvím Ladislavu z
Lobkovic, ocitla se Nová Ves v jeho majetku. Když Ladislav upadl v nemilost,
jeho majetek byl císařem zkonfiskován a Rudolf II. prodal roku 1595 mostecký
hrad tentokrát městu Most. Na konci 16. století se v Nové Vsi rozšířilo
protestantství ze sousedního Saska. Po bitvě na Bílé hoře nastala
rekatolizace a tak se mnoho zdejších obyvatel evangelického vyznání raději
vystěhovalo za hranice, kde založilo na saské straně novou ves. Ta se
nazývala Deutschneudorf (Německá Nová Ves) a původní se začala odlišovat jako
Gebirgsneudorf - Nová Ves v Horách. Roku 1690 se stala Nová Ves v Horách opět
majetkem Lobkoviců, kteří ji zahrnuli do svého panství Nové Sedlo-Jezeří,
jehož součástí zůstala až do roku 1848. Po správní reformě v roce 1850 se
Nová Ves v Horách stala samostatnou obcí, ke které byly připojeny osady
Lesná, Mikulovice a Mariánské Údolí. Posledně jmenovaná osada se v roce 1957
odpojila a stala se součástí Horního Jiřetína. Naopak byla v roce 1960
připojena osada Mníšek. Za druhé světové
války vznikl v obci zajatecký tábor, kde byli soustředěni francouzští zajatci
pracující v lese. Po skončení války proběhl odsun Němců, v jehož důsledku
došlo k výraznému poklesu počtu obyvatel. Původním zdrojem
obživy obyvatel bylo zemědělství a práce v lese, v 16. století se objevilo
paličkování. Na přelomu 18. a 19. století se rozšířila výroba drobných
dřevěných předmětů a hraček a zemědělství ustupovalo do pozadí. Tato výroba
se udržela ještě po druhé světové válce, ale od 50. let výroba pomalu
zanikla. Část obyvatelstva docházela za prací do Saska a v 19. století do
hnědouhelných dolů v Mostecké pánvi.
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon obcí v republice čsl, 1927 2) A.Bartušek, J.Krčálová, A.Merhautová
- Livorová, Em.Charvátová-Sedláčková, Em.Poche a Zd.Wirth-Umělecké památky
Čech, ČAV, 1957 A) novavesvhorach.cz (25.12.2014) B) mujweb.cz/historienovevsi
(25.12.2014) C) cs.wikipedia.org (25.12.2014) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kód CZ
Lesná
(Ladung)
Tak jako na počátku 18. století kníže Oldřich Felix z Lobkovic
nechal zřídit v Nové Vsi farnost, bylo jeho přáním v poslední vůli, aby vdova
Maria Josefa z Lobkovic nechala postavit kostel také v Mikulovicích. Ta 21.
ledna 1727 sepsala testament do kterého zahrnula i poslední vůli svého
manžela, neboť jeho přání nenaplnila. V dodatku ze dne 12. října 1728 uvádí
výslovné přání "týkající se fary v Mikulovicích" a vyžaduje brzké
uskutečnění tohoto plánu. Její přání na vytvoření samostatné farní obce v Mikulovicích
se nevyplnilo. Kněžna umírá roku 1729, rok po tomto dodatku. První kaple v Mikulovicích byla postavena až kolem roku 1880,
nebo o něco později, pod patronací knížete Lobkovice. Tato kaple měla půdorys
čtyřúhelníku (asi 4x4 m), vyzděna byla z kamene a stavba byla kryta šindelem.
Ozdobou kaple byla zvonice. Její podoba se zachovala na staré pohlednici. Při
bouřce v roce 1907, budovu kaple roztrhl silný blesk. Kusy prken a šindele
létaly po širokém okolí. Obnovena po 2010
Dům
Zdroj A) …
|
Historie Zdroj B)
Pro Lesnou máme zakládací listinu, která byla
vystavena v roce 1590. Tato osada je však starší. V mníšeckém
"handfestu" z roku 1562 se píše o pastvinách, které sousedí z nově
založenou osadou: "...od Mníšku až do Salz-Ladung cesta je...".
Také v o dva roky později sepsaném "handfestu" pro Rottendorf, při
popisu pastvin se uvádí: "...až do Ladungu pasení dobytka
zasáhne...". Označení místa "Ladung" by mohlo
souviset se slovem "Niederlage" (sklad, skladiště). Zde
pravděpodobně, není myšleno "Kauf - Niederlage" (koupě, nákup -
skladiště), ale spíše "Umladestation" (překladiště, stanice pro
překládání). Překládání zboží se provádělo k ulehčení přepravy
na obtížných úsecích cesty. Je možné, že zboží, které přes hory dopravovali
soumaři a koně, se právě zde překládalo a dále transportovalo. Stará solná
stezka z Halle - Öderan - Frauenstein - Sayda do Žatce měla několik větví,
jednou z nich byla cesta přes Grünthal, Brandov, Malý Háj, Lesnou, Boleboř do
Jirkova. Od Chomutova a Jirkova pokračovala stará solná stezka přes brod Ohře
u Žatce, Postoloprty nebo Louny a pokračovala přes Slaný do Prahy. Jiná větev vedla od Oberseiffenbach přes
Deutschneudorf-Hegertempel západně od Straußhäuser přes úbočí, kolem domu
č.14 k Svidnici, kterou přecházela mezi dolním a horním mlýnem (do roku 1955,
kdy byla zbořena, zde stávala továrna na výrobu dřevěného zboží majitelů J.
A. Wagnera a Aloise Waltra), pokračovala polní cestou k Vogelherd, případně
císařskou cestou k Pachenkovu, kde se všechny cesty spojily. V zakládací listině Lesné jsou uváděny panské
stáje, které sloužily k výměně koní a přepřahání povozů. Majitel panství
určil napříště tuto osadu nazývat "Langendorf", tento název se však
neujal. Jako první osadníci jsou v této listině uvedeni:
Ch. Weber, H. Werner, V. Rosenkrantz, Ch. Miller a C. Bretschneider. Daňový
soupis z roku 1654 uvádí ještě dalších šest "Gütler", spolu s
ostatními jmény a to: H. Andreas, G. Bürger, Ch. Helbin a pusté usedlosti:
Safran, Becker a Wittich. Dále se zde píše: "živí se chovem
dobytka". V jednom z pozdějších kontrolních zápisů se můžeme dočíst:
"solná cesta jako taková ztratila svůj význam, žijí zde toliko nádeníci,
dřevorubci a lovci". Majitelem panství Jezeří - Nové Sedlo se po svém
zemřelém otci, Viléma mladšího Popela z Lobkovic, stal 2. ledna 1647,
František Vilém Popel svobodný pán z Lobkovic. Ten v roce 1651 rozšířil svůj
majetek přikoupením dalších vsí, mezi nimiž byl také Langendorf - Lesná. Překvapuje, že rodiny, které v roce 1590 osadu
zakládali, v roce 1654 již uvedeny nejsou. Obyvatelé tří opuštěných usedlostí
buď v době válečných zmatků zahynuli, nebo opustili drsné podmínky horské
obce či odešli jako exulanti přes hranice do Míšeňska. Farář Wenzel Wedin z
H. Sv. Kateřiny v roce 1727 uvádí v soupisu příjmů stanovených pro Lesnou,
padesát obyvatel. Ke dni 31.12.1800 se uvádí v Lesné: 30 domů, 134 obyvatel,
všichni katolíci. Při sčítání lidu 31.12.1900 je v Lesné ještě 22 domů a 103
obyvatel. Katastr Lesné měl rozlohu 557 ha, z toho bylo 526 ha lesa, 17 ha
polí, 12 ha luk, 0,02 ha zahrad a 2,27 ha pastvin. Území hájovny na Červené
Jámě není do této plochy zahrnuto. Hájovna na začátku a hostinec Kroh na
konci vsi patří územně k okresu Chomutov. Cesta procházející vsí tvoří
hranici mezi okresem Most a Chomutov. S 911 metry nadmořské výšky byla Lesná
nejvýše položenou obcí okresu Most. Zemědělské hospodaření přinášelo jen skromné
výnosy. První sníh napadl často již koncem září a v některých letech zůstal
ležet až do dubna. Proto například na podzim roku 1941 nebyl kvůli sněhu
posekán a sklizen oves ani vybrány brambory. Jediným větším, samostatně
hospodařícím rolníkem v Lesné byl E. Neubauer. Vlastnil přibližně 10 kusů
velkého dobytka. Na tomto místě, v překrásné krajině, stávaly dva
hostince, jinak zde žádná jiná živnost provozována nebyla. Většina obyvatel
pracovala jako lesní dělníci. Počátkem dvacátých let začali někteří pracovat
jako horníci v uhelných dolech. Mezi tím však hospodářská krize třicátých let
způsobila pro nedostatek práce, nezaměstnanost a propouštění. Mnozí obyvatelé
proto museli změnit pracovní místo. Posledními horníky v Lesné zůstali Fr..
Mooz a Josef Hahn. Důležitou úlohu v životě obce sehrál cestovní
ruch. V téměř každém domě bylo k pronajmutí turistické ubytování. Za nocleh
(bez snídaně) se platilo v létě 1RM a v zimě 1 1/2RM. Každé ráno přivážely
děti se svým psím spřežením od pekaře Christopha z H. Sv. Kateřiny housky a
chleba. Večeře pro hosty se podávala v jejich bytech. Mnozí letní hosté
trávili svou dovolenou i po mnoho let u stejné rodiny. Lesná bývala v létě i
v zimě skoro vždy vyprodána. V místě se nacházely dva hostince, jeden se
nazýval "U zeleného stromu" a jeho majitelem byl Karl Kroh, druhý
ve kterém byl i taneční sál se jmenoval "Körnerova bouda", majitele
E. Körnera. F. Mooz a E. Körner byly v červnu 1945 dopraveni k okresnímu
soudu v Mostě a odsouzeni k 12 letům nucených prací v uranových dolech v
Jáchymově. Zatím co F. Mooz byl brzy propuštěn musel Körner vydržet devět namáhavých
let,zemřel počátkem září 1954. Vedle Körnerovy boudy byl v roce 1935 postaven
český Dům sportu, který pak byl v roce 1936 ještě rozšířen. Obuvnický
továrník J. A. Baťa ze Zlína tuto stavbu podpořil velkými dary. Slavnostní
otevření domu se konalo 28. června 1936. Předválečný správce tohoto domu, pan
Obrhel,se v roce 1945 do Lesné vrátil a ujal se jako komisař správy domu a
hostince. V roce 1988 byly oba hostince ještě jako zotavovny v provozu, o dva
roky později vyprázdněný hostinec Körner zanikl a byl vydán na pospas. Obec patřila ke školní a farní správě v Malém
Háji (Kleinhan). Již v listině k udělení milosti z roku 1590, vydané
majitelem panství pro nové osadníky se uvádí: "...k hřbitovu a kostelíku
na dvou provazech, tři až čtyři kmeny dřeva na prkna dovést, tím bude splněno
nařízení". Hřbitov a kaple stály v obci vedle hostince Körner. Na jaře
1938 byl umístěn v kapli nový zvon, ten ale byl v létě 1943 sejmut a
roztaven. V roce 1964 nechali Češi kapli zbourat, hřbitov
byl zrušen a srovnán, náhrobní kameny a kříže odstraněny. Metr vysoká tráva
nyní zakrývá čtverec bývalého pohřebiště. Obec spadala do roku 1938 pod poštovní úřad v H.
Sv. Kateřiny, v letech 1938 až 1945 k poště Boleboř (Göttersdorf). Potřeby
pro domácnost a živobytí, které nebylo možné získat ze svého vlastního
drobného hospodářství, se jednou týdně nakupovaly v Nové Vsi v Horách. Byl tu
sice Malý Háj, vzdálený jen 3 km, ale ve větší Nové Vsi (6 km) se nacházeli
téměř všechny obchody se zbožím pro každodenní potřebu. Na konci války zde v rozmístněné ruské jednotce
zemřeli v květnu 1945, dva vojáci. Stalo se jim osudné požití syrových
kachních vajec. Byly pohřbeni před domem Josefa Hahna. Na tomto místě byl
postaven pomník, který v roce 1992 ještě existoval byl ale již neudržován. V posledním desetiletí před odsunem, byl
starostou obce Karel Richter. Do konce války žilo v Lesné přibližně 85
obyvatel. Z následujícího vyprávění Wilhelma Wiednera se o
této obci dovídáme: "Na hřebenu Krušných hor, v nadmořské výšce
900 m, leží stranou dopravních cest a uprostřed lesů, Lesná (Ladung). Z jihu
je otevřená krajina, do které je volný výhled, za jasného počasí můžeme vidět
hradčanské věže v Praze. Lesná patří k Nové Vsi v Horách, a lze tam dojít
pěknou lesní cestou přes Mikulovice. Jiná cesta vede z Lesné do Malého Háje
vzdáleného 2 km a ještě poněkud obtížnější je cesta do Pyšné (Stolzenhan).
Lesná byla malá obec skládající se z 20 stavení, z nichž čtyři byly horské
usedlosti, dvou hostinců, kaple, malého hřbitova, hájovny a Čechy postaveným
sportovním domem. Pokud muži neměli práci doma, pracovali jako dřevorubci
nebo horníci a denně museli chodit dlouhou příkrou cestou dolů přes Jezeří na
šachtu Grohmann a zpátky. Vypráví se, že se Lesenští dříve často zabývali
pašováním, ale našetřili tím jen malý majetek. Až do vzniku pěší turistiky a zimních sportů byl
"Loding" málo známý, chodil tam nanejvýš kominík, pošťák a občas
řezník, aby tu lacině koupil kus jatečního dobytka. Když pak byla obec
objevena jako místo pro letní pobyt i zimní sporty, velmi se to změnilo, byly
zde ideální svahy pro lyžaře začátečníky. Ani jeden hostinec však nebyl na
tento rozvoj stavěný, a tak hostinský Groh provedl nástavbu nad svým
hostincem, zatím co Körner přistavil rozlehlý sál, aby kromě pohoštění nabídl
také příležitost k tanci. K návštěvníkům patřili vedle horalů, také hosté z
údolních měst Jirkova, Chomutova, Ervěnic a okolních vsí.. O zimní sport se
zajímali rovněž nově přesídlení Češi, kterým byl ze státních příspěvků
postaven sportovní dům, jehož správce pro soukmenovce provozoval kantýnu. Po
jarní oblevě a v pozdním podzimu, když nastaly mlhy, byla Lesná opět
osamoceným místem. Avšak ještě jednou, v polovině listopadu, kdy začínalo na
Lesné posvícení, přicházeli až sem vysoko, stálí hosté z blízka i daleka. Obec měla ještě jednu zvláštnost, tou byla cesta
vedoucí přes obec, ta totiž tvořila hranici mezi okresem Most a Chomutov,
proto hostinec Kroh a hájovna patřila k okresu Chomutov a politicky ke
Svahové (Neuhaus) u Boleboře (Göttersdorf). V případě, že si museli Lesenští,
něco u kompetentního obecního úřadu v Nové Vsi vyřídit, museli urazit 6 km
dlouhou cestu tam a zpátky. Proto měla Lesná své obecní zastupitele, kteří
měli některé pravomoci, zvlášť když v zimě byly lesní cesty neschůdné a
jediným spojením byla cesta přes Malý Háj - H. Sv. Kateřiny. I tak, pokud
byla cesta volná, trvala celý den. Posledním místním představeným byl rolník Karel
Richter, ten se po odsunu usadil ve Schwarzatal / Durýnsku, kde jej v roce
1949 srazilo nákladní auto, a druhý den v nemocnici v Saalfeldu zemřel.Toto
jest to podstatné o tomto pěkném koutě rodné země, jež ve vzpomínce zůstává a
jehož pohostinnost jsem já Krušnohorec kdysi užíval." V roce 1991 stál v Lesné ještě Grohův hostinec,
stará hájovna, obytný dům Albína Göhlerta a rovněž pustnoucí Körnerova chata.
Všechny ostatní domy byly strženy. Kde před sto lety se oraly pole, dnes
zůstávají jen pastviny. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kód CZ
Mikulovice
(Nickelsdorf)
Na stejném místě, bylo ještě téhož roku započato se stavbou větší
kaple se zvonicí. Nad vchodem byl jako rok obnovy udán rok 1908. Za zvon,
který byl odebrán 20. října 1917, byl o pět let později pořízen zvon nový,
který 15. května 1922 vysvětil farář Herkner. Kmotrou zvonu, na místo kněžny
Lobkovicové, byla manželka mikulovického lesního, Angela Pernerová. V
kostelní pamětní knize farář zaznamenal: "Svěcení zvonu v Mikulovicích.
Potěšitelným příznakem návratu lepšího pohledu obyvatel na sociální
demokracii, je pořízení a vysvěcení nového zvonu". Jiný zápis v kostelní
kronice z roku 1930 uvádí: "Aby obyvatelům Mikulovic, bylo vyhověno, a
do mnohých Mikulovických chladnoucích srdcí, výra a milosrdenství se
navrátilo, byla farním úřadem požádána biskupská konsistoř v Litoměřicích o
povolení, konání mše v kapli. Po biskupském souhlasu se první svatá mše
konala 24. října 1930, zároveň bylo stanoveno na příště, konání svaté mše
vždy ve čtvrtek. Dobře smýšlející část obyvatelstva přijala toto ustanovení s
radostí. Aby kaple byla v důstojném stavu, byla uspořádána sbírka, která
vynesla 950 korun. S této sbírky bylo zakoupeno plátno na oltář, koberce,
antipentium, nádoba na svěcenou vodu, miska atd. Bůh žehnej této píli". V kapli byl také věnec z růží. Předříkavačkami motliteb byly v
posledních letech Fr. Grießlová a Anna Kaltofenová. Posledními zvoníky před
odsunem byla Sofie Schneiderová a Josefa Walterová. Když zvon v poledne nebo
k Ave zvonil, mnozí lidé si běžné motlitby jako "Anděl Pána" nebo
"Zdrávas" přeměnili na "Dor Bronsch is fertsch, dor Bronsch is
fertsch", nebo "Mir braung Brud, mir braung Brud...". Po odsunu zůstalo pobožné místo pusté, žádný zvon již k motlitbě
nesvolával. Při naší první cestě do domoviny, po odsunu, v květnu 1986,
nenašli jsme z kaple ani zbytek zdi. V roce 1972 prý ještě stála. Nyní jsou
na místě kde stávala kaple tři velké mísy na květiny. Hřbitov
Zdroj B) Mezi hostincem "Heimat" (Domov), rolníka Thiela čp. 20
a "Thielsteig", se vlevo od okresní silnice do H. Sv. Kateřiny nacházel
mikulovický hřbitov. Založen byl, tak jako ves, na konci šestnáctého století
a oplocen zdí. Byl majetkem obce Mikulovice. V roce 1939 byl přenesen nahoru
na mikulovické "Boží pole" dřevěný kříž ze zrušeného starého
novoveského hřbitova. Přibližně do roku 1962, ještě žili v Mikulovicích
rodiny, které měli své zesnulé pohřbeny na tomto hřbitově. Ti si přáli, aby
před zrušením hřbitova byly ostatky jejich příbuzných přeneseny na jiné místo
a uloženy. Hřbitov byl zrušen a po ukončení likvidačních prací byl původní
dubový kříž ze starého novoveského hřbitova vztyčen na hřbitově novém, kde je
dodnes. Mezi velikonočními a svatodušními svátky roku 1965 bylo hrobové pole
urovnáno, místo bylo obloženo avšak nebylo udržováno. Roku 1984 zde obec Nová
Ves v Horách postavila hotel "Výšina", tento stojí na dřívější
hřbitovní zdi. Památník
padlým 1914-18 Zdroj B) Na rozcestí obecní cesty a silnice do H. Sv. Kateřiny (Výšina) ,
stojí mikulovický válečný pomník, malý, koulí korunovaný obelisk. Postaven
byl na památku dvou místních vesničanů, kteří padli v bitvě u Hradce Králové
(Königgrätz) roku 1866, vysvěcen byl 11. září 1898. Spolek válečných veteránů
v roce 1906 vybudoval kolem pomníku trojúhelníkový parčík a ohradil jej
plotem z železného řetězu. Pomník ještě stojí, kouli a nápis Češi odstranili.
Před několika lety byl parčík kolem pomníku obnoven.
Zámeček
Lniště Zdroj C) pod osadou Mikulovice. Lovecký zámeček Nachází se na rozsáhlé
mýtině obklopené na západě kopcem Čihadlo (792 m), z jihu vrchem Kapucín (743
m), na východě kopcem Točník (676 m) a na severu bezejmenným návrším (682 m).
Zámeček se nachází zhruba 9 km jihozápadně od centra města Litvínova. K
objektu vede cesta odbočující ze silnice u Mikulovic. Lovecký zámeček nechali postavit tehdejší majitelé panství
Lobkovicové, kteří sídlili na nedalekém zámku Jezeří. K zámečku Lniště patří
ještě hájovna nacházející se severním směrem. Oba objekty jsou v zachovalém
stavu. Dnes jsou v majetku státního podniku Lesy ČR a jsou proto veřejnosti
nepřístupné.
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kód CZ
Mariánské Údolí
(Marienthal)
[Obraz
P.Marie] Zdroj B) V dobách 15. a 16. století, kdy se v Krušnohoří více či méně
úspěšně dobývala stříbrná ruda, přišli horníci také do Mariánského údolí,
které se táhne podél cesty mezi H. Jiřetínem a Novou Vsí v Horách, aby se zde
pokusili o štěstí. Voda tekoucí od "Eishübel"(Ledový kopec) protéká
od západu vedoucím krátkým údolím, vtéká do hlavního údolí, které se
rozšiřuje a vytváří jakýsi kotel. A právě toto místo si vyhlédli horníci pro
dolování, a jako své sídlo. Dřevěné, srubu podobné stavení, jim sloužilo jako
obydlí, stoupa pak byla poháněna vodní silou. Pracovali ve dne v noci, aby získanou
rudu připravili k hutnímu zpracování. Všude vládlo radostné nadšení v naději
na bohatý výtěžek. Byl měsíc červenec, slunce pálilo i dole v údolí, bylo velké
horko a ve vzduchu dusno, když se jednoho dne vracel údolím od H. Jiřetína k
hornické osadě, veselý svatební průvod. Svátečně oblečení horníci kráčeli v
čele průvodu, neboť jejich "štajgr! se dnes stal šťastným novomanželem.
Radostným voláním zdravili společnost svatebčanů ti, co zůstali doma, brzy se
pak všichni, ve stínu stoletých jedlí a buků, pustili u připravených stolů do
svatební hostiny Nepřetržitě se točily džbánky a zakrátko panovalo rušné
veselí, na kterém se nejvíce podílel sám ženich. K večeru, když hostina dosáhla vrcholu, začaly se náhle nad
údolím stahovat temné mraky a nepřetržité hřmění prozrazovalo blížící se
velkou bouři. Blesk za bleskem osvětloval stmívající se údolí, bojácná
zvířata ve strachu prchala do svých lesních úkrytů. Také svatebčanů se
zmocnil strach a mnozí se chystali k odchodu, aby se před špatným počasím
vrátili včas do svých domovů. Tu povstal ženich, uchopil plný džbán, vyšel
před stavení stojící na volném prostranství a zvolal, se zvednutým džbánem
proti nebi:" Ty tam nahoře, buď rozumný a neruš mou svatbu, do džbánku
pivo patří, ponech si svou vodu nahoře". Sotva dozněla tato slova, země
se pod strašlivým úderem blesku zachvěla, současně se spustila průtrž mračen
a všichni zanechajíc jídla a pití, utíkali se schovat pod střechu. Strhla se
bouře jakou ani nejstarší nezažili, jako by nastávala potopa světa, takové
masy vody padaly, stále stoupající proud vody se hrnul do údolí a bral sebou
vše , co se mu postavilo do cesty. Také kolem stavení, do kterého se chtěli
svatebčané uchýlit, zuřivě hučela vodní masa, strach a hrůza popadla
prchající hosty. Náhle se ozval temný hukot, který každou vteřinou sílil,
vodní proud stavení nadzvedl a odnesl sebou. Průtrž nezničila jen obytné domy, ale také stoupu a započaté
hornické dílo, rudné žíly byly zasypány a zaneseny bahnem, tak, že je od té
doby již nikdo nespatřil. Z horníků a svatebních hostů se měl zachránit pouze
jeden starý horník, jenž po bezbožných slovech štajgra našel útočiště v
jeskyni, která se nacházela ve vyšší poloze nad místem kde stávala stoupa. Později pak zbožní lidé, na památku oné svatební hostiny umístili
na kmen jedle, v blízkosti bývalé stoupy, svatý obraz. Mnohý pocestný
zastavil se zde ke krátké motlitbě, než pokračoval v obtížné cestě do hor.
|
Historie Zdroj B)
Tato ves leží u paty jihovýchodního úbočí
Krušných hor, které jižním směrem mírně klesá a tvoří návrší. Tento
geologický útvar vznikl v dřívější době jako důsledek záplav a povodní. Půda
se skládá z rozrušených částeček starších hornin, slídy, šedého oxidu
hlinitého, vápence a zčásti je zastoupen oxid železa. Tento nános půdy je
několik metrů vysoký a velmi plodný, pod ním se nachází železná ruda, kamenec
a hnědé uhlí. Je správné a zároveň nesprávné, jestliže se říká,
že tato osada je posledním a nejstarším místem vsi Nová Ves v Horách. Továrníci August Wilhelm Marbach a Johann
Ludovici z Chemnitz získali v roce 1822, od knížetem Lobkovicem držené
panství Nová Ves - Jezeří, stavební místo kde v roce 1828 postavili přádelnu
bavlny. Na počest kněžny Marie Lobkovicové rozené z
Lichtensteina byla osada pojmenována Mariánské údolí. Důkaz, že již před třemi stoletími tam stával
mlýn, nacházíme v novoveském "handfestu" z roku 1564. Jako poslední
na soupisu osadníků (soupis je součástí handfestu) je uveden: "Michael Weißmüller,
im Georgenthaler Grund". Od té doby, až do odsunu tam byla v provozu
také pila. Na starém soupisu pozemků je Mariánské údolí
nazývané "Rotte". Význam názvu "rotte" je vykládán stejně
jako "Rottendorf". Z Mariánského údolí ležícího v nadmořské výšce
360 m (H. Jiřetín 269m(, začíná příkré stoupání k 735 m vysoko položenému
novoveskému sedlu pod " horskou výšinou". Na poměrně krátkém úseku,
cca 2 km, bylo nutné překonat výškový rozdíl 400 m. Aby bylo možno zboží či
materiál dopravit do hor, bylo nutno v Mar. údolí posílit spřežení táhnoucí
vozy, dalšími tažnými zvířaty, tak zv. přípřež. Ve středověku se taková
služba nazývala "Rottdieste" - přípřež - služba, proto byl název
"Rotte" používán také pro dnešní Mariánské údolí, kde se tato
přepřahací stanice nacházela. Je také možné, že se zde název
"Rottendorf", používal jako kratší forma pro pojmenování mlýna jež
patří k Georgenthal Grund". Pro Rottendorf nacházíme velmi brzy také
název "Neues Dorf", " Neues Dorf im Gebirge", Nová Ves v
Horách. Po dokončení nové silnice, v roce 1901, mohli
rolníci z Mikulovic jezdit již bez přípřeže. Schaller ve svém díle vydaném v roce 1787, osadu
Mar. údolí ještě neuvádí. Sommer již tuto osadu ve své "Topografii
království českého", jmenuje. Vedle přádelny bavlny uvádí ještě továrnu
na výrobu hraček, kterou vlastnil Friedrich Kaaden. Zde by mohla být
souvislost s pilou a mlýnem (Grundmühle). Osada se skládala z těchto pěti usedlostí: Hostinec (Grundschänke) - poslední majitel Franz
Erben Pila - pod správou knížete Lobkovice Továrna na tkané zboží - Wegena Gmbh Hájovna - spravující lesy knížete Lobkovice Pekařství a obchod s potravinami - Josef Mooz Při sčítání lidu byl počet obyvatel následující: 31.12 1880 - 38 osob 31.12.1910 - 75 osob 31.12.1900 - 79 osob 31.12.1920 - 57 osob Mariánské údolí bylo katastrální částí Nové Vsi v
Horách, s kterou však nemělo žádnou vnitřní spojitost. Tato malá osada
patřila ke školní i farní obci v Horním Jiřetíně, rovněž tak k poštovnímu
úřadu. Obě obce byly víceméně spojeny. Již uvedená přádelna byla v provozu od roku 1828.
Vodní energii dodával potok Ruttenbach tekoucí přes areál továrny (některé
zprávy uvádějí název potoka "Grundbach"). Byly také využívány
zdroje vody z mikulovických a novoveských luk, z kterých byla voda sváděna
umělým kanálem. Revoluční hnutí v roce 1848 způsobilo všeobecné
zastavení obchodu, a proto musela být dočasně zastavena i továrna v Mar.
údolí. O několik let později, koupil Gustav Tetzner, zařízení s dvěma parními
stroji (30 a 20 PS) a moderní seřizovací stroje. Tehdy pracovalo v továrně
212 lidí na zpracování 11 000 vřeten a 3 600 centů příze. Bylo dosaženo
obratu 180 tisíc zlatých, z nichž byla odvedena daň 580 zl. Odměna pro
dělníka bývala mezi 20 až 100 krejcary denně. V roce 1889 zcela shořela malá
přádelna Spáleniště koupil komerční rada Ernst Mauthner z Vídně. Roku 1892
zavedl do své výroby mechanické tkaní bavlny. Svou budoucí výrobu založil na
využití parního stroje jako hnací jednotky. Po krátkém čase získal továrnu
Wenzel Gustav Jantsch. Během hospodářské krize ve třicátých letech, byla
továrna mimo provoz a výrobní zařízení dočasně ztichlo. Později továrna
přešla na firmu Wegena Gmbh, která vyráběla spodní prádlo. Po roce 1945 Češi
pokračovali ve výrobě stejného artiklu ještě v roce 1993. Hostinec (Grundschänk) se nacházel na pravé
straně potoka Ruttenbach, zatím co mlýn (Grundmühle) rodiny Hugo Spielera a
dům soustružníka Ulbricha na straně levé, tím patřil územně k Černicím. Bylo
tomu tak proto , že v dřívějších dobách hranice pozemků bývaly často vedeny
podél vodních toků. Zde probíhala hranice podél potoka na západní straně od
staré cesty. Krátce proti proudu potoka, než se setkávají
stará a nová cesta stál až do odsunu "Bildltanne". O historii
tohoto obrazu nám vypráví pověst "O obrazu na jedli v Mar. údolí".
V zimě v letech 1946/47 vichřice kmen, na kterém byl obraz umístěn, vyvrátila
a porazila. Na kožené desce byl namalován obraz Pany Marie, který odolával
všem změnám a zásahům, které byly v průběhu století na kmenu provedeny. Obraz
nebyl již nikdy nalezen. Po mnoho let prý viděli místní návštěvníci kmen na
místě ještě ležet . V roce 1990 nebyl již kmen nalezen. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 24.12.2014 Předchozí editace: 1.4.2013 |
#/media/File:NVH_-_kostel_a_fara.JPG)
