Soupis památek obce Obyčtov, bývalý politický okres Nové Město na Moravě

Kod CZ 11255

Obyčtov

(Obitschdorf)

Místní část: Suky

Kostel Navštívení P.Marie ²⁾

Barokní, 1730-4, dle staršího projektu Jana Santiniho, 1798 nahrazena polygonální sakristie věží, 1810 odstraněna vysutá empora. 1829 zbořeny nárožní kaple, 1846 zjednodušena střecha. Vše obnoveno 1964.

Stavba představuje nejen doklad symbolického přístupu v barokní architektuře jako takové, ale také výjimečný příklad architektonického zoomorfismu. Kostel se nachází při hlavní průběžné komunikaci vedoucí vesnicí a jeho budova je zapojena členitou ohradní zdí do prostoru hřbitova s márnicí. Projekt novostavby byl vypracován nejpozději do roku 1723 (nejnovějším bádáním se projekt datuje již do roku 1720), realizace proběhla v letech 1730-1734 pod záštitou opata žďárského cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy (opatem byl v letech 1705-1738) a k vysvěcení kostela došlo roku 1735. Za autora projektu je považován Jan Blažej Santini-Aichel, který však již byl v době realizace stavby po smrti, proto se předpokládá využití jeho staršího projektu. Ačkoli Santiniho autorství není přímo doloženo archivními prameny, vyplývá z jeho činnosti pro žďárský klášter, a také z architektonického a symbolického charakteru stavby. V některých detailech i obecnějších rysech vykazuje obyčtovský kostel zjevné souvislosti se Santiniho pozdními stavbami, a to zejména s kostelem sv. Martina v Chrašicích (dostavěným roku 1721) a s farním kostelem sv. Václava ve Zvoli (1713-1717). Provádějícím stavitelem obyčtovského kostela byl zřejmě Santiniho následovník František Witinhofer, který působil ve Žďáře nad Sázavou a okolí ve druhé čtvrtině 18. století.

Kostel byl posléze v několika etapách upravován. V roce 1798 byla snesena polygonální sakristie, která původně představovala hlavu želvy a na jejím místě byla v roce 1798 zbudována nevhodně dimenzovaná, hrubá hranolová věž zvonice. V roce 1810 byla snesena visutá empora v interiéru kostela, a poté v roce 1829 byly ubourány dvě čtvercové východní kaple po stranách triumfálního oblouku, přičemž ze zbylých dvou na západě byly v roce 1846 sneseny věžičky. Těmito nevhodnými úpravami byla zcela narušená původní Santiniho koncepce, neboť čtveřice kaplí měla představovat čtyři želví končetiny. Hlavní oltář byl přeměněn v roce 1821, roku 1832 pak boční oltáře, v roce 1874 vznikl návrh oltáře od architekta Floriána Zedníka a v roce 1877 byl na hlavní oltář umístěn obraz Navštívení Panny Marie od malíře V. Zeleného z Brna. Neúměrná věž na východě byla posléze příznivě korigovaná v roce 1888 architektem Alešem Linsbauerem, který ji opatřil novou helmicí a originální formou, jež se tak harmonicky přičlenila k okleštěné skupině kostela. Po požáru dne 11. května roku 1907 obdržela však věžní střecha za účelem jejího navrácení do původního cibulovitého tvaru dnešní cizorodou podobu. Navíc nově konstruovaný krov přetížil obvodové zdivo a do značné míry jej narušil. Zděné konstrukce stabilizovala až rekonstrukce kostela, prováděná od roku 1964 a vedená památkovým architektem Augustinem Žlábkem. Byla také doplněna čtveřice kaplí na nárožích lodi, ovšem řešení střechy bylo v původním stavu daleko členitější než dnes a konstrukčně bylo i mnohem účinnější.

Bohužel se nezachovalo žádné dobové vyobrazení, jež by nám přiblížilo původní podobu stavby. Až z roku 1846 existuje pouze jen zběžná, z paměti provedená poutní litografie Františka Šíra. Z pozdějšího stavu před rokem 1907 jsou již zachovány mnohé fotografie kostela.

Loď kostela je vystavěná na půdorysu obdélníka se skosenými nárožími, aby se co možná nejvíce přiblížil tělu želvy. Na těchto useknutých rozích je přičleněna čtveřice kaplí s věžičkami napodobujícími želví končetiny a na východě se nachází mělké čtvercové presbyterium se seříznutými východními rohy představující želví krk. Na něj původně navazovala polygonální sakristie zpodobující hlavu zvířete, místo ní se však dnes nachází hrubá hlavní věž o čtvercovém půdorysu. K vstupnímu průčelí je ještě připojena předsíň o lichoběžníkovém půdorysu, která má evokovat ohon želvy. Nutno podotknout, že ačkoli má obyčtovský kostel vyloženě ikonický a symbolický ráz, nesvedla tato názornost architekta k plasticko-modelačnímu způsobu vyjádření a stavba je tedy představitelkou ryzí stereometrie.

Jádrem stavby je vysoká hmota lodi, exteriér je pro Santiniho charakteristický v hmotově kompozičním systému, kdy skládá plně kubicky vyznívající celek z geometricky definovaných, k sobě přiřazovaných nebo do sebe částečně zasouvaných jednotlivých těles. Dalším charakteristickým motivem Santiniho je kresebně pojaté členění fasád, s jemnou šrafurou bosovaných (rustikovaných) lizénových rámů, redukovaným kladím a obdélnými okny v plochých šambránách s lištou a kónickými drobnými klenáky v ose překladů.

Jednoduchý interiér kostela dynamizují paralelní zprohýbané linie, které obíhají kruchtu a rám štukového zrcadla na fabionovém stropě. Prostor lodi je krásně prosvětlený a je založený na hloubkově obdélném půdorysu s konkávně zaoblenými kouty. Plocha zdi v rozích dvakrát předstupuje. V rozsahu těchto koutových příložek probíhá kompletní kladí, v jiných částech zdi však probíhá jen římsa. V ose konkávních ploch jsou prolomeny půloválně klenuté portály, jimiž se vstupuje do bočních kaplí. Boční a západní stěnu lodi obíhá visutá empora s výsečemi, ve východní stěně lodi je široký, půloválně klenutý triumfální oblouk s velkým, trojitým kónickým klenákem ve vrcholu. Loď je zaklenutá jakýmsi báňovým útvarem, jež nelze geometricky definovat, na něm je ve štuku provedená osmicípá hvězda, a prostor presbyteria obíhá průběžná korunní římsa, ze které vybíhá celkem vysoká klenba klášterního typu.

Na hlavním oltáři pod baldachýnem neseným dvěma cherubíny je umístěna barokní kopie gotické sochy Panny Marie tzv. Studničné, která pocházela ze zámku ve Žďáře nad Sázavou a dnes je cílem poutníků v Obyčtově. V roce 1784 byla do chrámu přemístěna původní kazatelna z poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, jejíž reliéfní výzdobu vytvořil sochař Řehoř Thény.

U geneze obyčtovského kostela lze podobně jako u kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře předpokládat účast opata Vejmluvy, a to díky symbolice některých Mariiných vlastností. Rozsah Vejmluvova příspěvku však bude již těžce objasněn. K vysvětlení symbolu a jeho významu se vyjádřilo několik historiků umění. Stanislav Sochor v roce 1911 označil želvu v půdoryse obyčtovského kostela bez jakéhokoli opodstatnění jako „symbol stálosti ve víře.“ Stejně učinil také později Viktor Kotrba. V roce 1967 Jaroslav Petrů odvodil, že latinské slovo testudo znamená nejenom želvu, ale rovněž záštitu, což u Obyčtova souvisí s milostnou soškou Madony, která pro poutníky tuto záštitu představovala. Dále však testudo znamená i klenbu, z čehož Petrů odvodil oválnou kostelní loď zaklenutou plackou v plném rozsahu. Velmi podrobně se touto problematikou zabýval Lubomír Konečný v roce 1985 a upřesnil, že želva (testudo či tartaruga) přešla z antiky do křesťanství jako symbol cudnosti (mulieris castitas), potažmo dobré manželky, protože stejně jako želva by žena neměla mít jazyk a nikdy by neměla opustit svůj krunýř. Tak je cudná žena mlčenlivá a zdržuje se doma. A jelikož bílá výmalba interiéru kostela vyjadřuje cudnost také, Konečný z toho odvodil souvislost zoomorfního půdorysu kostela s mariánským patrociniem a taktéž s obecnější myšlenkou domu a pobývání v něm.