|
Kod CZ
17117 Ústín
Osada: Skalov
Kaple
C)
…
Kaplička
C)
…
Sousoší
Piety C)
U kapličky
Socha sv.Jana Nepomuckého C)
…
Kamenný
kříž C)
U kapličky
Kamenný
kříž C)
U kaple
Kamenný
kříž C)
…
Železný
kříž C)
U silnice na Těšetice
Památník
padlým C)
Za kaplí
Arcibiskupský
hostinec U labutě 2)
Barokní č.p.46 se žudrem1747, zmodernizovaná
Usedlost
č.p.2 C)
…
Usedlost
č.p.7 C)
…
Usedlost
č.p.9 2)
Hodnotné arkádové náspí Kamenný
most C)
Jednoobloukový
[Jilm
vaz] C)
U Vazu, pokácen 1992, vysazen nový |
Panství Politický okres
Olomouc, s.o. Olomouc venkov 1961 Okres Olomouc 2003 Pověřený městský úřad
Historie obce C)
Ve 12. století
(kdy se vesnice jmenovala Vstin) konkrétně v roce
1160 daruje král Vladislav I. klášteru Hradisko v této obci 3 popluží, ostatní části v té době patří světským feudálům.
Ve 14. století se píše název Ústín jako Hustin
(zmínka z roku 1376). Víme také, že kolem roku 1373 zde vlastnili některé
části vladykové Šeflín, Sumplín
a Hanuš z Ústína, kteří však koupili poplužní dvůr od Všebora
z Námeště spolu s třemi čtvrtlány,
lázněmi a půlkou hospody. Dalším vlastníkem byl Sulík
z Konice, ten vše prodal hradišťskému opatu Tevardovi
(1365– 1381). A od té doby má klášter ve svém vlastnictví celou obec, potom
opat přikoupil mlýn nazývaný Spálený od Divy z Čekyně,
který měl v té době v držení Luběnice. Mlýn byl vystavěn na toku Blaty. V
tomto století se také poprvé objevují tzv. spory o blata mezi klášterem a Machníkem z Drahotuš, byly to
pozemky mezi Ústínem a Luběnicemi po obou stranách potoka. V roce 1378 bylo
rozhodnuto biskupským oficiálem Sanderem, že pozemky patří klášteru, ale
mohou je užívat Ústínští i Luběničtí.
Machník pak musel zaplatil „pokutu“ za to, že bral
z těchto pozemků 6 let seno a otavu. Spor se znovu roznítil na konci století,
kdy si obě strany zvolily jako smírčího soudce Lacka z Kravař. Lacek roku
1398 nařídil, aby zorané části už nikdy nebyly obdělávány, ale byly oběma
stranami využívány jen jako pastviny. V 15. století za
války Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína klášter Hradisko ztrácí mimo jiného
vlastnictví také Ústín, aby ho za 28 let znovu nabyl. Ještě na počátku
16. století je obec zpustlá a opuštěná, ale do konce století je obnovena.
Mlýn Spálenec byl prodán v roce 1556 Janu Drahanovskému
ze Stvolové, je dohodnuto, že bude plnit povinnosti vůči klášteru a platit
poplatky, které měli dřívější držitelé. Později byl mlýn prodán Havlu Kurovskému z Vrchlabí a Náměště. Třicetiletá válka
v 17. století přinesla mnoho škod. Druhá polovina byla znovu poznamenána již
zmiňovanými spory o blata. Za vlády císaře Leopolda I. (1640–1705), který
vedl často války, vzrůstala chudoba a opati neustále zvyšovali nároky na své
poddané, proto mezi nimi vzrůstala nespokojenost. A tak spolu s dalšími
obcemi, které měl klášter v držení, podali i ústínští
obyvatelé roku 1705 stížnost k císaři, ta však nebyla vyslyšena. V 18. století (v
roce 1783) přestali zdejší poddaní robotovat a mohli se z roboty vyplatit,
toto vyplácení však trvalo jen do roku 1848. Důležitým milníkem v dějinách
této obce je zrušení kláštera Hradisko v roce 1784, obec téměř po 600 letech
mění majitele a spadá pod náboženský fond. V roce 1788 dochází k
rozparcelování dvora, jež provedl baron Skal z Vídně a tím vzniká osada Skalov, kterou osídlili především hněvotínští Němci.
Každému z nich připadly asi 3 ha pole a stavební parcela. O sedm let později
vykoupila obec jeden z tehdejších dvou mlýnů spolu s jezem i stavem a vše
zrušila, bylo také vysušeno několik rybníků. 19. století
začíná pro Ústín prodejem obce do rukou Filipa Ludvíka ze Saint
Genois (v roce 1826 a o rok později zanesen prodej
do zemských desk). V tomto století byla vesnice
mnohokrát stižena požárem, nejhorší v roce 1834, kdy lehla popelem celá. Na
její obnovu přispěla nejvíce Moravskoslezská pojišťovna. Nepochybně i tato
událost přispěla k založení Sdružení dobrovolných hasičů v roce 1892, tento
spolek je aktivní dodnes a má bezesporu nejdelší tradici v obci. Potom co z
vesnice v roce 1865 odtáhla pruská vojska vyskytla se epidemie cholery,
zemřelo mnoho občanů. V roce 1902 je
založeno vodní družstvo a ještě v tomtéž roce jsou zdejší pozemky odvodněny.V
letech 1909–1911 došlo ke zcelování pozemků i přes
to, že Skalovští byli proti, k úplnému spojení pak
došlo v roce 1919, v té době již nebyl v osadě ani jeden občan německé
národnosti, ti za přibližně 120 let přirozeně splynuli s původním místním
obyvatelstvem. Na začátku 20.
století v obci působí několik spolků, které působí osvětově a oživují
společenský život. Patří mezi ně: čtenářský spolek „František Palacký“
(1903–1923), odbor Národní jednoty (1914-1949), Místní odbor republikánského
dorostu (1937), Místní odbor pokrokových žen a Sbor dobrovolných hasičů (od
1892) První světová
válka byla pro většinu obyvatel překvapením: „ …dne 31. července 1914 byli
jsme vyburcováni po půl noci obecním bubnem a starosta obce p. Zelinka Tomáš
rol. z č.6 četl při světle provolání k obyvatelstvu, a zároveň četl vyhlášku mobilisační, dle níž všichni vojíni do 42. roku se
vyzývají, by během několika hodin se hlásili u svých oddílů. Obyvatelstvo bez
tak všemi pověstmi o vypuknutí války již vyděšené, kupilo se po návsi…“ S
válkou přišli do Ústína vojáci, první kolona č. 4 od dělostřelectva s
velitelem Sigfridem Brochem.
Dále 800 mužů útvaru doplňovacího velitelství ze Lvova s hejtmanem N.
Chvojkou, který tyranizoval občany svou krutostí, nechával nařizovat
nesmyslné a nesplnitelné rozkazy a jeho vojáci zdemolovali místní školu.
Naposledy to byla baterie z Nemilan a Topolan, vojsko „vládlo“ v obci až do
konce války. Tvrdou zkouškou byl též nástup vojenské služby pana učitele
Chytila, místní učitelé byli tradičně oporou kulturního a společenského
života lidí. Ve válce padlo 10
ústínských mužů, 8 sloužilo v legiích z toho 6 v
Rusku a 2 v Itálii. 28. října 1918 byla i zde vysazena „Lípy svobody“ a to
před kapličkou. Těsně po válce
byli i místní sužováni kromě drahoty také suchy a mnozí ze zdejších utrpěli
finanční ztráty při nemocích dobytka. Ale již záznamy z roku 1922 mluví o 3
hospodách, řeznictví, pekařství, obuvnictví, krejčovství, porodní babičce,
zednickém a stolařském mistrovi, z čehož vidíme, že
se obec za období „První republiky“ úspěšně rozvíjela. Byla však zrušena
domácí výroba „Olomouckých tvarůžků“ (tzv. pleskání), které se vyráběly
hlavně domácnosti se sklepy vhodnými ke zrání. Používal se tvaroh z
Bohuslavic u Litovle. V roce 1924 byla
provedena elektrifikace místní kaple, kterou podpořili občané sbírkou. Dále
se okolní vesnice rozhodli, že je třeba zregulovat tok Blaty ve spolupráci s
Ústínem a to od těšetického mostu po Olšany. V obci
se začala budovat kanalizace, nové dláždění a na žádost místního hasičského
sboru také nádrž na vodu (která je nyní v zimě využita jako kluziště pro
děti), aby byl zajištěn dostatek vody v obdobích sucha i pro případ požáru. V roce 1938 byli
4 občané povoláni na hranice jako Stráž obrany státní. A v kronice je
zapsáno:“Situace se vyvíjí den ze dne vážněji, neboť v politice sousedních
států je plno zmatků.“ Nedlouho potom nastupuje vojenskou službu dalších 11
mužů. „15. března, v ranních hodinách – po 7.hod s úžasem pozorujeme
překvapení, vjížděti do naší obce nestvůrné německé tanky – přeplněné
německým vojskem, polonahým a hladovým, ale s prsty na spouštích strojních
pušek, přijíždějícím od Vojnic k Vazu a dále k Olomouci. To vše jsme pozorovali
z věže místní kaple, dělo se i ve Slatinicích a všade neboť Němci obsazují
Republiku Čsl.“ Roku 1940 byla
obec přejmenována na Austin a osada na Skalow. Jako
všechny obce musela odevzdat zvony z místní kaple na vojenské účely. 1942
bylo 6 lidí posláno na nucené práce do Berlína, všichni se po válce vrátili
domů. Čtyři místní grunty byly zabaveny a přišli je obhospodařovat němečtí
Rumuni, kteří však nerozuměli podmínkám pro zemědělství na Hané a o
hospodářství se ani příliš nestarali. Dalších 6 lidí odešlo v roce 1944 jako
totálně nasazení. Poslední rok byl pro vesnici nejhorší, 5 lidí bylo odvedeno
gestapem, včetně pana řídícího učitele Hnilici, který již jednou byl zadržen,
všichni se vrátili živí domů. 30. dubna byl jeden z občanů, pan Vojtěch
Navrátil, zabit i s párem koní leteckou bombou, když jel do Olomouce. Při
osvobozování probíhaly v okolí boje, přímo v Ústíně byli Němci s flaky a
ostřelovali ruská letadla, která bombardovala silnici. Byli zabiti 2 občané
Ústína a několik také raněno, především střepinami. Na okolních polích bylo
nalezeno spoustu nevybuchlých bomb. Po 9. hodině dorazili do obce ruští
vojáci, kteří se zdrželi přes noc a potom pokračovali v pronásledování
nepřátel. V blízkých obcích, Křelově a Hněvotíně, hořelo. Rumunští Němci vše opustili již den
před těmito boji. Mnoho lidí, i
celé rodiny, se v roce 1945 přestěhovalo do pohraničí, kde by mohli
hospodařit na svém, ale někteří se do roka vrátili zpět. Tentýž rok 18.
května byl ustanoven 1. Místní národní výbor. Rok poté na sjezdu rodáků,
který trval 2 dny a zúčastnilo se ho přes 1.000 lidí, byl odhalen památník
padlým za 1. a 2. světové války. Pomník stojí za kaplí, jeho autorem je J.
Pelikán. Za totalitního
režimu se započalo s budováním asfaltové silnice, zapojením místního
rozhlasu, škola je vybavena novou tělocvičnou, 16. září 1952 vzniká Jednotné
zemědělské družstvo a o čtyři roky později je postaven kravín atd. Zároveň
však obec něco ztratila, skončila tradice sjezdu občanů specifických oslav
„Nošení máje“ a „Honění králů“, které, ač tyto snahy byly, se již patrně
nikdy nepodaří obnovit. Později Ústín, včetně JZD, spadá pod střediskovou
obec Těšetice, roku 1976 byla zrušena místní škola a děti začaly dojíždět do
Základní devítileté školy v Těšeticích. Po revoluci se ozývaly hlasy za
obnovení malotřídky pro první stupeň školy, uznalo se však za vhodnější, aby
vše zůstalo při starém a v budově je stále sídlo Mateřské školy
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon
obcí v republice čsl, 1927 2) Kuča Karel, Atlas památek ČR,
2002 C) cs.wikipedia.org (27.8.2015) |
|||||||||||||||||||||||||||
Skalov
|
|
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 27.8.2015 Předchozí editace: 2.6.2011 |
