Kód CZ

Sádek

Kostel Nejsv.Trojice ^{Zdroj 2)}

pův.sv.Mikuláše, barokní 1710-13, věž starší

Původní kostel byl podle listiny nalezené v báni malé věže a nápisu na zvonu zřejmě z roku 1515 – 1516, ale je docela možné, že nějaký dřevěný kostelík zde stál již dříve. Dnešní podoba kostela je po barokních úpravách z let 1710 – 1713. Kostel byl vysvěcen 18.1.1714. Podle domněnek stál dříve kostel oddělen od zvonice, pravděpodobně směrem od jihu k severu asi v ose nynější sakristie a márnice. Při kopání hrobů v těchto místech nacházeli hrobaři nedobytné základy stavby. Zvonice zřejmě zůstala z původního gotického kostelíku, jehož zdivo bylo upotřebeno na stavbu novou, jak je patrno z pískovcových sem tam vložených kvádrů, na které se přišlo při otloukání omítky. Na věži kostela jsou tři zvony. Největší je z roku 1557, je 99 cm vysoký, má průměr 113 cm a váží 21 q. Pod letopočtem je reliéf P. Marie. Byl ulit na objednávku ve zvonařské dílně Adama Kováře z Velkého Meziříčí. Nejstarší zvon je z roku 1497. Letopočet nasvědčuje tomu, že byl zřejmě koupen dříve, než se kostel stavěl. Je 82 cm vysoký, průměr má také 82 cm a váží 6 q. Říkalo se mu Poledňák – zvonilo se jím poledne.

Tento zvon ulil zvonař Ondřej Ptáček v Kutné Hoře. Jeho zvonařská dílna byla koncem 15. století nejslavnější zvonařskou dílnou. Třetí zvon Mikuláš z roku 1516 byl na kostelní věži až do roku 1917, kdy byl c. k. vojenskými orgány odmontován, zabaven a použit na válečné účely. Stejný osud stihl také zvon umíráček z malé sanktusní věže. Za tento odebraný zvon byl zakoupen po světové válce v roce 1921 zvon nový u firmy Václav Černý z Hradce Králové. Zvon darovala kostelu paní Božena Buchtová ze Sádku. Po vypuknutí druhé světové války byl zvon znovu zabaven vojenskými orgány Protektorátu a v roce 1942 byl odmontován. Kostel měří na délku 32,5 m, jeho šířka je 11,5 m a na výšku měří 11 m. Hlavní oltář byl přestavován a upravován do dnešní podoby v roce 1894. Varhany byly zakoupeny roku 1775 a sloužily ku cti a chvále Boží až do roku 1939, kdy byly firmou Karel Čapek v našem chrámu instalovány varhany nové. Poprvé na ně zahrál varhaník Jan Sedliský z č. p. 36 při bohoslužbě dne 28. září na sv. Václava. Posvěceny byly 10. října v neděli. Pořízeny byly hlavně z odkazu paní Fajmonové z Kamence. V roce 1940 byl k varhanám zakoupen elektrický motorek s ventilátorem na vhánění vzduchu, a tím odpadlo šlapání měchů. Muži, který měl šlapání na starosti se dříve říkalo kalkánek. Kazatelna je hodnotné umělecké dílo z roku 1649. Pochází z kostela sv. Jakuba v Poličce. Je vysoká 2,75 m. Čtyřboké řečňiště nese socha anděla na skříňovém podstavci. Jednotlivé boky kazatelny jsou vyzdobeny obrazy sv. evangelistů, oddělené sloupky s ornamenty. Schodiště na kazatelnu je ozdobeno obrazy sv. Václava, Víta a Vojtěcha. Kazatelnu zhotovil Jan František Shurin z Černé Hory. Přibližně uprostřed kostela je hrobka, která zřejmě pochází z původního kostela sv. Mikuláše. Vchod do hrobky je zakryt pískovcovým poklopem s kruhy. Původní pískovcová dlažba byla přikryta cementovými dlaždicemi, tedy i vchod do hrobky. Pod poklopem je devět schodů směrem na východ, odtud vede malá chodbička na jih a zde je umístěna hrobka 6 m dlouhá a 4,5 m široká, podélně klenutá, vysoká asi 2,3 m. Jsou zde tři zetlelé rakve s těly zemřelých. Na jedné lebce se zachoval zbytek koženého pásku Byla to patrně žena, poněvadž ženy si páskem podvazovaly vlasy.

Kromě rozpadlých rakví jsou v hrobce zbytky rozpadlých már. Zvláštní věcí je, že má kostel na hřebenu na kopuli řecký kříž. Dále je na špici velké věže kohout, což na katolických kostelech nebývá zvykem. Kohouta dávali na věž evangelíci, jako znak, že kohout budí k bdělosti a ku chválení Boha. Proto se také v kronice p. Chlebouna ze Sádku dochovala pověst, že kostel býval v období husitském evangelický. Ve stejné době i město Polička bylo městem husitským, proto je docela pravděpodobné, že i v Sádku sloužili kněží podobojí. Kostel v Sádku na počet farníků byl velký, neměl však vlastní faru. Byl kostelem filiálním a patřil pod správu děkanátu poličského. Poličští duchovní dojížděli do Sádku k vykonávání bohoslužeb. Mezi povinnosti sádeckého a kameneckého rychtáře patřila povinnost postarat se o dopravu duchovního na mši a zpět.

Dále musel rychtář po bohoslužbách poskytnout knězi oběd. Tato povinnost se mezi Sádkem a Kamencem střídala a dodržovala se ještě po zaniknutí úřadu rychtářského po roce 1848. Povinnost tak přešla na starostu. Když se v roce 1879 postavila nová škola, uvažovalo se o přestavbě staré školy na faru. Obecní zastupitelstvo se nemohlo shodnout, a tak nakonec byla škola přestavěna na hostinec a v roce 1892 bylo započato s výstavbou budovy nové. Fara byla dostavěna v roce 1898 a o rok později byla obsazena knězem P. Janem Mikánem, který za dva roky předčasně zemřel na tuberkulózu. Fara se stala farou jubilejní – na počest padesátiletého výročí panování Jeho c. k. apoštolského Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.. Tabulka s nápisem byla na budově fary až do roku 1984, kdy byla sňata při otloukání staré omítky. Po smrti P. Mikána přišel na sádeckou faru P. Václav Dvořák, který zde působil až do roku 1915, kdy byl při pohřbu raněn mrtvicí. Dalším farářem byl P. Josef Bernák z Poličky, po něm P. Josef Šimšal, též z Poličky. Od dubna 1916 byla fara obsazena děkanem Martínkem, za jehož působení byla v roce 1927 provedena velká oprava kostela. Byly vyměněny stropní trámy, na něž byl připevněn starý kazetový strop. Hlavní klenutý oblouk nad oltářem byl stažen železnou sponou, šindelová střecha byla překryta eternitem a věže pobity měděným plechem. Všechny stěny zvenčí i zevnitř byly nově nahozeny a omalovány. Farář Martínek vedl farnost až do roku 1930, kdy odešel do důchodu. Zemřel v roce 1938 v Proseči. Po jeho odchodu vedl farnost děkan Kovář z Poličky. V roce 1931 byl na faru v Sádku dosazen P. Bedřich Malina, který do té doby působil jako katecheta a gymnazijní profesor v Poličce. Jeho zásluhou byla vyměněna okna v chrámové lodi a doplněny chybějící zvony. Zvony byly ulity ve zvonařské dílně v České u Brna a byly hrazeny ze sbírek farníků. V roce 1932 byla provedena elektrifikace chrámu. 29. října následujícího roku bylo v kostele slavnostně posvěceno několik soch, a to dvě starší nově obnovené sochy - sv. Šebestiána a sv. Rocha a nové sochy blahoslavené Anežky Přemyslovny, sv. Antonína a sv. Terezičky, čímž byl chrám důstojně doplněn. Světící obřad konal Msgr. Mlynařík z Hradce Králové, sochy byly pořízeny z darů a kostelních sbírek. P. Bedřich Malina v roce 1948 sám vymaloval celou loď chrámovou a částečně i presbytář. Nedbal námahy a sám ve volném čase pracoval po několik týdnů, aby tak ušetřil katolickou obec od velkých vydání. V roce 1956 byla provedena výměna 6 oken v chrámové lodi. Stará okna byla vyměněna za barevná okna s obrazy českých patronů za 22.000,- Kč. Byla hrazena z milodarů a kostelních sbírek. P. Malina zemřel náhle v roce 1964 a ihned po jeho smrti byl na faru dosazen P. Miroslav Bičiště, který současně se Sádkem spravoval i farnost v Korouhvi. Za jeho velkého přičinění byla v letech 1971 – 1973 provedena znovu velká oprava kostela. Byla provedena nová elektroinstalace a nové osvětlení okolo kostela. Byla nově oplechována střecha sakristie a vyměněny všechny okapové roury, omítnuty a obíleny venkovní stěny. Kostel doslova zářil novotou. Vnitřek kostela včetně stropu byl nově omalován. Nově omalovány a pozlaceny byly i všechny oltáře. Všechny malířské práce provedl výtvarník Bohumil Hartman z Olešnice v Orlických horách. Tyto náročné práce byly hrazeny ze sbírek farníků. Na jaře roku 1970 byl rozšířen hřbitov, pozemek na rozšíření daroval p. Josef Andrlík a občané zde odpracovali mnoho hodin zdarma. Náklady vzniklé rozšířením hřbitova hradil společně MNV Sádek a Kamenec.

V roce 1984 byla provedena celková oprava farní budovy, též hrazena z peněz farníků. V roce 1996 po 70 letech provozu bylo třeba opravit varhany, jejichž stav byl více než kritický. Náklady byly předpokládány ve výši 400.000,- Kč. V dubnu byla mezi občany uspořádána sbírka, jejímž výsledkem byla hotovost 150.000,- Kč. Byla též zahájena rekonstrukce chodníků a cestiček na hřbitově a opraveno schodiště ke kostelu. V roce 1999 došlo na naší farnosti ke změně. P. Miroslav Bičiště, který zde působil od roku 1964 těžce onemocněl a po návratu z nemocnice se již na sádeckou farnost nevrátil. Jeho místo převzal P. Rudolf Zahálka z poličské farnosti, který dojíždí i do sádecké školy vyučovat náboženství. Důležitou akcí byla v tomto roce oprava střechy a věže našeho kostela. Starosta obce požádal krajský úřad o finanční pomoc a mezi občany byla opět uspořádána sbírka. Akce se setkala s velkým porozuměním i v Kamenci. Byla vybrána hotovost a dodáno veškeré dřevo na vazbu. Opravu provedla firma PRIMA p. Švandy z Poličky a také občané zde odpracovali mnoho hodin. 17. října v 15 hodin proběhla děkovná mše svatá za zdárné dokončení stavby.

Roku 2002 se začalo s postupným vysoušením stavby. Byla otlučena vnitřní i venkovní omítka do výše asi dvou metrů a vybudováno odvětrávání , jak uvnitř kostela, tak i z vnějšku.

V roce 2006 obdržela farnost dotaci od ministerstva financí ve výši 1 milion korun a sto tisíc korun od Pardubického kraje. Stejnou částku věnovaly obce Kamenec a Sádek. Vnější omítka byla farníky otlučena a Firma Boštík z Poříčí provedla novou fasádu. Zbývá dokončit pouze průčelí ze zadní strany kostela. I vnitřek kostela zaznamenal změny. Byla provedena nová elektroinstalace a osvětlení kostela panem Janem Kadidlem z Kamence. Otlučené zdi byly nahozeny a kostel byl vymalován. Farníci zde zdarma odpracovali velké množství práce.

Dne 11.11.2006 byl kostel po opravách vysvěcen generálním vikářem monsignorem Sochou z Hradce Králové a vikářem Benešem z Litomyšle.

Hřbitov

…

Fara

Pod kostelem, patrová, modernizovaná

Kaplička sv.Jana Nepomuckého

U mostu, 18.stol.

Starý evangelický hřbitov ^{Zdroj A)}

Původní hřbitov z doby po vydání Tolerančního patentu 1781 se nachází za číslem popisným 8 v louce. Byl založen v roce 1783, ohraničený jen plaňkovým plotem, později opatřen kamennou zídkou. Roku 1931 zrušen, osázen smrčky.

Je chráněn památkovým úřadem. Do dnešní doby se zachovala pouze kamenná obvodová zeď. Je zde pochován Jaroslav Chleboun, který zemřel za I. světové války ve Vídni a do Sádku byl převezen.

Nový evangelický hřbitov ^{Zdroj A)}

Roku 1931 postavili evangelíci v Sádku nový hřbitov na pozemku rolníka Veleslava Vavříčka z č. p. 33, od něhož byl pozemek zakoupen. Stavbu provedli evangelíci vlastním nákladem za pomoci evangelických rodin v Sádku. Největší zásluhu měl Veleslav Vavříček se svou čeledí. Plány a stavbu provedl stavitel Vilém Bandouch z Poličky.Slavnost posvěcení nového hřbitova v Sádku se konala v neděli 30. srpna 1931 za účasti bratra faráře Otakara Kadlece z Telecího a Josefa Dvořáka z Proseče, kteří se se starým hřbitovem rozloučili. Za zpěvu písně „Bůh buď s námi, než se sejdeme zas“, odešel průvod na nový hřbitov, kde slavnostní kázání vykonal Dr.Josef Souček, senior a farář z Prahy, Rudolf Medek, konsinior a farář z Bučiny a Karel Andrle, konsinior a farář z Krouné.

Boží muka

18.stol. v nikách obrazy sv.Josefa, P.Marie a N.Srdce Páně

Kamenný kříž

Před č.p.26

Kamenný kříž

Před č.p.65

Železný kříž

Na Hřívách

Železný kříž

Nad kostelem

Železný kříž

…

Památník padlým

…

Škola

…

Hostinec

…

Lidmilův mlýn č.p.16 ^{Zdroj A)}

Nové č.p.148, kterému se říkalo „Čertovský“, později „Devátovský“nyní Lidmilův mlýn. Od roku 1581 do roku 1654 byla majitelem mlýna rodina Czejtova (odtud zřejmě název „Čertovský“). V roce 1654 Burián Devátý, pekař, kupuje tento mlýn od Vavřína Czejta za 700 kop grošů. Název mlýna „Devátovský“ se udržel dvě stě roků. Roku 1674 koupilo mlýn od Samuela Devátého město Polička.

V archivu města Poličky se píše: „10.Decembri Martin Fiksa koupil ten mleynec od jeho Milosti pana purkmistra, pánů konšelů na místě královského věnného města Poličky, který ten mleynec se nachází v Sádku na pozemcích obecních vedle valchy za sumu osm set kop grošů, z toho polovinu obnosu čtyři sta kop grošů hned do důchodu městského jmenovaný Martin Fiksa zaplatil. Zbytek dlužného obnosu při čase svatého Jana Křtitele jmenovaný Martin Fiksa zaplatit se zavázal“.

Roku 1774 přikoupil Jiřík Fiksa od obce sádecké mlýn a valchu čp. 37 za 420 zlatých. Rodina Fiksova na mlýně hospodařila až do roku 1831, kdy František Fiksa s chotí Veronikou provdávají svoji dceru Barboru 22. listopadu za Martina Kozla z Poličky. Jako svědci na svatbě byli Karel a Amálie Sandrovi, toho času majitelé lékárny v Poličce. Dne 18. července 1866 prodává rodina Kozlova mlýn řečený „Devátovský“ Anně a Josefu Fajmonovým z Korouhve za 14.112 zlatých.

Nový majitel mlýna zemřel v roce 1873 a vdova Anna se roku 1875 provdala za Antonína Lidmilu z Borovnice, pozdějšího okresního starostu, který se zasloužil o stavbu železniční trati. Zemřel roku 1905. Dále na mlýně hospodařil jeho syn Josef Antonín Lidmila, první kronikář obce Sádek.

Mlýn Oldřicha Mastného č. p. 24 ^{Zdroj A)}

Dosud slouží jako výrobna krmných směsí.

Mlýn č. p. 37„ Na Valše“ ^{Zdroj A)}

(nyní rekreační obydlí).Tento název měl proto, že mimo mletí obilí se zde ještě valchovalo utkané lněné a vlněné sukno, při kterém bylo potřeba hodně vody s přídavkem různých „chemikálií“ a k tomu byl nutný i strojový pohyb valchy, a to vše tento mlýn měl. Valcha byla i na mlýně č. p. 16.

[Mlýn na olej] ^{Zdroj A)}

Naproti mlýnu a valše č. p. 37 stál pod rybníkem u Řívy malý mlýn na výrobu lněného oleje. Patřil rodu Feltlů na rychtě č. p. 1 a zanikl kolem roku 1800.

Jílkův mlýn č. p. 91 ^{Zdroj A)}

Kocourkovský. Delší dobu patřil tento mlýn rodu Sedliských, později Lidmilových a Jílků. Mlýnů bylo v Sádku mnoho a všechny měly mlečů dostatek, jejich výkony byly malé a mleči přijížděli z Kamence, Poličky, Limberka (dnešní Pomezí), Květné, Modřece, Lezníku, Širokého Dolu, kde mlýny nebyly.

Zárubův mlýn č. p. 92 ^{Zdroj A)}

Říkalo se mu Pikhartovský.V katastrálních mapách jsou i pole, jež se nachází za mlýnem pojmenovány Pikhartovské. Pikharti byli ve středověku příslušníci jedné náboženské sekty. Snad je toto pojmenování podle příslušníka sekty, kterému tento mlýn patřil. Zmíněný mlýn byl v roce 1651 mlýnem nájemním a určitou dobu patřil městu Poličce.

Usedlost č.p.8

Nově postavěná obytná část, chátrající roubená stodola

Chalupa č.p.25

…

Usedlost č.p.26

…

Usedlost č.p.27

…

Chalupa č.p.28

…

Usedlost č.p.29

…

Rychta č.p.33 ^{Zdroj A)}

Také hostinec. U Češků“. Tato nápadná stavba archaického vzezření je nejstarší lidovou zděnou stavbou na Poličsku. Jedná se o rozsáhlou zděnou usedlost se čtyřbokým uzavřeným dvorem, má roubené patro hlavního křídla a volně stojící zděnou stodolu postavenou v klasicistním stylu.

Půdorysně je stavba zajímavá tím, že namísto průchozí síně vede stavením napříč široký průjezd. Vrata tohoto průjezdu jsou svlaková, pobitá do klínu fošnami,portál vrat je opatřen kamennými odrazníky.

Objekt má zajímavou historii, podle gruntovních knih byl kolem poloviny 16.století rychtou. V té době usedlost patřila Lukáši, rychtáři. Poté ji v roce 1558 koupil jeho syn Andrle, rychtář, později zvaný Andres. K rychtě náležela výzbroj – zbroj přední(přední plechová část zbroje), ple (plechové rukavice a pláty na nohy), piklhaub(přilba na hlavu), ručnice a meč. V Sádku byl vyzbrojen nejen rychtář, ale i každý sedlák. Po smrti rychtáře Andrese usedlost připadla jeho manželce Kuně, od které ji získal její druhý manžel Ondřej, syn modřeckého rychtáře. Po jejich smrti v roce 1600 zapsala rychtu městská rada Matouši, rychtáři. Dalším majitelem se stala vdova Marjána a v roce 1608 ji postoupila svému manželu Václavovi. V roce 1648 se rychty ujal Václavův zeť Ondřej, ale již o rok později je uváděn jako další majitel Řehoř Lamplot. Řehoř záhy zemřel, proto 2. dubna 1660 prodal jako předešlý držitel rychty Václav Krčmář (je nazýván krčmářem až poté, co nebyl rychtářem) tuto usedlost zvanou už pouze krčma Mikuláši Lukšíčků. Převedení práva rychty na jiný grunt potvrzuje i soupis poddaných dle víry z roku 1651, kdy je uváděn jako hospodář Mikuláš Lukšíček ve věku 36 let, nově usedlý na krčmě, jeho manželka Kateřina 32 let, dcera Mariána 15 let a služebný Job pohonič 13 let. 15. září 1667 Mikuláš prodal grunt Martinu Lídinovi a ten jej prodal v roce 1672 Adamu Češkovi. Po jeho smrti na gruntu hospodařila vdova a ta jej v roce 1681 postoupila svému synovi Mikuláši. Zemřel roku 1698 a grunt znovu převzala matka, která se provdala za Lukáše Jílků. Dědicem se stal její nejmladší syn z prvního manželství Matěj Češka, který zemřel v roce 1764 a zanechal usedlost vdově Alžbětě. V roce 1771 při číslování domů za panování císařovny Marie Terezie bylo dáno číslo popisné 1 jinému stavení u Řívy (dnes rodinný dům Ehrenbergerových). Dle dochovaných zpráv začínalo se číslovat vždy rychtou, pokračovalo se nejbližšími usedlostmi kolem rychty a potom směrem dolů podél levého břehu Bílého potoka a pak nazpět po pravém břehu až na střed Sádku a potom směrem na horní Sádek a zpět – posledním očíslovaným domem v roce 1771 byl Zárubův mlýn s čp 92. Další číslování se provádělo postupně podle nově postavených domů. V roce 1771 měl tedy Sádek 92 obydlených domů.

Bývalá rychta dostala č.p. 33. Vdova Alžběta postoupila grunt svému synovi Filipu Češkovi v roce 1780. Krátce před svou smrtí v roce 1803 uzavřel Filip Češka smlouvu, podle které postoupil grunt dosud nezletilému synovi Filipovi. Chtěl tak zamezit sporům o dědictví, když odcházel bojovat do napoleonských válek.Prozatím měla hospodařit manželka Rozálie. Filip Češka hospodařil na gruntě se svou manželkou Annou, dcerou Josefa Sedliského, mlynáře v Sedlištích č.p. 2.Usedlost postoupil svému synovi Antonínu Češkovi v roce 1849. Dalším majitelem byl František Caha, který byl majitelem lihovarnické koncese, a proto v roce 1884

provedl vestavbu lihovaru. Jeho předčasnou smrtí však lihovar zanikl. Poté statek sloužil jako krčma. Vdova Terezie se provdala za Františka Novotného a v roce 1908 usedlost prodala Františku Vavříčkovi. Po jeho smrti na gruntu hospodařila vdova Žofie Vavříčková až do roku 1923, kdy statek předala synovi Veleslavovi, který byl v rámci násilné kolektivizace uvězněn a v roce 1952 vystěhován. Od té doby objekt postupně chátrá.