Zpět na Děhylov

Historie obce

Děhylov, politický okres Bílovec

Nejstarší dějiny Děhylova

Je zřejmé, že každou novou generaci občanů, jejichž předkové spoluvytvářeli ráz a charakter rodné obce, přitahuje aspoň občas touha po poznání minulosti. Jak stará je ves, v níž se narodili? Jak asi vypadala před několika sty lety? Jaké byly její dávné osudy? Všechny naznačené otázky zcela přirozeně plynou z pouhé zvědavosti, která však může přerůst ve vážný zájem a v "koníčka". Bohužel, v případě Děhylova se takový zájemce musí spokojit s jedinou existující příručkou, Historickou topografií země Opavské od Vincence Praska. Je to nesporně velmi záslužné dílo, z něhož byla vydána tiskem pouze menší část (obce A-K), má však přece jen některé "vady na kráse", rok jejího vydání (1889) je pro nás už sám o sobě historickým datem.

A navíc: zkuste dnes tak cennou knihu sehnat nebo si ji vypůjčit!

Lze proto jen přivítat, že zájem o historii Děhylova považují za svou povinnost nejen řadoví občané, ale že má zelenou rovněž u představenstva obce.

Předkládám tedy ke zveřejnění výsledky své důkladné sondy. Vzal jsem si na pomoc nejcennější archiválie, obsažené v tzv. Stavovském archivu, zvláště zemské desky, půhonné knihy i dochované listiny, abych mohl zodpovědět otázku, zda V. Prasek ve svém pátrání před téměř 110 lety na něco důležitého nezapomněl.

Hovoříme-li o nejstarších dějinách kterékoliv obce, musíme se smířit s tím, že nenajdeme klíč ke všem záhadám. Určitě nezjistíme přesné datum, kdy ves vznikla. Ve stejných nesnázích se ocitneme, pokud bychom pátrali po jménech prvních obyvatel. Ti totiž podle měřítek své doby nebyli významní. Skutečnými občany mohli být pouze svobodní lidé, především šlechtici. Proto také jsou nejstarší zmínky o Děhylově spojeny se jménem vladyckého rodu, který se podle Děhylova psal, a který vládl zdejším poddaným.

Název obce lze jen nesnadno vyložit od nezvyklého osobního jména Děh, Děhyl, které jistě nesl sám zakladatel. Zajímavé snad může být, že se toto jméno vyskytuje v naší oblasti ještě na dvou místech: osada s názvem Děhylov (dnes Dzielów) se nachází nedaleko Baworówa na Ratibořsku a poprvé se její název objevuje v listině z roku 1340. Jiný Děhylov (Dziegielów) leží východně od Cieszyna a je poprvé doložen v soupisu desátků vratislavského biskupství z roku 1305. O našem Děhylovu však máme později písemnou zprávu, která dokládá jeho existenci krátce po roce 1400 a V. Prasek zdůrazňuje, že se jméno Děhylova nevyskytuje v důležité listině o dělení Opavska mezi čtyři opavské Přemyslovce z roku 1377. Pokud bychom se striktně drželi písemných pramenů, museli bychom tedy položit vznik Děhylova do období let 1377-1400. O tak pozdním založení však lze úspěšně pochybovat, neboť celá řada prokazatelně starších obcí ve zmíněné listině, nefiguruje rovněž. Vznik obce tedy bude jistě staršího data, písemný důkaz však pro takové tvrzení nemáme. Pokud bychom se odvážili hledat analogii mezi názvem a dobou vzniku (viz údaje o dalších Děhylovech), nemusí být závěr 13. století pro případné založení Děhylova příliš smělým předpokladem.

Podívejme se tedy přímo na listinu, v níž se vyskytuje nejstarší zmínka o vsi. Byla vydána dne 21.5.1464 purkmistrem a radou města Klimkovic jako svědectví. K takové příležitosti bývali zváni nejstarší obyvatelé, zavázáni přísahou, že budou svědčit pravdivě a nic důležitého nezamlčí. Mezi nejstarší klimkovické měšťany tehdy patřili Štefan Draylich, Piter Bek a Hanus Hrnčíř, kteří vypověděli o událostech, k nimž došlo zhruba před 60 lety. Tehdy byl držitelem Děhylova pan Stach (Stanislav), jehož sestra Zdinka se provdala za Tomka, měšťana v Klimkovicích. Pamětníci potvrdili, že se manželé nikdy nehlásili o podíl z dědictví na Děhylově, přestože "práva v zemi šly".

Také potvrdili, že po smrti pana Stacha po něm zůstal nedospělý syn Jindřich v chlapeckém věku, za něhož se ujal správy Děhylova jeho strýc Jašek Klimkovský a majetek Jindřichovi odevzdal po dosažení dospělosti. Tento Jašek, či Ješek (Jan) byl držitelem fojtství v Klimkovicích a manželem Kateřiny, nepochybně další sestry pana Stacha z Děhylova. K tomu snad zdůrazním, že městská fojství byla obdařena v době kolonizace řadou práv a svobod, a byla zdrojem značných zisků (například z pokut, z vlastního podnikání), takže jejich majiteli bývali často příslušníci nižší šlechty.

Z obsahu této důležité listiny poznáváme, že krátce po roce 1400 byl Děhylov v držení nepříliš zámožných zemanů, kteří se podle svého majetku také psali. Rod zemanů z Děhylova užíval ve svém erbu starodávného vysokého klobouku, který býval zobrazován v různých variantách. Známý heraldik polského původu Bartoloměj Paprocký, působící koncem 16. století ve službách olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, napsal ve svém "Zrdcadle margrabství Moravského", že Děhylovští byli potomky moravských pánů z Klobuk, což však nedoložil.

Jako pravděpodobné se jeví, že právě Stach dostal od opavských knížat již existující Děhylov krátce po roce 1377 do svého majetku. Podle některých indicií můžeme předpokládat, že se přistěhoval ze severní Moravy a že mohl být služebníkem mocných pánů z Kravař, držitelů Klimkovic, ale i dalších panství a statků na Moravě. Zemřel asi kolem roku 1420 (spíše před tímto rokem), neboť jeho syn Jindřich (někdy zvaný Jindřišek) byl už roku 1428 dospělým mužem a pánem Děhylova. Z tohoto roku pochází druhá cenná zpráva o rodu Děhylovských a o jejich vesnici. Vyplývá z ní, že Stach měl také již zesnulého bratra Protivu, otce provdané dcery Elky. Ta rovněž měla po svém otci právo na vyplacení podílu z Děhylova a dne 13.11.1428 potvrdila i za své děti, že jí slovutný Jindřich z Děhylova vydal dědictví 5 a půl hřivny a slibuje ho o nic dalšího neupomínat. Mezi svědky česky psaného dokumentu je na prvním místě uveden pan Jan z Kravař a z Jičína, následován svým příbuzným, panem z Tvorkova, seděním v Ratiboři, místem jeho napsání a zpečetění byl hrad Štramberk.

Jindřich z Děhylova se krátce po vyrovnání této pohledávky oženil. Roku 1432 zapsal věno ve výši 125 hřiven své manželce Kateřině na vsi a dvoře Děhylově. Jejími poručníky, kteří v případě potřeby měli právo věnnou sumu vymáhat, byli Tas z Bítova, Václav (z Kokor) a z Kobeřic a také Falkl a Zikmund, její strýcové z Petrkovic. Soudím, že Kateřina tedy pocházela ze známého vladyckého rodu Falklů (Felklů) z Čochendorfu. Tuto domněnku podporují i dva stručně zaznamenané soudní spory (1440), kdy Jindřich (jménem manželky) pohnal dva Felkly z jejich majetku Těškovic a Kozmic. Další z Felklů, Jindřich, byl pánem na Dobroslavicích a Děhylovský jej žaloval, "že jemu mimo úmluvu sáhl na Boletice ...". (Bolatice náležely velehradskému klášteru) vladyky Skrbenského z Doloplaz, dala vložit do zemských desek. Svůj majetek rozšířil Jindřich významně, když mu Markéta Bravinská, manželka vladyky Skrbendkého z Doloplaz, data vložit do zemských desek vsi Pustkovec a Plesnou, což potvrdil i kníže Hanuš Opavský a přidal k tomu své právo na Pustkovci, dosud užívané Vlaškem.

Jeho zámožnost a společenská pozice mu umožnily, aby zastával v letech 1443-1453 úřad nejvyššího sudího. V té době mu prodal Mikuláš Prase z Polomě sedm kop platu na Albrechticích u Bílovce, ale podle svého slibu tento plat nevložil do desek. Jak je vidět, předmětem prodeje nebyly pouze nemovitosti, ale i tzv. stálé platy, zvané též virdkaufy. Uskutečňovalo se to tak, že kupec si z momentálně volných peněz "předplatil", aby mu z nějakého statku vycházela část ročních výnosů. Trvalo to do doby, než majitel statku stejnou sumou odvádění ročního platu zlikvidoval. K této praxi se uchylovali šlechtici, potřebující náhle větší peněžní částku, pokud si peníze nechtěli půjčit dlužním úpisem.

Po zřejmě bezdětné smrti svého strýce Jaška, klimkovského fojta, se hlásil spolu s jinými dědici o zbylý majetek (1448). Zajímavý spor měl s Anežkou z Děhylova, svou vlastní tetou (1447 a násl.). Protože nám umožní nahlédnout do soukromí Děhylovských, všimneme si jej blíže. Soudní pře začala Anežčinou žalobou na Jindřicha, "... že bratra mého nedílného nápad vzal a otce svého a z toho mi nechce dílu dát...". Anežka už nebyla tehdy žádnou mladicí, byla vdaná za fojta v Jičíně (snad Novém) a měla už dospělého syna Petra, který po smrti otce fojtství převzal. Ke srovnání však nedošlo hned, neboť Jindřich krátce po roce 1453 zemřel, jistě ne starší než 45letý. Poněvadž také jeho teta Anežka zemřela, zdědili vyřešení sporu potomci. Ze synů Jindřicha a Kateřiny známe Václava, Jiříka a Jindřicha. Nejstarší a asi jediný dospělý syn Václav musel čelit po otcově smrti, jak to bývalo běžné, žádostem dlužníků. Dost dlouhou dobu totiž o mladších bratřích neslyšíme.

Václav se oženil s Veronikou z Bezděkova a přikázal jí vepsat 15 hřiven věnného platu v Pustkovci a v Plesné (1453). Roku 1461 byl dospělým také Jiřík, který dostal zřejmě část Plesné. Tehdy se přihlásil se svými nároky na Děhylov a majetek v Albrechticích Ctibor Črt z Horek. Jiřík se pustil do sporu s Mikulášem Prasetem z Polomě o pojištění zmíněného platu deskovým vkladem, a i když soud rozhodl v jeho prospěch, k urovnání nedošlo. Samozřejmě se se svými nároky ozval příbuzný Petr, fojt v Jičíně. Nechme však hovořit prameny: "...Jakož Petr, fojt jičínský, za našich předkuov před lety minulými Jindřicha z Děhylova o diel mateře svej ku pravu byl dohnal a právo jemu našlo, že to jměl provésti (dokázat), Jindřich že jej byl odbyl a toho neučinil, až v tom dluh svůj podstúpil (prohrál). A po jeho smti Petr fojt syny Jindřichovi nařekl o diel mateře svej podle puohonuov starých. Tu sme Václavovi Děhylovskému rozkázali, aby svědomí před úřadem ukázal a provedl, že ote jeho mateře Petrovy odbyl. A on (Václav) svědomí listy i osobami živými okázal, že sestra mateře Petrovy odbyty, ale žádný list nezní, by máti Petrova odbyta byla ..." Nato soud vynesl nález (rozsudek), aby Václav Petrovi "... za díl mateře jeho dal půl šestý hřivny věnným právem,... jakož i jiným sestrám dáno." (1464)

Proti znění rozsudku protestoval zeman Čapek z Valtéřovic "od svých bratruov Děhylovsých", jak je uvedeno, což naznačuje nějaký blíže nejasný příbuzenský vztah mezi oběma rody.

Zakrátko mohl Václav z Děhylova oznámit, že rozsudku učinil zadost a podíl Petrovy matky v termínu zaplatil. Naposledy o něm slyšíme v roce 1466 a 1471 a snad tehdy, na konci svého mladého života, prodal z neznámých příčin rodový statek Děhylov panu Hejdovi z Lichnova (Lichnov, okres Bruntál), jinak též z Nové Cerekve (dnes v Polsku). Hejdovi, zdá se, nepatřil Děhylov celý. Jeho spoluvlastnictví bylo možné za předpokladu, že jeho manželka Anežka byla rodem z Děhylova, tedy sestrou Václava a jeho bratří.

Musíme se ještě zmínit o některých majetkových transakcích mezi bratry. Roku 1464 podstoupil Jiřík svůj díl dědictví v Plesné bratru Václavovi. Odstěhoval se odtud zcela a zdědil zřejmě po matčiných strýcích Felklech nějaký majetek v Petřkovicích, takže se (1476) připomíná jako Jiřík Petrkovský z Děhylova. Byl naživu ještě roku 1485, kdy pohnal svého švagra, Jindřicha z Bělé a ze Závadky (na Hlučínsku), že neobdržel věno 100 zl. po jeho sestře, své manželce. Z formuláře plyne, že jeho manželka už tehdy byla nebožkou.

S Jindřichem, nejmladším z bratří, se jako s dospělým setkáváme až roku 1467, kdy se svým dílem (Děhylovem) spolčil s oběma bratry. Zároveň před soudem slíbil, že nebude uplatňovat nároky na Plesnou, "... nebo to Václav, bratr jeho, kúpil za věnné peníze, kteréž se jemu po ženě dostaly..." Takový slib ovšem Jindřich značně znevýhodnil, neboť podle uzavřeného spolku se jednostranně vzdal svých práv na možné rozšíření majetku v budoucnosti. Toto ustanovení však změnila Václavová bezdětná smrt (po 1471), když opět Plesná s Pustkovcem připadla nejmladšímu bratru. Větší nesnáze však měl se svým švagrem Hejdou, který se v 70.letech tituloval také "z Děhylova". Jistě si lze představit, že koexistence na nevelkém statku s sebou přinášela řadu problémů, a že se stala časem oběma pánům neúnosnou. Proto Jindřich uzavřel v Hejnou (1476) smlouvu. Podle jejího textu mu Hejda postoupil Děhylov za týž obnos, za jaký jej od jeho zemřelého bratra koupil, vyhradil si ještě, aby mu poddaní odevzdali plat na sv. Jiří i všechny dlužné peníze.

Pan Jindřich mu velkoryse povolil sklidit ozimé obilí a hrách a vymáhat jmenovitě po Sudkovi 1 zl. dluhu. Tento Sudek se tedy stává prvním obyvatelem Děhylova vystupujícím z anonymity.

Provedení podmínek smlouvy se ovšem neobešlo bez zádrhelů. Když totiž došlo ke stěhování, zajistili si paní Anežka a pan Jindřich prozíravě důvěryhodné svědky, kteří potvrdili, že vše proběhlo v pořádku. To pak dosvědčil další příbuzný, Jan Tlumok ze Slavíkova, s blíže nejmenovaným Matějem: "...Tu paní Hejda své věci dala na vozy klásti, v tom jí žádný nepřekážel... A takoví dávají vinu panu Jindřichovi, aby jí z vozuov zase druhé věci zbieral, při tom sem byl, toho sem neviděl..." Hůře však Anežka pochodila, když chtěla sklidit podle smlouvy ozimé obilí. Zabránil jí v tom pan Jindřich s poukazem na to, že lidé z Děhylova byli ručiteli za nějaký dosud nezaplacený dluh Hejdův. Anežka tedy přijela podruhé s návrhem, že obilí postoupí za náhradu zdejším poddaným. Ti o ně neměli zájem, neboť "bylo spaseno a vypršalo", koupě by tedy byla značně nevýhodná. Nakonec však souhlasili s kompromisním řešením: přijetím nekvalitního obilí byl smazán Hejdův dluh a oni se zbavili riskantního ručení (1478).

Teprve po urovnání majetkových poměrů mohl na Děhylově zapsat věno 150 zl. uh. své první manželce, Kateřině z Kunčic původem z rodu Mníšků z Kunčic v knížectví Těšínském. Ale už v červnu 1492 převedl Jindřich Kateřinino věno na Plesnou, což nesporně souviselo s dalšími událostmi. Jen podle kusých zpráv soudíme, že asi v té době si s Václavem z Bítova vyměnil Děhylov za jeho vsi Tísek a Lhotku. K výměně došlo na základě neznámé smlouvy, platné jen po stanovenou dobu. Po uplynutí smluvené lhůty mělo dojít opět k návratu do původního stavu. Proč vůbec došlo k podobné dohodě, z níž vzniklo Jindřichovi i Václavovi mnoho mrzutostí, zůstává neznámo. Ovšem důkazem o výměně je fakt, že se pak Jindřich dlouho píše na Plesné. Velmi úzké styky jej spojovaly se sousedy, zejména s rodinou Štěpána Střely z Chechla na Třebovicích. Roku 1502 mu bratři Zajíčkové prodali svou ves Hošťálkovice, ale tu po třech letech držení prodal Mikuláši Lútkovi z Olbramic. Roku 1497 paní Zuzana Zbyslavská udělala stupek s příbuznými Janem Pivcem, Hynkem Kepinou ze Zvole a Jindřichem na svém statku Zbyslavicích. Podstatou stupku bylo zajistit pro případ bezdětné smrti, aby se statku bez problémů ujali stanovení dědicové. A skutečně po Zuzanině smrti připadl Jindřichovi díl Zbyslavic s mlýnem. Avšak i tuto část majetku odevzdal Václavovi z Bítova a vymínil si, aby mu byl ze mlýna vydáván doživotně jednou v roce maldr pohanky, maldr ovsa, polovice platu a vykrmený vepř. Patřil mu také nějaký díl v Sudicích, neboť roku 1503 propusti na svobodu svého poddaného Jakuba Dybalu ze Sudic ve prospěch majitele Ctibora Dúpovce. I z tohoto stručného výčtu jeho aktivit vidíme, že byl považován ve svém okolí za významnou osobu. Po smrti první ženy se stala jeho druhou manželkou Dorota z Džkovic, jíž zapsal (1500) věno 200 zl. uh. na všech lidech v Děhylově a také na zdejších chmelnicích. Formulace "na všech lidech platných i neplatných" má ovšem poněkud jiný význam, než kdyby bylo zapsáno její věno na vsi. Z ní lze vyvodit, že vrchní právo na Děhylov náleželo Václavu Bítovskému.

Manželství s Dorotou trvalo krátce a dvojnásobný vdovec se oženil ještě potřetí s Annou Šlikovnou z Koltnar. Jistě ke svatbě došlo krátce po roce 1500, ačkoliv zápis jejího věna v zemských deskách pochází teprve z roku 1517, ale 250 zl. uh. bylo pojištěno "... na vlastní, dědičné a nezávadné vsi Děhylově ...", což je pádným důkazem navrácení původního majetku pod přímou vládu posledního mužského potomka zdejšího vladyckého rodu. Zatímco Zbyslavice prodali dědicové paní Zuzany společně Václavovi Bítovskému (vklad 1513), koupil si Jindřich od Dětocha z Čochendorfu Dobroslavice, jejichž pánem byl již roku 1514, i když zápis do desek následoval jako obvykle se zpožděním tří let.

Do roku 1514 spadá také důležitá událost, spojená s Jindřichovou starostí o zajištění budoucnosti dětí a majetku. Pravděpodobně už tušil brzký konec svého života, když nechal sepsat "ceduli" s textem spolku a zároveň požádal o její zanesení do předních knih. Po jeho smrti se měly o pozůstalost rozdělit dvě dcery z prvního manželství, starší panna Žofie, abatyše u sv. Kláry v Opavě, a mladší Dorota, manželka Jakuba Vrochně z Kotulína na Polské Nové Cerekvi. Ustanovil zároveň, že případný syn, pokud by se ještě narodil, bude hlavním dědicem, který podíly sester vyplatí v penězích. Když se narodí dcera, obdrží stejný díl jak obě starší.

Paní Anna tedy v čase sepsání tohoto dokumentu byla v požehnaném stavu. Zklamáním otcovým byl porod dcery Kateřiny nedlouho potom. Někdy v první polovině roku 1518 pan Jindřich zemřel a nejstarší dcera Žofka se ujala pozůstalosti. Její součástí byly Dobroslavice s tvrzí, Děhylov, Plesná s kostelem, Pustkovec a dva poddaní v Porubě. Zpravidla je tento majetek ceněn částkou 3000 zl. uh. Naživu byli ještě další dva Děhylovští, pravděpodobně děti Jindřichova bratra Jiříka Petrkovského, syn Václav a dcera Anna, provdána za Mikuláše z Bobolusk. Anna žádala o vydání 50 zl, podle nebožtíkova odkazu a stejnou částkou pamatoval Jindřich na pana Volfa z Drahotuš na Benešově (Dolním), jemuž byl ujcem (příbuzným po matce).

Podstatně větším oříškem se ukázaly nároky Václava Petrkovského z Děhylova, obvinil, že vzala svou nevlastní sestru Kateřinku na vychování do svého kláštera, aby tak mohla snáze ovládnout majetek. Soudil, že má jako její vlastní strýc (bratranec) k poručenství nad děvčetem lepší právo než Žofie. Nešlo mu ani tak o výchovu příbuzné, jako o velké dědictví, když sám byl chudý jako kostelní myš. Strýcovu pozůstalost si cenil na 4000 zl. uh. a nehodlal se nechat odbýt planými sliby (1518). Poručníkem svých půhonů jmenoval Fabiána Bzence z Markvartovic. Prozíravý Fabián se však nechtěl stát pouhým divákem boje o majetek a už vůbec ho nezajímaly nároky chudého příbuzného. Cestičku k možnému úspěchu si zajistil spolehlivým klíčem; oženil se totiž v zápětí s vdovou Annou Šlikovnou z Klotnar. Porom již mu nedalo hodně práce, aby přesvědčil Václava Pertkovského k převedení jeho práv na svou osobu, za co mu nepochybně rád zaplatil. Mohl tedy už následujícího roku vystoupit jako otčím nezletilé Kateřiny s žádostí, aby mu panna Žofie vydala jak dceru, tak i statek, jehož hodnou střízlivě odhaloval na 2500 zl. uh.

Zároveň se ozvala také Kateřina z Lukavce o obnos 20 kop gr., neboť jí nebyl již deset let vydáván roční plat 2 kopy gr. z Dobroslavic po její matce Markétě (1520).

Postavení Žofie z Děhylova tedy nebylo za daných okolností příliš pevné. Oporu ztratila také v nejdůležitějším bodě: významná listina s textem o spolku mezi Jindřichem a jeho dcerami se totiž ztratila. Nebožtík ji totiž odevzdal do rukou Jindřicha z Ochab na Velké Polomi, který byl komorníkem knížectví opavského a zodpovídal tedy za správnost a právní bezchybnost všech zápisů do zemských knih. Samostatný spolek býval v té době celkem běžným dokumentem, v daném případě se však týkal i duchovní osoby, abatyše kláštěra. Pan komorník si nebyl zcela jist, jak v takovém případě rozhodnout. Pokud by totiž zemřely sestry Dorota a Kateřina dříve, po Žofii jako člence řádu klarisek by se stal dědicem klášter. Rozhodl se tedy své pochybnosti vyřešit obvyklým způsobem a chtěl žádat o právní naučení soud markrabství Moravského, který opavští stavové považovali za nejvyšší instanci v konečném rozhodování o spletitějších soudních případech. Než však stačil uskutečnit svůj záměr, vzal k sobě listinu pan Hynek z Vrbna na Klimkovicích a u něj stopa končila.

Nepochybně z těchto příčin musela abatyše vyhovět požadavku Fabiána Bzence, vydat do jeho péče sestru Kateřinu a uznat jeho nároky na část dědictví.

Do hry o získání jmění nečekaně vstoupil Václav z Tvorkova a z Kravař, mladý příslušník panskéh rodu. Patřily mu z části pouze Malé Hoštice, kvůli nimž měl neustálé spory s komendorem u sv. Jana v Opavě, majitelem části této vsi. Skromné dědictví rozhodně nemohlo uspokojit jeho ambice, a tak se rozhodl k odvážnému kroku. Roku 1525 totiž unesl desetiletou Kateřinu a nechal se s ní dokonce oddat. Kazimír, kníže Těšínský a Velkého Hlohova, jako vrchní hejtman Horní Slezi, pohnal následujícího roku téhož pana Václava ze 3000 zl. uh., "... že jest se dal knězem oddati s pannú Kateřinú Děhylovskú ... kterýžto sirotek ješče let přirozených nemá ..." Václav samozřejmě tímto "sňatkem" nesledoval nic jiného, než osobní prospěch, neboť se ihned uvázal v držení sirotčího statku.

Na zásah knížete Kazimíra byla nedospělá Kateřina vrácena do péče poručníků, zejména svého otčíma Fabiána Bzence. Uzavřený sňatek samozřejmě nemohl být zpochybněn, a když pak Kateřina dospěla, vstoupil manželský svazek v praktickou platnost. Roku 1535 už pohnal Václav z Tvorkova a z Kravař Fabiána Bzence z 1000 zl. uh., "... e jest se uvázal v díl muoj mně náležitý po panně Žofii z Děhylova,... menovitě na vsi Děhylově, Dobroslavicích, Plesné a Pustkovci ..." a nechce mu jej vydat. Jindřichovu pozůstalost tedy zjevně opanovali oba šlechtici. Zase však zasáhla vyšší moc. Už roku 1537 Fabián Bzenec nečekaně zemřel a Václav se s manželkou Kateřinou ujal dobroslavického panství. Tehdy pohnala paní Kateřina Jiříka Cetryse z Kynšperka, zemského hejtmana knížectví Opavského, o částku 360 kop gr.č., "... že súce hajtmanem ... mne v tom neopatřil, aby od Fabiána Bzence z Markvartovic, otčíma mého, počet přijal z z užívání statku dobroslavského a děhylovského, kterýž jest ten Fabián v pronájmu od knížete Kazimíra neboščíka jakožto hajtmana předešlého ... držel, z kteréhožto statku podle téhož pronájmu 40 kop gr. zachováno býti mělo každý rok ..." Jednalo se tedy o vyúčtování nájmu za devět let Fabiánova hospodaření, což bylo nálezem zemského soudu rozhodnuto v její prospěch.

Byla tu ještě sestra Dorota provdána z Kotulína, požadující svůj podíl z otcovské pozůstalosti, s níž se dne 24.8.1936 manželé Tvorkovští dohodli tím způsobem, že se Václav zavázal vyplatit nároky své švagrové jednorázovou částkou 400 zl. uh.

Těmito složitými jednáními se podařilo uchovat celý statek bez rozdrobení a mohl být položen základ vzniku dobroslavického panství, k němuž pak Děhylov náležel trvale.

Zbývá ještě povědět několik slov o dalších osudech hlavních postav nastíněné historie. O Václavu Petrkovském z Děhylova už prameny mlčí, zřejmě záhy potom v zapomnění zemřel.

Václav Tvorkovský z Kravař zemřel roku 1545 a vdova Kateřina se opět provdala za zámožného Ondřeje Bzence z Markvartovic na Porubě, pozdějšího dědice Třebovic a majitele Klimkovic. Dobroslavice byly pak prodány ve prospěch synů paní Kateřiny z prvního manželství panu Štěpánovi z Vrbna na Hlučíně. Kateřina Děhylovská přežila obě své sestry a zemřela jako poslední členka vladyckého rodu Děhylovských dne 13.5.1598 v Klimkovicích, kde můžeme dodnes obdivovat její pískovcový náhrobek.

Sledovali jsme tedy podrobně nejstarší zprávy o dějinách vsi Děhylova, spojené ponejvíce s vladyckým rodem, který se podle ní psal, a který hrál významnou roli v dějinách knížectví Opavského po dobu asi 120 let.

O životě vesničanů nemáme z četných pramenů kromě několika zmínek žádné informace. Zajímavá a poněkud překvapivá je existence chmelnic, které bychom v naší oblasti dnes už marně hledali. Typické byly pro Děhylov spíše četné rybníky, které byly ozdobou obce a v dřívějších dobách také významným zdrojem příjmu vrchnosti. První zmínka o jejich existenci pochází už z roku 1492. Poněkud více nás zarazí, že se nevyskytuje jediná zpráva o existenci tvrze, kterou bychom právem předpokládali v místě, kde po tak dlouhý čas sídlil jeden zemanský rod. Sídlem nezámožných Děhylovských bylo pravděpodobně z dřevěných klád sroubené "panské stavení" v areálu dvora, o němž je zmínka již v 15.století. Takové neopevněné obydlí, které se jen větším rozsahem odlišovalo od zemědělských usedlostí, nezasluhovalo označení tvrz, jímž byla chápána spíše opevněná stavba, obehnaná příkopem. Domnívám se, že výstavba takové tvrze by přicházela v úvahu až za vlády posledního Jindřicha. Když však Jindřich koupil Dobroslavice, kde tvrz existovala, ztratila možná úvaha o vybudování výstavnějšího panského sídla v Děhylově smysl.

Závěrem

Autor předešlých řádků by rád věřil, že předává občanům Děhylova užitečnou práci, kterou si každý zdejší obyvatel nebo rodák se zájmem přečte. Proto rezignuji z jakýchkoli odkazů na prameny a literaturu. Stačí snad povědět, že převážná většina předložených příběhů má svůj zdroj v zemských deskách a v půhonných a nálezových knihách, uložených v Zemském archivu v Opavě. Tyto knihy jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem poučení, hledat v nich však pouze zprávy o jediné vesnici je prací značně náročnou, vyžadující trpělivost. Bez čerpání z archivních pramenů si však dobrou historickou studií nelze představit, a proto jich vzniká k dějinám obcí tak málo.

První (a snad ne poslední) společný počin vedení obce a pracovníků Zemského archívu v Opavě přináší tedy několik současných pohledů na nejstarší dějiny jedné památné vsi na Opavsku, doposud neprávem opomíjené.

Historii obce zpracoval pan Pavel Šrámek, pracovník Zemského archívu v Opavě

Zdroj: www.dehylov.cz (15.11.2013)

Jaromír Lenoch © Aktualizace 15.11.2013