Historie obce Mnichov, bývalý politický okres Bruntál

Historie obce

Mnichov, bývalý politický okres Bruntál

Osada Mnichov, původním názvem Einsiedel (samota-poustevna) byla založena při kupecké (Jantarové) stezce ze Znojma do Vratislavi a o vzniku této osady jsou první zmínky již v polovině XIII století v souvislosti s tzv. hlízovým morem. Z toho lze usuzovat, že původní osada mohla vzniknout v období tzv. první kolonizace před rokem 1250 stejně jako sousední osada Gesenek. V té době se také zde v okolí Černé Opavy těžilo zlato. Další zmínka je je z roku 1464 v knize zemského práva knížectví opavského o mnichovské tvrzi, která zřejmě střežila cestu do Zuckmantlu Ještě jedna zmínka o Mnichově je z roku 1500 v souvislosti s výrobou železa, když zde nechal Wratislavský biskup Jan Roth postavit nový železný hamr s hutí. Osada Einsiedel tentokrát již jako obec vznikla v roce 1576 po opětovné morové ráně, když obec zasáhla epidemie černých neštovic, zvaných také Černá smrt. Po ní nastala druhá vlna kolonizace tentokrát přišli řemeslníci z Otmuchovska a Severního Slezska. V druhé polovině 16 století, asi v roce 1570 zde nechal biskup Gaspar von Logau postavit železný hamr a v roce 1574 ještě jeden. Oba hamry stály asi 300 m. od sebe v prostoru dnešní Beránkovy pily, což dokazuje mapa z roku 1624. Z roku 1576 je také první písemná zmínka o založení obce Mnichov, protože původní zakládací listina se ztratila snad asi v roce 1945 a už nikdy se nenašla. Tato zmínka je považována za oficiální datum založení obce.* *Touto zmínkou je listina psaná 25. srpna 1576 a podepsaná Vratislavským biskupem Martinem Gerstmanem. Listina dává mnichovské šoltiství místnímu občanovi Waltru Bierlotovi do trvalého užívání, jako dědičné.

Obec Einsiedel počátek 20 stol.

V roce 1590 nechal postavit (pravděpodobně přestěhovat z Heřmanovic) vratislavský biskup Andrea Jerin další hamr do prostoru dnešního Drakova (Kristiánův), který pak hrál důležitou úlohu ve zdejším železářství až do poloviny 19 století. Kolem hamrů stavěli dělníci své příbytky a dali základ k obnovení osady Einsiedel, která patřila k Vratislavskému biskupství. Osada, či spíše samota to byla malá, protože v roce 1600 měla jen 6 domů. V roce 1664 je zde registrována také sklárna (Einsiedler-Glasshütte) která však v 18 století zanikla, přesto, že její skleněné výrobky dosáhly určitého věhlasu. Po roce 1770 když začala vyrábět železo, nová huť v osadě Hammerdörfel (Železná) založená při knížecím velkostatku Vratislavského biskupa Filipa Gottharda hraběte von Schaffgotsch a patříci do područí Mnichova, začala se výroba z Mnichova i Heřmanovic stěhovat do moderních železáren v této osadě. Průmysl se přesto značně rozrostl a je možno o něm říci, že byl nejenom rozmanitý, ale na tehdejší dobu hodně pokročilý. V roce 1805 zde byly tři mlýny čtyři, pily, huť a tažírna drátů, pivovar a palírna, dvanáct bělidel, vápencový lom a vápenka na pálení vápna.

obecní úřad

Budova mnichovského šoltyství č.p.23. Domnívám se budova asi vznikla z původní tvrze (podle vzhledu i půdorisu a opěrné zdi) datum přestavby však není známé. mohlo by ale jít o 18 stol. Je tu také podoba s Albrechtickou tvrzí která byla také přestavěna. Mnichovské šoltiství Později sloužilo jako radnice. Nyní je majetkem pana Zemánka

Na Černé Opavě se dříve ryžovalo zlato a to v místě kde se říkalo Na haldách voda k ryžování sem byla přivedena kanálem ze Suchého potoka V okolí Suchého a Mlýnského Vrchu se těžila železná ruda. V roce 1807 postavili nájemci železáren v Buchbergstahlu (Železná), bratři Kirschové za osadou Drakov novou huť (Lorenzovu) s hamrem (Vavřincův), tato ale pracovala velmi krátce. V roce 1835 přibyla ještě lisovna oleje a ještě jedna vápenka, rozšířeny byly také lomy na vápenec a začala pracovat také výroba jehel. Z toho se dá vyvodit, že obec která měla v područí okolní osady Hammerdörfel, Zainhütte (Bílý Potok), Gabel (Vidly) a byla samostatnou farností měla nevoleného šoltyse, měla právo pálit líh a vápno a vařit pivo, musela mít alespoň částečně městská práva nebo práva trhové vsi jako sousední Heřmanovice

V roce 1805 měla obec již 196 domů a 1112 obyvatel, v roce 1900 měla 255 domů a 2213 obyvatel, v roce 1930 již 302 domů a 2214 obyvatel. Okolní terén byl příhodný pro horský způsob zemědělství, kterým se také část obyvatelstva zabývala.V roce 1900 zde bylo přes 700ha orné půdy a 16ha zahrad.Občané chovali přes 500ks.hovězího dobytka, přes 100 vepřů a 41 koní. Silně zde kvetlo včelařství. Nutno ještě dodat, že hutnická osada Zainhütte patřila do područí Mnichova od svého vzniku v roce 1830. V roce 1844 byla postavena nová císařská silnice z Vrbna do Zlatých Hor a byla plánována také železnice.

Kolem roku 1870 byl na místě dnešního domova důchodců zřízen vodoléčebný ústav, který náležel řádu sv. Karla Boromejského. K léčení srdečních chorob, reumatismu a nemocí trávících orgánů. K této léčbě bylo využíváno různých uhličitých, vápenatých a rašelinových koupelí.V roce 1910 zde bylo léčeno přes 600 osob.

Lázně Mnichov

Místní baroktní kostel postavený v roce 1716 již jako druhý (původní kaple z roku 1570 stávala i se hřbitovem přibližně na místě školy)* byl v roce 1878 přestavěn v neogotickém slohu.Obec dříve patřila pod heřmanovickou farnost.

Do života obce ničivě zasáhla povodeň v roce 1903, která 11 domů odplavila a mnoho dalších poškodila. Poblíž se nachází geologicky zajímavý Suchý vrch. Nachází se zde zkameněliny devonského moře.

Geologický průzkum zde objevil značné procento mědi, zinku a olova. Na temeni kopce se nachází silné sirníkové zarudnění. Poblíž obce se nacházejí tři hradní zříceniny, Quinburg, Drachenburg, Koberstein a tvrz Hermannstadt (Heřmanovice). K Mnichovu se také vztahuje pověst o loupeživém rytíři z Quinburgu, jinak zvaném Krvavý Pes a také pověst ze 17 století o unesení krásné fojtovy dcery Švédy.

VÝROBA SKLA V MNICHOVĚ.

Že se v Mnichově vyrábělo také kvalitní sklo ví už dnes jen málo lidí. Naštěstí o sklárně zůstaly zachovány některé dokumenty a také některé výrobky které jsou uloženy v okolních muzeích. Písemné záznamy zůstaly v Mnichovském archivu. Zprávy můžeme najít i v knihách písmáků, doktora Pfitznera ze Zlatých Hor a Josefa Lowaga z Vrbna. O sklárně jsou také záznamy v matrice obce Heřmanovice.

Podle nalezených údajů se dá přibližně určit vznik sklárny k datu kolem roku 1632, když se začíná psát o tzv. „slezském skle“ které bylo asi vyrobeno v mnichovské sklárně.

V roce 1636 dostal od vratislavského biskupa Karla Ferdinanda zvaného Polský princ, povolení ke stavbě sklárny, sklář Elias Wilhelm z Nissy. Mnichovský úřad měl pro tuto sklárnu povolení k provozu na 6 let. Za povolení museli zaplatit značnou částku. K těmto povinnostem patřilo i odevzdávání naturálních poplatků. Odevzdávali truhlu skla, 9 štosů vinných a pivních sklenic. Sklárna za to dostávala dřevo pro výrobu zdarma. Nový majitel měl právo, že mu úřady v Nisse nesměly zasahovat do činnosti sklárny a také jim nepatřily na sklárnu žádné nároky.

Elias Wilhelm v roce 1638 zemřel a v roce 1647 se vdova která sama nezvládala vedení podniku se tohoto podniku vzdala. Později přešla sklárna do rodiny Reichovy. Majitel sklárnu také dlouho nevedl a po jeho smrti se vedení ujala vdova Margareta Reichlová. Roku 1657 obnovila na jeden rok pronájem a získala dokonce právo pálit v v biskupských lesích dřevo pro provoz sklárny. Pověst dobré podnikatelky jí zajistila právo otevřít hostinec, čepovat pivo a chovat dobytek. Za tato práva musela odvádět jako poplatek truhlu čirého skla. Barevné sklo na radnici v Nisse má snad také původ v Mnichově. (Nissa 3. VIII 1657). Po smrti majitelky Reichové v roce 1660 požádal její tchán Johan Bartel vratislavského biskupa aby nechal sklárnu i hospodu přepsat na jeho jméno. Byl v tom ale háček, Bartel nebyl katolického vyznání, byl protestant. A až když byly jeho žádosti doplněny patřičnými potvrzeními a slibem, že nebude svým náboženstvím působit žádné mrzutosti a hlavně rozšiřovat luteránské knihy, byl mu majetek v roce 1661připsán. Tak se píše v knihách vratislavského archivu v létech 1656 – 1736. v Mnichovské sklárně se vyráběly sklenice různých velikostí a tabulové sklo. Vyrábělo se také zrcadlové sklo pro jezuitský seminář. Největší procento objednávek pocházelo z Nissy. Poslední nájemce byl od roku 1664 Elias Zenker. Tento však hospodařil velmi špatně, neodváděl stanovené poplatky a neplatil daně. Když si od roku 1731 jeho nástupce Anton Zenker počínal naprosto stejně byla sklárna v roce 1735 na příkaz z Nissy prodána a ze získaných peněz byly pohledávky uhrazeny. Novým majitelem byl Georg Kirchner který měl tři syny a ti si po jeho smrti majetek rozdělili (z heřmanovické katolické matriky). Majitelem sklárny se stal v roce 1769 Johan Georg Kirchner. V roce 1772 dostal Kirchner povolení postavit mlýn a získal právo péci chléb. Mlýn stál blízko sklárny č.p.30 a i hospoda a pekárna stály v její blízkosti.

V roce 1774 se v mnichově usadil brusič skla jehož práce byla vysoce ceněna. Brusírna pracovala až do poloviny 19 století.

V roce 1751 se zde vyráběly skleničky pro přádelnu v Andělské hoře. Je zachována jedna ze skleniček s textem který říká:,,přadleny zpracovávají přízi modrou a bílou a při práci pilně pijí pivo“. Vyvážené sklo mělo vysokou uměleckou hodnotu a ukázky jsou uchovány v opavském muzeu.

V roce 1752 se majitel Kirchner dostal do finančních potíží které neustaly a proto byly práce na huti zastaveny. A z majetku zbyl jen mlýn, brusírna, pekárna a hospoda. Z Janského vrchu se udává, že mnichovská sklárna ukončila provoz v roce 1741. Dále se uvádí, že byla založena nová sklárna ve Filipově údolí.

MAJITELÉ MNICHOVSKÉ SKLÁRNY

1636 – Elias Wilhelm 1660 – Johan Bartel

1664 – Elias Zenker 1731 – Anton Zenker

1752 – Hans Georg Kirchner 1769 – Johan Georg Kirchner

1782 – Georg Kirchner 1789 – Franz Vater

1817 – Johan Vater 1846 – Johan Zeuner

Nutno ještě podotknout, že sklárna se od roku 1741 pronajímala nebo prodávala jako celek s veškerým majetkem přesto, že nebyla v provozu a až poslední kupující koupil pouze výčep.

SKLÁRNA VE FILIPOVĚ ÚDOLÍ.

Po zrušení mnichovské sklárny v roce 1741 se pro nedostatek skla začalo uvažovat o postavení nové sklárny. V roce 1748 Když nastoupil na biskupský stolec vratislavského biskupství nový biskup Filip Gothard hrabě von Schaffgotsch se tyto úvahy začaly stávat skutečností.

Bylo rozhodnuto, že se sklárna postaví na Černé Opavě. Toto umístění mělo více výhod. Bylo zde dřevo, voda, suroviny, nedaleko a odbyt do větších aglomerací prakticky ve stejných vzdálenostech od sklárny. Nejdříve byla postavena sklářská huť ve které byly tři pece, tavicí, temperovací a chladící. Poté bylo postaveno skladiště. Pak se stavěly domky sklářů a také hospoda do které se dováželo pivo z heřmanovického pivovaru. Výdaje na postavení samotné sklárny byly spočteny na 884 zlatých a 24 krejcarů. Rozpočet sklárny zpracovali jediní skláři ze zaniklé sklárny v Mnichově Pohl a Zenker.

Nejvíce se ve sklárně vyrábělo tabulové sklo, sklenice, láhve a také sklo křídové, tzv. český křišťál. Na objednávku se vyrábělo kulaté sklo pro sakrální stavby a to se ve sklárně také zalévalo do cínu nebo olova k zasklívání kostelních nebo chrámových oken. Koupěchtivost obyvatelstva byla v období Pruských válek velmi nízká, proto se vyrábělo takzvaně na sklad a prodávalo se na dluh. Toto a jiné okolnosti způsobilo v roce 1753 krizi. Ke konci tavební sezóny bylo zjištěno manko 150 zlatých. V roce 1758 byla sklárna zadlužena částkou 1352 zlatých 37 krejcarů.Vratislavský biskup hrabě Schaffgotsch nařídil 27. I. 1758 tento dluh zaplatit a to je poslední zmínka o sklárně na Černé Opavě.

KATOLICKÝ FARNÍ ÚŘAD A KOSTEL.

Ještě než dostala obec Mnichov svůj vlastní farní úřad, tedy před dokladovaným založením obce, patřila obec pod farnost Zuckmantel (Zlaté Hory). Protože město Hernannstadt (Heřmanovice) mělo od roku 1588 vlastní kostel, nemělo farní úřad. Dojížděl sem na mše každou třetí neděli kněz ze Zlatých Hor. Bohoslužby se také konaly na Velikonoční pondělí, Svatodušní svátky, na svatého Štěpána a na svatého Ondřeje o kterém se v Heřmanovicích konaly hody.

Okolo roku 1570 byla v Mnichově postavena kamenná kaple a vedle ní hřbitov. Obyvatelé Heřmanovic chtěli mít v obci vlastního kněze aby také dohlížel na dobré mravy, ale také proto, že se jim nelíbilo dávat poplatky knězi ze Zlatých Hor a to jak Heřmanovice tak Mnichov.

Od roku 1672 získaly Heřmanovice právo mít svůj vlastní farní úřad pod který patřil i Mnichov. Cestě kterou chodili mnichovští občané do Heřmanovic na mše se říkalo kostelní. Mnichovští občané měli velké přání mít svůj kostel, to se jim v letech 1716 – 17 splnilo a bylo započato se stavbou. Již v roce 1709 věnoval šoltys Hans Bausch pozemek ale na stavbu se dlouho sháněly peníze. Dále byla uzavřena smlouva s heřmanovickým farářem, podle níž měl farář Edlen von Schliebenheim každou druhou neděli a ve svátky sloužit mši a oznamovat konání křtů, svateb a pohřbů, za což mu náležela odměna z Mnichova 30 a z Heřmanovic 40 zlatých. Jako první se začalo stavbou hřbitova, který stával v místech dnešního Boromea. Poté se začal stavět kostel.

V roce 1774 dostal Mnichov povolení k pravidelným nedělním bohoslužbám. Obec se rozrůstala proto byl v Mnichově zřízen také farní úřad. Od roku 1762 vykonával úřad heřmanovický kaplan Elias Schmidt. V témže roce se také postavila fara č. p. 163. kaplan měl roční příjem 72 zl. z Mnichova a heřmanovický farář i nadále bral svoji odměnu. Faře plynul příjem z polností které vlastnila a s peněžitých darů vybíraných při mši. Věřící samozřejmě platili křty, svatby i pohřby. Příspěvek platili také občané Železné. První kaplan byl v obci velmi oblíbený (farní kniha II.- Mnichov).

Mnichovský kostel nebyl příliš vybaven, získal darem pozlacený kalich, zdobený nepravými kameny a emailovými obrazy. K darům patřily také další kostelní potřeby jako mešní roucha, ornáty a svícny.

K mnichovské farnosti patřila také obec Železná a osada Vidly, proto byl vznesen požadavek na dalšího duchovního. Počet obyvatel farnosti přesáhl 700. V této době byly některé farnosti neobsazeny, důvodem byl nedostatek knězů. Dne 13.IX.1843 dostal Mnichov právo mít samostatný úřad, proto, že se zlepšily finanční poměry. Fara získala darem zahradu, dva korce polí a k držení i dvě krávy. V roce 1869 již měla farnost i s přilehlými osadami asi 1800 obyvatel a největší příjem jí plynul z pronájmu polí. V tomto roce byla také zahájena stavba nové fary a vznikl také nový hřbitov. Budova nové fary byla obydlena od roku 1872. Kaplan Stephan Gottwald z Waldeku zde sloužil osm let.

Protože Mnichov byl v majetku Vratislavského biskupství a neměl dříve svoji farnost, museli občané pořádat svatby, křty a pohřby nikoliv v blízkém Vrbně, ale až ve Zlatých Horách, což obnášelo hlavně při pohřbech problém. Nebožtík se totiž musel nést v otevřené rakvi a nesmělo se s ním brodit přes potoky. Toto obnášelo i mnoha kilometrové okliky. Z toho vyplynuly i místní názvy, jako na příklad Mrtvý kopec.

Původní kamenná kaple stála v místech kde byla později školní zahrada. Kaple nebyla příliš velká, měla věž s cibulovitou střechou (baroko) a strop z desek, ozdobený obrazy svatých. Oltář byl zasvěcen sv. Janu Nepomuckému a byl vyzdoben několika sochami. Rychtář Bausch byl za značné příspěvky na stavbu odměněn právem být pochován pod dlažbou kostela. V roce 1716 byl postaven nový baroktní kostel. Tento byl pro různé problémy v 19 stol. přestavěn v Neogotickém stylu a v roce 1878 zasvěcen sv. Janu Nepomuckému

Vratislavský biskup přislíbil podporu při stavbě nového kostela a stavební parcelu daroval statkář Ignaz Peschke. Projekt vypracoval opavský architekt August Barkel a stavbu řídil mistr Biberek z Hanušovic. Materiál na stavbu baroktního kostela dodal mnichovský podnikatel Ferdinand Neumann ( Kameny a vápno ). Základy byly postaveny asi za 34 000 zl. Biskup poskytl částku 30 000 zl. a dále se již na žádné podpoře nepodílel. Značná částka byla získána veřejnou sbírkou do které přispěli také občané z mnichovské farnosti.

Hlavní část přestavěného neogotického kostela dostavěného v roce 1877 tvoří oltář se dvěma bočními oltáři a kazatelnou o výzdobu se postarali bratři Raimund a Raphael Kutzerovi z Horního Údolí. U stropu je zavěšen lustr údajně vyrobený sklárnou Richter ve Vrbně.* Varhany jsou vyrobeny v Krnově. Boční stěny jsou ozdobeny čtrnácti obrazy křížové cesty. Prostor vyplňují lavice pro 400 věřících. Toto všechno je vyvedeno v neogotickém stylu. Celá výstavba skončila v roce 1877 a na jaře roku 1878 se zde sloužila první mše.

Po deseti letech musel být kostel opět uzavřen protože se v klenbách objevily trhliny. Mše se konaly jen v neděli v malé klášterní kapli. Oprava si vyžádala 8 měsíců. Další větší oprava se prováděla až v roce 1927 a došlo při ní k tragické události. Při práci zahynul mnichovský dělník Nitsch. Kamenný kříž před kostelem vytvořil taktéž Raphael Kutzer z Horního Údolí na požádání Winzenze Blascheho za 1400 zl. Mše se zde sloužily v jazyce německém až do roku 1946. Památník padlým hrdinům, stojící před kostelem vyrobil Akad. sochař z Velké Kraše, pan Josef Oboth

Kolem roku 1960 se na kostelní věži objevily trhliny a kostel si opět vyžádal větší opravy. Jakmile byly poskytnuty finance začalo se s opravou. Nejprve byla věž stažena ocelovými pásy, pak byla nově pokryta střecha a nakonec se provedla venkovní omítka.

Při opravě byly nalezeny doklady, noviny, fotografie a mince z roku 1877. Doklady poskytly materiály o dané době o lidech o poměrech v obci atd.

Ve věži kostela byly umístěny 3 vysvěcené zvony, dva z nich byly pořízeny ze sbírky v roce 1927 i se jmény přispěvatelů.

*Jiné údaje říkají, že lustr byl vyroben a vybroušen v Mnichovské sklárně. Výrobou skla pro sakrální stavby se zabývala také sklárna ve Filipově údolí.

Historie Mnichova 2.díl zdroj historie.estranky.cz

Mnichovské mlýny

Počátky vzniku mlýnů v Mnichově nejsou až tak přesně zdatované ale dá se předpokládat jejich vznik někdy v 16 století. Mlýny zde byly tři. První z nich, (Gemeidemühle) to znamená mlýn obecní stával v tak zvané Horní vsi (Oberdorf). V roce 1925 na něm byl mlynářem v pachtu pan Robert Fochler. Služby tohoto mlýna využívali místní obyvatelé proto byl také mlýnem obecním. Větší mlýn stojící přibližně ve středu obce (Mitteldorf) jehož vznik se datuje na počátek 16 století, má od roku 1800 známá jména majitelů. Jako první známí majitel je rodina Nackel která vlastnila rozsáhlý zemědělský majetek. Ještě v minulém století se dal rod mlynářů vysledovat na místním tehdy ještě funkčním hřbitově na mramorovém kříži, který nechal postavit jeden z rodu Nackel pan Bedřich Schöbel, děd posledního z majitelů, který byl dlouhou dobu také starostou obce. Když se oženil s Annou Nackel, tak okolo roku 1850 nechal celý mlýn přestavět na modernější provoz, čímž dal základ pro pozdější tak zvaný obchodní mlýn. Další zajímavostí je, že již v roce 1880 zavedl ve mlýně elektrické osvětlení. Tedy dávno před proniknutím tohoto vynálezu do bruntálského okresu. Po vystudování mlynářské školy v Dipolosweileru u Drážďan byl přesvědčen, že novými metodami a finančně výhodným provozem může dosáhnout úspěchu. A tak v roce 1925 a ještě v roce 1940 přestavěl celý mlýnský provoz. Tyto investice se vyplatily a denní výkon mlýna dosahoval až 16 tun semletého obilí.Obilí se zde mlelo na zakázku, obchodně a v té nejvyšší kvalitě. Mlýn byl vybaven nejmodernějším čistícím zařízením a automatickým nastavováním váhy a kvality od krupice až po hladkou mouku a to ještě automaticky nastavoval jejich jemnost a čistotu. Podíl pšenice činil 90% a tato byla dovážena z Kanady, USA, Maďarska, Rumunska, Jugoslávie, Slovenska a z celé oblasti Moravy a Slezska. Kvalitu výrobků kontrolovala dobře vybavená laboratoř. Původní vodní kolo o průměru 5,4m a šíři 3m poháněné horní vodou bylo nahrazeno v roce 1925 turbínou zn. Voigt o výkonu 40 HP a tato byla v roce 1940 nahrazena výkonnější s výkonem 72 HP v rezervě byl ještě stacionární motor o výkonu 41 HP. Nutno ještě dodat, že s mlýnem pracovala také moderní pekárna.Okresní hejtmanství zařadilo mlýn do moderního továrního provozu s automatickým zařízením. Obdobně pochvalně se vyjádřila živnostenská komora v Opavě.Pan Adolf Schöbel byl jediným majitelem mlýna. Měl tři spolupracovníky kteří se starali o nákup obilí dopravu a prodej výrobků. Jako obsluha mlýna pracovalo deset osob. Provoz mlýna byl ukončen po druhé světové válce.A ještě třetí mlýn tak zvaný Getreidemühle (obilný mlýn), ten patřil do komplexu sklárny Mnichov která vlastnila také svoji pekárnu a hospodu.

MNICHOV OD PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Po první světové válce chtěla nacionálně myslící část německého obyvatelstva ustanovit v pohraničí autonomii nebo připojit Sudety k Německu, byly dokonce pokusy o ozbrojený převrat. Těmto snahám udělala přítrž až Československá armáda která obsadila Opavu a další větší města. Poté nastal v pohraničí klid který trval až do hospodářské krize. V roce 1935 když se v Německu ujala moci NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem začalo to v našem po-hraničí opět vařit. Ordneři z Henleinovy strany veřejně vystupovali proti pražské vládě a napadali vše co jen trochu připomínalo Čechy. Jejich hesly „Ein Reich, ein Volk, ein Führer nebo Heim in Reich“ bylo pomalováno kde co. Když v roce 1937 Henleinova strana vyhrála volby vše se ještě zhoršilo. Proto začala československá vláda opevňovat pohraniční oblasti. Toto opevnění procházelo na Vrbensku také Mnichovem, jehož okolí je opevněno pěchotními sruby navzájem propojenými zákopy a mohutnými protitankovými příkopy.Vše bylo ale marné. Po Mnichovské zradě a obsazení pohraničí vojsky Wehrmachtu, musela 7.X.1938 československá armáda svoje pozice vyklidit a s ní všichni kdo nesouhlasili s novým režimem, hlavně Češi.Toto se ale německému obyvatelstvu krutě nevyplatilo. Po vyhlášení války museli rukovat do Wehrmachtu a mnoho jich padlo hlavně na Ruské frontě. A to nebyl ještě konec Po válce museli podle Benešových dekretů nosit potupné bílé pásky na rukávech. Byli šikanováni některými výrostky s tak zvaných Revolučních Gard a po roce 1946 odsunováni do Německa. Mohli si vzít jen 50kg na osobu ne však zlato, stříbro, drahé kameny, rozhlasové přijímače atd. některé osady se úplně vylidnily jako na př. Adamov nebo značně poklesl počet obyvatel, Mnichov, Heřmanovice, Horní a Dolní Údolí atd. Po válce začala výroba v Mnichově upadat. Podniky se zavíraly a likvidovaly. Bylo zde založeno JZD ale neprosperovalo a tak se ho ujaly Státní Statky. V roce 1960 přestala samostatná obec Mnichov existovat a stala se mistní částí Vrbna pod Pradědem.

PŘÍRODNÍ KATASTROFY

Do našeho regionu zasahovaly nejvíce povodně. Byly tu ale také jiné živly které také ničily přírodu a práci lidí. Velké větrné smrště. Jedna z největších zasáhla i Mnichov 17. I. 1955. Ale také zemětřesení které zde zasáhlo 3x. nejsilnější v srpnu roku 1792. V kronikách je zapsáno jako velmi silné s dodatkem, že praskaly domy padaly komíny a v okolních horách se zřítily skalní stěny. Pro povodně jsem zvolil samostatný výpis z kronik proto, že povodní bylo velmi mnoho.

Povodně od roku 1770

1773 - zima bez sněhu, po novém roce tři týdny pršelo

1784 - v létě veliké lijáky. Povodeň zničila všechny mosty i několik obytných domů poblíž řeky

1812 - veliké letní povodně způsobily veliké škody

1817 - tuhá zima, pak veliké povodně a sucha, neúroda, hlad

1829 - 10. - 12.června silná povodeň, v červenci padal sníh

1830 - cholera, v létě záplavy a neúroda

1847 - 14.června silná povodeň

1860 - 13.července veliká povodeň

1880 - 5.srpna nebývalá povodeň způsobila mnoho škod

1884 - 15.června průtrž mračen a povodeň

1903 -11.července povodeň jaká dosud nepamatována - zničená sklárna, zbořeny všechny mosty(mimo mnichovského)

1907 - povodeň

1940 - silná povodeň

1997 - 6.července povodeň, která napáchala obrovské škody nejen na obytných domech, silnicích, mostech, železnici, ale i na lidských životech. Škody na přírodě, které se jen stěží dají vyčíslit

1940 KATASTROFÁLNÍ POVODEŇ V ÚDOLÍ OPAVY

Poslední velkou povodeň v dějinách samostatného Mnichova zažili starší občané 19.a 20. května 1940. Tato povodeň zanechala mnoho škod na polích, nivách, mostech ale i na obytných domech. Celý týden nad územím Sudet ve dne v noci neustále pršelo k tomu se přidal tající sníh a nakonec ještě průtrž mračen, takže země byla nacucaná jako houba a okolní hory byly vidět jen v šedé barvě. Všechny tři přítoky řeky Opavy, Černá, Střední a Bílá se z hodiny na hodinu proměnily v obrovské dravé řeky. V Horní Vsi (horní část Mnichova) zanechala voda strašnou spoušť. Zničila všechny lávky a odplavila kus císařské silnice. Cesta na Suchou horu se úplně rozpadla. Voda také strhla dům rodiny Englischové. Zvlášť velké škody nadělala velká voda na Střední Opavě ve videl-ském údolí. V Železné zničila železobetonový most na spojnici prv-ní a druhá huť, Bílý Potok, Vidly, když po vykopání odvodňovacího kanálu bez něhož by byla zatopena velká část Železné, voda podemlela základy a most se prolomil.Z povodní je také jedna perlička. Při povodni v roce 1903 utrpěla kotelna ve sklárně firmy Richter značnou ztrátu, přívalová vlna vytrhla dva kotle z jejich ukotvení a spláchla je s sebou. Kotle nebyly po povodni nalezeny. Až po 37 letech po povodni v roce 1940 když voda odplavila staré nánosy štěrku se kotle objevily až u Karlovic, samozřejmě již jako železný šrot. Po válce začala česká správa kvůli povodním zpevňovat břehy které měly vodu při vysokém stavu udržet v korytě ale jak víme z roku 1997 tak se to moc nepodařilo. Kronikáři pečlivě zaznamenávali všechny velké povodně a tak především o Videlském údolí o Bílém Potoce, Železné a také o Prostřední vsi v Mnichově (na Loukách) nám zanechali v různých starých nákresech a záznamech data velkých povodní které zde od roku 1750 proběhly. Zapsáno to bylo takto 25 srpna 1750 při průtrži mračen byly zničeny mosty a některé domy. Stejné povodně při nichž byly na Vrbensku některé domy a mosty odplaveny se opakovaly také v letech 1768, 1784, 1817, 1829. Dále 10 až 12 června 1847, 14. června 1860, 13. června 1879, 6. června 1888, 5.srpna 1894 a již uvedená povodeň v roce 1903. Dalším extrémem který nám údolí Opavy dopřálo byla voda nízká. V údolí Opavy vládlo takové sucho, že všechna tři ramena vyschla a vrbensko se ocitlo bez pitné vody. Toto se stalo v letech 1802 a 1811. Přáním všech občanů jistě je, aby v naší řece tekla kříšťálová voda, byla plná pstruhů a v jejich březích sídlili ledňáčci. Aby na březích stály četné mlýny a pily a tvořily nádherný ráz naší horské krajiny.

MNICHOV V ROCE 1925

Obyvatelé Německé národnosti 1922, Čechů bylo 6 a ostatních 37.

Obecní majetek činil 6 staveb, 10 ha polností. Obecní dluh činil 20 040 Kč, obecní přirážka činila 426%, daň ze zábavy činila 15 400 Kč a poplatky za psy 1100 Kč

Starosta: Rudolf Titze, pilař.

Radní : Josef Schulz, Robert Atzler, Rudolf Breier, Johann Miller, Rudolf Streit, Adolf Schindler.

Obecní tajemník: Ferdinand Bartsch

Obecní sluha: Johan Mader.

Farní úřad: farář Rudolf Vanitshek, varhaník Richard Hosa, kostelníci Adolf Blaschke a Franz Wiesner.

Klášter sv. řádu Boromejského: sestra představená Irmgard Casper.

Pětitřídní národní škola: ředitel Richard Hosa, učitelé: Artur Franke, Oswald Keller (místní písmák), Alois Peiker, Hildegard David, Antonia Herber, Stefania Turza.

Porodní asistentky: Hedvig Grohs a Aloisia Mihatsch.

Pošta a telegraf Mnichov: (Úřední název: Mnichov u Vrbna) Pošt-mistr:Elfriede Priessnitz, listonoši Leopold Mader a Emma Haken-berg.

Statkáři: August Assmann, Robert Beier, Boromejský řád, Wilhelm Englisch, Alois Gross, Josef Hackenberg, Karl Horny, Josef Knopf. Rudolf Kröst, Franz Moritz, Anna Mück, Rosa Mück, Ferdinand Neumann, Albert Nickmann, Johann Rohrbach, Anna Schmidt, Karl Schromm, Albert Tietze, Alois Tietze, Rudolf Tietze, Ferdinand Ulrich, Alois Urban, Josef Wenzel, Friedrich Zimmermann.

Spolek“ Spoření a půjčky Mnichov a Železná s.r.o.

Představenstvo: Ferdinand Neumann, Franz Peschke, Franz Geisler, Arthur Franke.

Lázně: Boromejský řád (klášter).

Pily: Robert Titze, Albert Titze, Alois Titze,

Obchod s dřevem a prkny: Rudolf Titze, pila a hoblovna Ambroz Vogel, Konsorcium Ungarbrettsäge, nájemce Galle.

Parní mlýn: Karl Schöbel a Emma Schobel, osazenstvo: Ing Adolf Schöbel, pohon mlýna voda a pára 40 HP – 10 dělníků.

Kamenolom a pálení vápna: Ferdinand Neumann.

Pekaři: Rudolf Fitz – Rudolf Schaffer.

Výroba a rozvod elektřiny: Alois Titze.

Bednář: Wilhelm Bardutzky.

Řezníci: Franz Enders – Johann Kröst – Hermann Poppe – Johann Vietz.

Povozníci: August Grimm, Josef Hackenberg, Ernst Jauernig.

Galanterie: Rudolf Fitz.

Hospodští: Franz Enders (také řezník) – Emilie Hirschenfeld – Josef Kröst – Paula Mück – Hermann Poppe (také řezník) Alois Urban spolek dělnický dům Johann Vietz.

Smíšené zboží: Anna Kirchner – Moritz Königer (také vinopalírna) – Stefan Losert – Wilhelm Zimmer – Friedrich Zimmermann.

Obchod se zeleninou: Sophie Rohrbach.

Hrnčířství a kamenina: Albert Neugebauer.

Obchod se starým šatstvem: Anna Seidel (chudobinec).

Obchod s palivovým dřívím: Josef Langer.

Obchod se zemědělskými produkty: Johann Streit (také obchod s dřívím).

Výroba dřevité vlny: Albert Neugebauer.

Kino: Spolkový dělnický dům (Rákosí).

Malíři a natěrači: Alois Gross – Josef Hillebrand.

Mlynář: Nájemce obecního mlýna – Robert Fochler.

Holičství a kadeřnictví: Rudolf Pannek, Albert Streit, Josef Sturm.

Potrubí a příslušenství: Peter Locke.

Sedlář a tapicér: Hermann Hein.

Kováři: Gustav Hronek - Hubert Hronek.

Obuvníci: Adolf Blaschke – Josef Gabriel – Robert Klein – Florian Krätschmer – Albert Langer – Adolf Quecke – Karl Seifert – Josef Vater.

Veřejné stravování: Johann Schulz.

Stoláři: Albert Aust – Adolf Liter – Franz Wiesner.

Trafikanti: Albert Böhm – Johann Gans – Wilhelm Gerstbergr –Aloisia Zohner.

Obchod s potravinami: Berta Vietz.

Koláři: Karl Horny – Ernst Machetanz – Emil Schindler.

Cukrárna: Aloisia Zohner.

Spolky a organizace: Dobrovolní hasiči – Socal. Demokrat. spolek (Dělnický dům) – Katolický spolek.

Toto je hrubý přehled firem a spolků pracujících v Mnichově v roce 1925. prakticky všechny tyto firmy do roku 1960 zmizely. Nejdéle fungovala cukrárna a kamenolom.

MNICHOVŠTÍ HASIČI.

Obec Mnichov má také své pamětihodnosti. Jednou z nich bylo 100 výročí založení dobrovolného hasičského spolku. Tento byl založen v roce 1890. Jeho zakládající členové byli“Karel Schöbl, Ferdinand Neumann, Alois Titze, farář Ubald Rother a učitel Josef Kunz, toho byli tři aktivní a jeden čestný člen a jeden hlásič požárů. V roce 1945 disponovali Mnichovští dobrovolní hasiči třemi pojízdnými stříkačkami s impregnovanými hadicemi s příslu-šenstvím, jednou motorovou stříkačkou s třípatrovým rotačním čerpadlem vše uloženo v přívěsném vozíku. Dále pak výsuvný žebřík, různé jednoduché střešní žebříky, sací a stříkací impregnované hadice délky až 20 m. mužstvo bylo vybaveno přilbami, opasky s úchytkami luceren a nástrojů. Mimo jiné vlastnili také 4ks nosítek, 8 sanitárních brašen, plynové masky, signální trubku, 50 ks hasičských plášťů, gumové holínky a jiný materiál. Hasičské zbrojnice byly v Prostřední Vsi (vedle obecního úřadu) a po jedné v Horní a Dolní Vsi. Společenská místnost byla v hostinci Rudolfa Mücka. Mnichovští hasiči patřili pod Slezský zemský svaz hasičů a záchranářů se sídlem v Opavě. Jan Mader (1884 – 1976) píše v domácím listu „Náš Lesní Domov“ ,že Mnichovští hasiči byli vždy použitelní jak k hašení požárů tak k záchraně lidských životů a majetku. Což dali najevo při povodních v letech 1897, 1903 a 1940. povodeň v roce 1903 byla jednou z největších živelných pohrom jaké kdy údolí Opavy postihly. V těch dnech byli hasiči v neustálém boji s vodním živlem který hromadně ničil nivy, silnice, mosty a domy, lidé museli být evakuováni ze svých domovů. Křestem prošla také nová motorová stříkačka při velkém požáru na Suchém Vrchu v roce 1930. Společně s hasiči z Železné a Heřmanovi, lesním personálem a lesními dělníky se podařilo požár zdolat takže shořelo přibližně jen 100 ha lesa. Nová stříkačka stála dole v údolí a celé hodiny čerpala vodu k požáru do výše 984 m/n.m.

za obsah děkujeme panu Zdeněk Hlávka

Zdroj: