Zpět na Frýdek
Kostel Navštívení P.Marie
Frýdek, bývalý politický okres
Frýdek
|
Úvod
V Kristově odkazu na Golgotě bylo
nové mateřství jeho Matky osobně určeno Janovi: Toto je tvůj syn. Bylo však určeno
nejen tomuto jednomu člověku, nýbrž jednomu každému člověku, neboť Kristus
zemřel za všechny lidi. Toto svěření dítěte matce má nejen
počátek v Kristu, nýbrž je také na něho zaměřeno. Maria nám všem stále
opakuje tatáž slova, která pronesla v Galilejské Káni: „Udělejte všechno, co
vám řekne!“ Neboť On je „cesta, pravda a život“. (Jan,14,6)
Blahoslavená P. Maria je modelem
církevního společenství ve víře, lásce a sjednocení s Kristem. Věčně v
tajemství Krista přítomná, je uprostřed apoštolů v srdci prvotní církve a
církve všech dob. Ve zjeveních nás Matka Boží prosí a
vyzývá, abychom se vědomě snažili vnitřním obrácením, dobrovolnými obětmi a modlitbami o vytvoření člověka s pokojem v
srdci, a tím zmírnili bolestnou přeměnu lidstva. Panna Maria, která životem prošla
tak skromně a pokorně, byla pro své zásluhy obdařena silou nadpřirozené
ochrany a uzdravující moci. Sílu Mariiny přímluvy už tisíc let znají věřící v
našich zemích. Poutních míst zasvěcených Nebeské Matce bychom u nás
napočítali desítky. A ať jsou to svatyně skromné či monumentální, jedno mají
společné - jsou duchovními středisky upřímné zbožnosti, místy nejen
tělesného, ale především duchovního uzdravování. Takovým místem je také
poutní chrám P. Marie ve Frýdku. Politické,
hospodářské a sociální poměry na frýdeckém panství v době vzniku poutního
místa a stavby mariánského chrámu
Frýdecké panství náleželo od roku
1636 Oppersdorfům, cizí německé šlechtě, zbohatlé v
pobělohorské době. (Hraběcí rod Oppersdorfů
pocházel ze Švýcarska a měl rozsáhlé panství v okolí Vídně. Za věrné služby
císaři v 30 leté válce dostal řadu panství v Horním
Slezsku.) Tehdy byla střední Evropa zmítána nepokoji, válkami a duchovní i
politickou proměnou. Na území českého státu se vybíjely hrůzy třicetileté
války. Země zpustla, statky byly vojskem vydrancovány. Když koupil zadlužené
frýdecké panství Jiří Oppersdorf (1636-51),
stoupenec bělohorského vítěze, nebylo na něm pořádného dvora. Třicetiletá válka zanechala české
země v bědném stavu, který se za současného upevňování feudálního řádu
prodlužoval na dlouhou dobu. Pro náš lid bylo tragické, že šlechta cizího
původu v něm viděla jen rebely a podle toho s nimi zacházela. Neuvědomovala
si, že soustavným vykořisťováním svých poddaných znemožňuje hospodářskou
obnovu země. Po třicetileté válce frýdecká
vrchnost (Oppersdorfové) přikročila k podvázání a
úplnému odstranění zbytku práv poddanské samosprávy na vesnicích, totiž k
odstranění dědičných fojtů, a zajišťování kontroly nad městskou samosprávou. Gruntovní knihy nám odhalují obraz
veliké bídy na panství. O nespokojenosti poddaných jsme zpraveni v
souvislosti s vyhlašováním nového urbáře v roce 1664. (Urbář - za feudalismu
soupis vrchnostenského a poddanského majetku tvořící jeden hospodářský a
právní celek; městská pozemková kniha.) Projevy odporu u poddaných byly
násilně tlumeny. Dovídáme se o nich ze soudního sporu měšťanů s vrchností.
Podle urbáře z roku 1664 patřilo k frýdeckému panství město Frýdek s
poddanskou vsí Žermanice a 23 vesnic, zapsaných v tomto pořadí: Lískovec,
Sedliště, Bruzovice, Kaňovice,
Pazděrna, Vojkovice,
Dobrá, Nošovice, Nižní Lhoty, Vyšní Lhoty, Morávka,
Raškovice, Skalice, Janovice, Krásná, Lubno, Malenovice, Staré Hamry,
Nová Ves, Pržno, Baška,
Staré Město, Nové Dvory. Území měřilo celkem 360 km2 a mělo
asi 6.300 obyvatel. Populační přírůstek musel být značný, když jím byl kryt
úbytek obyvatelstva, který způsobila válka, množící se zbíhání z gruntů i
značná úmrtnost, zaviněná nízkou životní úrovní poddanského lidu. V druhé polovině 17. století došlo k
nadměrnému vzrůstu robot a veřejných břemen jako důsledku hospodářského
zpustošení za války a velkého vzestupu moci šlechty, souvisejícího i s
rozšířením vrchnostenského podnikání ve vlastní režii. Mnoho lidí zemřelo
následkem válečných útrap a nemocí. Živořil-li venkov, živořila i města. Do
této těžké situace na panství spadá živelná pohroma, požár, při němž vyhořelo
takřka celé město. Na vizitátora, který Frýdek navštívil roku 1688, působilo
město hrozným dojmem. Vše bylo právě po požáru rozbouráváno a se souhlasem
hejtmana panství Václava Ludvíka Dačického se
bohoslužby konaly v zámecké kapli. Nejprve bylo přikročeno ke stavbě zámku a
teprve potom ke stavbám v městě. Hlavní břímě povinností muselo být
přesouváno na vesnici. Jestliže robotní patent z roku 1680
stanovil, že poddaní mají robotovat nejvýše tři dny týdně, za určitých
okolností i celý týden, vyplývá z toho, že předtím musela být vrchností
vymáhána vyšší robota. Smyslem vydání tohoto patentu bylo částečně zamezit
přetěžování poddaných, neboť se vyskytly i případy, že byli obtíženi
celotýdenní robotou. V gruntovních knihách četné zápisy
zaznamenávají opuštěné a zpustošené grunty po zběhlých, prodávané za nízké
ceny. Pobělohorský vzrůst rodového panství Oppersdorfů
vyvrcholil za Františka Eusebia (zemřel roku 1691).
Po jeho smrti hospodařila na frýdeckém panství vdova Anna. Když zemřela
(1699), spravovala panství do roku 1708 její dcera Marie Ludovika,
vdova po Karlu Pražmovi. Za této vdovské správy došlo k
částečnému uklidnění napjatých poměrů, jak vyplývá z četných prosebných listů
podávaných těmto vdovám, v nichž poddaní žádali o prominutí trestů a jiných
obtížností uložených v předchozí době. Rokem 1699 končí tedy doba vlády Oppersdorfů a frýdecké panství přešlo na hrabata Pražmy.
Za Karoliny hraběnky Pražmové se začal roku 1740
stavět nynější mariánský chrám. Vraťme se však ještě k Oppersdorfům,
s jejichž vládou souvisejí počátky našeho poutního místa. Za Jiřího z Oppersdorfu
(1636-51), rozhodného katolíka, jsme svědky zvýšeného náboženského ruchu na
panství. Za jeho vlády byla rozšířena zámecká kaple, na náměstí postavil
pěknou kapli růžencovému bratrstvu (roku 1644), vystavěl a opatřil fundací
kostel sv. Antonína na Prašivé (1640). S jeho jménem jsou možná také spjaty
počátky poutního místa mariánského ve Frýdku. Syn Jiřího František Eusebius Oppersdorf šel v
náboženských záměrech cestou svého otce. Ke cti sv. Ignáce postavil kostel na
Borové (1673); v Dobré (1686) a v Bruzovicích
(1687) dal postavit místo dosavadních dřevěných kostelů zděné. Podporoval vše katolické, proto mu
vratislavský biskup Šebestián dekretem z 18. července 1669 za jeho zásluhy
propůjčil patronátní právo nad všemi kostely frýdeckého panství. Proto nás nepřekvapí, že vizitační
zprávy z roku Frýdek - poutní
místo
Mají-li Čechy Svatou Horu, Morava
Sv. Hostýn, má i Slezsko své Lurdy, jak je Frýdek někdy nazýván. Na severozápadní straně našeho města
na mírném návrší, lidově zvaném Vápenky (pálilo se tam vápno), stojí
velkolepá pozdně barokní svatyně P. Marie, vroubená věncem kaštanů, lip a
akátů. Vstoupíme-li hlavním portálem do chrámu, upoutá nás hlavní oltář, nad
nímž spatříme paladium našeho lidu, památnou, asi Původ sošky
Prameny uvádějí, že socha pochází z
doby hraběte Františka Eusebia z Oppersdorfu (1651-91), majitele frýdeckého panství. Byla
vytesána frýdeckým řemeslníkem a z podnětu hraběte umístěna na kopci naproti
zámku. Lidé zde prosili o pomoc a nacházeli
ji. Přicházeli poutníci nejen ze Slezska a Moravy, ale i ze Slovenska a
Polska. Vykonávali své pobožnosti u sochy pod širým nebem, k službám Božím a
svátostem se shromažďovali ve farním kostele. Poutníků však každoročně
přibývalo. Proto horlivý farář Heřman Kalinovský
postavil z milodarů roku 1706 nad kamennou sochou P. Marie dřevěnou kapli.
Novou kaplí, zasvěcenou P. Marii Sněžné (5. srpna), se zvýšil počet poutí. Roku 1707 se stal frýdeckým farářem
Václav Faldina. Za jeho rektorátu se začala po
okolí šířit známost o milostech a zázracích u sochy P. Marie na Vápenkách.
Odevšad přicházela procesí a městečko se stalo známým a vyhledávaným poutním místem.
Tehdejší majitel frýdeckého panství
hrabě František Pražma byl jako patron přesvědčen, že přišla vhodná chvíle,
kdy bude moci frýdeckého faráře zbavit poutního místa a odevzdat je opavským
minoritům, jimž byl obzvláště nakloněn. Nastal spor, v němž každý hájil své
stanovisko. Farář si stěžoval u vratislavského biskupa. Ten rozhodl věc ve
prospěch faráře a zbavil hraběte patronátu. Hrabě biskupovo rozhodnutí
neuznal a sochu P. Marie dal z kaple na Vápenkách přenésti
do kaple zámecké, maje v úmyslu tajně ji odeslat do Opavy. Tomu však
zabránili Frýdečané, kteří dnem i nocí sochu
střežili, aby se tak nestalo. Hrabě byl neústupný a spor se vlekl. Biskup věc
předložil císaři Karlu VI., který rozhodl záležitost listem ze dne 31. března
1712 ve prospěch faráře, hraběti nařídil vrátit sošku do kaple na Vápenkách a
frýdeckému kněžstvu svěřil správu poutních pobožností. Nad tímto rozhodnutím věřící jásali
a 21. dubna 1712 byla soška ve velkém průvodu lidu i kněžstva přenesena na
původní místo. Poutě pokračovaly obvyklým způsobem.
Pro představu uveďme, že poutní výkazy z tehdejší doby zaznamenávají od 21.
dubna 1712 do 12. října 1713 celkem 143 větších průvodů kromě jednotlivců a
66.550 poutníků u stolu Páně. Madona Frýdecká
Jsou teskné oči tvé, Madono Frýdecká,
hledící do Beskyd, Moravy, do
Slezska, do širých rovin, hor, strání a
salaší, kde ženy předly len, tančili Valaši,
kde černé slzy z lic pobledlých havířů, stékaly pozvolna do prázdných
talířů, kde lašských „chlopů, rob“ krvavé
mozoly k tobě se zvedaly po dřině na poli, kde Leoš Janáček v „Zarostlém
chodníčku“ s Bezručem
Petrem ti zpívali písničku prostou a obhroublou jak ruce
hutníků, horalů z Beskyd či ostravských
horníků, Madono z Frýdku. Jsou teskné oči tvé, Madono
Frýdecká, do nichž jsem patříval tak často od
děcka jak malý ministrant u tvého oltáře, když vzhůru hleděl jsem s důvěrou do
tváře, kterou kdys vtesala zbožná dlaň do
písku, zatímco dole kněz kladl chléb na
misku, který se Tělem stal v té svaté
hodině, co tys Mu dala a pak měla na klíně po snětí s kříže, jenž jest naším
znamením na cestě vezdejší, pokryté kamením, Madono z Frýdku. Jsou teskné oči tvé, Madono
Frýdecká, jak píseň poutnická „Tys naděje
všecka“ z úst Čechů, Němců i Slováků, Poláků
v bolestné svornosti podobné
zázraku, jak hořký pelyněk života bez chuti, jak smutek mladých vdov, jak vzlyky
k zalknutí, větru pláč v korunách kaštanů
staletých, věnčících hlavu tvou, jako stav,
který ztich po skonu tkalce, co osud svůj na něm
tkal, který teď času proud v bezčasí nese
dál, Madono z Frýdku. Pro teskné oči tvé, Madono Frýdecká,
pro chvíle útěchy tak časté od
děcka, pro lašských
„chlopů, rob“ krvavé mozoly, pro všechny rány, co u tebe přebolí,
pro černé slzy z lic udřených havířů, co zvolna stékaly do prázdných
talířů, pro smutek mladých vdov a vzlyky k
zalknutí, pro hořký pelyněk života bez chuti, pro dálky rovin, hor, strání a
salaší, kde ženy předly len, tančili Valaši,
pro tkalců ztichlý stav, co žalu
nitky tkal, který teď času proud v bezčasí nese
dál, pro chléb, co kladl kněz u tvých
stop na misku, pro obraz vtesaný zbožností do
písku, jak lásky vyznání v „Zarostlém
chodníčku“ zpívám ti s Janáčkem prostinkou
písničku, Madono z Frýdku. Libor Koval (1989) Svatyně (její historie)
Pro tisíce poutníků však dřevěná kaple nestačila. 4. října roku
1740 byl zásluhou faráře Kryštofa Pašky (1740-52)
položen základní kámen našeho chrámu. Plán vypracoval biskupův stavitel
Bartoloměj Wittner. Stavba rychle pokračovala, byla
však přerušena válkami Bedřicha II. s Marií Terezií a dokončena bez věží
teprve v roce 1759. Dne 13. května 1759 biskup Filip Gotthard Schaffgotsch
posvětil svatyni za přítomnosti nesčetných poutníků a zasvětil ji slavnosti
Navštívení P. Marie. (Církev si o tomto svátku připomíná, jak panenská Matka
Boží spěchá se svým pokladem pod srdcem do Judska, aby posloužila své
příbuzné Alžbětě a jak sv. Jan Křtitel je už před svým narozením posvěcen
přítomností svého Pána. Při této příležitosti Neposkvrněná Panna velebila
Boha krásným chvalozpěvem Magnificat.) Od této slavnosti stal se vratislavský
biskup vřelým přítelem mariánského kostela. Nazýval jej svým milým chrámem a
štědře jej podporoval. Každoročně mariánskou svatyni navštěvoval, kázal v ní,
světil novokněze a zval do ní biřmovance z okolí. Lid a kněží z okolí přispívali značnými obnosy k dokončení
velikého díla, jež bylo svěřeno zkušeným mistrům - umělcům. Působí-li svou mohutností vnějšek chrámu nezapomenutelným
dojmem, jeho vnitřek nás potěší svou krásou. Chrám je Po stranách chrámové lodi je 6 protilehlých kaplí s oltáři, na
nichž se nalézají obrazy značné umělecké ceny. Pocházejí z dílny Mistra
Eliáše Herberta z Uherského Hradiště. Obrazy v kaplích nad zpovědnicemi,
znázorňující výjevy ze života kajícníků, jsou dílem malíře Ant. Bergera z
Jičína. Od téhož umělce pocházejí obrazy v lodi chrámové na pilířích,
představující události ze života P. Marie. Nemenší cenu mají sochy na
jednotlivých oltářích. V presbytáři se nalézá na epištolní straně kaple sv. Kříže.
Oltář z umělého mramoru je zdoben křížem s bílými sochami P. Marie a sv.
Jana. Pod kaplí sv. Kříže je zvláštní krypta, ve které odpočívají těla hrabat
z rodu Pražmů. Nejcennější je hlavní oltář z roku 1793, jehož důmyslně řešená
architektura zvyšuje monumentalitu celého chrámového prostoru. Je dílem
stavitele Jana Schuberta z Opavy a brněnského sochaře Schweigla.
Pozadí hlavního oltáře tvoří 6 vysokých, v polokruhu ke klenbě chrámové
čnících sloupů spojených pažením, nad nímž se vznáší zlacená koruna s křížem.
Pod ní je nad svatostánkem umístěna milostná socha P. Marie. Za hlavním
oltářem je oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého a po stranách jsou čtyři
reliéfy jemně v pískovci provedené, představující světce jako kazatele,
almužníka, zpovědníka a mučedníka. Vedle kaple sv. Michaela je kazatelna se sochami představujícími
Víru, držící v ruce kříž a kalich, Mojžíše s Desaterem Božích přikázání a v
poušti kázajícího sv. Jana Křtitele, jimiž umělec výstižně charakterizuje
účel kazatelny. Kaple
Kaple sv. Michaela:
Je provedena v čisté renesanci. Sv. Michael,
archanděl, stojí v rytířském brnění na hřbetě netvora, třímaje v pravici
plamenný meč a v levici váhy spravedlnosti. Ve štítu oltáře je obrázek sv.
Anny s dívenkou Marií, obklopený ze všech stran andílky. Po stranách stojí
sochy sv. Ludmily a sv. Kláry. Kaple sv. Františka Serafínského:
Obraz představuje světce, který na
přímluvu Matky Boží dostává od Spasitele pro svůj kostelík plnomocné
odpustky. Vrchní část oltáře zdobí obrázek sv. Veroniky s rouškou s otiskem
tváře Kristovy. Vedle něho jsou sošky sv. Karla Boromejského
a sv. Jarolíma, dole pak sochy sv. Jana Ev. a sv.
Aloise. Kaple sv. Jana z Boha
(vyznavače a zakladatele řádu
milosrdných bratří, ochránce nemocnic a nemocných): Na obraze vidíme světce, jak umývá
Spasiteli nohy, obdivován anděly. Nahoře je obrázek Anděla strážného s
dítkem. Vedle obrazu stojí sochy sv. Dominika a sv. Antonína Paduánského. Kaple sv. Hedviky
(vévodkyně a patronky Slezska) : Obraz představuje kněžnu, jak se
modlí před Spasitelem a On jí z kříže žehná. Po stranách oltáře jsou sochy
sv. Vincence Ferrerského a sv. Františka
Xaverského. Kaple sv. Filipa - apoštola:
Za panování císaře Domiciána byl ve městě Hierapoli
ve věku 87 let ukřižován a na kříži ještě ukamenován. Na obraze vidíme anděla,
který podpírá apoštola na oblaku, druhý anděl mu drží kříž, třetí jej
korunuje a čtvrtý stojí na pokořené šelmě a podává světci palmu vítězství.
Apoštol drží otevřené evangelium sv. Jana a ukazuje na verš 14,8 ... Po stranách jsou sochy sv. Apolonie
a sv. Kateřiny. Kaple sv. Josefa - pěstouna:
Na obraze sedí a drží Spasitele na
klíně. Na zemi leží tesařské nářadí, hořejší část obrazu vyplňují andělé. Na
štítu je obraz P. Marie Sedmibolestné, po stranách sochy sv. Notburgy a sv. Anežky. Varhany
Varhany byly postaveny roku 1763
nákladem 3.600 zl. a měly 32 rejstříků. Vyzdobeny
byly teprve v roce 1834 Ondřejem Petrem, frýdeckým měšťanem. Protože se starý
stroj za 130 let značně opotřeboval a již vůbec nevyhovoval, postavila firma Rieger z Krnova roku 1894 nové varhany kuželové soustavy
za 10.000 zl. Zvony
Nejstarší zvon mariánského kostela z
roku 1795 byl darem hraběte Jana Pražmy. Vážil Náhradní válečné zvony
Místní farář dr. Josef Müller objednal pro mariánský kostel v německém městě Bochumi dva železné zvony, které byly v tichosti
posvěceny a dne 9. září 1918 zavěšeny ve věži. Větší vážil I tyto krásné zvony uloupila
mariánské svatyni světová válka. V současné době má chrám P. Marie jediný
zvon podřadné kvality, bez názvu a jakéhokoliv označení, který - jak uvádí
pamětník - získal počátkem padesátých let tehdejší kaplan P. Karel Blahut ze skládky šrotu ve vítkovických železárnách. Křížová cesta a
Římská kaple
Kolem poutního chrámu je křížová
cesta, pořízená za faráře Karla Findinského
(1870-93) a posvěcená v roce 1877.Výjevy
jednotlivých zastavení z pálené hlíny jsou znamenitým dílem mnichovské školy.
Mezi Roku 1883 věnovala mariánské svatyni
Julie Janická sochy Nejsv.
Srdce Páně a P. Marie, práce dílny mnichovské. Její štědrosti vděčíme i za
sousoší hory Kalvarské ve výklenku chrámové apsidy
naproti Římské kapli. Sochy před
kostelem
Na nádvoří před kostelem stojí šest
kamenných soch, které původně stály poblíž dveří chrámových. Teprve když
nádvoří bylo upraveno a vedle cesty postavena zeď, byly sochy umístěny tam,
kde jsou doposud. Představují tři archanděly: sv. Michala, Rafaela, Gabriela,
dále sv. Antonína, sv. Karla Boromejského a sv.
Tadeáše - apoštola. Byly postaveny v roce 1822. Později k nim přibyly sochy
sv. Václava a sv. Vojtěcha s letopočtem 1949. Frýdecké poutě
Moto: ... kéž nás chrání tvé mateřské rámě,
kdykoliv tě budem žádati.
- Přímluvkyní buď nám na nebi, pomocnicí v dobách potřeby. Jsme přímo uchváceni, když zazní
mohutné akordy varhan a poutníci zanotují známou
píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe. Ona je Matka,
jejím srdcem prochází úděl každého člověka, každého jejího dítěte. Ona
poradí, pomůže, potěší, ukáže cestu. Odedávna od časného jara do pozdního
podzimu se konají ve Frýdku poutě. Již ve 2. polovině 18. století dosahoval
roční počet poutníků téměř 100 tisíc. Při tak velkém rozkvětu poutí se mohlo
pro chrám mnoho pořídit. Byly zakoupeny varhany a v roce 1777 dostavěny obě
věže. Vchod do kostela byl doposud obtížný. Bylo proto rozhodnuto, že podél
cesty se postaví zeď a mezera mezi ní a chrámem se zasype. Tak bylo získáno
vzhledné a plně vyhovující prostranství kolem chrámu. Hlavním poutním dnem je
svátek Navštívení P. Marie. Přicházeli poutníci nejen ze Slezska a Moravy,
ale hlavně ze Slovenska. Proto tato pouť byla nazvána „slovenská“. Mezi
poutníky vynikli počtem i obětavostí také Hanáci. Tyto poutníky stihlo jednou
neštěstí. Když procesí z Chropyně přecházelo přes rozvodněnou Ostravici,
můstek se přelomil a 13. poutníků utonulo. Byli pohřbeni v chrámové kryptě. Útulné městečko s malebným okolím a zvláště
krásný chrám mocně působily na příchozí. Nedostatek nocleháren nahrazovala
poutníkům pohostinnost Frýdečanů. Lidé přicházeli
rádi. Vedla je víra, která v tak mocném společenství ještě zvroucněla. Jejich
nevšední obětavost byla patrna ze zbožných odkazů, fundací a nadací
věnovaných kostelům a hlavně poutnímu chrámu. Vyslyšení proseb mělo silnou
odezvu ve vděčnosti lidu, jak dokazují různé zlaté a stříbrné dary obětované
P. Marii. Protináboženské a protičeské živly,
nepřející náboženskému a národnímu životu ve Frýdku a okolí, s nelibostí
hleděly na mariánskou svatyni, kolem níž se soustřeďoval rušný
nábožensko-národní život. Již za Josefa II. hrozilo poutnímu chrámu zrušení.
Za osvícenskými snahami císařovými se skrývaly úmysly germanizační. Neohrožený
frýdecký farář Josef Šíp obratným jednáním se státními úřady zabránil strohé
aplikaci nařízení Josefa II., podle něhož v městě mohly být jen dva kostely,
farní a pohřební, a tak zachránil poutní chrám před zrušením a případným
zbořením, které postihlo např. poutní chrám na Hostýně.
Nařízením Josefa II. byly nejen
rušeny kostely, ale i návštěvy poutních míst byly často násilně znemožňovány.
Pověstným v tomto ohledu se stal komisař Žižka z Přerova, který se o hlavní
pouti položil táborem u mostu přes Ostravici a poutníky z Moravy zaháněl
zpět. Tak jako Velehrad a Hostýn na
Moravě, i Frýdek posiloval a prohluboval národní vědomí ve Slezsku. Kontakt
Slezanů s Moravany a Slováky ovlivnil jejich národní smýšlení. Modlitby,
kázání i náboženské písně v češtině a slovenštině posilovaly lásku k rodné
řeči i národu, ke které povzbuzovali náš lid nadšení kněží - vlastenci,
administrátoři poutního chrámu, za nichž se značně vzmohl i poutní ruch. Byli
to slezští rodáci: dobrosrdečný P. Antonín Poledník1, ohnivý vlastenec P. Jan Ježíšek2, horlivý P. Jan Tvrdý a zvláště obětavý a dosud
nedoceněny P. Angelus Lubojacký.
Kniha, časopis, živé slovo, osobní styk, spolek byly pro náš lid v tehdejší
tíživé situaci značným povzbuzením a posilou. A tak lásku ke zděděné víře
cyrilometodějské přenášel lid mimoděk i na rodnou řeč. V tom je také velký
význam poutního místa ve Frýdku, význam národní. V letech 1798 až 1918 byl Frýdek s
okolím majetkem německého habsburského rodu. Rakouští arcivévodové, Němci,
povolávali do Frýdku německé úředníky a zřízence. Čeština se stávala pozvolna
jen soukromou řečí prostého lidu, neboť v roce 1848 byla úplně odstraněna z
úřadování a Frýdek se stal městem z velké části německým. I školy byly
přirozeně německé a náš lid musel své děti posílat do těchto škol, nucen
hrozbou cizího zaměstnavatele propuštěním z práce. Průmysl a doly byly v
rukou německých majitelů. Duchovenstvo soustředěné kolem poutního chrámu se
snažilo mírnit křivdy páchané násilnou germanizací českých Slezanů ještě před
vznikem národně obranné korporace Slezské matice osvěty lidové, založené v
roce 1898 v Těšíně. Dějiny našeho města jsou proto
poznamenány sociálním a národnostním útlakem. Tuto skutečnost dokumentuje i
básník Petr Bezruč ve Slezských písních: „Tam pod horama,
pod vysokýma k nebi co zvedly své témě, tam žije krása nevykreslená, nevyzpívaná, nezpodobená, krása té goralské země. „Tam pod horama,
pod vysokýma k nebi co zvedly své témě, tam žije bída nevykreslená, nevyzpívaná, nezpodobená, bída té goralské země.“ Spanilá beskydská krajina,
nepřehledné krásné a bohaté lesy - vše je majetkem arcivévody Bedřicha, ale
lid při tvrdé lopotě živoří, vykořisťován markýzem Gerem
a jeho bezohlednou administrativou. Zatímco na slavnostech a plesích
bohatých pánů, Gutmanů, Wilczků,
Rotschildů, zní pýcha, beskydský goral stojí
umdlen, o sosnu opřen, krev utíká potokem z rukou, „mech Lysé hory ji pije a
pije“ (Osud) a až do štol pod zemí, kde kopou horníci, zaléhá cinkot pohárů: „tam ve vlhkých štolách, co podbity
koly, my na boku ležíme, tešeme v doly, a kahany zapjaté svítí do tmy - - ve rty a v oči nám ohně se vpily, jak zlobivé zmije se nadmuly žíly.“ (Oni a my) Bída se všemi jejími následky je zde
domovem, jak to virtuózně dosvědčuje i poéma našeho znamenitého básníka
Libora Kovala věnovaná frýdecké Madoně. Zatímco se duchovní správa všemožně starala
o to, jak poutě zvelebit, a tím prospět i městu, frýdečtí Němci se v letech
před Mnichovem a zvláště v době 2. světové války snažili slovanským poutníkům
akcemi místního Turnvereinu3 (= tělovýchovný spolek, z něhož vzešla militantní
dorostová organizace Hitlerjugend - Hitlerova
mládež), pořádanými v den poutí, dokázat, že Frýdek je zcela německý, a
odvrátit pozornost místního obyvatelstva od náboženských slavností. Mnohá bouře se přehnala nad naší svatyní. Trvá však dále a stojí
tu jako tichý, mlčenlivý pomník obětavosti a zbožnosti našeho lidu. Není
neděle v letním období, aby do mariánského kostela nepřicházeli poutníci
zblízka i zdáli a kromě hlavních poutních dnů - Navštívení a Narození P.
Marie, zvláště 15. srpna ve svátek Nanebevzetí P. Marie se vroucně a velebně
rozléhají slova prosebných mariánských písní. Svatyně se stala místem
manifestace cyrilometodějského dědictví našeho lidu. Doulce dame, saincta Marie... Marie svatá, paní sladká, jež Boží družka jsi i matka, královno říší nebeských a paní sborů andělských, panenská matko světa všeho, v níž hojnost dobra všelikého, ty panno, jejíž syn byl Pán, jenž pro nás byl tu křižován, jenž se až k smrti odhodlal, by světlo všemu světu dal; jej synem smíš i otcem zváti. Z pařížské Knihy hodinek z 15. století přel.
O. F. Babler Literatura
Biermann, Gottfried:
Geschichte des Herzogthums
Teschen, Těšín 1894 Hawlas, František: Panna Maria Frýdecká,
Brno 1893 Kalus, Karel: Z dějin města Frýdku ve sborníku „60 let Frýdecké
spořitelny“, Místek 1929 Mlčák, Leoš: Státní seznam nemovitých kulturních památek
okresu Frýdek-Místek, Ostrava 1980 Peter, Václav: Pohledy ze starých časů, Frýdek-Místek 1993 Strnadel, Josef: Sborník výstavy Bezručova
kraje ve Frýdku 1935, str.112-121 Valošek, Isidor: Bruzovice,
Osvětová beseda MNV v Bruzovicích 1970 Voloch, Alexander: Poutní chrám P. Marie
ve Frýdku, Frýdek 1938 Žáček, Rudolf: Přehled dějin protifeuádlního
odboje na Frýdecko-Místecku,
Frýdek-Místek 1980 PhDr.
K. Novák & Duchovní správa, 1994
Zdroj.www.bazilika.net (27.10.2006) |
Jaromír Lenoch © Aktualizace 27.10.2006
|