Zpět na Frýdek
Kostel sv.Jana
Křtitele
Farní kostel ve městě Frýdek, bývalý politický okres Frýdek
|
Úvod
Frýdek-Místek je dvojměstí;
mezi oběma městy protéká řeka Ostravice. Obě tato města vznikla v dávné
minulosti. První zpráva o existenci Místku je v
závěti olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu z
roku 1267. Lze předpokládat, že zmínka, v níž je Místek charakterizován jako
trhová ves Frideberch se 40 lány, zachycuje již
stávající stav a že osídlení je ještě staršího data. Datum založení Frýdku přesně neznáme. Velký vliv na vznik města
měla obchodní cesta vedoucí z Hranic k Těšínu. První zprávy o existenci
Frýdku pocházejí z konce Jméno našeho města je odvozeno z imperativu slovesa vriden - uklidňovati, chrániti. Takový název byl obvyklý v pohraničí. Druhá
část složeného názvu - eck - roh byla dosti
obvyklou složkou při jménech hradu. To je svědectvím, domnívá se historik L. Hosák, že prvotní tu byl frýdecký hrad a že město dostalo
jméno podle názvu hradu. V následujících kapitolách soustředíme v nově založeném městě
pozornost na kostel, na místo, které je symbolem pospolitosti. Pokud chybí či
chátrá, stává se z obce jen shluk stavení. Sledujme tedy cesty k němu,
protože „cesta, která nevede ke kostelu, nevede nikam“, jak rozhodně
prohlašuje krušným životem zemdlená stará žena v závěru znamenitého ruského
filmu Pokání. Původ farního
kostela a jeho osudy
Původně bylo ve Frýdku 84 domů i s radnicí a farou. Podle počtu
domů lze soudit, že Frýdek měl tehdy asi 400 obyvatel. Město bylo budováno s
velikou péčí. Z hradu se šlo po padacím mostě na náměstí, které mělo dnešní
velikost. První domy byly ovšem malé, přízemní a dřevěné. Že už původní město
bylo velmi rozsáhlé, je patrno z toho, že mělo kromě náměstí sedm ulic
hlavních, sedm vedlejších a velký volný prostor u kostela, jehož přední část
je dnes vedle zámku nejstarší frýdeckou stavbou. Podle Dějepisu farního
kostela od Karla Findinského je hlavní oltář
postaven z téhož kamení jako stará městská zeď. Farní kostel sv. Jana Křtitele byl založen asi v polovině 14.
století. První zmínka o něm pochází z roku 1447, kdy nacházíme v seznamu far,
které odvedly svatopetrský halíř, i faru frýdeckou. Listinou knížete Kazimíra
II. z roku 1490 bylo u tohoto kostela zřízeno místo kaplanské a 1. srpna 1604
potvrdil pán Frýdku Bartoloměj Bruntálský z Vrbna
příjmy frýdeckého faráře z vrchnostenských důchodů. I když nevíme, kdy a kým byl kostel postaven, nepravidelný
svislý oblouk mezi presbytářem - prostorem s hlavním oltářem - a kostelní
lodí (až do roku 1854) patrně dosvědčuje, že presbytář nynějšího farního
kostela tvořil uzavřený celek a že tedy byl původním frýdeckým domem Božím. Vzrůstem počtu obyvatelstva se k původnímu kostelu přistavěla
nynější kostelní loď a kaple sv. Anny, sv. Kříže, sv. Jana Nepomuckého a
Bolestné Panny Marie. O průběhu přístavby se nedochovaly přesné písemné
zprávy. Jen o kapli sv. Kříže se dovídáme, že ji po velkém požáru v roce 1688
vystavěl tehdejší farář Jindřich Samuel Wolf1, s úmyslem postavit do ní kříž, který stál na dolním
konci Hluboké ulice a za zmíněného požáru, ačkoliv vše vůkol strávily
plameny, zůstal neporušen. Kostel utrpěl požárem víckrát. Poprvé roku 1592. Po tomto ohni,
jak uvádí farář Matěj František Tlametius2, byl kostel teprve „zaklenucen“,
tj. byla postavena klenba v nynější podobě. V roce 1673 udeřilo do kostelní věže a střecha nad kostelní věží
shořela. Zázračným způsobem zůstala však střecha nad presbytářem zachráněna a
také město neutrpělo žádné škody. Obrovský požár zachvátil naše město 12. dubna Přičiněním faráře Václava Tadeáše Faldiny
(1707-31) byl založen hertschlägerovský špitál s
kaplí a vytvořena fundace na vydržování druhého kaplana. Ve farním kostele
vystavěl hlavní oltář, z něhož se v roce 1871 (za faráře Karla Findinského) k nově vystavenému oltáři použily čtyři
sochy, a to sv. apoštolů Petra a Pavla, sv. Václava a sv. Floriána. Dal také
zhotovit kazatelnu, která stála v kostelní lodi u prostředního pilíře. Dne 11. dubna 1848, v úterý po Květné neděli vypukl požár v domě
č.106, který se při silném větru tak rychle rozšířil, že v několika hodinách
byl plamenem pohlcen kostel, fara a 114 domů. Farář Jan Koziar, předchůdce Karla Findinského, dal nově zhotovit kazatelnu i křtitelnici a
hudební kůr, který byl do té doby jen tmavým zákoutím. Současná architektura farního kostela má gotické jádro z 2.
poloviny 14. století přestavěné po vylíčených požárech. Kostelní věž
Se stavbou kostelní věže se začalo v roce 1604, ale v nejistých
letech třicetileté války trvala až do roku 1650. Ještě před úplným dokončením
věže byl pořízen za faráře Stanislava Nikolaida Agricoly (1624-40)3 roku 1636 do farního kostela velký zvon a roku 1649 byl
vysvěcen hřbitov obehnaný zdí, na němž bylo 5 kaplí. Základní kámen ke stavbě věže položila paní hraběnka Anna, vdova
Bruntálská z Vrbna, která převzala panství frýdecké
po smrti svého manžela Bartoloměje. Stavba pokračovala pomalu, příčinou byly
zhoubné nemoci, požáry, hlad, hrůzy třicetileté války. V roce 1607 před
svátkem sv. Petra a Pavla město Frýdek vyhořelo a zároveň v něm vypukla
morová nákaza, která v krátkém čase zahubila 550 lidí. Ještě strašlivěji tu zuřila morová epidemie roku 1624; počet
obětí byl ještě větší než v roce 1607. Při obsazení a vyrabování města vojáky
generála Mansfelda v roce 1626 bylo zabito 80 osob.
Roku 1636 prodali Bruntálští z Vrbna Frýdek i s
panstvím Jiřímu, hraběti z Oppersdorfu. Město
trpělo i nadále válečnými událostmi, zejména od roku 1642, kdy na Moravě
operovala vojska švédského generála Torstensona.
Postupný úpadek městského hospodářství byl dovršen morovou ranou v roce 1645.
Městu neprospěly ani protireformační snahy započaté už Jiřím z Lohova a stupňované za jeho nástupců. Požárem roku 1688 byla věž zcela zpustošena. Proto až do roku
1765 byla pokryta jen plochou střechou, až tehdejší farář Karel Ibram (1762-70)4 většinou z příspěvků dobrodinců dal zhotovit novou báň
(kopuli) . Slavnost usazení kříže na věž se konala 4. září 1765. Po požáru v roce 1848, jehož kořistí se kromě kostela a radnice
stalo i 114 domů, byla věž pokryta zase jen prozatímní plochou střechou.
Nynější úprava věže pochází z poslední třetiny 19. stol. podle návrhu
Bedřicha Schmidta, stavitele vídeňského katedrálního chrámu. V roce 1974 byla věž pokryta měděným plechem. Vloni (1993) byla
zahájena velká oprava věže, která začala pod zvonicí praskat. Příčina trhlin
tkví jednak v nevhodné konstrukci stolice na zavěšení zvonů, kdy při zvonění
vznikají velké otřesy, jednak v nešetrné stavební činnosti (demolice domů a
stavba kina). Věž se proto stahuje ocelovými táhly a plánuje se výměna staré
stolice. Po dobu oprav se tedy omezuje zvonění. Také se připravuje generální
oprava pláště. Zvony
Dříve než byla dokončena stavba původní věže (1650), byl již v
roce 1636 zajištěn velký zvon, který se však za velkého požáru v r.1688 zcela
rozbil. Za horlivého faráře Samuela Wolfa byly pak pořízeny tři zvony: velký,
prostřední a malý. V době působení faráře Tadeáše Faldiny5 přibyl k nim ve věži v r.1714 umíráček, dar od Pauliny Hertschlägerové, a později další zvonek ze zrušené
růžencové kaple na náměstí. Bylo tedy ve věži celkem pět zvonů, všechny se
však při požáru v roce 1848 roztavily. Z roztaveného kovu byly u olomouckého zvonaře L.S. Stankeho ulity tři
zvony, z nichž největší vážil 27 q Velký zvon měl na vrchním okraji tento nápis: Post incendium die
XI. Aprilis 1848 sub parocho
et archipresbytero loanne Koziar anno 1849 refusa per Leop. Fr. Stanke Olomucii. V překladu: Po ohni dne 11. dubna 1848 byl (tento zvon) přelit za faráře a
arcikněze Jana Koziara v roce 1849 u Leop. Fr. Stankeho v Olomouci. Uprostřed: In honorem S. Ioannis
Baptistae V překladu: Ke cti sv. Jana Křtitele Prostřední zvon měl nápis In honorem S. Annae V překladu: Ke cti sv. Anny Na menším zvonu byl nápis: In honorem S. Wenzeslai V překladu: Ke cti sv. Václava Bylo k nim připojeno jméno zvonaře a
rok 1850. Tyto zvony posvětil olomoucký světící biskup z Tysebertů
dne 28. května 1850 v Olomouci. Následujícího měsíce byly zavěšeny ve věži
našeho farního kostela. Svým zvukem vybízejí zvony věřící k modlitbě, svolávají je do
chrámu, oslavují význačné části slavných služeb Božích, oznamují úmrtí
věřících a provázejí jejich pohřeb. Za tuto ušlechtilou službu se často
dočkávají nevděku. I zvony farního kostela padly za oběť světové válce. Dnes jsou ve věži farního kostela tři ocelové zvony: dva menší -
Ludviges - 9.IX. Betlém
O Vánocích se do našeho farního kostela přicházejí věřící
poklonit narozenému Jezulátku ve velkém krásném betlémě, obdivuhodném díle
našich lidových umělců. Původní figurky, zhotovené místním řezbářem Janem Hrabcem (1870
- 1936), dal zhotovit Rudolf Vítek z Hluboké ulice. Ten je také polychromoval
a věnoval na začátku 20. let farnímu kostelu. Za působení faráře ThDr. Fr. Kalníka stavěl tento
betlém Ludvík Lang, stolař-důchodce, a to v letech 1951-1956 na podstavci
shořelého oltáře v kapli sv. Anny. Vše uvádí pan Josef Lang6 ve vzpomínkách na svého otce. V roce 1957 byl původní betlém obohacen novými postavičkami a
dalšími scenériemi. Pocházejí z dílny dosud žijícího vynikajícího řezbáře p.
Ondřeje Gawlase. Od té doby bývá betlém umístěn v
kapii sv. Kříže. Hřbitov a krypty
Okolo farního kostela byl odedávna hřbitov, obehnaný zdí a roku
1649 posvěcený vratislavským světícím biskupem Baltazarem z Liesů. Zpočátku byli na něm pochováváni všichni farníci.
Když obyvatel ve městě přibývalo a hřbitov už nestačil pro všechny občany,
byli zde pohřbíváni jen měšťané, ostatní pak na hřbitově u kostela sv. Jošta. Za vlády Josefa II. v rámci všeobecného nařízení,
že ve středu města nesmějí být hřbitovy, byl hlavní hřbitov okolo farního
kostela zrušen a pohřbívání všech farníků přeneseno na hřbitov u sv. Jošta, který byl rozšířen. Ve farním kostele byly krypty a v nich byli pochováváni místní
duchovní a osoby o kostel zvlášť zasloužilé. V polovině 17. století byla vybudována zvláštní, ale poměrně
těsná krypta v presbytáři (před oltářem), poslední byl v této kryptě pohřben
frýdecký farář Karel Ibram ze Suché v roce 1770. Tento farář dal v roce 1768 zhotovit prostrannou kryptu pod
kaplí sv. Anny. Sv. Jan Křtitel
Náš farní kostel je zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Připomeňme si
základní údaje o životě tohoto světce, Ježíšova předchůdce, o němž Kristus
řekl: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan“ (L 7,
28). Janovými rodiči byli jeruzalémský kněz Zachariáš
a Alžběta, příbuzná Panny Marie; jeho narození jim předpověděl anděl ( Janův otec Zachariáš předpověděl o
Janovi: „Ty dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás osvobodil ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ Lk 1, 76-79 Jan Křtitel byl o šest měsíců starší než Pán Ježíš, proto se
jeho narozeniny slaví 24. června. Sv. Janovi, jenž byl Bohem určen za
předchůdce Vykupitele, dostalo se jedinému kromě Panny Marie v liturgii cti,
že se slaví jeho narození. Asi hodinu cesty od osady Ain Karin, Bohoslužby ve farním kostele (1918-1945 )
V době 1. republiky i za 2. svět. války, působili v duchovní
správě frýdecké farnosti vedle faráře, čestného děkana ThDr.
Josefa Müllera (ve funkci faráře ve Frýdku byl v
l.1912-1947), tři kaplani a tři kněží - katecheti.
Zatímco kaplani obstarávali výuku náboženství v Lískovci a Starém Městě, na
městských školách vyučovali náboženství katechetové s učitelskými úvazky počtu
hodin, vedeni administrativně i honorováni jako členové učitelského stavu. Ve farním kostele byly ve všední den slouženy dvě mše svaté. V
sedm hodin chodíval k oltáři přesně s odbíjením věžních hodin pan děkan,
bývalý profesor vojenské akademie. Druhá mše byla „osmá“, často zádušní,
sloužená za zemřelého, zpravidla po pohřbu z předešlého dne. Nedělní
bohoslužby bývaly čtyři: „ranní" v 7 hod., „školní“ pro mládež v půl
deváté s krátkou promluvou, kterou celebroval některý z katechetů, ve čtvrt na
deset mše sv. pro farníky německé národnosti (podle sčítání v roce 1921 žilo
ve Frýdku 7232 Čechů a 1992 Němců) a v půl jedenácté „velká“ s delším kázáním
před mší svatou. Nedělní odpoledne bylo vyhraženo křtům
a po nich následovaly nešpory s požehnáním. Vzájemné vztahy mezi věřícími obou národností byly přátelské,
obě měly zastoupení v pěveckém sboru vysoké úrovně, v kostelním výboru i v
ostatních kostelních funkcích. S osídlováním pohraničí po odsunu Němců tam odchází zajišťovat
pastoraci mnoho kněží z vnitrozemí. Také ve Frýdku je počet kněží v aktivní
službě stále umenšován a postupně znemožňováno působení kněží - katechetů ve
školách, zato roste bdělá pozornost policie a jejích pomahačů, kteří se často
rekrutují z patologické sedliny společnosti. Domnívali se, že zničí víru a
církev, že bude vládnout „vědecký světový názor“. Boží cesty jsou však
nevyzpytatelné! Význačné osobnosti
z dějin duchovní správy farnosti
Frýdecký farář Josef Karel Šíp (1751-1836)
vynikající historik, zvelebitel kostelů, organizátor a diplomat Stal se farářem ve Frýdku v roce 1788 po rezignaci faráře
hraběte Pražmy. Narodil se 5. března 1751 ve Frýdku. Studoval nejprve v Příboře u piaristů, pak v Olomouci u jezuitů filozofii a
teologii. Dosáhl hodnosti magistra filosofie a bakaláře teologie. Poněvadž k
přijetí kněžství neměl ještě potřebný věk, věnoval se zatím studiu civilního
práva a po dvouroční praxi u arcibiskupské konzistoře v Olomouci byl v roce
1774 vysvěcen na kněze a na podzim téhož roku se stal kaplanem v rodném městě
a sekretářem generálního vikáře Pražmy. Roku 1779 byl jmenován farářem v
Dobré (ve 28 letech). V Dobré ho zastihla reorganizace duchovní správy,
kterou zahájila vláda císaře Josefa II. Od dobrodinské
farnosti byly odtrženy Morávka, Pražmo, Krásná, Skalice, Janovice, Malenovice, Staré Hamry, Nová Ves a Baška.
Přifařeny zůstaly jen obce Nošovice, Vyšní a Nižní
Lhoty a Vojkovice. Po vydání tolerančního patentu
začaly v dobrodinské farnosti odpady od katolické
církve. K augsburskému vyznání se tam přihlásilo 36 farníků. Poddaní věřili,
že císař Josef II. má v úmyslu zrušit robotu. Augsburské vyznání nazývali
císařským domnívajíce se, že císař je mu nakloněn a že si přeje, aby se
poddaní k němu hlásili. Roku 1788 se stal Šíp farářem ve Frýdku. Od roku 1806 zastával
také úřad generálního vikáře. Byl to nejen zbožný kněz nevšedního nadání a
vzdělání, ale i schopný organizátor. Jeho hlubokému zájmu o historii vděčíme
za dvě základní práce o dějinách frýdeckého farního kostela a poutního chrámu
P. Marie: Liber ecclesiae parochialis
S. Joannis Bapt. Freidecae de anno 1826
(Kniha o farním kostele sv. Jana Křtitele ve Frýdku z r. 1826) a Liber ecclesiae beatae Virginis Mariae Fridecae de anno 1835
(Kniha o chrámu blahoslavené Panny Marie ve Frýdku z r. 1835). Napsal je v latinském
jazyce, jehož byl výtečným znalcem. Šípova Kniha o farním kostele je zároveň
jediným zdrojem podrobnějších informací o dějinách kostelíka sv. Jošta. Dále je třeba podtrhnout, že to byl J. K. Šíp, který obratným jednáním
se státními úřady zabránil strohé aplikaci nařízení Josefa II., podle něhož v
městě mohly být jen dva kostely, farní a pohřební, a tak zachránil poutní
chrám P. Marie před zrušením a případným zbořením, které postihlo např.
poutní chrám na Hostýně. Šíp dal také postavit hlavní oltář chrámu P. Marie (ukončen roku
1795), jehož šťastně řešená architektura zvyšuje monumentalitu celého
chrámového prostoru. Za svého dlouhého všestranného působení ve zdejší duchovní
správě nezapomínal ani na kostel sv. Jošta.
Shledal, že kostelík je zcela zpustlý a špinavý (píše doslovně: „vypadal
skoro jako chlév“). Byl tak zanedbaný proto, že na hřbitově u sv. Jošta byli pochováváni většinou chudí farníci, kdežto
pohřby zámožnějších a významnějších farníků se konaly mnohem slavnostněji ve
městě, ve farním kostele a na jeho hřbitově. Šíp se rozhodl zchátralý
kostelík opravit. Dal jej omítnout, zvenčí i uvnitř vybílit, položit novou
dlažbu z pálených cihel a pořídil nové lavice. Oba postranní oltáře byly
původně obráceny čelem k věřícím. Opíraly se o dubový trám, který procházel
napříč lodí, a tak kostel zatemňovaly a zároveň i hyzdily. Proto dal Šíp trám
odstranit a oltáře přistavit ke zdi. Roku 1791 byla na místě poškozené
věžičky postavena dřevěná zvonice, ve které byl zavěšen nový umíráček.
Nákladem dobrodince kostela sv. Jošta P. Jana
Kubíčka, frýdeckého rodáka a kaplana v Koňské u Těšína byly pořízeny nové
varhany a následujícího roku kazatelna. Zhotovil ji brněnský sochař Ondřej Schweigel, který též pracoval na stavbě hlavního oltáře v
mariánském chrámu. Roku 1803 byla před hlavním vchodem kostela sv. Jošta postavena a červenou barvou natřena předsíň
(atrium), která měla sloužit k ochraně proti dešti a k případnému uložení
tělesných schránek nebožtíků do té doby, než byli pochováni. To se však
stávalo jen výjimečně, pohřby se konaly zpravidla z domu zemřelého. Šípovou zásluhou byla vytvořena krásná prostora kolem
mariánského chrámu a za jeho působení byly postaveny ve farním kostele
varhany. Nezapomínal ani na filiální kostel v Lískovci, kde místo dosavadního
dřevěného vystavěl roku 1790 nový z pevného materiálu. Zemřel ve Frýdku 6. ledna 1836 ve věku 85 let. Frýdeckou farnost
vedl plných 48 let. P. Karel Findinský (1833 -1897)
generální vikář a historik farního kostela Narodil se 5. února 1833 ve Frýdku. Jeho předek pocházel z
Litvy. Otec Albert, měšťan a kovář, matka Veronika, dcera Josefa Kuče, měštěnína. Navštěvoval obecnou školu u frýdecké
fary, po soukromém studiu vstoupil do 4. třídy těšínského gymnázia, kde v
roce 1852 maturoval s výborným prospěchem. Bohosloví studoval na teologické
fakultě v Olomouci a vysvěcen byl 6. července 1856 arcibiskupem Fürstenbergem a 17. srpna 1856 slavil v mariánském
poutním chrámu své prvotiny. Po vysvěcení působil 14 let v Těšíně, 6 let jako vikář a 8 let
jako tajemník generálního vikariátu. V březnu 1870 byl ustanoven farářem ve
Frýdku. Jako farář vykonal pro město mnoho užitečného a prospěšného, zvláště
dbal o české národní potřeby. Nechal upravit věž farního kostela, obnovil a
vyzdobil kaple a pořídil nové varhany. Kolem poutního chrámu dal pořídit
umělecky velmi cennou křížovou cestu a Římskou kapli. Jeho přičiněním byla
vystavěna první městská nemocnice a uskutečnil také stavbu kněžského domu pro
kněze - důchodce, k němuž dal podnět P. Josef Onderek,
skalický farář. Za svou obdivuhodnou činorodost byl r.1879 jmenován děkanem,
r. 1882 radou generálního vikariátu a v r. 1891 farářem v Těšíně.
Následujícího roku se stal generálním vikářem a téhož roku byl jmenován
čestným kanovníkem katedrály ve Vratislavi a prelátem s právem nosit všechny
odznaky biskupa. Zodpovědný úřad generálního vikářství v tak různorodém kraji,
kde na sebe narážely zájmy národnostní, stavovské a náboženské i moderní
proudy politické brzy vyčerpaly jeho síly. Po třech letech vysilující práce
zemřel 9. září 1897. P. Karel Findinský jako člen městského
zastupitelstva ve Frýdku hájil spravedlivé české požadavky. Svého
vynikajícího postavení využíval k prospěchu slovanské věci na Těšínsku proti liberálním velkoněmeckým snahám. Jako
generální vikář bránil slovanské kněžstvo proti germanizačním intrikám a
statečně se ho zastal i proti samotnému vratislavskému biskupu Jiřímu Koppovi, dokonce i proti zemskému prezidentu slezskému, u
něhož jak polské, tak české kněžstvo bylo Němci nařčeno z národnostní
nesnášenlivosti a štvanic. Obhájil s úspěchem Svazek slezských katolíků,
vedený většinou kněžími, jakož i tehdejšího polského katechetu P. Jos. Londzina z Těšína. Němci
pak při pohřbu P. K. Findinského 11. září 1897 zorganizovali
pobuřující demonstraci. Když na kazatelnu ve farním chrámu vystoupil P. Josef
Londzin, aby zesnulému poděkoval za vše, co pro
katolické Slovany vykonal, zvedl se majitel panství v Dolních Bludovicích Rohrman a s ním i ostatní němečtí liberálové opustili
kostel. I tato epizoda podává svědectví, na jaké těžkosti narážel
generální vikář, nechtěje být poslušen Němců s
velkoněmeckým programem - losvonromistů. P. K. Findinský nekompromisně a s plným nasazením hájil
spravedlivou věc. Napsal Dějiny farního kostela sv. Jana Křtitele ve Frýdku a
vydal je roku 1876 vlastním nákladem. Vyšly česky i německy. Kostelní patronát
Roku 1613 vystavěl Jan Bruntálský z Vrbna
u kostela faru a postoupil listinou z 15. června 1617 patronátní právo8 tehdejšímu vratislavskému biskupu Karlovi a jeho
nástupcům. Postoupením tohoto práva vratislavskému biskupu chtěl Jan
Bruntálský preventivně zajistit katolické pozice na frýdeckém panství. Od tě
doby byli patrony vratislavští biskupové nebo majitelé frýdeckého panství,
ale jen tehdy, když jim toto právo propůjčil bud' ad dies
vitae (na doživotí) pro jejich osobu, nebo na několik generací. Do roku 1573 byla patrony knížata těšínská, protože panství frýdecké
i s městem patřilo jim. Pod patronátem držitelů panství frýdeckého od roku 1573 - byli
to hlavně Bruntálští z Vrbna, Oppersdorfové,
Pražmové a konečně až do vzniku samostatného čs.
státu Habsburkové - dařilo se kostelům dobře, protože je tito patroni štědře
podporovali. A jejich podpory zvláště frýdecký farní kostel potřeboval,
protože postupem času doznal nezaviněně velkých změn. Stojí uvnitř města
blízko bývalých městských zdí, a proto sdílel s městem všechny osudy, které
Frýdek potkaly. Byl nejen svědkem všech pohrom, které město během pěti
století postihovaly, ale i spolutrpitelem. Výjimkou bylo odnětí patronátního práva majiteli frýdeckého
panství hraběti Františku Pražmovi, který se dostal
do sporu s frýdeckým farářem Václavem Faldinou,
když si chtěl přivlastnit část příjmů z poutí. Dal sochu Panny Marie z kaple
na Vápenkách přenést do zámecké kaple, ale lid zámek obstoupil a dva měsíce
jej střežil, až byl hrabě přinucen sochu vrátit na rozkaz císaře Karla VI.
listem ze dne 31. března 1712. Tehdy musel vrátit i peníze z ofěry, které si
kdysi přivlastnil. Pražma chtěl na Vápenkách zřídit klášter, ale ani to se mu
nepodařilo. K poddaným se choval hůře než kterýkoliv z jeho předchůdců.
Zvyšoval poplatky i roboty, proto se nelze divit, že byl nenáviděn a že
nespokojenost lidu propukla ve zjevný odboj, když se tu vyskytl nebojácný
„ochránce“ jeho práv Ondřej Šebesta, lidově zvaný Ondráš9, později přetvořený pověstmi na národního hrdinu podobně
jako na Slovensku Jánošík. Vít Kment, varhaník a skladatel
Frýdecko-místecký hudební život od 2. poloviny 19. století je
úzce spjat s Janáčkovou osobností. Základy k tradici novodobého českého
hudebního života na Ostravsku a ve Slezsku položili v závěru minulého století
především varhaníci, převážně žáci brněnské varhanické školy, kteří se kromě
působení na kůrech věnovali činnosti v pěvecko-hudebních spolcích a
pedagogické práci na hudebních školách. Zvlášť významným centrem se stal na
přelomu Vít Kment se narodil 16. června 1894 v Řetové,
okr. Ústí nad Orlicí. Studoval na varhanické škole (1910-1911) u Leoše
Janáčka a konzervatoř v letech 1920-1922. Byl varhaníkem v Rakovníku, ve Strumeni, soukromým učitelem hudby v Brně a od roku 1923
ředitelem kůru ve Frýdku až do své smrti 27. října 1954. Od roku 1932 až do
roku 36 byl dirigentem amatérského symfonického orchestru ve Frýdku. Napsal
varhanní skladby Introdukce a Passacaglia, které byly 1. listopadu 1931
provedeny v čs. rozhlase. Kromě církevních napsal také mnoho světských skladeb: 18 slezských
tanců Našemu kraji, mužské sbory Jak svítí slunce, lehčej
se nám dýchá, Okolo Frýdku (2 řady), Rodná země, Modlitba dělnická, Slezák,
sólové písně,15 lidových písní ze Slezska, melodram O rodné zemi a řadu
skladeb pro dechovou hudbu, smyčcový orchestr, violoncello a klavír, smyčcový
kvartet, scénickou hudbu k loutkové hře a mnoho dalších drobnějších prací. Pan ředitel Vít Kment jako znamenitý varhaník, mimořádně
talentovaný hudebník a dirigent, ale i nesmírně ušlechtilý a skromný člověk
po tři desetiletí zajišťoval obětavě vysokou úroveň liturgických obřadů.
Hluboké dojmy z prožívání jeho uměleckých produkcí zejména o vánočních a
velikonočních bohoslužbách se svou podmanivostí vryly do paměti několika
generací. Podstatně přispěl k rozvoji hudebního života v našem městě a
zasloužil se o vynikající hudební vzdělání mnoha desítek mladých lidí - svých
žáků. Ač rodem z Čech přizpůsobil se tradicím a cítění zdejšího lidu a
vychoval řadu výtečných zpěváků a hudebníků. V letošním roce si vděčně připomínáme sté výročí jeho narození a
40 let uplyne od náhlého úmrtí této vynikající osobnosti frýdeckého
náboženského a kulturního života. O úctě k jeho osobě a mimořádné oblíbenosti svědčí obrovská
účast občanů na jeho pohřbu, který se konal z mariánského kostela. Zemřel
poměrně mlád, nedokončiv své tvůrčí záměry. Věříme, že ho Všemohoucí za jeho
oddanost vznešené službě odměnil životem, u něhož otázka délky ztrácí smysl. Po smrti znamenitého varhaníka pana Jiřího Černého (v září 1981)
doprovází obětavě liturgické obřady hrou na varhany pí Brigita Koflerová. V případě potřeby ji při mešní oběti ochotně
zastupuje pí Helena Liberdová. Poslední dobou se s
nimi o varhanní doprovod podílí p. Josef Vojvodík,
který je zároveň technickým administrátorem frýdeckého děkanátu, a pí prof.
Martina Zelová. Nelze opomenout ani všechny obětavé zpěvačky a zpěváky
chrámového sboru, léta už pod vedením kultivovaného regenschoriho pana Josefa
Žižky: Nepřehlédněme též nadšené lektory, ministranty i ty, kteří se v domě
Božím starají o pořádek, čistotu a květinovou výzdobu, všechny věřící oddané
službě ad honorem et maiorem Dei gloriam.
Organizace
církevního života ve Slezsku
Kněžský seminář ve Vidnavě
Do roku 1899 studovali bohoslovci z čs. části vratislavské
diecéze mimo vlastní diecézi, a to ponejvíce na teologické fakultě v Olomouci
a v semináři měli dokonce vyhrazenou svou vlastní část. Kardinál dr. Jiří Kopp, biskup vratislavský, k jehož cti nutno přiznat, že
za dobu, kdy stál v čele diecéze, na jeho podnět a dík jeho velkorysé štědrosti
bylo postaveno na 650 diecézních objektů: kostelů, kaplí, klášterů a
nejrůznějších dobročinných ústavů, ve svém nacionalismu a germanizačním
snažení nelibě nesl, že bohoslovci studující v Olomouci se ve svém slovanském
národnostním cítění a vlastenectví upevňují a zocelují, a když po svém
vysvěcení přicházejí do duchovní správy, působí ve svém vlasteneckém duchu
rozporně s jeho germanizačním snažením. Proto se rozhodl zřídit vlastní ústav pro vzdělávání kléru v
čistě německém kraji, v městečku Vidnavě, ve frývaldovském (jesenickém), nyní šumperském
okrese. Dne 17. října 1899 se začalo s přednáškami v nové krásné budově
kněžského semináře. Fundamentální teologie, dogmatika a morálka se přednášely
latinsky, všechny ostatní obory německy. Ústav byl vybaven bohatou knihovnou,
jež byla k dispozici nejen profesorům, ale i alumnům.
V semináři studovali bohoslovci tří národností: české, polské a
německé. Byli sdruženi ve svých národnostních kroužcích. Každý kroužek měl
svou knihovnu. Klidný život skončil na podzim roku 1938, 6. října obsadila Vidnavu německá vojska. Po dobu trvání studovalo ve vidnavském
semináři celkem 486 bohoslovců. Po první světové válce mezinárodní komise v Paříži rozdělila
Slezsko mezi dva státy. Území za řekou Olší připadlo státu polskému jako
polské Slezsko, území mezi řekou Olší a Ostravicí na jihu, s Opavskem a
Jesenickem na severu bylo přiděleno československému státu. Přece však zde zůstalo jedno pojítko, pojítko duchovní,
církevní. Vratislavského biskupa na našem území zastupoval arcibiskupský
komisař, sídlící někdy v Českém Těšíně, jindy v Karviné a v Jeseníku. Těžce nemocný kardinál Bertram, který
konec 2. světové války prožil na svém letním sídle v Javorníku, kde také
později zemřel a je pochován, jmenoval dr. Františka Onderka dne 21.6.1945
zvláštním arcibiskupským pověřencem pro správu čs. části arcidiecéze
vratislavské. V Římě pak iniciativu kardinála dokončili tím, že preláta dr.
Onderka ustanovili samostatným apoštolským administrátorem. A tak poprvé v
dějinách našeho Slezska zde vznikla církevní autonomie - apoštolská
administratura se sídlem v Čes. Těšíně. Tato
církevní instituce byla rozhodnutím papeže Pavla VI. ze dne 30.12.1977
zrušena a čs. část vratislavské arcidiecéze byla připojena k arcidiecézi
olomoucké. Msgre ThDr. František Onderek
Narodil se v Bruzovicích u Frýdku
13.10.1888 jako šesté dítě venkovského krejčího. Vystudoval s vynikajícím
prospěchem místecké gymnázium. Po maturitě vstoupil do semináře ve Vidnavě. I zde předstihl svým nadáním a prospěchem všechny
své kolegy, i když se v semináři přednášelo jen německy. V červenci 1912 byl
v kapli na zámku Jánský vrch v Javorníku vysvěcen na kněze. Po studiu ve Vídni nastupuje jako kaplan a katecheta ve Slezské
Ostravě. Po skončení války byl ustanoven ve vidnavském
semináři profesorem pastorálky a katechetiky. V roce 1921 je na Karlově
univerzitě v Praze promován na doktora teologie. Ve Vidnavě
pak zůstává plných 25 let. 21.6. 1945 jmenoval kardinál Bertram
dr. Onderka zvláštním arcibiskupským pověřencem pro správu čs. části
arcidiecéze vratislavské. Ke správě odpovědného úřadu měl dr. Onderek všechny předpokládané schopnosti a vlastnosti.
Znal dobře národnostní a náboženské poměry na Těšínsku
i na Jesenicku z doby svého 25 letého působení ve Vidnavě a z výkonu svého úřadu oficiála arcibiskupského
komisaře v době před vypuknutím 2. světové války. Znal dobře skoro všechny
kněze východního i západního Slezska. Mnozí byli jeho konseminaristy,
jiní bývalými žáky ve Vidnavě. Svatý Otec Pius XII.
jmenoval dr. Onderka apoštolským administrátorem s plnou pravomocí
rezidenčního biskupa s výjimkou udílet vyšší svěcení. Dílo pacifikace církevních poměrů válkou rozrušených se dr.
Onderkovi podařilo díky jeho prozíravosti, demokratickému vystupování,
životní zkušenosti a především jeho houževnatosti. Stojí jistě za zmínku, že v kritickém létě 1949 stál dr. Onderek na straně biskupů, kteří v memorandu protestovali
proti státní „Katolické akci“, proti zavírání kněží za to, že plní své stavovské
povinnosti, proti soustavnému urážení církve a papeže, že je agentem
imperialismu. Proti kněžím, kteří byli iniciativní při podávání protestních
rezolucí, zakročila tehdy Bezpečnost. Bylo zatčeno několik vikářů a děkanů,
též apoštolský administrátor českotěšínský
František Onderek. K dokreslení obrazu msgre Františka
Onderka je vhodné se zmínit o jeho lásce k českému písemnictví, české knize,
k starým náboženským tiskům, k literatuře o Slezsku, k umění vůbec, o jeho
vřelém vztahu k rodnému kraji a rodné farnosti. Nutno také vzpomenout na jeho úzké a přátelské styky s četnými
umělci, básníky, malíři. Vzpomeňme alespoň Petra Bezruče,
Maxe Švabinského a Cyrila Boudy. Bohatý život a intenzívní celoživotní práce nahlodaly jeho
zdraví, ozvala se zhoubná nemoc. Ještě v červenci 1962 oslavuje v kruhu svých
kněží a četných přátel zlaté kněžské jubileum. Po této slavnosti je již
natrvalo upoután na lůžko a ve středu 24. října 1962 umírá. Všechno kněžstvo
a celý kraj se s ním rozloučil v Českém Těšíně, odkud byl převezen a uložen
do půdy své rodné obce. Faráři a
administrátoři ve Frýdku od vzniku samostatného čs. státu
P. ThDr. Josef Müller
(1912 -1947)
Narodil se 10. března 1876 ve Frýdku, maturoval na hranickém gymnáziu
v roce 1895. Bohosloví studoval v Olomouci a Vidnavě.
Na kněze byl vysvěcen 26. července 1900. Působil jako kaplan na Morávce a v Petrvaldě. Dosáhl
hodnosti doktora teologie a byl jmenován profesorem náboženství na
akademickém vojenském učilišti ve Vídeňském Novém Městě. Později zastával
funkci vojenského přidělence rakousko-uherského vyslanectví v Číně.
Procestoval Čínu, Japonsko, Indii, Svatou zemi a Egypt. Ovládal čínštinu,
ruštinu a hebrejštinu. Po smrti frýdeckého faráře Ondřeje Kučery byl ustanoven
1. února 1912 farářem ve Frýdku. Po 1. světové válce byl místopředsedou
Jednoty katolického duchovenstva. V té funkci jej požádal zemský prezident
Šrámek o podporu nově jmenovaného generálního vikáře P. Stanislava Weissmanna proti generálnímu vikáři P. Kolkovi,
protičesky zaujatému. V roce 1927 byl P. Müller
jmenován arciknězem frýdeckého děkanství. Projevil mimořádnou statečnost,
když v době německé okupace vyhotovil několika židovským rodinám arijské doklady a zakázal nacistickému duchovnímu P. Waltru
Maierovi přístup k oltáři. Je autorem pozoruhodného
cestopisu Eine Reise nach
China und Japan. Vedle běžných oprav byla za něho
provedena výměna šindelové střechy, oprava věží a fasády a vymalování
mariánského kostela. P. Karel Blahut (1947 -1950)
Za jeho působení obdržel poutní chrám P. Marie novou omítku a
místeckým sochařem Vladimírem Brázdilem byla
zhotoven kopie sochy P. Marie v životní velikosti. Slavnost jejího posvěcení
se konala v neděli 31. srpna 1947. Socha byla umístěna mezi věžemi nad průčelím
chrámu. P. Blahut byl jmenován farářem v Karviné-Fryštátu. P. ThDr. František Kalník
(1950 -1967)
Dal v roce 1953 vymalovat mariánský kostel a zakoupil pro něj
velký křišťálový lustr. V roce 1961 nahradil šindelovou krytinu mariánského
kostela plechovou, V roce 1964 byla provedena nová malba ve farním kostele
uměleckým malířem Pištěkem s dcerou z Hatě u Opavy.
Pro zamýšlenou korunovaci nechal zhotovit z darů zlatých předmětů farníků a
poutníků zlatou korunku zdobenou drahokamy. Byl přeložen do Vratimova10. P. Jaroslav Elšák (1967 -1969)
Demontoval částečně světelnou oltářní výzdobu mariánského
kostela. Byl přeložen do Bílé. P. Bohuslav Jedovnický, redemptorista
(1969 -1972)
Provedl drobné opravy křížové cesty u mariánského kostela. Odchází do Hnojníka jako duchovní pro
Domov důchodců v Komorní Lhotce. P. Stanislav Valošek (1972 -1980)
Dal věže obou kostelů pokrýt měděným plechem. Ve farním kostele bylo
rozšířeno a upraveno kněžiště, v mariánském kostele byla provedena prof.
Jiřím Vaculínem generální oprava varhan. Nechal
postavit lešení pro chystanou opravu hlavního oltáře poutního chrámu. Vážně
nemocen odchází předčasně do důchodu a brzy umírá. P. Jindřich Loriš (1980 -1984)
Pořídil nynější malbu a plechovou střechu farního kostela. Dal
pokrýt šindelem kostelík sv. Jošta. Zahájil
generální opravu mariánského chrámu. Byl jmenován farářem v Čes. Těšíně. P. Edmund Kempný (1984 -1990 )
Dokončil opravu hlavního oltáře v mariánském kostele, dal
pozlatit jeho svatostánek a kazatelnu. Dal provést malbu mariánského kostela,
mramorovou dlažbu rozšířeného kněžiště a nový mramorový obětní stůl, který
byl instalován a posvěcen biskupem J. Vranou na jaře roku 1986. Po požáru v
roce 1989 ve filiálním kostele v Lískovci pořídil novou malbu a nechal
restaurovat oltář, sochy a křížovou cestu. Byl jmenován farářem v Hrabyni. Důležité je nesporně povolání kostelnické. Jeho reprezentant si
musí být vědom, že je služebníkem domu Božího. Ve vděčné paměti starších
farníků zůstává osobnost pana Františka Kotase, který tuto funkci vykonával
56 let, s plným nasazením jako důchodce v letech 1959-80. Vzbuzoval respekt
zevrubnou znalostí liturgických směrnic, místních zvyklostí i chrámového
interiéru, a úctu korektním vystupováním a pravou, nelíčenou zbožností. Tento posvátný úřad oddaně vykonávala téměř 10 let až do svého
vážného onemocnění v roce 1990 pí Františka Parčišová.
V současné době již třetím rokem zastává funkci služebníka oltáře energický a
obětavý pan Miroslav Svoboda. Závěrem je třeba zvlášť ocenit nesmírnou pracovní obětavost
farníků p. Miroslava Špačka a p. Vojtěcha Haince,
kteří - všestranně technicky vybaveni - s profesionální zručností,
obdivuhodným zaujetím a nezištností věnují již po řadu let podstatnou část
svého volného času naléhavé údržbě a restauračním pracím ve všech frýdeckých
kostelích. Kaplani působící
ve Frýdku od konce 2. svět. války až do příchodu redemptoristů
P. Karel Blahut-1944-1947 P. Evžen Štula-1946-1951 P. Otto Furch, mons.
prof.-1950-1951 P. Jaroslav Schneider-1951-1957 P. Josef Holek-1955-1959 P. Josef Bury-1959-1968 P. Jaroslav Řehák-1960-1967 P. Edmund Kempný-1967-1969 P. Josef Štěpánek-1969-1972 P. Josef Čichoň-1969-1972 P. Jan Eisner-1972-1974 P. Václav Altrichter-1973-1974 P. Petr Černota-1974-1975 P. František Lobkowicz-1975-1978 P. Adam Rucki-1976-1977 P. Miloš Gandera-1977-1979 P. František Baroš-1979-1984 P. Jiří Špaček-1984 P. Ludvík Dřímal-1984-1987 P. Petr Přádka-1987-1990 Redemptoristé ve Frýdku
Po listopadu 1989 byli duchovní správou pověřeni redemptoristé,
kterým byl v rámci restitucí navrácen jejich bývalý exerciční dům v blízkosti
mariánského kostela. Redemptoristé, tj. kongregace Nejsv.
Vykupitele, je společnost kněží, potvrzená od Benedikta XIV. brevem „Ad pastoralis“ z 25.2.
1749: založil ji sv. Alfons z Liguori11 19.11.1732 ve Scale u Neapole.
Jejím účelem bylo sebeposvěcení následováním Ježíše
Krista a mimořádně horlivou duchovní správou (misie, duchovní cvičení),
jmenovitě ve prospěch nejopuštěnějších duší. Komunita redemptoristů byla ve Frýdku obnovena před velikonocemi
1990, klášter pak v listopadu 1993: farář - P Josef Čichoň kaplan - P. Jindřich Preis bratr - Josef Marian Vilka 1991/1992 - kaplan P. Miroslav Kadlec 1992/1993 - farář P. Josef Štěpánek kaplani: P. Jindřich Preis (+
26.2.1993), P. Petr Bauchner od července 1993 administrátor - P. Petr Bauchner (29
let) kaplan - P. František Hurina (72 let) důchodci: P. Josef Štěpánek (69 let), P. Vítězslav Šnajderka (75 let), P. Bohumil Hozík
(761et) Náš farní kostel je svědkem pohnuté minulosti, Světlem
přítomnosti a majákem víry. Kéž nás tato cesta do minulosti podnítí k větší
úctě k Božímu domu našeho společenství, k většímu úsilí tento dům chránit,
udržovat a zvelebovat! Literatura
Findinský, R: Dějepis farního kostela u sv, Jana Křtitele, Frýdek 1876 Hosák, L.: 700 let Frýdku-Místku, Frýdek-Místek 1965, str. 39 - 48 Ka1us, K: Z dějin města Frýdku ve sborníku 60 let Frýdecké
spořitelny, Místek 1929 Mikoláš. J. L.: Rodáci města Frýdku, Ve Frýdku 1937, Rodáci
města Frýdku, II. díl; rukopis 1953 Mlčák, L.: Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Frýdek-Místek, Ostrava 1980 Šretrová, B.: Letem dějinami Frýdku, VMO
38,1933, str. 98 -107 Valošek, I.: Bruzovice,
Osvětová beseda MNV v Bruzovicích,1970 Vaško, V.: Neumlčená, II. díl, Zvon, Praha 1990 Žáček, R.: Přehled dějin protifeudálního odboje na Frýdecko-Místecku, Frýdek 1980 Žáček, R. - Veselská, J.: Frýdek-Místek,
OVM, F-M 1983 Rozhledy Severomoravského krajského výboru SKD Pacem in terris v Ostravě, časopis,
ročník 1976
PhDr. K. Novák & Duchovní
správa, 1994
Zdroj: www.bazilika.net |
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 17.5.2015
|