|
Ponurá kamenná, vodním příkopem
obehnaná budova uprostřed města je středem pozornosti četných návštěvníků Jeseníku.
Je to bývalá vodní tvrz - dnes muzeum, kdysi jediná záštita města, které
nikdy nemělo městské hradby.
Vznik původní, ještě z velké části dřevěné fortifikační stavby, obehnané z
jižní strany trojnásobným vodním příkopem, nutno položit do doby založení
osady Vriwaldu, jak zněl původní název dnešního
Jeseníku. Je to druhá polovina 13. století, tedy doba kolonizačního úsilí,
vedeného ve zdejších horských oblastech biskupy Tomášem I. (1248 -1269) a
Tomášem II. (1270 -1298 ). Ani jeden, ani druhý se přitom neohlížel na
skutečnost, že v tomto pohraničním pásmu, zvaném preseka,
bez svolení vládnoucích knížat pod trestem smrti nesměl být skácen ani jediný
strom. Jejich svévolné počínání vedlo proto k dlouholetému sporu s mladým,
ale ambiciózním vratislavským knížetem Jindřichem IV. (1266 - 1290), jenž
biskupy obvinil, že bez knížecího svolení tu založili 65 nových vesnic, mezi
nimi i Jeseník, a biskupa Tomáše II. r. 1281 povolal před baronský soud.
Biskup se však odmítl dostavit a na oplátku dal knížete do klatby. Jindřich
IV. klatbu nevzal na vědomí a r. 1284 všech 65 vesnic vojensky obsadil,
původní slovanské obyvatele vyhnal a dosadil sem své lidi. K upevnění své
moci dal pak ve všech obsazených vesnicích postavit tvrze nebo aspoň opevněné
dvorce, a pokud v některých vesnicích již fortifikační stavba byla ( např. v
Jeseníku, Mikulovicích, Žulové ), snažil se jejich
obranyschopnost zvýšit výstavbou z kamene.
Až do r. 1290 byly všechny obsazené vesnice v přímé správě Jindřich IV.
Teprve na smrtelné posteli udělil biskupům vévodská práva, včetně horního I
mincovního regálu. O dobrovolném postoupení těchto práv jsou ovšem určité
pochyby, neboť k darovací listině není pečeť knížete připevněna, ale pouze
přiložena - ostatně I pravost listiny samé je dosti pochybná. Také postup
nástupce biskupa Tomáše II., Jindřicha z Vrbna
(1302 - 1319), který si přisvojil titul světského I církevního knížete a tím
automaticky přeměnil celé zdejší území v samostatné knížectví, osvětluje
postup církve při získávání majetku v 13. a 14. století.
Dnešní půdorys tvrze, jak ukázal archeologický průzkum při generální opravě v
r. 1975, vznikl až při pozdějších stavebních úpravách. Původní terén se
nacházel 3 m
pod dnešní dlažbou nádvoří a tehdejší tvrz tvořila pravděpodobně čtvercová
věžovitá stavba, jejíž 190
cm silné zdivo je velmi pečlivě lícováno a má na
severní straně dodatečně zazděný 110 cm široký vstupní otvor. Šlo zřejmě o
tehdy obvyklou věžovitou obrannou I obytnou stavbu, o níž lze snad
předpokládat, že je dílem zmíněné již snahy Jindřich IV. O lepší fortifikaci
jím obsazené vsi. Věž sloužila svému účelu nejméně do konce 14. Století, kdy
pro své malé rozměry a patrně také pro nedostačující obranyschopnost už
nevyhovovala zvyšujícím se nárokům držitelů obce. Proto došlo ke stržení
horní části a základní zdivo bylo zasypáno. Vyhloubením příkopu a po jeho
naplnění vodou vznikl umělý ostrůvek, na němž byla nově postavena izolovaná
jednopatrová stavba pravidelného obdélníkového tvaru, 30 x 20 m, s 8 m vysokou a 3,30 m silnou obalovou zdí,
chráněnou zmíněným již příkopem ve tvaru elipsy.
Tvrz je postavena z neopracovaného , převážně metakvarcitního
lomového kamene, zřejmě ze stráně západního svahu Zlatého chlumu, něco málo amfibolitu,
přimíšeného do zdiva, pochází z Křížového vrchu a valouny křemene jsou patrně
z výkopu příkopu. Navenek stavba neměla jediné okno, místo nich tu byly jen
tmavé otvory úzkých 120 cm
vysokých střílen, rozmístěné nepravidelně ve výši 6 m. Dodnes je patrné původní
široké cimbuří se zbytky nosných trámů dřevěného podsebití, obíhajícího kolem
celé stavby. Jediné spojení s vnějším světem tvořila nepříliš široká branka
na jižní straně - tedy na straně opačné, než je tomu dnes. Tvrz neměla věž,
ale zdá se, že měla předbraní na jihozápadním vnějším okraji příkopu. Zcela
neomítnutá stavba působila ponuře, přímo z ní čišel chlad a středověká
krutost.
Otázkou je, kdo vlastně se pro tuto novou stavbu rozhodl. Velmi pravděpodobně
to byl rod Mušínů, který tvrz I ves získal po r.
1378, držel tento majetek bez přestávky až do r. 1433 a měl ke stavbě I
dostatečné finanční prostředky.
Během doby došlo samozřejmě k mnoha přestavbám uvnitř tvrze, takže původní
zástavbu a pozdější přístavby k obalové zdi lze dnes určit jen odhadem.
Ačkoliv nebyl dosud nalezen ani jeden architektonický článek, který by
umožnil bližší datování, je možné jednotlivé stavební etapy stanovit aspoň
podle různého druhu zdění, odlišného stavebního materiálu či přizdívky bez
zalícování do stávajícího zdiva. Nesporně nejstarší je podélná jižní budova,
stavěná současně s obalovou zdí. Její sklepení s původní valenou klenbou s
typickými stopami po bednění a vazbou s obalovou zdí o tom svědčí zcela
jednoznačně. Dokladem o pozdější přístavbě křídel - východního a západního -
je objev studny, zasypané teprve 17.století, kterou bylo nutno při dodatečné
přístavbě překlenout odlehčující valenou klenbou.
O původním dělení obytných místností lze dnes s určitostí říci jen velmi
málo. Zachované kapsy pro nosné trámy svědčí o plochostropých místnostech,
které byly mnohem nižší, než je tomu dnes, takže dnešní mezipatro bylo patrem
prvním a dnešní první patro bylo patrem zvýšeným. Komunikaci mezi
jednotlivými místnostmi zajišťovala uvnitř nádvoří oběžná krytá galerie,
přístupná schodištěm, a to do každé místnosti zvláštními dveřmi. K osvětlení
místností sloužila jen malá okna z nádvoří. O tom, že šlo skutečně jen o
fortifikační stavbu, svědčí, že tehdy již zcela běžné zpohodlnění pro ženské
osazenstvo, např. zateplení obytných místností dřevěným roubením, nebylo
nalezeno. Jedinou stopu po krbu bylo možno zjistit v 1. patře, tedy patrně v
původním sále či obytné místnosti držitele tvrze.
V 15. století došlo též k přeložení vchodu do tvrze na severní stranu a starý
vchod na jihu byl zazděn. Severní hradební zeď byla proražena širokým otvorem
a nově vzniklý vchod byl ozdoben hrotitým obloukem z tesané žuly, bez
jakékoliv profilace, jen s mírně zkoseným okrajem. Mohutná, dovnitř otvíraná
brána byla zajištěna silným příčným trámem, zasunovatelným do zdi. Důvod pro
změnu vchodu byl zcela jednoznačný. Stále se rozrůstající osada, vlastně již
město, dávno překročila pomyslnou čáru souběžnou se severní - dosud zadní zdí
tvrze a poměrně zámožný patriciát, sídlící na vznikajícím velkém čtvercovém
náměstí města, nechtěl, aby se k němu tvrz obracela zády.
Je velmi pravděpodobné, že z téže doby pochází i věž, která kupodivu nebyla
přistavena k čelní zdi, nýbrž asi 1,5 m od ní a byla s ní spojena jen dvěma prampouchy (rozpornými oblouky), z nichž západní byl
opěrou pro úzkou zídku, spojující věž teprve ve výši 1. patra s čelní zdí.
Věž sama byla přístupná jen po malém padacím můstku, spouštěném z úzkých
dvířek obranné chodby v síle čelní zdi. Stavba věže měla zajistit co nejúčinnější
boční palbu obránců, tzv. flankování. Kolébkový
padací most přes vodní příkop, uzavírající při zvednutí vchod do věže,
otevřel současně vlčí jámu v jejím přízemí. Spodní část věže byla kamenná,
dvě horní patra hrázděná. Ve stejnou dobu bylo dozděno I cimbuří a koruna
zdiva byla zvednuta o celý metr. V novém zdivu bylo ponecháno jen 16 šikmých
střílen ve výši dnešního 2. poschodí.
Je velmi pravděpodobné, že všechny tyto stavební úpravy prováděl znamenitý
válečník Hynek Mušín z Frývaldova
a na Hoštejně, stoupenec Husův, jehož pečeť se
objevuje na protestním listě proti upálení Mistra Jana a jenž byl pro své
smýšlení v r. 1422 biskupem zbaven všech funkcí a statků. Rod Mušínů držel však tvrz I město nadále, protože majetek
převzal Hynkův bratranec Hanuš, navíc odměněný biskupem Konrádem z Olešnice 100 markami za škody, které utrpěl on I jeho
otec Günther ve válkách s husity. Válkami zadlužený
biskup byl nucen udílet své statky lénem, aby mohl splatit dluhy. A tak někdy
kolem r.1435 získala město i tvrz paní Anna Clodehocková,
zvaná též Eichelbornová, která biskupovi ve válce
finančně vypomohla. Že nešlo o částku malou, je vidět z listiny, kterou se jí
postupují na dobu několika let veškeré příjmy města Nisy. Paní Anna držela
Jeseník až do r. 1453, kdy jej vykoupil biskup Petr Nowak.
Později se Jeseník dostal do rukou vdovy po Hynku Mušínovi,
Anny, která v r. 1463 společně se svým synem Kuncem prodala tvrz I město
Hynkovi z Mórowa. Ten však brzy zemřel a od vdovy
po něm, Berty z Nimpsche, jej v r. 1468 koupil biskup
Rudolf z Rüdesheimu, který se obával, že ve válce s
Jiřím Poděbradským by slabé ženské ruce neudržely ani tvrz, ani město. Do
konce 15. Století se pak v držení města vystřídalo několik majitelů, z nichž
za zmínku stojí rytíř Urban Stosch, jenž musel při
koupi města složit biskupovi zvláštní přísahu věrnosti, neboť jeho příbuzní
žili s biskupem v nepřátelství.
V r. 1492 dostal město i hrad lénem Leonard Vogel, vratislavský měšťan, ale -
jak se později ukázalo - za jeho osobou se skrýval bohatý kupecký rod Fuggerů z Augšpurku. V r. 1506 získal Jeseník od biskupa
Jana Thurzy právo svobodného města horního a v r.
1510 se ujal správy panství sám Jakub Fugger,
počítající s bohatým výnosem zlatých dolů v blízkosti města. Fuggerové, zastoupeni později svými úředníky Janem Süssem a Jindřichem Reibischem,
drželi hrad až do r.1547, kdy se stal osobním majetkem biskupa Baltazara z Promnic a po jeho smrti stolním statkem biskupství.
Jedinou hmotnou památkou na osudnou dobu třicetileté války je kamenný kříž,
nalezený v r. 1901 na bývalém pozemku katovny a zazděný dnes v nádvoří zámku.
Nápis na něm svědčí o tom, že kat Michael Wachsmann
byl v r. 1646 zastřelen Švédy. Otázkou ovšem je, zda kat opravdu zahynul
švédskou kulkou. Švédové skutečně v r.1646 v Jeseníku s malým výpalným
oddílem byli, ale událost sama spadá již do doby známých jesenických procesů
s čarodějnicemi, které brutalitou, s jakou byly vedeny, nemají obdoby v
našich zemích. Kat tedy mohl zemřít i rukou vraha - mstitele.
Koncem 17. století došlo ještě k
několika stavebním úpravám tvrze; tak byl opraven padací most, nově pokryta
střecha věže a také černá kuchyně doznala změn. Kromě toho byla zasypána
studna včetně příklenku. Ale to již význam budovy
jako hradu pomalu upadal. Proto, když v r. 1727 při velkém požáru města byla
budova těžce poškozena, přistoupilo se k její důkladné přestavbě, při níž
dostala charakter zámku. Budova byla zvýšena o jedno patro, byla proražena
okna na vnější stranu a odbourána dvě horní patra vyhořelé věže. Celou tuto
přestavbu, která si vyžádala značný obnos, financoval tehdejší biskup
František Ludvík, falckrabě rýnský.
Válka o Slezsko v letech 1740 - 1742 postihla Jeseník několikrát a nevyhnula
se ani zámku. V březnu 1741 při náhlém přepadu města pruským vojskem byl v
zámku na příkaz pruského krále Bedřicha II. zatčen tehdejší vratislavský
biskup kardinál Sinzendorf. Budova hradu ani
pozdějšího zámku se nikdy nehonosila zvláštní výstavbou, ani uměleckými díly.
A přece zde v letech 1794 - 1798 našel své dočasné působiště jako biskupský
hejtman nadaný hudebník a slavný komponista Karel Ditters
z Dittersdorfu, autor úspěšné opery Lékař a
lékárník.
S koncem feudálního údobí zanikl význam budov jako sídla vrchnosti a ze zámku
se stala pouhá správní budova jesenického velkostatku. Pro tento účel byly
některé místnosti rozděleny na menší kanceláře a byly zřízeny dva služební
byty. Za první republiky byla sem přenesena i část agendy důchodkového
kontrolního úřadu biskupství, jehož činnost zanikla v r. 1945. Ještě před
vypuknutím druhé světové války, v r. 1935, uvolnilo komorní ředitelství dvě
místnosti v zámku také pro výstavní účely jesenického městského muzea, jehož
sbírky byly do té doby uloženy jen v bednách na faře a ve škole.
Po válce, v červnu 1945, byl v zámku zřízen sklad konfiskovaného majetku a o
rok později byla celá budova uvolněna pro okresní vlastivědné muzeum. V roce
1963 se jesenické muzeum stalo součástí Vlastivědného ústavu v Šumperku,
jehož zásluhou dochází k důkladné rekonstrukci objektu. Už v r. 1964 bylo
ohrožené zdivo staženo systémem táhel z ocelových strun, od r. 1970 se pak
začala provádět značným finančním nákladem rozsáhlá obnova této cenné
historické památky. Po dokončení stavebních prací v roce 1975 jsou nyní v
budově vedle pracoven a depozitářů pěkné prostory pro stálé expozice
(přírodovědnou a historickou ) i krátkodobé aktuální výstavy výtvarných
umění. Vodní tvrz, v minulosti obklopená vodním příkopem, se snad dočká znovunaplnění svého jména, pokud se podaří vyřešit průtok
vody z říčky Bělé, jak tomu bylo v minulosti.
Dnes je tvrz spravována Vlastivědným muzeem. V roce 1983 zde byly dokončeny
další rozsáhlé přestavby, které budově vrátily její původní podobu, a které
rovněž vytvořily podmínky pro její využití k muzejním a kulturně výchovným
účelům. V současnosti se zde nachází historická výstava, která návštěvníkům
zprostředkovává znalost bohaté a pozoruhodné minulosti Jesenicka.
V 1. sále se nachází sbírka slavné minulosti místní těžby drahých kovů, která
se proslavila zejm. v 16. stol., dále pak rozvoj průmyslu a to zejm.
textilního. Jsou zde zachyceny rovněž začátky kamenického průmyslu,
dělnického hnutí i kulturní tradice 18. a 19. stol.
Ve 2. sále je znázorněn především
vývoj kamenoprůmyslu a výroba vápna v době Československé republiky (1918 -
1938), dále sociální boje místního dělnictva, které dosáhly vrcholu ve slavné
krvavé stávce 25.11.1931 a která měla odezvu v celé Evropě.
Konečně ve 3. Sále se nachází samostatná výstava lázeňství, která je spojena
se jménem slavného „vodního doktora“ na Gräfenbergu
(dnes Lázně Jeseník) Vincence Priessnitze a jeho
současníka a kolegy Johanna Schrotha
z blízké obce Dolní Lipová. Kromě toho se konají v muzeu pravidelné
krátkodobé umělecké a kulturní výstavy. Spodní Rytířský sál slouží jako
koncertní sál.
1. místnost (třetihory a čtvrtohory)
V okolí Jeseníku se nachází významné čtvrtohorní nálezy. V pleistocénu sem ze
severu dosahoval severoevropský ledovec. Podobně jako na severoněmeckém území
i zde ledovec zanechal zbytky štěrku, písku a jíl.
K výstavě kamenů patří také velký
bludný balvan z žuly, který je vystaven před muzeem. Ve čtvrtohorách vznikly
také krápníkové jeskyně, dvě z nich - Na Pomezí a Na Špičáku, jsou přístupné.
Z třetihor pochází kaolín (ve Vidnavě) a lignit (v
Uhelné).
2. místnost (Hrubý Jeseník a Rychlebské hory)
Tyto dvě pohoří oblasti jsou tvořeny převážně metamorfózními
kameny, jejichž nejčastějšími reprezentanty jsou ...... Všechny tyto kameny a
jejich minerály jsou vystaveny ve vitrínách. Mnoho zajímavých minerálů se
nachází také v pegmatitech. Ve dvou vitrínách jsou prezentovány rudné
minerály. V okolí Zlatých Hor se zakládá největší revír barevných kovů (Cu, Pd, Zn).
Mezi nerosty je možno vidět také slezský mramor. Tento je barevně i strukturově pestrý, je nejhodnotnější ze všech domácích
mramorů a používá se často jako dekorační kámen. Vysoký zájem u odborníků
budí plastická geologická mapa, která byla vypracována podle nových výzkumů a
zde byla poprvé vystavena.
3. místnost (Žulovský pluton)
Žulovský pluton je vklíněn mezi dva horské masívy
(Hrubý Jeseník a Rychlebské hory). Okolo svého
centra, městečka Žulová, je celá řada kamenolomů, v nichž se těží prvotřídní
slezská žula. Rozlišuje se světlá a tmavá žula, poslední je diorit nebo inolit. Na žulových skalách v okolí Žulové se nachází
zřetelně formované prohloubeniny. V minulých dobách oživil lid tyto skály s
bájnými, trpasličími „venušinými lidmi“. Tyto prohloubeniny se dnes nazývají
„Venušiny misky“. Po třicetileté válce se jesenická oblast zotavila jen
pomalu z utrpěných škod a následujících hrůzných čarodějnických procesů.
Došlo ke znovuoživení hornictví, ale těžba zlata již nedosáhla původního
rozkvětu. Na přelomu 18. a
19. století dosáhlo vrcholu hornictví, tedy zpracování železa. Přes velké
územní ztráty ve Slezsku nastal enormní rozvoj řemesel a manufaktur,
především výroby lnu. V 18. století byly Javorník a Bílá Voda již uznávanými
kulturními centry Slezska. Od poč. 19. stol. je
Jesenicko známým lázeňským místem. Gräfenberg,
rodiště věhlasného „vodního doktora“ Vincence Priessnitze.
Revoluce v r. 1848 neznamenala jen konce feudálního panství, ale i začátek
kapitalistického podnikání. Na jedné straně zaniká hornictví a na druhé
straně vznikají moderní textilní fabriky. Věhlasnými se staly stolní a ložní
povlaky z damašku firmy Regenhardt a Raymann. V celé oblasti rostl v druhé polovině 19. st. počet kamenolomů a
malých vápenek, zvláště v okolí Vápenné. V politickém a kulturním životě se
hlásila ke slovu nová třídní společnost - proletariát. Na panelových tabulích
je možno shlédnout staré snímky důležitých průmyslových odvětví oblasti. Ve
vitrínách jsou vystaveny zajímavé exponáty damaškového plátna. Pozoruhodná je
také fotodokumentace k vývoji místního dělnického hnutí.
Kamenický průmysl na Jesenicku v době 1. republiky (1918 - 1938)
Přírodní podmínky v této oblasti umožnily vývoj průmyslu kamene. Centrum
těžby a zpracování slezské žuly je město Žulová. Ze zdejší žuly byly vyrobeny
všechny druhy kamenných výrobků od dlažebních kostek po sochy a památníky.
Práce kameníků byla velmi těžká, protože se s mechanizací začalo teprve
pozdě. Těžba vápence se koncentrovala do Vápenné. Před 2. světovou válkou
bylo v provozu deset kruhových vápenek, které pracovaly hlavně pro export.
Práce v horké a prašné atmosféře byla velmi náročná. Ženy byly zaměstnány
vyzvedáním vápna. Obě odvětví průmyslu jsou dokumentovány různými výrobky a
pracovním nářadím, také i historickými snímky ze 30. let tohoto století.
Hospodářská krize na počátku 30. let se těžce dotkla slezského kamenoprůmyslu
a vedla k prohloubení již existujících konfliktů. Kameníci a pracovníci
vápenek byly ohroženi klesajícími platy, těžkým tlakem majitelů a
nezaměstnaností. Protestovali proti tomu ve všech větších místech oblasti.
Největší demonstrace se konala 25.2.1931, přičemž jeden z průvodů
demonstrantů byl zastaven palbou policistů v Dolní Lipové. Tato srážka stála
8 lidských životů a vyvolala bouři nevole v celé republice a ve všech
společenských vrstvách.
Na tabuli je možné vidět fotografie,
které dokumentují těžkou práci v kamenolomech a vápenkách. Důležitá je na
přední stěně žulová kostka, která je věnována památce jesenické demonstrace a
jejím obětem.
V r. 1996 po znovuobnovení okresu Jeseník se osamostatňuje i zdejší muzeum,
které tak získává statut Okresního vlastivědného muzea s detašovanými
pracovišti v Javorníku a Zlatých Horách.Další změna v životě tvrze by měla
nastat po zániku okresů a při přechodu na nové územně-správní členění.
Vítězslav Zeman: Vodní tvrz v Jeseníku, Vlastivědné zajímavosti č. 136, říjen
1975 (upraveno)
Zdroj: jesenik.cz (8.8.2008)
|
