Historie obce Albrechtice, bývalý politický okres Lanškroun |
Obec Albrechtice byla poprvé zmíněna
v darovací listině Václava II. zbraslavskému klášteru z 21. května 1304. Její
vznik je tedy možné položit do doby středověké královské kolonizace zdejšího
kraje. Odtud i její název Albrechtsdorf, který v
podstatě znamená "ves lidí Albrechtových". Nadále pak sdílela osudy
lanškrounského panství. To se stalo v roce 1356 majetkem litomyšlského
biskupství, protože pro zbraslavský klášter představovala jeho správa,
vzhledem ke vzdálenosti obou oblastí, problém neúměrný zisku. Husitské války
se dotkly i této oblasti, i když o tom není příliš konkrétních zpráv. Z Lanškrouna odešli do většího bezpečí na Moravu zdejší
augustiniáni, ve městě je doloženo působení minimálně dvou představitelů
německého husitství. Albrechtice ležely příliš blízko na to, aby se jich tyto
děje nedotkly. Litomyšlské biskupství zaniklo a už nikdy nebylo v původním principu
reálné pozemkové struktury obnoveno. Lanškrounské panství se postupně dostalo
do majetku Kostků z Postupic a následně Pernštejnů.
Vzhledem k jejich tehdy aktuální ekonomické situaci se stal v roce 1588
dalším majitelem jeden z nejbohatších mužů v zemi Adam Hrzán
z Harasova. Další politické hnutí u nás vyústilo ve
stavovské povstání, jehož porážka mj. způsobila jeden z nejrozsáhlejších
majetkových přesunů. V této době, 5. prosince 1622, koupil lanškrounské
panství tehdejší český místodržící Karel z Liechtensteinu. V držení jeho rodu
zůstalo panství a s ním i vesnice Albrechtice až do roku 1850, kdy byla
panství zrušena jako správní a organizační jednotky. Z lanškrounského panství
zůstala jen jeho ekonomická struktura, která jako velkostatek dál náležela
Liechtensteinům. Správu převzal stát do svých rukou a vybudoval síť
politických okresů v čele s okresním hejtmanem a soudních okresů, které oba
měly své sídlo v Lanškrouně a do jejich kompetencí
nadále patřily i Albrechtice. Vesnice se stala samosprávnou. Nejstarší urbář pro Albrechtice je z
roku 1568 a blíže osvětluje způsob života obce v raném novověku. Její
obyvatelé platili daně, obvykle na svátky sv. Jiří a sv. Havla, částečně v
naturáliích, částečně penězi. Vrchnosti se odváděly vejce, šunka a každý
hospodář 1,5 kopy plátna. Celá vesnice pak dohromady 5,5 strychu žita, stejné
množství ječmene a ovesný desátek. Navíc pak 4 strychy krmného ovsa. Pšenice
se v té době vůbec v obci nepěstovala. Kromě toho na svátek sv. Jakuba 21
grošů namísto vydržování dobytka. Také robota, kterou bylo povinno 56
hospodářů, byla částečně převedená na peněžní platy. Z řemesel zde tehdy
pracoval vlastně jen mlynář. K obci náležel tzv. Wurzelhof, také občas nazývaný "Kořenský
dvůr", který současníci považovali za celkem malý dvůr. Patřila však k
němu krčma a celý komlex byl pronajat za 3,5 kopy
grošů českých. Podle soupisu poddaných z roku 1651 tady žil a celé
hospodářství obstarával šafář se svojí ženou,
děvečkou a pasačkou. Zhruba o sto let později, když ve
druhé polovině 17. století probíhaly soupisy pro sestavení berní ruly a
následně její revizitaci, byly Albrechtice
charakterizovány jako obec ležící sice nedaleko Lanškrouna,
ale jejíž pozemky jsou již "k vrchům ležící", tedy pro nepříznivé
klimatické podmínky prakticky nevyužitelné. To se odrazilo v systému
hospodaření, který musel počítat s tím, že více než polovina ploch vždy
zůstávala neobdělána. Zbývající, které byly obdělávány v trojpolním systému
střídajícím ozimy, jaře a úhorem ležící půdu, byly určeny jako mokré a
kyselé, které "více trav než obilí vydávají". Tato charakteristika
se nezměnila ani po dalších sto letech. Pro potřeby Tereziánského katastru,
který byl sumarizován v roce 1757, byly albrechtické pozemky zařazeny dokonce
do bonity 7, což odpovídalo horským obcím, jako byly například Výprachtice. Znamenalo to, že průměrná úroda obilí
převýšila maximálně 3 krát množství obilí vysetého. Soupis poddaných podle víry, který
proběhl k roku 1651, sice nezaznamenával množství obhospodařovaných pozemků
či jejich případný výnos, ale všímal si obyvatel starších 11 let. V
Albrechticích bylo k uvedenému datu registrováno celkem 160 osob, které žily
ve 39 hospodářstvích. Z toho bylo 32 sedláků či zahradníků, 2 domácnosti
podruhů, které byly na rozdíl od dalších, zařazených pod některého
konkrétního majitele domu, vedeny samostatně, dále 2 valchaři
sukna, 1 jirchář, 1 mlynář a 1 pastýř. To znamená,
že jediné hospodářství čítalo v průměru 4 osoby. Do nich byly ovšem
započítány i veškeré pomocné síly a případné služebnictvo. Naopak tento
soupis si nevšímal dětí pod 11 let. Ačkoliv je třeba údaje o věku zapsaných
osob považovat za velmi rámcové, v této souvislosti bylo rozhodující, zda dorůstajícíí dítě už bylo u zpovědi. V opačném případě
totiž nebyl důvod se jím zabývat. Ovšem některé zaznamenané pracovní síly
byly uváděny jako 12 leté. Na polích a loukách
pracoval hospodář se ženou, případně za pomoci svých odrostlejších dětí. Jen
výjimečně bylo v takovém hospodářství v Albrechticích k dispozici více
dalších pracovních sil než dvě. Obvyklá děvečka a pasačka mohla být doplněna
pacholkem, či dokonce podruhem s jeho rodinou. Všichni obyvatelé Albrechtic v
té době byli poddaní lanškrounské vrchnosti, nikdo z nich nebyl ani cizopanský ani svobodný. O tom, že byli tehdy všichni katolíci,
nebylo celkem pochyb. Jen o něco málo později, v poslední
čtvrtině 17. století, náleželo do Albrechtic 579 strychů rustikálních
pozemků. Hospodařilo na nich celkem 17 sedláků z nichž největší měl 101
strychů půdy a z toho bylo 51 neobdělaných. Nejmenší z albrechtických sedláků
měl 16 strychů půdy. Protože šlo tehdy o výsevkové
míry, je vhodné jen poměrné porovnání, protože převod na plošné míry
komplikuje skutečnost, že výsev byl rozdílný podle místních podmínek. V obci
se nepatrně více osívalo na jaře než na podzim. 10 sedláků vlastnilo koně k
tahu, nejvíce však 3. Pronajaté koně měli 4 sedláci, bez potahu tohoto typu
byli 3 sedláci. Ačkoliv to v dané době bylo obvyklé, v kraji kolem Lanškrouna se nepoužívalo volů jako tažných zvířat. Krávy
vlastnilo 6 sedláků (nejvíce 5 kusů), pronajaté krávy mělo 16 sedláků, obojí
se nacházely v 5 hospodářstvích. Jalovice bývaly v hospodářstvích pouze
vlastní. Ovce se chovaly na 2 statcích. Obvyklý počet ovcí v jednom
hospodářství se v té době pohyboval do 10 kusů, výjimku nejen v Albrechticích
tvořila místní dědičná rychta, kde bylo stádo o 32 kusech. Toto hospodářství
mělo od ostatních ve vesnici velký odstup v mnoha parametrech. Náleželo k
němu, jak už bylo řečeno, 101 strychů pozemků, přičemž nejbližší další sedlák
v obci jich měl jen 58. Obdělávalo jich 50, zbytek i tady "nechávali
zarůst". Byli zde registrováni 3 vlastní koně, 5 vlastních krav a 1
pronajatá, 3 jalovice a 32 ovcí. Jako jediné hospodářství v obci bylo
doplněno ještě jinou aktivitou, byl zde mlýn o jednom kole. Mezi léty 1672 a
1683, kdy vznikaly soupisy a následná revizitace
berní ruly, zde hospodáře Martina Pocze vystřídal
Lorenz Maixner, jehož příjmení ovšem bylo ještě v některých případech psáno
jako Meitsner. V Albrechticích byli v této době 3 chalupníci, kteří hospodařili na nepoměrně menší výměře,
jeden z nich však provozoval malý mlýn. 11 zahradníků, tedy hospodářů bez
významnějších pozemků, neplatilo obci žádné jiné daně, jen byli v případě
potřeby využíváni jako poslové nebo pro manuální práci. Jeden z nich měl sice
připsaný mlýn, ten však byl v dané době "pro nedostatek meliva sešlý a
pustý". Jinak ovšem již v obci nebyla podle dobových parametrů pustá
hospodářství, i když se připouštělo, že některá stavení jsou "sešlá a spráchnivělá". O necelých sto let později, když
vznikaly již zmiňované podklady pro Tereziánský katastr, bylo v obci
registrováno celkem 44 hospodářů na rustikálních pozemcích, z nichž většina
náležela mezi bezzemky, kteří neměli k dispozici více než 1 strych pozemků, 3
byli vedeni jako zahradníci, 9 jako chalupníci, 6
jako hospodáři a 1 jako velký sedlák, který obhospodařoval více než 60
strychů pozemků. V obci bylo 24 domů, ke kterým nepatřil žádný další pozemek,
kromě jejich stavebního místa. Robotou se dvěma koňmi bylo povinno 6
hospodářů, každý po 3 dnech v týdnu. S jedním koněm robotovali 3 hospodáři,
každý 1,5 dne v týdnu. Ruční robotou bylo povinno 44 obyvatel obce, každý po
jednom dnu v týdnu. Jako rustikální byly vedeny 2 mlýny o dvou kolech, oba na
nestálé vodě, jako dominikální pak jeden mlýn s pilou. Mezi dominikální byl
počítán celý dvůr Wurzelhof, k němuž náleželo téměř
400 strychů pozemků a dále louky, z nichž se sklízelo až 163 vozů sena ročně,
ovšem v 18. století zde již neexistovala krčma, o které mluví prameny ze 16.
století. Jiný dominikální majetek nebyl v Albrechticích zaznamenán. Pro obec
bylo v té době, ale i v následujících obdobích, významné dobytkářství. Jako
existující vedlejší zdroj obživy, ovšem ne příliš velkého rozsahu, spíše jen
za zmínku stojící, bylo uznáváno předení, jehož výrobky byly prodávány
především na Moravu a do Slezska, a zisk z obchodu a přepravy zboží.
Tereziánský katastr vznikal jako podklad pro budoucí daňové zatížení a
vrchnosti proto měly zájem na tom, aby se výsledky hospodaření jevily co
možná nejproblematičtější. Přes to o lecčem vypovídá charakteristika
vizitačních komisařů, kteří zdejší horské obce, k nimž Albrechtice alespoň
částečně řadili, považovali za velmi chudé, kde je možné pole obdělávat až po
6 a více letech, lada až po 20 - 30 letech, přičemž to v některých případech
nejde jinak než motykou. Poněkud jiný pohled na obec přinesl
jen o něco málo mladší Josefský katastr, pro nějž byly podklady v
Albrechticích sepisovány v létě roku 1788 za stálé přítomnosti zdejšího
dědičného rychtáře Josefa Meixnera. Tento katastr
již užíval plošné míry, jitra a sáhy čtverečné (1 jitro = 1.600 sáhů
čtverečných = 5.760 m2), sepisoval i dominikální, tedy zjednodušeně řečeno
výhradně vrchnosti náležející, půdu a navíc už bylo od roku 1771 zavedeno
užívání čísel popisných, takže obytná stavení lze identifikovat. Území
Albrechtic bylo tehdy rozděleno na šest honů, z jejichž popisu je zřejmé, že
významným modifikátorem zdejšího prostředí byla Moravská Sázava, tedy tzv. Sasawafluss (oder Dorfwasser),
jak jí tehdy nazývali. Byla pronajímána za blíže nespecifikovaný roční nájem
a v očích současníků byla schopná nést jistý užitek na rozdíl od Ortsplatz, tedy návsi, která byla popsána jako místo
převážně kamenité a písčité, sloužící k vyhánění dobytka, které nenese vůbec
žádný užitek. Další voda pak byla popsána jako mlýnská strouha, jiná jako Lambachwasser (případně Lampachwasser),
Maisbach, dokonce celý IV. hon byl pojmenován Wasserzohsee Flur. Pomístní
názvy v té době vycházely především z praktického popisu: za vodou, vedle
rybníčku, nad kamenolomem a podobně. Svá pojmenování měly i cesty, ovšem
většinou ne podle cílových míst, jak bývalo tehdy obvyklé: vedla tu stará
cesta, dobytčí cesta, mlýnská cesta, pěší cesta, vozová cesta, jenom cesta
vedoucí vesnicí od Heřmanic k Lanškrounu byla
vymezena právě těmito dvěma místy. Louky byly pojemnovány
Na dědictví, Rákosová, Pod kamenem. Byla tu Bruska, Hutberg
i Sázavská pustina, Špičák, Vlčí důl a také třeba Höllgraben.
Ve vesnici bylo popsáno 79 čp, vůbec nebyla registrována čp.
19 a 45. Čp. 15 a 75 byla popsána jako výměnky. Čp. 2 a 43 měly soukenické valchy, které zde provozovali
lanškrounští soukeníci. Čp. 54 pak byla
vrchnostenská rybárna, k níž byly počítány pozemky ve výměře téměř jedno a
půl jitra, ovšem s poznámkou, že "jsou tam vydržovány ryby".
Emfyteutický mlýn nesl čp. 58, ovšem k němu
náležející pozemky patřily k těm menším výměrám ve vesnici. Ještě méně půdy
náleželo k čp. 76, jehož tehdejší držitelka byla
označena jako "dolní mlynářka". Jiné specializované stavby nebyly v
Albrechticích popsány, což ovšem nutně nemuselo znamenat, že tam nebyly.
Pravidla popisu totiž neukládala jejich zaznamenání, takže tyhle nechal
rychtář Maixner zaznamenat zřejmě jenom proto, že k nim náležela nějaká výměra
pozemků. Patřila k nim ještě pila, nesoucí čp. 36,
která ovšem byla součástí majetkového komplexu rychtáře k čp.
1. K dědičné rychtě náleželo celkem téměř 232 jiter pozemků, z nichž největší
plochu - 155 jiter - zaujímaly lesy popisované jako borovicové a smrkové a o
něco málo více než 65 jiter z rozsáhlého lesního komplexu nazývaného Černý
les. Druhé největší rolnické hospodářství bylo tehdy u čp.
74, ovšem jeho celková výměra byla jen 89 jiter 452 sáhů čtverečních, z čehož
na les připadalo téměř 8 a půl jitra, což znamenalo dost velký rozdíl od
majetku dědičné rychty. Pak následovalo v sestupné řadě 19 dalších
hospodářství jejichž pozemky se pohybovaly s dost rozdílnou výměrou mezi 5 -
80 jitry. 8 dalších hospodářů mělo k dispozici pozemky o rozloze mezi 1 až 4
jitry. Už v této kategorii byl jen zlomek výměry charakterizován jako pole,
šlo především o louky a zahrádky. Zahrádka, v této době stále ještě pozemek
většinou skutečně ohrazený na ochranu před škody páchající zvěří domácí i
divokou, se zpravidla nacházela poblíž domu.V Albrechticích mělo na konci 18.
století zahrádky do výměry půl jitra 34 domů a do jednoho jitra dalších 8
domů. Byla to nejpočetněji zastoupena kategorie hospodářů. Úplní bezzemci se
mezi majiteli domů téměř nevyskytovali, na rozdíl od mnoha jiných vesnic té
doby. Byli pouze 4. Obec, která bývala v té době leckde
velkým pozemkovým vlastníkem, spravovala v Albrechticích o něco málo víc než
36 jiter pozemků, z čehož téměř 17 jiter připadalo na lesy. Tím se řadila
někam do majetkového středu. Lanškrounská vrchnost sice měla i tady louky a
velmi málo polností, ale prakticky všechny tyto pozemky byly pronajaté
místním hospodářům, mnohdy mlynářům, ale i jiným. Většinou si touto cestou
ještě rozšiřovaly své možnosti ti, kdo už měly relativně velkou výměru k
dispozici. Nejpodstatnějším vrchnostenským majetkem tu však byly lesy
sestávající ze dvou velkých - tzv. Žichlínský díl a
téměř dvojnásobný Sázavský les - a jednoho menšího komplexu, který byl
označován jako Michelpüschl. Kromě již uvedených
lanškrounských soukeníků, k jejichž valchám vždy patřila drobná výměra půdy
sloužící především provozním potřebám, zde měla lanškrounská fara louku,
kterou dokonce nikomu nepronajímala, stejně tak jako lanškrounský měšťan z čp. 16. Ve stejné době jako byly pořizovány
soupisy Josefského katastru, byl v rámci boje proti velkým a tehdy naprosto
ničivým požárům prováděn soupis zděných, či jak tehdejší terminologie uváděla
kamenných, komínů ve všech městech a vesnicích Chrudimského kraje. K roku
1788 bylo podle tohoto šetření napočítáno v Albrechticích 9 kamenných a 49 dřevěnných komínů. Jak už uvedeno, berní soupis
registroval ve stejném roce 79 stavení, z nichž pouze 3, maximálně 4, mohla
být považována za stavby zcela technického charakteru. Početní rozdíl mezi
oběma šetřeními je možné interpretovat například tak, že ve zbývajících
minimálně 17 domech vůbec žádný komín nebyl. Na lanškrounském panství to
nebyla tak neobvyklá situace, ovšem tento způsob manipulace s ohněm byl
značným rizikem a důsledky mohly být pro hospodáře a jeho rodinu osudné.
Údaje z roku 1793, do kterých se mělo promítnout nařízení krajského úřadu o
urychleném přebudování pokud možno všech dřevěnných
komínů na zděné, vykazovaly ve vesnici 24 kamenných komínů a 65 dřevěnných. To znamená, že stále byly - navzdory
krajskému nařízení, které mělo oporu v celostátní direktivě - domy vybavovány
dřevěnnými, maximálně omítnutými komíny. Důvody
byly celkem prosté. Takový komín byl levnější a podle dobových svědectví také
zabral ve stavbě méně místa. Ve druhém desetiletí 19. století bylo dokonce
nařízeno, že zděné mají být všechny stavby, ve kterých se topilo, ovšem stav
zachycený ve 30. a 40. letech 19. století ve stabilním katastru ukazuje, že
zděné byly velmi často jen ty části domů, kde se bezprostředně manipulovalo s
ohněm a zbytek byl nadále budován ze dřeva pro jeho v daném kontextu způsobu
života nesporně výhodnější tepelné vlastnosti a možná i cenovou a
zpracovatelskou dostupnost. V první polovině 19. století jak
patrno z předchozího vesnice stále, i když ne nijak závratným tempem, rostla,
ovšem ekonomická situace se měnila jen velmi pomalu. V obci byly v provozu 3
mlýny (k roku 1832 jsou dokonce uváděni 4 mlynářští mistři, 2 tovaryši a 3
učedníci), 1 pila a stále obě soukenické valchy zřizované ze sousedního Lanškrouna. Kromě toho zde, na Moravské Sázavě, svou
dílnu provozoval lanškrounský špendlíkářský mistr Lindenberg. Pro potřeby vesnice tu dále byl kovář s
tovaryšem, švec, většinou s učedníkem a truhlář. Výčep náležel ke každé vesnici,
takže nechyběl ani tady. Ačkoliv na panství bylo hojně rozšířeno nejrůznější
zpracování textilních surovin a obchod všeho druhu s takovou surovinou i více
či méně hotovými výrobky, v Albrechticích nebyl žádný takový obchodník ani
zpracovatel zaznamenán. Protože zdejší podmínky pro zemědělství byly podle
dobových měřítek srovnatelné s nedalekými horskými vesnicemi, bude příčinu
tohoto stavu zřejmě třeba hledat v bezprostřední blízkosti správního a
ekonomického centra panství. Pojem sedlák v průběhu doby měnil
svůj obsah, proto bylo v roce 1850 registrováno v Albrechticích jen 13
sedláků. Zato 78 chalupníků, dále 5 zahradníků a 15
familiantů. Pronajata byla v té době jen 2 hospodářství a pak obě soukenické
valchy. Řemeslníků stále nebylo pro život obyvatel potřeba příliš. Kromě dvou
mlýnů v obci pracoval kolář, kovář, švec a krejčí.
Mimo to zde žil koňský handlíř, tkalci a poněkud
mimo tuto klasifikaci stojící knížecí porybný. Léta 1848 - 1850 přinesla
Albrechticím výrazné změny v podobě zrušení všech poddanských a postupně i
jiných závazků k lanškrounské vrchnosti a v návaznosti na to vlastní
samosprávu, tak jako všem jiným obcím v českých zemích. Prvním starostou byl
zvolen tehdy osmatřicetiletý Vinzenz Maixner.
Prvním radním Bernard Pelzl a do zastupitelstva
pánové Johann Schwab,
Josef Zeiner, Adalbert Knapek
a Karl Kratschmer. Vzhledem k tomu, že prozatimní obecní zákon nebyl dlouho novelizován a
následné volby, chystané na rok 1853, byly zrušeny, zůstali tito panové v
čele obce až do roku 1861. Teprve v důsledku politických a souvisejících
právních změn let 1860 - 1861 došlo k dalším volbám obecní samosprávy.
Úřadování bylo zprvu zajišťováno místními řídícími učiteli Vinzenzem Matzkem, Franzem Krausem a Adalbertem Praschilem.
Teprve zdejší rodák Johann Peschl,
který absolvoval 7 tříd litomyšlského gymnázia, byl prvním profesionálním
úředníkem. Protože však zdejší obecní úřad neměl příliš mnoho nutné úřednické
práce, obstarával Johann Peschl
zároveň úřední agendu v sousední Sázavě. Od roku 1850 byly Albrechtice
součástí soudního i politického okresu Lanškroun, od konstituování okresních
samosprávných sborů v 60. letech 19. století náležela obec i do samosprávného
okresu Lanškroun. Na tomto stavu nic nezměnil ani vznik Československé
republiky. Albrechtice byly přifařené k
Lanškrounu a existovala zde filiální škola, jejíž budova byla nazývána také
starou knížecí školou, a kaple sv. Anny a sv. Josefa. Nový kostel byl
zbudován v 60. letech 19. století a jižně od něj byl v roce 1893 zřízen
hřbitov, ačkoliv se obec finančně podílela na zbudování nového lanškrounského
hřbitova a měla právo na něm i pohřbívat. Školní budova sloužila svému účelu
od roku 1792. Byla postavena na náklad vrchnosti jako dřevěnná
stavba, na kterou bylo využito levného materiálu z místních panských lesů.
Byla to přízemní budova v níž se z předsíně vcházelo do třídy a odtud rovnou
do světnice, ve které bydlel učitel. Obě místnosti měly cihlami vyloženou
podlahu a byly vytápěny ze zděné zaklenuté kuchyně. Uvnitř budovy byly ještě
2 komory a stáj pro 2 kusy dobytka, půda sloužila částečně zároveň jako
sýpka. Střecha byla sice šindelová, ale ze severní strany ještě navíc krytá
slámou. Na dvorku byly zbudovány z dřevěnného
šalování 2 záchody kryté šindelem. Tuto školu obec na vlastní náklady udržovala
až do roku 1871, kdy musela být pro celkový havarijní stav uzavřena. Po
několikaletém provizoriu byla stavitelem Seifertem z Lanškrouna
postavena nová školní budova. Ve škole působili dva učitelé a učitelka
ručních prací. Další vzdělání už bylo třeba získávat mimo obec, nejčastěji v Lanškrouně. Před zřízením tamního gymnázia odcházeli
albrechtičtí studenti především do Litomyšle. Posléze byla velmi ceněna
lanškrounská tkalcovská škola jako výhodný způsob praktického vzdělání. Doba druhé poloviny 19. a počátku 20.
století přinesla do Albrechtic čilý spolkový život. V roce 1886 zde byl
založen sbor dobrovolných hasičů, který měl v prvním období kolem 40 členů.
Teprve v roce 1905 bylo založeno místní zemědělské kasino, tedy spolek, který
byl místní pobočkou Okresního zemědělského spolku v Lanškrouně.
V době svého založení měl 15 členů a prvním předsedou byl Wilhelm
Maixner. Po roce 1918 vyvíjela činnost především místní skupina Bund der Landwirte (to byli němečtí agrárníci) a následně i místní
skupina Svazu Němců v Čechách. Ti byli také pořadateli takových slavností,
jakými byly například velikonoční selské jízdy nebo velkolepá kostýmovaná
historická slavnost z roku 1927. Ekonomika nové doby byla úzce
navázána na blízký Lanškroun. Ženy v dost značném počtu nacházely zaměstnání
ve státní tabákové továrně a navzdory různým omezujícím pravidlům tam některé
z nich pracovaly celý život. Relativně hodně mužů bylo zaměstnáno ve firmě na
výrobu zlatých a stříbrných předmětů Rudolfa E. Langera a všichni měli dost vysokou
kvalifikaci pro tuto oblast. Jeden z těch, kteří se u Langera vyučili a řadu
let tam pracovali, dokonce do Abrechtic přenesl
část výroby a od roku 1900 provozoval zpracování stříbra na vlastním, vodní
silou poháněném, stroji. Nezanedbatelný počet albrechtických obyvatel byl
zaměstnán i u firmy rodiny Pam. Během první světové
války se situace změnila. Langrova továrna zůstala po smrti zakladatele
uzavřena, válečné hospodářství přineslo řadu omezení a komplikací. Na podzim
1917 se situace v obci vyhrotila natolik, že se před starostovým domem
srotilo asi 50 místních žen a dožadovalo se získání alespoň takového množství
mouky, které odpovídalo úředním přídělům. Už od roku 1915 žili i zde italští
váleční úprchlíci. V Albrechticích byly v listopadu
1916 rekvírovány pro válečné účely zvony, včetně malého školního zvonku. Do první světové války narukovalo z
Albrechtic celkem 199 mužů. Padlo jich 14, především v Itálii, Jižních Tyrolích, Haliči a v Karpatech.
V důsledku chorob zemřelo a nezvěstných zůstalo dalších 28. V roce 1922 obec
postavila svým padlým pomník. V meziválečném období se k rolníkům
hlásilo jen 6 hospodářů. V obci bylo tehdy 5 hostinců, 1 obchod se smíšeným
zbožím, 1 koželužna, 4 mlýny, pila, výroba šindelů, 2 kováři, 2 krejčí,
truhlář, kolář a 4 trafiky. Jako albrechtická firma
byl protokolován i kamenolom firmy Langer et Com., který v Sázavském údolí těžil krystalický vápenec a
provozoval drtičku kamene produkující velmi kvalitní silniční štěrk. Od konce
20. let 20. století se obec elektrifikovala, ovšem hospodářská krize 30. let
dosáhla až sem. Například někteří dělníci z firmy rodiny Pam
byly až 100 dnů v roce bez práce. V této době bylo dokonce ještě zaznamenáno
vystěhovalectví z obce do Kanady a Spojených států. Na přelomu let 1918 - 1919 se držitel
albrechtické dědičné rychty a dosavadní poslanec vídeňské říšské rady Wilhelm Maixner zapojil aktivně do formování státního
útvaru Deutschösterreich. Přímo v Albrechticích
však k žádným výraznějším akcím na podporu tohoto úsilí nedošlo. V prvních
komunálních volbách Československé republiky se ve zdejším zastupitelstvu
objevila i první, ovšem na dlouho jediná, žena a místo starosty získal
zástupce německé sociální demokracie. V meziválečném období se v
Albrechticích politický vliv dost rovnoměrně dělil mezi tři politické proudy.
Německá sociální demokracie bývala nepatrně silnější v parlamentních volbách,
Bund der Landwirte ve volbách komunálních, ale
rozdíly mezi oběma nebyly nikterak výrazné. Poté, co vznikla sjednocená Heinleinova SdP, odsunula v
Albrechticích Bund der Landwirte na třetí pozici a
začala soupeřit se sociálními demokraty o alespoň mírně převažující vliv. To
se jí dařilo v rámci zastupitelských sborů na úrovni okresu, méně pak v
parlamentních volbách, i když mohutnou podporou byl nesporně místní Wilhelm Maixner, který za SdP v
posledních československých volbách kandidoval a byl zvolen jak do senátu tak
do lanškrounského okresního zastupitelstva. Poslední obecní starosta zvolený
podle pravidel Československé republiky však náležel k Bund der Landwirte a proto musel k 1. říjnu 1938 na svůj úřad
abdikovat. Od 1. října 1938 v důsledku
ustanovení Mnichovské dohody obec připadla nacistickému Německu a byla
zařazena do nově vzniklé říšské župy Sudety jako součást území spravovaného
landrátem Lanškroun v rámci obvodu vládního prezidenta Opava. Protože mezi
venkovskými okresy této říšské župy náležel landrát Lanškroun mezi nejmenší,
sídlila některá okresní vedení v Králíkách a byla
společná pro území obou okresů. To se týkalo především okresního vedení NSDAP
a z toho důvodu také okresních vedení většiny svazů ke straně řičleněných, jako byla např. NSV, SA, Hitlerjugend
a řada dalších. Do vedení obcí byl v souladu s řišskoněmeckými
zásadami nastolen vůdcovský princip, což znamenalo zrušení volených
samosprávných sborů. Do čela obce byl postaven jmenovaný starosta, který byl
vlastně státním úředníkem a byl osobně odpovědný za chod obce. Jeho poradní
orgány byly jmenované z řad odborníků a pracovaly vždy jen pro konkrétní
případy. Pro obyvatele obce, kteří byli německé národnosti, tato situace
znamenala na jedné straně výhody oproti zde žijícímu českému obyvatelstvu,
ale také v okamžiku vypuknutí války pro muže všeobecnou brannou povinnost.
Obyvatelstvo obecně se muselo vyrovnat především s ekonomickými důsledky
válečného hospodářství. Po skončení války v roce 1945 se obec
vrátila do svazku Československé republiky, ovšem její vývoj byl naprosto
zásadním způsobem zasažen odsunem německého obyvatelstva. Zatím co předcházející
pozorovatelný pokles počtu obyvatelstva byl způsobem kontinuálními změnami
způsobu života a byl proto pozvolný a dovoloval vesnici přizpůsobovat rytmus
své existence měnícím se podmínkám, v letech 1945 - 1946 došlo k násilnému
přerušení sídlení kontinuity trvající téměř šest a půl století. Transfery
německého obyvatelstva v praxi prováděl ONV Lanškroun, který byl odpovědný
krajské úřadovně Osídlovacího úřadu v Pardubicích. Na základě mezinárodních
smluv byl první prováděcí pokyn v regionu vydán v srpnu 1945 a následně ze
sběrného střediska v Lanškrouně odešlo do listopadu
1946 celkem 10 transportů, z nichž 8 směřovalo do amerického a 2 do
sovětského okupačního pásma. V regionu s výrazně smíšeným obyvatelstvem to
znamenalo především naprosto drastický úbytek pracovních sil. Pro Albrechtice
však ne začátek konce existence, jak se to stalo v některých jiných
případech. Tentokrát blízkost správního centra napomohla postupnému
dosídlení, dokonce nebylo nutné vesnici zařazovat do druhé dosídlovací vlny, která byla pro některé lokality
lanškrounského okresu vyhlášena v roce 1959. Ze správního hlediska se Albrechtice
v roce 1945 staly znovu součástí správního okresu Lanškroun, v jehož čele
ovšem stál Okresní národní výbor. Existence toho lanškrounského byla sice na
počátku zpochybněna, ale v důsledku protestů z regionu byla velmi záhy
obnovena alespoň expozitura a následně od konce roku 1946 okres Lanškroun v
plných kompetencích. Tento okres byl zařazen mezi tzv. pohraniční okresy, což
znamenalo formálně přiznání určitých především ekonomických zvýhodnění v
systému poválečného vázaného hospodářství, ovšem na druhou stranu nutnost
neustále překonávat vzdálenost od správních center vyššího typu a tím i
fakticky existující jistou informační bariéru. Tento okres trval až do roku
1960, kdy byl začleněn do okresu Ústí nad Orlicí a v jeho svazku setrvaly
všechny obce, tedy i Albrechtice, až do zrušení správních okresů v roce 2002.
Od roku 1990 ovšem došlo k přeměně dosavadního jednokolejného systému veřejné
správy při které byla znovu oddělena samospráva jako svébytná rovina a na
okresní úrovni byly zrušeny ONV a zřizeny okresní
úřady jako první instance státní správy. Protože nedošlo ke změnám územních kompetenců, zůstaly Albrechtice stále příslušné k okresu
Ústí nad Orlicí. Správní struktura byla záhy po
ukončení druhé světové války doplněna o krajský článek a Albrechtice se staly
součástí kraje Pardubice. Při velké správní reformě z roku 1960 byly územní
kompetence krajů změněny a vesnice se ocitla ve Východočeském kraji. Tento
stav trval až do roku 1990, kdy byla krajská soustava bez náhrady zrušena.
Zákonem č. 313/2002 byl zřízen kraj Pardubice jako primárně samosprávný
článek na nějž jsou přeneseny některé správní kompetence státu. Do tohoto
kraje nadále obec náleží. Také správa obce se v roce 1945
změnila a do jejího čela byl postaven místní národní výbor jako orgán nového
jednokolejného systému veřejné správy. Do jeho pléna byli sice i nadále
voleni členové, ale kromě prvních poválečných voleb se všechny další odehrávaly
v předem připravené režii. Všichni, kdo měli být představeni jako kandidáti
do voleb pléna národního výboru, museli být schváleni příslušnými výbory KSČ,
i když nutně nemuseli být jejími členy. Albrechtice zůstaly samostatně
spravovanou obcí až do velké vlny integrací, která v průběhu 70. let 20.
století přičleňovala především menší obce k větším sídelním celkům. V roce
1976 byly spojeny s Lanškrounem. V důsledku politických změn mohlo v roce
1990 dojít k opětnému administrativnímu oddělení vesnice. V této době také
byla novým zákonem o obcích zrušena instituce MNV a obnovena obecní
samospráva v principech, které vytvořil předcházející vývoj na našem území.
Blízkost Lanškrouna ovšem život obce ovlivňuje
nadále stejně tak, jako tomu bylo téměř vždy v minulosti. S platností od 1.
ledna 2003 náleží Albrechtice do kompetencí Lanškrouna
jako obce s rozšířenou působností i jako pověřené obce.
Ve druhé polovině 20. let 19. století žilo v Albrechticích 756 obyvatel ve 115 domech. V roce: 1850 - 929 obyvatel 1869 - 780 obyvatel, kteří žili ve
126 domech 1880 - 868 obyvatel, kteří žili ve
130 domech 1890 - 926 obyvatel, kteří žili ve
133 domech 1900 - 816 obyvatel, kteří žili ve
134 domech 1910 - 825 obyvatel, kteří žili ve
137 domech 1921 - 768 obyvatel, kteří žili ve
141 domech 1930 - 700 obyvatel, kteří žili ve
140 domech
inzenz Maixner (narozen 1812) - 1850 – 1861 Johann Tomsche - 1861 – 1867 Johann Schwab - 1867 – 1870 Josef Peschl
- 1870 – 1873 Leopold Pelzl
- 1873 – 1876 Vinzenz Maixner (narozen 1850) - 1876 – 1882 Vinzenz Janisch - 1882 – 1894 Johann Müller - 1894 – 1907 Anton Schwab
- 1907 – 1910 Adolf Peschl
- 1910 – 1919 Rudolf Freudl
- 1919 – 1924 Franz Marek - 1924 – 1927 Adolf Peschl
- 1927 – 1938 Wilhelm Maixner
Do veřejného života v rodné obci se
zapojil přímo až v meziválečném období. V letech 1927 - 1932 byl předsedou
finanční a právní komise albrechtického obecního zastupitelstva a od roku
1928 členem okresního zastupitelstva i okresního výboru pro soudní okres
Lanškroun. Mohla to být tehdy jakási kompenzace za celostátní politickou
rovinu, které se od vzniku Československé republiky na čas zcela jistě
vyhýbal. Jeho politická kariéra totiž začala před první světovou válkou. V
roce 1908 byl za německé agrárníky zvolen poslancem českého zemského sněmu a
za tutéž stranu následně v roce 1911 i do říšské rady. Tuto slibně se
rozbíhající kariéru přerušila vnitropolitická situace v monarchii, která
vyústila v pozastavení činnosti parlamentů v červenci 1913. Až do vypuknutí
první světové války už neměli zvolení poslanci možnost se do parlamentních
lavic vrátit a následně mnozí z nich narukovali. Týkalo se to i Wilhelma Maixnera. V hodnosti poručíka sloužil v letech
1914 - 1917 u vozatajské divize č. 10 a byl dekorován válečným řádem zlatým
Signum laudis. Z fronty jej odvedlo až znovu
otevření parlamentu, k němuž došlo po smrti císaře Františka Josefa I. To už
ovšem monarchie spěla ke svému zániku. Na podzim roku 1918 se Wilhelm Maixner exponoval dokonce až ve vládních
strukturách nově zamýšleného státního útvaru Deutschböhmen,
který byl odpovědí části politické reprezentace Němců z Čech a Moravy na
vytvoření Československé republiky. Byl podepsán například pod konceptem
prohlášení z listopadu 1918, které bylo určeno americkému prezidentu
Wilsonovi a dožadovalo se vytvoření samostatného státu Němců z Čech ve jménu
stejného práva na sebeurčení národů, o které se opírali Češi. V této vládě se
zabýval především její vnitřní správou a provozem, ovšem jen potud, pokud
sídlila v severočeském Liberci. Když vlivem dalších událostí přesídlila do
Vídně, Wilhelm Maixner její řady opustil a v březnu
1919, kdy v podstatě celé toto hnutí skončilo, už stál mimo vysokou politiku.
S novou republikou zřejmě jen postupně hledal společnou řeč a nejdříve se mu
to podařilo, jak už bylo řečeno, právě na platformě odborných zemědělských
spolků. Do horní komory československého parlamentu byl zvolen v roce 1935,
ovšem už ne za německé agrárníky, ale za Henleinovu
SdP. V roce 1938 skončilo i to, protože Albrechtice
i Maixnerův volební obvod byly připojeny k říšské župě Sudety a nacistický
způsob vlády parlament složený z volených poslanců neznal. Wilhelm Maixner zemřel v Lanškrouně
v roce 1941.
Státní ústřední archív Praha, Josefský katastr, kart.č. 592, sign. 1441. Archiv Národního muzea, Eichlerova
sbírka, G, kart.č. 28, panství Lanškroun. Česká republika - Státní oblastní
archív Zámrsk, Velkostatek Lanškroun, kart. č. 52, sign. Publ 8/1 -
8, kniha č. 24. Česká republika - Státní oblastní
archív Zámrsk - Státní okresní archív Ústí nad Orlicí,
Mezifondová sbírka kronik, kniha č. 447, č. 448, č. 449, Opis revizitace berní ruly. Za informace z Oesterreichisches
Staatsarchiv, Archiv der Republik, Deutschböhmische Landesregierung
děkuji panu Jiřímu Kopicovi z FF UP Olomouc. Adresář Republiky Československé.
Praha 1930.
Cibulka, Josef - Sokol, Jan: Soupis
památek historických a uměleckých v okresu Lanškrounském. Praha 1935, 271 s. Krejčiřík, Mojmír: Poddanské poměry
na Lanškrounsku v polovině 17. a 18. století. Ústí
nad Orlicí 1983. Lehmann, Emil: Landskroner Gemeindenbuch. Lanškroun 1920, 106 s. Lišková, Marie: Slovník představitelů
zemské samosprávy v Čechách 1861 - 1913. Praha 1994, s. 188 - 189. Macková, Marie: Zapomenutý starosta.
(Adalbert Kölbl von Geysing). Ústí nad Orlicí 1999. Matušíková, Lenka - Pazderová, Alena: Soupis poddaných podle víry. Chrudimsko I. Praha 2001. Ottův slovník naučný. I. Praha 1888. Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. I - IV. Praha 1954. Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850
- 1970. Praha 1978. Sommer, Johann
Gottfried:Das Königreich Böhmen, statistisch - topographisch dargestellt. Praha 1837. Tereziánský katastr český I. - III.
Praha 1964 - 1970. Zeitschrift für Ortsnamenforschung.
1929 |
Zdroj: www.ou-albrechtice.cz
(13.9.2013) |