Nový zámek v Rudolticích, politický okres Lanškroun

Zpět na Rudoltice

Nový zámek

Rudoltice, politický okres Lanškroun

2 km jihozápadně od Lanškrouna

Rudoltice se poprvé připomínají v r.1304 jako příslušenství lanškrounského panství. S tímto panstvím zůstaly spojeny po celé období feudalismu. V r.1684 se stal majitelem lanškrounského panství Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna, jemuž pro občasný pobyt v Lanškrouně nevyhovoval nevelký zámek ve městě, a proto si dal postavit na návrší mezi Lanškrounem a Rudolticemi nový barokní zámek. Plány na stavbu vypracovali a vlastní průběh stavebních prací řídili italští architekti Domenico Martinelli a Antonio Salla. Stavba probíhala v l. 1698-1712. Nový zámek byl třípatrový a byl založen na půdorysu ve tvaru písmene H. Z hlavního průčelí vystupovaly mohutné věžovité výstupky. V interiéru bylo v každém patře 14 sálů, zdobených barokní štukou a nástěnnými malbami. Okolí zámku bylo změněno v rozsáhlý park.

Již v r.1714 však zámek vyhořel. Záhy byl sice nouzově opraven, ale v r.1756 jej dal Josef Václav z Lichtenštejna zbořit. Z celé stavby se zachovala jen průčelní část pravého bočního výstupku: dnešní třípatrová věž se zaobleným jihozápadním nárožím, rozsáhlé sklepy a části základových zdí. Zbytek zámku byl v r.1802 opraven a změněn v hostinec. Sklepy byly využity pro potřeby lichtenštejnského pivovaru v Lanškrouně. V r.1848 byl vykácen zámecký park a později nahrazen lesnim porostem. Jako příslušenství lanškrounského pivovaru zůstalo torzo zámku majetkem Lichtenštejnů až do r.1945 a sloužilo jako hostinec.

V r.1945 přešel objekt do vlastnictví státu. Byl změněn v zemědělskou usedlost a přidělen soukromému majiteli. V r.1969 přešel do majetku MěNV Lanškroun. Od počátku 70.let není objekt využíván.

Návrši nad Rudolticemi na němž jsou zbytky zámecké budovy, se nazývá Zámecký vrch. Zachovalá věž má v každém patře jednu malou a jednu velkou místnost. Patra jsou navzájem propojena šnekovitým schodištěm.

Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

E.Poche, Umělecké památky Čech

O historii této barokní stavby je toho pořád známo poměrně málo. Od loňského zahájení provozu se také vyhledávají v různých archivech včetně Lichtensteinského ve Vídni dokumenty týkající se Nového zámku. Podařilo se objevit nějaké údaje zatím nikde neuváděné,zajímavé podrobnosti přinesl překlad stránek z Rudoltické kroniky, kam bývalý ředitel školy a kronikář Ferdinand Jandl píše o výstavbě, požárech, demolici a dalších osudech zámku.Podařilo se mu získat různé podrobnosti z té doby, cituje staré dokumenty které pravděpodobně sám objevil a přeložil.Uvádí také kolik bylo za některé práce při stavbě zaplaceno, ceny některých potravin v té době a další zajímavosti.

Z Lichtensteinského archivu jsme přivezli kopie 300 let starých dopisů psaných staviteli zámku knížeti do Vídně a obráceně, většinou jsou psané švabachem nebo kurentem, několik starou italštinou. Tou je psaný i dopis, který poslal sám Antonio Salla v r. 1699 knížeti. Ten je momentálně překládán v Itálii, doufáme že se nám brzy vrátí.

Časem se jistě z těchto i dalších dokumentů dozvíme zajímavé údaje z té doby, zatím byl přeložen jeden dopis který píše Jan Adam Ondřej v r. 1700 a zárověň posílá železné formy a vzory vypálených tašek na pokrývání střechy.

Zatím se nepodařilo přes nemalou snahu najít plány rozsáhlých zámeckých sklepení, které byly pod celou budovou. Půdorys nyní přístupné části, přibližně 1000 metrů čtverečných zhruba odpovídá místnostem v bývalém přízemí budovy, ale jak byly členěny sklepní prostory ve střední části zámku pod velkým sálem není známo.

Některé archivní materiály o zámku byly bohužej zřejmě ztraceny, další možná zničeny při požáru v archivu v Opavě, část jich prý je v cizině, zatím nedostupná, o dalších se neví.

Přesto byla zpracována studie o Novém zámku pracovníkem PÚ v Pardubicích a také školní práce jednou lanškrounskou studentkou. Část její práce sem bude umístěna, další části do jiných rubrik kam svým zaměřením patří.Skoro celá její práce je také vystavena na v zámecké věži.

Postupně budou podle možnosti doplňovány další údaje které se nám podaří objevit nebo přeložit aby zde byly pro všechny které minulost zámku zajímá dostupné další informace.

Část práce studentky Kláry Zatloukalové,která se umístila na jednom ze dvou prvních míst v IV. ROČNÍKU soutěže LANŠKROUN HISTORICKÝ

ZÁMEČEK V PROMĚNÁCH ČASU

Na Lanškrounském panství se v letech 1622–1848 vystřídalo deset majitelů z rodu Lichtenštejnů. Janu Adamovi Ondřejovi náleželo Lanškrounsko v letech 1684–1712. Za tuto dobu nechal vystavět kromě Nového zámku také kostel sv. Anny, faru u kostela sv. Václava a pivovar.

V r. 1684 se stal majitelem lanškrounského panství Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Tomu pro jeho občasný pobyt v Lanškrouně nevyhovoval zámek ve městě, který vznikl úpravou pobořeného kláštera augustiniánů. Proto si nechal vybudovat na Zámeckém vrchu, německy zvaném Schloßberg, zámek nový. Plány na stavbu vypracoval nejprve italský architekt Carlo Fontana, stavba však nakonec byla realizována podle projektu jiného italského architekta – Domenica Martinelliho. Vrchním vedením stavby byl pověřen Antonio Salla a dozor nad stavbou měl knížecí stavitel Gabriele de Gabrielli. Stavba probíhala v letech 1700–1712, avšak podnět k ní byl dán již o dva roky dříve.

11.9. 1698 zaslal lanškrounský hejtman Kryštof Kašpar de Suenne zprávu, ve které je Domenico Martinelli označen jako autor plánů. Zpráva, psaná německy, měla přibližně toto znění: „Včera přijel Vaší nejvyšší knížecí milostí vyslaný vyslanec a nabízí možné plány zámku, který se má nově stavět, stavba je podle náčrtu Martinelliho dostačující.“ 8.6. 1699 byl potom vydán přípis, přikazující staviteli Antoniu Sallovi, aby odevzdal jak staré, tak i nové půdorysy a fasády (bylo tedy více plánů). Ještě roku 1699 začaly přípravné práce. Probíhaly odstřely sklepů, svážení a pálení cihel (mj. i v Lanškrouně), byl dovážen kámen z lomu v Moletíně.

Nový zámek byl čtyřkřídlá třípatrová barokní budova se čtyřpatrovým průčelím. Byl založen na půdorysu písmene H. V interiéru bylo v každém patře 14 sálů zdobených barokními štuky a nástěnnými malbami. Okolí zámku bylo změněno v rozsáhlý park.

Již v r. 1714 však zámek vyhořel v důsledku neopatrnosti tesařů a kotlářů, kteří zde opravovali střechu a okapy. O tři roky později byly opraveny krovy, ale budova zámku byla roku 1719 znovu zapálena, tentokrát bleskem. Při třetím požáru v roce 1754 přišla budova opět o krovy a střechu.V roce 1756 jej dal Josef Václav z Lichtenštejna zbořit, protože působil zbytečné výdaje. Do roku 1780 byl až na levé křídlo snesen. Z celé stavby se zachovala jen průčelní část pravého bočního výstupku – dnešní třípatrová věž, část rozsáhlého sklepení a části základových zdí.

Zbytek zámku byl roku 1802 na příkaz knížete Aloise z Lichtenštejna opraven a změněn v hostinec. Nad vchodem byla osazena kamenná deska s latinským nápisem, připomínajícím tento jeho záslužný čin (obr. č. 1). Sklepy byly využívány pro potřeby lichtenštejnského pivovaru v Lanškrouně. V roce 1848 byl vykácen zámecký park a později nahrazen lesním porostem. Jako příslušenství lanškrounského pivovaru zůstalo torzo zámku majetkem Lichtenštejnů až do roku 1945 a sloužilo jako hostinec s výtečnou kuchyní.

Kamenná deska s latinským nápisem

RELIQVIAS HVIVS ANTIQVAE ET MAGNAE ACREOPOLIS LICHTENSTEINIANAE POSTERITATI RELIQVI AC RESTAVRARI PRAECEPIT PRINCEPS ALOISIVS,

Nápis říká přibližně toto: „Pozůstatky tohoto starobylého a vznešeného lichtenštejnského sídla ponechat časům budoucím a restaurovat přikázal kníže Aloisius.“

Tato deska byla dříve umístěna nad vchodem do věže, nyní je v městském muzeu v Lanškrouně.

Roku 1945 přešel objekt do vlastnictví státu. Byl změněn v zemědělskou usedlost a přidělen soukromému majiteli. V r. 1969 přešel do majetku MěNV Lanškroun. V letech 1968 – 70 byla budova propůjčena junáckému středisku Zubr, které ji využívalo jako své klubovny. Od roku 1971 nebyl objekt využíván a chátral až do roku 2005.

V roce 1980 sice vypracoval Státní ústav dopravního projektování studii, v níž byl Zámek doplněn o motorest, ale záměr se neuskutečnil. Od roku 1989 byly provedeny dva neúspěšné pokusy o privatizaci (1989 firma REDOS a 1997 Rein s.r.o). Mimo jiné existovaly také návrhy na dostavbu jednoho křídla – spojení zachované barokní věže s renesanční přístavbou a další věží ve stylu pseudogotiky (2004).

Dnes je zde tedy jen torzo – třípatrová věž o půdorysu obdélníku se zaobleným jihozápadním rohem. V jednotlivých patrech má velkou čtvercovou místnost (7,1×7,2 m) a malý pokojík. Do zaobleného rohu je vestavěno točité schodiště. Budova je podsklepena a sklepy pokračují dále na sever a západ. Zaujímají plošně asi dvě pětiny původní zastavěné plochy zámku. Sklepní prostory jsou klenuté valenými klenbami a jejich výška se pohybuje od 330 do 780 cm. Zachovala se také původní kopaná studna, hluboká asi 13 metrů.

Od roku 2004 je majitelem Zámečku pan MgA. Přemysl Kokeš, který na jaře roku 2006 začal s rekonstrukcí, po jejímž dokončení by v objektu měla být rozhledna, vinárna, restaurace a hotel.

Nový zámek patří k nejvýznamnějším, autorsky určeným, dílům Domenica Martinelliho. Přestože stavba existovala po svém dokončení roku 1712 pouze šedesát osm let, zaujímá ve vývoji středoevropské zámecké architektury významné místo.

Zdroj: www.novyzamek.cz - Krasava Šerkopová (3.11.2013)

Pověst o vrchním direktoru Riedrovi

Za času roboty býval vrchní ředitel panství a zástupce vrchnosti nejobávanější osobností. Každý týden dával v lanškrounském zámku všem rychtářům rozkazy, rovnal spory, ukládal tresty, přijímal žádosti nebo jiná podání. Na projížďkách panstvím býval všude vítán s největšími poctami. S každým jednal bez okolků a bezohledně. Ať to byl nejbohatší nebo nejváženější rychtář, dal ho předvést drábem, zavřít do šatlavy, přivázat na lavici a vysázet mu deset, pětadvacet ran lískovkou, mnohdy pro nic za nic, z pouhé svévole. Jan Rieder byl nelidský vrchní. Poddané, zvlášť české národnosti, nepovažoval za lidi, zacházel s nimi hůř než s hovady. Poněmčoval české obce.

U knížete byl velice oblíben pro dobré řízení panství, neboť za něho byly ze všeho vydatné příjmy. Byl ctižádostivý, miloval nádheru a domníval se, že za své dobré služby bude hoden kavalírské odměny. Proto jednou požádal knížete, aby mu dovolil na vrchu u Rudoltic postavit letohrádek. Odůvodňoval to nedostatkem místa v lanškrounském zámku a malou vyhlídkou. Z Rudoltického vrchu se přehlédne velká část panství s mnoha vesnicemi a tím by měl poddané stále na očích. Kníže sídlil ve Vídni, jen málokdy se přijel podívat na panství. Bylo mu lhostejné, co si Rieder postaví, proto svolil. Pro vrchního to byla vítaná příležitost potrápit poddané.

Místo letohrádku stavěl nádherný dvou až třípatrový palác. To byla robota! Poddaní svými potahy sváželi dříví, kámen, cihly, vápno a z moletínských lomů těžké kvádry. Za tehdejších nesjízdných cest to nebyla žádná maličkost! Za nepatrné zameškání, za slůvko stesku byl každý hned nemilosrdně ztrestán.

Ale i přes všechno hemžení a spěch pokračovala stavba pomalu. Zdi pukaly, trhaly se a bortily. Nikdo nevěděl, čím to je. Až knížecí myslivec, kterého se Rieder taky zeptal, mu poradil do každého rohu stavby zazdít člověka zaživa. Vrchní hned této ďábelské rady uposlechl. Opil dělníky opojnými nápoji a čtyři zpité dal do zdí zazdít. Opravdu, zdi stály pevně, už se netrhaly.

Konečně byl zámek dostavěn. Ale jednou v noci, kdo ví, jak se to jen stalo, zámek náhle shořel. Sotva ho znovu vybudovali, vyhořel podruhé. Stavitel odmítl stavět. Vrchnímu nezbývalo nic jiného než povolat jiného odborníka z daleké Itálie. Ten nemohl sehnat žádné dělníky z okolí, protože se všichni obávali neštěstí. Žádné dělníky nesjednal ani v Ústí.

Když jel takhle s nepořízenou zpátky do Lanškrouna, stavil se ve Skuhrově v krčmě na posilněnou. O svých nesnázích vypravoval krčmáři. Hostinský o žádné dobré radě nevěděl. V tom se otevřely dveře a do šenkovny vešel myslivec podivného vzhledu. Přisedl si k nim a naslouchal jejich řečem. Když hostinský odešel natočit piva, myslivec si přisedl blíže k staviteli a nabídl se, že by mu pomohl, sehnal by tolik lidí, kolik by chtěl. Do kuropění třetího dne, že by byl zámek hotov. Jediným problémem byl zápis podepsaný vlastní krví. Avšak Ital dlouho neváhal a podepsal. Zástavou dal myslivec, pro případ nedodržení smlouvy, Italovi sáček plný dukátů a náhle zmizel, ani korbílku se nedotkl.

Staviteli byl myslivec nápadný hned, jak vstoupil, ale ve svých nesnázích si ho pořádně ani neprohlédl. Teprve když zmizel, znovu uvažoval a sám sebe se ptal: „Kdo to asi mohl být?“ Ptal se i hostinského. Ten se však pokřižoval a s hrůzou pravil: „Nešťastníku, nevšiml jste si, že má koňskou nohu? A vy jste se mu zapsal krví!“

Ital celý vyděšený vstal a rychle ujížděl do Lanškrouna. Zatloukl na vrata kláštera Augustianů a vypověděl opatovi svoji příhodu. Opat mu uložil pokání třídenní modlitby, aby se ďáblovo dílo zhatilo. Ital vše úzkostlivě vykonal. Třetí den ráno spěchal na vrch, aby se podíval, co čerti mají už uděláno, ale doposud bylo vše netknuto. Najednou se rozezvučel děsivý rachot, hluk a šum. Stavitel uviděl množství černých postav, jak snášejí obrovské balvany. Ve své úzkosti poklekl a prosil úpěnlivě Boha, aby dílo čertů překazil. Jeho prosby byly vyslyšeny. Čerti letěli už s posledními balvany, když v tu chvíli zakokrhal v Rudolticích kohout, jako tenkrát na lanšperském hradu, když se stavěl s ďábelskou pomocí vznosný most mezi lanšperským a žampašským sídlem. Naráz spadly balvany na zem, jen to zahučelo vzduchem a země se zatřásla. Rozházely se podél Třebovských stěn. Černé obludy zmizely, jakoby je odfoukl. Ital byl vysvobozen. Hluboce si vydechl. Přetržený zápis mu spadl k nohám a sáček s dukáty zmizel.

Robotou zámek vystavět nešlo a nezbývalo nic jiného než se pustit do díla. Zámek byl nádherný. Na nádvoří byla ve výši říms zřízena nádrž pro ryby, do které se sváděla voda z polních i lesních studánek a pramenů.

Když kníže zavítal na panství a spatřil na kopci nádherný zámek, ptal se, komu patří, kdo ho postavil. Lidé řekli, že je vrchního a dodávali, jaká nádhera je ukryta uvnitř. Tu se milostivá vrchnost rozhněvala, že ji vrchní chce přenechat a rozkázal ten zámek rozházet, až na jeden roh, a materiál z něho odvážet na stavbu ústeckého kostela.

Konečně došlo i na Riedra. Roznemohl se. Povídalo se, že už z toho nevyjde. Jednoho dne, za jeho nemoci, jeli českotřebovští vozkové pro pivo do Lanškrouna – podle tehdejší povinnosti. Když přijeli za Skuhrov, potkali vrchního Riedra. Jel v kočáře do Ústí. Vozkové se divili, co že bylo řečí, jak s ním je zle a on zdráv jede na vizitu. Když přijížděli k Lanškrounu, slyšeli zvonit hodinku. „Kdo to umřel?“ ptali se. „Vrchní,“ zněla odpověď. Vozkové se na sebe udiveně dívali, ale neříkali nic ze strachu, kdyby to nebyla náhodou pravda. Ale pravda to byla! To už potkali nebožtíkova ducha. Rieder nepřál svým poddaným pokoje ani po smrti. Sotva zemřel, už je strašil.

Pochovali ho se vší slávou a utajenou radostí. Hned první noc po pohřbu učinil vizitu ve všech místech celého panství. Pak se ukazoval střídavě jednou v té, podruhé v oné vesnici, každou noc jinde. V Lanškrouně řádil nejhůř. Buď jezdil v kočáře po městě, nebo šramotil kolem kostela a zámku. Někdy se vyhoupl na nějaký zámecký topol a houpal se na něm. Při tom svítil děsivě očima a vyl, ale nikomu neublížil, protože nad nikým neměl moc. Právě to ho trápilo nejvíc – za živa všemocný, po smrti bezmocný.

Aby od něho měli lidé pokoj, požádali kněze, aby ho zažehnal. Kněz přišel s kostelníkem, modlil se, kropil svěcenou vodou, kadil kadidlem v zámku, kolem zámku i po městě, ale bohužel nic nepomáhalo. Povolali tedy zaklínače, až od pruských hranic. Zaklínač skutečně přijel. Číhal, kde se strašidlo ukáže. Jakmile se objevilo, začal zaříkávat a zaklínat, až ho zkrotil tak, že poslechl a udělal to, co mu poručil. Čaroděj měl připravenou lahvičku, kterou otevřel a Riedrovi poručil, aby do ní vlezl. Nechtělo se mu, protože byl zvyklý jen a jen rozkazovat, kroutil sebou, ošíval se, ale kouzelník byl silnější. Rieder se vtáhl do lahvičky, zaklínač zadělal zátku, ovázal a lahvičku si schoval do své mošny. Vydal se do Krkonoš, tam vysoko ji chtěl vhodit do horské tůně. Riedrovi se z panství nechtělo. Cestou kňučel a zaklínače žádal, aby ho dal pod Lanšperkem pod most. Ale čaroděj se nenechal přemluvit. Asi v polovině cesty zůstal u jednoho chalupníka ve vsi na noc. Mošnu si dal na lavici a poprosil domácí, aby se k ní ani nepřibližovali a nedotýkali se jí, že si jenom někam dojde. Šel si pro tabák, ale dlouho se nevracel.

Domácímu chlapci to nedalo, rád by se dozvěděl, co v té torbě vězí. Díval se po ostatních, a když viděl, že si ho nikdo nevšímá, přikradl se k mošně, ohmatával ji, rozepnul a vstrčil dovnitř ruku. Rychle ji zase vytáhl a odskočil. Uvnitř se něco hnulo. Chlapec hnul s lahvičkou, zátka povolila a Rieder se soukal hrdlem ven. Torba se nadýmala a domácí byli velmi zděšení, neboť nevěděli zda mají utéci, nebo torbu vyhodit oknem. V tom se rozlétly dveře a přiběhl zaklínač. Popadl hůl a za bušení do torby mumlal jakási prazvláštní slova. Torba splaskla. Rieder byl opět pod zátkou. Ráno čaroděj spěchal dál, až se šťastně dostal do Krkonoš. Lahvičku obtěžkal velkým kamenem a hodil ji do horské tůně.

Převzato ze školní práce Kláry Zatloukalové z r.2008 za kterou získala první místo.

Zdroj: www.novyzamek.cz (3.11.2013)

0014-drive 0013-vez-v-minulosti 0016-pred-vezi