|
Zpět na
Rudoltice Historie
obce Rudoltice, bývalý politický okres
Lanškroun |
|
13. - 15. století 1250 – 1270 Pravděpodobná
doba založení osady Rudolfsdorfu při kolonizaci v době Přemyslovců. Jméno obce
pravděpodobně souvisí se vztahy českých pánů s habsburským rodem. Jestliže se
před městem Lanškrounem setkáváme s Rudolfsdorfem a za městem s
Albrechtsdorfem (Albrechtice), mohlo by to mít souvislosti s podporou rodu
Drnholců Habsburkům Rudolfovi a Albrechtovi. Potom by pojmenování mělo
politický význam a muselo by být stanoveno asi po roce 1276. Další
varianty názvu: Rudolphi villa – latinský název Rudolfsdorf, Rudelsdorf,
Rudlstof Kraabesn, Kraabeszwecka – lidový název, souvisel s výskytem raků 1304 1350 1358 1418 – 1434 Husitské
války. Zprávy o Rudolticích se nedochovaly. Celé oblasti se zmocnili táborští
vůdci. Čeští bratři Po zániku
násilnického husitství se v celých východních Čechách rozšiřovalo pokojné
hnutí Českých bratří. Lanškroun byl hlavním styčným bodem díky Tomášovi
Německému a Michaelu Weissovi. Stejně jako v jiných místech vznikla i v
Rudolticích tehdy německá obec Bratrské církve. 1434 1466 1494 16. - 17.
století 1514 1588 1618 – 1648 Třicetiletá
válka. Také Rudoltice trpěly plundrováním a bitkami, které se odehrávaly v celé
krajině. 1619 1628 1643 1645 1646 1654 1680 1683 1685 1687 1696 1698 18. století 1696 – 1703 Další velké
spory a potyčky. Vlastním šiřitelem nepokojů byl Mattes Janisch Dolní, jak se
nazýval na rozdíl od stejnojmenného dědičného rychtáře. 1702 1703 1698 – 1712 Do této doby
připadá stavba Nového zámku na Zámeckém vrchu. Kníže Adam Andreas z
Lichtenštejna byl, jak je představován v Landskroner Heimatbuch, velký
stavitel. Poněvadž lanškrounský zámek, který vznikl ze starého
augustiniánského kláštera, vypadal zchátrale a nedostačoval požadavkům volné
polohy v přírodně krásném okolí, byl panskými úředníky navržen rudoltický
vrch, který se knížeti velice líbil. Dvanáct let se pracovalo podle plánů
stavitele Antonia de Sala na této velkolepé stavbě. S údivem popisuje
lanškrounská pamětní kniha, že bylo zapotřebí 330 sáhů pevného provazu k
vyměření pozemku, který dodal lanškrounský občan a provazník Georg Ohnsorg. Již r. 1698
se začalo s počátečními pracemi a stavební činnosti oživily svým ruchem celou
oblast. Pro dohled nad pracemi byl dosazen jako inspektor hospodářský rada
Karl Herzschläger. S rudoltickými sedláky, jimž patřil pozemek, musela být
kvůli vyplacení vedena složitá jednání. Byli to hospodáři Lorenz Leschinger,
Paul Janisch, Math. Fiebiger, Math. Stangler a Georg Rab. Byly vykopány
hluboké sklepy a k tomu dopraveni horníci z Mor. Aussee. Část sklepů je
zachována i v současnosti. Před velkolepým schodištěm se nacházel malý
rybníček o délce 23 sáhů. Z Moleteinu byly dopraveny kamenné bloky a
opracovány na Zámeckém vrchu. Přitom prý zahynulo množství koní robotníků.
Cihlář Tausch z Lanškrouna dodal 59 000 cihel, vápno dodával zednický mistr
Andreas Waldmüller z Damníkova. Následkem
válečných událostí musely být roční výdaje omezeny na 6000 zl. V roce 1714
ale vypukl požár, který nádhernou stavbu zničil. 1718 byla znovu vystavěna,
podruhé však vyhořela. Údajně si tesaři rozdělali na půdě oheň, ale zapomněli
ho uhasit. Nyní stojí pouze severozápadní roh budovy. Několik dalších údajů
lze nalézt v Landskroner Heimatbuch. 1742 Sedmiletá
válka Během
sedmileté války přijíždí do Lanškrouna generál Laudon. Laudonův pobyt na
Lanškrounsku připomínal dnes již zrušený pomníček obětem války, tzv. Bílý
kříž u silnice k Rudolticím a také vesnice Laudon. 1755 1766 1766 1770 – 1794 Stavba dnešní
fary za faráře Engelberta Nagela . 1775 1776 1797 19. století 1802 1804 – 1809 Stavba
kostela. Stavitelem kostela byl Josef Hartmuth, který byl ve službách knížete
z Lichtenštejna. Postavil také farní kostel v České Třebové, zámek v Litovli
a kostel v Dolních Libchavách. Bylo to v době napoleonských válek. Ve farní
kronice lze číst: (Citace z Lehmann, 1920) „Drahota byla v r. 1806 den ode
dne větší… finanční starosti ohrožovaly také stavbu kostela.“ Věž byla
postavena r. 1808, stavba ukončena 1809. 1809 1809 1829 1831 1831 – 1837 Stavba dnešní
školy č.p. 200. 1832 1835 1836 1836 1845 1847 – 48 Nepokoje v obci.
Odepření platit učitelům, pořádek nastolen vojensky. 1859 1866 1871 1888 1885 20. století 1914 – 1918 První světová
válka. Oběti na životech: 38 1927 2.září
zřízena státní česká menšinová škola. Průměrná návštěva byla 17 dětí. Postavení
čtyř mostů přes potok. 1929 1930- 1933 Se stavbou
druhé železniční koleje byla Rudolticím předána nová nádražní budova. 1931 1939 Za posledního
německého starosty a ředitele školy Aloise Süße bylo zřízeno sportovní hřiště
a rybník ke koupání. Posledním německým farářem byl Wenzel Schinkmann –
Langer. 1939 – 1945 Druhá světová
válka. Ztráty na životech: 50 mrtvých, 11 nezvěstných; civilní oběti: 20
mrtvých, 16 nezvěstných Události
kolem násilného vysídlení německého obyvatelstva 21.května
1945 byli němečtí muži shromážděni a asi 40 odvlečeno na Sibiř, někteří
zastřeleni. 26.června
1945 byla první skupina obyvatel nucena s omezenými zavazadly opustit
Rudoltice – přes sběrný tábor v Lanškrouně byli po železnici vyvezeni do
Německa. Někteří řešili situaci zapálením svého domu a spácháním
sebevraždy.Transporty se děly ještě v průběhu roku 1946. Hlavní osídlovací
oblasti rudoltických vystěhovalců jsou Heidelberg – Mannheim – Schwetzingen a
oblast kolem Regensburgu. Květen 1945 –
1947 Rudoltice
byly znovuosídleny českým obyvatelstvem. 1946 1949 zřízení
místního rozhlasu 1950 1951 1952 1952 1952 1953 1954 založení
Svazarmu 1955 1960 1963 1964 1971 – 1975 výstavba
prodejny výstavba
veřejného osvětlení a rozhlasu oprava místních
komunikací a točny u nádraží údržba školy,
oprava kulturního domu,mateřské školy, jeslí a požární zbrojnice – provedení
vrtů k vybudování studně a získání vodního zdroje. 1976 1978 oprava budovy
starého hostince dokončovací
práce na vodním zdroji pro obě sídliště zahájena
demolice objektu staré rychty rekonstrukce
mostu ke KD Rudoltice se
staly součástí trasy cyklistických závodů Lanškroun - Rudoltice - Ostrov -
Lanškroun 1979 údržba jeslí
včetně omítky ukončena
výstavba II. sídliště a přistěhování nových občanů 1980 postavení
kabin a sociálního zařízení na hřišti stavba nového
transformátoru za školou dokončení
výstavby komunikace na II.sídlišti 1981 započata
výstavba mateřské školy provedena
generální oprava silnice přes obec dokončena
oprava budovy pohostinství Na křižovatce 1983 1984 provedena
oprava střechy KD, dokončen montovaný objekt u ČSD 1985 zřízení
poštovního úřadu s PSČ 561 25 v budově bývalých jeslí 1986 provedení
první tlakové zkoušky na vodovodu z Trpíka 1987 1988 členové SSM
uspořádali 2 triatlony, z toho jeden na republikové úrovni firma REDOS
se zajímá o rekonstrukci Zámečku kabelizace
telefonního vedení 1989 1990 dokončení
2.etapy výstavby vodovodu zrušeny jesle rozšíření
obecního osvětlení první
soukromí podnikatelé v obci 1991 zahájena rekonstrukce
fary a kostela rekonstrukce
budovy ČSD zrušení
starého vrtu a napojení na vodovod. řád z Trpíka osamostatnění
Mysliveckého sdružení využití
nezaměstnaných na veřejně prospěšných pracích - sloučení tříd na dvoutřídku k evidenci
obyvatel a dalším úkonům využíváno prvních počítačů na obecním úřadě 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 Zdroj:
rudoltice.cz (3.11.2013) |
|
Osídlování Hřebečska kolem
roku 1250 Po vpádu Mongolů a Tatarů
roku 1241 byla země strašlivě zpustošena, vypleněna a zničena. Mnozí lidé přišli
o život, zbytek zůstal ožebračen, pole rozdupána, obchod a živnosti
rozvrácené. Lidé byli sklíčení, malomyslní a bez naděje. Přišlo se na
myšlenku vymýtit a obdělat hraniční les. Nové osídlování se dělo na
českém území většinou přičiněním krále Přemysla Otakara II. (1253 – 1278), v
moravské části zásluhou olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku, kancléře a
místodržícího Moravy a Štýrska (1245 – 1281), a dalších vrchnostenských pánů,
kteří přivedli do země německé kolonisty. Rolníci a řemeslníci, kteří
se zde chtěli usídlit, pocházeli z různých starých německých kmenů. Byli
povoláni do země (především z Horních Franků, Mohučska a Horního Falcka a
Slezska) v polovině 13. století. Pro každé nově založené sídliště určil král
nebo biskup vhodného a zkušeného „lokátora“ (plánovače osídlení), který byl
odpovědný za osídlení a další rozvoj obce. Jako odměnu za obtížný úřad
obdržel jistá práva, např. fojtství a dědičný úřad rychtáře. Z toho je
odvozeno jméno „dědičný rychtář“ (dědičná rychta) pro potomky (dědice). K tomu se řadilo právo
provozovat hostinec, zřídit mlýn a udržovat řemeslníky (pekaře, kováře). Tato
významná provilegia a velký bezúročný pozemkový majetek činily z dědičných
rycht nejvýznačnější usedlosti a dvory. První dvorce byly sruby sroubené z
kmenů stromů. Stály po obou stranách vesnické ulice. Za každým selským dvorem
vymýtili osadníci díl lesa a vytvořili si políčka. Potok, který tekl podél
jedné strany silnice, dával potřebnou vodu a poháněl později také mlýnská
kola. Němečtí osadníci zakládali pro ně charakteristické řadové vesnice
(vesnice lesních lánů). Každý selský čtverhranný dvůr stál o samotě, oddělený
od sousedních usedlostí. K němu souvisle přiléhala pole, louky a lesní úseky.
Sedláci mohli bezprostředně od domu a zahrady dosáhnout svých polí a luk;
každý měl svou vlastní polní cestu spojující dvůr a pole. Tažení vozů naverbovaných
osadníků byla směřována do jednotně plánovaných vesnic a velkoryse
plánovaných měst s německým právem (magdeburské městské právo). Kolonistům se
dostalo za tyto mimořádné útrapy a strádání v době výstavby výhodného
sociálního postavení (např. osvobození od daní a poplatků po prvních 12 až 20
let). Celá tato kolonizovaná
oblast dostala jméno Krásné Hřebečsko (Schönhengstgau), a to podle vyvýšeniny
„Krásný Hřebec“ (660 m), která leží mezi Svitavami a Moravskou Třebovou. Obec
Hřebeč byla oblíbeným výletním cílem. Celé Hřebečsko bylo odděleno úzkým
pruhem českých obcí od uzavřené německé jazykové oblasti v Orlických horách a
severomoravském slezském prostoru. Z této oblasti se tehdy
natrvalo ztratily zemské hranice, které oddělovaly vesnice s německými jmény
a německým osídlením od těch českých. Češi měli převahu v České Třebové, Ústí
nad Orlicí, Dolní Čermné a Jablonném, v ostatních vesnicích byla převaha obyvatel
německých. Tato linie vedla z Čermné do Výprachtic, Heřmanic, Herbortic a do
Cotkytle, k nimž se později připojovaly další české chudé vesničky jako
Nepomuk a Chudoba, takže Hřebečsko se stávalo německým jazykovým ostrovem.
Hranice této oblasti byla dlouhá asi 280 km, Hřebečsko mělo rozlohu více než
123 000 ha, patřilo do něho 148 obcí, mezi nimi šest měst: Svitavy, Březová,
Moravská Třebová, Lanškroun, Zábřeh a Mohelnice. První písemná zmínka o
Rudolticích Domnělé založení naší obce
spadá tedy do doby mezi 1250 – 1270 za vlády pánů z Drnholce. První písemná
zmínka o Rudolticích („Rudolfsdorf“) se vyskytuje ale až v darovací listině
krále Václava II. z 21.května 1304, v níž daroval celé Lanškrounsko klášteru
zbraslavskému. Václav II., král český a polský, který vládl v letech
1278-1305, připsal nově založenému Zbraslavskému klášteru první darovací
listinou mnoho obcí. To bylo v srpnu 1292. Obdarování kláštera rozšířil v
květnu 1304 ve druhé darovací listině. Původní listina se nezachovala, v
Regesta Bohemiae, odst. 2004, s. 866-868 existuje pouze její latinský přepis,
jehož překlad obsahuje. „Václav, král český a
polský, potvrzuje majetek kláštera Aulae regiae (Královské svatyně) v Čechách
a slavnostně prohlašuje Zbraslav za klášter cisterciáckého řádu, který nese
jméno Aula Regia. Jmění samo pak je toto: Kolem Prahy ležící místa Zbraslav,
Žabovřesky, Lipence, Lipany, Horní a Dolní Černošice, městečko Řevnice, Lety,
Nezabudice, Radotín, Velkou a Malou Chuchli, Lahovice, Záběhlice, Vidín, dva
selské statky ve Štěchovicích, Slapy, Přestavlky, Buše, Lhotu, Choceň,
Bistovice, Mohelno, Chlum, Borek a Nořín. Dále pak poblíž Vysokého Mýta les
zvaný Zrub, okolo Jehnědí Kosořín, Lutskou, Zalší a Bovoz. Též ves Vlačmany,
Lhotu, Stričov, Sulislav a Voděrady. Dále potom Ústí nad Orlicí a poblíž něho
Oldřichovice, Kunčice, Dolní a Horní Dobrouč, Ostrov, Horní Houžovec a Dolní
Houžovec, Knapovec, Řetovou, Kerhartice, dále město Třebovou, Rybník,
Kunžvald, Helvíkov, Zhoř, Vlčkov, Sloupnici, Svatoslav a Skuhrov se všemi
právy a výnosy.“ Ve druhé zakládací listině
Václav II. „daruje Zbraslavskému klášteru Komořany, Novou Ves, Malé Lečice a
Krámy poblíž Prahy, okolo Vysokého Mýta Strakouň a Džbánov, v ústeckém kraji
Třebovou Krátkou a Třebovou Dlouhou, Janov, Parník a Malín, v kraji
lanškrounském pak samo město Lanškroun, Žichlínek, Sázavu, Albrechtice,
Herbortice, Heřmanice, Výprachtice, Čenkovice, Rýdrovice, městys Jablonné,
Verměřovice, Bystřec, Petrovice, Čermnou, Jakubovice, Třešňovec, Rudoltice,
Damníkov, Trpík, Lukovou a ves zvanou Kozí Noha (Květná). Jsou darovány nejen
ony, ale s mnohými jinými, které od starodávna se týkají lanškrounského
okresu, s lidmi, přístřešky, pole obdělávaná i neobdělávaná, hory, roviny,
lesy, louky, pastviny, vody i se spády, se všemi právy a jurisdikcemi,
výnosy, užitky a jinými trvalými obecnostmi...“ V dopise ze 3. prosince
1349 podepsaném pražským arcibiskupem Arnoštem se již Rudolfivilla (latinský
překlad) uvádí jako farní obec. První úředně známý majitel hradu Lanšperk byl
v době Přemysla Otakara I. Hermann z Ostehu, který zároveň vlastnil Lanškroun
a okolí, tj. i Rudoltice. Po něm na hradě Lanšperku a v Lanškrouně nacházíme
zprávy o Urlichovi/Oldřichovi z Drnholce. Zavedení nevolnictví,
rozdělení panství Lanšperk - Lanškroun Po smrti majitele Adama
Hrzána z Harasova 11. 7.1619 – trýznitele vesnických obyvatel, vládli
společně nad otcovskými statky synové Zdeslav, Wilhelm a Johann. Brzy nato
došlo k rozdělení a panství Lanškroun připadlo Wilhelmovi. Ten však ve
stejném roce zemřel, a tak ho ve vedení následoval jeho bratr Zdeslav. Ze staré obecní kroniky:
„Proti němu (Zdeslavovi) se vzbouřil poddaný lid, odmítal mu být poddaným a
prokazovat mu nevolnictví. Zdeslav však požadoval od královské vlády, aby jeho
poddaní byli násilně dopraveni k mučení. Dvanáct komisařů určených králem se
proto vydalo na cestu, aby obě strany pozvalo k soudním jednáním do Chrudimi.
Poddaní předložili své prosby – předvídaje zlé pořízení - a slibovali, že
cokoli je nyní nebo v budoucnosti má potkat, přijmou, a že mají být oběšeni,
pokud se ještě jednou vzbouří. Proti tomu se však prosazovali komisaři, takže
břemena trýzněného lidu byla významně ulehčena, zvláště jim bylo ulehčeno na
dávkách a nově vytčené robotě.“ Rozladěný těmito událostmi
a protože se sám dostal do dluhů, prodal 7. července r. 1622 panství
lanškrounsko - lanšperské Karlovi, regentovi domu Lichtenštejnů a knížeti z
Opavy a Krnova a královskému místodržícímu v Čechách za 183.00 míšeňských
grošů. Po bitvě na Bílé hoře (8.11.1618) byly Rudoltice r. 1622 opět
převedeny do vlastnictví rodu Lichtenštejnů, za nichž byla prováděna
rekatolizace obce. Třicetiletá válka V l. 1643 – 1646, v letech
třicetileté války, byla vesnice plundrována švédskými a císařskými vojsky. Ze staré obecní kroniky:
„Švédští okupanti Lanškrouna odváděli obyvatelům dobytek, aby od nich mohli
vymáhat výkupné. Z císařské strany činili to samé Charváti. To se stalo 12.
srpna 1643. Zatímco Švédové si u Dolního Třešňovce vyčíhali Charváty, objevilo
se u farního lesa 15 charvátských jezdců a přepadlo z vrchu Rudoltice, jiní
jezdci v Ostrově, a všichni společně hnali před sebou z Rudoltic a Damníkova
kolem 400 kusů hovězího skotu a 5 stád ovcí. Švédský leutnant je se svými
lidmi marně pronásledoval. Protože Charváti měli se 70 koni přesilu, musel se
s nepořízenou vrátit do Lanškrouna. Došlo k ručním potyčkám mezi pleniteli a
sedláky. Tak byl také hospodář z č. 199 usmýkán k smrti a u č. 3 zabit
císařský důstojník Švédy.“ Požár v r. 1802 Z obecní kroniky: „Za
jedné velké větrné bouře r. 1802 vypukl požár na statku č. 118 (stál východně
od silnice Lanškroun – Damníkov, patřil Františku Vernischovi). Požár se
šířil směrem vanoucí vichřice od jihovýchodu k severovýchodu, vynechal pouze
starý kostel a zničil 10 hospodářských usedlostí od čísla 118 počínaje a
konče číslem 73 (Karel Křížek). Jak požár vznikl? v domě
měli asi křtiny. Kronikář poznamenává, že byli v kostele s dítětem. Sedlák
šel na Skuhrov (Ratsdorf) pro kmotry. Když se na Kamenné hůře (na Zámečku)
ohlédl, viděl již v Rudolticích šířící se požár.Než došel domů, byl jeho
statek již proměněn v popel. Kuchařka smažila k rodinné
slavnosti máslové koblihy. Tenkrát nebylo ještě sporáků kuchyňských, jaké
máme dnes, nýbrž byly pouze otevřené tzv. polské krby, otevřená ohniště na
způsob kovářských výhní a kouř z ohně odcházel dírou do komína, který stál
nad ohništěm. Vařilo a peklo se na železných nebo plechových pekáčích,
přičemž se nádoby stavěly na trojnožky. Kuchařka dala na pánev rozpustit
máslo a pak do něho vhodila lžíci máslového těsta. Ale horké máslo jí
vzkypělo a rozlilo se do ohně, až celá nádoba začal hořet. Polekaná kuchařka
popadla hořící pánev, vyběhla s ní na dvůr a tam jí praštila o zem. Prudký
vítr ale zavál oheň do poházeného roští a za chvíli stál celý statek v ohni a
šířil se dál, až zachvátil celých 10 statků.“ Požár fary v r. 1809 Z obecní kroniky:
„Současně s kostelem byla stavěna i fara. Tehdejší farář – v pořadí 6. farář
v Rudolticích jménem Franz Müller, bydlel až do postavení fary ve škole. Také
jeho předchůdci bydleli ve škole. Bylo tomu tak od r. 1791 (jeho předchůdci
již před tímto rokem). Do nové fary se nastěhoval po jejím dostavění r. 1808. Brzy nato farář těžce
oněmocněl, takže nemohl lůžko ani na chvilku opustit. Kteréhosi dne r. 1809 –
patrně večera, šla služka na půdu a svítila si hořící loučí. Na půdě se
polekala starých dřevěných obrazů a snad soch, z kostela vyřazených, v
leknutí pustila hořící louč na podlahu. Za chvíli byla fara v plamenech.
Nemocného faráře sousedé vynesli i s postelí. Následujícího roku farář zemřel
a pochován je u kostelní zdi. Byl to velký lidumil a své jmění věnoval na
dobročinné účely a nadace.“ Jak rudoltický forman
dovezl první brambory 17. října 1742 byli
Rakušané na bitevním poli u Chotusic (Okres Čáslav) poraženi Prusy. Tím
skončila první slezská válka a v následné mírové smlouvě z Breslau bylo
Rakousko povinno postoupit území Slezska s výjimkou vévodství Krnov, Těšín a
Opava. Tím se sice pruský stát podstatně zvětšil, němectví v mnohonárodnostním
státě Rakousko se však významně oslabilo a následný vývoj probíhal stále více
v neprospěch Sudetského Německa. Vedle tohoto osudového politického neštěstí
nám přinesl rok 1742 ale také jednu šťastnou událost - rozmnožení našich
polních plodin zavedením brambor. o tom informuje rudoltický nadučitel
Ferdinand Jandl (1851 – 1942) ve svých vlastivědných záznamech: „Když Prusové po své
vítězné bitvě u Chotusic v Jablonném, Lanškrouně a okolí zabrali své
kvartýry, zůstali ještě jeden a půl měsíce. Peníze a potraviny jim musely být
dávány, peníze a krmivo byly zabavovány. Potom odtáhli ve směru Hradec
Králové. Sedláci jim museli posloužit povozy se spřežením. Také rudoltický
sedlák Müller musel k této službě poskytnout vůz se spřežením a čeledína
jménem Strackl. Ten musel se svým nákladem jet stále dál do Pruska. Když
konečně přijel domů, nevrátil se s prázdnou, nýbrž přivezl hlízy nějaké zde
zatím neznámé polní plodiny v postranicích vozu, což vzbudilo údiv a
zvědavost. Při ochutnávce nepřišly sice každému k chuti – avšak začalo se s
prvními pěstitelskými pokusy. Nasadily se hlízy do krtinců. Úroda se
uschovávala do prázdných bedniček od soli, později uskladňovala v jamách,
překrytých prkny a ještě později se stavěly bramborové sklípky.“ Tak přivezl rudoltický
forman první brambory do naší oblasti. Přesto dlouhou dobu se pohlíželo na
tuto novou zemědělskou plodinu s nedůvěrou. Její vysoká hodnota byla objevena
teprve v hladových letech 1771/72. Byl to onen čas, kdy lidé jedli trávu a z
plevelových semen připravovali mouku na chléb. v okolí Moravské Třebové se
podle jednoho českého zdroje pěstovaly první brambory v roce 1768. Zajímavou příhodu líčí
řídící učitel Ferdinand Jandl: „Josef Thym, rudoltický řídící od r. 1836 do 1871,
přemluvil chytrého obecního poslíčka Johanna Kunze (č. 71 – posledním
německým majitelem tohoto domu byla rodina Eduarda Pittmanna), aby zvýšil své
příjmy pěstováním brambor, a doporučil mu pronájem plochy ležící ladem po
obou stranách cesty po hřebenu, která vede od zámecké věže k Lískovému kopci.
Johann Kunz poslechl tuto radu a v písčité půdě se bramborám dařilo obzvláště
dobře. Sklízel velmi bohatě a nalezl pro svou sklizeň mnohé odběratele, kteří
dobře platili. To vzbudilo přirozeně také závist a tak dostal od Rudoltických
přezdívku „Arpflhannes“. Jeho syn absovoval gymnázium v Litomyšli, studoval
potom v Praze a stal se učitelem na Viktoriánské škole na pražské Malé
Straně. Byl to také horlivý člen Spolku pro stavbu chrámu sv. Víta. Zemřel v
Praze-Olšanech a zanechal jedinou dceru, která přesídlila s Jedním kupcem do
Sedmihradska. v Rudolticích žije synovec jménem Eduard Pittmann (č.71). Podle
pověsti byla jako první pěstována anglická odrůda, která se nejdéle udržela
na statku č. 221 (Kaupe). Krajan Voltin přivezl novou odrůdu pojmenovanou
„české zemáky“. Také se uplatnily „Klobouky“ z vnitrozemí. v roce 1890
zavedlo Zemědělské kasino odrůdu „Champion“ - v nářečí nazývanou „Schamper“.
Tato odrůda nalezla pro svou dobrou chuť největší rozšíření.“ Kvůli podobnosti s
lanýžovými houbami rostoucími pod zemí nazývali Italové brambory
„tartuffoli“, z čehož bylo odvozeno slovo „Kartoffel“. Naši předkové ale
nazývali brambory částečně zemská jablka (Erdäpfel – Arpfl) nebo zemské
hrušky (Atpirn), zatímco český sousední národ je označoval jako „braniboři“,
později „brambory“, což na jejich brandenburský (pruský) původ odkazovalo a
poznámky našeho řídícího učitele Ferdinanda Jandla to potvrzují. Franz Rob, Schönhengster
Heimat, září 1972 Rudoltičtí rakaři Obec Rudoltice byla v
dřívějších letech od přírody obdařena jedním zvláštním darem. Ve vesnickém
potoce se nacházelo, jako jinak v žádné sousední vesnici, velké množství
raků. Voda vesnického potoka jim obzvláště prospívala a toto krabí požehnání
se rozprostíralo daleko až k lukovským loukám. Rudoltičtí se rádi nechali
dobírat od obyvatel sousedních obcí přezdívkou „Krabeszwicker“, tj. rakaři –
vždyť jinak přece měli skrze toto požehnání přírody také pěkný zdroj
přivýdělku. Zvláště Lanškrounští považovali raky za zvláštní lahůdku a rádi
je kupovali. Existovaly různé způsoby
odchytu. Stará Michl-Wenzlin, babička Pepi Janische z č. 106, vyprávěla nám
chlapcům jednou následující zážitek z mládí: Jednoho večera šla spolu s
houfem omladiny, která chtěla chytat raky na lukovské louky. Tam se u jedné
tůně zastavili, postavili hořící lucerny na břeh potoka a čekali, dokud raci
nevylezou ze svých skrýší a nedojdou ke světlu. Jeden odvážný mladík si
stoupl do vody, uchopil raky rukou a zastrkoval jednoho po druhém do pytle.
Když nachytali dostatek raků, pytel zavázali. Potom ho měli lovci raků
střídavě nést na zádech domů. Jako první nosič byla zvolena Michl-Wenzlin.
Šimrání raků, které cítila na svých zádech, na ni působilo strašidelně, a
strachem nechala pytel s raky spadnout na zem. Nějaký chlapec ho pak odnesl
do vesnice. o žádném chytání raků nechtěla ale Michl-Wenzlin po celý svůj
život už vůbec slyšet. Tento způsob chytání byl asi ten nejjednodušší;
vyžadoval ostatně statečnost. Nezřídka byli lovci raků štípnuti do prstu,
také se stávalo, že z kořenového systému, ze kterého bylo nadějné vytáhnout
raka, se vyřítila vodní krysa. Další druh lovu byl
následující: Dal se kousek pořádně páchnoucí zdechliny jako návnada do svazku
hrachové slámy, v nářečí jmenované „Arbesgespindala“, a potopil se do potoka.
Raci vlezli do hrachové slámy, aby mohli sežrat zdechlinu. Když se svazek
slámy tahal z vody, nemohli raci dost rychle najít cestu ze zamotané slámy a
bylo možné je snadno pochytat. Moderní způsob chytání
raků bylo chytání „Krebsstellery“, v nářečí jmenovaném „Hamerlich“. Tyto
„pasti“ na raky se skládaly ze zaobleného drátu, mezi kterým byla síť s
průměrem asi jedné pídě. Na tuto síť se položila návnada a potom co rak
vylezl do sítě, vytáhl se „Hamerle“ za připevněný provaz ven. Tak jako zvěř a ryby měli
také raci svou dobu hájení. Směli být chytáni jen v měsících (v němčině) bez
„r“, tedy od května do srpna (Mai, Juni, Juli, August). Během doby hájení
probíhalo nejen jejich rozmnožování, nýbrž také podivuhodný proces – jejich
svlékání kůže. Starý vápenatý krunýř odhodili/byl odhozen a zatímco jim rostl
nový krunýř, byli podivuhodně měkcí. Tito raci chycení přes zákaz během této
doby se nazývali „másloví raci“. Po zabití byli raci házeni
do vařící se vody. Nezřídka byli ale raci ponořeni do studené vody na sporáku
a museli zemřít strastiplnou smrtí, což mnoha lidem račí pokrm zošklivovalo.
Nejlepší maso je v klepetech. Lanškrounští si častěji pochutnávali na račím
masíčku, Rudoltičtí ale, ačkoliv ve svém obecním potoku měli takřka
nevyčerpatelnou zásobu těchto zvláštních krunýřovců, dopřávali si kvůli své
spořivosti jenom na největší slavnosti a svátky takovéto delikatesy.
Vyprávělo se, že Rudoltičtí na svou pouť (Gnod) – svátek patronů kostela
Petra a Pavla – 29. června) zabíjeli obzvláště velkého raka a pověsili ho
železným řetězem na můstek před hostinec Häusler. Hostinský, který se jako
řezník vyznal v porcování masa, podělil potom raka mezi všechny obyvatele
obce a každý dostal ještě k tomu talíř račí polévky. Ještě si dobře vzpomínám,
jak jsem jako malý chlapec byl častěji varován svým dědečkem slovy:“Dávej
pozor, ať tě rak nekousne!“, když jsem bos lezl do potoka. Za mých školních
časů jsem mohl pak pozorovat, že v potoce leží mnoho mrtvých raků. Po každé
velké vodě byli vidět mrtví raci vyplavení na břehy potoka. Franz
Rob, Schönhengster Heimat, 1978 (zpracoval
Petr Macháček) Zdroj:
rudoltice.cz (3.11.2013) |
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace (3.11.2013) |