Historie obce Úbočí (Amonsgrün), okres Mariánské Lázně

Resumé

Obec Úbočí (500-530 m n.m.) leží na úpatí Slavkovského lesa, 2 km severovýchodně od Dolního Žandova. Obcí protéká Lipoltovský potok a Obecní potok. Nejstarší písemná zpráva o vsi "Ammansgrün" je z roku 1373, kdy byla ves leuchtenbergským lénem Engelharta z Kynžvartu. Další z majitelů, Boreš z Oseku, přestavěl zdejší tvrz Ammonsgrün na solidní hrad Boršengrýn, který se však v 15.století dostal do rukou loupeživých majitelů, přepadajících kupce na zemské stezce. Proto byl v roce 1452 dobyt a pobořen Chebskými. Tehdy byl znovu opraven hrad Kynžvart a hrad Boršengrýn ztratil na významu, nebyl obnoven a zůstal ve zřícenině. Obec patřila ještě v roce 1591 k panství Kynšperk a roku 1645 se uváděla jako léno hradu Lokte. V roce 1709 získali Amonsgrün kynžvartští Metternichové. Ves zůstávala zemědělskou vsí. V 19. století tu vznikla sklárna. V roce 1947 byla obec Amonsgrün přejmenována na Úbočí a dnes tu převážilo rekreační bydlení. Úbočí je dnes částí (osadou) obce Dolní Žandov.

Poloha místa

Úbočí (Amonsgrün) bylo založeno ve svahu vrchu JUDENHAU (dnes Lesný) v úzkém údolí potoka, přitékajícího z hor Císařského lesa a ústícího do Lipoltovského potoka.

Vrchy. Na východě se táhnou zalesněné svahy a pásy Slavkovského lesa a mají řadu vrchů. Z nich nejvyšším vrchem pohoří je Lesný (Judenhau 983 m n.m); 3,5 km východně obce a na jeho katastru !!!

Další vrchy jsou na severovýchodě: Ovčák (Schafberg 898 m n.m.), Kamenná Hora (Steinrathsberg, Hohenstein 794 m n.m.), Nad dolským mlýnem (825 m n .m.). Pás vysokých vrchů chrání sídlo před severovýchodními větry natolik, že kníže Metternich v 19. století tu uvažoval o založení vinohradů a vznikl pomístní název Vinohrady (Weinberg).

Zcela na východě, pod Lesným, je Kružný vrch (863 m n.m.) a Homole (dříve Špičák, Spitzberg 783 m n.m.); 3 km jihovýchodovýchodně od Úbočí je historický Bílý Kámen (620 m n.m.), z něhož byl lámán čistý bílý křemen pro sklárnu v Amonsgrünu tak, až tato kuriozita vzala za své a zmizela. Tato z dálek nápadná bílá skála bývala důležitým orientačním bodem na keltské stezce a ještě dříve v pravěku.

Vody. Lipoltovský (původně Libavský) potok (500 m n.m.) doprovázel kdysi zemskou stezku. Potok vytéká v Kynžvartě z Pastevního rybníka či z Dvouhrázového rybníka, který je zajímavým vodním předělem. Směrem na východ tekou vody do Kosího potoka, Mže, Berounky do Vltavy, a směrem na západ míří Lipoltovský potok do Odravy, hned na to do Ohře a vody od Kynžvartu se setkají až v Labi v Litoměřicích.

Obecní úbočský potok (Dorfbach) je sice malý potůček, přitékající z hor a protékající v poklidu vesnicí, ale dovede se pořádně vzedmout na jaře, v dobách tání sněhu, nebo po deštích. Vlévá se pod Boršengrýnem do Lipoltovského potoka.

Z rybníků je to Hradní rybník pod Boršengrýnem. Německý název "Kuchateich" není Küchenteich jak uvádí německá vlastivěda (1977), ale od slova Kugel=koule, protože se tam nacházely po chebském vojsku kamenné dělové koule. Rybník býval původně rozsáhlejší a objímal celé skalisko s hlavním hradem Boršengrýnem. Louky jsou zde ještě dnes bažinaté. Nahoře v obci u stavení čp.67 byl Obecní rybník (Schützateich). Ležel přímo na potoce a sloužil jako požární nádrž.

Vlevo silnice do Žandova je nový Myslivecký rybník, založený před několika málo lety. Voda z něho odtéká bažinatými lukami do Černého rybníka, o němž se nepřetržitě - až podnes - vypráví, že se tu utopil v roce 1945 americký voják a rybník musel být vypuštěn, aby byl nalezen. Věnec rybníků měl Manský dvůr (Lehenhof) a dodnes jich tu dostatek zbývá. .

Půda. Půda je písčitá, pozemky u okraje lesů břidlicovité, zčásti i jílovité.

Sousední obce. Farní obec Dolní Žandov je 2 km jihozápadně od Úbočí, největší sídlo Kynžvart 5 km jihovýchodně, malá ves Podlesí 1 1 km severně a nejbližší Manský dvůr leží 1 1 km západně od Úbočí, za Černým rybníkem. Vzdálenější obce byly (1) Smrkovec (Schönficht), dnes zcela srovnán se zemí, 5 km severně v lesích; (2) zaniklá obec Žitná (Rockendorf), 6 km severoseverovýchodně; (3) přeživší a živořící obec Lazy (Perlsberg), 5 km severovýchodně; (4) Malá Šitboř, 4 km severozápadně; (5) Milíkov (Miltigau),dtto; v minulosti samostatné panství (až 1801 připojen ke Kynžvartu), (6) v lesích nad Milíkovem ležely obce, už ve středověku zaniklé - Wolfhartsgrün a Schwarzenbach.

Obec Úbočí leží dnes v jihozápadním koutě chráněné krajinné oblasti Slavkovský les (od 1974), jejíž hranicí je silnice ze Staré Vody do Chebu a z ní odbočující silnice v lese u Manského dvora do Těšova, Mokřiny a do Kynšperka.

Profous a název Amonsgrün

Antonín PROFOUS (1947) se zabýval původem názvu Amonsgrün (lidově "ómatsgrýn"), neboť do 1947 měla ves původní německé pojmenování. Teprve po roce 1947 se oficiálně nazývá ÚBOČÍ. Erudovaný PROFOUS sebral jako obvykle - před vyslovením vlastní hypotézy o názvu - všechny tehdy dostupné prameny. Uplynulo šedesát let, ale nedošlo k žádným významnějším objevům v pramenech. Dnes je uváděn jako nejstarší údaj o vsi rok 1360.

Prameny. PROFOUS zachytil v roce 1373 "Ammansgrün" (MGB 21/328), 1420 "Ameczgrün" (Gradl I.103 v Chebském archivu), 1471 "Amonsgrün" (Sedl. z městského archivu v Kynž-vartě); 1591 "Amesgrün" (Regesta der von Zettwitz, 388), 1788 Amonsgrün (SCHALLER IX. S.388, Herrschafth Königswart); 1847 "Ammonsgrün či Amonsgrün" (SOMMER XV. S.284).

Vysvětlení. Prvotní tvar "Ammansgrün" znamenal "Grün eines Amman". PROFOUS (1947) našel v Praze jen jednoho žijícího "Amonna" a v Českém Krumlově profesora J.J. "Ammanna". Příjmení pochází z appelativa "Ammann" (ve Švýcarsku dosud živé) = nejvyšší vrchnostenská osoba ve vsi nebo v zemi. V alemanských pramenech znamená středoněmecky "amman"= sluha, nižší úředník nebo osoba soudní, vyslovující rozsudek. Z toho staženo "ambetmann"=úředník, dozorce. Z uvedených starých tvarů vzniklo substantivum Amtmann = představený zeměpanského úřadu (dosud v Německu), resp. v severním Německu Amtmann= představený na statku. Jméno Ammansgrün znamenalo "Ammanova paseka nebo novina" jako sídlo, založené "představeným nebo úředníkem". Potud Profous.

Ještě před válkou koloval lidový výklad o původu názvu - podle zakladatelů dvou či tří zdejších vesnic. Měli to být bratři Amán, Marek čili Markchart a Konrádem (vesnice 1373 Amonsgrün, 1370 Markchartsgrün, pak Markusgrün, 1305 Konradsgrün). Přesto převládal výklad, že vesnici založil úředník (Amtmann) který sem přišel se svými lidmi, vymýtil tu při malém potůčku kus lesa až vznikl pás ve tvaru podkovy a postavil chalupy.

Při odněmčování názvů v okrese Mariánské Lázně v roce 1947 došlo i na tuto ves. Amons-grün se nedal převést na "Amánovu louku" a komise se přiklonila k návrhu tehdejšího MNV Amonsgrün na nový název podle polohy vesnice. A schválila ÚBOČÍ.

Gnirs o Amonsgrünu (1932)

Obec Amonsgrün popsal ve své Topografii historických památek (1932) Anton GNIRS ("Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad") - krátce před smrtí. Vytvořil zdařilý globální pohled na historii obce a kdysi významného hradu. Citace:

"Archivalie: Lehensbuch Landgrafe von Leuchtenberg, založená 1360 (říšský archiv v Mnichově). Archiválie k historii pánů z Borsengrünu v archivu města Cheb (fascikl 664) pro dobu 1437 až 1452.

Literatura: SCHALLER, SOMMER, HEBER (Burgen VI.), BERNAU (Album I.), GRADL (Beitrage zur Geschichte Nordwest-Böhmens), SEDLÁČEK XIII., BERNAU: Studien und Materialien, SIEGL: Zur Geschichte der Eroberung von Borschengrün durch die Egerer im Jahre 1452.- WILD: Regesten zur Geschichte des Vogtlandes im XIV.-XVII.Jahrh. - URBAN Eine Schätzungsurkunde über die Herrschaft Königswart.

Historie místa a starý hrad Boršengrýn. Nejstarší zprávy kolem 1360 přináší o místě ÚBOČÍ (Amonsgrün, Amansgrün) lenní kniha (Lehensbuch) landgráfů z Leuchtenberga, ve které je uváděno místo (Amonsgrün) jako jeden z majetků pánů z Leuchtenberga, poskytovaný jako léno, které měli ve 14. století páni z Kynžvartu.

Toto léno prodal v nouzi ENGELHART z Kynžvartu. Koupil je roku 1373 i s Kynžvartem a tvrzí Amonsgrün pan BORSO z Rýzmburka, když už tři roky před tím (1370) dostal od císaře Karla IV. jako léno sousední Horní a Dolní Žandov. Pan Boreš (Borso) nechal přestavět tvrz Amonsgrün, stojící na starém hradišti nad místem Amonsgrün.

Podle nového pána dostal hrad nové jméno BORŠENGRÝN (v lidové mluvě později Würschengrün, Worssengrün i Wirsengrün). V roce 1374 udělil totiž císař Karel IV. Borešovi z Rýzmburka povolení založit tu nové sídlo, vybavené tržištěm (Markt), nově vybudovat tamní starou tvrz jako pevnost namísto městečka Žandov, zničeného za bavorských válek. Již roku 1380 byla výstavba tak daleko, že se mohl Boreš z Rýzmburka zdržovat na novém hradě, a v jedné listině z roku 1380 píše "in castro nostro Borsengrün". Byla to listina, podle níž věnoval jednu ranní mši do kostela ve Slavkově.

V roce 1392 odkoupil hrad Boršengrýn z rukou Rýzmburků královský podkomoří Sigmund HÜLER, ale ne nadlouho. Roku 1395 přechází hrad výměnou zboží do majetku pana Hinčíka Pluha z Rabštejna (Hintzig Pflug von Rabenstein) a ještě před husitskými válkami přechází na pana Heinricha II. z Plavna. Trvající obtíže, které dělalo město Cheb Heinrichovým lidem z tohoto hradu, daly podnět k vojenskému zásahu jako odpověď na dopis, vyhlašující spor (válku), z Plavna a od správce hradu Boršengrýn Friedricha FEITSCHE, zaslaný do Chebu.

Tehdy byl dobyt Boršengrýn Chebskými po osmidenním obléhání pod vojevůdcem Otto von Sparneckem a Konrádem von Reitenbachem dne 10. (nebo 11.) srpna 1452 a po vydrancování na příkaz rady města Chebu hrad vypálen. 26 tesařů a zedníků plně dokončilo zničení hradu. Od těchto dob se neobjevuje palác hradu k obytným účelům znovuupravený.

Příloha válečné mapy království Českého (Sectio 100/49 - 1782) označuje přesně stavení a připomíná výslovně v Amonsgrünu "den kleinen hügel, worauf das alte schloss stehet und die unterhalb desselben befindlichen zwei kleinen Teiche." Od té doby se ruina stále více rozpadala, až v roce 1846 stržena a z ní použito kamenného materiálu na stavbu panského dvora, ležícího dole pod ním.

Vesnické osídlení AMONSGRÜN. Vzniklo z lesní podkovovité vsi (Waldhufendorf) na jižním svahu jednoho úzkého postranního údolí Libavského potoka (Liebensteiner Bach). Ve stavebním slohu zde převažují ještě dnes (1932) roubená stavení (Fachwerkhäuser), spíše franckého typu, a dávají malebný obraz místa.

Ruina hradu. Významnější a starší než osídlení je poloha BORSENGRÝNA ve vybíhajícím hradním valu, který leží na hřbetě strmě čnějícího pahorku před západním výjezdem ze vsi. Jeho jištěný prostor byl uzavřen příčným příkopem, 7 až 9 metrů hlubokým a na hřebeni až 20 metrů širokým, s valem v délce 80 metrů proti vrchní části (Oberland). Bezprostředně na valu leží uvnitř opevnění zbytky starého zemního díla (Erdwerk) a jámy (Gruben). Kulturní vrstvy s uzavřením (mit Einschlüssen) běží celým opevněným prostorem. Na severozápadním skalisku ve výběžku opevnění hradního valu se ještě zachovaly v základech a v podstavci zbytky středověké obytné věže (Wohnthurm) s plášťovou stavbou (Mantelbau) jako poslední pozůstatek po hradu, založeném Borešem z Rýzmburku. Pevná kamenná stavba obytné věže o délce 10,6 meetrů je v ještě znatelné jižní frontě. Síla jejích zdí 235 cm vede k závěru, že dílo mělo více poschodí na stavebním půdorysu o vnitřku 6 x 6 metru.

Kolem obytné věže dnes (1932) běží silnice do Amonsgrünu skrze hluboký, moderně udělaný průřez skaliska. Tak jsou dnes rozděleny staré hradní valy. Při stavbě silnice byly zničeny pruhy zdí středověkého hradu, které probíhaly od obytné věže jižním směrem do dalších prostorů hradních valů.

Slavná poutní kaple na Křížovém vrchu zcela zmizelá. Kaple zvaná "Kreuzbergkapelle" nedaleko Úbočí, připomínaná již v 15. století, byla SOMMEREM (1847) označena již jako zřícenina. Dnes tato stavba zcela zmizela. Na půdním reliéfu je však zjistitelná poloha kdysi zastavěné plochy s délkou os asi 12 metrů a 7 metrů. K dějinám této kaple uvádí některé údaje Žandovská zakládací kniha (Fundationsbuch) z roku 1735 v kapitole "Fundationes in sacello sancti crucis". Podle této zprávy byla Křížová kaple (Kreuzbergkapelle = kaple, stojící na Křížovém vrchu) původně starým dřevěným kostelem, který však dal postavit kníže Filip Metternich teprve kol roku 1700 jako masivní kapli z kamene a z vápna. Nejstarší zaznamenaná věnování bohoslužeb v této kapli jsou však známy už z roku 1649. Boží služby se tu konaly až do roku 1780. K tomuto času uváděla příloha k josefínské vojenské mapě jen krátce: "die bei diesem orth (Amonsgrün) auf einer anhöhe stehende creutzkirche ist ein kleines gebaude von stein ... der weg von Ammonsgrün nach Unter-Sandau gehet bey dieser kirche vorbey." Na josefínské válečné mapě je zanesena kaple vedle jednoho vysokého dřevěného kříže u cesty (Wegkreuz), 1 km jižně Amonsgrünu. Byla zrušena počátkem 19. století a její umělecký inventář byl použit zčásti do vesnické kaple v Amonsgrünu, zčásti do Dolního Žandova. Podle ústního podání měla stará kaple na Křížovém vrchu označovat místo, které zvolil Boreš z Rýzmburka v roce 1374 pro znovuvybudování zničeného městečka (zničený Žandov), které mělo stát nyní zde a pod bezprostřední ochranou hradu Boršengrýnu.

Obecní kaple. GNIRSŮV popis uveden v kapitolce o kapli!

Synagoga. Byla postavena ve vsi koncem 18. století a zničena požárem v druhé polovině 19. století. Svou podobou odpovídala typu synagogy v Malé Šitboři. V ochranném pásu území hradu byl založen v malebném lesním zákoutí při hradním rybníku (Burgteich) již za časů vycházejícího středověku židovský hřbitov. Má nemnoho pomníků a ty pocházejí z mladší doby." Potud GNIRS.

Berní rula (1654)

V berní rule (folio 114-116) je uveden jako samostatné panství Amonsgrün (AMMONSGRÜN) feudála Lothara z Metternichu. K tomuto malému panství patřila sousední obec Markartov (MARCKTSGRÜN), která však měla jen 5 sedláků a 2 chalupníky, se 119 štrychy polí (35 ha), 17 povozy, 18 kravami, 24 jalovicemi, 25 ovcemi a 13 sviněmi.

Zachoval se také seznam poddaných podle víry (1651), v němž bylo v Amonsgrünu 118 osob a 1 svobodník, v Markartově 37 osob.

Předchozí zdání na panství Amonsgrün (obě vesnice) z roku 1653 uvádělo 8 sedláků, 11 chalupníků a 6 zahradníků. Při stálé vizitaci k 12. listopadu 1654 se však přehodnotilo panství takto:16 sedláků, 6 chalupníků a 2 zahradníci, 384 štrychů rolí (112 ha), 53 potahů, 60 krav, 56 jalovic, 27 ovcí a 28 sviní.

Česky psané hodnocení k tomuto přiznání uvádí:

"Předešlé přiznání vyhledáním naším převejšeno jest, možnosti lidí považujíce uznáváme, že rolníci prostředních živností užívají, jakož i popluží dosti skrovné, role neúrodné a jen samé žitné, pyštité (píščité), a mezi lesy v chladném položení, neb ozim se málokdy podaří. Pročež fundírujíce se na ty s sněmovním snešením vejslovně vyjádřené "qualitates", vidí se nám (však na další opravu slavné hlavní komisi), že "panstvížko" toto vejšeji přiznávati se nemůže než z effective (osedlých ) 11. Dne 12. listopadu 1654."

Berníci však kalkulírovali 12 a 1 effective (osedlých, tedy počet sedláků celolánních).

Čís	Jména sedláků	Rolí	Ozimy	Jařiny	Potahy	Krávy	Jalovice	Ovce	Svině
SEDLÁCI - osedlí
1.	Adam Püchel	26	12	3	3	1	1		1
2.	Benedict Mayer	20	10	4	4	2	1		2
3.	Lorens Zuber	30	14	11	4	4	6		1
4.	Hans Zuber	20	12	2	3	1	1		-
5.	Georg Örthl	20	7	5	4	3	2	2	-
6.	Thomas Kessler	20	9	5	3	3	1		1
7.	Lorenc Püchel	18	6	3	2	3	4		-
8.	Hans Rhüel	16	6	2	2	3	2		2
9.	Hans Plehel	15	5	2	2	4	2		1
10.	Georg Jäger	16	6	1	2	2	4		1
11.	Barthl Grüenes	15	6	1	2	2	3		1
CHALUPNÍCI - 4 za osedlého
12	Georg Zuber	6	2	-	1	3	-	-	1
13.	Thomas Rühl	12	6	1	-	3	4	-	-
14	Bartl Weidl	12	3	1	2	2	-	-	1
15	Martin Ott	14	5	2	2	2	2	-	2
ZAHRADNÍCI - 8 za osedlého
16	Christoph Zuber	4	2	1	-	2	--	-	1
17	Andreas Klitzschka	4	1	1	-	2	-	-	-
Amonsgrün - celkem:		265	112	45	36	42	32	2	15

Tabulka zahrnuje jen Amonsgrün. Ve vsi jako zahradník byl Čech Ondřej Klička (psaný ovšem německy). Velmi nízký je osev jařin (13 ha). Ovce byly jen v sousedním Markartově.

Nejasnosti kolem majitelů v 17. století

Někdejší mocní páni kraje byli Leuchtenbergové, ale ti ztráceli moc v 15.století a v roce 1538 jejich léna v Loketském kraji přešla na Heinricha z Plavna, což byl purkrabí míšeňský.

Před třicetiletou válkou vlastnil panství Kynžvart Kryštof Henrych z Cedvic (+1621) se 300 poddanými, z toho 276 poddaných v Kynžvartu a 24 poddaných na "panstvíčku" Amonsgrün. Po Cedvicoě smrti (1621) byl majetek postoupen pěti bratřím z Metternichu.

Zdálo by se, že nový majitel (Metternichové) je jednoznačný. Přesto vzniká nejasnost o majitelích obce v 17. století. AMONSGRÜN je totiž psán v roce 1591 jako součást panství Kynšperk! A ještě roku 1645 se uvádí AMONSGRÜN jako léno hradu Lokte (tzv. Steinlehen), patřící jakémusi FRITZOVI ze Štampachu. Uvádějí se další loketská léna jako rytířské zboží Milíkov, Krottensee (Mokřina) a Rockendorf. (WEIDL 1896, S. 562). Toto je těžko vysvětlit, neboť po celé 18. století vystupují Metternichové jinak jako držitelé Amonsgrünu (viz katastry!). Také to, že vesnice patřila vždy k farnosti žandovské, vede k představě, že patří pod kynž-vartsko-žandovské panství.

Sice čteme, že teprve "30. září 1801 přivtělil ke kynžvartskému panství Franz Georg Metternich sousední zboží Milíkov s Těšovem, Krottensee (Mokřinu) a Schönficht koupí od náboženského fondu za 200 000 zlatých, a rovněž tak zboží Amonsgrün (s vesnicí Markartov)" (WEIDL 1896). To je v rozporu s převodem majetku Cedviců na Metternichy za třicetileté války (1622). Nadto předkládají poměrně solidní autoři ORTH-SLÁDEK další fakt, že Amons-grün zakoupil roku 1709 Filip Adolf METTERNICH a spojil s panstvím Kynžvart natrvalo!

Tereziánský katastr (1757)

Držitelem statku AMONSGRÜN (včetně Markartova) se uvádí v tereziánském katastru hrabě Franz Georg METTERNICH. Tereziánský katastr (1757) popisuje rustikál takto:

"Amonsgrün má 34 usedlíků, z toho 12 malých sedláků (hospodářů) s 15-30 štrychy (4,5 až 9 ha) rolí, 9 chalupníků s 5 až 15 štrychy (1,5 až 4,5 ha), 2 zahradníky s 1 až 5 štrychy
(do 1,5 ha) a 11 domkářů-bezzemků (méně než 0,29 ha). Bonita půdy je tu udávána jako nejhorší, tj. sklizeň poskytuje jen 2 1 násobek osevu! Ves má 350 štrychů polí, 105 štrychů lada, 109 štrychů luk. Nemá pastviny ani les (ten patří Metternichům). Robota (z roku 1740) činila: 8 robotníků-sedláků s volským potahem s 1 volem, a 22 pěších robotníků. Ve vsi byl 1 kovář, 1 krejčí, 1 panský ovčák, 2 mlynáři. První mlynář má zakoupený panský mlýn s pilou o 2 kolech a na nestálé vodě, druhý má mlýn o 1 kole a na nestálé vodě. Je tu rybník násadní na 1 1 kopy a rybník výtažní na 1 kopu.

Markusgrün (Podlesí) má 10 usedlíků, z toho 6 malých sedláků (do 9 ha), 3 chalupníky (do 4,5 ha) a 1 zahradníka-domkáře (1 ha); 212 štrychů polí, 41 štrychů lada, 13 štrychů pastvin a 61 štrychů luk. (1 štrych =0,293 ha). Je tu rybník násadní na 1 1 kopy a chmelnice na půl věrtele!. Na statku žijí tři formani, ale vesměs mají malé výdělky, takže se sotva mohou uživit." Potud katastr.

V té době byly sousední obce - Malá Šitboř, Rockendorf (Žitná) - v držení rytíře Kryštofa Arnošta von Bigatto (1749 v držení svobodné paní Eleonory Marie z Vildštejnu, rozené Perglerové z Perglasu). Sousední panství Milíkov včetně Těšova, Krottensee (Mokřiny) a dvora v Schönfichtu se uvádí pod jezuitskou kolejí v Chebu (v roce 1756 pod Liebmannem Kazimírem Benstem). Z tohoto pohledu nepatřil AMONSGRÜN rozhodně k žádnému ze sousedů a zbýval jedině kynžvartský pán.

Schaller o Amonsgrünu

Schaller (1788) uváděl obec Amonsgrün s tvrzí Boršengrýnem jednoznačně jako součást kynžvartského panství. Kynžvart tehdy patřil do kraje Plzeňského; až později za Sommera do kraje Loketského.

"BORŠENGRÝN (Würschengrün) byl kdysi velmi pevnou tvrzí a mnohým loupežníkům poskytoval znamenité služby. V důsledku toho byl v roce 1452 přepaden obyvateli chebského okresu a rozbit (Bruschius). V této krajině se nachází velmi mnoho kyselek, které slouží obecně místo obvyklého nápoje. V tzv. Dyleňském lese, kde roste nejlepší dřevo, nacházejí se také granáty a topasy. V roce 1755 zastřelil tehdejší hospodářský ředitel pan Anton Wohl-rath ve zdejších lesích vlčici a tři mladé.

Úbočí (Amonsgrün) se 75 čísly leží na Libavském potoce (Liebau- oder Leibenbach), který pramení u Kynžvartu; u Trpěše (Tiepesenreuth) se spojuje s potokem Wondra. Poblíž vesnice jsou ještě ruiny a sklepy jednoho rozpadlého zámku ke spatření.

Podlesí (Markesgrün) s 28 čísly." Potud Schaller.

Sommer o Amonsgrünu

SOMMER (1847) ve své topografii Loketského kraje uvedl:

"AMMONSGRÜN (dnes Úbočí), 3 hodiny severoseverozápadně od kynžvartského zámku, na potoce Ammonsgrüner Bach, ves má 104 domů a 806 obyvatel, mezi nimi 16 izraelských rodin, farností patří pod Žandov, má 1 školu, ke které patří 1 pomocník, tři mlýny, z nichž jeden je s pilou, je zde 1 minerální pramen, používaný jako pitná voda; nedaleko stranou leží: (a) Starý zámek jako hradní ruina, kde ve starých časech na Würschengrünu měl pobýval jeden loupeživý rytíř; (b) ruina zrušené Křížové kaple.

MARKUSGRÜN (dnes Podlesí, též Markesgrün), 1 1 hodiny severoseverozápadně od zámku, ves se 44 domy a 297 obyvateli, farností patřící pod Žandov, má 1 vrchnostenský panský dvůr, 1 myslivnu a 1 hodiny stranou ležící 1 mlýn s pilou Kneipelmühle vedle jednoho dominikálního domu." Potud Sommer.

Další encyklopedisté z let 1870-1920

Jan ORTH-František SLÁDEK (1870) uvádějí ves AMONSGRÜN se statkem allodiálním, jehož cena v roce 1800 byla vypočtena na 76707 zlatých; katastrální obec, 112 domů a 753 německých obyvatel, spadající pod politickou obec a farnost Dolní Žandov, okres Kinžvart (s měkkým "i"), škola "na blízku" (?), někdy tvrz. Amonsgrün; zakoupil roku 1709 Filip Adolf Metternich a spojil ves s panstvím Kinžvartským, při němž dosud (1870) jest.

KOTYŠKA (1895) ve svém soupise obcí Čech uváděl AMONSGRÜN jako katastrální a již samostatnou místní obec (od 1.dubna 1874), ležící na potoce Krottenbach, katastr 12,23 km2, ves má 108 domů a 672 německých obyvatel, z toho 310 mužů a 362 žen (1890).

Patří pod hejtmanství Planá, zastoupení, soudní okres a bývalé panství Kynžvart; fara a pošta Dolní Žandov, s vlastní kaplí Nalezení sv.Kříže, o samotě stojící jako poutní kaple (?); dále škola-dvojtřídka (III.,4), nesv. statek a dvůr s 57,52 ha pozemků, myslivna pana knížete Richarda Metternicha, samoty Perlsberger a Glashütten (Sklárny).

Statistika obyvatelstva Čech Orts-Repertorium 1900 uvádí v roce 1900 AMONSGRÜN jako katastrální a místní obec se 107 domy a 609 obyvateli se třemi samotami: 1. Glasshütten (Sklárny), 2. hájenka Neuhauser Forsthaus (neboli Perlsberská hájenka), 3. Dolní mlýn (Untere Mühle - na potoce při cestě do Podlesí), fara a pošta Dolní Žandov.

ŠVÁB (1927) po dvaceti letech uváděl jen 536 obyvatel!

Po sčítání lidu k 1.prosinci 1930 měla obec 495 osob. Po připojení Sudet k Německu při sčítání lidu 17.května 1939 měl Amonsgrün jen 439 obyvatel. Po odsunu Němců (1946) měla obec při sčítání lidu k 22.květnu 1947 celkem 86 nových dosídlenců; v roce 1950 celkem 92 obyvatel. V roce 1971 se uvádělo sice 125 obyvatel, ale přibývalo především rekreačního obydlení.

Obyvatelstvo Amonsgrünu (Úbočí)

U vsi je znám přesný počet osob ze vzácně dochovaného seznamu obyvatel podle víry v roce 1651 (117 osob). Z toho lze propočítat: když bylo 17 rolníků v berní rule (1654), tedy i 17 rodin, průměrná velikost rodiny činila í 6,88 osob.

Prudce rostl počet obyvatel v 18.století i počet domů ( 1654 bylo 17 dvorů či domů, 1757 bylo 34 domů, 1788 již dvojnásobek 75 domů). V roce 1845 překročil počet domů stovku (104 domů) při 806 obyvatelech; důvodem byl příliv 16 židovských rodin (cca 120 osob). V roce 1880 bylo sice 119 domů ale jen 696 obyvatel; důvodem byl opačný odliv Židů po požáru (až na nulový stav v roce 1930). V letech 1939 měl Amonsgrün jen 439 obyvatel. Po odsunu Němců (1946) nebyla ves už plně dosídlena - na rozdíl od příměstských obcí jako Hleďsebe, Drmoul, Valy. V roce 1993 měla 64 obyvatel a z předválečných 121 domů zbylo 30. Bylo tu však dalších 25 rekreačních objektů chatařů a chalupářů, kteří přispěli k oživení a záchraně obce.

Úbočí má dnes celkem 55 objektů, z toho 30 s popisnými čísly - čp.1, čp.2, čp.3, čp.4, čp.5, čp.6, čp.12, čp.13, čp.16, čp.18, čp.19, čp.23, čp.29, čp.31, čp.36 čp.38, čp.48, čp.49, čp.50, čp.51, čp.52, čp.53, čp.62, čp.71, čp.80, čp.92, čp.96, čp.103, čp.116, čp.120; 25 rekreačních objektů s evidenčními čísly: če.1, če.2, če.3, če.4, če.5, če.6, če.7, če.8, če.9, če.10, če.11, če.12, če.13, če.14, če.15, če.16, če.17, če.18, če.19, če.21, če.22, če.23, če.24, če.25, če.26.

Charakteristika obce

Obživa obyvatel. Vesnice měla osmnáct selských dvorů, většinou čtverhranatých, uzavřených (kolem 10 ha polí), 20 chalupníků bydlelo ve staveních typu fachwerku s lomenicí (po 6-10 ha polí), 25 domkářů mělo po 2 až 5 ha polí. Vedlejší zaměstnání drobných rolníků pomáhalo při obživě. Byly tu tři kamenné mlýny s mlýnskými kameny, s pilami a s koly na horní náhon, pět hospod, z nichž dvě měly prostorné taneční sály (Hahnatoni a Rat), dvě řeznictví, tři obchody se smíšeným zbožím, dvě kovárny a dva kováři, pracovali tu dva mistři kolářští, tři ševci, dva krejčí, dokonce dva kadeřníci, dva bednáři aj. Ale žádný pekař, rolníci si totiž pekli chléb sami, až později byl dovážen chléb ze Žandova. Bydlelo tu 18 až 20 rodin, které měly bydlení jen v nájmu. Přes léto pracovaly v lázních. V minulosti živila sklárna řadu mužů.

Zemědělství. Zdejší rolnictvo si po svém vylepšilo obvyklý systém trojpolního hospodaření na polích a vzniklo šestipolní hospodaření (Sechsreihensfruchtfolge): 1.rok - okopaniny (brambory, zelí, řepa, dorše), 2.rok - ozimy (žito nebo ozimá pšenice), 3.rok - jařiny (ječmen, oves, jarní pšenice), 4.rok - tzv.úhor (jeteloviny - červený a zelený jetel), 5. rok - ozimy s dobrým hnojením (pšenice), 6.rok - jařiny (oves a ječmen bez hnojení ). Zprvu se mlátilo ručně, později ruční mlátičkou, větší sedláci měli žentour s dobytčí silou. Později se spojili rolníci k nákupu strojů - mlátičky, sekaček, kultivátorů a strojů na rozvoz hnojiv. Vznikly dva zemědělské velkopodniky - Ferdinand Plail čp.37 a vzorový dvůr Josefa Sittnera čp.6.

Obilí k prodeji se vozilo do družstva do Žandova, dobytek na jatka se prodával přes handlíře dobytka Johanna Plaila z čp.110 po odchodu Židů, kteří to dříve zařizovali.

Vedle chovu ve vlastních stájích spolupracovali větší sedláci s "Pastvinářským družstvem Haselhof". Vedly se plemenné knihy, prováděla se pravidelná kontrola mléka. Převládla simmentálská rasa dobytka se strakatými, bílými a červenohnědými kravami.

Příznivá půda pro pěstování brambor vedla především malorolníky k využívání raných odrůd, které se dobře prodávaly v blízkých lázních. Vozily se s vozíky (Trogwagen) do Kynžvartu a do Chebu a brambory se prodávaly po domech Za příznivých lázeňských sezón byla poptávka po pracovních silách a malorolníci si v lázních přivydělávali jako zedníci, tesaři, políři. V místě měli čtyři včelaři své včelíny.

Správní vývoj obce. Na staré obecní pečeti byla kaple s mohutným dubem. Podle toho soudíme, že v obci bývala dříve stará dřevěná kaple (nová je z 19.století). V čele obce býval rychtář (Richter), pak představený (Vorsteher). Po revoluci 1848 patřila obec pod politickou velkoobec Dolní Žandov, ale 1.dubna 1874 se oddělila ((například Markartov až v roce 1878) a v čele obce byl starosta (Bürgermeister) demokraticky volený radou obce. Obecní úřad býval vždy v domě, kde bydlel starosta. Před válkou tu bývaly strany: sociální demokracie, Svaz zemědělců, malorolníků a chalupníků a naposledy Sudetoněmecká strana. Po první světové válce byla starostou Josef MEISTER z čp.101 (soc.dem.), později sedlák Georg Kummer a po jeho smrti Georg Fritsch.

Farnost byla vždy v Dolním Žandově. Je historicky velmi stará. Například roku 1591 tvořily farnost obce: oba Žandovy a Brtná z panství Kynžvart, Markartov a Amonsgrün z panství Kynšperk, Malá Šitboř, Perlsberg (Lazy) a Roggendorf (zaniklá Žitná).

Katastr obce. Roku 1896 měl Amonsgrün katastr 1223,21 hektarů a sem patřily rozlehlé lesnosti na vrchu Lesný. Na katastru bylo 1752 parcel. Amonsgrün byl čtvrtou největší obcí na soudním okrese Kynžvart (po Kynžvartě s 4161 ha, po Maiersgrünu s 4161 ha a Lohhäuseru s 1334 ha). Kdysi se uváděla rozloha obce až 1500 hektarů, což způsobila velká obtížnost měření plochy v hlubokých lesích na Lesném.

Čistý roční výtěžek obce. Roku 1896 činil 6057 florentýnských. Amonsgrün byl ze 26 obcí na okrese Kynžvart sedmou nejvýnosnější (Kynžvart s 19622 fl., Stará Voda s 9676 fl., Maiersrün s 9726 fl., Milíkov se 7252 fl., Dolní Žandov s 6388 fl., Lohhäuser s 6198 fl.).

Například sousední Markartov měl katastr jen 439 hektarů, 838 parcel a roční výnos 2 909 florentýnských.

Členění obce. Obec se členila na osm částí: 1. Starý zámek (Boršengrýn), 2. Chebský tábor ("Jachalaja"= Egerer Lager), 3. samota Dolní mlýn, 4. Dolní ves s panským dvorem, 5. Židovské městečko (Judenstadt), 6. Horní ves, 7. samota Na hutích se sklárnou a fořtovnou (8 stavení), 8. Perlsberská hájenka neboli Neuhäuser Forsthaus (čp. 119), ležela přímo na hranici u obce Perlsberg (Lazy).

Lékař pro obec. Distriktním lékařem pro Žandovsko byl (kol 1890) ranhojič Gottgfried KABRHEL (Wundarzt), a až po něm Josef BACHTROG byl doktorem medicíny. Amonsgrün musel platit roční daň na nemocenskou pokladnu 1915 fl. a roční paušál cestovného pro doktora byl 14 fl. Sanitární záležitosti řídil a kontroloval v minulosti c.k. krajský fyzikát v Chebu (obecní lékař v městě byl "chebský fyzik"). Ještě před rokem 1895 byl však vytvořen samostatný sanitární okres, který nyní spadal pod kontrolu c.k. okresního lékaře v Plané. Lékárny byly v Kynžvartě a v Plané. Porodní báby byly v každé větší obci. V Kynžvartě byl také zvěrolékař.

Četníci a vojsko. Obec spadala pod četnickou stanici v Kynžvartě, která měla 3 četníky. Mladí muži ze vsi rukovali k 73. pěšímu pluku v Chebu nebo k 22. střeleckému batalionu myslivců, starší k 6. zeměbraneckému pěšímu pluku.

Hasiči. Obec měla spolek dobrovolného hasičstva, který byl založen v roce 1880 jako hasičský spolek (Freiwillige Feuerwehr). To byl vůbec nejstarší spolek ve vsi. K 31.12.1894 měl 91 členů. Založil si také vlastní úmrtní pokladnu pro pohřebné, měl vlastní hasičskou kapelu a kapelníkem byl Karl Eckert. Zakoupena byla později i motorová stříkačka.

Panský dvůr. Z kamení zříceniny byl postaven panský dvůr a stal se novým centrem hospodářství obce. V minulosti plnili Amonsgrünští své robotní povinnosti pracemi na polích a v lesích a kromě toho i pracemi na zámku. Panský dvůr z roku 1846 už nezastihl časy nucené povinné roboty, ale řada mužů ze vsi pracovala ve dvoře za výdělek. Dvůr však byl již před první světovou válkou i s pozemky rozparcelován a pozemky zprvu přešly do nájmu malých rolníků u majitele knížete Metternicha, až je potom skoupil sedlák Georg Kliebhahn.

Lesní správa. V obci bývalo stanoviště lesní správy, kterou reprezentoval revírní fořt a dva myslivci. Bydleli v osadě Na hutích, kde byla původně v provozu sklárna a také zde stála prostorná fořtovna. Pro lesní provoz tu byla budova, zvaná Kammerdienerhaus, a několik stavení jako obydlí pro lesní dělníky. V lese pracovali dřevorubci a formani, což byli majitelé povozů z řad malorolníků. Ti si přivydělávali odvážením dřeva z lesa na žandovské nádraží. Posledními správci lesa byli po první světové válce fořt STŘÍŽSKÝ, fořt GRÖBL a fořt STEJSKAL. Osada Na Hutích, původně nazývaná Glashütten (Sklárna), měla také zařízení na chov ryb a lesní školku, které říkali vesničané tvrdošíjně "Pflanzgarten" (Květinová zahrada).

Při okraji obce Perlsberg (dnes Lazy) bývala amonsgrünská hájenka Neuhäuser Forsthaus s čp.119, která patřila katastrálně ještě k Amonsgrünu. Až sem sahal katastr obce Úbočí - oněch domnělých 1500 hektarů. Běžel od Bílého kamene až k hájence Neuhaus v Lazech, tedy sedm kilometrů vzdušnou čarou.

Škola. Koncem 19.století byla postavena prostorná škola pro dvě třídy; v roce 1939 měla školní kuchyni, anglické splachovací klozety, malé sportoviště, učitelskou místnost a byt pro učitele.Učitelé byli: Johann Schön, Kneissel, König a poslední - pan Lenz.

Zemědělský spolek. V roce 1920 založili sedláci - bez ohledu na velikost dvora či rozsah polí - "Zemědělský spolek", který se staral o nákup kvalitního osiva a umělých hnojiv. Obchodním vedoucím byl dlouhá léta Georg Fritsch z čp.50.

Mužský pěvecký sbor byl založen roku 1926 pod vedením učitele Schönigera. Zimní bály pěveckého spolku, hasičů a lesníků - to byly centrální události ve společenském životě zde.

Diletanti. Ve vsi se také se sdružili ochotníci k amatérskému divadlu. V kraji se jim říkalo "diletanti" - bez pejorativního podtextu. V zimním období nacvičovali a hráli divadlo. Vynikl jako nejoblíbenější herec Josef Plail z čp.26. Na svatého Štěpána hráli obvykle novou nacvičenou hru - premiéru.

Peněžní prostředky. V obou blízkých městech (Žandov a Kynžvart) měly své pobočky Chebská spořitelna (Egerländer Sparkasse), rajzfajzenka (Raiffeisenkasse) a městská spořitelna (Stadtsparkasse).

O místní chudé bylo postaráno v chudobinci (zprvu v čp.85, později v čp.107), kde se jim vařilo jídlo, a kromě toho přecházeli od domu k domu.

Honební spolek. Místní nadšenci pronajímali honební pozemky a zvali sem zanícené nimrodi z města i s jejich přáteli.

Aby se zabránilo výběhu zvěře do metternichovských náhorních lesů, byly nataženy šňůry s červenými pásky a honitba tak uzavřena. Na krytých posedů se čekalo a číhalo na jeleny, srnky, zajíce a lišky. Největšímu zájmu z bálů se těšil právě ten nimrodský, bál přátel honu a lovu, zvláště když se v sále objevil vycpaný jelen.

Péče o kulturu. K udržení německé kultury se prováděly různé sbírky - k udržení německé školy a mateřské školky. Lidé si chtěli zajistit také dobré stáří a přežívala tradice přijímání jen vyzkoušených novot. Konzervatismus měl velkou sílu. - ve vsi přežívaly historické lidové stavby s fachwerky, v terénu bylo mnoho polních křížů a na domovních zdech ve výklencích sošky Panny Marie. Mládež byla trochu jiná - jeden čas tu byla vlastní "ortsgrupa" německé zemědělské mládeže. Učitel Lenz měl ve škole malé muzeum a vedl obecní kroniku. O obecní knihovnu se staral Georg Plail z čp. 50.

Sklárny v obci. Ve východní části obce, při lese podél potoka, bývaly v 19. a ještě počátkem 20. století sklárny. Při pátrání po pomnících jsme tu nalezli ještě výrazné základy po několika budovách. Přes nadějný provoz sklárny zůstával Amonsgrün zemědělskou vsí (smíšenou s četnými řemesly). Po vytěžení Bílého kamene u Kynžvartu sklárna zanikla. A také vlivem konkurence velikých a levnějších skláren s vysokoteplotními pecemi a moderním zařízením. .

Významné osobnosti obce. Josef FRITSCH, tesař z Amonsgrünu, v 19. století upevnil na dvě věže arciděkanského kostela v Chebu odvážně dva kříže, nespadl, a za tento čin byl jmenován čestným občanem města Chebu. Pocházel z čp.50 a žil od roku 1812 v místě. - Známou osobností byl tzv. "Fritzn-Doktor Plail ", který žil jako lékař kol 1900 v městě Teplá, kde žili i jeho bratři - lékárník Plail a berní úředník Plail. - Když vznikla měšťanská škola v Kynžvartě a byla otevřena železniční trať do Chebu, mnozí místní studovali. Stali se učiteli jako Josef Kummer z čp.28, Michael Fritsch z čp.50, Karl a Michael Plail (po odsunu rektor v Augsburgu) z čp. 55, Anton Pichl z čp.117, Anton Tauber (po odsunu úředník v Norimberku) z čp.32, Hans Fritsch z čp.112. Osobností byl Anton Jakob, vynálezce a hudebník. Známý kutil Georg Kohnhäuser konstruoval boby s vylepšenými sanicemi a též závodil.

Pověsti

Šílený šlechtic z Boršengrýnu. Mladí rytíři na hradě Boršengrýn byli bujná cháska, rádi popíjeli a pak neměli daleko do rvaček. Na taneční zábavě v Žandově jeden z nich usiloval o starostovu krásnou dcerku. Ale ta se již zadala jednomu chlapci z Amonsgrünu. Když ho odmítla, rozhodl se pomstít. V úvozové cestě u hradu si rytíř počíhal na nápadníka a na cestě domů ho surově přepadl a zabil. Zato byl náležitě potrestán. V místě vraždy byl později postaven Křížový kostelík ("Kreuzkirchlein"). Stal se cílem procesí poutníků, ale v josefínské době byl zrušen. V roce 1820 byl už tak zchátralý, že mohl sloužit leda jako ovčín. Nakonec zůstala z kostela jen hromádka kamení jako znamení někdejšího Božího domu.

Pověst o nebeské koze. Při různých obyčejích se často připomínala nebeská koza jako podivná postava už z dob pohanských. Jednou skočila dolů ze svahu mezi Dolním mlýnem a Pěnkavím mlýnem (Finkenmühle) jakási postava, zahalená do rozevlátého šatu a mečela jako koza. Chtěl tak poděsit dět když si dělily peníze za koledování. Ukázalo se, že to byla jedna stará drbna, která jim sehrála takové divadlo.

Pověst o hrůzostrašném hejkalovi. Strašidelnou postavou byl hejkal, který tropil různé neplechy na cestě od Žandova. Když se vracel nějaký vesničan z žandovské hospody anebo od nočního vlaku, volal na něho "Hej! Hej!". To se rozléhalo po plošině polí do dálek k bažinám a močálům. Vyděšený člověk vzal rychle nohy na ramena, aby unikl strašidlu. Zalit potem nacházel prchající útočiště také u "Bílého marteru", kterému se strašidlo vyhýbalo. Toto volání si rozumní lidé vysvětlovali jako prosté volání formanů "Hej! Hej!" při povzbuzování svých tažných zvířat, když stoupala na Žandovský vrch. Kdoví ....

Zdejší čert Zemper. O Svaté noci, po štědrovečerním jídle, se dávaly zbytky jídla jaksi na usmířenou Zemperovi. Sbíraly se ze stolu do pytlíku a vysypaly se u ovocného stromu v zahradě se slovy: "Tady máš, Zempere, trochu jídla! Nezapomněli jsme ani na jablíčka a hruštičky!" Zemper se tehdy jevil jako dobrý domácí duch, který děvčatům například sděloval směr, ze kterého přijde jejich pozdější ženich. Později přešlo jméno Zemper na čerta. .

Díry skřítků. V dobách, kdy ještě nechodil Mikuláš, když děti v zimním období hodně zlobily, dospělí je strašili, že pro ně přijde obávaná děsivá postava a odvede je do Skřítčích děr, které byly hluboko v lese za Kladskou. A skutečně se prý objevovala jakási postava v kožešinové čepici, s vlajícím pláštěm, s pytlem na zádech a s řinčícími řetězy, a děti se opravdu bály, aby je nevzal do Skřítčích děr. Až ji nahradily postavy Mikuláše neboli knechta Ruprechta (tak se Mikuláši říkalo) a ještě později postava "opravdového" čerta.

Léčitelka. Ve vsi žila jedna žena, která byla volána ke kravám, když onemocněly nebo měly v mléce krev. Léčila je modlitbami, směsí léků, vtíráním léčivé masti. Byly to domácí pro-středky, které se po generacích osvědčily a pomáhaly i nemocným lidem. Dnes tomu říkáme léčitelství. Její manžel předčítal v kapli a předříkával na procesích - k nedaleké kapli Maria Kneipelbachkapelle nebo do Rockendorfu či ke kříži na Májové hoře u zámku Kynžvart.

Židé v Úbočí

Zdejší židovská komunita vznikla ve středověku bez přesnějšího vymezení. Doložena je až kol roku 1830. Roku 1847 měla obec AMONSGRÜN 104 domů a 806 obyvatel, z toho 16 židovských rodin. Židovská čtvrť se nacházela pod hradní ruinou - v západní části obce. Říkalo se jí "Židovské město" (Judenstadt, vysl. "Gúnštód"). Původně měla 17 židovských domů, číslovaných římskými číslicemi. Obživu Židů tvořilo zemědělství, ale hlavní bylo obchodování s dobytkem, s kůžemi a se lnem.

Bohoslužby bývaly ve zdejší modlitebně, která byla prostorná a měla vnější schodiště. Každé židovské stavení mělo na dveřích klepátko (Klopfer). Trojím zaklepáním na dveře (es-ta-ta) se svolávali Židé k bohoslužbě. Foto modlitebny nebylo nalezeno. Židovský hřbitov se nacházel na druhé straně zaniklého předhradí Boršengrýnu v mělkém údolí, které se svažovalo k Hradnímu rybníku. Přístup na hřbitov byl pouze cestou při jižním hradním příkopu.

V historii komunity byl rozhodující krutý požár dne 29. května 1889, který postihl Židovské město. V něm vyhořelo devět stavení a mezi nimi i modlitebna. Ta byla sice znovu postave-na, ale nové příznivé poměry pro Židy v Rakousko-Uhersku - co se týká svobodného stěhování - přivedly většinu židovských rodin k rozhodnutí odstěhovat se do Ameriky. Jiné rodiny se stěhovaly do okolních měst. Roku 1896 měla ves 109 domů a 672 obyvatel, z toho už jen 5 židovských rodin. Úbytek obyvatel proti roku 1847 o 134 osob tedy způsobilo hlavně stěhování Židů z obce.

Dnem 1.ledna 1897 se tu přestaly sloužit bohoslužby a modlitebna byla prodána roku 1902 křesťanu Michlovi. Ten provedl přestavbu na nový dům s čp. 117. Naposled byl dům v majetku rodiny Tauberů. Ani tento dům na místě židovské modlitebny, už nestojí. Kol roku 1960 byl stržen.

Po zrušení židovské náboženské obce (1897) přešly zůstavší rodiny židovské komunity pod židovskou náboženskou obec v Kynžvartu, která také převzala péči o zdejší hřbitov.

Po první světové válce odešel ze vsi i zbytek Židů. Židovské rodiny se vystěhovaly do Mariánských Lázní, ale také do blízkého Dolního Žandova a hlavně za moře. Při sčítání v roce 1930 měl Amonsgrün 106 domů a 495 osob a už žádného Žida. Sousední Dolní Žandov měl tehdy 1594 obyvatel, mezi nimi 18 Židů.

Roku 1934 ředitel školy v Amonsgrünu, Richard König, sepsal seznam příjmení bývalých zdejších židovských rodin. Byla to příjmení ADLER, BLOCH, FALK, FISCHEL, GUTMANN, KAMM, KOHN, LÖWY, MEIER, REICHL (tito se odstěhovali do Františkových Lázní a do Plzně), SACHER, SCHIMMER. Potomci mnohých z nich jistojistě žijí v Americe.

Nedaleký židovský hřbitov v muldě za Hradním rybníkem tak zůstal po roce 1897 poslední a jedinou památkou na zdejší zaniklou židovskou komunitu. Náhrobky pocházejí pouze z 19. století. Hřbitov byl společný pro obce Amonsgrün (Úbočí) a Dolní Žandov. Pohřbívalo se tu do konce 19. století. Pak zůstal opuštěn, ale zachován. Nejstarší zpráva o něm je z roku 1837, pravděpodobně je však starší. Na ohrazení hřbitova masivní zdí bylo použito kamenů z předhradí Boršengrýnu. Ve 20. století začala být rozebírána kamenná zeď hřbitova - podobně jako hrad - pro stavební základy ve vsi, takže hřbitovní zeď je dnes nízká a pouze vstupní zeď s vchodem od Hradního rybníka je vyšší a zůstává v původním stavu. Je zachráněna větší část náhrobků.

Při současných úpravách hřbitova byla většina ležících náhrobků byla znovu postavena a vykáceny přerostlé jehličnaté stromy na hřbitově, čímž se místo prosvětlilo a bude sloužit do budoucna jako památka židovského osídlení.

Památky

Za nejcennější památku lidové architektury byl v minulosti považován v obci vchod do Pěnkavího mlýna (Finkenmühle), opatřený sochami a s výzdobou.

Kaple Nalezení Svatého Kříže

Církevní svátek. Ve vsi se nachází obecní kaple, kde se konávala každoročně slavnostní mše první květnovou neděli. Májová kaple - jak se jí také někdy říkalo - měla tedy hlavní svátek na první květnovou neděli. V ten den přicházeli z blízka i z dálky sváteční hosté, aby se tu setkali s příbuznými, s přáteli z dětství, se sousedy. Pilo se, jedlo, a přijížděl i kolotoč a houpačky, zkrátka "Kirwa" (tak se říkalo v krajině církevním oslavám ve vsích). Protože šlo o jednu z prvních "poutí" v roce, byl to svátek velmi oblíbený a hojně navštěvovaný. V kapli "Nalezení Svatého kříže" proběhla dopoledne slavnostní bohoslužba, když k návštěvě mše před tím vyzváněly obecní zvony. Nastávala vážná chvíle modliteb, církevního zpěvu a hlubokého zamyšlení se nad pomíjejícností života. Pamětníci uvádějí i hudbu varhanní.

Obecní zvony. Kaple měla dva zvony, které vyzváněly obvykle ve středu a svolávaly na mši. Zvonilo se však také ráno, v poledne a k večerním modlitbám. O zvony se staral Hans Fritsch z čp.59 po dlouhá léta.

Farnost Dolní Žandov. Obec patřila pod farnost Dolní Žandov a zde byl dlouhá léta Georg Fritsch z čp.50 členem farní rady v Žandově. Farářem byl dlouho vikář Franz LENZ - od první světové války až do odsunu (1914-1946).

Oblíbená procesí. Zbožnost obce potvrzovaly četné polní kříže a kolem nich proudila procesí. Místní rádi chodívali na procesí k poutním místům do okolí - k nedaleké kapli Maria Kneipelbach, k Maří na sv.Chlumu, do Rockendorfu (Žitné), ke kříži na Májové hoře u zámku Kynžvart, i do Starého Kinšperku (dnes Hroznatov).

Anton GNIRS a popis obecní kaple Nalezení Svatého kříže (1932).

"Kaple Nalezení Svatého kříže (Kreuzauffindung) byla postavena v dolní části vsi až počátkem 19. století, když starší Křížová kaple nad hradiskem (Wallburg) byla už ponechána rozpadu. Nová stavba v obci je barokní a zůstala bez zvláštní vnější výzdoby. Lomenicová fronta a knížecí věžička s cibulovitou stříškou pro zvon tvoří architektonickou výbavu kaple. Uvnitř v klenutém prostoru je umístěn jednoduchý barokní oltář. Jeho oltářní obraz o rozměrech 114 cm x 154 cm dělal chebský malíř Severin STADLER na způsob řezbářské malby pro kapli. Vedle signatury mistra na obraze na zadní straně obrazového rámu je uveden nápis: "Pinxit Severin Stadler Egrae 1839 sub direktione rev(erendi) dom(ini) Johannis Bernardi Leider, parochi Sandoviensis."

Ze zrušené kaple na Křížovém vrchu bylo pro tuto kapli upotřebeno:

1. socha jednoho svatého s knihou a zakřivenou holí, 82 cm výšky, pozdně gotická dřevěná skulptura z 16. století, moderním přemalováním však znehodnocená,

2. barokní socha matky sv. Anny, 122 cm výšky." Potud GNIRS.

Znovuvysvěcení kaple. Kaple Nalezení Svatého kříže prošla po druhé světové válce devastací a až v osmdesátých letech 20.století dostala novou plechovou střešní krytinu, čímž byla památka zachráněna.

Počátkem devadesátých let 20. století se několik dobrovolníků postaralo o vnitřní opravy stěn, zasklení oken, obnovu fasády, takže 21.září 1996 mohl provést nové vysvěcení kaple P. Václav ŠKACH, kancléř biskupství z Plzně.

Kaple jako chráněná památka. POCHĚ popisuje vesnickou kapli takto: "Stavba ze začátku 19. století je obdélná, s polygonálním závěrem. Stěny jsou členěny půlkruhově uzavřenými, v závěru kruhovými okny. Průčelí vrcholí trojúhelníkovým štítem. Malá loď je sklenuta valenou klenbou s výsečemi, presbytář čtvrtkonchou s pásy. Zařízení: hlavní oltář s obrazem Nalezení svatého Kříže od S. Stadlera (1839 - výrazná, ještě pozdně rokoková malba), socha světce, asi sv. Volfganga, pozdně gotická, z 2. poloviny 15. století a socha sv. Anny z poloviny 18. století." POCHĚ podobně jako GNIRS připomíná historickou Křížovou kapli neznámého stáří i lokality: (Památka ÚB-10.)

"Na Křížovém vrchu nad obcí stávala kaple sva-tého Kříže patrně prastarého založení upravená barokně, zanikla na začátku 19. století a její zaří-zení přeneseno do kaplí v okolí" - Potud Emanuel POCHÉ ("Umělecké památky Čech 4.díl S.128).

Nově je v kapli uložen i hlavní atribut památky - krucifix s renovovanou sochou Krista, která bývala před kaplí venku. (Viz obrázek 13.)

Pátrání po památkách v Úbočí

V roce 2004 provedl Zdeněk BUCHTELE s kolektivem spolupracovníků v Úbočí průzkum stávajícího stavu drobné sakrální architektury a pomníků v krajině ve správním území obce Dolní Žandov na katastrálním území Úbočí. Bylo evido-váno prozatím 12 památek, z toho jedna ve velmi dobrém stavu po rekonstrukci a úpravách (ves-nická kaple), dalších pět nenalezeno a zbývající jsou poškozené, povalené, rozpadlé či neúplné.

Třináctou památkou v obci je samotný hrad Boršengrýn.

Válečný pomník

Byl postaven po první světové válce ve svahu předhradí Boršengrýnu v první zatáčce při levé straně silnice z Úbočí do Dolního Žandova. Pomník dosud stojí, třebaže je značně poškozen. Pomníku vévodil litinový kříž, který je však uražený a jeho části leží kolem pomníku. Výška pomníku bez kříže je 310 cm. Dvě černé skleněné tabule se jmény padlých byly rozbity a sesbírané střepy jsou uloženy. Kolem pomníku byl oplocený prostor 4 x 4 metry; jeho přední kamenné sloupky jsou vytrženy, zadní dva sloupky jsou na místě. Místo je zarostlé náletovými dřevinami. (Památka ÚB-02)

Jména padlých, která byla na černých deskách na pomníku:
Beck Anton, *1888, infanterista telegrafního pluku č.1, padl 5.1.1918 v Itálii
Friedl Thomas, *1885, střelec střeleckého pluku č.6, nezvěstný od 1915 na ruské frontě.
Fritsch Franz, *1880, infanterista zeměbraneckého pluku č.6, nezvěstný od 1915 na ruské frontě.
Fritsch Josef, *1880, infanterista zeměbraneckého pluku č.6, padl 5.5.1915 na ruské frontě
Fritsch Josef, *1878, infanterista zeměbraneckého pluku č.6, padl 16.5.1916 na italské frontě
Frítsch Josef, *1881, velitel pochodu (Zugsführer) u pluku č.73, padl 21.8.1918 v Itálii
Fritsch Michl, *1895, infanterista pěšího pluku č.73, zemřel 8.6.1917 v Itálii
Heider Johann, *1888, střelec střeleckého pluku č.6, zemřel 23.11.1918 v Amonsgrünu
Hirsch Wenzel, *1888, střelec střeleckého pluku č.6, zemřel 7.12.1915 na ruské frontě
Hoffmann Michl, *1878 Infanterista zeměbraneckého pluku č.6, padl 20.5.1915 v Haliči
Holzner Franz, *1880, střelec střeleckého pluku č.6, zemřel 14.10.1918 ve Vídni
Kamm Josef, *1887, střelec střeleckého pluku č. 6, zemřel 3.10.1914 v Srbsku
Konhäuser Anton, *1887, střelec střeleckého pluku č. R.6, padl 14.12.1914 v Srbsku
.Kummer Ferdinand, *1893, infanterista pěšího pluku č.73. padl 28.2.1917 na italské frontě
Kummer Josef, *1887, střelec zeměbraneckého pluku č.6, zemřel 15.8.1918 v Albánii
Meister Ferdinand, *1877, infanterista zeměbraneckého pluku č.6, nezvěstný od 1915 na ruské frontě
Müller Georg, *1882, střelec střeleckého pluku č.6, zemřel 3.4.1915 v srbském zajetí
Plail Josef, *1890, myslivec batalionu polních myslivců č.22, zemřel 26.7.1915 na ruské frontě
Plail Josef, *1886, Infanterista pěšího pluku č.73, zemřel 25.5.1922 in Amonsgrünu na následky zranění ve válce
Plail Lorenz, *1871, pracovní kolonie, zemřel 2.4.1917 v Itálii
Plail Michl, *1879, infanterista zeměbraneckého pluku č.6, zemřel 5.5.1915 v srbském zajetí .
Sittner Josef, *1894, kanonýr dělostřeleckého pluku padl 10.9.1916 na italské frontě
Werner Hermann, *1890, střelec střeleckého pluku č.6, zemřel 8.9.1914 v Srbsku
Zuber Anton, *1889, desátník pěšího pluku č.73, padl 29.11.1917 na italské frontě
Zuber Josef, *1887, infanterista pěšího pluku č.73 padl 25.11.1914 v Srbsku .
Celkem padlo a zemřelo ve válce 25 mužů za druhé světové války 37 mužů, většinou v Rusku.

Pomník u Černého rybníka

Pomník stával vlevo zanikající cesty z Úbočí do Milíkova mezi třemi javory (obvody: levý 200 cm, střední 208 cm a pravý 217 cm). Současný stav pomníku: horní část pomníku svalena a poškozena. (Památka ÚB-01.)

Pomník z roku 1862

Pomník stojí vpravo silničky na konci obce za stavení čp. 37. Uvnitř pomníku je veliká prostorná nika, kde bývala socha neznámého světce. Vzadu je železná kotva pro upevnění sošky.

Ve spodní části pomníku je nečitelný již nápis, z něhož dole je patrno jen jméno obce a rok 1862. Na horní části je patrna ozdoba. Chybí vévodící kříž, který byl kamenný. (Památka ÚB-05.)

Hojně zdobený pomník s akrotery a nikou

Pomník je nad starým úvozem z Úbočí do Kynžvartu asi 1 km od vsi. Spodní žulová část pomníku je svalena do úvozu, střední pískovcová část s nečitelným nápisem je značně poškozena a byla nalezena 5 metrů od podstavce. Horní část má uražen pravý akroter a dolní kus. Obrázek je pokusem o rekonstrukci původní podoby. Litinový kříž vévodil pomníku a byly nalezeny tři kusy z něho. (Památka ÚB-06.)

Utschigův pomník z roku 1861

Východně od pomníku ÚB-06 při pravé straně úvozu, kde se napojuje novější cesta od Úbočí. Pomník má dvě části. Horní část je spojena kovovým trnem s podstavcem a v orámování mizí nápis "Errichtet zur Ehre Gotte von Alois und Klara Utschi(?) aus Amonsgrün im Jahre 1861." Výzdoba horní plochy má jednak výrazné akrotery, uprostřed je Oko Boží s paprsky, pod vrchní deskou běží kolem dokola miniaturní románský obloučkový vlys.

Dolní část pomníku má vpředu rovněž orámování a v něm Ondřejský kříž. U pomníku byl nalezen také litinový kříž a v jeho dolní části dvě postavy, pravděpodobně Boží rodina, horní část s Kristem. Torzo kříže má 92 cm. (Památka ÚB-07).

Židovský hřbitov u hradu

Od konce 19.století je hřbitov opuštěný, část pomníků chybí, část je rozvalena a jen několik stojí na původním místě. Kamenná hřbitovní zeď značně poškozena a je opravována, vykáceny přerostlé kmeny. Hřbitov je připravován jako historická památka staré židovské obce v Amonsgrünu

Ztracené památky

Z nenalezených památek, které avizují různé mapy a plánky jde o tyto památky: (1) pomník ÚB-03 (na silnici do Podlesí kde odbočovala zaniklá polní cesta), (2) pomník ÚB-04 ( vlevo původní cesty z Úbočí do Dolního Žandova), (3) pomník ÚB-08 (při cestě do Kynžvartu), (4) pomník ÚB-09 (při cestě do Kynžvartu u rozcestí a kóty 606 m n.m.), (5) zaniklá poutní kaple ÚB-12 (podrobněji popsána A.GNIRSEM 1932; lokalizováno na mírnou, ale nápadnou vyvýšeninu jižně obce, v blízkosti silážních jam.

Neuvedeno

Velice ceněnou památkou v obci před válkou býval vchod do zdejšího mlýna s fachwerkem v patře, se dvěma soškami v nikách, nadpis nad dveřmi a výše pak plastický znak blíže nepopsaný. Dnes nebylo nalezeno.

Seznam domů v bývalém Amonsgrünu (1945)

Čp.	Majitel
1	Plahl Johann
2	Grundl Anton
3	Kliebhahn Josef
4	Plail Anton
5	Meister Georg
6	Sittnerová Marie
7	Zuber Karl
8	Walter Ignaz
9	Fritsch Margarete
10	Bar Anton
l1	Meister Johann
12	Plahl Anton
13	Grundl Georg
14	Pichl Johann
15	Kliebhahn Georg
16	Tauber Franz
18	Kummer Anton
19	Plail Mathilde
20	Scherbaum Georg
21	Kraus Johann
22	Seidl Josef
23	Eberl Johann
25	Konhäuser Georg
26	Plail Josef
27	Fischer Anton
28	Kummer Dtto
29	Plahl Kar1
30	Plail Michael
31	Fritsch Johann
32	Beckt Johann
33	Müller Karl
34	Fritsch Michael
35	Stark Adolf
36	Kummer Adolf
37	Plail Ferdinand
38	Plail Josef
39	Martin Georg
40	Pichl Josef
41	Sollner Katharina
42	Zuber Marie
43	Kníže Metternich
44	Kníže Metternich
45	Sommer Anton
48	Dötz Josef
49	Zuber Michael
50	Fritsch Georg
51	Plail Albina
52	Fischer Anton
54	Oppel Aloisia
55	Plail Georg
56	Meister Georg
57	Eckert Josef
58	Kummer Franz
59	Fritsch Johann
60	Zuber Karl
61	Hahn Johann
62	Maier Rudolf
63	Wirnitzer Andreas
65	Plail Johann
67	Jakob Andreas
68	Zuber Johann
69	Pichl Karl
70	Kindl Franz
71	Fischer Karl
72	Plail Josef
74	Kindl Ignaz
75	Zuber Josef
76	Seidl Anton
77	Plail Marie
79	Lippert Matthias
80	Meister Michael
81	Pichl Adam
82	Schwarz Johann
83	Fritsch Johann
84	Maier Rosa
85	Maier Karl
86	Plail Franz
87	Meister Georg
88	Plail Josef
89	Tauber Franz
90	Eckert Nikolaus
91	Pichl Magdalena
92	Kummer Josef
94	Hahn Josef
96	Kliebhahn Karl
97	Myslivna Metternich
98	Fořtovna Metternich
100	Hablowetz Kaspar
101	Meister Josef
102	Pötzl Alois
103	Obecná škola
104	Zuber Michael
105	Klügl Mimael
106	Konhäuser Lorenz
107	Obecní dům
110	Plail Johann
111	Fritsch Anton
112	Fritsch Katharina
113	Plail Franz
114	Tauber Anton
116	Hoffmann Andreas
117	Buberl Anton
119	Myslivna Perlsberg
120	Pichl Johann
121	Lorenz Andreas
122	Pichl Johann

Vysvětlivky (přizviska) domů:
čp.7 - Karl Zuber - U kováře Toniho;
čp. 11 Johann Meister - mlynář a na Finkenmühle;
čp.14 Johann Pichl mlynář na Dolním mlýně;
čp.23 Eberl - mlynář (Grund-müller);
čp.43 a 44 - "komoří" knížete Metternicha Na Hutích;
čp.52 Fischer - U zedníka; čp.56 Georg Meister - U kováře Martina a v sousedství čp.87 Georg Meister - Huwatschek (?);
čp.97 Metternichova myslivna Na Hutích,
čp.98 Metternichova fořtovna Na Hutích;
čp. 100 - Kaspar Hablowetz - Na Hutích;
čp.103 - obecná škola, čp.107 - obecní chudobinec;
čp.117 - synagoga (Tempel) alias Fuchsmichl;
čp.119 - Metternichova mys-livna v Perlsbergu na katastru Amonsgrünu

Zdroj: http://www.hamelika.cz