Historie obce Nová Ves v Horách, bývalý soudní okres Hora sv.Kateřiny,
politický okres Most |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Počátky osídlení v Nové Vsi v Horách Dnes už přesně nevíme, kde a kdy byla
postavena obydlí prvních osadníků. Rovněž neznáme důvod osídlení, například
zda k němu nedošlo z nařízeni či příkazu majitele
půdy, případně panství. Ve svém historickém pojednání "Česká Nová Ves a
Mníšek v Krušných horách" píše farář Hrdy z Anfangenu: "Chudí
uhlíři osídlili ve 12. století tuto část pohoří, mýtili lesy a stavěly malá
obydlí ze dřeva a hlíny". Také učitel Karel Gabert, který několik let
vyučoval na zdejší škole a zabýval se dějinami obce, se domnívá, že příchod
prvních osadníků ve 14. století ovlivnilo počínající rudné dolování a
blízkost solné stezky. Podle ústní tradice si osadníci
budovali svá obydlí v blízkosti vody, nacházela se pravděpodobně podél potoka
Svidnice, čemuž nasvědčuje i rozdělení pozemků. Tato stará ves Rottendorf (původní
název Nové Vsi v Horách) mněla již kolem roku 1384 svůj kostel (kapli), který
byl zasvěcený archandělu Michaelu a vlastního duchovního. Místo kde tento
kostel stál je neznámé. Když husitská vojska v roce 1429 při
svém válečném tažení do Saska, přecházela přes Krušné hory, dřevěný kostel v
Rottendorfu vypálili a duchovní zabili. Založení osady Zda husité tehdy část obyvatel
povraždili a jejich obydlí ve staré vsi Rottendorf vypálili, to nevíme. Plášť
dějin zakryje každou událost. V 16 století dochází k velkým změnám,
majitel panství Sebastian z Veitmile (Weitmühl) nechává stavět tak zvaný
"starý kostel" a věnuje osadníkům v roce 1537 zvon, který sloužil
až do roku 1922. Nedochovalo se nám, kdy začalo vyměřování a přidělování půdy
v dnešním katastru nového Rottendorfu. Mnohé však mluví pro to, že již
Sebastian z Veitmile osadníkům vyměřování a přidělování pozemků zařídil. Z "Handfestu" (zakládací
listiny), vydané na Hromnice (2. února) 1564 se dovídáme že
domy a pozemky již byly přiděleny. Tato listina byla vydána na žádost
poddaných majitelkami panství Annou a Magdalenou z Veitmile. Jejich otec
Sebastian byl pokrokový a prozíravý hospodář, který v době, kdy byl majitelem panství založil osady
Horu Sv. Šebestiána. (B. Sebastiansberg) a Mníšek
(Einsiedel). Zemřel 13.11.1549. Po smrti Sebastiana
z Veitmile se stal dědicem panství jeho syn Jan. Ten roku 1562 vydal handfest
pro osadu Mníšek ve kterém na přání poddaných uvádí prosbu o přidělení
pozemků, píše se zde: "...,které pak Vám můj
milovaný pan otec, v blažené paměti, na Váš popud a prosby již dříve poskytl
a povolil". Ještě v tomto roce Jan z Veitmile
umírá, aniž by vydal dokument pro osadníky Rottendorfu tuto listinu sepsaly
až dědičky panství Anna a Magdalena svobodné slečny z Veitmile. Název Rottendorf Původ místních jmen je mnohdy odkazem
jejich historie. Název "Rottendorf" mohl vzniknout spojením slov
"Rott" - "Rod", což znamená "mýtit, vymýtit, klučit,
zužitkovat, případně spojovat pozemky." Slovo "Rott" pochází
ze starého hornoněmeckého "Riutan". Jiné vysvětlení vzniku místního
názvu, je středohornoněmecký význam slova "Rott" - Vorspanndienste
- přepřahací služba, přepřahání. Podél staré obchodní cesty z Benátek do
Augsburgu byla místa, "Rott - Dienste", kde se přepřahaly vozy.
Kromě výměny koní, bylo nutné, kvůli neschůdným cestám překládat i zboží na
jiné vozy, především při přechodu Alp. Lidé kteří
zajišťovali tyto služby, se museli z nařízení majitelů panství starat také o
údržbu těchto cest. Založení Rottendorfu by mohlo s touto službou a údržbou
souviset. Bylo zde příkré stoupání z Horního Jiřetína Mariánským údolím do
Rottendorfu. Mapa z roku 1650 Rottendorf (Nová Ves v Horách) v
horní části, Hora Sv. Kateřiny vpravo uprostřed, vlevo dole D. Katharinenberg. Mikulovice - Nickelsdorf Zatím co N.Ves a Lesná (Ladunng) mají
svůj "Handfest", nebo-li zakládací
listinu, Mikulovicím takový nebo podobný dokument, ze kterého by mohla být
odvozena doba založení, schází. Osada Mikulovice je prvně uvedena v kupní
smlouvě Jiřího Hochhausera z Hochhausu z roku 1599. Touto listinou získal
mimo jiných statků (jmění) také Černice a před nedávnem založenou ves
Mikulovice. Nově získaný majetek připojil k
panství Jezeří. Rodu Hochhauserů patřilo panství Jezeří od roku 1513, kdy jej
získali jako dědictví po švagrovi Zikmundu Smolíkovi ze Slavic. Město Most se
stalo majitelem tohoto panství 12.10.1595, k tomuto náleželo zboží do kterého patřila také N. Ves v Horách a bylo
zapsáno do zemských desek 3. listopadu 1595. V této smlouvě však Mikulovice
uvedeny nejsou. Dne 28. ledna 1623 získal Vilém
mladší Popel, svobodný pán z Lobkovic skrze
císařskou konfiskační komisi panství Jezeří a k němu si přisvojil majetek
Mikuláše Hochhausera. V zakládací listině Lesné, kterou dal vystavit Mikuláš
6. prosince 1590, nechává vedle osvědčení Václava z Olzettowitz přidat pečeť
Jiřího z Hochhausu. Jiří tedy sídlil na Jezeří již v roce 1590. Jelikož v "novoveském
handfestu" z roku 1564 není uveden popis katastru a hranice mezi
Rottendorfem a Mikulovicemi, lze se domnívat, že v této době osada ještě
neexistovala. Zajímavá je pro nás též kupní smlouva z 13. března 1585,ve
které se uvádí, že mostecký zámek z četnými dvory a
obcemi v okolí, prodal Rudolf II za 48 200 kop míšeňských grošů Ladislavu. Mikulovice horní část Lobkovicovi staršímu. V této smlouvě
je z uváděných míst jmenován také Mníšek (Einsiedel) a prvně se zde objevuje
pod českým názvem Nová Ves. Mikulovice (Nickelsdorf) však v této smlouvě
uvedeny nejsou. Tato osada však mohla vzniknout mezi léty 1585 až 1595, kdy
byl majitelem panství Ladislav z Lobkovic. Jako
důkaz by mohla sloužit formulace z kupní smlouvy z roku 1599, kde se říká:"...,nedávno zbudovaná ves Nickelsdorf". Z
dřívějších dob je prokázaný též název Nicklasdorf. Přestože, nemáme písemný
doklad o založení Mikulovic, můžeme se domnívat, že osada vznikla kolem roku
1590. Mikuláš Hochhauser patřil mezi
spiklence, kteří se 23. 5. 1618 podíleli na pražské defenestraci. Po porážce
byl rebelům (povstalcům), kromě jiného, trestním soudem zabaven majetek.
Majitelem panství se tak stal z rozhodnutí již zmiňované konfiskační komise
28.1.1623 Vilém mladší z Lobkovic a Kosti. Mikulovice pravděpodobně vznikly jako
osada drvoštěpů. V daňovém výpisu z roku 1654 se uvádí, že Mikulovice mají 14
chalup a že : "všichni se rubáním dřeva
živí". Les byl od počátků osady hlavním zdrojem obživy osadníků. Většina
Mikulovických měla tehdy jen dva strychy půdy, jeden kus tažných zvířat, dvě
nebo tři krávy, jeden až dva kusy mladého dobytka, právě tolik koz a jedno
prase. Ve stejném roce se však uvádí, že osada je pustá a jsou tam pouze dvě
rodiny, Valentýna Sommerschucha a Michaela Seiferta. Ve farní knize H.Sv.Kateřiny z roku 1632, z doby morových epidemií, jsou
jmenováni také nebožtíci z Mikulovic. V soudním protokolu vydaného rovněž v
roce 1632 sepíše o "Schütz von
Nickelsdorf" (tak tehdy říkali hajnému, lesnímu). Tento měl v
podnapilosti a bujnosti při výročním trhu v H. Sv. Kateřiny střílet do
hostinského vývěsního štítu a byl proto uvězněn. Kolem roku 1643 byl rychtářem v
Mikulovicích Kryštof Walter. Ze zápisu z křestní knihy H. Sv. Kateřiny z 5.
ledna 1643, se dovídáme, že byl kmotrem syna vojáka Jiřího Schumnna z Ervěnic
(Seestadtl). Schaller ve svém díle "Biografie
království českého" uvádí v Mikulovicích 47 domů. Sommer popisuje ve své
práci " Království české" z roku 1846 obec následovně: Mikulovice
ves ze 67 domy a 444 obyvateli, je roztroušena po
horském hřebenu a údolí potoka, vzdálená hodinu cesty od Jezeří, je zde
panská myslivna a hostinec, a jižním směrem, čtvrt hodiny cesty vzdálená
hájovna na Lništi (Flachsgrund). Mikulovice dolní část Lesná - Ladung Pro Lesnou máme zakládací listinu,
která byla vystavena v roce 1590. Tato osada je však starší. V mníšeckém
"handfestu" z roku 1562 se píše o pastvinách, které sousedí z nově založenou osadou: "...od Mníšku až do
Salz-Ladung cesta je...". Také v o dva roky později sepsaném
"handfestu" pro Rottendorf, při popisu pastvin se uvádí: "...až
do Ladungu pasení dobytka zasáhne...". Označení místa "Ladung" by
mohlo souviset se slovem "Niederlage" (sklad, skladiště). Zde
pravděpodobně, není myšleno "Kauf - Niederlage" (koupě, nákup -
skladiště), ale spíše "Umladestation" (překladiště, stanice pro
překládání). Překládání zboží se provádělo k
ulehčení přepravy na obtížných úsecích cesty. Je možné, že zboží, které přes
hory dopravovali soumaři a koně, se právě zde překládalo a dále
transportovalo. Stará solná stezka z Halle - Öderan - Frauenstein - Sayda do
Žatce měla několik větví, jednou z nich byla cesta přes Grünthal,
Brandov, Malý Háj, Lesnou, Boleboř do Jirkova. Od Chomutova a Jirkova
pokračovala stará solná stezka přes brod Ohře u Žatce, Postoloprty nebo Louny
a pokračovala přes Slaný do Prahy. Na solné stezce Jiná větev vedla od Oberseiffenbach
přes Deutschneudorf-Hegertempel západně od Straußhäuser přes úbočí, kolem
domu č.14 k Svidnici, kterou přecházela mezi dolním
a horním mlýnem (do roku 1955, kdy byla zbořena, zde stávala továrna na
výrobu dřevěného zboží majitelů J. A. Wagnera a Aloise Waltra), pokračovala
polní cestou k Vogelherd, případně císařskou cestou k Pachenkovu, kde se všechny
cesty spojily. V zakládací listině Lesné jsou
uváděny panské stáje, které sloužily k výměně koní a přepřahání povozů.
Majitel panství určil napříště tuto osadu nazývat "Langendorf",
tento název se však neujal. Jako první osadníci jsou v této
listině uvedeni: Ch. Weber, H. Werner, V. Rosenkrantz, Ch. Miller a C.
Bretschneider. Daňový soupis z roku 1654 uvádí ještě dalších šest
"Gütler", spolu s ostatními jmény a to: H. Andreas, G. Bürger, Ch.
Helbin a pusté usedlosti: Safran, Becker a Wittich. Dále se zde píše: "živí
se chovem dobytka". V jednom z pozdějších kontrolních zápisů se
můžeme dočíst: "solná cesta jako taková ztratila svůj význam, žijí
zde toliko nádeníci, dřevorubci a lovci". Majitelem panství Jezeří - Nové Sedlo
se po svém zemřelém otci, Viléma mladšího Popela z Lobkovic, stal 2. ledna
1647, František Vilém Popel svobodný pán z Lobkovic.
Ten v roce 1651 rozšířil svůj majetek přikoupením dalších vsí, mezi nimiž byl
také Langendorf - Lesná. Překvapuje, že rodiny, které v roce
1590 osadu zakládali, v roce 1654 již uvedeny nejsou. Obyvatelé tří
opuštěných usedlostí buď v době válečných zmatků zahynuli, nebo opustili
drsné podmínky horské obce či odešli jako exulanti přes hranice do Míšeňska.
Farář Wenzel Wedin z H. Sv. Kateřiny v roce 1727 uvádí v soupisu příjmů
stanovených pro Lesnou, padesát obyvatel. Ke dni 31.12.1800
se uvádí v Lesné: 30 domů, 134 obyvatel, všichni katolíci. Při sčítání lidu 31.12.1900 je v Lesné ještě 22 domů a 103 obyvatel.
Katastr Lesné měl rozlohu 557 ha, z toho bylo 526 ha lesa, 17 ha polí, 12 ha
luk, 0,02 ha zahrad a 2,27 ha pastvin. Území hájovny na Červené Jámě není do
této plochy zahrnuto. Hájovna na začátku a hostinec Kroh na konci vsi patří
územně k okresu Chomutov. Cesta procházející vsí tvoří hranici mezi okresem
Most a Chomutov. S 911 metry nadmořské výšky byla Lesná nejvýše položenou
obcí okresu Most. Zemědělské hospodaření přinášelo jen
skromné výnosy. První sníh napadl často již koncem září a v některých letech
zůstal ležet až do dubna. Proto například na podzim roku 1941 nebyl kvůli
sněhu posekán a sklizen oves ani vybrány brambory. Jediným větším, samostatně
hospodařícím rolníkem v Lesné byl E. Neubauer. Vlastnil přibližně 10 kusů
velkého dobytka. Žně na Lesné Na tomto místě, v překrásné krajině,
stávaly dva hostince, jinak zde žádná jiná živnost provozována nebyla.
Většina obyvatel pracovala jako lesní dělníci. Počátkem dvacátých let začali
někteří pracovat jako horníci v uhelných dolech. Mezi tím však hospodářská
krize třicátých let způsobila pro nedostatek práce, nezaměstnanost a
propouštění. Mnozí obyvatelé proto museli změnit pracovní místo. Posledními
horníky v Lesné zůstali Fr.. Mooz a Josef Hahn. Důležitou úlohu v životě obce sehrál
cestovní ruch. V téměř každém domě bylo k pronajmutí turistické ubytování. Za
nocleh (bez snídaně) se platilo v létě 1RM a v zimě 1 1/2RM. Každé ráno
přivážely děti se svým psím spřežením od pekaře Christopha z H. Sv. Kateřiny
housky a chleba. Večeře pro hosty se podávala v jejich bytech. Mnozí letní
hosté trávili svou dovolenou i po mnoho let u stejné rodiny. Lesná bývala v
létě i v zimě skoro vždy vyprodána. V místě se nacházely dva hostince, jeden
se nazýval "U zeleného stromu" a jeho majitelem byl Karl Kroh, druhý ve kterém byl i taneční sál se jmenoval
"Körnerova bouda", majitele E. Körnera. F. Mooz a E. Körner byly v
červnu 1945 dopraveni k okresnímu soudu v Mostě a odsouzeni
k 12 letům nucených prací v uranových dolech v Jáchymově. Zatím co F.
Mooz byl brzy propuštěn musel Körner vydržet devět namáhavých let,zemřel počátkem září 1954. Vedle Körnerovy boudy byl v roce 1935
postaven český Dům sportu, který pak byl v roce 1936 ještě rozšířen.
Obuvnický továrník J. A. Baťa ze Zlína tuto stavbu podpořil velkými dary.
Slavnostní otevření domu se konalo 28. června 1936. Předválečný správce tohoto
domu, pan Obrhel,se v roce 1945 do Lesné vrátil a
ujal se jako komisař správy domu a hostince. V roce 1988 byly oba hostince
ještě jako zotavovny v provozu, o dva roky později vyprázdněný hostinec
Körner zanikl a byl vydán na pospas. Bývalý Körnerův hostinec Obec patřila ke školní a farní správě
v Malém Háji (Kleinhan). Již v listině k udělení milosti z roku 1590, vydané
majitelem panství pro nové osadníky se uvádí: "...k
hřbitovu a kostelíku na dvou provazech, tři až čtyři kmeny dřeva na
prkna dovést, tím bude splněno nařízení". Hřbitov a kaple stály v
obci vedle hostince Körner. Na jaře 1938 byl umístěn v kapli nový zvon, ten
ale byl v létě 1943 sejmut a roztaven. V roce 1964 nechali Češi kapli
zbourat, hřbitov byl zrušen a srovnán, náhrobní kameny a kříže odstraněny.
Metr vysoká tráva nyní zakrývá čtverec bývalého pohřebiště. Obec spadala do roku 1938 pod
poštovní úřad v H. Sv. Kateřiny, v letech 1938 až 1945 k poště Boleboř
(Göttersdorf). Potřeby pro domácnost a živobytí, které nebylo možné získat ze
svého vlastního drobného hospodářství, se jednou týdně nakupovaly v Nové Vsi
v Horách. Byl tu sice Malý Háj, vzdálený jen 3 km, ale ve větší Nové Vsi (6
km) se nacházeli téměř všechny obchody se zbožím pro každodenní potřebu. Na konci války zde v rozmístněné
ruské jednotce zemřeli v květnu 1945, dva vojáci. Stalo se jim osudné požití
syrových kachních vajec. Byly pohřbeni
před domem Josefa Hahna. Na tomto místě byl postaven pomník, který v roce
1992 ještě existoval byl ale již neudržován. V posledním desetiletí před odsunem,
byl starostou obce Karel Richter. Do konce války žilo v Lesné přibližně 85
obyvatel. Z následujícího vyprávění Wilhelma
Wiednera se o této obci dovídáme: "Na hřebenu Krušných hor, v
nadmořské výšce 900 m, leží stranou dopravních cest a uprostřed lesů, Lesná (Ladung).
Z jihu je otevřená krajina, do které je volný výhled, za jasného počasí
můžeme vidět hradčanské věže v Praze. Lesná patří k Nové Vsi v Horách, a lze
tam dojít pěknou lesní cestou přes Mikulovice. Jiná cesta vede z Lesné do
Malého Háje vzdáleného 2 km a ještě poněkud obtížnější je cesta do Pyšné
(Stolzenhan). Lesná byla malá obec skládající se z 20 stavení, z nichž čtyři
byly horské usedlosti, dvou hostinců, kaple, malého hřbitova, hájovny a Čechy
postaveným sportovním domem. Pokud muži neměli práci doma, pracovali jako
dřevorubci nebo horníci a denně museli chodit dlouhou příkrou cestou dolů
přes Jezeří na šachtu Grohmann a zpátky. Vypráví se, že se Lesenští
dříve často zabývali pašováním, ale našetřili tím jen malý majetek. Původní
kaple se zvonicí v Lesné Obec měla ještě jednu zvláštnost, tou
byla cesta vedoucí přes obec, ta totiž tvořila hranici mezi okresem Most a
Chomutov, proto hostinec Kroh a hájovna patřila k okresu Chomutov a politicky
ke Svahové (Neuhaus) u Boleboře (Göttersdorf). V případě, že si museli Lesenští,
něco u kompetentního obecního úřadu v Nové Vsi vyřídit, museli urazit 6 km
dlouhou cestu tam a zpátky. Proto měla Lesná své obecní zastupitele, kteří
měli některé pravomoci, zvlášť když v zimě byly lesní cesty neschůdné a
jediným spojením byla cesta přes Malý Háj - H. Sv. Kateřiny. I tak, pokud
byla cesta volná, trvala celý den. Posledním místním představeným byl
rolník Karel Richter, ten se po odsunu usadil ve Schwarzatal / Durýnsku, kde
jej v roce 1949 srazilo nákladní auto, a druhý den v nemocnici v Saalfeldu zemřel.Toto jest to podstatné o tomto pěkném koutě rodné
země, jež ve vzpomínce zůstává a jehož pohostinnost jsem já Krušnohorec kdysi
užíval." V roce 1991 stál v Lesné ještě Grohův
hostinec, stará hájovna, obytný dům Albína Göhlerta a rovněž pustnoucí
Körnerova chata. Všechny ostatní domy byly strženy. Kde před sto lety se
oraly pole, dnes zůstávají jen pastviny. Mariánské údolí - Marienthal Tato ves leží u paty jihovýchodního
úbočí Krušných hor, které jižním směrem mírně klesá a tvoří návrší. Tento
geologický útvar vznikl v dřívější době jako důsledek záplav a povodní. Půda
se skládá z rozrušených částeček starších hornin, slídy, šedého oxidu
hlinitého, vápence a zčásti je zastoupen oxid železa. Tento nános půdy je
několik metrů vysoký a velmi plodný, pod ním se nachází železná ruda, kamenec
a hnědé uhlí. Je správné a zároveň nesprávné,
jestliže se říká, že tato osada je posledním a nejstarším místem vsi Nová Ves
v Horách. Továrníci August Wilhelm Marbach a
Johann Ludovici z Chemnitz získali v roce 1822, od knížetem
Lobkovicem držené panství Nová Ves - Jezeří, stavební místo kde v roce 1828
postavili přádelnu bavlny. Na počest kněžny Marie Lobkovicové rozené z
Lichtensteina byla osada pojmenována Mariánské údolí. Důkaz, že již před třemi stoletími
tam stával mlýn, nacházíme v novoveském "handfestu" z roku 1564.
Jako poslední na soupisu osadníků (soupis je součástí handfestu) je uveden: "Michael
Weißmüller, im Georgenthaler Grund". Od té doby, až do odsunu tam
byla v provozu také pila. Na starém soupisu pozemků je
Mariánské údolí nazývané "Rotte". Význam názvu "rotte" je
vykládán stejně jako "Rottendorf". Z Mariánského údolí ležícího v
nadmořské výšce 360 m (H. Jiřetín 269m(, začíná
příkré stoupání k 735 m vysoko položenému novoveskému sedlu pod "
horskou výšinou". Na poměrně krátkém úseku, cca 2 km, bylo nutné
překonat výškový rozdíl 400 m. Aby bylo možno zboží či materiál dopravit do
hor, bylo nutno v Mar. údolí posílit spřežení
táhnoucí vozy, dalšími tažnými zvířaty, tak zv. přípřež. Ve
středověku se taková služba nazývala "Rottdieste" - přípřež -
služba, proto byl název "Rotte" používán také pro dnešní Mariánské
údolí, kde se tato přepřahací stanice nacházela. Je také možné, že se zde
název "Rottendorf", používal jako kratší forma pro pojmenování mlýna jež patří k Georgenthal Grund". Pro
Rottendorf nacházíme velmi brzy také název "Neues Dorf", "
Neues Dorf im Gebirge", Nová Ves v Horách. Po dokončení nové silnice, v roce
1901, mohli rolníci z Mikulovic jezdit již bez přípřeže. Schaller ve svém díle vydaném v roce
1787, osadu Mar. údolí ještě neuvádí. Sommer již
tuto osadu ve své "Topografii království českého", jmenuje.
Vedle přádelny bavlny uvádí ještě továrnu na výrobu hraček, kterou vlastnil
Friedrich Kaaden. Zde by mohla být souvislost s pilou a mlýnem (Grundmühle). Osada se skládala z těchto pěti
usedlostí: Hostinec (Grundschänke) - poslední
majitel Franz Erben Pila - pod správou knížete Lobkovice Továrna na tkané zboží - Wegena Gmbh Hájovna - spravující lesy knížete
Lobkovice Pekařství a obchod s potravinami -
Josef Mooz Při sčítání lidu byl počet obyvatel
následující: 31.12 1880 - 38 osob 31.12.1910 - 75 osob 31.12.1900 - 79 osob 31.12.1920 - 57 osob Mariánské údolí bylo katastrální částí
Nové Vsi v Horách, s kterou však nemělo žádnou vnitřní spojitost. Tato malá
osada patřila ke školní i farní obci v Horním Jiřetíně, rovněž tak k
poštovnímu úřadu. Obě obce byly víceméně spojeny. Již uvedená přádelna byla v provozu
od roku 1828. Vodní energii dodával potok Ruttenbach tekoucí přes areál
továrny (některé zprávy uvádějí název potoka "Grundbach"). Byly
také využívány zdroje vody z mikulovických a novoveských luk, z kterých byla
voda sváděna umělým kanálem. Revoluční hnutí v roce 1848 způsobilo
všeobecné zastavení obchodu, a proto musela být
dočasně zastavena i továrna v Mar. údolí. O několik
let později, koupil Gustav Tetzner, zařízení s dvěma parními stroji (30 a 20
PS) a moderní seřizovací stroje. Tehdy pracovalo v továrně 212 lidí na zpracování
11 000 vřeten a 3 600 centů příze. Bylo dosaženo obratu 180 tisíc zlatých, z
nichž byla odvedena daň 580 zl. Odměna pro dělníka bývala mezi 20 až 100
krejcary denně. V roce 1889 zcela shořela malá
přádelna Spáleniště koupil komerční rada Ernst Mauthner
z Vídně. Roku 1892 zavedl do své výroby mechanické tkaní bavlny. Svou budoucí
výrobu založil na využití parního stroje jako hnací jednotky. Po krátkém čase
získal továrnu Wenzel Gustav Jantsch. Během hospodářské krize ve třicátých
letech, byla továrna mimo provoz a výrobní zařízení dočasně ztichlo. Později
továrna přešla na firmu Wegena Gmbh, která vyráběla spodní prádlo. Po roce
1945 Češi pokračovali ve výrobě stejného artiklu ještě v roce 1993. Přádelna Wegena, hájovna a pekařství J. Mooze Hostinec (Grundschänk) se nacházel na
pravé straně potoka Ruttenbach, zatím co mlýn (Grundmühle) rodiny Hugo
Spielera a dům soustružníka Ulbricha na straně levé, tím patřil územně k
Černicím. Bylo tomu tak proto , že v dřívějších
dobách hranice pozemků bývaly často vedeny podél vodních toků. Zde probíhala
hranice podél potoka na západní straně od staré cesty. Krátce proti proudu potoka, než se
setkávají stará a nová cesta stál až do odsunu "Bildltanne". O historii tohoto obrazu nám vypráví pověst "O obrazu
na jedli v Mar. údolí". V zimě v letech 1946/47
vichřice kmen, na kterém byl obraz umístěn, vyvrátila a porazila. Na kožené
desce byl namalován obraz Pany Marie, který odolával všem změnám a zásahům,
které byly v průběhu století na kmenu provedeny. Obraz nebyl již nikdy
nalezen. Po mnoho let prý viděli místní návštěvníci kmen na místě ještě ležet . V roce 1990 nebyl již kmen nalezen. Legenda o svatém obrazu na jedli v
Mariánském údolí. V dobách 15. a 16. století, kdy se v
Krušnohoří více či méně úspěšně dobývala stříbrná ruda, přišli horníci také
do Mariánského údolí, které se táhne podél cesty mezi H. Jiřetínem a Novou
Vsí v Horách, aby se zde pokusili o štěstí. Voda tekoucí od
"Eishübel"(Ledový kopec) protéká od západu vedoucím krátkým údolím,
vtéká do hlavního údolí, které se rozšiřuje a vytváří jakýsi kotel. A právě
toto místo si vyhlédli horníci pro dolování, a jako své sídlo. Dřevěné, srubu
podobné stavení, jim sloužilo jako obydlí, stoupa pak byla poháněna vodní
silou. Pracovali ve dne v noci, aby získanou rudu připravili k hutnímu
zpracování. Všude vládlo radostné nadšení v naději na bohatý výtěžek. Byl měsíc červenec, slunce pálilo i
dole v údolí, bylo velké horko a ve vzduchu dusno, když se jednoho dne vracel
údolím od H. Jiřetína k hornické osadě, veselý svatební průvod. Svátečně
oblečení horníci kráčeli v čele průvodu, neboť jejich "štajgr! se dnes stal šťastným novomanželem. Radostným voláním
zdravili společnost svatebčanů ti, co zůstali doma, brzy se pak všichni, ve
stínu stoletých jedlí a buků, pustili u připravených
stolů do svatební hostiny Nepřetržitě se točily
džbánky a zakrátko panovalo rušné veselí, na kterém se nejvíce podílel sám
ženich. K večeru, když hostina dosáhla
vrcholu, začaly se náhle nad údolím stahovat temné mraky a nepřetržité hřmění
prozrazovalo blížící se velkou bouři. Blesk za bleskem osvětloval stmívající
se údolí, bojácná zvířata ve strachu prchala do svých lesních úkrytů. Také
svatebčanů se zmocnil strach a mnozí se chystali k odchodu, aby se před
špatným počasím vrátili včas do svých domovů. Tu povstal ženich, uchopil plný
džbán, vyšel před stavení stojící na volném prostranství a zvolal, se
zvednutým džbánem proti nebi:" Ty tam nahoře, buď rozumný a neruš mou
svatbu, do džbánku pivo patří, ponech si svou vodu nahoře". Sotva
dozněla tato slova, země se pod strašlivým úderem blesku zachvěla, současně
se spustila průtrž mračen a všichni zanechajíc jídla a pití, utíkali se
schovat pod střechu. Strhla se bouře jakou ani nejstarší nezažili, jako by
nastávala potopa světa, takové masy vody padaly, stále stoupající proud vody
se hrnul do údolí a bral sebou vše , co se mu
postavilo do cesty. Také kolem stavení, do kterého se chtěli svatebčané
uchýlit, zuřivě hučela vodní masa, strach a hrůza popadla prchající hosty.
Náhle se ozval temný hukot, který každou vteřinou sílil, vodní proud stavení
nadzvedl a odnesl sebou. Průtrž nezničila jen obytné domy, ale
také stoupu a započaté hornické dílo, rudné žíly byly zasypány a zaneseny
bahnem, tak, že je od té doby již nikdo nespatřil. Z horníků a svatebních
hostů se měl zachránit pouze jeden starý horník, jenž po bezbožných slovech
štajgra našel útočiště v jeskyni, která se nacházela ve vyšší poloze nad místem kde stávala stoupa. Později pak zbožní lidé, na památku
oné svatební hostiny umístili na kmen jedle, v blízkosti bývalé stoupy, svatý
obraz. Mnohý pocestný zastavil se zde ke krátké motlitbě, než pokračoval v
obtížné cestě do hor. Obraz panny Marie na jedli v Mariánském údolí Majitelé panství Hraniční lesy byly zpočátku v držení
zemského majestátu. Vždyť už samotný název lesa "Království" nám
říká, komu les rozkládající se od H. Sv. Kateřiny po Mníšek patřil. Kvůli
marnotratnému hospodaření Přemyslovců přešla velká území západních Čech jako
záruky a dary do rukou bílinského župního purkrabí z rodiny Hrabišiců.
Panství Hrabišiců sahalo až ke Slavkovu a Ostrovu u Karlových Varů, k Bečovu
nad Teplou a Žluticím. Potomek rodu Hrabišiců, Boreš, založil kolem roku 1126
hrad nad Osekem, který nesl jméno "Riesenburg" (Rýzmburk). Později
nesl tento rod jméno " panů z Riesenburgu". Přes jejich panství
vedla solná stezka do Saydy. Roku 1206 darovali páni z Riesenburgu farnost
Sayda, krátce předtím založenému klášteru v Oseku. Nemáme však žádný listinný
doklad, že by k panství pánů z Riesenburgu patřila oblast tehdejšího
Rottendorfu. Tak jako les "Království", mohlo tehdy území
Rottendorfu patřit mosteckému panství (majetku mosteckého hradu). V době
bojů, které vedl císař Zikmund proti husitským vojskům, půjčil mu jako pomoc
míšeňský markrabě, 90 000 zlatých. Zřícenina hradu Rýzmburk Když vojsko rebelů z Chomutova a
Bíliny v roce 1421 stálo před Mostem, přišlo mosteckým (královským) na pomoc
velké množství vojska míšeňského. Aby mohl císař zaplatit míšeňské vojsko,
které mu pomohlo město Most uhájit, dal toto město společně s Osekem, Duchcovem,
hradem Riesenburgem a jinými statky 31. března 1423 markraběti míšeňskému
Bedřichovi, do zástavy. Po korunovaci Ladislava Pohrobka 28. října 1453 byla
provedena všeobecná revize majetku v Čechách. Král Ladislav požadoval od
sasských vévodů navrácení českých statků a majetku české koruně. Ti však
odmítli a roku 1455 došlo k válce, která skončila pro českého krále vítězně. Dnem 2. března 1458 nastoupil na
český trůn Jiří z Poděbrad a 25. dubna 1459 opustili míšeňští hrad Most a
Riesenburg. Tímto se opět dostaly pozemky a usedlosti v oblasti Rottendorfu a
Mníšku do vlastnictví království. Most - hrad Hněvín Kolem roku 1479 se stalo město Most
majetkem rodiny z Vitzthumu (Fictumu), a bylo započato s vybíráním poplatků
pro hrad, který sloužil jako zemská strážní hlídka. V roce 1507 se stal novým majitelem
mosteckého hradu Jan (Johann) z Veitmile. S příchodem jeho rodiny začíná nový
rozvoj Krušnohoří. Dědicem a výhradním vlastníkem
pozemků se roku 1515 stává Sebastian z Veitmile. Kromě jiného majetku a
pozemků je pánem Chomutova, Červeného hrádku a celého bývalého soudního
okresu H. Sv. Kateřiny. Seznam majitelů panství: 1515 - 1549 Sebastian z Veitmile 1549 - 1562 Jan z Veitmile 1562 - 1583 Anna a Magdalena z
Veitmile 1583 - 1585 Bohuslav Jáchym z Lobkovic 1585 - 1594 Ladislav starší z Lobkovic 1595 - 1621 město Most 1621 - 1628 císař Rudolf II 1628 - 1647 Vilém mladší z Lobkovic 1647 - 1670 Frant. Vilém z Lobkovic 1670 - 1689 Ferd. Vilém z Lobkovic 1689 - 1708 Ferd. Vilém mladší z Lobkovic 1708 - 1722 Oldřich Felix z Lobkovic 1722 - 1729 Marie Josefa z Lobkovic 1729 - 1752 Jan Jiří Kristián z Lobkovic 1752 - 1784 Ferd. Filip Josef z Lobkovic 1784 - 1816 Frant. Josef Maxmilián z Lobkovic 1816 - 1868 Ferd. Josef Jan z Lobkovic 1868 - 1902 Moritz z Lobkovic 1902 - 1923 Zdenko z Lobkovic 1923 - 1948 Max z Lobkovic Zámek Jezeří - Eisenberg Robota První
osadníci Rottendorfu museli za to, že jim byly postoupeny pozemky, vždy na
Jiřího (24.4) a Havla (16.10) zaplatit nájemné a k tomu ještě odpracovat
"Handrobot", jeden den v týdnu při rubání dřeva, malí rolníci
pracovali půl dne. Třicetiletá
válka přinesla pro celou zemi další daně a poplatky. Zatím co se šlechta a
kláštery mohly vojskům všech stran proti ničení, drancování a vypalování
svých majetků vykoupit penězi, malí ubozí rolníci tuto možnost neměli.
Ztráty, které vrchnosti vznikali, vyrovnávali majitelé panství neustálým
zvyšováním robotní povinnosti poddaných. Také císař potřeboval peníze pro své
válčení. A aby je získal byly zvyšovány poplatky a
zaváděny nové. Vrchnost je pak vymáhala od svých poddaných. Zachoval se
nám robotní soupis z roku 1773 a 1777. Uvádím dva záznamy. Jeden
se týká malozemědělce (dříve nazývaného chalupník) a baráčníka (bez
zemědělsky využívaného pozemku). Robotní povinnost chalupníka A. Tandlera
byla určena následovně: "A. Tandler z čp. 57, daň v roce 1778 3
zl. 33 kr., 4,5 dne". Vlastník usedlosti měl kromě nájemného "půl
dne roboty v lese". To však mělo rozsáhlejší platnost. Musel
pracovat bez úhrady na pile při sušení prken, ve mlýně v Mariánském údolí,
dále podle potřeby dát ku pomoci jednu osobu při panském lovu. Za úplatu 4
krejcarů a tří liber chleba na den, musela jedna osoba po dobu senoseče a
žní, přibližně 60 dnů pomáhat. Vrchnost nebrala žádné ohledy na to, že i
poddaný, v tu samou dobu, musel sklidit také svou vlastní úrodu. Desátek z
výnosu sklizně však musel být vůči vrchnosti splněn. Kromě těchto povinností
musel osadník ještě každoročně, na dobu šesti až osmi dnů, dát jednoho muže,
za úplatu dvou beček piva, pro stavbu vorů. Robotní povinnosti ostatních
rolníků byly stejné, a nebo podobné jako u A.
Tandlera. Pouze malí rolníci museli odpracovat za úplatu třicet dní při
sklizni a bezplatně odpracovat svůj půl nebo celý den v lese, jak jim to
ukládala dědičná robotní povinnost. Dále museli i "jiné
povinnosti" tak jako A. Tandler vykonávat, tudíž i službu při
lovu a plavení dříví. Povinné
závazky domkáře (baráčníka) zněly takto: "Franz Halbrech z čp.
67 odpracuje ročně v době sklizně 9 dnů, za což mu k občerstvení půl libry
chleba náleží". Domkař nevlastnil žádná pole, byl za svou
robotu placen. Navíc ještě museli všichni malorolníci po celý rok, jednou
týdně a domkaři a nájemníci 13 dní roboty odpracovat. Tvrdou rukou dohlíželi
panští či klášterní správcové na dodržování poddanských povinností. A tak, zatím
co, již za několik desetiletí po třicetileté válce byla panská sídla
rozšířena, kláštery a kostely opraveny nebo přestavěny, musel venkovský lid
žít v nouzi, útrapách a bídě. Proto ani nepřekvapuje, že roku 1680 došlo v
Čechách k velkým selským bouřím, které však byly tvrdě a krvavě potlačeny.
Zcela marný však tento odpor nezůstal. 28. června 1680 bylo vyhlášeno
nařízení, tak zvaná "Pardubická pragmatika", v jejím úvodu sice
císař odsoudil povstání a vyhlásil tresty spiklencům, následně však uznal,
že: "některá vrchnost se doposud protikřesťansky, nedobře a spravedlivě
chovala, příliš tvrdá a přísná být chtěla". Bylo nařízeno: 1,
Vrchnost nesmí požadovat od poddaných žádné vyšší daně, než jak byly
stanoveny sněmem 2, Robota byla z pravidla omezena na tři dny v týdnu, byly
však vyjímky a tím byla opět otevřena vrátka k zneužívání- "doba
žní, senoseče a jiné nenadálé práce, které nebylo možno odkládat",v každou dobu musel poddaný,
podle posouzení vrchnosti, vykonat robotu a pomoci. 3, Pokud práce přesáhne o
jeden den robotní povinnost, měla by být uhrazena a den z této povinnosti
odečten. Další
nařízení se týkala dědictví, nájemného, pokut a jiných. Toto vše mělo
platnost, ale jen pro ty"co zůstali poslušnými a věrnými
poddanými", ti ostatní museli nejdříve "svou
věrnost prokázat, svou nevinu dokázat a jako poslušní poddaní se ke své
vrchnosti chovat". Toto posouzení, však opět náleželo panstvu.
Změna tím prakticky dosažena nebyla. Stavy
(šlechta a církev) se však pramálo staraly o dodržování císařsko-královských
dekretů. Jestliže si poddaný stěžoval, dostal to tvrdě pocítit. Takto
pokračovala robotní služba nezkrácena dál. Pokud chtěl někdo uzavřít sňatek a nebo odejít na jiné místo, potřeboval k tomu od
majitele panství "Weglaßbrif" (propouštěcí list pozn.J.P.), rovněž
byla omezena volba povolání. "Nejvyšší, milostivá vrchnost" byla
zde především proto, aby od svých poddaných vyžadovala více práce, a nikoliv
aby vystěhováním přicházela o pracovní sílu. Od poloviny
17. století se selské daně a odvody neustále zvyšovaly, podobně se zvětšovalo
manuální využívání poddaných. Peněžní a naturální dávky, které odváděli
rolníci, byly čtyři až šestkrát vyšší než odvody vyšších stavů. Toto již
neúnosné zatížení a omezování svobody vedlo o téměř sto let později, v roce 1775,
k selskému povstání. To bylo sice povolaným vojskem, 40 000 mužů, potlačeno,
nicméně přimělo císařovnu Marii Terezii, dne 13. srpna 1775, k vydání nového
robotního patentu. Mimořádná robota byla zrušena a povinná omezena na nejvýše
tři dny, omezeny byly také základní daně z majetku. Přesto nebyla panovnice s
dosaženým spokojena, neboť v zemi jen málokdo dodržoval její nařízení. Znala
velice dobře poměry na venkově. Marie Terezie Josef II 1. listopadu
1781 vydal císař Josef II slavný patent o zrušení nevolnictví. Tento patent
ulehčoval vztah poddaných k vrchnosti v mnoha oblastech. K uzavření sňatku
nyní postačilo oznámení vrchnosti, bylo umožněno volné přestěhování, dovolena
volba přijmutí do služby a práce, nebylo překážek při vyučení se řemeslu nebo
přijetí na studia, naprosté osvobození od všech dvorních služeb, zákaz
požadovat robotu, vybírání naturálních a peněžních dávek, kromě těch, které
se týkaly základních patentů (zakládání, propůjčení či kupních listin) s
pevně stanoveným zdůvodněním. Na nynějšího poddaného se již nemělo pohlížet
jako na člověka-nevolníka. Tento zákon však ještě neznamenal žádné odstranění
panské a soudní moci, stejně jako smlouvou stanovenou robotu. Realizaci
císařského dekretu jednotliví majitelé panství buď dodržovali, nebo jen velmi
váhavě a omezeně vykonávali. Vzpoura
poddaných oseckého kláštera nám vypovídá o tehdejších poměrech. V roce 1770
patřilo ke klášteru čtrnáct poddaných osad, a tehdy zaslal soudce Josef
Liebscher císaři Josefu II písemnou prosbu, ve které vylíčil neúnosný stav
poddaných a zároveň požádal o pomoc. Když se o tomto osecká vrchnost
dozvěděla, zbavila J. Liebschera soudcovského úřadu. Mluvčí jedenácti osad o
šest let později u kláštera znovu intervenoval a žádal snížení služby a
roboty tak, aby to odpovídalo novému císařskému patentu. Když bylo toto
zamítnuto, byla podána převorovi žádost písemná, ten ji však odmítl přijmout
a autory žádosti dal uvěznit. Krajský úřad v Litoměřicích vyslal krajského
adjunkta Albecka s ozbrojeným doprovodem a nařídil celou záležitost vyšetřit.
Jeho rozsudek zněl: 25 ran na zadnici pisateli žádosti Seifertovi z Duchcova,
to bylo také ihned vykonáno. Potrestaný na následky bytí o rok později
zemřel. Ani bývalého soudce Liebschera neminul trest: na dobu čtyř týdnů k
zapřažení ke trakaři a k vykonávání nucených prací.
Ten se však tímto nedal zastrašit a nadále zůstával mluvčím rolníků. O něco
později opět podal žádost majestátu. V ní vylíčil svůj dosavadní úděl a
utrpení ostatních poddaných.. Když klášter tuto
zprávu obdržel, byl Liebscher znovu předvolán do Oseka, kde mu měl být údajně
přečten spis o nařízení císaře, načež mu byly opět na dobu jednoho měsíce
nařízeny nucené práce s trakařem. Požádal o odklad trestu o čtyři dny kvůli
koupi koně. Bylo mu vyhověno. Času, ale využil k cestě do Prahy. U knížete
Fürstenberka prosil o odpuštění, císařem uloženého trestu. Ukázalo se, že
proti Liebscherovi není žádný trestní důkaz. Obdržel "Salvum
Conduktum" (průvodní dopis). S tímto dopisem navštívil klášterního
tajemníka, ten si však dopis ponechal a Liebschner byl strčen do vězení a
jeho dům byl prohledán jako by byl nějaký zloděj. Také zde si později podal
žádost, byl však poslán do vězení v Litoměřicích a později převezen do
pražského "Spinnhausu", kde zůstal 4 týdny. Na žádost jeho ženy byl
v době žní, proti náhradě nákladů 22 zl. 20 krejcarů propuštěn. Pronásledování
jeho osoby pokračovalo až do návštěvy císaře Josefa II v Oseku, kdy císař
přenocoval u obchodníka Dittricha, při své cestě po Čechách a kdy se s
Liebscherem setkal a hovořil s ním. Potom jej už nechali na pokoji. Mezi rolníky,
to stále více vřelo. Přicházel revoluční rok 1848. V celé Evropě se počaly
kymácet trůny. A tehdy vyhlásil Hans Kudlich, syn rolníka a student práv, ve
svých 24 letech nejmladší člen nově zvoleného vídeňského Říšského sněmu, dne
26. července 1848 následující návrh: "Nejvyšší říšské
shromáždění ať prohlásí: Od nynějška je poddanství a všechna práva a
povinnosti zněj pramenící zrušeno, z výhradou ustanovení, zda a jak
poskytnout odškodnění". Především v otázce náhrad (odškodnění)
došlo k tvrdým střetům. Osecký klášter. Po projednání
v Říšském sněmu vydal císař Ferdinand V. 16. září 1848 následující dvorní
dekret: Na návrh ministerské rady a v souladu z rozhodnutím
Říšského sněmu nařizuji takto:
Tím byla
poslušnost a robotní povinnost poddaných vůči své vrchnosti, provázena po
celá staletí napětím a konflikty, ukončena. Jako osvoboditel rolníků, byl pak
oslavován Hans Kudlich při velkých průvodech Vídní a v celé zemi. Za účast na
průvodu při říjnovém povstání roku 1848 a za násilné rozpuštění Říšského
sněmu 7. března 1849 hrozil poslanci Kudlichovi proces. Ten však včas uprchl
přes Německo a Švýcarsko do Ameriky, kde 10. listopadu 1917 ve věku 94 let
zemřel. J.Kudlich Kvůli obavám
z revoluce ve Vídni, odjel císařský dvůr 7. října 1848 do Olomouce, kde 2.
prosince 1848 císař Ferdinand V.- zvaný Dobrotivý,
abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa. Mladý panovník vydal 4.
března 1849 nařízení k provedení dekretu ze 7. září 1848 (zrušení poddanství
a odlehčení (rozparcelování) pozemků). Toto vyřešilo do značné míry
následující: Všechna vrchnostenská práva a s tím spojené závazky panstvu v
oblasti politické správy, soudní pravomoci, policejního charakteru, vybírání
daní, jakož i péče o sirotky a chudé byla zrušena. Ferdinand V. František Josef I. Daně Mezi léty
1618 až 1848 musel poddaný v českých dědičných zemích, kromě již uvedených
zatížení (robotní povinnost a j.), platit ještě
různé přímé a nepřímé daně. K těm patřila: Vojenská (válečná) daň, úředně
zvaná "Quantum militare". Až do roku 1667 byla vybírána
pouze od poddaných. Když tyto své "dávky" nemohli poddaní již sami
unést, převzala část této daně, poprvé v roce 1667, vrchnost. Od roku 1648 do
roku 1748, tedy za sto let, se navýšilo "Quantum militare"z
550 000 zl. na přibližně tři miliony zlatých, na čemž se dvěma miliony
podíleli měšťané a venkovští poddaní a zbytek připadl na šlechtu. Další řádnou
daní byla: Daň domovní "Quantum domesticale", vybírána
byla od vlastníků domů. Ta byla uvalena na poddané v roce 1689 a do roku 1748
navýšila na přibližně 200 000 zlatých. Dva zlatý z r. 1800 K těmto
pravidelným daním patřila ještě tak zvaná "daň liberální" "Quantum
camarale" byla vybírána ze zisků statků či dvorů, vynášející
cca 100 000 zlatých. Kromě
zmiňovaných daní existovaly ještě jiné, nepravidelné. Řádné, mimořádné a
vedlejší daně, byly vybírány měsíčně a to prostřednictvím rychtářů
(starostů). Až do roku
1756 platila vrchnost daň jedinou, tak zvanou "panskou zvláštní
daň" (Herren-Extraordinarium), kterou odváděla jednou za půl roku
do Prahy. Nepřímou daní
byla ponejvíce daň spotřební. Velmi výnosná
byla "solná" daň. Vzhledem k tomu že v Čechách nebyl žádný solný
důl, musel se tento minerál dovážet. Z nařízení císaře bylo možno dovážet sůl
pouze z jeho dolů. Ty však nemohly pokrýt spotřebu, a tak i přes vysoké
dovozní clo bylo velké množství soli nakupováno v Solnohradsku, Bavorsku a
Sasku. Jen ze samotného Gmundu u Transee přicházelo ročně do Čech cca 50 000
sudů císařské soli, sud se rovnal dvěma českým centům (123 kg). O padesát let
později bylo dovezeno už asi 145 000 sudů, z toho 90 000 sudů soli císařské.
Již tehdy kvetlo pašeráctví. Z 55 000 sudů necísařské soli, bylo procleno
pouze 5 000, zbytek se dostal do Čech načerno. Kolik asi takové pašované soli
prošlo Krušnohořím? Zisk z prodeje soli byl obrovský. V roce 1664 se prodával
v Praze sud soli za sedm zlatých, do roku 1748 se cena zvýšila na 15 zlatých.
V tu dobu vynesla solná daň ročně dva miliony zlatých a byla právě tak
vysoká, jako válečná daň vybraná od poddaných. Už během
třicetileté války byla vybírána také pivní daň. Ta činila jeden zlatý za sud
(2,44 hektolitru). V Čechách byla zavedena v roce 1657 a vybráno bylo 150 000
zlatých, do roku 1724 se zvýšila vybraná suma na 636 000 zlatých. Od dob
třicetileté války se stále více rozšiřovalo kouření. Člověk bojoval s
"tabákovou nemocí" především kvůli nebezpečí požáru. Dovoz a prodej
tabáku byl dokonce v roce 1658 zakázán. Když tato neřest neustupovala,
učinila se z nouze ctnost a zavedla se daň z dovozu. Ta vynesla v roce 1737
již 250 000 zlatých. Tato rostlina byla již tehdy hojně pašována a zůstala až
do dnešních dnů výnosným pašovaným zbožím. K nepřímím daním počítáme v
neposlední řadě také clo a poplatky. Mezi tyto poplatky patří například,
platba královským městům z prodeje zemědělských produktů, pěstovaných v okolí
těchto měst. Poplatek se vybíral také z prodeje papíru a kůže, ryb, cukru a
sirupu, oleje, vosku a masa. Velmi výnosný byl tak zvaný "Fleischkreuzer". Jedna
libra (1/2 kg) masa se v roce 1709, prodávala za dva až tři krejcary, z toho
byl jeden krejcar poplatek. V roce 1774 odvedla obec Nová Ves jako poplatek z
prodeje masa -Fleischkreuzer- 14 zlatých. Roku 1708 byla v Čechách zavedena
také daň ze zábavy (Vergnüngungssteuer). Všechny hostince, ve kterých se
pořádaly taneční zábavy, musely podle počtu hudebníků, zaplatit ročně 5
zlatých. Grešle M. Terezie z r. 1760 20 krejcarů M. Terezie z r. 1752 Tolar
Leopolda I Války Velmi často
mívala válečná střetnutí náboženské či politické pozadí. Pro čtenáře
zaobírajícího se historií vztahující se k tomuto tématu, je k dispozici mnoho
odborné literatury. Zde se budeme zabývat pouze válečnými událostmi,
dotýkajícími se jen úzce zdejšího kraje. Při tažení
husitů do Saska v letech 1421 až 1432, celkem třikrát přecházela husitská
vojska přes Krušné hory, docházelo ke střetu a velkému pustošení. O třicetileté
válce a jejich důsledcích pro obyvatele Hory Sv. Kateřiny a zdejšího kraje
existují podrobné zprávy. V archivech tohoto horního města, se nám zachovala
kromě zpráv i písemná dokumentace. Ta se týká logicky i okolních míst. Dejme
zde slovo svědku oné doby. Na konci roku 1643 zaznamenal pastor Pistorius z
Olbernhau ve své kostelní kronice: "Tak končí tento rok, jak
minulé, neblahé a neklidné roky bouřlivě. Nesvědomitost, otupělost a
nedostatek víry měl. Již vidím soudce přede dveřmi. Tak věřím, tak si přeji ať Bůh dá. Však věz, křesťanský čtenáři, že ačkoli
sta pastorů v Olbernhau přede mnou žilo a sta za mnou přijde, žádný z nich
tolik utrpení, tak velké škody, zkázy, obtěžování, loupení a bídy vystaven
nebyl a nebude, jako já. Ó Bože. Do jaké doby jsi mě vsadil". Tato válka
byla ukončena podepsáním vestfálského míru 24. října 1648 v Osnambrücku. Ze
všech kazatelen zvěstovali duchovní "svatý mír". Lid však
pochyboval o jeho stálosti. O tom svědčí zápis pastora Pistoria z konce roku
1648: "Je u konce rok nadějí a strachu. Mír je sice ohlášen, jak
dlouho ale potrvá a jak bude zachován, ví sám Bůh". Konec války
však ještě neznamenal konec lidského utrpení. Vojáci propuštění ze své
služby, kdy už nedostávali žádný žold, nacházeli po svém návratu domů, často
své domy zpustošené, rodiny roztroušené nebo ve válce zahynulé. Vytvářeli pak
tlupy, které táhly krajem drancovali a vraždili. Od konce druhé poloviny 17.
století byly k ochraně obyvatel a střežení hranic využíváni tak zvaní
"Grenzfußknechte". Poloha zdejší obce poskytovala zlodějům ideální
možnosti úniku před pronásledovateli. Až teprve roku 1710 došlo k dohodě mezi
Čechami a Saskem o možnosti stíhání lupičských tlup i dále přes hranice. Třicetiletá válka. I v
následujících letech se zdejšího kraje dotkla válka o níž
máme zprávy z H.Sv.Kateřiny. O utrpení v
době sedmileté války, nacházíme ojedinělé doklady také v archivu Nové Vsi,
například o způsobených "škodách" Chorvaty. Na jaře 1757 zde byla
rozmístěna chorvatská hlídka. Obec musela platit výdaje na jejich ubytování.
Vyúčtování je zde doslovně uvedeno. Soupis výdajů obce Nová Ves za Chorvaty:
Vyúčtování ke dni 5. 9. 1757. Za ubytování Chorvatů obec zaplatila 71 zl. 90
kr. 11 den. Z celkové sumy zaplatila obec čtyři pětiny 50 zl. Z dalších
výdajů je uvedeno například: 27 liber loje na svícení- 7 zl. 3 kr., nadělání
dřeva pro Chorvaty- 3 zl. 28 kr., dovoz dřeva pro Chorvaty- 5 zl. 50 kr.,
udržování strážnice 32 zl. 28 kr. a tak dále. Taková a podobná vydání se
nachází v obecních fakturách. Válka o
dědickou posloupnost Bavorska, lidově nazývaná bramborová- nebo švestková
válka, probíhající v letech 1778 až 1779, přinesla znovu
"ubytování" přátel i nepřátel. Většinou však šlo o skutečné
ubytování, ne ve smyslu drancování a plenění. Dne 5. 8. 1778 se objevilo v
Nové Vsi sedm sasských rejtarů, spokojili se s jídlem, pitím a krmením pro
koně. Jindy přijelo jiných deset, s jedním pruským husarem "...kteří
lecos uloupili a lidem ubližovali", to samé dělali i 13. a 20 dubna.
Kronikář dále uvádí: "Dne 17. září se náhle v Mníšku objevil
pruský plukovník Goltz s 500 muži, ten vyslal několik husarů do H. Sv.
Kateřiny, kam uneslo sedm husarů dva rukojmí z Nové Vsi, a kde ukradli dva
voli a čtyři koně, koně za minimální cenu opět vrátili". K tomu
ještě další informace: "Když se generál Laudon vracel po svém
tažení proti Prusku, procházel zdejším krajem přes sasskou hranici 28. září
1778". Kronikář pokračuje: "Dne 4. února se
rozšířila zpráva o blížícím se nepříteli, rychle byly zdvojeny stráže a ze
stromů udělány záseky, bylo však již pozdě na povolání posil. Již druhého dne
o půl páté se objevil na zdejší hranici u Mníšku, pruský generál Mollendorf s
12 000 muži. Místní posádka se po krátkém boji, kdy zranila několik Prusů, zachránila
rychlým útěkem. Mníšek, kde mělo ležení jen 50 chorvatských a tyrolských
myslivců a 30 husarů, byl ze všech stran obklíčen, tak že nikdo nesměl
vycházet z domů, přitom v jednom domě byly zajatí čtyři Chorvati, jeden
probodnutý a několik zadržených, kteří loupili dobytek. V Hoře Sv. Kateřiny o
tomto přepadení nevěděla ani duše, tuto zprávu sem přinesli, teprve v osm
hodin prchající tyrolští myslivci. Nyní vytáhli také zdejší a Mikulovičtí
Chorvaté a husaři, přes Černice a Jezeří u Albrechtic, začali sledovat
devatenáct pruských husarů s důstojníkem a 23 kradenými koňmi". Když se
klonilo ke konci 18. století, zahájila Francouzská revoluce novou dobu.
Rovněž Habsburkové se začali strachovat o svůj trůn, to vedlo k vytvoření
koalice s Pruskem. K prvnímu válečnému střetnutí mezi touto koalicí a
francouzským vojskem došlo roku 1792, tyto boje trvaly pět let a byly vedeny
se střídavým válečným štěstím, nakonec se Napoleon přehnal přes Evropu a
trůny se otřásly. Znovu to ale
byl ten nejprostší člověk a chudý venkovan, z kterého vojska a válečná daň
vyždímala poslední krejcar. Vedle veškerého drancování, plenění, poplatků a
jiných útrap, jsou stálými a tichými průvodci válek, také drahota a klesající
hodnota peněz. Porážka rakouských vojsk Napoleonem u Wagramu, dne 5. až 6. 7.
1809, nepřinesla Rakousku jen ztrátu Solnohradska, čtvrtinu severního
Tyrolska u Bavorska, jižního Tyrolska u Itálie a další územní ztráty,
Rakousko stálo také před státním bankrotem. Všichni poddaní byly pod pohrůžkou těžkých trestů vyzváni,
k odevzdání veškerého stříbra, které vlastnili. Ani kostely a kláštery nebyly
od tohoto ušetřeny. Veškeré zlato a stříbro, monstrance, kalichy, mešní
konvice, kropenky, dokonce i kování z mešních knih, které takové kovy
obsahovaly, musely být odevzdány, právě tak stříbrné příbory
z výjimkou lžic. Válkou způsobená drahota veškerého živobytí stoupala
rok od roku, tak jak klesala hodnota peněz. Císařský finanční patent z roku.
1811 snížil hodnotu měny na jednu pětinu, tak že jeden zlatý byl císařskou
pokladnou přijímán za 12 fenigů. Cena jednoho korce pšenice stoupla na 150
zlatých, žita 100 zl., ječmene 70 zl., ovsa 50 až 60 zl., 1 libra telecího
masa 1 zl., 1 litr piva 1 zl., kopa vajec 10 zl.. Z napoleonských válek. V roce 1813
bylo v této části Krušnohoří opět slyšet řinčení zbraní. Spojenecké armády
přecházely přes hory směrem na Drážďany, aby na Labi zastavily francouzská
vojska vracející se z Ruska. Spojenci (Rakousko, Německo a Rusko) soustředili
na horách a jejich předpolích na 150 000 mužů. Každý dům, každá komora a
každá stodola byla obsazena. Vojsko si stavělo chýše i na polích. Na co
vojáci přišli, a co nebylo přibité nebo přinýtované, ukradli. Všechna vojska
musela být zásobována a zaopatřena. Kronikář zapsal: "Žádná ves
se nevyhnula násilí, loupení a drancování". K tomu poznamenává
kaplan Weber z komendy Křížovnického řádu v Mostě: "Je
podivuhodné, že nejen veškerá těžká zavazadla, nýbrž i všechna těžká děla, po
velmi příkrých, kamenitých a nesjízdných cestách z Janova do Mníšku a z Hrobu
na Moldavu (také přes Starý kopec na Novou Ves a dále do Olbernhau, Freiberg
směrem na Drážďany) dopravována byla, vždyť i s prázdnými povozy je těžko po
těchto cestách jezdit a sám horal dovážel obilí z okolí na samotném koni,
kterému pytel s obilím na hřbet naložil a nyní - tisíce vozů a těžkých děl.
Těžko pochopitelné a přece tak - ovšem toliko s mnohým obětováním umožněno
bylo". Temné dunění
kanonády bitvy u Drážďan z 26. na 27. srpna 1813 bylo slyšet přes hory až do
Mostu. Vojska spojenců po prohrané bitvě proudila přes horské průsmyky zpátky
do Čech, aby dosáhla mostu přes Ohře v Lounech. U
Nakléřovského průsmyku se pokusilo 8 000 mužů ruských vojsk zdržet, od
Königsteinu (Sasko) postupujícího francouzského generála Vandammeho. Toto se
podařilo velícímu generálu Ostermannovi, bojujícímu proti pětinásobné převaze
napoleonských vojsk, až po příchodu hlavních sil spojenců, přecházejících
přes hory zpátky do Čech. Ostermannův sbor musel nakonec ustoupit až k okolí
Chabařovic (Karbitz). Nakonec byla napoleonská vojska poražena v bitvě u
Chlumce a Přestanova a generál Vandamme byl zatčen. Část spojeneckých vojsk
se nacházela v prostoru mezi Ústím a Teplicemi, a Mostem a Chomutovem, kde
byla připravena k drtivému útoku proti Korsičanovi. Po celém kraji tábořila
jednotlivá vojska a místní obyvatelé tím nesmírně trpěli. Kronikář kaplan
Weber toto líčí tklivými slovy. Píše ale také: "Noci nám však
poskytovaly nádhernou podívanou: obloha nad celým pohořím byla jedna zářivá
hvězda, která klesajíc k zemi svítila. Tisíce ohňů bylo možno vidět jediným
pohledem, jenže jak nádherná tato podívaná byla, tak málo byla schopna naše
fádní oči rozveselit". Když dorazilo dalších 70 000 Rusů pod
velením generála Benningshena, vydala se celá armáda usazená v Krušnohoří na
pochod ve směru Drážďany - Lipsko. Zde, pak 16. října 1813, došlo k
rozhodující "bitvě národů" Ještě jednou
táhla pruská vojska přes Krušné hory, aby roku 1866 vybojovala vítěznou bitvu
proti Rakousku v bitvě u Hradce Králové, ve které padli též tři muži z
Mikulovic. K jejich památce byl v roce 1898 postaven již zmiňovaný válečný
pomník. Bitva u Hradce Králové. Válečné
dějiště první světové války leželo mimo tento kraj. Ve druhé světové válce
nezůstala jediná země Evropy, ušetřena válečnému běsnění. Počet padlých ze zdejší
obce, byl v letech 1939 až 1945 přibližně dvakrát tak velký než před 25 lety.
Když toto krveprolití v roce 1945 skončilo, každý doufal, že tento svět se
poučil, že žádná válka problémy nevyřeší a budoucí vystupňované napětí lze
řešit pouze jednáním. Přibližně dvě stovky válečných střetnutí za posledních
padesát let a slabost na zachování míru, nám dává založením OSN naději. Škola Dnes již
nelze průkazně doložit, od kdy se děti z Nové Vsi a Mikulovic začali poprvé
učit číst a psát. Ve starých zprávách se můžeme dočíst, že to bylo přibližně
od roku 1600. První školní
světnice (třída), pravděpodobně jen skromná místnost, se prý nacházela vedle
někdejšího domu rychtáře a pozdějšího hostince "U jelena" (dnes Dům
sportu). Toto staré "školní" stavení bylo v roce 1767 zbouráno.
Jako učitel je v roce 1613 svědecky prokázán Jonas Rabe. V roce 1767 obec N.
Ves postavila školu novou, je jíž součástí byl i
příbytek pro učitele. Škola se nacházela nad Panským rybníkem (Herrnteich),
naproti Starému kostelu, při rozcestí mníšecké cesty a obecní silnice. V roce
1856 byl dům rozšířen a zřízena v něm podkrovní místnost. V roce 1939 dům
vyhořel a nebyl již znovu obnoven. Posledním majitelem byl Emil Grumptmann. V roce 1775
byla na pozemku, vzdáleném cca 50 metrů od této školy, postavena druhá,
dvoutřídní školní budova s bytem pro učitelem a
komorou pro školního pomocníka. Po dokončení nové školní budovy v roce 1887,
obec tento dům v roce 1888 prodala. Vzhledem k
stále se zvětšujícímu počtu školáků byla 25. května 1873 zřízena v domě Jos.
Kaltofena čp. 127, za roční pronájem 100 zlatých, třetí třída. V červnu 1874
nařídil Školský úřad rozšíření školy o třídu čtvrtou. Po dlouhém hledání byla
pronajata místnost v domě H. Grumptmanna čp. 55 a od 1.1.1875
zde bylo zahájeno vyučování. Od roku 1875
byla:
Stará škola Platby učitelům. Z církevních
záznamů jsou nám známi nejen příjmy duchovních a kostelníků, ale také příjmy
učitelů. Novoveský učitel v roce 1747 například pobíral: Služné od N. Vsi 11
zl. a od Mníšku 5 zl. 80 krejcarů, dále školné 13 zl. Za církevní úkony
dostával: z každého křtu 30 kr. svaté mše 6 kr., z pohřbu 15 kr., z každého
sňatku 50 kr., ze sbírky za koledu na Tři krále 2 zl 30 kr. a na Zelený
čtvrtek 1 zl. 20 kr. Kromě toho mu patřili ještě výnosy z velkého školního
pole (cca 7 až 8 strychů - korců, 1 strych = 28,8 aru) V roce 1768
učil v domě čp. 70 učitel Jos. Schneider. Byl učitelem i kostelníkem zároveň.
Ročně obdržel jako plat: od N. Vsi 11 zl. 30 kr., Mníšku 5 zl. 30 kr. a
Mikulovic 3 zl 24 kr. K tomu týdně
od každého žáka:
Zápis nového
žáka stál cca 2 zlaté. Za svou
činnost kostelníka pobíral: z každého křtu 6 kr., z každého kmotrovství 3
kr., za vypsání křestního listu 6 kr., za každý sňatek 50 kr., za pohřeb 15
kr., za tichou mši 6 kr., za sváteční mši 30 kr., za upravení oltáře a
zažehnutí světel 1 zl. 30 kr., ze sbírky (sbírka v kostele) 2 zl. 30 kr., na
Štědrý den a Zelený čtvrtek 1 zl. 30 kr., od knížete dostával v penězích 26
zlatých, jakož i 10 korců žita, 2 korce pšenice, 2 korce ječmene, 1 korec
ovsa, 1 urnu vosku a 1 sud nebo 3 vědra piva (1 korec cca 93 litrů). V těchto
časech panovala v Čechách a Sasku velká bída, hlad a drahota. Na pozadí této
skutečnosti je jasné, že situace učitele nebyla nijak zvlášť dobrá. Vždyť
například 1 korec pšenice tehdy stával 14-15 zlatých, žita 11-16 zl., ječmene
10 zl., ovsa 6-7 zl. Učitelův plat za celý rok byl ale, toliko 60 až 70
zlatých. Z výkazu roku
1833 se dovídáme, že učitel Dominik Liebscher měl za celý rok plat:
Mimo to ročně
v hotovosti od N. Vsi 11 zl., Mikulovic 4 zl. 24 kr., Mníšku 5 zl. 30 kr., na
Nový rok 10 zl. 27 kr., služné z kostela 1 zl. 30 kr. V
bezprostřední blízkosti domu čp. 70 (staré školy), se nacházela také
"školní louka". "Školní pole" se rozkládalo pod
zemědělskou usedlostí J. Waltra čp. 88 a za domem čp. 72 Klementa Mazanka.
Výnosy z polního hospodářství byly součástí platu učitele. Ke školnímu
majetku patřil také díl lesa. Když byly v roce 1879 zakládány nové pozemkové
knihy, odmítl farář uznat vlastnická práva "školní louky" a
reklamoval ji jako majetek příslušející farnosti. Učitelé. V roce 1869
byl na zdejší škole řídícím učitelem Jos. Liebscher a pomocným učitelem Jos.
Schindler. 4. března 1871 byl pak jmenován novým řídícím učitelem Ferd.
Walter z N. Vsi kde se v roce 1837 narodil v domě čp. 37. Musel až do konce
školního roku vyučovat 255 dětí. Počátkem školního roku 1871/72 přišel jako
druhý učitel W. Heinrich. Jeho následoval v roce 1874 A. Ulbrich z Mostu,
kterého po několika měsících vystřídal J. Scheithauser. Pomocný učitel Johann
Seifert byl v roce 1878 přeložen do Rašova u Klínů (Zettl bei Göhren). Odnepaměti
zaujímal učitel také místo kostelníka a mnohde hrával na varhany a vedl
kostelní chór (sbor). Nejvyšším nařízením z 1. října 1870 byl výkon kostelní
služby učitelům zakázán. Funkci sbormistra mohl učitel vykonávat dále. Ve školním
roce 1883/84 navštěvovalo zdejší školu 297 dětí, 145 chlapců a 152 děvčat. Na
počátku školního roku 1886/87 bylo zapsáno celkem 280 školáků, 145 hochů a
135 dívek. Učitelský sbor z roku 1934 Říšský školní zákon z r. 1869. Po bezmála
dvacetileté přípravě byl Školní-reformační zákon i přes silný odpor
duchovenstva a opozice, rakouským Říšským sněmem schválen a 14.5.1869 podepsán císařem Fr. Josefem I. Tento zákon
přinesl kromě povinné osmileté školní docházky, také rozšíření vyučovacích
předmětů, zrušení náboženského vyučování, vyplácení učitelů státem, přeměnu
církevního, na státní školní dohled, spoluúčast státu a demokratické
spravování zemskou, okresní a obecní školní radou. Výnosem byla vyřešena také
transformace a oddělení existujícího školního majetku. Tímto zákonem
byly také zjednány měšťanské školy, čtyřleté učitelské studium a zavedeno
teoretické zvyšování kvalifikace učitelů. Obecní školní rada. Od roku 1868
měla novoveská Obecní školní rada toto složení: předseda Kajetan Köhler z N.
Vsi čp. 34, obecní školní inspektor Ant. Kaltofen z Mikulovic čp. 25, členové
Ant. Dietz z N. Vsi čp.25 a J. Walter z N. Vsi čp.
22. V dubnu 1889 byla zvolena nová školní rada: předseda - starosta obce Ant.
Walter z N. Vsi čp.56, obecní školní inspektor Fr.
Walter z N.Vsi čp. 44, členové J. Kaltofen z Mikulovic čp. 127, H. Gutsmann z
Mikulovic čp. 16, Fr. Thiel z Mikulovic čp. 18 a vrchní lesmistr Jos.
Fitzinger. Po vzniku ČSR
byly základy Říšského školního řádu z roku 1869 zachovány. 25. dubna 1925
byli do Obec. školní rady zvoleni: předseda J.
Eckert z N. Vsi čp. 136, dále L. Ullrich z Mikulovic čp. 19, Fr. Walter z N.
Vsi čp. 35, B. Walter z N. Vsi čp. 56, A. Kaltofen z N. Vsi čp. 122 a Max
Walter z N. Vsi čp. 89. Do Obec.
školní rady zvolené 23.4.1933 náleželi: J. Eckert z
N. Vsi čp. 136, B. Gutsmann z N. Vsi čp. 80, Ant. Neubauer z N. Vsi čp. 150,
A. Kaltofen z N. Vsi čp. 122, G. Weitzdörfer z Mikulovic čp. 27, Ferd. Thiel
z Mikulovic čp. 49; jakož i učitelský sbor: řídící učitel R. Seifert a
učitelé E. Schlegel a Max Loos. Předsedou byl zvolen Bruno Gutsmann a jeho
zástupcem Jos. Eckert. Do poslední
školní rady před anšlusem (odtržení českého pohraničí) byli 5.5.1937 obecní radou zvoleni: Jos. Eckert z N. Vsi čp.
136, A. Kaltofen z N. Vsi čp. 122, Ant. Neubauer z N.Vsi
čp. 150, Ferd. Thiel z Mikulovic čp. 49, Fr. Seifert z Mikulovic čp. 3 a Jos.
Kaltofen z N. Vsi čp. 189. Patnáctiletý spor o novou školu od r.1870 do r.
1886. Začalo to
všechno nevinně. V roce 1870 přikázala Okr. školní rada, novoveské školní
radě, zbudovat školní cvičiště. Pro takové, zde, u staré školní budovy,
nebylo místo a tak 15. července 1872 padl návrh na postavení nové školy a
cvičiště v dolní části obce. S tím však nesouhlasili mikulovičtí a žádali pro
sebe vlastní školní budovu. Otec řídícího učitele Fr. Walter z N. Vsi čp. 37
nabídl k prodeji pro stavbu školy svou parcelu č.892.
Farář Grünert byl proti, mikulovičtí a Školní úřad pro toto místo. Tímto
vzplanul prudký, dlouhá léta trvající, z části ponižující a ostudný boj mezi
Obecní a Okresní školní radou, Obecní školní radou a Obecní správou i mezi
občany. Farář stál většinou proti všem předneseným návrhům. V roce 1884
byla zvolena nová, škole nakloněná Obecní správa, která odebrala věc stavby
nové školy jak Okr. školní radě, tak Obecní školní radě a notně uspíšila
přípravné práce pro stavbu a vybrání vhodného stavebního místa. Zahájení stavby a její vysvěcení. Stavební
práce v hodnotě 10 566 zlatých byly zadány tesařskému mistru z H. Jiřetína
Antonu Flicherovi. Výkopové práce základů nové stavby byly zahájeny 23.6.1886, slavnostní položení základního kamene pak
proběhlo 3. července 1886. Hrubá stavba byla ještě v tom samém roce pod
střechou. Dokončena byla v letních měsících roku 1887 a předána za účasti
zástupců Okr. školní rady 22.9.1887. Zemský výbor
poukázal školní obci N. Ves příspěvek 700 zlatých. Na základě žádosti,
sepsané učitelem Zlonickým, obdržela obec od císaře Frant. Josefa I. dar, ve
výši 200 zlatých, za tyto peníze byly pořízeny nové školní lavice. To je ve
stručnosti slavný, pověstný spor o školu v N. Vsi, vskutku mistrovský výkon
zdržovací taktiky, průtahů a nicotných místních zájmů. Rozvoj školy. V roce 1833
čítala Nová Ves 123 domů a Mikulovice 64 domů. Dětí schopných školní docházky bylo:
Z těchto navštěvovalo školu:
Tato čísla
ukazují na značný rozdíl mezi dětmi školou povinnými a skutečně do školy
docházejícími. Povinná školní docházka nebyla ještě všemi rodiči chápána a
uznávána. Především starší děti bývali často využívány k práci v domácnosti či hospodářství. Byly však
i další důvody. Například pan Helmut Gutsmann vyprávěl, jak jeho dědeček,
narozený v roce 1850, často nemohl jít v zimě do školy
poněvadž neměl žádné boty. Farář Grünert
do farní kroniky poznamenal: "Mé úsilí pro školu nebylo doposud
šťastné ani úspěšné. Velká část dětí školu nenavštěvuje, jiní skoro vůbec,
většina přerušovaně a jen málokteří se učí s pílí a horlivostí". Ke školní docházce bylo ve školním roce zapsáno:
Ve školním
roce 1892/93 navštěvovalo školu celkem 259 dětí, z toho:
Krátce po
přelomu století, však již třídy počtu žáků opět nestačily. Jen samotný ročník
1895/96 čítal 92 dětí. V roce 1904 byly nákladem 6 500 korun zřízeny další
dvě třídy. Nyní mohlo vyučování probíhat v pěti místnostech, jedna místnost
byla k dispozici pro školní tělocvik. Od roku 1912 byla tělocvična přeměněna
na šestou učebnu. Během I.
světové války musel být zaveden dvoustupňový systém výuky. Od roku 1914 až do
roku 1916 vyučovali stále ještě čtyři učitelé, do konce války pak už jen dva.
Nejvyšší počet žáků zdejší Obecné školy byl 297, ten postupně klesal tak, že
v roce 1937 navštěvovalo školu "jen" 191 dětí. 5. třída z roku 1919 (zcela vpravo Josef Zlonický). Řídící učitelé. Prvním
řídícím učitelem nové obecní školy byl v roce 1887 jmenován dosavadní vrchní
učitel Ferd. Walter. Od jeho otce, Fr. Waltra, získala obec stavební pozemek
pro stavbu školy. Z důvodů stáří, prodal Fr. Walter svou zemědělskou usedlost
rodině Müllerů a tato, o několik let později, rodině Neubauerů. Po 54 letech
služby, koncem března 1891, požádal řídící učitel Ferd. Walter o odchod do
důchodu, ale dříve než byla jeho žádost vyřízena, vysvobodila jej z jeho
nemoci, smrt. Tento tak úspěšný učitel byl pohřben 16. května 1891.
Pohřebního průvodu se zúčastnili vedle okresního školního inspektora prof. A.
Weymanna, také učitelé ze Souše, Komořan, Záluží, Horního a Dolního Jiřetína,
Brandova, Gabrieliny Hutě, Malého Háje, H. Sv. Kateřiny a Deutschneudorfu. Na
poslední cestě doprovázeli svého učitele všichni školáci, všechny místní
spolky a sbory. Kronikář zapsal: "Tak velký smuteční zástup
zdejší obec ještě nikdy neviděla". Josef
Zlonický ze Slaného (Schlan) byl na zdejší školu jako definitivní učitel
přeložen 14. dubna 1884. Po smrti svého předchůdce, byl jmenován dekretem c.k. okresního školního rady od 15.3.1891 dočasným a od
25.5.1892 definitivním řídícím učitelem. Funkci řídícího učitele na zdejší
škole vykonával více jak 35 let, po celou svou služební dobu. Když J.
Zlonický po dosažení důchodového věku v roce 1921 odešel do penze, stal se
jeho nástupcem ve funkci Rudolf Seifert. Také on byl vynikajícím učitelem a
pedagogem, který si rozuměl s ostatními učiteli a dokázal je motivovat k
vyšší úrovni výuky. Při inspekcích a kvalifikačních zkouškách dostával
opakovaně hodnocení "z vyznamenáním" a
většina jeho učitelského sboru byla hodnocena "velmi dobře". Novoveská
obecní škola se těšila skvělé pověsti. V roce 1937 odešel řídící učitel.
Seifert na odpočinek. Vedení školy převzal až do konce války řídící učitel
Emil Schlegel. Rodičovská rada. V roce 1930
nařídilo ministerstvo školství a kultury ČSR, pro všechny školy ustavení
Rodičovských rad. Na zdejší škole byla zvolena tato rada v září roku 1930.
Její poslání spočívalo mimo jiné i v materiální pomoci Školní správy. Jedním
z dlouhotrvajících témat na schůzích rady bylo zajištění školní tělesné
výchovy. Jiným, obzvláště obtížným jednáním bylo spravedlivé rozdělení
materiální pomoci chudým školákům, neboť prostředky pro tuto pomoc byly vždy
mnohem menší než bylo potřeba. Učitelský sbor. Od roku 1923 do roku 1945 vyučovali na zdejší škole následující učitelé:
Náboženství vyučovali:
Ostatní školní události. Volnomyšlenkáři
ve škole. Od přelomu
20. století nacházelo hnutí "volnomyšlenkářů" své příznivce i mezi
učiteli. V Nové Vsi navrhl kolegiu učitel Hugo Liebscher, nepoužívat v areálu
školy, doposud dětmi užívaný pozdrav "Pochválen buď Ježíš Kristus".
Většina učitelů s ním souhlasila, a tak vedení školy tento pozdrav zakázalo.
Totéž se stalo i v Mníšku. Farář Fischer o tom ve farní kronice poznamenal:
"Učitel Liebscher v hostinci J. Grumptmanna (U lípy) "volné
římské spisy" rozšiřuje. Tento učitel nemá jiskru víry, a takový chce
vychovávat mládež. Liebscher dále tvrdí, že do roku 1900 byla škola a celé
učitelstvo pod nátlakem církve a duchovních." V létě se
museli děti již v sedm hodin shromáždit ve škole a každý učitel odvedl
nejdříve svou třídou do kostela a teprve v osm hodin se děti vrátili zpátky
do školy. Tyto společné cesty do kostela zůstaly zachovány až do I. světové
války, o tom vyprávěli ještě naši rodiče. Divadlo Řídící učitel
Seifert a farář Herkner dali podnět k tomu, aby byla každoročně, od školního
roku 1925/26, nacvičena s dětmi ve škole divadelní hra. Představení
"Sestro pojď se mnou tančit" a "Palečkova svatba"
předvedli školní děti 21. a 22. února 1926 na sále v hostinci "U
lípy". Další představení se konalo 17.5.1931,
hráli se hry "Čtení na pohádkové louce" a "Popelka".
Příští rok se hrála hra "Modrý květ" a "zlodějská"
komedie "Jdi až tam, a odtud jdi sem". Všem představením se dostalo
nadšeného potlesku od diváků a určitě si mnohý pamětník rád tato dětská
představení připomene. Nové projekty. Kvůli silným
poválečným ročníkům musely být třídy rozděleny. O nedostatečném prostoru pro
výuku informovala Obec. školní rada okres. Chyběla
také vhodná místnost pro tělocvik, zařízení záchodů bylo zastaralé, polévka
pro děti se musela připravovat v prádelně a nebylo ani dostačující místo pro
učební pomůcky. Okresní školní výbor zareagoval rychle a vydal příkaz, učinit
opatření pro získání potřebných prostor. Nyní měla
Černého Petra v rukou opět Obecní školní rada, ta na několika zasedáních o
této záležitosti jednala a rozhodla, vzít do úvahy nejprve přístavbu staré školní
budovy. To by ale omezilo již tak malé místo pro tělocvik a přestávky. Toto
"sportovní téma" zaměstnávalo Rodičovskou radu po mnoho let. Německý
lidový tělocvičný spolek "Dub" vlastnil již v letech 1928/29, na
tehdejší vesnické poměry, moderní cvičiště i tělocvičnu vybavenou potřebným
nářadím. Tato zařízení však bývala využívána pouze ve večerních hodinách,
zatímco v době školního vyučování byla prázdná. Tím se naskytla možnost
využívat tělocvičnu pro školní tělocvik. Školu od tělocvičny dělila pouze
čtvrt hodiny chůze. Bylo by však nutné podrobné přetvoření učebního plánu.
Především tento bod, ale i další věci hrály důležitou roli při rozhodování
grémia. Podle toho
jak se měnilo stranické zastoupení v Obecní školní radě, měnil se i poměr
hlasů pro využívání zařízení tělocvičného spolku, pokud převažovali příznivci
pravicové Národní strany (černé), pak se cvičilo v tělocvičně, když převládly
hlasy levicové Liberální strany (červené) tak se cvičilo opět na školní půdě. Tehdejší
předseda Obecní školní rady Bruno Walter přednesl návrh na postavení nové
školní budovy na poblíž ležícím pozemku Maxe Gutsmanna. Dále navrhl,
stávající školní budovu prodat zdejšímu Spořitelnímu a záložnímu spolku a do
budovy kromě pokladní místnosti, přemístit také poštovní a obecní úřad. Tento
návrh byl jednomyslně přijat. Správa obce a dozorčí rada spořitelního spolku
byla písemně informována. Na společném zasedání se měl v diskusi ujednotit
názor na oba projekty (zda přístavba, či nová budova). Představitel
spořitelního spolku se tohoto jednání nezúčastnil. Také obyvatelé obce
považovali projekt nové budovy za sporný a tak se celá záležitost stále
protahovala. Poněvadž
porodnost postupně klesala a stále více školáků bylo přijímáno do páté třídy
měšťanské školy v Hoře Sv. Kateřiny, stával se plán na stavbu nové školní
budovy zbytečný. Kvůli tehdy vzrůstajícímu politickému napětí byl nakonec
projekt vyšším školním úřadem pro potíže odložen. Rozšíření
školního cvičiště, se ale jevilo jako nezbytné. Sousedící paní Anna
Neubauerová, byla po delším jednání ochotna obci odprodat 900 m2 svého
pozemku. Tato koupě, ale musela být asi sabotována, neboť dne 11.9.1937 referoval starosta na Obecní radě o tom, že paní
Neubauerová"chtěla toliko souhlasit s výměnou pozemků", a
aby s tím srozuměl obecní radu. Také tuto věc zasunulo tehdejší politické
napětí na dlouho do stolu. Oslavy padesátého výročí školy v roce 1937 V roce 1937
se konala velká školní slavnost u příležitosti padesátého výročí zahájení
vyučování v nové škole. Slavnost začala v sobotu 19.6.1937
večerním dostaveníčkem s Loosovou kapelou na sále hostince "U
lípy". Slavnostního večera se zúčastnil také okresní školní inspektor
Karl Slapnica, který ve svém pozdravném projevu zdůraznil: "V
poslední třetině těchto padesáti let, které jsem ve své funkci zažil, rád
dnes veřejně můžu prohlásit, že novoveská škola patří mezi nejlepší v mém
okrsku". Potom odevzdal řídícímu učiteli Rudolfu Seifertovy a
předsedovi Obecní školní rady Jos. Eckertovi pochvalný list, uznání vyslovil
také ostatním učitelům. Neděle začala
velmi nepřívětivě. Počasí se, ale později vyjasnilo a tak se mohli všichni
shromáždit ke společnému průvodu ke kostelu. Sváteční bohoslužbu vykonal
děkan Herkner, byla velmi slavnostní. Tématem jeho kázání bylo společné
působení rodiny a školy na výchovu dětí. Slavnost k uctění památky zesnulých
učitelů a žáků musela být pro déšť přesunuta do kostela. Do pamětního
proslovu duchovního, zněl velice něžně čtyřhlasý sbor od A.G.Feieromda
- Píseň, v provedení pěveckého spolku. Mezi čestnými
hosty slavnosti byl také bývalí řídící učitel Josef
Zlonický. Ten patřil k učitelskému sboru již v roce 1887
kdy bylo vyučování v nové škole zahájeno. Na zdejší škole působil 35
let a ve vzpomínkách bývalých žáků byl připomínán jako "přísný
pán". K polednímu
se obloha vyjasnila. Školní mládež, staří, spolky a všechno obyvatelstvo vytvořilo dlouhý průvod, který pochodoval od Výšiny k
slavnostnímu prostranství naproti hostinci "U lípy". Tam se brzy
rozvinul čilý sváteční ruch. Školáci zde předváděli svou dovednost, od tance,
soutěží a míčových her, prostných cvičení a her, až po divadelní představení,
přednes básní a hudebního umění. Celý den byla také
možnost prohlédnou si školu. Ve dvou třídách byly
vystaveny práce žáků. Skupina leteckých modelářů zde vystavovala své modely.
Na památku tohoto svátečního dne dostalo každé dítě šálek na kávu. Ještě dnes
zdobí některé exempláře obývací pokoje v daleké domovině. Cesta do školy. Vzhledem k
rozsáhlosti obce, trvala dětem bydlícím v odlehlých částech vsi cesta do
školy více jak půl hodiny. Museli chodit každý den a v každém ročním období,
za slunečního svitu, deště, větru i sněhové vánice. Cesta do školy byla
především v drsné a na sníh bohaté zimě, po mnoho dní, velmi obtížná. Někdy
napadlo najednou tolik sněhu, že ani sněhový pluh tažený koňmi nedokázal v
těchto ranních hodinách cestu uvolnit. Velké sněhové závěje bývaly hlavně v
Mikulovicích a na Starém kopci. V takových dnech pak museli cestu prošlapat
dospělí a děti je v dlouhé řadě za sebou následovali. Při sněhové bouři, kdy
protivítr hnal ledové krystalky jak jehličky do tváře, se jen s velkou
námahou dalo jít ku předu, děti pak přicházeli do
školy zcela vyčerpané. V teplé školní třídě se pak sušily kabáty, šály,
čepice a rukavice a třídou se šířila neidentifikovatelná vůně. Kdo by neznal
tuto "školní atmosféru". V zimních
měsících musela většina žáků v době hodinové polední přestávky zůstávat ve
škole. To jim pak byla podávána, jako součást školního stravování,
bramborová, nudlová nebo písmenková polévka, a nebo kakao
a houska. Česká škola. K ochraně
práv menšin žijících ve státě, uzavřeli spojenci hlavních mocností na jedné
straně a československé vlády na straně druhé, v St. Germain dne 10.9.1919, smlouvu o ochraně menšin. V této smlouvě se
mimo jiné, se značným omezením, uvádí "principy práva na jazyk",
smlouvu ratifikovala ČSR 29.2.1920. Formulace tohoto
zákona je vzorným příkladem toho jak může být převrácen v opak ústavní
princip. Za menšinu byl považován přinejmenším 20% podíl obyvatel v
příslušném místě nebo okresu. V rámci
asimilačních snah českých menšin v Sudetech, usilovala česká vláda o
zřizování českých škol ve všech větších obcích. Zatím co v roce 1890 měla na
území německé jazykové oblasti, česká menšina jen 28 škol, do roku 1916
vzrostl tento počet na 123. Po vzniku ČSR prospívalo do roku 1921 v
"německých Čechách" (Deutschböhmen) na 428 českých ústavech 38 502
žáků, do roku 1936 to bylo již 850 škol, které však navštěvovalo jen 26 509
žáků, z toho přes 5 000 německých dětí. Průměrný počet žáků v českých školách
klesl z 90 na cca 30. Podíl českých žáků v německy mluvících oblastech
kolísal mezi 0,0% až 2%. Pro zřízení
české školy stačila často přítomnost jedné české rodiny v místě. Na ní byl
okamžitě aplikován zákon jazykový a zákon na ochranu menšin, žádný státní
úřad neověřoval zda byl dosažen, alespoň přibližně,
dvacetiprocentní podíl obyvatel. Nově
zřizované české školy byly dokonale vybaveny školními a učebními pomůckami,
zatím co německé školy pouze učebnicemi pořízenými školním zřizovatelem,
všechny ostatní náklady na vyučování museli nést rodiče. Do českých škol na
území Sudet nechodili jen děti českých přesídlenců, nýbrž i děti německé,
jejichž otcové byli zaměstnáni u státních nebo polostátních úřadů a
institucí, např. silničáři nebo železničáři. Zřízení české
národní školy bylo plánováno i v Nové Vsi. Obecní školní rada se proti těmto
plánům energicky postavila a koncem roku 1932, po dohodě se Zemskou školní
radou v Praze, se podařilo tento záměr definitivně odvrátit. V Hoře Sv.
Kateřiny byla česká škola zřízena. Nacházela se
naproti obuvnictví Baťa. Některé děti, i německé z Nové Vsi, školu
navštěvovali, ale po nějakém čase se vrátili zpět ke svým kamarádům, neboť
zde se jim líbilo více. Od školního
roku 1934/35 bylo na zdejší škole vyučováno také českým jazykem, vyučování
vedl učitel Siegfried Grießl. Měšťanská škola v Hoře Sv. Kateřiny. Po I. světové
válce se objevily úvahy o zřízení měšťanské školy v H. Sv. Kateřiny.
Na zasedání novoveské Obecní rady 25. října 1925, navrhl Bruno Walter, aby
bylo v této záležitosti znovu intervenováno. Avšak teprve po více jak deseti
letech získaly plány konkrétní podobu. 26. ledna 1937 došel na Obecní úřad v
Nové Vsi dopis odeslaný Okresním školním úřadem v Mostě ve věci zřízení
oblastní měšťanské školy v H. Sv. Kateřiny. Obecní
rada záměr uvítala, navrhla ale, aby pro místní děti nebyla kvůli dlouhé a
především v zimě velmi obtížné cestě, škola povinná. Byly uváděny ještě další
záporné důvody, nebyly však akceptovány. 1. září 1938
bylo pod vedením ředitele Ernsta Baby zahájeno vyučování. Ale už 15.9.1938 byla škola vzhledem k politickému napětí na
hranicích uzavřena, vyučovat se začalo teprve až 1.11.1938 po anšlusu (pozn.
připojení Sudet k Německé Říši). Povinnou
docházkou do měšťanské školy v H. Sv. Kateřiny silně
poklesl počet žáků v novoveské škole. Od školního roku 1940/41 byla zdejší
obecná škola čtyřtřídní, od roku 1941/42 probíhalo vyučování již jen ve třech
třídách. Poštovní úřad. V 19. století
chodila dvakrát týdně z Nové Vsi do Mostu žena-poslíček "...kvůli
vyřízení jí uložené pochůzky". Přitom přinášela i něco málo
poštovní korespondence. Když ve druhé polovině 19. století počal v Krušnohoří
rozvoj dřevařské výroby, přibývalo také poštovních zásilek. Od 15.2. 1869 byl zahájen provoz tak zvané "pojízdné
pošty". Poštovní vůz vozil poštu jednou denně z H. Jiřetína až do
Brandova. Koně s kočárem museli překonávat příkré stoupání do hor po staré
cestě od "Bildtanne" v Mar. údolí až do
horského sedla v 735 m.n.m. Na návrh
výrobce hraček Kajetána Köhlera byl 10. července 1887 zřízen v jeho usedlosti
čp.34 (vedle hostince "U lípy"), první
poštovní úřad. Köhler byl také první "postexpeditor". Vzrůstající
hospodářský rozvoj činil potřebu zřízení vlastního poštovního úřadu stále
důležitějším. V roce 1926 obec odkoupila usedlost čp.197,
po rekonstrukci v ní byl umístěn poštovní úřad a obecní kancelář. Zároveň byl
Poštovním ředitelstvím v Praze, do čistě německé obce, jako vedoucí tohoto
úřadu dosazen úředník české národnosti. Po anšlusu v
roce 1938 byl úřad přemístěn do hostince "Výšina". Správu úřadu
převzal hostinský Jos. Grumptmann. Od 1.1. 1942 byla
vedením pobočky poštovního úřadu pověřena sl. Annemari Wagnerová. Poštovní autobus Jakmile byla
dokončena nová silnice z H. Jiřetína, začalo se uvažovat o zřízení osobní
automobilové linky z Mostu do Brandova. Na projektu se měli podílet finanční
zárukou také horské obce. Na N. Ves připadla částka 7 300 korun. To obecní
zastupitelé odmítli. Později byl podíl obce snížen na 365 korun. V odůvodnění
zamítnutí se mimo jiné uvádí:"Všeobecně bude jízda automobilu na
horách, po úzké okresní cestě a při sněhových závějích věcí nemožnou". V
posledním jmenovaném měla obec pravdu. Zimní provoz byl už při první zkoušce
zastaven. Státní
poštovní automobilová (autobusová) linka Most-Brandov zahájila provoz od 27.8.1908. C.k. poštovní
ředitelství stanovilo pro osobní přepravu následující ceny:
Jelikož se
autobusová zastávka nacházela pouze u poštovního úřadu (dům K. Köhlera u
hostince "U lípy"), poslal v roce 1910 hostinský z hostince
"Výšina" na Poštovní ředitelství do Prahy žádost o zřízení zastávky
u svého hostince. Žádosti bylo vyhověno. V zimních
měsících, od 20. listopadu do 31. března, vedla autobusová linka pouze do
Mariánského údolí-Grundschänke. Odtud byl používán poštovní vůz tažený
koňmi-dostavník nebo sáně. Posledním postiliónem byl Ant. Paulus, ve své
pěkné uniformě seděl na kozlíku až do roku 1929. Když jel
postilión do Brandova po kateřinské silnici s Mikulovic směrem na Výšinu troubil na svou trubku. Leckdo si ještě pamatuje jeho
melodii. Po dobu I.
svět. války byl provoz autobusové linky přerušen.
Opětovné uvedení do provozu bylo plánováno teprve na rok 1922. Obce se měli
znovu finančně podílet, což odmítli ze stejných důvodů jako v roce 1906.
Všechny ale s obnovením linky souhlasili. V zimních
měsících bývala přeprava pošty často přerušena i na několik dní, jako
například v kruté zimě 1928/29. Koncem března 1929 byly cesty celkem bez
sněhu, takže 30.března mohl být provoz poštovní
autobusové dopravy z H. Jiřetína opět zahájen. Ale jako by bůh-počasí právě
na toto čekal, začal znovu rozpoutávat zimu s neskonalou silou a kupil
metrové závěje. A tak bylo nutno opět zapřáhnout do saní a poštu dopravovat
postaru. Tehdy se o tom psalo i v "Brüxer Zeitung". Úplně stejné to
bylo ve válečné zimě 1941/42. Napadlo tolik sněhu, že ani pluh tažený deseti
koňmi nedokázal projet. Obyvatelé byli vyzváni k odklízení sněhu ze silnice.
Obce Brandov, H. Sv. Kateřiny a Nová Ves museli dokonce sestavit společný
konvoj ze saní tažených koňmi, aby bylo možno dovést potraviny a poštu z H.
Jiřetína. Už krátce po poledni dusalo spřežení za spřežením pomalu novou
silnicí vzhůru a sáně za sáněmi se blížily k Výšině. Zde pak byli zpocení
koně a voli vypřaženi, do sucha vytřeni slámou a bylo jim dopřáno delší
přestávky k nakrmení. Také kočí využili přestávky k posílení před další
cestou ke svému domovu v Brandově a H. Sv. Kateřiny. Pro účastníky i
přihlížející to byl nezapomenutelný zážitek. Tkalcovství a punčochářství. V dřívějších
dobách bývali obyvatelé hor, ve věcech každodenní potřeby, maximálně
soběstační. V období rozmachu rudného hornictví, které přinášelo horalům
dobrý výdělek, býval v zimních měsících, když práce v šachtě a na poli
utichla, doma upravován len, spřádala se vlna a zpracovávala pro vlastní
užitek na tkalcovském stavu. Když pak těžba rud začala ustupovat a stále méně
lidí nacházelo v dolech práci, nastěhovala se do chalup bída. Tu získalo ve
zdejší horské obci tkaní plátna, pletení a valchování na významu a stalo se
pro mnohé hlavním zdrojem obživy. O rozšíření
tkalcovství svědčí i zápisy v kostelních knihách. Například v Hoře Sv.
Kateřiny byla podle zápisu již v roce 1613 pohřbena "stará
tkadlena". Tkalcovský cech zde býval nejstarší a nejpočetnější. V roce
1763 se obrátilo na "horní město" sedm mistrů punčochářů z naléhavou žádostí o opis cechovního řádu. Ten jim byl 12.
března 1763 proti zaplacení poplatku 59 kr. doručen. Nyní mohl nově založený
cech v H. Sv. Kateřiny sám udělovat mistrovské
oprávnění. Tento cechovní řád mimo jiné určoval, jaké musí mít předpoklady
tovaryš pro získání hodnosti mistra, ale také například jaké mistrovské dílo
musí ke zkoušce zhotovit a předložit komisi k posouzení. Budoucí mistr
punčochář musel prokázat následující schopnosti:
Toto vše
musel kandidát mistrovské zkoušky vyrobit do 28 dnů a toto dílo pak v
přítomnosti cechovního inspektora předložit celému cechu. Pokud měly
"kousky" nepatrné chyby, dostalo se mu "mírného
potrestání". Jestliže ale, byl zamítnut, pak musel "do
určité doby lepší práci a profesi prokázat". Členové cechů
měli již tehdy určité sociální zajištění. Kateřinský cech punčochářů si
zřídil pro vdovy a manželky mistrů peněžní fond. Všichni mistři i tovaryši
byli také povinni, z uložených peněz zaplatit svatou mši za zemřelého, kterou
řemeslníci objednali a zúčastnit se pohřebního průvodu zemřelého mistra.
Jestliže se některý nezúčastnil a ani později se neomluvil, musel jako trest
zaplatit 30 krejcarů. Po ukončení rudného dolování se stala výroba
punčochářského zboží jedním z hlavních živností. Šikovný dělník si dokázal
vydělat, pokud pilně pracoval od rána až do pozdního večera, až 40 krejcarů.
Podšití dvanácti párů rukavic se platilo 14 krejcarů, vlny pro jejich
upletení pak bylo potřeba za 12 krejcarů. Velká část
zde zhotoveného pleteného zboží byla prodávána do Německa. Od roku 1830
zavedl Sasko-pruský celní spolek pro provaznické a pletené výrobky z Čech
celní poplatek ve výši 30 tolarů z metrického centu zboží. Vývoz tohoto zboží
byl tímto téměř zastaven, což přineslo výrobcům na české straně mnoho
těžkostí. Po zavedení tohoto celního opatření se začalo zboží do Německa
převážet podloudně, pašováním. Pro celé rodiny se tím otevřely nové možnosti
výdělku. To přimělo sasskou stranu k zostření hraniční kontroly. Následky
těchto celních restrikcí donutily některé výrobce k přesídlení do Saska, kde
byli velmi úspěšní. Ve starých
rodných a oddacích listech je tkalcovství v Nové Vsi doloženo od roku 1779 v čp.24, 68, 69, 74 a 105. V roce 1793
čítal cech v H. Sv. Kateřiny šedesát, v roce 1837 jedenašedesát a v roce 1910
ještě pět samostatných výrobců punčochového zboží, které jim přinášelo spolu
s jejich malým polním hospodářstvím jen skrovný příjem. Zdali byl v
této době ještě v Nové Vsi činný výrobce tohoto zboží, se
nepodařilo vypátrat, v Sasku však punčocháři ze zdejší obce pracovali.
Moderní technika však odsoudila toto staré řemeslo k vymření. Ojedinělé
bylo v blízkém okolí paličkování krajek a zhotovování prýmků - lemovek. Jako
domácí práce zde bylo více rozšířeno "Gorlnähen" (našívání
perel-korálků). Na tak zvaný "Gorlbrief"- což byl tuhý papír s
předtištěným vzorem, se na průsvitnou podložku (tyl) našívaly šňůrky se
skleněnými či kovovými korálky nebo perlami."Gorl" sloužil jako
ozdoba a olemování šatů. S přibývající
industrializací, od poloviny 19. století do počátku století dvacátého, tato
domácí řemesla postupně zanikla. Výroba hraček a soustružení dřeva. Počátky a vývoj. Zdejší
obyvatelé pracovali se dřevem již v dobách mýcení pozemků. V novoveské
zakládací listině z r. 1564 měli osadníci jako robotní povinnost "rubat
dřevo". Pro vlastní zemědělskou činnost si vyráběli násady na
kosy a kladiva, hrábě, lopaty, čepy na sudy a podobně, pro domácnost pak
naběračky, konve na vodu a talíře. Jelikož
poptávka dřeva pro hornictví a sklářské hutě prudce snížila dříve téměř
nevyčerpatelné zásoby dřeva v lesích, jež byly částečné vymíceny, bylo
hospodaření v lesích v polovině 16. století, upraveno reglementem
(předpisem). V roce 1560 je vydán "Holzordnung" (Lesní řád) pro
Lautersteinské lesy (mezi Olbernhau a Zöblitz).V tomto
nařízení se dočasně zakazuje používat dřeva z lesa. Pro výrobu zboží jako
jsou mísy, talíře, svícny, truhlice, lopaty, síta, konve, trdlice a podobné
výrobky se doporučuje nakupovat dřevo v Čechách. V roce 1588 vydaný
"Holzordnung" uvádí podobná nařízení. V těchto dobách se výrobou
dřevěného zboží zabývalo pravděpodobně mnoho řemeslníků, neboť jinak by
jejich výrobky nebyly jednotlivě zmiňovány. Zda bylo
dřevosoustružení provozováno dříve na české nebo sasské straně, nebylo
doposud jednoznačně prokázáno. Je však známo, že exulanti přicházející do
Saska v průběhu protireformace, přinesli sebou také toto řemeslo. Dr. Fritz
považuje tuto argumentaci za spornou:"A. Ditrich se domnívá, že
exulanti si dřevosoustružení přinesli sebou ze svého domova. Je pravdou, že
se toto umění v době druhé exulantské vlny v oblasti Seiffenu rozšířilo, ale
žádný přivandrovalec nebyl svou profesí jako soustružník označován. Naopak,
všichni do roku 1699 i později uvedení soustružníci, nesou jména
starousedlích seiffenských rodin. Vedle Frohse je to Schmieder, příslušník
staré sklářské rodiny Heimann, Lorenz, Neuber, Kaden, Hetze. K zvládnutí
nového řemesla bylo zapotřebí šikovných rukou, vlastní dílny a vhodných
nástrojů, celé rodiny sídlící v této oblasti si nástroje předávají z generace
na generaci, zas a zas". Závěr dr. Fritze se nezdá být s cela průkazný, neboť příjmení která uvádí, se
vyskytovala rovněž na české straně. Například v "Handfestu" N.Vsi z roku 1564 se píše:"M.Lorentz, G.Preisler,
P.Frosz, M.Hengst, U.Drexler (toto jméno by mohlo poukazovat na toto
řemeslo)". V daňovém
výpisu z roku 1654 nacházíme zaznamenány také ještě rodiny se jménem Frosz a
Kaden, v záznamech z roku 1722 se však již neobjevují. V roce 1654 je uváděno
jméno Kaden také v Brandově a v Hoře Sv. Kateřiny. Bohužel se nedochoval údaj
o povolání. Jestliže Fritz říká, že k výkonu tohoto řemesla náleží "...vlastnit
dílnu..", je
potřeba namítnout, že nožní soustruhy stávaly v obytných kuchyních ojediněle
ještě ve třicátých letech 20. století. Tato námitka však neznamená, že
soustružnické umění přišlo z české strany Krušných hor. Zručnost řemeslníků
se vyvíjela na obou stranách hranice současně, zvláště proto, že jak na jedné
tak na druhé straně byly pro to stejné předpoklady. Stojí ale mimo pochyby,
že se toto řemeslo rozvíjelo na sasském území rychleji a rozsáhleji než v
Čechách. Již v roce
1644 je uveden v seiffenském okrsku Georg Frohs jako "Teller- und
Spindeldreher" (talíř- a vřeteno soustružník). Dalším soustružníkem je v
roce 1666 jmenován Georg Lorenz a v roce 1668 Wolf Lorenz z Heidelbergu. Ve výročních
fakturách panství Schönbergu pro roky 1668-69 jsou vykázána vydání."...platí
Georgu Lorenzovi ze Seiffenu různé dřevosoustružnické práce...". V
roce 1699 provozuje J.G.Lorenz soustružnictví v Oberseiffenbachu a jeho příbuzný G.Lorenz je činný jako dřevosoustružník v
Mittweidě. Jelikož se stejná příjmení vyskytovala na obou stranách hranice,
lze se domnívat, že se mohlo ojediněle jednat i o exulanty. V ročním
vyúčtování Schönbergu od velikonoc 1650 do velikonoc 1651 je uvedeno: "...dřevosoustružníkům G.
Froszemu ml., G. Hezemu ml. a E.Hezemu zaplatit každému na Walpurgis (30.4) a
Michala (29.9) šest grošů". V letech 1658-1659 jsou uvedeni
A.Kaden (z Mníšku) a Andreas a Peter Froszovi. Rychlý rozvoj
dřevosoustružnictví lze také vysvětlit potřebou zdroje výdělku nově
příchozích exulantů. Vedle již
zmiňovaných užitkových předmětů, byly též vyráběny kolovrátky, kužele na
předení, krabice na jehly, dřevěné knoflíky a snad už i jednoduché panenky,
tehdy nazývané loutky. V roce 1699 je také poprvé jako výrobce hraček uváděn J.F.Hiemann ze Seiffenu. Vozil své hračky na trakaři po
venkově a již v roce 1699 je nabízel na veletrhu v Lipsku. První dřevěné
hračky zhotovovali soustružníci pravděpodobně jen pro své vlastní děti.
Panenka - loutka měla jednoduchý tvar, základ tvořil válcovitý sloup s nahoře
vysoustruženou kuličkou. V krátké době však už bývala obměňována v
rozmanitých formách, například bývala štíhlá, se znázorněným pasem, ňadry a
kloboučkem. Později se loutkám přilepovaly vyřezávané ruce a nohy. Byly vytvářeny
stále rozmanitější hračky, po vysoustružení všech jednotlivých součástek a po
slepení, se nechávaly buď v přírodním stavu, nebo se pestře malovaly, panenky
se dokonce i oblékaly. Centrem
výroby hraček na sasské straně se stal Seiffen, Olbernhau a Grünhainichen. V
matrice Grünhainichenu je v roce 1578 zapsán obchodník z dřevěným
zbožím a v roce 1579 výrobce lžic (Löffelmacher) Fr. Öhme. Od poloviny
18. století vznikl mezi odborníky pojem "Seiffenské zboží". Toto
bylo již dříve dodáváno do obchodních center v Lipsku a Norimberku. V
Grünhainichenu vznikla také první vydavatelská práce související
z výrobou hraček. V roce 1824 vydaném "Státním- poštovním a
novinovém lexikonu" se můžeme dočíst: "Tyto poslední
hračky, které především pod názvem Seiffenské zboží, jež toto místo
proslavilo, ale i pod názvem Norimberské zboží, kterého až neuvěřitelně mnoho
přichází ze Seiffenu do Norimberku, se prodává za 3 až 4 násobně vyšší ceny
než v Sasku !". Přechod od
výroby zboží denní potřeby pro domácnost, k výrobě hraček na živnostenském
základu, je pro sasskou stranu, jako centrum tohoto podnikání v 18. století
jednoznačně doloženo. V Merklsově zeměpisu z roku 1804 stojí:"Významným
zdrojem obživy ve zdejším kraji, zvláště pak v Seiffenu, Heidelbergu, Mníšku,
Niederseifenbachu a Deutschneudorfu tvoří manufaktury vyrábějící dřevěné
výrobky, které přímo uživí od 2 do 300 lidí, krom toho si mnoho jiných
přilepší po večerech nebo v zimě dobrým vedlejším příjmem". Rozmanitost a
krása výrobků za posledních přibližně 50 let neuvěřitelně stoupla a s tím
také i odbyt. Nyní se vyrábělo, kromě bezpočtu druhů postaviček, skříněk a
krabic, malých i velkých souborů zvonících, pištících a štěkajících hraček,
také obzvláště oblíbené malé domy, paláce, kostely, stromy, ale i stavební dřevo,
zdivo atd., z kterých pak mohou děti podle libosti skládat celá města,
pevnosti, kláštery, zahrady, stáje a podobně. Vedle hraček se zhotovovali také užitkové nástroje, jako punčové lžíce,
lisy na citróny, louskáčky, skříňky na šití, cívky na nitě, psací náčiní atd.
Za posledních 200 let došlo také k podstatnému vylepšení soustruhu. Velkým
pokrokem pak byl vynález nožního (šlapacího) soustruhu, za který vděčíme
nikomu menšímu, než velkému Italovi Leonardu da Vinci (1452-1519). Soustruh
byl poháněn nohou pomocí otočné kliky přes setrvačník, v Krušnohoří je znám
přibližně od poloviny 17. století. Do té doby řemeslníci roztáčeli své
"soustruhy" pomocí nástroje podobného luku (Fitschelbogen). Nožní (šlapací) soustruh. Otočná klika
byla rozhodujícím vynálezem nejen pro nožní soustruh, ale pro techniku
všeobecně, to potvrzují i slova vynálezce parního stroje J. Watta, který roku
1808 napsal svému synovi:"Skutečný vynálezce otočné kliky byl muž -
bohužel nebyl skvělí řečník, jež nejprve objevil
obyčejný nožní soustruh. Její využití na parním stroji je takové jako užití
nože na chléb ke krájení sýra". Nožní
soustruh se stal pro dřevosoustružníky a výrobce hraček na dlouhou dobu
hlavním výrobním prostředkem. Ten se dokázal udržet i proti
pozdějším vodou či parou poháněným soustruhům, neboť
na rozdíl od těchto byl nezávislý na energii a mohl být provozován kdekoliv.
Teprve počátkem 20. století, se zavedením elektrického proudu dosloužil.
Mlýny a vodní elektrárny se přičinily o to, že po zániku rudného dolování a
punčochářství byly stoupy a pletací stavy nahrazeny soustružnickými
stolicemi. Takto poháněné soustruhy bývali i pronajímány, na hodiny, dny i
týdny. Mnozí soustružníci a drobní výrobci hraček si však takový soustruh
nemohli dovolit najmout a tak zůstával leckde v užívání soustruh šlapací.
"Vodní" soustruh měl o proti "nožnímu" několik změn.
Podnožka (stupačka), otočná klika a setrvačník byly zbytečné, neboť vřeteno
bylo poháněno vodním kolem, přes propojovací řemen a převod, který zaručoval
stálý rotační pohyb. Takto vodou poháněné soustruhy bývaly v mnohých mlýnech
a pilách. V Nové Vsi je
nacházíme ve Wiesenmühle (Zenker), v dolním (J.A.Wagner) a horním svidnickém
mlýně (A.Walter), také v Moozmühle (čp.82), v Zadním
mlýně v Deutschneudorfu další u Griesbachu, Herklotze a u Reichla
(Fetzerburg). Ve výčtu lze pokračovat dál, neboť místa, která se dala
využívat, se nacházela i na jiných potocích. Na vodě závislé dílny měly i své
nevýhody, to když při dlouhodobém suchu nebo velkých mrazech se mlýnské kolo
zastavilo. V roce 1868 byl v Seiffenu postaven, nákladem 43.425 marek, parní
stroj, který mohl pohánět až 150 soustruhů. Krátce potom byla továrna na
hračky zcela přestavěna. Na přelomu
století byl v Deutschneudorfu využíván pohon parního stroje v továrně
Herklotz na Badtemplu, parní pohon používaly i obě továrny Lindnera. Firma
Herklotz se zabývala výrobou soustružnického a řezbářského zboží, Lindner
vyráběl především kancelářský nábytek. Zavedení
elektrického proudu způsobilo převratné změny. S pomocí malého elektromotoru
měl nyní každý možnost vytvořit si vlastní hnací sílu pro svůj soustruh i
jiné obráběcí stroje. To vyhovovalo zcela zájmům jak velkých výrobců, tak
malým domácím dílnám. Závislost na pronajatém soustruhu a tělesná námaha z
nožního soustruhu byla překonána. V Nové Vsi, Mikulovicích, H. Sv. Kateřiny a
Brandově byl elektrický proud zaveden v roce 1912. Napojení na rozvodnou síť
bylo dobrovolné. Ve třicátých letech našly ojediněle uplatnění polo a plně
automatické soustruhy. Tím se ohlásila nová průmyslová revoluce. Druhá
světová válka, ale další vývoj zbrzdila. Počátky hračkářské výroby. Zpočátku
bývaly jednotlivě zhotovované hračky prodávány obchodníkem, tak zvaným
vydavatelem, na trzích a veletrzích v Drážďanech, Lipsku a Norimberku.
Nacházely zde dobrý odbyt. Na sasské straně jsou uváděni obchodníci
z hračkami již v první polovině 18. století v Grünhainichenu, Waldkirchenu,
Marienbergu a Olbernhau. Na české
straně, v Kalku, vlastnil červenohrádecký panský lesmistr Josef Hein v roce
1784, již delší dobu existující továrnu (soustružnu) na výrobu dřevěného
zboží, vybavenou šesti soustružnickými stolicemi, k továrně patřily tři
obytné domy a pracovalo zde 20 dělníků. Po smrti J.Heina
koupil dílnu majitel panství Červený hrádek, hrabě Rottenhan a dále ji
rozšířil. U příležitost "První pražské výstavy řemesel a živností"
v roce 1791 bylo pod katalogovým číslem -30- uvedeno:"Dřevěné a t.zv. "Berchtesgadner Varen" z hraběcí
Rottenhanovi továrny z Červeného hrádku". V roce 1812 koupil
továrnu J. Ferd. Enzmann. Ten své výrobky prodával v Praze, Vídni i cizině.
Pokles odbytu zboží nakonec zapříčinil zánik továrny. Mezitím v
Horním Litvínově otevřel zdatný ředitel Franz Teibler konkurenční podnik.
Hornolitvínovský kronikář Lill o tom napsal:"V tomto roce (1822)
zahájila v Horní Litvínově výroba hraček, C.G.Krauße
ze sasského Heidelbergu se spojil s vrchnostenským ředitelem J.Teiblerem a v
již dříve postaveném mlýnu nainstalovali několik soustruhů. Prostřednictvím C.G.Krauße a s dovolením vrchnosti, s ním přišlo z blízké
sasské země do Litvínova osm soustružnických rodin (Klemann a Reichel jako
výrobci krabic, Harzer, Kaden, Bräuer, Froß, Peter a Ullrich Lebrechtové),
zpočátku zde zhotovovali jen jednoduché hračky. Hračkářství se velmi rychle
rozvíjelo a dosáhlo prostřednictvím firmy C.A.Müllera
světového věhlasu. Nyní jsou zde vyráběny kromě hraček obyčejných, také
hračky znějící a ušlechtilé". Firma Müller
se rozvinula do největšího hračkářského obchodního centra v c.k. monarchii a dala práci téměř dvěma stovkám domácích
dělníků. Centra české výroby hraček na horách se nacházela od Kalku (Kallich)
po Český Jiřetín (Georgendorf) a v podhůří od Horního Jiřetína po Horní
Litvínov. Již před
rokem 1860 vlastnil Kajetan Köhler v Nové Vsi, v domě čp.34
(vedle hostince "Lípa") firmu, kde s několika zaměstnanci vyráběl
hračky. Köhler byl prvním nákupčím a vydavatelem v N. Vsi. V červenci 1885
svou usedlost v N. Vsi prodává a staví v Janově (Johnsdorf) a o něco později
také v H. Jiřetíně velkou továrnu a sklad na hračky. O tomto novoveském
výrobci hraček píše Josef Grießl: "Co víme o počátcích výrobců
dřevěných hraček? Nemnoho! Leč můžeme si představit soustružníka, kterak ve
své světnici, před pecí, kde podlahu tvořilo několik plochých kamenů, seká
větve. Soustruh stával v komoře nebo v kůlně, snad měl i hoblici. V každém
případě je známo, že už kolem roku 1860 chodila děvčata ze vsi pomáhat ke
Köhlerovi balit hračky. Do třískových krabic se ponejvíce zabalovali
vysoustružení dřevění vojáci. Ti byli ozdobeni malováním a potřeni fermeží.
Balení byla mazlavá a špinavá práce, neboť fermež nebyla nikdy dostatečně
suchá (má matka byla při tom). Zhotovovali se již také domečky a stromky, kdo
byl jejich výrobcem není
známo. Kajetan Köhler žil v domě, který později vlastnil Max Seifert. Později
Köhler odešel do H. Jiřetína a Janova. Tady si postavil velké domy a zde měl
mladý výrobce také své odběratele. Dodávku zboží často obstarávaly ženy s
nůšemi na zádech. Tento prodej , ale se stoupající
konkurencí ztrácel na významu. Tím podivuhodnější je velký rozvoj během
krátké doby před vypuknutím světové války. Tehdy se na mnohých domech
objevovaly firemní tabule oznamující výrobce hraček nebo továrnu na hračky.
To částečně vysvětluje stoupající poptávku, ale zejména sotva uvěřitelnou
rozmanitost výrobků. Co se vyrábělo: Domky ze dřeva a lepenka, stromy z mechu
a lufy, loutky, kuželky, káči, skládačky, trakaře, kolébky, koně, kredence,
chřestidla a klepadla, vodní stříkačky, krabice na jehly, kazety, dózy,
skříňky na šití, vály na nudle, válečky na nudle, kvedlačky, lžíce, slánky,
držáky na ručníky, kolíčky na prádlo, kořenky, schránky na vajíčka, žehlící
prkna, valchy na praní, necky, vany, cigaretové špičky, pravítka, pyramidy,
střelecké terče, zvířátka, loto, domino, dáma, mlýn, šachy, tivoli, archy se
zvířátky, mlýnky, vozíky na písek, hrady, stáje pro koně, houpací koně,
pokojíčky a kuchyňky pro panenky, domečky a nábytek pro panenky, loutková
divadla, kupecké krámy, železnice, auta, sáně, ruční vozíky, obruče,
stavebnice, kostky (kostkové stavebnice s nalepenými obrázky). Sortiment bude
ještě větší, když uvážíme, že mnohý výrobek byl zhotoven v několika velikostech.
Vyrábělo se také zboží z papíroviny. Nyní bylo potřeba pro toto zboží získat odběratele, zákazníka. Během let
se mnoho výrobců pokoušelo uvolnit ze závislosti na velkých obchodnících. To
bylo velmi obtížné. Přála jim však dobrá hospodářská situace. Mnoho
maloobchodníků získávalo své zákazníky ve velkých městech staré monarchie,
zejména ve Vídni, Budapešti, Grazu, Linci, Agramu či Terstu. Nesmíme
zapomenout ani na dnes stále známá a oblíbená lázeňská místa na Jadranu. Asi od roku 1908 přispěla k tomuto příznivému rozvoji mnohem
racionálnější výroba, využívání existujících vodních elektráren a nově
postavených parních strojů, ale i pořízení různých strojů poháněných
benzinovým motorem. Velkým usnadněním práce bylo zavedení elektrického proudu
v roce 1912 z elektrárny v H. Jiřetíně. Byly přijaty i novinky jako
vypalování a stříkání barev. Stříkání se nejčastěji využívalo na zdobení
pomocí šablon. Propuknutí války 1914 - 1918 přineslo úplné zastavení výroby a náhlý
konec rozvoje, její konec pak ztráty největších trhů. Navrátil se hlad a
bezradnost obyvatel. Lidé si museli pomoc, bylo nutno začít znovu, to bylo těžké a namáhavé.
Pokusy o export, vzhledem k nezkušenosti v tomto oboru, přinášely velké
ztráty. Také výrobní družstvo (Eros) mělo jen minimální úspěch. Převládalo
sobectví. Málo efektivní byla také odborná škola. Boj o ceny, často
podporovaný odběratelem, nebyl vynechán, zvláště u některého zboží byl vyhnán
do krajností. Snad se zde měla přidat také výroba zvířátek a panenek z látky. Ke zlepšení zisku došlo teprve v letech 1926 - 1929. Ale to se již na
obzoru objevovala tak zvaná "Světová hospodářská krize" se známými
následky, vzestupným počtem nezaměstnaných i u nás. Počátkem třicátých let
přicházeli do našeho kraje často zahraniční nákupčí, především z Míšně a
Lipska. Vedli zde, asi od roku 1934, vážná jednání nejenom o vzorech hraček,
ale samozřejmě také o cenách. Musela být zvažována konkurence v zahraničí i
celém světě. Už v roce 1935 docházely první rozsáhlejší objednávky. Zvláště
výhodná se ukázala možnost výrobců nakládat své zboží přímo do vagónů na nádraží
v Deutschneudorfu. Vagón dojel k zákazníkům až před domovní dveře, pohodlně a
lacino. Platba byla provedena okamžitě po dodání, což bylo pro výrobce asi
nejdůležitější. Objemné dodávky odcházely do mnohých měst v Belgii a Anglii. Ještě zvláštnost: Od nádraží v Deutschneudorfu byla položena jedna kolej
na českou stranu k firmě J .A. Wagnera, Svidnický
mlýn. Odsud bylo ještě v září 1938 naloženo zboží do Amsterdamu. Obchodní
styky se udržely až do konce války". Potud zpráva
o výrobě hraček J. Greißla. Farář Küchel
v novoveské farní kronice z r. 1862 píše: "Letošní rok byl pro
naše hory značně nepříznivý, protože kvůli válce v Americe (1861-1865) a
nedůvěře Turecka vůči Rakousku bylo odtud na hračky jen málo
objednávek". Někteří dřevovýrobci a hračkáři. V dolním
svidnickém mlýnu, kde později stávala továrna J. A. Wagnera, byla už od roku
1819 v provozu pila a soustruhy k pronajímání. Již velmi brzy se zde vyráběly
dřevěné penály, pravítka, psací potřeby a hasicí přístroje. Nástupcem
Wagnerovi pily ležící na Svidnici, byla továrna H. Seiferta z N. Vsi čp. 80.
Její rámové pily pohánělo vodní kolo. Zhotovovaly se zde vozy, kola a jiné
příslušenství. Na přelomu století továrna do základů vyhořela. Vedle obytného
domu a stájí byla později znovu postavena a rozšířena nová, moderní továrna
poháněná parním strojem. V roce 1881
začínal Anton Walter v dolním svidnickém mlýnu s jedním pronajatým
soustruhem. Později pracoval ve svém domě čp. 182. Roku 1924 získal jeho syn
Raimund Walter továrnu J. Seiferta. Ta byla časem připojena k továrně na
hračky G. R. Waltera (čp.180). Poslední rozšíření a
modernizace byla provedena v roce 1938. Anton Thiel
senior, vlastnil v domě čp.143 u Panského rybníka,
od roku 1853 pilu, kterou pohánělo vodní kolo. Na tomto místě postavil jeho
zeť A. Monzer v roce 1895 novou, parní silou poháněnou pilu a továrnu na
bedny, ve které byly instalovány nájemné soustruhy. Po jeho smrti převzal
provoz jeho zeť Fritz Gabert. Ten vyráběl hlavně nejrůznější skříňky všech
velikostí. Kolem roku
1925 byla u nové silnice v Mikulovicích postavena továrna H. Thiela čp.114, zde se vyráběly také hračky. Na kateřinské
silnici v Mikulovicích v čp.103, postavil pan Glaser
v roce 1895 továrnu na bedny, kde byl také používán parní stroj. Když se o
několik let později dostal do finančních nesnází, odkoupil tuto továrnu A.
Eckert. Ten zde umístnil nájemné soustruhy, které byly provozovány až do I.
světové války. Vánoční trhy. Před první
světovou válkou přicházelo v předvánoční době nakoupit dárky u výrobců hraček
mnoho koupěchtivých, především z Mostu, Teplic a Litvínova. To přimělo, kolem
roku 1925, kateřinské firmy na myšlenku uspořádat v místní tělocvičně vánoční
trh. Trhu se zúčastnili také výrobci z okolí. Obrat pak stoupal každým rokem. Spolek Němců,
ve spolupráci s Německým tělocvičným spolkem v Nové Vsi uspořádal na I.
adventní neděli 1929 vlastní prodejní výstavu na sále hostince
"Lípa". Trh byl brzy obeslán nejen místními, ale i výrobci z širokého
okolí. Nabízeny byly především hračky všeho druhu, umělecko-řemeslné výrobky,
řezbářské práce i umělé květiny. Spolek Němců nabízel velkou paletu knih, od
jednoduchých obrázkových až po náročnou literaturu. Ten kdo si koupil sáně
nebo lyže, mohl je hned cestou domů vyzkoušet. Protože byla
Nová Ves pro zákazníky z hlediska dopravy výhodnější než jiná vzdálenější
místa, rozvíjelo se zde pořádání vánočních trhů rychleji a předstihlo
H .Sv. Kateřiny, kde bylo přibližně od roku 1933 od pořádání trhu
upuštěno. Poslední vánoční trh v N. Vsi se konal v roce 1937. Po anšlusu
(připojení českého území Sudet k Velkoněmecké říši, pozn J.P.)
se dařilo sudetoněmeckým výrobcům velmi dobře. Prodejní výstavy se již
nejevily více potřebné. Obecní lesy. Lesy
obklopující Novou Ves a Mikulovice byly více jak dvě století majetkem knížat
z Lobkovic. Hora Sv. Kateřiny vlastnila od povýšení
na město, rozsáhlé obecní lesy na Adelbergu a Hübladungu. Lesy obepínající
Novou Ves z východu, směrem na Křižatky jsou majetkem města Mostu. Rolníci zde
žádný vlastní les nevlastnili. Ani "Handfest" z roku 1564
nepřidělil prvním písemně doloženým osadníkům "obecní" les. Nedá se
ani zjistit, zdali v pozdějších dobách takový les osadníci získali. V obci se
mluvilo o tom, že v dřívějších dobách lesy patřící obci existovaly,
rozkládaly se východně od konce polí, až k obecní hranici (k lesům města
Mostu) a od Svidnice až k Mariánskému údolí. V první polovině 19. století les
pravděpodobně přešel do knížecího vlastnictví. V obecním
soupisu pozemků z r. 1772 č. 4466, je vykázáno 4 527 Jochů (2 605 ha) lesa. V
tehdejších dobách bylo zpravidla "vrchnostenské zboží" drženo
ve vlastním katastru, mohlo by se tedy jednat o sporný obecní les. Teprve od
zavedení "Josefínského soupisu pozemků" (císařský výnos z 20. dubna
1785), byly utvořeny jednotlivé obecní katastry, bez ohledu na hranice
panství, jako správní (administrativní) a daňové jednotky. Výsledky
vyměřování pozemků byly zaneseny do pozemkových knih. Představený
mostecké komendy křížovnického řádu, Johann Huber (1815 až 1827) vyhotovil
stručný soupis majetku komendy, ve kterém též uvádí: "Nová Ves,
kde později byl les koupen".Není známo, že by zde křížovnický řád les vlastnil,
možná, že komenda již v předchozím století tento les prodala knížeti
Lobkovicovi. Poslední
německý starosta Max Seifert v roce 1985 vyprávěl o tom, jak krátce po svém
nastoupení do úřadu v roce 1938, byl pověřen obecní radou, aby se pokusil
tuto záležitost kolem obecního lesa objasnit Ani na místních úřadech, ani na
ústředí v Praze, mu nedokázali záležitost osvětlit
Všude jen narážel na zeď mlčení. Na zasedání obecní
rady 24. dubna 1940 referoval o svém bezvýsledném pátrání. Grémium rozhodlo
ve věci dále pokračovat. Válečné události však těmto aktivitám zabránily. Při staré
mníšecké cestě se nacházely tak zv. "Jägerbusch" a "Gmeebusch"
(obecní les). Tento přináležel k domu čp.70,
"stará" škola. Výnos z dřeva byl součástí příspěvku pro učitele.
Obec vlastnila úhrnem 0,51ha lesa Obchody a živnosti.
To co lidé
na horách tehdy ke svému skromnému životu potřebovali, mohli si nakoupit v
obci. V meziválečném období existovaly v Nové Vsi a Mikulovicích následující
obchody: Nová Ves
pozn. Mikulovice
Mariánské
údolí
Všechny
tyto obchody, by bylo nyní možno novoněmecky označit jako "Tante-Emma-Laden" ( obchod tety Emy). Pro
množství zboží, které se v těchto obchodech se smíšeným a koloniálním zbožím
prodávalo, by dnes, pro jeho uskladnění, bylo zapotřebí mnohem více místa. A
tak měl každý obchod své vlastní uspořádání, od vystavené nabídky až po
uložení, vše podle schopností a povahy toho kterého obchodníka. Poněvadž lidé
na horách museli žít skromně, nebyl sortiment zboží v tak širokém a
specializovaném rozsahu jako dnes, přesto byly některé tyto prodejny něco
jako miniaturní obchodní domy. Bylo zde možno nakoupit vedle všech běžných
potravin a mnohých drobných věcí každodenní potřeby, též pro hospodářství i
skromnou domácí dílnu. Vůně v těchto krámech byly rozmanité, ale ne
nepříjemné. Člověk zde dýchal “vůně velkých širých světů“. Průmyslový způsob
balení zboží byl tehdy ještě v dětských střevíčcích. Mouka, krupice, rýže,
čočka nebo cukr se nabíral z bedny nebo s pytle do kornoutů a vážil. Součástí
prodejních pultů bylo též koření a ostatní kuchyňské přísady. Do přinesených
malých nádob přelévali obchodníci z velkých lahví ocet a Maggi. Lněný olej,
jedna ze základních potravin horalů, naléval prodavač odměrnou naběračkou z
konve do lahví zákazníků. Slanečky, okurky a kyselé zelí si nakupující ženy
odnášely v přinesených hrncích. Prázdné
kornouty se opětovně použily k naplnění, pokud si zákazník nechal mouku,
rýži, čočku atd. přesypat do vlastního plátěného sáčku. Pro všechny domácí
paní bylo samozřejmé jít nakupovat s prázdnými kornouty, láhvemi nebo vědry.
To byla tehdy velmi praktická ochrana před odpady, o které si my, blahobytem
rozmazlení lidé současné doby, můžeme nechat jen zdát. Koloniál M. Schlegelové č.p. 127 V obchodech se smíšeným zbožím
se prodávalo kromě potravin, též zboží každodenní potřeby, k tomu
připočítejme také například košile, šátky, spodní prádlo, punčochy a ponožky,
zástěry, pracovní oděvy, ale i klobouky, šle, opasky, tkaničky do bot a mnohé
další Rolníci si mohli nakoupit kladiva, kleště, hřebíky a šrouby, řetězy pro
krávy a provazy pro telata, dojáčky, žejdlíky, brusy, nůše, košíky, pytle,
lopaty, sekery a podobně. Pro domácí
práce pak klih, barvy, malé hřebíky, panty, provazy, petrolej, fermež atd.
Pokud se těchto věcí nedostávalo, tak byly pašovány ze Saska. Prodejní
plocha obchodů se smíšeným zbožím byla cca 20 až 30 čtverečních metrů. Je
samozřejmé, že každý obchod tak široký sortiment zboží neměl. Pekařství E.Mooze. Dům obchodníka se dřevem M. Eckerta Konsum - obchod spotřebního
družstva.
Již v roce
1910 zřídil Fr. Thiel na Starém kopci (Mikulovice čp.28)
obchod pro konsumní spolek z Horního Jiřetína. Zboží bylo do něj dováženo
povozem jednou týdně. Počet objednávek se stále zvyšoval a tak v roce 1919
byl obchod přemístěn do hostince „Zur Heimat“ u J. Thiela (Mikulovice čp.20). Počet členů spolku brzy přesáhl 200. Prvním
filiálním vedoucím družstva byl zvolen L. Ullrich (Mikulovice čp.19). Tuto funkci zastával po mnoho let, později jej
vystřídal J. Eckert z Nové Vsi čp.136. Za jeho
vedení byla v roce 1930 postavena při okresní silnici do H. Sv. Kateřiny nová
budova spotřebního družstva (čp.208). Pozemek na
stavbu byl odkoupen od Fr. Thiela (Mikulovice čp.18)
za 10 000 korun. Plánem stavby byl pověřen architekt Kästner z Teplic,
provedením stavby stavitel Alois Kaltofen. Stavební náklady činily 190 000
korun, zařízení 30 000 korun a vyhloubení 14 metrů hluboké studny 6 000
korun. Dohromady bylo vynaloženo 300 000 korun. Jako prodavačky zde byly
zaměstnány Erna Moozerová a Elfriede Thielová. Po
„anšlusu“ v r. 1938 byly všechny konsumní spolky nacisty rozpuštěny. Dům
později koupil hostinský z „Gebirgshöhe“, J. Grumptmann. V něm pak znovu
provozoval obchod. Obchod s potravinami A. Hoyerové Živnostníci
a řemeslníci v Nové Vsi a Mikulovicích.
Do odsunu
bývalo na horách běžné nechat si od truhláře zhotovit nábytek. Náhodou zůstal
zachován účet od výrobce nábytku K. Kaltofena z 12.12.1930,
který nám ukazuje tehdejší ceny za ručně vyrobený nábytek:
Celkem s 2% daní s obratu 2 168,5 Kč Ostatní živnosti:
A.
Kaltofen (čp.144) stavebniny, tesař, stavební
materiál, E. Walter (čp.39) kolář, Frieda Walterová (čp.39) mandl, Ferd.
Seifert (čp.169) mandl a prodej lahvového piva, R.
Walter (čp.70) trafika, M. Schlegelová (čp.137) trafika, J. Thiel (čp.57)
trafika, Eduard Kaltofen (M. čp.48) radiomechanik, K. Mooz (M.čp.17) bednář,
M. Köhlerová (M. čp.110) porodní asistentka, A. Triebeová (M. čp.31) porodní
asistentka. pozn. (M) = Mikulovice Kolář a podkovář K.Walter Povoznictví.
Vedle
práce na vlastním zemědělském hospodářství byli koně využíváni také na práci
v lese, především při stahování kmenů ke sjízdným lesním cestám a k přepravě
dlouhého dřeva k pilám a továrnám na zpracování dřeva. Povozníci si
vydělávali také přepravou hraček od výrobců k železniční stanici v Horním
Jiřetíně, nebo dovozem uhlí ze šachet na hory. První
nákladní automobil ve vsi si koupil v roce 1929 Arnold Seifert, vůz později
prodal staviteli A. Kaltofenovi. O něco později si nákladní vůz pořídil také
obchodník se dřevem Edmund Kaltofen. Proti této konkurenci nemohli povozníci
trvale obstát. Na počátku
války byly nákladní automobily i s řidiči rekvírovány pro válečné účely. Bylo
též zabaveno mnoho koní. Ti svoji rodnou stáj již nikdy více nespatřili.
Koňské povoznictví bylo provozováno až do odsunu. V roce
1929 si zakoupil automobil novoveský pekařský mistr Franz Walter. Auto
pocházelo z rakouské firmy Steyr-Werken, tato firma jako novinku do svých
automobilů montovala kyvnou polonápravu (poloosu), čímž se jízda velmi
zpříjemnila. Zkoušku na řidičský průkaz mohl tehdy vykonat jeho syn pouze v
Praze. Povoznictví
v N. Vsi a Mikulovicích provozovali: Hostince
*"Grüner Baum" patřil katastrálně k H.
Sv. Kateřiny, neboť potok "Strutenbach" zde tvořil letitou hranici
z N. Vsí. Z historie hostinců v N. Vsi.
"Grüner
Baum" (Zelený strom) Už v
dobách před třicetiletou válkou zde býval hostinec spolu s přepřahací stanicí
a výměnou koní, to se nezměnilo už od dob rudného dolování a obchodu se solí.
Stará solná stezka z Míšeňska, zde překračovala brod přes Svidnici. Tento
hostinec, byl spolu s řeznictvím, více jak dvě století v držení rodiny
Wagnerů. Před I. světovou válkou byla majitelkou hostince Justina Wagnerová.
Její bratr byl profesor Eduard Wagner z Ústí nad Labem, kterému vděčíme za
mnoho vlastivědných pojednání. Hostinec navštěvovala honorace jak z H. Sv.
Kateřiny tak ze sousedního Deutschneudorfu. Byl zde například u stolu stálých
hostů v letech 1885-1886 připraven plán a žádost pro příslušná místa, na
stavbu železniční trati z Olbernhau do Deutsneudorfu. J. Wagnerová se
provdala za pana Schöbitze a v roce 1921 odsud odešla. Hostinec byl pronajat,
ale špatným hospodařením chátral. Po tragické smrti nájemce (sebevražda
oběšením) došlo 13.4.1923 k dražbě. V aukci získal
pozemek a hostinec Adolf Grießl a měl jej ve svém držení až do své smrti v r.
1942. Majetek zdědil jeho syn Edwin Grießl. Zde jsou
uvedeny některé pohostinské ceny platné kolem roku 1930, ostatní hostince v
obci a okolí měli ceny obdobné:
V trafice
stávalo:
Když v
roce 1955 zřizovala komunistická ČSR podél hranice se spřátelenou
socialistickou NDR, svůj "mírový plot", byl "Grüner
Baum", jako všechny domy a továrny podél hranice zbourán. Stát zůstal pouze
naproti stojící hotel a kino "Grenzheim", neboť zde bylo umístěno
pohraniční velitelství. Hotel und
Kino "Grenzheim" (Hraniční domov). Levnější
ceny potravin přitahovaly do zdejších hostinců mnoho hostů ze Saska. V
očekávání stoupajícího počtu těchto hostů a rekreantů, dozrálo rozhodnutí ke
stavbě hotelu a kina. Stavbu budovy započal místní stavitel A. Kaltofen v
roce 1928 s cílem dokončit stavbu v roce 1930. Vlastníky budovy byli Bruno
Gutsmann a dr. W. Neubauer. V prvním
poschodí se nacházely hostinské prostory a ve druhém poschodí čtrnáct až
šestnáct pokojů pro hosty. Kino v přízemí pojalo cca 400 diváků. Z počátku
byly uváděny pouze filmy němé a černobílé. Promítačem byl Jos. Walter. V
dobách němého filmu hrála vždy před začátkem představení a v přestávkách, kdy
bylo potřeba vyměnit cívku s filmem, pro pobavení tříčlenná kapela. V roce
1928 byl v Americe vynalezen zvukový film, do Německa přišel v roce1929.
Zdejší kino bylo vybaveno pro promítání zvukového filmu již v roce 1932. Po
skončení války byla v budově umístěna pohraniční policie. Ve sklepení zde
strádalo mnoho Němců a v mučící cele křičel z posledního dechu nejeden z nich
při mučení těla i duše. Dnes budova slouží jako pečovatelský domov pro
duševně nemocné ženy. Hostinec
"Zum Hirschen" (U jelena). Dům stojí
v historickém jádru obce. Již před rokem 1564 prý na tomto místě stál lovecký
dům v revíru "Království". Býval zde průsečík dvou starých
soumarských cest. Je tudíž pochopitelné, že na této křižovatce vzniklo místo
k odpočinku a k přepřahání potahů. Je také velmi pravděpodobné, že zde sídlil
v roce 1564 i tehdejší starosta a lokátor Ernst Braun von Wischnitz. Starosta
míval zpravidla také výčepní právo. Před rokem
1880 koupil pro svého syna Ferdinanda hostinec "Zur roten Hirschen"
(U červeného jelena) bývalý hostinský od "Lípy" Johann Grumptmann.
V roce 1902 byl původní starý dům zbourán a v roce 1902 postavena nynější
budova hostince. Pod jeho střechou se nacházelo řeznictví, hostinská místnost
(výčep) i stáj, v prvním patře byl sál a pokoj pro hosty. Ke kuchařským
specialitám hostince patřil "Fanzelessen" (játra a jelitový prejt
smažený na pánvi), ovar, játra a jelita. Dnes slouží dům sportovcům v jednotě
Sokol jako Dům sportu i jako restaurace. Körnerův
hostinec "Schafferbauer" - "Zur Weintraube". V roce
1914 byl starý hostinec "Schafferbauer" zbourán a na jeho místě byl
postaven dnešní dům, který od roku 1928 nesl název "Zur Weintraube"
(U vinného hroznu). Gustav Körner koupil v roce 1936 tuto usedlost od svého
otce a zřídil zde ještě řeznictví. "U
Körnera", jak se zde všeobecně říkalo, byla spolková místnost pěveckého
a lidového spolku. Po anšlusu v r. 1938 jej využívala "Německá pracovní
fronta" jako zasedací místnost. (Jedná se o dům čp.65,
v poválečných letech zde býval obchod se smíšeným zbožím). Hostinec
"Martinsklause". Budova
hostince, byla po zbourání staré zemědělské usedlosti na přelomu století,
postavena rodinou Neubauerů. V přízemí vlevo, se nacházela prostorná
hostinská místnost a kuchyně, vpravo pak obchod s potravinami, v patře byl sál
a několik pokojů pro hosty. V roce
1937 dům koupila rodina M. Högera. Po anšlusu si dům pronajala NSDAP pro své
členy. V roce 1970 byl dům zbourán. (Tento dům čp.164
stával při rozcestí cesty ke hřbitovu.) Neubauerův hostinec (zcela vlevo) Hostinec "Zur Linde"
(U lípy). Bývala to
jedna z největších zemědělských usedlostí ve vsi, její historie sahá daleko
do minulosti, až k prvním osadníkům.. Až cca do roku
1850 patřil k této usedlosti také sousední dům čp.34,
který však právě v této době výrobce hraček a nakladatel Kajetán Köhler prodal. Od kdy zde
byl zřízen hostinec, však nelze s dostatečnou určitostí zjistit. V roce 1722
je v soupisu pozemků uveden A. Krumpmann. V roce 1773 sídlil v domě čp.36 V. Krumpmann. Ten byl tehdy starostou. Přibližně v
polovině 19. století byl hostinským "U lípy" Franz Anton
Grumptmann, jeden ze zámožnějších lidí v obci. Narodil se v tomto domě čp.36, 18.8.1804. Jeho otec se jmenoval také Franz Anton,
narodil se 27.1.1785 v N. Vsi čp.55 jako syn
chalupníka - malozemědělce. Jeho matka Anna Seifertová, se narodila
10.10.1780 a pocházela z Mikulovic čp.37. Oba se
vzali dna 22.11.1803. Zda usedlost čp.36 v N. Vsi koupili, nebo je nějací příbuzní vzali k
sobě, se nepodařilo zjistit. Museli to však být velice schopní hostinští,
neboť tehdy se "U lípy" scházeli všichni co
měli v bližším či širším okolí jméno a postavení. Hostinskému od
"Lípy" tehdy patřil také "Grundschenke",
"Grundmühle" a Grüne Häusl" v Mariánském údolí. Tyto statky
byly v roce 1854 prodány. Kolem roku
1910 byla na místě starého hostince postavena budova nová. Vedle stodoly a
stáje zde bylo řeznictví a v přízemí hostinská místnost - lokál. V prvním
patře se nacházel velký sál s jevištěm, vedlejší místnost a pokoj pro hosty.
V roce 2004 sloužila "Lípa" stále jako hostinec. Hostinec
"Gebirgshöhe" (Výšina). Stavbu
nechal postavit v roce 1800 penziovaný finanční inspicient Edmund Walter,
krátce nato přešla budova na A. Waltera, tehdy bydlícího v Mostě. Od něho ji
koupil J. Grumptmann. Ten zde, v 735 metrů vysoko položeném sedle provozoval
hostinec. Protože se živnost dobře rozvíjela, mohl již v roce 1896 provést
první přestavbu, v roce 1934 byla uskutečněna přestavba poslední. Kolem
hostince procházela prastará cesta z Mostu přes H. Jiřetín do Deutschneudorfu
v Sasku. Ten kdo překonal výškový rozdíl 500 metrů mezi H. Jiřetínem a Novou
Vsí, ten si zde mohl dopřát chlazený nápoj a jídlo na další cestu. Po
skončení války , v roce 1945, obsadilo hostinec
velitelství místní milice. Pro mnohé Němce se stal hostinec domem utrpení a
mnozí, kteří nepřestáli mučení nebo byli zastřelen,
byli zahrabáni u Malého kamene nebo v blízkém okolí. (Pamětníci uvádějí též
místo za hřbitovní zdí) Hostinec
"Zur Heimat" (Domov). O
počátcích tohoto hostince víme jen málo. V těsném sousedství stávala
"Stará kovárna" ve které byli zákazníky nejen rolníci z Mikulovic,
ale také povozníci a jezdci na koních procházející průsmykem. Sommer ve své
knize "Království České" uvádí v Mikulovicích také hostinec. Až do
20. století, zde byla pro povozníky přijíždějící nahoru, provozována
přepřahací stanice. V roce 1770 stávala na tomto místě zemědělská usedlost
(Mikulovice čp.20), její vlastník se pravděpodobně
jmenoval Tropschug. Kolem roku 1885 se oženil syn z rodiny Tropschugů s
dcerou z "Grundschenku" v Mar. údolí. V
této době staví mladí manželé tento hostinec, který byl v roce 1965 zbourán.
V roce 1900 získali Tropschugovi v Kunnersdorfu mlýn a tak majetek (hostinec)
prodali rodině J. Thiela. V hostinci
"Heimat" měla svou spolkovou místnost "Dělnická
sociálně-demokratická strana", dále pak "Tělocvičný a sportovní
spolek ATUS", Cyklistický spolek, mikulovičtí hasiči a Odborová organizace.V roce 1965 Češi hostinec "Heimat"
zbourali a na jeho místě zřídili parkoviště. V roce 1984 zde byl postaven
hotel "Výšina". Hostinec"Schwarzer
Hund" (Černý pes). V dolní
části Starého kopce (Mikulovice) stával hostinec "Zum Schwarzen
Hund" (U černého psa). Byl to malý, prostý, ale útulný hostinec, kde
byli stálými hosty především sousedé z okolí. Hostinec
"Daum- Schänke". "Daum-Schänke"
stával v Horních Mikulovicích v části "Ratschi" nazývané také
"Somelwirtschaft". Tento velice příjemný hostinec navštěvovali
zejména místní obyvatelé. Hostinec
"Grundschänke" (Údolní výčep). Tento
prastarý hostinec stával na konci Mariánského údolí před hornojiřetínskou
planinou. Již v "handfestu" z r.1564 je
přímo uváděn spolu se sousedním mlýnem (Grundmühle). Vedla tudy stará
soumarská cesta, ta byla důvodem proč na tomto místě
stál od ne paměti hostinec spolu s přípřežovou stanicí. Až do našich dnů zde
povozníci odpočívali, nakrmili své koně a nechali je oddechnout před jízdou
do hor, sami se posilnili v hostinské jizbě. Přesné
informace o "Grundschänku" máme teprve od roku 1830. Krátce před
tím bylo v tomto domě pekařství. V této době zde mohli být také stáje pro
koně a kůlny pro vozy. Okna a krovy v zadní části budovy pocházejí z novější
doby, také klenba byla jiná. Podle výpisu z katastru se tento hostinec
nazýval "Grundwirtshaus" (Údolní hospoda). Dochovala se jména
majitelů:
Vydáním
dekretu vrchnosti Neudorf-Jezeří z 8.1.1831 se stává
majitel domu čp.2 v Mar. údolí oprávněn k provozování "hospody,
ubytování a zabíječek" a povinen "k výčepu piva a kořalky, pivo a
pálenku odebírat od vrchnosti Neudorf-Jezeří". Panství knížete Lobkovice
dalo při příležitosti stého výročí zhotovit a předat pohár s tímto
nápisem:"K stému výročí, 1832 - 1932, čepování piva, věnováno pivovarem
Neudorf a.B". (pozn. Neudorf a.B = Nové Sedlo
nad Bílinou okr. Chomutov, obec byla v sedmdesátých letech 20. stol.
zbourána) Přibližně
v letech 1850 - 1860 byla mezi hostincem a pilou nad potokem, vybudována
terasa. Zde dostávali lobkovičtí lesní dělníci každý pátek svoji mzdu. K tomu
jim bylo přímo ze sudu čepováno pivo. Traduje se, že mnozí tu své krušně
vydělané krejcary utratili za pivo, zatím co doma žena a děti toužebně čekaly
na týdenní mzdu otce. Hostinec "Grundschänke" v
Mariánském údolí. Vymřelé profese.
Druhá
průmyslová revoluce začala po roce 1950, postupná automatizace, jakož i
počínající doba počítačů zasahující do všech oborů lidské činnosti, především
pak do řemeslných živností a obchodu, měla za následek zánik mnoha profesí. Švec a
krejčí se najde dnes již jen
ojediněle. Obě řemesla byla díky strojní výrobě konfekčního zboží vytlačena.
To samé platí pro prodejny
koloniálního zboží-koloniály tzv. "prodejny tety Emy",
ty připravily o existenci velké, diskontní supermarkety. Všechny pokusy o
vzkříšení těchto prodejen v minulých letech ztroskotaly. Ani dříve tak
potřebný kolář dnes již žádnou práci nenajde.
Motorizace potřebuje nyní automechaniky s mnohými pracovními specializacemi.
Údery kovadlinyvesnického kováře rovněž dozněly. Jen podkováře bude znovu potřeba kvůli
vzrůstajícímu jezdeckému sportu. Výroba košťat.
Výroba
košťat je prastaré řemeslo. Zatím co dnes se košťata vyrábějí převážně z
umělohmotných materiálů, dříve se zhotovovala z přírodních surovin podle
účelu užití, tak například koště pro "chlév a dvůr" bylo vázáno z
vrbového nebo březového proutí, hrubé "pokojové" koště se vyrábělo
z rýžové slámy, pokojový smeták pak z koňských nebo kravských žíní. Snad v
každé vsi byl alespoň jeden výrobce košťat, výdělek za práci byl velmi
skromný. V mnohých domácnostech se košťata zhotovovala samovýrobou. Dvakrát až
třikrát za rok obcházel výrobce ves a nabízel své zboží k prodeji. Své
výrobky nosil na zádech nebo je vozil na ručním vozíku. Tak namáhavě si
vydělával na svůj chléb. Drátenictví a spravování hrnců.
Od
pradávna bylo k uchovávání potravin používáno hliněných hrnců, ty však jsou
křehké a mohou se snadno rozbít. Aby se tomuto nedostatku odpomohlo, byl
hrnec na vnější straně opatřen kosočtverečnou vazbou drátěného pletiva, byl
vlastně "obpleten". Tím získal hrnec velkou pevnost. Toto umění
drátěné vazby ovládali dráteníci. Především dráteníci ze Slovenska byli v
této věci velice zruční. Ti putovali z místa na místo a byli vděčni za každou
práci i když jejich odměna byla velmi chudá. Vzali
zavděk i noclehem kdesi na slámě. Uměli spravit i kovové nádobí, mísy, hrnce,
letovali konve i držadla pánví. "Bosňák"
Podomní
obchodník, pocházející z dřívější rakouské Bosny-Hercegoviny, byl všeobecně
nazýván "bosňák". Ten kromě svého "obchodu na těle",
mnohdy nosil své zboží i v koši na hlavě a tak vlekl sebou bezmála výběr
malého obchodu. Bylo možno u něj nakoupit všechny drobné věci denní potřeby,
od zavíracích špendlíků, náprstků přes vyšívací hedvábí, nitě, zrcadla a nože
všeho druhu, tkaničky, řemeny, šle, knoflíky, metrové tyče, kvedlačky, měchačky a pod. Své zboží chválil hlasitými průpovídkami,
například: "Kupte
lidičky pastičky na myši, jsou lepší než kočka" Vyklešťování prasat.
Člověk
provádějící vyklešťování prasat (něm.
Schweinlschneider) býval dříve v každé vsi. Samčí selata určená k vykrmení,
zde na horách to bývala téměř všechna, musela být vykleštěna a tím
sterilizována. Tehdy ještě nebyly žádné narkotizační injekce, takže každý
hned věděl, podle bolestného kvikotu selat, v kterém chlívku právě
"Schweinlschneider" vykonává svou práci. Ledařství.
V
dřívějších dobách neexistovaly ani chladničky ani mrazící
boxy. Nápoje a potraviny byly proto ukládány do chladných sklepů. Zde na
horách bývaly sklepy vytesávány do skály a tak potraviny zůstávaly dlouho
čerstvé. Také pivo
muselo být uskladněno v chladnu, proto měly všechny hostince "ledový
sklep". V zimě, když rybníky zamrzly silným ledem, začalo
"ledování". Řezání ledu speciální pilou byla velmi nebezpečná
práce, která vyžadovala odvahu, prozíravost a podrobnou znalost ledu. Led z
rybníků byl pro jednotlivé hostince přesně určen. Hostinec "U zeleného
stromu", který měl největší a nejlépe chlazený sklep, získával led z
Moozova rybníku, hostinec "U jelena" z Panského rybníka, hostinec
"U lípy" a "Domov" z dřevařského rybníka. Tento rybník,
ale přednostně využívala, jako majitel, vrchnostenská správa zámku Jezeří. Tyto pivní
sklepy byly tak studené, že uskladněná zásoba ledu je pomalu odtávala a tak
vystačila až do příští zimy. Výroba hrábí a kosišťat.
Kosa a
hrábě byly každodenním pracovním nástrojem tehdejších rolníků. Násady na
vidle na seno a hnůj, si zhotovovali rolníci sami. K výrobě dobrého
kosištěte, které správně sedí v rukou, už je zapotřebí určité řemeslné
zručnosti. Kosiště muselo dobře pasovat nejen k tomu kdo
sním pracoval, ale i kose, ta se musela dát lehce vést. Méně
složitá byla výroba hrábí. Jejich zuby se nesměly při hrabání vylamovat ani
zůstávat zachyceny v zemi. Nejlepší hrábě pocházely od výrobce z Reischdorfu.
Ten každé jaro rozvážel své , v zimě vyrobené zboží
po vsích, nabízel k prodeji a zajišťoval si odbyt na příště. Kameník-cestář.
Před II.
světovou válkou ještě na horách neexistovaly žádné asfaltové cesty. Tehdejší
štěrkové vozovky byly často poškozovány především podkovami koní a brzdícími
povozy, ale také již začínající automobilovou dopravou. Neustálé opravování
vytlučených děr stačilo jen na krátký čas. Cesty potřebovaly novou štěrkovou
vrstvu. Z
kamenolomů Českého středohoří byly přiváženy velké, lámané kusy čediče, které
byly rovnány do podlouhlých hromad u okrajů cest. Kameníci tyto velké kameny
roztloukali na drobný štěrk. K této namáhavé práci používali speciální, deset
centimetrů dlouhé kladivo, upevněné na 60 centimetrů dlouhé násadě ze dřeva
lískového ořechu. Při roztloukání tvrdého kamene seděl kameník na slámou
vycpaném žoku. Jako ochranu před úrazem, používali kameníci pruh plátna,
kterým si ovinovali prsty. Oči si proti úlomkům kamene chránili brýlemi. Skromná
mzda byla vyměřena podle běžných metrů roztlučeného kamení. Vodní kola na Svidnici.
Od dob
rudného dolování byla voda ze Svidnice využívána rozmanitým způsobem. Vodou
se promývala vytěžená ruda, ale především, voda poháněla různě velká kola pro
stoupy, mlýny a pily. Voda bývala ke kolům přiváděna umělými stokami.
"Vodní" právo detailně řešilo odběr a opětovné přivedení vody i
údržbu zařízení jak na Sasské, tak na české straně Svidnice. Ve starých
spisech se nachází četné spory o vodní právo, mezi nimi je i mnoho sporných
případů mezistátních. Na české
straně Svidnice v N. Vsi byla do 20. století v provozu tři vodní kola:
Vodní kola
a lopatky bývaly z pravidla vyrobeny z jedlového dřeva, náboj pak z dřeva
dubového. Získávání vodní energie bylo závislé na atmosférických srážkách.
Svidnice a umělé stoky se musely dvakrát ročně vyčistit, aby se zabránilo
zarůstání. V zimě pak bylo nutno úseky, kde býval menší průtok, zakrývat
prkny nebo chrastím a chránit tak vodu před zamrzáním. Jezy, zádrže, kola,
náboje a hřídele bylo potřeba také udržovat a uvolňovat od námrazy. To byla
namáhavá a často nebezpečná práce. Už malá nepřesnost mohla způsobit
nevyváženost kola a vést k vysazení celého zařízení. Čím větší byl průměr kola tím větší bylo
nebezpečí porušení vyváženosti. Proto zde používána kola měla obvykle průměr
jen cca 4 m. Pozn. Na české straně Svidnice, od N. Vsi po H. Sv. Kateřiny,
bylo postaveno celkem jedenáct vodních kol pohánějící továrny, mlýny a pily. Politické strany.
V období
po vzniku ČSR do roku 1939 byly ve zdejší obci zastoupeny tyto strany:
Počet
členů stran v jednotlivých místech kolísal podle sociální struktury
obyvatelstva. Tradičně levicově orientované byly obce s převažujícím
dělnictvem nebo vyšším počtem nezaměstnaných, zatím co většina řemeslníků a
obyvatel střední vrstvy se klonila k pravicovému spektru. Malozemědělci a
rolníci patřili k politickému středu. Spolky
Hasiči V
dřívějších dobách organizovali hašení požárů hlavně řemeslníci. Své
schopnosti museli také pravidelně procvičovat. Nařízení císaře Josefa II. z
roku 1787, o všeobecných protipožárních zařízeních, platilo až do roku 1872.
Podle tohoto nařízení musel mít každý dům připraven žebřík, vědro na vodu,
hasební plácačku a strhovací hák. Ve starém písemném dokumentu z Mikulovic je
výslovně uvedeno, že" předepsané protipožární zařízení se v domě
nachází a je v upotřebitelném stavu". Od roku
1873 platila pro obce povinnost opatřit hasební prostředky. V následujících
letech byl již v každé větší obci zakládán dobrovolný hasičský sbor. Úplně
první hasičský sbor založil v roce 1851 Ferd. Leitenberger v Reichstandu okr.
Č. Lípa. V roce 1863 následovali hasiči v Chebu, v r. 1864 v Jihlavě a v r.1867 hasiči v Mostě. V roce 1877 vznikl sbor
dobrovolných hasičů v Mníšku, ve stejném roce i v H. Sv. Kateřiny.
Oba sbory byly napojeny na Německý zemský svaz a záchranou
službu. Hasiči v
Nové Vsi v Horách. Sbor
hasičů v N. Vsi (tehdy Gebirgsneudorf) byl založen až v roce 1890. Prvním
náčelníkem byl zvolen Ant. Thiel, jednatelem Paul Neubauer. Dne 10. srpna
1890 byla předána hasičům do užívání hasičská zbrojnice u Panského rybníka
(Herrnteich). V roce 1908 získali hasiči pojízdnou stříkačku, která byla 10.
prosince téhož roku slavnostně vysvěcena. 25.května
1930 se konaly oslavy 40. výročí založení dobrovolných hasičů v obci. Krátce
po tom vyvstal požadavek na pořízení motorové stříkačky, která byla mnohem výkonnější.. 7.června 1936 byla
nová motorová stříkačka při polní mši, kterou celebroval děkan Herkner,
slavnostně vysvěcena. První
zatěžkávací zkoušku prodělala nová stříkačka již o několik dní později, to
když v noci z 9. na 10. června 1936 hořel dům Jos. Waltera. Farní kronika k
tomu poznamenává: "Dvě
dospělé dcery a syn Josef si mohly zachránit život jen skokem z arkýřového
okna". Hasiči v
Mikulovicích. Ve stejném
roce, tedy 1890, byl založen spolek dobrovolných hasičů také v Mikulovicích.
Hasiči byli vyzbrojeni, tak jako sousedé, jednou ruční a jednou pojízdnou
stříkačkou. Hasičská zbrojnice spolu s věží na sušení hadic stávala vedle
mikulovické kaple, proti hostinci "Gebirgshöhe" (Výšina). Do roku
1936 byl velitelem Franz Seifert, jeho nástupcem se stal Franz Eckert senior
a zástupcem Ludwig Ullrich. Při příležitosti 40. výročí založení hasičů v
Mikulovicích se také zde 8. června 1930 konala slavnost. Z dob
mikulovických hasičů se nám dochovala hezká epizoda: "Když hořelo u Franze Waltera, pobízel
velitel své lidi ke spěchu. Jeden z mužů, který táhl
stříkačku nato odpověděl veliteli: Ten kdo nosí
šavli, má taky stříkačku táhnout". Požáry Ve farní
kronice jsou požáry zmiňovány velice často. Stavení v Krušnohoří bývala
většinou celá nebo z větší části stavěna ze dřeva a tak se snadno stávala
obětí plamenů. Když pak vsí zaznělo hrozné volání "hoří" a ozvala
se poplašná trubka, tu všichni kdo mohli, spěchali pomoci. Většina hořících
domů vyhořela do základů, krmivo a zásoby úrody byly zničeny a někdy se
nepodařilo zachránit ani dobytek. Mnohá rodina se tak ocitla téměř před
záhubou a byla odkázána jen na soucit svých sousedů. Držet při sobě v nouzi a
nebezpečí bylo pro ochranu a bezpečnost obce nejdůležitější. Čím menší obec
byla, tím více se projevoval smysl pro společné. Kromě
požárů jsou ve farních knihách uváděny také silné bouře, zásahy blesku,
kroupy, záplavy a jejich následky. Některé zápisy jsou uvedeny jen stručně.
Možná, že zde najdou potomci odkaz, kdy byl například znovu postaven jejich
rodný dům po požáru. Dne 4.8.1852, za velké bouřky, hledalo stádo jelenů mezi horou
Seeberk (Žeberk) a Tannich (Jedlová) ochranu pod 200 let starou jedlí. Silný
blesk, který do jedle uhodil, rozštípal její kmen a přitom zabil dva silné
jeleny, čtrnácteráka a šestnácteráka. Na majitele lesa a honitby, knížete
Lobkovice, to tak zapůsobilo, že nechal na místě tragédie postavit pomník. Ve farní
kronice se dočteme také o tom, proč 20. září 1897 shořela stará kovárna.
Příčinou byl poškozený měch a nepomohl ani zásah hasičů z H. Sv. Kateřiny a
Deutschneudorfu (Nová Ves tehdy hasiče ještě neměla) ani sousedé, kteří
rychle přispěchali k místu požáru, oheň byl rychlejší. Během
velké bouřky 18. července 1880 zasáhly a zapálily dva, krátce po sobě jdoucí
blesky, dům a hospodářské stavení Jos. Kaltofena a zemědělskou usedlost
Stephana Waltera. V této bouřce lehce zasáhl ohnivý blesk také rolníka Fr.
Seiferta, kromě velkého leknutí se mu však nic jiného nestalo. Dne 23.
května 1883 došlo k požáru obytného a hospodářského stavení Franze Waltera.
10. dubna 1886, kolem 22 hodiny uhodil blesk do domu "Starý
kostel". Při pokusu o záchranu věcí z domu, utrpěl majitel domu Ferd.
Garnich tak silnou otravu kouřem, že za krátkou dobu na to zemřel. V roce
1900 padly za oběť bleskům také domy Fr. Waltera a Jos. Köhlera. V létě roku
1904 udeřil blesk do domu Maxe Waltera, požár však nezpůsobil. Když se pak
sousedé šli podívat do domu, našli majitele ležícího v bezvědomí na podlaze.
Oživovacími pokusy se jej podařilo přivést k sobě. Továrna
Ant. Eckerta ve které se vyráběly dřevěné bedny
(stávala při silnici do H. Sv. Kateřiny), byla v roce 1905 rovněž zasažena
bleskem, následující požár zničil soustruh. Po parném
dni 9. července 1917, přitáhla večer nad Mikulovice silná bouřka. Jeden z
mnoha blesků zasáhl obytný dům lesního dělníka Ant. Seiferta na
"Ratschi" čp.39 a zapálil jej. U Fr.
Kaltofena zase sjel blesk do komína a zabil na lavici u pece ležící kočku,
jinak žádnou škodu nezpůsobil. V roce
1919 shořela truhlářská dílna Fr. Loose a nad ní stojící starý domek, ten
vyhořel do základů a protože nebyl pojištěn, zůstal
již neobnoven, truhlářství bylo postaveno nové. Silná
bouřka s průtrží mračen, která se přehnal nad
Krušnohořím 8. července 1927, způsobila v Mikulovicích požár výměnku Jos.
Thiela a domu Ant. Thiela, oba domy vyhořely do základů. Dne 14.
července 1931, se kolem poledne setmělo nebe nad Novou Vsí a obec zasáhla
obrovská bouřka spolu s průtrží mračen a krupobitím. Blesky uhodily do šesti
míst, mimo jiné také do hromosvodu kostela a stodoly na farním dvoře. Hořelo
u Dömela (Josef čp.87 ?) a Edmunda Waltera. Obětí
plamenů se stala také stodola zemědělce Karla Kreißla a stará uhelna Aloise
Seiferta. Nově
postavenou továrnu na hračky zasáhl požár 12.8.1934.
Při vyčišťovacích pracích po požáru si hasič Ed. Kaltofen, způsobil těžkou
otravu kouřem, které 18.8.1934 podlehl. Toto
neštěstí na dlouhou dobu poznamenalo život jeho ženy a dětí. 26. ledna
1936 shořel dům Karla Kaltofena a 24. září téhož roku starý hrázděný dům
Albína Köhlera nad kostelem. Dům Maxe Seiferta, který byl
posledním stavením Nové Vsi na Starém kopci shořel
3. dubna 1937. V roce
1767 postavená první školní budova (čp.70), padla za
oběť požáru v létě 1939, nebyla již nikdy znovu postavena. Zde bydlel až do
své smrti v roce 1937 soustružník Franz Grumptmann, který přes 37 let
vykonával funkci kostelníka ve zdejším kostele. Něm. tělocvičný spolek "Dub" v N. Vsi. Na přelomu
20. století zasáhlo tělovýchovné hnutí také zdejší oblast. Mladí lidé začali
s cvičením nejdříve v H. S. Kateřiny, nicméně nejbližší, tehdy již fungující
tělocvičný spolek byl v Deutschneudorfu. V Nové Vsi byl založen "Něm.
Tělocvičný spolek "Dub" (Detsche Turnverein "Eiche") 15.
října 1912. Hlavními iniciátory byli Bruno Walter se svými bratry Maxem a
Richardem, Jos. Wagner. Gustav Eckert, Ferd. Eckert, učitel Max Loos, Max
Walter a Jos. Neubauer. Prvním předsedou spolku byl zvolen Max Grumptmann
(zahynul během I. světové války), prvním jednatelem Emil Grießl. V době I.
světové války 1914-1918 byla tělocvičná činnost pozastavena, ale již v roce
1919 bylo cvičení obnoveno. Rolník Josef. Neubauer dal k dispozici, jako
provizorní cvičiště, svou louku. Později byla na tomto místě postavena
Neubauerova vila (čp.14). V zimě se konaly cvičební
hodiny na sále v hostinci "U jelena". Po vzniku
ČSR zesílil národnostní boj sudetských Němců. Ten se projevil, mimo jiné,
velkým nárůstem členů v Něm. tělocvičném spolku. Velmi
agilní krejčovský mistr Bruno Walter přišel s myšlenkou, která se zpočátku
jevila jako utopistická, zřídit u chudobince, nacházejícího se při mníšecké
cestě, nové sportovní hřiště. Místu kde mělo být
nové hřiště zbudováno se říkalo "V
kamení". Byl to bažinatý pozemek posetý množstvím obrovských kamenných
bloků. Po delším jednání obec tento nevymýcený úhor spolku prodala. Podpora sportu jak jí známe dnes, v
tehdejších dobách neexistovala. Vedle darů a výtěžku z plesů, sportovních a
divadelních slavností, byl pro činnost spolku nutný především vlastní
"kapitál". Při budování cvičiště museli dobrovolníci odpracovat
tisíce hodin než se jim podařilo vykácet stromy a
keře, vykopat pařezy a vytahat kameny. V létě 1927 byla největší část prací
hotova. Cvičiště mohlo být vysvěceno a předáno do užívání. U cvičiště byl
postaven ještě kuželník a v roce 1932 zbudováno malé koupaliště
které bylo napájeno vodou z potoka protékajícího vsí. Díky svým
skvělým výkonům zaujímal místní sportovní spolek přední místo v severočeské
tělovýchovné župě. Aby se výkonnostní úroveň udržela, ukázalo se jako
nezbytné vybudování tělocvičny. 6. října 1927 bylo požádáno obecní
zastupitelstvo o odkoupení parcely č.601/1 o výměře 324 metrů čtverečních,
kupní smlouva byla podepsána 30.10.1928, cena
pozemku 972 korun byla zaplacena hotově. Stavbu tělocvičny vyprojektoval a
postavil novoveský stavitel Alois Kaltofen, přičemž se mnoha hodinami na
stavbě podíleli i samotní cvičenci. Na sklonku léta 1929 bylo vše hotovo a
tělocvična mohla být vybavena moderním sportovním náčiním. Dělnický
tělocvičný a sportovní spolek (ATUS). Nezávislé
sdružení cvičenců Mikulovic a Nové Vsi. Zakládání
Tělovýchovných spolků ve druhé polovině 19. století, bylo v mnohých místech
důsledkem rozdílných politických proudů. Ty vedly i k založení prvního
dělnického tělocvičného spolku v Dubí u Teplic (Eichwald). V roce 1895 vzniká
v Brně "Rakouská tělovýchovná župa", která se spojila z Dělnickou tělocvičnou a sportovní jednotou -ATUS v Lipsku.
Po vzniku ČSR, nebyly žádné spolky mající svá sídla v zahraničí povoleny,
první spolek ATUS v ČSR vznikl v březnu 1919 v Ústí nad Labem. V roce
1912 byl v Mikulovicích založen I. nezávislý cvičitelský oddíl Mikulovice-N.
Ves. Stylizovaný spolkový odznak měl vepsané heslo
"Čilý-svobodný-silný-věrný". Spolkové cvičiště se nacházelo mezi
polem rolníka Thiela, hostincem "Heimat" a západně od něj ležícím
mikulovickým hřbitovem. V současné době (r.2004) zde
stojí hotel "Výšina". Jako tělocvična sloužil sál hostince
"Heimat". Po I.
světové válce nacházelo stále více příznivců, lyžování, nebo jak se dříve
říkalo "jízda na sněhu". Místní sportovci dokonce stavěli ve stráni
"Ziegenrücke" (kozí hřbety) lyžařský skokanský můstek, na kterém
dokázali překonat vzdálenost 25 až 30 metrů, což bylo na tehdejší poměry
pozoruhodné. Do programu spolku patřila také "múza" a zábava. Na
sále hostince se každou zimu hrálo divadlo a pořádaly pravidelně sportovní
maškarní plesy. Po
anšlusu, připojení Sudet k německé Říši, v říjnu 1938, byl ATUS se všemi
svými organizacemi nařízením rozpuštěn. Německý
osvětový svaz. Nacionální
rivalita v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku se po roce 1848 obzvláště
přiostřila. V Čechách byl český jazyk a kultura podporována silněji. Tak
docházelo na konci 19. století v místech jazykově smíšených k znevýhodňování
německé národnostní skupiny ve prospěch české. To vedlo mimo jiné, například
k založení "Německého školního svazu" a jiných sudetoněmeckých
organizací. Poněvadž, jak bylo již uvedeno, nebyly spolky mající svá sídla v
zahraničí v ČSR povoleny, stal se 2.11.1919
nástupcem "Něm. školního svazu" (měl centrálu ve Vídni)
"Německý osvětový svaz" se sídlem v Praze. Tato
organizace měla stejnou úlohu jako její předchůdce: zřizovat a podporovat
německé školy, mateřské školy a celodenní jesle, pomáhat potřebným žákům,
přispívat na vybavení učebnicemi a učebními pomůckami v chudých školních
obcích, zřizovat vyvařovny polévek ve školách, přispívat na zdravotní péči
dětí, pěstovat lásku k vlasti-domovu, pořádat kurzy pro zvyšování kvalifikace
učitelů, pořádat přednášky a vydávat tiskoviny, pěstovat lidový zpěv,
tělesnou výchovu a turistiku. Nezvratnou zásadou svazu bylo vyloučení
jakékoliv politické činnosti. V roce
1936 podporoval svaz 34 škol, 136 mateřských škol a 61 jeslí. K 31.12 1937
bylo v 3 467 obcích celé ČSR s převládajícím německým obyvatelstvem činných 3
370 místních skupin Něm. osvětového svazu, majících
cca 537 000 členů. Od roku 1919 do roku 1937 bylo získáno na členských
příspěvcích a darech 120 milionů korun. Velkou zásluhu získal svaz také v
lidové osvětě. V Nové Vsi byla založena místní organizace Svazu již v roce
1920 a měla více jak sto členů. Krušnohorský
spolek. Dne 7.
března 1880 byl v Horním Litvínově založen "Spolek k podpoře
turistického a přírodně-historického poznávání Krušných hor a Českého
středohoří", krátce nazývaný "Krušnohorský spolek Hor.
Litvínov". Jeho prvním předsedou byl školní inspektor August Weymann. O
čtyři roky později měl spolek již 400 členů. Další nárůst členů a aktivit
spolku vedlo v roce 1903 k ujednání o potřebě zakládání místních skupin. Ty
vznikly nejprve v Mostě, Janově, Hamru a Hor. Jiřetíně.
V Nové Vsi pak v roce 1910, v H. Sv. Kateřiny 1923 a
Klínech 1924. Jednatelem spolku v N. Vsi byl řídící učitel Rudolf Seifert a
průvodcem Jos. Grumptmann (hostinský z "Výšiny"). Už v roce
1912 byla na Strážném vrchu (Wachhübel) postavena dřevěná rozhledna. Vzhledem
k tomu, že na tomto místě, jen těžko odolávala silným náporům vichřice, byla
v roce 1923 stržena. O něco později, v roce 1930 se začalo uvažovat o její
obnově z masivního zdiva. K výstavbě nedošlo, neboť armáda tento záměr ze
strategických důvodů zamítla. Krušnohorský
spolek usiloval o budování sítě mládežnických nocleháren. Takové fungovaly
již v Hamru, Janově, Mníšku, H. Sv. Kateřiny a Lesné. Když byla v roce 1929
dokončena stavba místní tělocvičny, byla v ní zřízena též noclehárna, bylo
zde deset matracových postelí a osm slamníků jako nouzová lůžka. O
noclehárnu, pečovali Marie a Max Walterovi (švec Walter z mníšecké silnice).
Tato ubytovna se nacházela přímo u hlavní turistické trasy, tak zvané
"Hřebenové cesty" vedoucí po kopcích Krušných hor, do zdejší vsi
přicházela z Klínů přes Mníšek. V N. Vsi se rozvětvovala, vedlejší trasa
vedla kolem hostince "Zelený strom" - H. Sv. Kateřiny - Malý Háj -
přes Volárnu (Ochsenstall) do Kalku. Hlavní turistická trasa procházela Novou
Vsí přes Mikulovice - Jezeřskou silnicí až ke "Kreuztour" - Lesnou
- Rudolicemi v Horách do Kalku. Ostatní
spolky.
Pěvecký
spolek "Germania". V roce
1887 založilo šestnáct rádo zpívajících mužů pěvecký spolek. Jejich
dirigentem byl učitel Julius Strohschneider. Spolek pořádal pěvecké a
divadelní večery a posiloval kostelní sbor při slavnostech. Některé notové
party byly po odsunu předány hudební kapele v Lauchheimu. Kostelní
sbor. Kromě
doprovodu při bohoslužbách, uváděl sbor, posílen členy pěveckého spolku a
obou kapel (Loosova a Köhlerova), slavnostní mše velkých mistrů. Sbormistři:
Ferd. Walter do r. 1891, Julius Strohschneider do r. 1905, Emma Grundová do
r. 1930 a naposled Dr.Werner Neubauer. Na varhany
doprovázel: Dr.W. Neubauer, Egon Mooz, Luzie
Kaltofenová. Spolek na
podporu v nemoci a pohřební spolek. Tento
spolek byl ve zdejší obci založen v roce 1873. V tehdejších dobách ještě
neexistovala žádná povinná všeobecná nemocenská pokladna, žádný nárok na
důchod či pojištění pro případ smrti. spolek si vzal
za úkol, ve zvláště naléhavých případech nouze nemocných a jejich rodin,
poskytnout finanční podporu, pomáhat a ulehčit domácí léčení. To se týkalo i
úmrtí, kdy spolek přispíval na důstojný pohřeb. V obci bylo mnoho rodin členy
tohoto spolku. Spolek měl i vlastní prapor. Ten ještě v roce 1987 stál u
jižní stěny ve zdejším kostele. Aby byl ochráněn před zkázou způsobenou
velkou vzdušnou vlhkostí, byl bezpečně uložen. Spolek
cyklistů. Založen v
roce 1926. Prvním předsedou Edmund Kaltofen. Spolkovou místnost měli cyklisté
v hostinci "Heimat". Po anšlusu v r. 1938 byl spolek nařízením
rozpuštěn. Katolický
lidový spolek. Založil
jej farář Johannes Grünert 9.10.1881. Prapor spolku
byl vysvěcen 20.8.1899. Spolkovou místností byl
Körnerův hostinec "Zur Weintraube". Posledním předsedou byl Dr.W. Neubauer. Také tento spolek byl v r. 1938 rozpuštěn. Spolek
veteránů. V roce
1880 vznikl "Spolek válečných veteránů knížete Moritze z Lobkovic". Na nátlak českých úřadů byl v roce 1925
přejmenován na "Spolek vysloužilých vojáků". Vysvěcení spolkového
praporu se konalo 17.8.1884. Oslavy padesátého
výročí založení spolku proběhly 31.8.1930. Posledním
předsedou byl Josef Walter. Svaz
Němců. Založen
již v roce 1894 a po roce 1918 nově formován, jeho hlavním posláním byla
podpora a posilování němectví v Čechách. Zvelebovací
spolek. Založen v
roce 1900. Zdrojem příjmů pro obec býval také cizinecký ruch. K jeho rozvoji
přispíval tento spolek zakládáním parků, zřizováním odpočívadel na Strážném
vrchu a vyhlídkových místech. Zrušen byl v roce 1938. Katolický
svaz německé mládeže. Založen z
popudu faráře Herknera v roce 1921. Dobrovolně rozpuštěn v r. 1936. Ve farní
kronice k tomu farář poznamenal: "Katolický
svaz mládeže ukončil svou činnost pro nezájem svých členů, kteří až na
několik výjimek přešli do tábora Henleinovy strany". Svaz
zemědělských a lesních dělníků. Tento svaz
byl založen v roce 1919 v Mikulovicích jako odborová organizace. Úlohou svazu
byla podpora v nezaměstnanosti, nemoci, invaliditě, úmrtí a pomoc pro vdovy a
sirotky. Svaz
horníků. Odborová
organizace horníků a jejich rodin. Místní skupina byla založena v
Mikulovicích v roce 1919. Loosova kapela r. 1929 Nešťastné události.
V
dřívějších dobách byli lidé před nehodou a neštěstím méně ochráněni než dnes.
Pokud se však něco zlého přihodilo, pak celá vesnice brala na sebe díl
utrpení, který potkal některou rodinu. Rány osudu pak bývaly častým námětem
hovorů vesničanů doma i v hostinci. V kostelní
kronice se o těchto událostech dočteme velice často. Například z 15. května
1873 nacházíme tento zápis:" Josef Loos, chalupník z Nové Vsi čp. 97,
byl ve svém domě nalezen oběšený. Sebevražda se v N. Vsi, co paměť sahá,
nikdy nepřihodila, proto tato událost vyvolala obrovský rozruch, tím více, že
nešťastník byl odjakživa bezúhonný, dokonce hluboce zbožný člověk. Příčinou
jeho činu, která se projevovala zádumčivostí po nenadálé smrti jeho manželky
a která se stupňovala až k trudomyslnosti, bylo pomatení smyslů, to bylo
patrné z mnoha jeho činů v poslední době, lze tedy připustit, že sebevraždu
spáchal v nepříčetném stavu. Proto se mu dostalo církevního pohřbu". O jiné
tragické události, která se stala v Mníšku nás informuje zápis z 29. srpna 1875: "Plnoletý syn
baráčníka Laurenze Grumpeho z Mníšku čp. 8 se na půdě oběsil provazem.
Motivem tohoto nešťastného činu bylo to, že chlapec musel doma hlídat dobytek
a tím mu bylo odepřeno jíti v neděli do kostela k jeho prvnímu přijímání. I
jemu se však dostalo církevního pohřbu". O dvacet
let později čteme jiný zápis: "
Dne 20. listopadu 1893 našel Leonard Kaltofen, majitel hospodářství v Nové
vsi čp. 81, vzorný křesťan, otec a hospodář, svou smrt nenadálým způsobem.
Uklouzl na náledí, padl pozadu do vodního příkopu a rozbil si lebku". Farář píše i o následující události: "Dne 6. května
1895, kolem třetí hodiny ranní, byl v lese zastřelen c.k.
finanční stráží, při pašování doutníků, Franz Eltner z Janova čp. 77". Světová
hospodářská krize, která začala v r. 1929 velkým krachem na burze v New
Yorku, přivedla bezpočet existencí k bankrotu a měla za následek mnoho
sebevražd. Například dobrovolně si vzal život majitel továrny na dřevěné
zboží Oskar Linde, v roce 1930 se utopil v Černém rybníku (
nachází se mezi Deutschneudorfem a Brüderwiese). V Nové Vsi ukončil
svůj život sebevraždou Josef Galert, který se oběsil. U firmy
Hieronyma Seiferta z Nové Vsi čp. 80, zabývající se přepravou dřeva, došlo v
roce 1904 k neštěstí, které skončilo smrtí povozníka Wenzela Tantlera z Nové
Vsi čp. 129. Když jel Tantler z nákladem dřeva dolů vsí, selhala mu u kostela
vozová brzda (Schleife). Koně už nemohli vůz zastavit. U domu Fr. Grumptmanna
čp. 70, nad starým hřbitovem, dostal povoz u zdi domu smyk a udeřil s na voze
sedícím Tantlerem tak prudce proti zdi, že ten zůstal na místě mrtev. Také povozník
Josef Grumptmann z Nové Vsi čp. 70, utrpěl smrtelný úraz při přepravě dřeva
do továrny Antona Monzera. Při stejné práci zemřel i Ferd. Kaltofen z N. Vsi
čp. 61. Když byla
v roce 1904 stavěna budova poštovního úřadu v německé Nové Vsi, bylo nutno odstřelit
kus skály z kopce pod hřbitovem. Na navrtávání a odstřel skály zde byl
zaměstnán též Richard Kaltofen z Mikulovic. Toho nešťastného dne měli všichni
ostatní dělníci své zápalné šňůry zapáleny, jen on tu svou ne. Navzdory
varování vyběhl z krytu, aby se podíval proč jeho
zápalná šňůra selhala. A právě v okamžiku kdy chtěl šňůru uchopit, došlo k
výbuchu nálože, který odmrštil Richarda Kaltofena tak nešťastně, že nárazem o
skálu utrpěl mnoho vnitřních a vnějších zranění, tato zranění vedla o několik
hodin později k jeho smrti. Při stavbě
Lindnerovi továrny v Deutschneudorfu v r. 1908, spadl při nepozornosti zedník
Max Walter z lešení a způsobil si při tom tak těžká poranění, že o několik
dní později zemřel. Stále
znovu se v kostelní knize dočteme o nehodách v uhelných šachtách. Horníka
Franze Seiferta z Mikulovic čp. 88 postihla smrtelná nehoda na šachtě
"Glück auf" v r. 1900, v roce 1932 utrpěl smrtelný úraz horník Emil
Walter z N. Vsi čp. 9 na šachtě "Quido III". Na té samé šachtě, 20.
listopadu 1935, přišel při výbuchu o život Albrecht Köhler z N. Vsi čp. 31. V továrně
na dřevěné výrobky H. Seiferta, spadl v roce 1929, při kladení řemenu do
komory vodního kola, Eduard Köhler z N. Vsi čp. 50, pádem na ozubená kola
utrpěl tak těžká zranění, že byl na místě mrtev. K
Seifertově továrně patřilo také zemědělské hospodářství. Při mlácení obilí v
roce 1936 musel pomáhat i šestnáctiletý Rudolf Kaltofen, který byl jinak
zaměstnán v továrně, při výmlatu odebíral slámu za mlátičkou. Během práce
náhle vylétl z hnacího soukolí stroje odlomený zub, který zasáhl Rudolfa do
hlavy a způsobil mu okamžitou smrt. Dva roky před tím zemřel jeho otec, jako
hasič na otravu kouřem. Domácí jména - přezdívky.
Zvláštností
v Krušnohoří byla domácí jména a užívání přezdívek, jež se ponejvíce
rozvíjela z křestních jmen rodičů a prarodičů. Není to ale jen místní
specialita, toto je známo už od dob Říma. Křestním jménem se lidé oslovovali
už od 17. století. Příjmení jen doplňovalo popis (postavení, úřad, povolání
či původ). Při čtení jmen z novoveské zakládací listiny z r. 1564 (Mníšek
1562) zjistíme, že někteří osadníci jsou uvedeni dvěma křestními jmény, jiní
ale již příjmením. Jako příklad může posloužit několik níže uvedených jmen:
Zejména na
venkově byla domácí jména odvozována z křestních jmen rodičů a prarodičů a to
jak z otcovi tak i matčiny strany. V jedné rodině žili i tři generace se
stejným křestním jménem např. starý Franzkorl (dědeček), Franzkorl (otec),
malý Franzkorl (syn), vnuci pak byli Franzkorl Gustav či Franzkorl Pepp
(Josef). Podobné to
bylo s krácením jmen: Johannes byl krácen na Hons,
na Gosn nebo Glenz (Honzn Bruno, Gosn Hedl, Gosn Edmund, Glenz Pepp) -
Leopold na Podl (Podl Emil) - Leonhard na Lehard - Emanuel na Manel. Dvě
křestní jména bývala také slučována v jednu přezdívku např.: Veit a Ignaz na
Veitnaz - Karl a Franz na Korlfranz - Emanuel a Max na Manelmax. Stejně tak
byla spojována příjmení s křestním jménem, přičemž příjmení bylo povětšinou
uváděné jako první: Böhm Anton = Biemantu (Biemantu Adolf, Biemantu Franz) -
Thiel Wenzel = Thielwanzl (Thielwanzl Emil, Thielwanzl Hedwig - Hedl) Zajímavé
bylo též rozdělení jmen vlastníků domů v N. Vsi a Mikulovicích. Poměr počtu
obyvatel mezi oběma místy byl 3 : 2.
O cizinci
zmateného domácí přezdívkou se vyprávěla následující anekdota: "Jaký-si člověk
z Mostu, se kdesi seznámil z mužem z N. Vsi. A tak
jedné pěkné letní neděle se rozhodl , že ho půjde
navštívit. Věděl ale jen to, že se jmenuje Josef Walter. Když přišel mostečan
do vsi, ptal se domorodců, kdepak tento Josef Walter bydlí. Dostával ale jen
takové to odpovědi:Ano bydlí, ale ve vsi žije kolem třiceti Josefů Walterů,
tady musíte znát ještě jeho přezdívku". Doba před zrušením nevolnictví roku 1848. Dělení pozemků. O tom, jak
byl před rokem 1564 dělen zemědělský katastr, nemáme žádné zprávy. Od
založení osady v roce 1564 zůstalo rozdělení pozemků až do odsunu téměř beze
změny. Tato struktura pozemků je ještě dnes patrná (kamenné řady tvořící
hranice pozemků pozn.J.P.). V "handfestu"
pro první osadníky se říká: "pozemek ke každému domu náležející,
byl odměřen a určen, aby vaším majetkem k dědickému sídlu byl". Z
rozdílných dědických daní a robotních povinností lze usuzovat, že přidělené
pozemky neměly jednotnou velikost. Pole na východní straně od obecní cesty
byly až jeden kilometr dlouhé a asi 30 m široké o rozloze 11 případně 22
strichů (3,5 a 7 ha). Na západní straně byly pozemky kratší, neboť potok
"Strutenbach" zde tvoří hranici katastru. Mýcení pozemků. Mýcení
pozemků byla pro naše předchůdce, vybavené pouze jednoduchým nářadím,
nepředstavitelná dřina, trvající celá staletí. Ojediněle byly mýceny až do
druhé světové války. Kamenné řady (valy) a hromady jsou dodnes svědkové
těchto průkopnických časů. Edmund
Wagner, který se narodil v Hoře. Sv. Kateřiny a působil
jako školní rada v Ústí nad Labem píše o kamenných řadách ve svém
článku: "...Za nesmírné námahy, dobývali osadníci půdu z
divokých lesů, zpocení vytrhávali propletené kořeny, zakládali pěšiny a
získávali místo pro své chýše a pole. Kamení z vymýcené lesní půdy rovnali na
okrajích polí, jež zároveň tvořili hranice pozemků. To byl počátek kamenných
řad". O několik vět dále pokračuje: "Tak nalezli
všichni z pole vyhnaní útulek nahoře na kamenných valech a mají z vděčnosti
vlastní krásu. Sem tam je také bříza, jeřáb, i javor se sem nahoru dostal. Na
nich zpívají pěnkavy, strnadové, červenka a mnoho dalších, a jejich zpěv se
nese nad poli. Pod ochranou houští a ostružiní žije zde mladý zpěváček z
velikého ptačího světa, odtud pak podniká své první cesty do světa. Ale i
jiná zvířena se objevila na mezích vytvořených člověkem. Mravenci a čmeláci,
brouci a mouchy, motýly všeho druhu, hadi a ještěrky oživily kamenné řady,
hnědé a šedé myši, v otvorech a dutinách mezi kameny si své obydlí zřídily
lasičky a hranostajové". Pastviny. Drsné podnebí
na krušnohorském hřbetu a vysoké množství srážek dovolovalo polní a zejména
pastevecké hospodaření. Při minimální vrstvě ornice a vzhledem k tehdejšímu
osivu mohlo být pěstováno jen žito a oves, později také brambory. Výtěžek ze
sklizně byl trojnásobek a v dobrých letech až pětinásobek setby. Dobytek býval
od jara až do podzimu pod dohledem obecního pasáka na společných pastvinách,
které byly ohraničeny stromy, hložím a velkými kameny. Popsáno
dnešními slovy, probíhala hranice pastvin od křižovatky obecního potoka (Dorfbach
= Oberwasser) z příčnou stezkou (Quersteig, bývalá
stará cesta "Brüder Weg do Brüderwiese") za novým hřbitovem k
Svidnici, od Svidnice dolů k ústí obecního potoka a dále podél hranice
katastru Hory Sv. Kateřiny (dříve patřící von Karlowitz) proti proudu potoka
a zpět ke křižovatce příčné stezky (Quersteig-Brüder Weg). V
"handfestu" je uváděno ještě jedno pastviště, dnešními slovy je
popsáno takto: "Též špička mezi hranicí kateřinského katastru a
dědicem Paulem Böhmem" (kde se tento pozemek nacházel
není bohužel známo). Jako nejbližší hranice je uvedeno: "do
Ladunger (Lesná) dobytek dojde". Obě pastviny byly později
spojeny. Celková výměra pastvin v Nové Vsi činila v roce 1785 cca 233 ha (405
jiter). Z toho bylo 157,4 ha (273 jiter-Joch) veřejných obecních pastvin. Kamenné řady Je zajímavé,
že domy od čp. 1 až 40 žádné pastviny nevlastnili. Pastviny patřili pouze k
usedlostem na pravé straně od obecní cesty a to k čp.1, čp.24,
čp.40 a na levé straně čp.25. To byly nivy, které se nacházely na místech
přidělených v roce 1564. Všechny usedlosti od čp.95
na pravé straně obdělávaly od počátku 18. století různě velké pastevní
pozemky. Tyto pole a role obhospodařovali celé generace rolníků, vybírali z
polí velké i malé kameny a odklízeli houštiny a keře až do doby před druhou
světovou válkou. Mikulovice
obklopovaly "dolní pastviny", které dosahovaly až k horní řadě domů
"Ratschi" (část Mikulovic směrem k Červené jámě pozn. J.P.). Nad nimi se rozkládaly "horní pastviny".
Po roce 1860 byla část dolních pastvin, které rolníci vymýtili, postoupena.
Ve zprávě obecního zastupitelstva Nové Vsi se o kupní smlouvě s A. Köhlerem
ze dne 20.6.1861 uvádí, že pozemek bude bezplatně
odkázán. V dřívějších dobách bývala také pastviště pro kozy
"Ziegenrücke", bohužel neexistuje o tom žádný písemný doklad. Užívání
pastvin bylo v zakládací listině výslovně omezeno: "Co ale se
pastvin týká, jež byla Vám povolena, aby stezkám zvěře neuškodila". Lesy
v tomto kraji byly lesy královskými (Königswalder pozn. J.P.).
Král zde měl rovněž právo lovu a loviště nesměla být krácena. Bylo také
zakázáno pastviny ohrazovat plotem, neboť by to "stezkám zvěře
škodilo". Značné škody páchala černá zvěř a jeleni. Žádný
rolník však nesměl na vysokou zvěř vztáhnout ruku. Za pytláctví hrozil těžký
žalář až trest smrti. "Škodnou" zvěř, jako medvěd, vlk, rys, vrána,
jestřáb nebo liška mohl každý do želez (pasti) a sítě chytit a usmrtit,
nesměl ale použít psa nebo pušku. Za ulovení "škodné" byla
častokrát vyplacena zvláštní odměna. Ze sousedního sasského okresu je známo,
že tam za ulovení jednoho vlka byla odměna korec (měřice= 61,5l) zrní, a za
ulovení staré lišky nebo chycení supa byly vyplaceny dva groše. Poddaným bylo
povoleno chránit své pozemky před divokou zvěří hlídkováním s ohněm, křikem a
bubnováním nebo také za pomoci malých psů. Velcí psy, kteří obíhali kolem
pozemků, museli nosit na krku 5/4 lokte dlouhý klacek, který jim zabraňoval
pronásledovat divokou zvěř. Po změně
rolnického hospodaření, v polovině 19. století, bylo společné užívání pastvin
již zastaralé. Pozemky proto byly rozděleny na parcely a obcí prodány. Tak
vznikly mnohé úzké pruhy polí v nářečí nazývané "Porten". Pruhy
polí "Ziegenrücke", které se táhly od silnice nahoru k Strážnému
vrchu (Wachhübelkuppe), byly přibližně 340 m dlouhé, 10,2 m široké a je jich
plocha měřila cca 3560 m2, neboli 1 1/4 korce (Strichu). Pěstování brambor. V první
polovině 18. století, se zlepšily zemědělské pěstební metody. Ještě dříve,
než král Bedřich II. ve své pruské zemi poručil pěstování brambor, k
zajištění kvalitní a dostatečné výživy pro své vojsko, byla tato hlíza již v
Krušnohoří známa. Vlastivědec Max Wirsing z Wunsiedelu objevil v městském
archivu spis o sporu mezi farářem Keppelem a rolníky z Pilgramsreutu (v
Bavorsku pozn.J.P.). Podle tohoto spisu měl rolník
Rogler z Pilgramsreutu již kolem roku 1640 hlízy brambor, které mu při
návštěvě přivezl příbuzný z Roßbachu u Aše. Již první zkušební sadba přinesla
dobrou sklizeň, a tak se mohl v následujících letech přesvědčit on i ostatní
rolníci o výhodách pěstování brambor. Bedřich II. učí rolníky pěstovat brambory. V roce 1697
bylo v Pilgramsreutu osázeno 640 záhonů, ze kterých bylo tehdy sklizeno
odhadem 200 centů brambor. Spor tehdy vzplál proto, že rolníci sice měli za
povinnost odevzdávat faráři desátek z výtěžku obilí, ale nikoliv z úrody
brambor. Boží muž však žádal desátek i z brambor. Již v roce
1588 sepsal osobní kuchař mohanského kurfiřta, Marcus Rumpold, recepty na
jídla z brambor, kde je nazval vedle chleba, hlavní lidovou potravinou. V
mníšecké kronice se můžeme dočíst, že již v roce 1640 zde byly brambory
pěstovány. Ty sem mohli přinést vojáci, kteří zde měli vojenský tábor. První
brambory dala sázet vrchnost z Červeného hrádku v roce 1717. Rolníci z
počátku převzali pěstování brambor jen velmi váhavě, avšak v následujících
desetiletích se pěstování rychle rozšířilo. Od roku 1764 je prokázáno
pěstování brambor také na rytířském statku v Olbernhau. Sklizeň brambor Pěstování lnu Len býval, spolu z vlnou, počítán mezi hlavní produkty selského
samozásobování. Když výnosy z důlní činnosti poklesly, získalo na významu
punčochářství a tkaní plátna. Proto skoro každý rolník na horách pěstoval
také len. Klimatické
podmínky pro pěstování lnu v Krušnohoří byly obzvláště dobré. Rostlina nemá
ráda příliš teplé podnebí, spíše vydatnou zimní vláhu a hojné dešťové srážky.
Výsev se provádí v květnu. Na ušlechtilé, hustě vedle sebe rostoucí,
blankytné květy byl nádherný pohled. Při větru a za slunečního svitu se mohlo
člověku zdát, že vidí vlnící se horské jezero. Po dobu tří měsíců bylo
potřeba pole pečlivě zbavovat plevele, aby len hustě narostl a zpříma držel,
tím se v rostlině prodlouží a zjemní vlákna. Zralý len bývá asi metr vysoký.
Z modrých květů se vyvinou semenné tobolky velké jako hrách. Při sklizni se
zralé rostliny lnu vytahují ze země i s kořeny (len se trhá, nekosí) a
svazuje, staví se do "mandelů" a několik dní suší. Ve stodole pak
byla stébla suchých rostlin protahována přes asi třicet centimetrů vysoký
hřeben, který byl upevněn na trámu, tomuto se říkalo - drhnutí. Odpadlé
tobolky se sbíraly a uskladnily, ty se později rozevřely a uvolnila se z nich
semena. Ze semen se pak v lněných mlýnech lisoval lněný
olej, který býval neodmyslitelnou součástí kuchyní horalů. Lněný olej se
osvědčil také v lidovém léčitelství, především při onemocnění žaludku a
střev, našel uplatnění i při poruchách trávení. Dnes je nejvíce využíván v
chemickém průmyslu a při průmyslové výrobě barev. Stonky
rostlin pak byly rozloženy na loukách nebo strniscích a vystaveny po dobu tří
až pěti týdnů rose a dešti, někdy byly pokládány do stojaté vody. Tím došlo k
procesu kvašení a odstranění rostlinného lepidla z lodyhy. Tento postup se
nazýval - rosení, máčení. Nakonec se stébla v drtírně (Brechhäusel) usušila
(též "rösch"-křehký), tím byl len dobře připraven k dalšímu
zpracování. Takový "Brachheisln" býval téměř v každé krušnohorské
vsi. Kvůli častým požárům stávaly poněkud stranou nebo na okrajích vsí. V
Nové Vsi stával při staré cestě na Mníšek u "Armenhaus" -
chudobince (nad pozdější hasičskou zbrojnicí, dříve Turnhalle) a v
Mikulovicích u domu čp. 62 Franze Seiferta. Po usušení
pokračovalo zpracování lnu na tak zvané trdlici (Brechen). Svazek lnu se v
dřevěné trdlici na několikrát nalomil, tím se
oddělilo vlákno od suché zdřevnatělé části stonku. Z takto získaného vlákna
se na kmitacím kole odstranily zbytky stonků, čímž se stalo vlákno čisté a
poddajné. Potom následovalo vyvochlování neboli česání. Na česací stolici
byly do prkna zatlučeny železné hřeby, které vytvářely jakýsi kartáč. Na
jedné stolici bylo těchto "kartáčů" několik. Rostlinné vlákno
vzniklé z lýka, se několikrát protáhlo přes železné hřeby, tímto se
odstranily poslední nežádoucí zbytky stonků, zároveň se vlákno narovnalo.
Délka vlákna byla 30 až 80 cm. Hrubá surovina, nazývaná též koudel, se
používala na tkaní hrubých pytlů, jemnější dlouhá vlákna se zpracovávala
předením pro výrobu plátna. Předení lnu
byla zimní práce žen a děvčat. Ty rády zašly s kolovrátkem k sousedům, kde
při vyprávění vesnických novinek jim šla práce lehčeji od ruky. Vedle
kolovrátku stála přeslice, svislá tyč, kolem které bylo ovinuto vlákno tak , že při předení se dalo vlákno lehce rukou
povytahovat. Vřeteno u kolovrátku, bylo uloženo napříč přes podnožku a při
otáčení vrčelo. Vytahovaná vlákna s přeslice se
následně stáčela v jedno pevné vlákno na přízi. Mezi
palcem a ukazovákem nechala přadlena vlákno plynout k navíjecí cívce. Z cívky byla příze z velkou trpělivostí navíjena na vrátek
z kterého se odebírala přadena. Tisíce otáček, by se
napočítalo na jedno přadeno. Do přadena zpracovaná příze, byla základní
surovinou pro tkaní. Na
tkalcovském stavu bylo zhotovováno plátno hrubé (wirchene) a jemné
(flachsene). Utkané plátno se vyvařilo v kotli do
kterého se jako přísada dával popel ze dřeva, pak se plátno vymáchalo. Dále
následovalo bělení na trávníku, kdy se plátno několikrát za den kropilo
vodou. Slunce a voda dodalo plátnu pěknou bílou
barvu. Přidáním barevné vlny (ponejvíce červené nebo modré) vzniklo, ještě
dnes známé červeně nebo modře kostkované ložní povlečení. Staré postupy
pěstování lnu a jeho úprava je zde popsána podrobněji, neboť tkaní či
spřádání lnu přichází po mnoha letech opět do módy. Zde popsaný pracovní
postup není již více jak sto let používán. Po dobu druhé světové války museli
zdejší rolníci len pěstovat, aby tak přispěli k zlepšení zásobování
surovinami. V poslední době se zdá, že zájem o tuto rostlinu a její možnosti
užití opět vzrůstá. Posledních padesát let Od počátku
20. století byla zemědělská činnost stále více racionalizována. Malé plochy
pozemků, místy velmi příkré stráně a chudoba zdejších rolníků tento rozvoj v
horských oblastech zpomalovaly. Ve vsi nebyl do odsunu žádný traktor. První
sekačku koupil, kolem roku 1930, stavitel a zemědělec A. Kaltofen. První vůz
opatřený pneumatikami zhotovil kolem roku 1934 strojník F. Mooz pro rolníka a
obchodníka ze dřevem M.
Eckerta. Ve stejnou dobu si nechal postavit J. Wagner, vůz na seno, opatřený
rovněž pneumatikami od M. Waltra. Ten usnadňoval práci na příkrých a
podmáčených stráních. V obci nebylo ani žádné hospodářské skladiště. Umělá
hnojiva byla drahá a prostředky na hubení plevele zde ještě nikdo neznal. Aby
bylo možno využít slevy s ceny při větších nákupech, byl zde i v sousedních
vsích založen "Spolek malorolníků a baráčníků". Zvěrolékař
sídlil pouze v Olbernhau a Neuhausenu, ve zdejší české hraniční obci nikoliv.
Základní pojmy a postupy veterinárního lékařství však znal téměř každý
zemědělec. Na venkově lidé mnohé znali od svých předků a dokázali toho
využívat jak v lidovém, tak živočišném léčitelství. Často byli voláni i k
naléhavým případům. Nucená porážka krávy nebo dokonce dobytčí nákaza mohla
přivodit malozemědělci velké hospodářské těžkosti. Aby byly zmírněny zlé následky,
byl kolem roku 1880 založen místní spolek pro pojištění hovězího dobytka.
Výše spolkového příspěvku byla stanovena podle počtu pojištěných kusů
dobytka. Členská listina z 11.2.1945 uvádí, že
desetiletá kráva je oceněna 550 RM a pololetní pojistné bylo pevně stanoveno
na 5,50 RM. Pokud částka na pokrytí škody nestačila, byl členům spolku
navýšen zvláštní příspěvek. Neúroda a hladomor Ve starých
zprávách se velmi často hovoří o hladu a bídě v Krušnohoří. Rok 1616
přinesl do Čech, a obzvláště do hor, špatnou úrodu provázenou v roce 1617
velkou drahotou. To se projevilo podloudným obchodem s obilím. Na mnoha
místech nebyl od konce zimy až do nové sklizně ani chleba. Kvůli vytrvalému
suchu nebylo ani dost krmiva pro dobytek. Lidem nezbývalo než porážet svá
domácí zvířata. Válečná vojska neustále táhla přes hory. Vojáci často
zabavili nebo vyplenili i poslední korec obilí. Během válečné zimy 1632/33
vojáci vraždili a kradli všude kam vtrhli, lidem
sebrali i poslední kousek chleba, poslední pytel obilí a zabili poslední
prase. V širokém okolí zavládl hladomor. Vyhublé obyvatelstvo nemohlo odolat
nastupující morové nákaze. Od dubna 1633 zde měl anděl smrti opět bohaté žně. Ze zprávy o
sto let později se dovídáme: "Roku 1746 byla těžká doba, žádný
výdělek a drahé časy. Korec (93,5 litru) zrní stál na začátku roku 3 kopy
(kr.) a později až šest kop. Tak to bylo až do další sklizně. Potom šla cena
dolů až na čtyři kopy. Navíc byla v tomto roce suchá zima, sněhu málo, mráz
snesitelný, duben pak velmi vlhký, ale další měsíce po celý rok suché. Byl
tak velký nedostatek vody, že lidé si svou skromnou úrodu nemohli ani semlít.
Rolníci z venkova vozili obilí ke třem, čtyřem i pěti mlynářům a dávat jim
museli dvojitou měřici (poplatek za semletí). V Ohři, Labi a jiných velkých
tocích bylo tak málo vody, že ani nejstarší lidé to nepamatovali". Vodní mlýn Obzvláště zlý
hladomor byl v letech 1771 a 1773, a jako vždy v bídných časech byla
následkem velká drahota. Chleba se pekl z rozřezaného sena a stromové kůry a
lidé museli jíst i kořínky. Mnoho lidí trpělo hladem. Pod trestem smrti, bylo
zakázáno vyvážet z Čech obilí. A právě v této hladové době byla stavěna
novoveská fara. Dnes už ani nedokážeme posoudit, jak velkou oběť museli
tehdejší lidé pro svůj chrám Páně a k němu patřící faru přinést. Ve starých
letopisech se dočteme o deštivých nebo naopak suchých letech, o vymrznutí
setby, příliš brzy napadnutém sněhu či pozdních oblevách. Také o tom, kdy na
podzim na polích zamrzly brambory a řepa. Jindy zas o tom, kdy v létě kvůli
dlouhým dešťům shnilo seno na loukách. Mlýny bývaly před zavedením parního
stroje a elektrického proudu, poháněny vodní silou. Stávalo se pak, že celé
měsíce nezapršelo, vyschly potoky přivádějící vodu k náhonům a nečinné
mlýnské kameny ztichly. Rolníci,
kteří měli robotní povinnost, museli ještě část své nepatrné sklizně odvádět,
a to buď majiteli pozemků, nebo klášteru či faráři, nebo povinně odprodat. A
to nejen obilí, ale také jiné produkty jako maso, husy, slepice, kachny,
vejce, len a jiné. Nebylo pak co dát na stůl a matky neměli čím nasytit
hladové krky. A když se spotřebovala mouka a šrot, bylo velkým pokušením
použít k semletí osivo. Často bývalo před malým rolníkem těžké rozhodnutí.
Děti plakaly z hladu a chtěly chléb. A tak nejednou bylo ze zrní určeného k
výsevu odebráno v naději, že příští rok přinese dobrou úrodu. Když pak v
takové špatné době nestačilo ani seno na krmení přes zimu, musely být krávy,
jedna po druhé poraženy. Někdy byla taková nouze, že krmivo vystačilo sotva
pro tažná zvířata. V roce 1853
trpělo celé Krušnohoří velkým nedostatkem vody a příštího roku se objevily na
loukách velké travní housenky, které louky zcela zničily. Ke konci června
však přiletěly houfy mořských vlaštovek, které zakrátko housenky
zlikvidovaly. Roky 1834 až
1836 přinesly velmi suchá léta, jaká se v Krušných horách vyskytují velmi
zřídka, letní noci r. 1836 byly velmi chladné zatím co
dny bývaly horké. Zima 1836/37 se vyznačovala neobyčejným množstvím sněhu a
velkými bouřemi. Dne 6.7.1835 se přehnalo přes N.
Ves strašlivé krupobití, které zničilo celou úrodu. Roku 1842 bylo suché
počasí, které mělo za následek menší výnosy a tím velkou drahotu. O deset let
později opět zavládla velká bída a hlad. Z dobročinné sbírky získala Nová Ves
ke zmírnění nouze 6 korců pšenice, 40 korců žita, 30 korců ječmene, 4 korce
hrachu, 10 korců brambor, 4 korce ovsa, 1 korec čočky a velké množství
brambor na sadbu (1 korec = 93,5l). Také zima 1853/54 nebyla moc příznivá.
Korec žita se tehdy prodával za 15 zlatých, pšenice za 16 zl., ječmen za 9
zl., oves za 7 zl. a brambory za 4 zl. Denní mzda v oné době činila 36
krejcarů a celodenní strava. Ke zmírnění
bídy zřídil tehdejší c.k. okresní hejtman Johann
Tschary sbírku, která nesla název "Alžbětin-pomocný fond", výnos
sbírky byl uložen u Pražské spořitelny, aby byl zúročen. Z těchto úroků byly
poskytovány malým rolníkům bezúročné zálohy na nákup náčiní, osiva a podobně.
Kromě této pomoci dostali obyvatelé také chléb (ten byl pečený z ječmene),
hrách a brambory, které si rozdělili. Na jaře roku 1854 byly rozděleny
brambory na sadbu, bohužel 28. června v 10 hodin večer přišlo hrozné
krupobití, které celou úrodu zničilo, tím nedostatek a bída ještě vzrostla.
Po tomto následovala mimořádně studená zima 1854/55. Okresní hejtman zaslal
ubohým obyvatelům jako pomoc 200 zlatých a právě tolik i kníže Ferdinand z Lobkovic. Neznámý
dobrodinec věnoval biskupské konsistoři obligace (dluhopisy) v hodnotě přes
500 zlatých s 4 1/2 % zúročením, pro Ústav pro chudé, Litoměřické diecéze.
Dvě obligace (č.137) byly dne 22.4.1855 pro tento
účel doručeny duchovním v Malém Háji a v Nové Vsi, "aby tyto
obligace vytvořily zvláštní fond a z nich navýšený úrok, každoročně od
15.12.1854, se zřetelem na posudek duchovního a za pomoci starosty obce mezi
ubohé a trpící rozdělen má býti". O velké bídě a nouzi v roce
1854 vyprávěly ještě naše babičky. Tehdy strašně trpěli lidé i dobytek. Když
bylo spotřebováno veškeré krmivo, byl dobytek krmen slámou z doškových
střech. Poslední kráva jež přežila zimu, byla
počátkem jara tak slabá, že už nemohla ani stát. A tak jí naložili na dřevěné
sáně a vytáhli z chléva na první jarní pastvu. Kam až mohla dosáhnout,
škubala si stébla trávy. Tak byla stále dál popotahována, až se pomalu opět
zotavila. V roce 1860
byly ceny hlavních životních potřeb následující: obilí - 1měřice(61,5 litru)
3zl. 24kr., brambory - 1měřice 1zl. 16kr., mléko - 1máz 8kr., máslo - 1libra
50kr., sýr - 1libra 10kr., hovězí maso - 1libra 12kr., seno, jetel, otava -
1cent 1zl. 48kr., palivové dřevo-tvrdé - 1sáh 8zl., měkké - 6zl. 10kr., plat
za odvoz 1sáhu a míle - 1zl. 93kr., uhlí - 1cent 26kr., dřevěné uhlí -
1kubická stopa 10kr., cihly - 1000ks. 19zl., prkna - 1kopa 12zl. 41kr.,
šindele - 1kopa 1zl. 80kr. Mzda:
služebnictvo (čeleď), kromě ubytování a stravy ročně pro čeledína v penězích
55zlatých pro děvečku 40 zlatých. Ve zprávě z
roku 1863 farář o úrodě uvádí: "pro velké sucho téměř nulová,
ani nejstarší lidé nepamatují tak málo sena a otav. Jaro roku
1867 bylo obzvláště studené, sníh padal ještě od 23. do 25. května. Korec
obilí se prodával od devíti do deseti zlatých, a i práce dřevosoustružníků se
úplně zastavila. Všude panovala hořká bída. V období I.
světové války uskutečnily nepřátelské mocnosti hospodářskou blokádu Německa a
Rak.-Uherska. V roce 1915 byla proto mouka a chleba
na příděl. Každá osoba obdržela 1kg chleba, 470g žitné a 500g pšeničné mouky
na týden. Léto 1915
bylo velmi suché. Nebyly téměř žádné brambory a i obilí se sklidilo mnohem
méně. A tak se stalo, že na jaře 1916 byla na mnohých místech velká bída.
Předejít této situaci měla na podzim 1915 evidence zásob brambor a na jaře
1916 povinná dodávka za stanovenou cenu 9 korun za cent. Denní příděl pro
jednu osobu činil 500g. Na volném trhu se prodával cent brambor za 16 až 24
korun. Na příděl byla rovněž řepa a tuřín. Těžce pracující dostávali půl
chleba týdně navíc, avšak se zhoršující se situací v zásobování, byl tento
příděl na jaře 1917 zrušen. V této době kvetl černý a směnný obchod. Farář
podává zprávu o tom, jak lidé chodili široko daleko, aby si pro sebe opatřili
pšenici, žito či ječmen. Jako směnný prostředek sloužily horalům hlavně
borůvky, maliny a také houby. Když si pak
Uhersko v roce 1917 ponechalo celou svou sklizeň jen pro sebe a když ani
čeští rolníci skoro nic nedodali, situace v zásobování se ještě více
zhoršila. Příděl 1,26kg chleba a 500g mouky týdně nebylo možno již dál
udržet. Na místo kuchyňské mouky se používala kukuřičná a kukuřičná krupice.
Od dubna 1918 byl příděl již jen 1/2 chleba týdně. Z Německa přicházela jen
krmná řepa a sušená zelenina. Až do konce války zůstala situace v zásobování
napjatá. Monarchie
byla rozbita, avšak nové obchodní aktivity se ještě nemohly rozvinout. Chleba
se dal koupit volně, pokud si pekař opatřil na černém trhu mouku. Cena chleba
byla pět korun, ale na jaře 1920 se prodával už za sedm korun. Pšeničná mouka
se prodávala od jedenácti do dvanácti korun za kilogram. Zároveň se každý
měsíc zvyšovaly mzdy, což vedlo k rychlé cenové inflaci. Dělník, který
pracoval před rokem 1918 na stavbě dráhy vedoucí údolím Svidnice, měl hodinovou mzdu čtyři marky, to odpovídalo o něco víc
než jedné rakouské koruně. Po roce 1923
se začala hospodářská produkce měnit, změnily se hospodářské postupy, byly
zavedeny vědecké metody pěstování, výzkum osiva a výrazně vzrostlo využití
strojů. Zlepšilo se skladování a přepravní kapacity. Zde na horách
proběhl tento rozvoj pomaleji. Kolem roku 1880 se začala zakládat rolnická
družstva, jejich smyslem bylo společně čelit různým neštěstím a pohromám,
které postihly jednotlivce, například při úrazu, požáru, epidemiím, živelným
pohromám a podobně. Dříve pro jednotlivce, tak obávané strašidlo hladomoru,
bylo společným osudem zažehnáno. Přesto býval hlad a bída v mnohých rodinách
stálým hostem, to když živitel rodiny byl bez práce, matka nemocná nebo když
bylo nutno nasytit příliš mnoho dětí. Na podzim
roku 1929 propukla světová hospodářská krize a mnoho lidí tehdy přišlo o
práci. Podpora byla "k žití příliš málo a k umírání příliš mnoho".
V mnoha rodinách zavládla opět hořká bída. V letech II.
světové války fungoval pro potraviny a zboží denní potřeby, řízený přídělový
systém. Příděl se prováděl prostřednictvím potravinových lístků a odběrových
poukazů na výrobky denní potřeby. Průmysl, řemeslníci a zemědělci museli včas
a podle plánu vyprodukovat své zboží a za přesně určené ceny je odvádět do
státních sběrných středisek. Totéž platilo pro finální maloobchodní ceny.
Provinění proti předpisům bylo tvrdě trestáno. Tak se stávalo, že v mnohých
rodinách, především v prvních letech války, se snědlo více masa, salámu,
másla a sýra než v dobách míru. Stav zásobování potravinami se od roku 1943
pomalu a později rychle zhoršoval. Telefonní spojení První plány
na vybudování veřejné telefonní sítě pro horské obce pocházejí již z r. 1911.
Nová Ves se tehdy měla podílet na stavebních nákladech částkou 1 300 korun.
Projekt i podíl na nákladech byl odmítnut s odůvodněním "...
že, neexistuje žádná potřeba". Krátce po
válce byl tento projekt předložen znovu. Předpokladem pro napojení byla
povinnost obce, podílet se 50% na nákladech. Obec jakýkoliv finanční
příspěvek opět odmítla. Ministerstvo pošt v dopise z 25.6.
1922 odpovědělo, že na základě tohoto odmítnutí se telefonní vedení
stavět nebude. Toto nevyhovovalo zase obecní radě. Celkové
náklady na 21,018 km dlouhý úsek z Horního Litvínova měly dosáhnout pro
následující dílčí úseky tyto částky:
Dodatečně
bylo nutno ještě uhradit lokálnímu telefonnímu úřadu za zřízení veřejné
hovorny 2 500 korun. Na návrh
řídícího učitele R. Seiferta bylo vyvoláno jednání se sousedními obcemi H.
Sv. Kateřiny a Brandov. Po delším smlouvání došlo k dohodě na následujícím
rozdělení podílu na nákladech. Nová Ves 10 000 korun, H. Sv. Kateřiny 15 000
korun a Brandov 30 000 korun. V debatě obecní rady měli námitky proti plánu
především představitelé rolníků, argumentovali tím, že sloupy vedení budou na
polích překážet při hospodaření. Řídící Seifert připomenul členům rady úraz,
ke kterému došlo před rokem a po němž zemřelo dítě jenom proto, že nemohl být
včas přivolán doktor. K této události připojil ještě následující památná
slova: "Pánové, kdyby zítra Vaše dítě postihlo neštěstí a se
zlomenými kostmi zůstalo ležet na poli, jak rychle sem dostanete doktora? To
musí někdo běžet do H. Sv. Kateřiny nebo Vy musíte rychle zapřahat a vzít
sebou ještě jednoho rychlého koně pro doktora. Než tento dojede, mohou
uběhnout hodiny a poraněný může i zemřít. Kdybychom mohli zavolat telefonem,
dal by se možná tento život zachránit. Vaše rozhodnutí se může stát
záchranou, jeho odmítnutím se stanete vrahy svých dětí". Ledy
byly prolomeny. Usnesení pro připojení obce na veřejnou telefonní síť bylo
jednohlasně přijato. Instalace
vedení byla provedena v letech 1924 až 1925. 29.2. 1930
požádala obecní rada o prodloužení vedení přes obec až k říšské hranici.
První privátní telefonní spojení měla továrna na dřevěné zboží H. Seiferta.
Brzy následovali všichni větší dřevovýrobci a nakonec také řemeslníci a
obchodníci. Obec Malý
Háj-Rudolice se tehdy odepřela podílet na nákladech a nebyla tudíž připojena. Zavedení elektrického proudu. Tak jako dnes
se vedou diskuse o využívání a rozšiřování elektřiny, tak tomu bylo i na
přelomu 20. století. Mnohé argumenty jsou podobné, ale mají různé příčiny.
Vždyť už dříve, především starší lidé varovali před tímto "čarodějským
dílem"; dnes jsou to naopak mladí lidé, kteří takto označují produkci
elektřiny z atomových elektráren. Před sto lety bylo argumentováno tím, že
novým druhem energie (elektřiny) "začne světlo", dnes vytýkají
zastánci atomové energie svým odpůrcům totéž, že odmítnutím "světlo
skončí". Nechceme se zde vměšovat do názorového sporu kolem nejlepšího
způsobu výroby elektrického proudu, je ale nesporné, že objevem elektřiny,
byla otevřena nová kapitola dějin lidstva. Po celá
staletí sloužila jako zdroj světla v domácnostech lojová svíce, svíčka, louč
či petrolejová lampa. Wilhelmína Seifertová, narozená v roce 1896, vyprávěla
o tom jak její matka, ještě jako dítě (kolem roku 1850), musela svému otci,
který byl dřevosoustružníkem, svítit při práci loučí (borové dřevo nasycené
pryskyřicí). Aby si lidé přilepšili malým vedlejším příjmem, byly v mnohých
rodinách vyráběny a prodávány louče z bukového dřeva. Objevem
petrolejové lampy bylo dosaženo značného pokroku. Lampa měla lepší svítivost,
hořela déle a byla mnohem bezpečnější než otevřené světlo. Tuto lampu
vynalezl přírodovědec Benjamin Silliman v roce 1855. V domácnostech horníků
hořely také karbidové lampy. Takové používali horníci při své práci v šachtě. Až do konce
19. století byla ve zdejším kraji k dispozici pro řemeslnou výrobu toliko
vodní kola a turbíny využívající vodní sílu. Na prahu století dvacátého
vstoupila do Krušnohoří také energie parní, která našla uplatnění hlavně v
továrnách vyrábějících dřevěné zboží. Jen o něco později byly budovány první,
uhlím vytápěné elektrárny. Už v roce
1900 se zabýval zdejší obecní úřad otázkou zavedení el. proudu
do obce, tehdy rozhodl"žádné elektrické světlo nezavádět". Bývalá elektrárna v H. Jiřetíně Když byl H.
Jiřetín napojen na železniční trať vedoucí z Chomutova do Podmokel
(Bodenbach), mohla být v blízkosti místní železniční stanice postavena elektrárna
využívající hnědého uhlí z mosteckého revíru. Dostavěna byla v roce 1908 a
již o rok později bylo zahájeno jednání o případném napojení horských obcí N.
Vsi v Horách, H. Sv. Kateřiny a Brandova. Novoveský starosta dostal nabídky
od několika elektráren. Do užšího výběru se dostaly elektrárny v H. Litvínově
a H. Jiřetíně. Při jednání o smlouvě byl H. Jiřetín vstřícnější. Jedním z
hlavních bodů smlouvy, bylo ujištění obecního zastupitelstva z H. Jiřetína,
že nebudou v budoucnosti podniknuty žádná kroky k připojení osady Mariánské. údolí, patřící pod správu N. Vsi, k H. Jiřetínu. Po předběžné
poradě v obecním zastupitelstvu svolal starosta Walter v roce 1911 k tomuto
tématu veřejné shromáždění, které se sešlo v hostinci "Heimat" v
Mikulovicích. Úředník elektrárny podal podrobnou zprávu o připravovaném
záměru a informoval také o plánované trase vedení. Toto vystoupení nebylo
přijato pouze kladně, bylo také hodně pochybování a skepse, nakonec přece jen
převládla podpora projektu. Většina vlastníků domů a řemeslníků se záměrem
souhlasila. Podobný průběh měla shromáždění v H. Sv. Kateřiny a Brandově.
Malý Háj napojení odmítl. Elektrické
vedení mezi jednotlivými osadami bylo postaveno v letech 1911/12. Dne 1.července 1912 byly práce v podstatě ukončeny a obce
N. Ves a Mikulovice připojeny na elektrickou síť. V tehdejší
době nebyla povinnost nechat dům připojit k elektrické síti, a tak agitátoři
připojení neměli žádnou snadnou úlohu, leckde naráželi na odmítnutí. Ti co váhali s připojením byli později
ve svých výhradách utvrzováni, to když elektrický zkrat způsobil požár a celá
stavení lehla popelem. Někteří majitelé nechali své domy připojit až mnohem
později, například dům čp. 150 v r. 1938 a čp. 47 v roce 1939. Ve většině
domů bývala dříve pouze obytná kuchyň osvětlená jednou žárovkou a proud mohl
být odebírán často jen z jedné zásuvky. Mnozí výrobci hraček a soustružníci,
ale také větší rolníci, si nechávali do svých dílen a stodol zavádět motorový
proud. Většina nožních soustruhů zakrátko dosloužila. Jejich vřetena byla,
tak jako kotoučové pily, vrtačky, hoblice, brusky a jiné poháněny pomocí
převodů jedním elektromotorem. Nyní bylo možno pracovat více účelně a s menší
námahou. Smlouva na dodávku el. proudu byla
uzavírána na dobu 25 let. Elektrifikace v Hoře Sv. Kateřiny Zásobování vodou - vodovod. "Voda je
život", tato moudrost platila od ne paměti." Když počátkem
16. století vznikala osada "Rottendorf", mohl jako zdroj vody pro
dolní část osady sloužit potok "Dorfbach" protékající vsí, ostatní
usedlosti si musely hloubit vlastní studny. Jak se časem obec, díky novým
osadníkům rozšiřovala, nebylo již možno aby si každý vyhloubil svou vlastní
studnu, jednak proto, že na svém pozemku žádný vhodný pramen neměl a nebo, že již poblíž byla studna sousedů.
"Vodní právo" patří k nejstarším zákonům. Práva na řeky, potoky či
prameny byla přesně stanovena, stejně tak jako využívání vody z těchto
zdrojů. Studny v obci
byly napájeny zejména z povrchových zdrojů a proto
byly závislé na vydatnosti atmosférických srážek. Při déle trvajícím období
sucha, některé studny dočasně i vyschly. A tak bylo nutno stále znovu a znovu
kopat a hledat vzácnou tekutinu v místech, které určil proutkař. Celé týdny
trvalo než se konečně v deseti nebo dvacetimetrové hloubce dosáhlo vodonosné
podzemní vrstvy. Mnohdy bylo veškeré úsilí marné. Dnes si už ani nedokážeme
představit co námahy a dřiny bylo nutno vynaložit k získání této vzácné
tekutiny, jakou je obyčejná voda. Kolem roku
1820 hodlal obchodní rada Ernst Mauthner postavit v Mariánském údolí přádelnu
bavlny. Za tímto účelem získal právo na odebírání vody z lobkovických lesů, a
to z lesních parcel č. 1340, 1341a 1351 nacházejících se na mikulovické
pláni, jakož i z rybníků na parcelách č. 1353 a 1357, toto právo si nechal
zaregistrovat. Jedno, pro
tehdejší poměry zvláště pokrokové zařízení, je třeba připomenout. Majitel
panství, kníže Lobkovic, nechal totiž pro své lesní dělníky, k jejich domům v
Mikulovicích - Ratschi,, položit vodovodní potrubí,
a to v době, kdy mnohá německá města takové hygienické zásobování vodou ještě
neznala. Pramen se
nacházel za "Vogelherd", na lesní parcele č. 467/3, jež byla
majetkem Lobkoviců na panství Nové Sedlo - Jezeří. Voda z pramene byla vedena
dřevěným potrubím až ke kraji lesa, kde byla zachycována do sběrné nádrže
(rezervoáru). Odtud vedlo potrubí k domům dělníků příčně přes mikulovické
pastviny k pozemku E. Thiela čp.119, kde se trasa
rozdělovala k domům E. Thiela, F. Gutsmanna, A. Seiferta, E. Ullricha a k
hájovně lobkovické lesní správy na Ratschi. Druhý rozdělovač vody se nacházel
za mikulovickými pastvinami nad Eckertovým polem. Na tuto větev byl napojen
dům E. Mosera, E. Köhlera, E. Ullricha, E. Thiela, W. Seiferta a O.
Tropschuga. Vodní právo
bylo zdůvodněno a popsáno ne jako věcné břemeno (stálé břemeno věcné), ale
jako kdykoliv odvolatelné. Za odběr vody
musel každý, kdo byl samostatně napojen, zaplatit ročně nájemné dva zlaté.
Dřevěné potrubí si musel každý uživatel na vlastní náklady, od vodojemu, přes
pole až k domu, položit a udržovat sám. Vodu z vlastních pozemků u
"Vogelherd" si bral pro svou zemědělskou a hospodskou činnost také
Jos. Thiel (hostinec "Heimat). Přívod vody pro něj, zůstával věcným
břemenem pro usedlosti A. Ullricha a Maxe Köhlera. Dne 6. 9.
1908 odsouhlasila obecní rada na svém zasedání, většinou hlasů, záměr
starosty obce Ant. Eckerta, na vybudování centrálního zásobování vodou. Voda
měla být odebírána z pramene "Frischen Brunnen", jež ústí do
"Flössteich" (Dřevařský rybník). Po delší debatě bylo starostovi
uloženo požádat knížete Zdenka Lobkovice o povolení využití vody z tohoto
pramene. Poté co kníže dal ke stavbě souhlas, byl dne 16. května 1909 pověřen
ing. Niklas z Teplic vypracováním technického odborného posudku a předběžného
rozpočtu. Obojí bylo předloženo obecní radě 28. srpna 1910, odhad nákladů
činil 88 370 korun. Celá záležitost se stále protahovala, až nakonec při
svolaném shromáždění obyvatel obce, bylo pro napojení na vodovod pouze
sedmnáct majitelů usedlostí. Celý projekt byl proto usnesením ze dne 28.11.1911, především kvůli nehospodárnosti, ukončen. S
tímto, ale nesouhlasil okresní hejtman z Mostu a obecní rada musela, ač z
nechutí, převzít záležitost zpět. Mezi tím I.světová
válka smetla plán ze stolu. Projektem se
začalo obecní zastupitelstvo zabývat až po roce 1923. Z podnětu zastupitelů
Ed. Kaltofena a Bruno Waltera bylo 18. 7. 1925 rozhodnuto požádat o subvenci
také lobkovickou lesní správu a sjednat cenu za jakou bude voda dodávána.
Knížecí správa byla v roce 1926 ochotna, za jednorázovou sumu 71 000 korun
potřebnou vodu z pramenů u "Frischen Brunnen" poskytnout. Obec
považovala částku za příliš vysokou, o rok později, ale musela v nájemní
smlouvě souhlasit s 80 000 korunami. Přepracováním původních plánů byl
pověřen ing. Rumpel z Teplic. V následujících letech se záležitost vodovodu
opět dále vlekla. Již před
rokem 1914 se hovořilo také o projektu vodovodu pro Horní Jiřetín, i zde měl
sloužit jako zdroj vody "Frischen Brunnen". Vypuknutí I. světové
války tento záměr rovněž zhatilo. Hornojiřetínské údolí získávalo později
vodu z horských strání nad "Grundschänkem" a z okolí "Reimacher"
odkud byla voda ze sběrné nádrže vedena do obce. Pramen "Frischchen Brunnen" Po anšlusu v
r. 1938 byl zvažován také plán na napojení se k německé Nové Vsi
(Deutschneudorf). Jednání o tomto plánu skončila neúspěšně. Deutschneudorf
nechala v roce 1941 vypracovat projekt jiný. Podle tohoto projektu by byla
voda jímána ze tří pramenů poblíž "Rainflussels" a podél
"Strutenbachu" vedena do Deutschneudorfu. Ani tento záměr se kvůli
II. světové válce neuskutečnil. Na základě
starého novoveského projektu byl v roce 1962 vypracován projekt nový. Zdrojem
vody se stal "Frischen Brunnen". Od roku 1965 jsou Mikulovice a
Nová Ves napojeny na centrální vodovod z kterého
odebírají kvalitní pitnou vodu. Franz Loos
starší, který v N. Vsi po válce ještě žil, píše:...že,
vodovodní potrubí vede od Frischen Brunnen přes Kreuztor k Vogelherd a zde
ústí do vodojemu postaveném na kraji lesa. Odtud pak vede hlavní rozvod do
obce. Místní kanalizace. Když se po I.
světové válce připravoval projekt veřejného vodovodu, upozorňoval okresní
úřad též na nutnost kanalizace. Po dlouhých kontroversních debatách rozhodla obecní
rada o zadání a vypracování projektu, tímto byl pověřen ing. B. Starrach z
Mostu. Počátkem roku 1932 byl projekt stavby vyhotoven, odhad nákladů dosáhl
500 000 Kč. Úhrada nákladů měla být placena z půjček, zvýšením obecní daně a
poplatků za užívání kanalizace. I přes tyto vysoké finanční nároky práce na
detailech plánu pokračovali dál. První úsek kanalizace měl vést od Panského
rybníka (Herrnteich) k farnímu úřadu a druhý úsek od cesty na Strážný vrch
(Wachhübelweg) ke škole. Po dalších
jednáních oznámil starosta na zasedání dne 18. 7. 1936, že subvence byly
schváleny a projekt může být realizován. Obecní rada však toto, vzhledem k
špatné finanční situaci, pokládala za neúčelné a obávala se nadměrného
zadlužení. Po anšlusu
byl tento projekt, spolu s vodovodem, považován za neodkladnou záležitost.
Vypuknutím války však skončily i tyto plány v šuplíku. Realizace, se
záměr vybudovat místní kanalizaci dočkal po více jak padesáti letech, hlavní
trasa kanalizačního potrubí byla v N. Vsi dokončena v letech 1991/92. Na
místě kde dříve stávala továrna na dřevěné výrobky
H. Seiferta čp. 80 stojí dnes, v bezprostřední
blízkosti hranice, malá čistička odpadních vod, z které odtéká vyčištěná voda
do potoka Svidnice. V obecní
části Mikulovice bylo započato s kladením kanalizace v roce 1992. Čistička
byla postavena na louce přímo pod Starým kopcem (Alter Berg). Dostavěna byla
v r. 1994 a jako odtok je využíván potok "Ruttenbach". Správa obce Nová Ves v Horách.
Do roku
1850 byla správa obce pod dohledem rychtáře a obecní rady. Toto
"vedení" bylo v podstatě prodlouženou rukou vrchnosti, je jíž příkazy vykonávalo. Prvním,
nám jménem známým rychtářem v Rottendorfu (N. Vsi), byl v roce 1564 Ernst
Braun von Wischnitz. V kostelní kronice je jako rychtář v roce 1774 zapsán
Johann Anton Säufert. V roce 1777 tuto funkci vykonával Fr. V. Grumptmann a
radní Fr. Rosenkranz; v Mikulovicích byl v tom samém roce rychtářem Jakub
Thiel a jako rada jmenován Fr. Kaltofen. Dvorní dekret
z 18. září 1784 nařizoval rozdělení katastrů obcí, které byly do této doby
pod panskými rychtáři, na menší osady, které se pak
mohly sdružovat s obcemi kde byly rychtáři voleni.
Revoluční rok 1848 přinesl velké změny také v Rakousku-Uhersku. Zákon o obcích
ze 17. března 1849 ("svobodná obec je základem státu") umožňoval od 23. srpna 1850 poprvé
přímou volbu starosty obce a obecního zastupitelstva, ne však všeobecné
hlasovací právo. Toto právo bylo vázáno na příjmy (samotné hlasovací právo
znalo ještě "daň pěti zlatých" - Fünfguldenzensus), to znamenalo,
že volit mohl jenom ten, kdo zaplatil minimální roční daň pěti zlatých.
Teprve v roce 1906 se vídeňská Říšská rada usnesla na zavedení všeobecného
hlasovacího práva pro všechny občany, 26. ledna 1907 byl zákon předložen
císaři ke schválení. Císařským
listem z 20. října 1860 bylo historické právo všech zemí koruny i samotné
právo státních příslušníků před zákonem uznáváno zavedením konstituční formy
vlády. Obce tímto
získaly autonomní správu svých záležitostí pod vedením starosty a rady kterou si občané sami zvolili. Starostové obce.
Tento úřad
v N. Vsi vykonávali:
Obecní rada v N. Vsi.
Z
protokolárních knih Obecní rady se dozvídáme nejen složení těchto rad, ale i
jiné zajímavé informace. V roce
1900 zasedali v Obecní radě: Ant. Eckert, Ant. Mooz, Ant. Thiel a zástupce
správce panství Jezeří, hajný Fr. Stradal. Členy obecního výboru byli: Ed.
Kaltofen, Fr. Neubauer, Ferd. Neubauer, Fr. Schmotz, Ferd. Seifert, Ignaz
Seifert, Jos. Seifert, Max Walter. První
obecní volby po vzniku ČSR se konaly 15. dubna 1919. Poprvé měly hlasovací
právo také ženy. Do voleb v naší obci šly čtyři strany. Z 937 oprávněných
voličů, odevzdalo své hlasy 870, z těchto bylo 11 hlasů neplatných. Německá
sociálně-demokratická strana (DSAP) získala v těchto volbách 471 hlasů a 13
mandátů, Německá jednotná strana 195 hlasů a 6 mandátů, Svaz rolníků (Německá
občanská strana) 84 hlasů a 2 mandáty a Německá křesťansko-sociální lidová
strana 108 hlasů a 3 mandáty. Sociální demokraté, jako nejsilnější strana v
obecní radě navrhovali na místo starosty Jos. Eckerta, ten byl také většinou
hlasů obecního zastupitelstva zvolen. Po nových
volbách v roce 1921 zasedl v Obecní radě: Fr. Thiel -
I.místostarosta a Max Thiel - II.místostarosta. Dalšími členy v Obecní
radě byli: Jos. Eckert, Jos. Fuchs, Jos. Hujer a Lud. Ullrich. V této
neklidné poválečné době se znovu začala projevovat dlouho existující rivalita
mezi N. Vsí a Mikulovicemi. Mikulovice se chtěly stát samostatnou obcí a
oddělit se od N. Vsi. Touto záležitostí se dokonce zabývala Zemská správa v
Praze. Po projednání na Zemském úřadu a s odvoláním na obecní uspořádání,
obecní zastupitelé žádost na svém zasedání 13. května 1922 zamítli (14 hlasů
bylo proti odtržení, 5 hlasů pro a čtyři zastupitelé se hlasování zdrželi). Do voleb
obecní rady, které se konaly 23. května 1923, nabídly své kandidáty jen dvě
politické strany, Německá sociálně-demokratická strana a Německá
křesťanská-sociální lidová strana. Starostou byl zvolen Jos. Walter. Při
obecních volbách v roce 1929 byl starostou zvolen opět Jos. Walter, I.místostarostou L. Ullrich a II.místostarostou A.
Kaltofen. Při revizi
účtů obecního rozpočtu pro rok 1929 byly zjištěny nesrovnalosti, které
nakonec vedly až k rozpuštění rady a k novým volbám, které proběhly 27. září
1931. Pod dohledem zástupce okresního úřadu z Mostu se 25. října konala volba
starosty a jeho dvou zástupců. Většinou hlasů byl starostou zvolen Albin Kaltofen, I.místostarostou L. Ullrich a II.místostarostou
Alois Kaltofen. Obecní
volby plánované na rok 1937 byly českou vládou stále odkládány, nakonec se
konaly až 12. června 1938. Byly to volby ještě demokratické, svobodné a
tajné. Konfrontace
mezi Čechy a Němci rozdělila obě národnostní skupiny již tak silně, že
volební seznamy předložila voličům jen Sudetoněmecká strana a sociální
demokraté. Všechna ostatní seskupení by beztoho neměla žádnou vyhlídku na
zvolení. Sudetoněmecká
strana získala ve volbách 871 hlasů, tím se zmocnila 21 mandátů v Obecní
radě, Německá sociálně-demokratická strana obdržela 148 hlasů a 3 mandáty.
Starostou byl zvolen Max Seifert ze Sudetoněmecké strany (SdP). Obecní úřad - kancelář.
V
dřívějších dobách bývala kancelář v domě starosty. Jak se obec postupně rozšiřovala a obecní zastupitelstvo bylo početnější, bylo
potřeba pro jednání získat větší prostory. V roce
1926 obec odkoupila od Ant. Ullricha za cca 57 000 korun dům čp. 197 u
bývalého pekařství E. Moose. Po přestavbě zde sídlil Obecní úřad a pošta. Do
roku 1995 byl tento dům využíván jako mateřská školka. Český Obecní úřad se
nachází v domě čp. 33, patřící dříve (před r.1945)
Německé úvěrové bance, Poštovní úřad je umístěn v bývalé Neubauerově vile čp.
14. Obecní strážník.
O
dodržování veřejného pořádku v obci se staral obecní strážník. V posledních
letech monarchie tento úřad v obci vykonával Wenzel Bergner. Po skončení I.
svět. války bylo toto místo svěřeno Fr. Waltrovi
staršímu a po jeho odchodu na odpočinek jej vystřídal ve funkci obecního
strážníka jeho synovec. Kromě
povinností vyplývajících z tohoto úřadu, vykonával strážník také funkci posla
(doručovatele) úředních zásilek. Obecní
strážník se ve své době těšil velké úctě a respektu. K tomu mu dopomáhala
také uniforma a šavle, kterou si připínal při služební pochůzce. K jeho
služebním úkolům patřila i deportace tuláků, či zlodějů do obecní šatlavy. O
tom vyprávěl E. Seifert následující příhodu: "Jednou, ještě jako kluci, jsme
cestou domů ze školy doprovázeli obecního policajta, byl opilý na mol a vedl rozedranýho žebráka bez domovského listu do
"Spackkammerle" (takto bylo nazýváno v lidové mluvě místní vězení),
které bylo v chudobinci na mníšecké cestě. Zanedbaný a zapáchající muž byl
velice prohnaný a lstivý, předstíral únavu a přitom se pokoušel utéct. Když
jsme se blížili k odbočce z obecní silnice na mníšeckou cestu, žebrák, že už
prý dál nemůže. Policajt mě řekl, abych došel do Körnerovy hospody a půjčil
si tam trakař. Přivezl jsem povoz a delikventa jsme do něj naložili, posadil
se ale tak, že se mohl okamžitě zvednout. Když pak projížděli zatáčkou,
trakař na hrbolaté cestě zadrncal, chlap toho využil, hbitě seskočil z
trakaře, kopl policajta a jak srnec běžel směrem k
Mníšku. Marné bylo volání k zastavení, ani prosby nepomohly, chlap
policajtovi zmizel. Já pak musel odvést trakař zpátky, policajt Walter pil
kořalku a všichni jsme byli nespokojeni jak celá
událost skončila". Vedle
místních zájmů příslušného obecního strážníka, měla od roku 1919, na starost
státní veřejný pořádek, četnická stanice v H. Sv. Kateřiny. Staré soupisy daní a katastrů.
Handfest z
r. 1564 uvádí jména prvních 48 osadníků Rottendorfu, neříká ale, nic o
početnosti jejich rodin. Můžeme připustit, že včetně čeledínů, děveček a
dětí, mohlo u jednoho stolu a pod jednou střechou přebývat 5-6 osob, to by
odpovídalo cca 250 až 300 obyvatelům. Soupis "duší" z r.
1651.
Nařízením
(patentem), vydaným pro České království 4. února 1651, panovník ukládá
provést soupis všech obyvatel dle víry, aby bylo možno zkontrolovat, kolik
poddaných se díky mnohým opatřením protireformace podařilo přimět k návratu
ke katolické víře. Děti ve věku pod 12 let, tehdy věk "zpovědi schopných", nebyly registrovány. V tomto
soupisu nejsou Nová Ves ani Mikulovice zaznamenány. Daňový soupis z r. 1654.
Tři roky
po skončení třicetileté války, žádal císař Ferdinand III. od Českého zemského
sněmu vedle pivní daně, ještě značnou peněžitou částku - 200 000 zlatých.
Kvůli jeho bojům v Uhersku, budování opevnění Prahy a jiným výdajům navýšila
se tato částka v roce 1652 úhrnem na 450 000 zlatých. Aby si stavové
zachovali svou daňovou svrchovanost, pohotově vysvětlili nutnost rozšíření
poplatků na poddané. To bylo
podnětem k vyhotovení daňového soupisu, seznamu všech poddaných Čechů
podléhajících daním. Zemský sněm zplnomocnil dvanáctičlennou hlavní komisi,
složenou ze tří představitelů vyššího duchovenstva, panského stavu,
rytířského stavu a měšťanů. Podle pokynů této komise měly "subdelegované
komise" vyhotovit seznamy všech poddaných. Pro práci komise byly vydávány
podrobné instrukce. Ve většině případů bylo jednání úředního komisaře berního
úřadu i v německých krajích vedeno výhradně česky. Proto byla jména hospodářů
počešťována, ačkoliv se jednalo o německé rodiny. Z dokladů předků a dvorních
a rodinných událostí lze toto bezpečně doložit. Na základě
usnesení zemského sněmu byl pokládán za:
Velmi brzy
se však ukázalo, že výběr daní podle tohoto soupisu je nespravedlivý, na což
upozornil i "vizitor" ve své zprávě pro Zemské zastupitelství z 11.
ledna 1656. Podle jeho názoru by se měly"vyloučit hony polí jako vyměřovací základ
daně pro usídlence, poněvadž se v nížině 60, 50 i 40 strychů za takové
počítá, kdežto na vrchovině 40, 30, 20 ba i jen 15 strychů, mimo to bývá půda
rozdílné jakosti". A jelikož nedošlo k sjednocení
názorů, zůstalo u mnoha nespravedlností. Záleželo na rozhodnutí
"úřadu", zda rolník na horách, v poměru k majiteli půdy v dobré
bonitě, nebude platit vyšší daň. Na tomto
příkladu vidíme, že se za poslední tři staletí "daňová
spravedlnost" příliš nezměnila. V roce
1654 existovalo v Nové Vsi 45 usedlostí, které vlastnily celkem 134 strychů
orné půdy. Z toho bylo 20 usedlostí s 96 strychy pozemků opuštěných. Všechny
byly vedeny v kategorii chalupník. Krátce po skončení třicetileté války,
vzhledem k mnohým ztrátám usuzujeme, že v každém domě přebývali cca čtyři
lidé. Celkový počet obyvatel tak klesl v důsledku úmrtí, vyvraždění a
především emigrace do sousedního Saska přibližně na sto osob. V Mikulovicích
je uváděno 14 usedlostí chalupníků, což by mohlo odpovídat 80 obyvatelům. Okular - Visitation r. 1722.
Toto
"ohledání" bylo nutné k aktualizaci daňového soupisu z r. 1654 a k
stanovení pevných daňových zásad, které by odstranily nespravedlnosti. Komise
provádějící "visitu" musela v každé vesnici prověřit všechny
pozemky na základě pozemkových knih, každou změnu pozemkového vlastnictví
objasnit a opravit, odhadnout výnosy sena, obilí a slámy, prohlédnout pole a
dobytek a ověřit prodejní možnosti výrobků. V Nové Vsi
a Mikulovicích proběhla tato "visite" v r. 1722, v Mníšku v r.
1718. V této době bylo v Nové Vsi trvale bydlících 44 hospodářů (vlastníků
domů). Lidské ztráty způsobené válkou, odstěhováním a pod.
neměli již většího významu. Lze se domnívat, že počet obyvatel byl cca
250. Mikulovice čítaly 18 usedlostí, s cca 80 obyvateli. Tereziánský katastr z r. 1757.
Po téměř
čtyřicetileté přípravě schválila císařovna Marie Terezie zavedení nového,
poněkud rozdílného, stanovování daní. Ale i tato "novela" přinesla
mnoho nespravedlností, které měli za následek nespočet protestů. Stížnosti
byly namířeny především proti stanovení kvality půdy, jako jednomu z
posuzovaných měřítek. Stavy ve svém dopisu vladaři z 16.4.
1750 žádali o opětovný "Okular - Visitation" a nový odhad. Bylo pevně
stanoveno osm tříd hodnoty (bonity) půdy, které sloužily jako podklad pro
odhad výnosu ze sklizně. V první bonitní třídě byl stanoven šestinásobný
výtěžek oproti výsevu, pro nejhorší osmou třídu byl určen výtěžek dva a půl
násobek sklizně ku výsevu. Zdejší horské obce byly
zařazeny do osmé třídy. Po
dlouhých diskusích byly práce na tomto "Revisitations-Kataster" v roce
1756 ukončeny. V platnost vstoupil 1.11. 1756. V tomto
soupisu pozemků bylo v Nové Vsi opět 44 usedlostí z povinností
"zdanění", v Mikulovicích to bylo usedlostí 18. Domovní čísla - číslování domů.
Dvorním
dekretem z r. 1770 bylo poprvé zavedeno číslování domů. Tato registrace měla
vojenské, daňové a organizační důvody. Očíslování
domů v naší obci bylo provedeno v roce 1773, v této době existovalo v Nové
Vsi 91, v Mikulovicích 42 a v Lesné 22 domů. Z těchto údajů je patrné, že
malé usedlosti nebyly v roce 1756 do daňového soupisu pozemků zahrnuty. Schaller
uvádí pro rok 1783 následující čísla o počtu usedlostí
jichž se týkala povinnost platit daň: N. Ves 103 domů, Mikulovice 47
domů, Lesná 22 domů. Počet obyvatel neuvádí. Obecní katastr z r. 1785.
Císař Josef
II. usiloval o co možné nejspravedlivější zdanění jak rolnických, tak
panských pozemků. Z dosavadních zjištění vyplynulo, že majitelé panství
podávali často příliš nízké údaje o svých pozemcích a tím také nesli mnohem
nižší daňové zatížení než jejich poddaní. Podle císařské vůle měli být
zdaněni všichni pokud možno stejně. Nejvyšším
výnosem z 20.4. 1785 bylo nařízeno nové vyměření a
zakreslení pozemků. Pozemkům, které nebyly vyměřovací komisi oznámeny,
hrozilo vyvlastnění. Výsledky těchto zjištění byly odděleně zapsány do
obecních pozemkových knih (Fassionsbüchern). V Nové Vsi
bylo vyměřování zahájeno ještě v roce 1785. Jako důvod vyměřování bylo
rolníkům řečeno, že každý by měl vědět, co on i jeho soused skutečně vlastní.
Po vyhotovení vyměřovacího protokolu se vztahy mezi obcí a sousední vrchností
zhoršily. V Nové Vsi
bylo vyměřování zahájeno ještě v roce 1785. Jako důvod vyměřování bylo
rolníkům řečeno, že každý by měl vědět, co on i jeho soused skutečně vlastní.
Po vyhotovení vyměřovacího protokolu se vztahy mezi obcí a sousední vrchností
zhoršily. Z
následující poznámky místního rychtáře vidíme, že pravý účel vyměřování
(daně) byl rolníkům zamlčován. Ve "Výměrové knize" se nachází
přiložený dopis zmiňovaného rychtáře s touto "poznámkou", přeloženo
do našeho spisovného jazyka zní takto:"V roce 1785 byl vydán Jeho císařským a
královským Majestátem patent, který nařizuje v každé obci vyměřit pole, louky
a pastviště, aby každý v obci věděl, který pozemek on i jeho soused vlastní. Dne 4.
srpna 1785 začalo vyměřování polí u nás v Nové Vsi. K tomuto se dostavil
vrchnostenský úředník Johann Anton Meyßner. Tento byl jmenován zástupcem
inženýra z Dolního Jiřetína, který pole vyměřoval. Dále byl určen ještě
soudce, porotce a šest, obcí zvolených mužů z Obecní rady. Vyměřování pastvin
bylo hotovo za čtyři dny. Čtvrtý den pak byly za přítomnosti pana Meyßnera,
lesmistra z Jezeří a lovčího z Mikulovic, osázeny mezníky hranice panských
pastvin. V roce 1786, po dokončení vyměřování, byl vydán c. k. patent (s
výzvou), aby každý obyvatel povinný platit daň podle svého dobrého svědomí
přiznal, při hrozbě ztráty domu i půdy, kolik ročně vypěstuje ovsa a sena,
toto sepsal a doručil vrchnosti. V roce 1787 přijel do Nové Vsi Vyšší správní
úředník pan Peter Wieder z panství Neudorf (Nové Sedlo). Nechal shromáždit
celou obec ve zdejší faře a každý, ať soused, rychtář, porotce či člen Obecní
rady, musel opět s dobrým svědomím přiznat kolik orné půdy nebo luk
vlastní". Počet obyvatel v r. 1845.
Ve svém
díle "Království České" uvádí Sommer pro rok 1845 tyto údaje:
Sčítání obyvatel v r. 1880.
První
sčítání obyvatel, které proběhlo 31. prosince 1880, přineslo následující
výsledky:
Sčítání lidu z 31.12. 1900.
Na přelomu
století bylo v celé monarchii provedeno rozsáhlé sčítání lidu, které podalo
hodnověrné výsledky. Od posledního sčítání přibylo v obci 21 nově postavených
domů. Počet obyvatel vzrostl o 110 osob.
Užitkové plochy v r.1900.
Tehdy bylo
na území obce drženo dohromady 70 koní, 478 kusů hovězího dobytka a 307
prasat. Jako větší podnik zde existovala pouze Eckertova továrna na bedny
nacházející se při silnici do H. Sv. Kateřiny. K obci N. Ves příslušela
hájovna na Červené Jámě, Lesná a Mariánské údolí. Obyvatelstvo v letech 1900 až
1939.
Sčítání
lidu v r. 1910.
Po deseti
letech proběhlo opět sčítání lidu a současně sčítání chovného dobytka.
Ze 195
domů bylo 191 usedlostí v nichž přebývalo 264 rodin.
V Mikulovicích mělo domovské právo 611 osob, dvě osoby patřily do jiných
obcí. Z celkového počtu 112 domů bylo 110 usedlostí se 141 rodinami. Stav dobytka v r. 1910.
Sčítání
lidu v r. 1920
Sčítání v
roce 1920 vykázalo v soudním okresu H. Sv. Kateřiny následující údaje:
Sčítání lidu 2. prosince 1930.
Počet
obyvatel v N. Vsi vzrostl oproti roku 1920 na 1059, v Mikulovicích naopak
poklesl na 580, Lesná a ostatní osady vykázaly 129 osob, celkový počet zůstal
přibližně stejný, 1768 osob. Obyvatelstvo
1900 až 1939.
Obecní hranice.
Od roku
1459 tvoří západní státní hranici mezi Českým královstvím a Saskem potok
Svidnice, ten tvoří zároveň i hranici obecní. Také potok Strutenbach, který
se vlévá do Svidnice, vymezuje hranice obce. Od
hraničního kamene 247 probíhá hranice k osadě Mníšek, pak se stáčí
jihovýchodním směrem k Janovu a H. Jiřetínu a po horském úbočí k Mariánskému
údolí. Od silniční křižovatky Mar. údolí-Janov-H. Jiřetín se otáčí vzhůru
potokem Ruttenbach směrem ke Lništi (Flachsgrund). Odtud pokračuje obloukem
okolo Liščího vrchu (Adelsberg) a Medvědí skály (Bärenstein) k hájovně
Červená Jáma, proti proudu potoka Hollenbach(?), kde se stáčí k severu a
ohraničuje větší část katastru osady Lesná (Ladung). Hranice pokračuje stále
severním směrem okolo Lesenské pláně (Eduardstein - dříve nazývané Hübladung)
a odtud zpátky k Liščímu vrchu až k potoku Strutenbach, který tvoří až k
svému ústí hranici z katastrem H. Sv. Kateřiny. Katastrální
území obce N. Ves sousedilo z Mníškem, Křižatkami,
Janovem, H. Jiřetínem, Černicemi, Jezeřím, Pyšnou, Svahovou a H. Sv. Kateřiny
na české straně a ze sasským Deutschneudorfem. Celková výměra obecního
katastru byla 1903 ha. Celkový katastr se dělil ještě na katastr N. Ves,
Mikulovice a Mar. údolí a na katastr Lesná a Červená
Jáma. Na mapě
Fridricha Selnera z r. 1861 jsou uvedeny pro obecní katastry soudního okresu
H. Sv. Kateřiny tyto údaje:
pozn. 1 Joch =57,56 arů; 1 sáh =
1,896 m. Obecní zařízení.
Chudobinec.
Až do roku
1938 byla vydávána obyvatelům tzv. "domovská příslušnost" (domovské
právo) Tuto příslušnost po celá staletí určovali majitelé panství. Když pak
byly v r. 1848 veškeré pravomoci panstva zrušeny, museli se o své
"obecní chudé" postarat obce. Jestliže
se někdo ze své rodné obce odstěhoval, musel ve svém novém bydlišti
předložením "domovského listu" doložit, která obec by se v případě
jeho zchudnutí (zhoršení životních podmínek) nebo jiných životních strastí, o
něj postarala. Pro tyto případy bezdomovců musely mít obce k dispozici vhodné
ubytování. Na konci
mníšecké cesty stával jako poslední na pravé straně dům čp. 171, sloužící pro
úpravu a sušení lnu (Flachsbrech-Häusl), nacházelo se v něm také skromné
obydlí obecního pastýře. Protože od poloviny 19. století bylo pěstování lnu
na ústupu a rovněž tak bylo upuštěno od společných pastvišť, býval tento dům
celá léta prázdný. Na základě
nařízení Zemského úřadu, rozhodlo obecní zastupitelstvo dne 9. 11. 1901 o
využití tohoto stavení výlučně jako chudobince a obecního vězení. Noční hlídač.
Dnes,
vzhledem k mnoha moderním technickým vymoženostem, se můžeme už jen pousmát
nad funkcí nočního hlídače. Ale po mnoho století byla čest být tímto
"úřadem" pověřen. Vykonávat jej mohl jen člověk bezúhonný a
"žijící ve spořádaných poměrech". Nočního hlídače měla Nová Ves od
ne paměti. Jako poslední byl do tohoto úřadu zvolen v r. 1931 Emil Seifert,
funkci vykonával až do roku 1938. Jeho
služba začínala každou noc ve 22 hodin a končila ve 3 hodiny ráno. K jeho
úkolům patřilo například ohlášení vypuknutí požáru, ale i dohled nad
případnými "zloději a jinými nesrovnalostmi". Do jeho
"služebního obvodu" patřila obecní cesta od zemské hranice až k
rozcestí staré a nové silnice pod Mikulovicemi. Tento úsek obce byl hlídán
především. Oznamovací desky.
Až do
dvacátého století byla vrchnostenská nařízení týkající se všech obyvatel obce
oznamována vyvoláváním obecního strážníka. V pozdějších letech bylo oznámení
doplněno písemnou "vyhláškou", zejména pokud se nejednalo o naléhavou
nebo rozsáhlou záležitost. V deskách bylo oznámení předáváno z domu do domu a
postupně se všichni obyvatelé seznámili s avizovanou písemností. Obecní úřední tabule.
Na pokyn
nové československé vlády (po roce 1918) musely být všechny úřední tabule psány
dvojjazyčně, česky a německy. Toto nacházelo u zdejšího, čistě německého
obyvatelstva málo pochopení, poněvadž málokdo český jazyk ovládal. Na jaře
1922 okresní úřad v Mostu tento pokyn urgoval. Je určitou ironií, že právě v
tuto dobu, řídící učitel Rudolf Seifert na zasedání obecní rady dne 11.3. 1922 navrhoval optat se u okresního úřadu, jaký je
úřední, česky pravopisně správný název obce. Odpověď přišla rychle a obecní
tabule byla vedena podle předepsaných bodů. Obecní pamětní kniha - kronika.
Podle zákona
z 30.1. 1920 bylo obcím nařízeno, vést pamětní knihy
- kroniky. Obecní rada tímto pověřila dne 27.6. 1926
učitele Maxe Loose. Tato kniha je bohužel od roku 1945 nezvěstná (pozn. I
přes intenzívní pátrání p. E. Philippa se nepodařilo tuto knihu dohledat) Lidová knihovna.
Na základě
zákona o státní občanské výchově ze 7. února 1919 a zákona o obecních
knihovnách z 22.7. 1919 měla každá obec v ČSR
založit lidovou knihovnu a mimo to ustanovit vzdělávací výbor. Nejméně 20%
knih v těchto knihovnách mělo mít naučný obsah. Okamžitě
začal národnostní boj a mimořádná starost o potřeby sudetoněmecké knihovny.
Německý osvětový svaz, Spolek Němců, Německá knihovna v Liberci a nákupní a
služba pro Sudetoněmecké obecní knihovny jakož i Německé sdružení lidové
knihy v Litoměřicích se chopilo příležitosti ještě dříve
než byl tento úkol (založení knihovny) uskutečněn. V Čechách,
na Moravě a ve Slezsku existovalo v roce 1935 celkem 3 629 obecních knihoven
(spolu s 59 čítárnami), které vlastnily 1 947 592 svazků, z nichž bylo 236
497 knih s vědeckou tématikou. Místní
obecní lidová knihovna byla umístěna ve školní budově. O vedení knihovny se
staral řídící Rudolf Seifert. Před anšlusem disponovala tato knihovna více
jak 1 500 svazky, tak, že připadala jedna kniha na jednoho obyvatele. Tím
obec daleko převyšovala zemský průměr. Pro srovnání, cíle jedna kniha na
obyvatele, dosáhlo Bavorsko teprve v r. 1980. Také
strany a spolky měly v obci pro své členy a jejich zájmy vlastní knihovny,
například Sociálně-demokratická strana, oba tělocvičné spolky, Lidový spolek
i fara. Spořitelna a záložna v Nové
Vsi.
Městská
spořitelna v Mostě otevřela své brány poprvé 1. ledna 1859. Mnoho finančních
obchodů bylo uskutečňováno ponejvíce právě zde, ale také ve spořitelně v
Jirkově. Založení
"Spořitelny a záložny v Nové Vsi v Horách" ("Spar- und
Vorschußkasse Gebirgsneudorf") v roce 1880, byl důsledkem rozvoje výroby
dřevěného zboží ve zdejší obci v poslední čtvrtině 19. století. V pozdější
době byl používán název "Spořitelní a záložní spolek v Nové Vsi v
Horách". Ten sehrál v místním obchodním a ekonomickém životě důležitou
úlohu. Ve starých spisech se dochovala jména tehdejších přednostů spolku:
Německá úvěrová banka.
Přísloví
"kdo má peníze, má moc" není nové. Češi velice brzy poznali, že v
boji za svůj samostatný stát je důležitým faktorem ovládnutí peněžních toků.
Proto se snažili dostat na důležitá místa v bankovnictví, což se jim už v
dobách monarchie v pozoruhodném rozsahu dařilo. Využívali svého vlivu k
finančnímu přiškrcování sudetoněmeckých hospodářských a obchodních zájmů a k
podpoře českých firem. Aby se této nevýhodě sudetoněmecké hospodářství
ubránilo, rozhodl se Svaz Němců již v c.k. monarchii
založit Spolkovou banku (Bundesbank), z které pak v r. 1911 vznikla
"Německá úvěrová banka". Zvětšující
se potřeba úvěrů pro místní ekonomiku, objemnější a složitější transakce, ale
také zostřující se národnostní boj, to vše bylo důvodem ke spojování
peněžních toků i ve zdejší obci. Po dlouhých úvahách o výhodách i nevýhodách
byl k 1.1. 1934 spořitelní spolek v Nové Vsi se
svými aktivy i pasivy převeden do Německé úvěrové banky a v Nové Vsi byla
zřízena její pobočka. Protože
nebylo pro stavbu moderní banky k dispozici žádné vhodné místo, koupil
stavitel Alois Kaltofen staré domy čp. 33 a čp. 113, ty strhl a na jejich
místě postavil v roce 1933 novou budovu, v přízemí se nacházely prostory
banky a v patře byty. Vedoucím této pobočky byl Richard Bähr. Po odsunu
slouží dům české obecní správě jako radnice. V patře sídlí obecní knihovna. Celní úřad.
Po
připojení Saska k pruskému celnímu spolku, byla v r. 1818 zřízena celní
stanice také na hraničním přechodu mezi Deutschneudorfem (Sasko) a Novou Vsí
(Čechy). Zpočátku sloužili na obou stranách pouze dva celníci. Sídlem českého
celního úřadu byla H.Sv.Kateřiny. 1. října 1901 byla
v Nové Vsi otevřena celní expozitura s pravomocemi vedlejšího celního úřadu
II. třídy. Byla umístěna ve dvou prostorách zemědělské usedlosti Karla
Kreißla čp.165. Vedoucí
této expozitury býval v lidové mluvě všeobecně nazýván "výběrčím",
poněvadž určoval celní poplatky i pokuty a přijímal peníze, tedy vybíral.
Pruhovanému stanovišti se obecně říkalo "celník" (Finanzer). Po roce
1918 byla Finanční kontrola a Okresní správa přemístěna do Mníšku. Pod ní
patřila oddělení v Mníšku, N. Vsi, H. Sv. Kateřiny a Brandova, jakož i v
duchcovském okresu Český Jiřetín a Grünwald (dnes již neexistující obec mezi
Flájemi a Moldavou pozn.J.P.) Po
připojení (anšlusu) Sudet k Německé Říši 1. října 1938 byly všechny celní
služebny na obou stranách hranice rozpuštěny. S koncem II. světové války byl
mezi státy obnoven předválečný stav. Na českou stranu se vrátil z větší části
také předválečný personál. V Mníšku zaujal své dřívější místo vedoucí
oddělení Ant. Tonda. Také na ostatní místa se vrátilo mnoho dřívějších
celníků. Hraniční
přechod Mníšek Veřejná zařízení.
Silnice.
O prvních
soumarských stezkách a cestách byla zmínka již v kapitole o osídlování. Nyní
se zmíním o dopravních spojení, která vznikla v
polovině 19. století. Sommer
připomíná ve svém díle "Království České" z r. 1846, jako
důležitou, cestu spojující H. Jiřetín se sasskou hranicí, tu stručně popisuje
takto:"
Novoveská cesta z Horního Jiřetína přes Mikulovice až na sasskou hranici v N.
Vsi měří 3 728 sáhů" (pozn. 7 083 m). Touto cestou
je míněna stará příkrá cesta. Při oblevě a po silných dešťových bouřích
bývala tato cesta zaplavena tak velkou vodou, že byla celé dny neschůdná. K
plně naloženým povozům směřujícím do hor, musely být dole v údolním hostinci připřaženi ještě další dva až čtyři koně. Pro rolníky z
Mikulovic to byla dobrá příležitost k výdělku. Takovými
povozníky bývali v tehdejších dobách například: Fr. Seifert, Müller,
Kaltofen, Jos. Thiel, Ant. Eckert, Fr. Mooz či Grumptmann (ze starého kopce). Když na
přelomu 20. století došlo na obou stranách hranice k výstavbě továren, které
využívaly jako pohon parní stroj, bylo nutno pro tyto stroje zajistit palivo.
Tímto palivem se stalo uhlí z mosteckých revírů, které bylo do hor dováženo
povozy. Po roce
1831 bylo staré spojení z Chebu přes K. Vary-Chomutov-Teplice do Ústí
přebudováno na výkonnější dálkové spojení. V blízkém okolí byly v tomto
období vystavěny následující místní komunikace:
Stavba nové silnice.
Pro větší
frekvenci dopravy do zdejší oblasti byla stará cesta již nedostatečná a
obtížná. Nová silnice (současná) vedoucí z Mariánského údolí do N. Vsi byla
zbudována v letech 1900 až 1901. Vede v mnoha serpentinách, k zdolání kopce využívá
důmyslně terénu a stoupá vzhůru k průsmyku; mezi Mar. údolím
s nadmořskou výškou 365 m.n.m. a horským sedlem v N. Vsi se 735 m.n.m.,
překonává výškový rozdíl 370 m. Pro práci na této silnici bylo zaměstnáno
mnoho Italů a Maďarů, z nichž někteří se zde usadili natrvalo. Na
výstavbu nové silnice byly v r. 1898 navrženy tři varianty projektů.
Nejdražší variantou, z hlediska účasti na nákladech pro horské obce, byl
podle výpočtu stavebního úřadu v Mostě projekt II. (cesta by vedla od prvního
domu na Starém kopci napravo, podél kraje lesa nahoru k Výšině). Na konec byl
realizován levnější projekt III. (silnice odbočuje vlevo ke Lništi). Při
variantě II. by připadl pro Novou Ves podíl na nákladech ve výši 11 240
korun. Okres požadoval tento příspěvek i pro levnější trasu III. Obec byla
zpočátku ochotna zaplatit toliko 4 000 korun. Později navýšila tento
příspěvek na 8 000 korun a po žádosti a schválení státního příspěvku se
zavázala vyrovnat možný rozdíl. Obecní správa poukazovala také na to, že by
se finanční situace zlepšila, kdyby se také H. Jiřetín podílel svou účastí na
nákladech stavby, neboť i jemu přinese nová silnice užitek, budoucí přeprava
by těžko fungovala přes "hliněný kopec". Ačkoliv
byl státní příspěvek schválen, H. Jiřetín svou účast na nákladech odmítl,
toto odmítnutí vedlo až k právnímu sporu, ten sice nakonec skončil v únoru
1903 smírem, ale Nová Ves musela svůj příspěvek ve výši 11 240 korun zaplatit
sama, okres pak na sebe převzal údržbu staré cesty. Nová
silnice je mnohem delší než stará cesta a proto i zimní údržba, kterou dříve prováděl sněhový lopatkový nakladač byla
nákladnější. To vedlo mimo jiné také k tomu, že paušální mzda za tuto údržbu
již neodpovídala dohodě. Když pak po dlouhých jednáních o nových mzdách
hrozila dokonce stávka, byla v roce 1906 obsluze nakladače přiznána hodinová
mzda 20 až 24 feniků. A tak nyní
mohly do hor vyjet i nedávno vynalezené automobily. Od roku 1908 přivážel do
hor poštu ale i cestující poštovní omnibus. Mníšecká silnice.
Nová
silnice z Mníšku do H. Sv. Kateřiny byla projektována již v r. 1927.
Krušnohorské noviny o tom tehdy napsaly:" Nová hřebenová silnice. Projekční práce na
stavbu nové silnice vedoucí podél krušnohorského hřebenu a spojující osadu
Mníšek s H. Sv. Kateřiny byly zahájeny. Realizace projektu je dobře
zajištěna, ministerstvo práce přislíbilo 40% příspěvek na stavbu. Ta by měla
být zahájena co nejdříve". Ve
skutečnosti nešlo o to , aby nová silnice sloužila
ke zlepšení dopravy či turistickému ruchu. V pozadí byly především zájmy
Celní služby a hraniční kontroly. Zahájení
stavby úseku Mníšek - N. Ves se táhlo ještě dalších pět let. Farář Herkner k
tomu v kostelní kronice v r. 1931 napsal:"Nezaměstnanost stále více narůstá, dobře,
že hodně sněží, alespoň mají nezaměstnaní trochu práce při odklízení sněhu.
Jaro přinese novou naději. Jednání o stavbě silnice i přes pletichy některých
politiků pokračují příznivě kupředu. Dne 15. června 1931 bylo provedeno první
zarytí rýče". V pozadí
této záležitosti, byla snaha jak mníšecké tak
novoveské obecní rady, vybudovat novou silnici do Mníšku na trase současné
staré mníšecké cesty. Výše uvedený strategický zájem státu ke kvalitnějšímu
hraničnímu dozoru, byl ale silnější, proto byla zvolena trasa podél státní
hranice. Celkové
náklady na tento projekt byly odhadnuty na 500 000 korun. I zde probíhal boj
okolo obecního podílu na stavebních nákladech. Obecní rada na svém zasedání 29.11. 1930 stavbu silnice uvítala, ale odmítla se na
nákladech podílet. Ze zasedání z 2.6. 1931 vzešlo
usnesení, pro vykoupení pronajatých pozemků; jeden korec louky za 10 000
korun a lesa za 2000 korun. V roce 1932 farář v kronice poznamenává:"Hospodářská krize je
stále větší. Počet lidí bez práce stoupá i přes léto, i přes to, že je
nouzová práce při stavbě silnice do Mníšku". Přes dvě
stě nezaměstnaných mělo na stavbě po dobu dvou let práci a živobytí. Dělníci
dostávali v roce 1932 hodinovou mzdu 3,50 Kč, ta jim ale byla v r. 1933
zkrácena na 2,50 Kč. V této době se prodával 1kg chleba za 2,0 Kč, 1kg mouky
za 3,20 Kč, 1kg cukru za 6,40 Kč, 1kg másla za 22 Kč a 1kg vepř. masa za 16 korun. Provedením
stavby byla pověřena firma Aloise Kaltofena z N. Vsi. Stavba byla dokončena v
létě roku 1933. Detailně vypracovaný plán počítal s prodloužením silnice až
do H. Sv. Kateřiny. Zahájení stavby se stále odkládalo, posledním termínem
zahájení měl být rok 1936/37. Kvůli vzrůstajícímu politickému napětí,
rozhodly české úřady projekt zrušit. Odklízení sněhu.
Práce
cestářů bývala v dřívějších, na sníh bohatých zim, zvlášť tvrdá. I přes
stavbu sněhových zábran byly na některých místech několikametrové závěje. To
pak museli cestáři se svými pomocníky průjezdy pro auta a povozy uvolňovat
ručně lopatami. Od roku
1909 měla N. Ves sněhový pluh, který byl tažen, podle množství sněhu, čtyřmi
až deseti koňmi. Při velkých závějích zůstal trčet i pluh. Protahovány a
sypány byly pouze hlavní průjezdové silnice. Tehdy se dalo ještě jezdit na
všech cestách saněmi taženými koňmi. Během
kruté zimy 1928/29 byly horské obce opakovaně odříznuty od okolního světa. Na
mnohých místech byla sněhová vrstva vysoká tři i více metrů a dosahovala u
mnohých domů až k okapovým žlabům, ale i k oknům ve štítě. Dveře a okna byla
zavátá. Skrze sněhovou masu si sousedé prohrabávali tunely k domovním dveřím.
Aby bylo zajištěno zásobování potravinami, byly
všichni obyvatelé vyzváni k odklízení sněhu z hlavní
silnice z H. Jiřetína do H. Sv. Kateřiny procházející obcí. Děti nemusely do
školy. Podobně drsná byla zima 1941/42. Pouliční osvětlení.
Po celá staletí
nebylo v naší horské obci žádné pouliční osvětlení. Jen noční hlídač kráčel
přes ves a hlídal veškerý majetek. Pokud se někdo vydal v noci na cestu,
musel brát sebou lucernu. To se
změnilo napojením obce na elektrickou síť. Na zasedání obecní rady 25. ledna
1925 bylo rozhodnuto o rozmístění celkem 34 pouličních lamp v N. Vsi a
Mikulovicích. Instalace byla dokončena 24. října 1925. Lampy byly rozestavěny
daleko od sebe a umístěny jen na nejdůležitějších nebo obzvláště nebezpečných
místech. O osvětlení komunikací v dnešním smyslu nemohla být řeč. Čerpací stanice - benzínová
pumpa.
Vzrůstající
rozvoj automobilové dopravy si vynutil vybudování sítě čerpacích stanic v
celé zemi. V každém větším místě (obci) měl stát alespoň jeden čerpací
stojan. Kralupská
rafinérie nerostných olejů z Prahy požádala o souhlas k instalaci benzinového
čerpadla u hostince "Výšina" Obecní rada dala k tomuto svolení 22.3. 1930. Později
byla zřízena ještě jedna benzinová pumpa firmy Schell v dolní části obce u
domu čp. 121 Maxe Waltra. Podnebí a počasí Ve své
topografii "Království České" Sommer uvádí že: "Hřbet
Krušných hor patří k nejchladnějším krajům na území Čech". A
dále pokračuje: "Obvykle již v říjnu napadne sníh, není
vzácností, že ještě neskončila sklizeň a oves bývá svážen i sáněmi! Velmi
často zde leží sněhová pokrývka až šest měsíců, zatím co pod horami je už vše
zelené, zde se sníh ještě nachází. Právem se dá proto označit podnebí
Krušných hor jako drsné". Na tom se moc nezměnilo ani v
následujících sto letech. V kostelních
kronikách se duchovní často zmiňují také o počasí. Toto zapsal farář
Andersch: "Při mém nastoupení v Nové Vsi jsem měl obzvláště
těžký začátek, neboť zima roku 1853/54 byla velmi drsná a nevlídná, k tomu
ještě velká bída a nedostatek všech životních potřeb při naprosté nemožnosti
výdělku. Na jaře 1854 vypadaly veškeré polní plodiny nadějně. Bohužel tyto
naděje byly za čtvrt hodiny zničeny. 28. června, v deset hodin večer, což je
zvlášť podivné, došlo k strašnému krupobití. Bouře přišla ve večerních
hodinách od Malého Háje, táhla podél horského hřbetu proti Brandu (kopec
nad Mikulovicemi pozn.J.P.), pak se náhle
obrátila ve směr na Mikulovice dolů do N. Vsi a Mníšek, začalo zuřivé
krupobití, neforemné kusy ledu, různých tvarů a vzhledu o velikosti poloviny
slepičího vejce, rozmlátily všechny okenní tabulky na východní straně a
způsobily hrozné škody na polích, tak že obilí které bylo vyseto nejdříve,
bylo zcela zničeno ale také brambory a len, z větší části ještě nezralý, byl
umlácen. Sena na krmení bylo o třetinu méně a muselo být posekáno ještě
nedozrálé. Přesto jsme mohli děkovat Bohu, že i přes všechna neštěstí, jsme
po této katastrofě sklidili více, než jsme očekávali. Obilí bylo ovšem ten
tam. Letošní zima
1854/55 byla neobyčejně studená, s neustálými bouřemi se protáhla až do
května, zdejší lidé tak krutou zimu nepamatují. Následkem toho a
přetrvávající drahoty a nedostatku živobytí dosáhne bída a nouze ještě vyšší
míry. I duchovní musí nyní strádat se svými věřícími, snášet a trpět. Na pomoc
ubohým a trpícím nouzí zaslal okresní hejtman Tschary 200 zlatých, také kníže
Ferdinand z Lobkovic daroval 200 zl.". O několik let
později duchovní píše: "Zima 1858/59 nepatřila k nejkrutějším,
ale asi k nejdelším zimám zde na horách Po pěkném podzimu náhle 29. října
napadl sníh a zůstal až do jara. Tato neobyčejně dlouhá zima, však byla také
k něčemu dobrá, a to proto, že jak zde tak v sousedních sasských vesnicích
Krušnohoří, zůstalo v zemi pod sněhem velké množství zelí i brambor, které
bylo z velké části sklízeno o Vánocích". O deset let
později v kostelní kronice čteme: "Rok 1868 patřil tak jako
jinde, i zde na horách k nejteplejším a nejpěknějším, takové horko a sucho po
celý rok nikdo nepamatoval, tak že v zimě byl velký nedostatek krmiva pro
dobytek, který pak trpěl nouzí". Zima 1868/69
byla také abnormálně mírná. Následující zima 1869/70 je popisována opět jako
velmi drsná, tvrdá a dlouhá. V roce 1871 bylo sklizeno hodně sena i obilí.
Zima byla mírná a sněhu málo. V roce 1873 mohl být dobytek ještě koncem
listopadu ponechán na pastvinách, pak však napadlo hodně sněhu a tvořily se
velké závěje. Velice dobrá a kvalitní byla úroda brambor v roce 1875, kvůli
dlouhodobému suchu, ale bylo sklizeno málo sena. O 18.
červenci 1880 do kostelní kroniky farář napsal: "18. červenec
byl pro Novou Ves dnem hrůzy. Během bouřky, která způsobila průtrž mračen,
uhodil ohnivý blesk do domu čp.127, obchodníka J.
Kaltofena. V tu samou chvíli udeřil blesk také do domu čp.49
patřící J.Walterovi, pro špatné počasí nemohl nikdo zraněným přispěchat na
pomoc. Oba domy do základů vyhořely".Roku 1882 farář píše: "Tento
rok byl hory a venkovany rokem neúrodným, vše co rostlo
na polích neustálý déšť zničil. Zrno hnilo na
stéblech, brambory, tento chléb horalů, rovněž. Proslýchá se, že stát chce
horalům pomoci zádavkem". Domkař Fr.
Köhler z Mikulovic čp.83, byl 7. června 1885 zabit
bleskem ve svém domku, právě když se vrátil domů z pravidelné nedělní
bohoslužby. Dne 17.
července 1885 bylo opět krupobití: "Padaly kroupy velké jak
holubí vejce v takovém množství, že pole v dolní části vsi i tak zvané
"Strute", jakož i kateřinské údolí bylo celé bílé. Horní část
vsi a Mikulovice zůstaly zcela ušetřeny". O tři roky
později, 1888, napadl již v polovině října sníh: "V listopadu
přišly tak silné sněhové bouře, že nikdo nemohl opustit dům. V tento čas, po
dobu asi deseti dnů, nepřišlo do školy téměř žádné dítě". Rok
1893 byl velice suchý. Sklizeň obilí byla celkem uspokojivá, sena a otav však
byla sotva čtvrtina, oves, brambory a zelí poznamenalo sucho neúrodou. 25. července
1893 udeřil v Mníšku do domu čp.18 blesk a zabil
Rosinu Müllerovou, zatím co její muž Franz byl jen omráčen a po dvou hodinách
bezvědomí přišel opět k sobě. Zima 1894/95 byla opět velmi krutá, bohatá na
sníh a studená. Až do 18. března byla teplota stále pod bodem mrazu. Pak
začala pomalu obleva. 18. dubna 1895 byla první bouřka. 14.června
napadl sníh a zůstal ležet dva dny. O
pranostikách o počasí farář v roce 1896 napsal: "Stará
pranostika o dešti na 8. června (Medard) a Den sedmi bratří (10.6.) pro letošní rok neplatí, neboť navzdory pranostice,
bylo v následujících dnech počasí suché a letošní úroda velmi příznivá". O dva roky
později se můžeme opět dočíst: "Koncem července a počátkem srpna
1898 postihla severní Čechy těžká živelná pohroma. Následkem neustávajících
přívalů deště, jsou všechny vodní toky vylity ze svých břehů, právě když
probíhají sklizňové práce v úrodném pásu země. Voda pustoší obytné domy i
pracoviště, strhává mosty i cesty a ničí četné lidské životy. Také zde na
hranicích byla povodeň. Potok Svidnice již nemohl více vody pobrat, stav vody
byl tak vysoký, že voda přetékala přes hraniční můstek. Do hostince "U
zeleného stromu" vnikla voda a zatopila jej do výšky půl metru. Stav
vody se zvýšil tak rychle, že někde nemohl být ani zachráněn všechen dobytek.
Tři vepře, střední velikosti, odnesla voda pryč". Později
kronikář zaznamenal: "Zima v roce 1898 byla velmi mírná s
trochou sněhu, ani nejstarší lidé takovou nepamatovali. Nejchladnějším dnem
byl 19. leden s -7°R (Réaumur). Ve dnech 5.-8. ledna
přišla obleva a sníh brzy roztál, právě tak i 23. ledna. Dne 31. ledna řádila
vichřice, která způsobila velké škody v lesích. Do 16. února byl sníh zcela
pryč a bylo příjemně jako v květnu". Hostinec u zeleného stromu Na přelomu
20. století byly zimy opět velmi tuhé. Sníh ležel od listopadu do dubna.
Často bývaly sněhové bouře, které znemožňovaly projetí. Obzvláště studená a
na sníh bohatá zima byla roku 1907. Sněhová pokrývka byla až sedm metrů
vysoká. Na Ratschi v Mikulovicích a Starém kopci byly domy zaváty až po
střechu. Počasí ve
válečné zimě 1916/17 popisuje farář takto: "Z počátku se zdála
být zima mírná, kolem Nového roku několik dní vydatně pršelo a byly bouřky,
hned nato přišel velký mráz a koncem ledna 1917 pak napadlo mnoho sněhu. Do
Velikonoc starý sníh skoro zmizel, ale po Bílé neděli přišly tak velké
vánice, jaké nebyly za celou zimu a sníh zůstal ležet až do 30. dubna. Pak
ale, začalo pojednou jaro, a během několika dnů se vše hojně
zazelenalo". Zima 1918/19
byla velice dlouhá, zemědělské plodiny bylo možno začít pěstovat až dost
pozdě. V kronice čteme: "Obilí bylo zaseto teprve po 5. květnu.
17. května 1919 se počasí změnilo a začalo silně sněžit, sníh zůstal ležet
dva dny. V červnu pak krupobití způsobilo značné škody na ozimém žitě. Již 8.
října 1919 napadl první sníh a následující tři dny stále sněžilo. K tomu se
přidaly silné mrazy, tak že obilí v mandelech k sobě přimrzlo. Následovaly
větrné a slunečné dny, a tak se dalo pokosené a napůl suché obilí svážet. 28.
října 1919 začalo opět kolem půl osmé chumelit a sněžilo bez přerušení až do
večera. Na mnoha místech zůstalo lidem na polích ještě obilí a
brambory". Nádherné
léto, kdy po celé dny svítilo slunce bylo roku 1921, a tak se tohoto roku dařilo všemu. Když
pak v srpnu zapršelo, prospělo to otavám i bramborům. Zima 1923/24
byla tvrdá a na sníh bohatá. Na 1. vánoční svátek byla velká chumelenice a
silný mráz. Během vánoční mše, kterou sloužil farář Herkner v Mníšku, zamrzlo
faráři v kalichu mešní víno. V červenci
1924 se přehnala přes celé okolí N. Vsi silná bouřka s průtrží mračen. Vodní
masy odplavily seno z polí, Svidnice se vylila z břehů a zaplavila K.
Kreißlovi chlév. Vše proběhlo opět velice rychle, tak že mohl být zachráněn
sotva dobytek. Do, na opačné straně stojící Seifertovi továrny na dřevěné
zboží, pronikla voda do přízemních prostor a vyplavila část, zde uskladněných
prken. V roce 1927
nacházíme následující záznam: "8. července 1927 se spustila nad
naším pohořím průtrž mračen, která způsobila na ulicích, cestách a polích
velké škody. Dvakráte zde udeřil ohnivý blesk. Jeden zapálil dům J. Thiela v
Mikulovicích čp.108, který vyhořel do základů, druhý
uhodil a zapálil dům A. Thiela v N. Vsi čp.194. Mnohem hůře bylo v okolí
Flájí, Č Jiřetína a sasské oblasti Gottleub-Pirna, kde při záplavách přišlo o
život 200 lidí". Také rok 1928
se vyznačoval extrémním počasím. Farář zaznamenal: "Noviny
varovaly před vlnou veder přicházející ze Severní Ameriky do Evropy. Znalci
na počasí měli tentokráte pravdu - vedra až 50° Celsia. Následkem toho bylo
málo krmiva, spálené louky, žádné brambory a žádná voda". Během kruté
zimy 1928/29 byly osady na horách opět odříznuty od okolního světa. Tehdy zde
ještě žádné sněhové pluhy neprojížděly. Na mnohých místech ležela bílá
"krása" až do výše čtyř metrů, u mnohých domů dosahoval sníh až k
okapovým žlabům, ba i dokonce, až k oknu ve štítě. Dveře i okna byly zaváté,
skrze masu sněhu si lidé museli k domovním dveřím prokopat tunel. Aby si lidé
zaopatřili potraviny, nezbylo jim nic jiného než si proházet hlavní silnici
vedoucí z N. Vsi a Mikulovic do H. Sv. Kateřiny a především pak do H.
Jiřetína. Farář Herkner píše: "Rok 1929 začal abnormálním
mrazem, jaký jsme v našem kraji nezažili, až -28°C ba místy až -32°Celsia, v
Praze naměřil teploměr -45°C. Tyto neočekávané mrazy sebou přinesly zlé
hospodářské škody. Ve městech byl nedostatek uhlí a nedostatek vody, poněvadž
zamrzlo vodovodní potrubí. Takto mrzlo až do konce března 1929. Byly to
největší mrazy od roku 1775. Většina řek zamrzla. Rok 1929 nám ale, přinesl
nádherné léto, takové jaké si rolníci přáli, výsledkem byla dobrá
sklizeň.". 14. července
1931 se kolem poledne rozpoutala nad N. Vsí těžká bouřka, kterou doprovázela
průtrž mračen s krupobitím. Do šesti míst udeřil blesk, jedním z míst byla
věž kostela. Od konce Velikonoc 1934, až do konce června panovalo neobyčejně
teplé počasí. V tento čas téměř nezapršelo, jen občasná přeháňka nepatrně
zvlhčila zem. Následkem velkých veder (26 až 30°C) a větru vyschla půda,
tráva přestala růst a obilí předčasně dozrálo. Celá republika byla postižena
neúrodou. V listopadu a
prosinci 1934 bylo velmi mlhavo. Vlhké počasí podporovalo šíření nemocí,
především chřipky a záškrtu, a to nejen u dětí, ale i u dospělých. Nejvíce
postižených bylo v Mníšku a Malém Háji. Léto 1936 přineslo dostatek vláhy i
slunce. To prospělo senům, rekordní byla úroda obilí, stejně tak brambor a zelí. Následující
zima 1936/37 byla až do konce ledna velice mírná, ale únor sebou přinesl
prudké sněhové vánice. Silnice na Mníšek byla na volných úsecích zcela
zavátá. U nové Hönigovi továrny na dřevěné výrobky,
při okraji lesa naproti Brüderwiese, se nakupila až tři metry vysoká stěna
sněhu. Sněhové závěje opatřily pro četné nezaměstnané vítaný výdělek při
odklízení sněhu. I když teprve
10. prosince 1938 zima ohlásila svůj příchod, svou průměrnou sněhovou
pokrývkou uspokojila i sportovce. Počátkem března 1939 sníh roztál a
přihlásilo se jaro. V polovině měsíce však přišly silné sněhové bouře a
sněhové masy zavály všechny cesty. Právě v tuto dobu obsazoval německý
wehrmacht zbytek Československa. Vojska z Chemnitz
měla přecházet hory právě zde, ale pro velký sníh to nebylo možné. Všichni
muži ze vsi byli vyzváni k odklízení sněhu, aby cesty byly průchodné. Zdálo
se, jako by se proti tomuto "podniku", spikl sám Bůh-počasí a chtěl
tomuto zabránit. Zima 1941/42
začala již v listopadu vydatným sněžením a mrazivými dny. Byla stejně krutá
jako zima 1928/29. V lednu 1942 leželo tolik sněhu, že zdejší horská obec byla týden odříznut od okolního
světa. Koně zapřažení do saní, v konvoji dováželi potraviny, poštu a
nejdůležitější zboží z H. Jiřetína. Na některých místech, především v
Mikulovicích, ležel sníh až do výšky 4 až 5 metrů. Z jeřabin vyčnívaly z té
bílé "nádhery" jen části jejich korun. Rosina
Zöllnerová, rozená Thielová, bydlící na Ratschi (horní Mikulovice),
vyprávěla, že: "Při pohřbu jejího otce, který zemřel 23.1.1942, musela být proházena pěšina od domu až k
silnici. Následující noci sněžilo a vše bylo opět zaváto. Syn Bruno, který
přijel na pohřeb, bojoval se sněhem do posledních sil a domů přišel úplně
vyčerpaný teprve v noci. Kvůli velkým závějím se mohl pohřeb konat teprve 29.
ledna. I tak bylo nutno obejít velké závěje a jít z rakví ke hřbitovu přes
pole, neboť cesta k němu byla neprůjezdná". Bílá
"krása" zůstala ležet až do konce března. Tato tvrdá
zima 1941/42 přinutila německá vojska k zastavení postupu v Rusku. Teploměr
klesl na východní frontě až k -50°C. Každý pokus o pokračování v útoku, nebo
k rychlému zbudování zimního ležení byl marný. Statisíce německých vojáků,
oblečených v letní výstroji, a kvůli nedostatečnému přísunu ze zázemí, během
této ruské zimy zmrzlo nebo utrpělo těžké omrzliny. Z těchto
zpráv vidíme, že také v dřívějších dobách docházelo k velkým povětrnostním
extrémům, že to není jen fenomén naší doby. Pranostiky a předpovídání počasí V dřívějších
dobách, býval především venkovský člověk, závislí na rozmanitostech počasí.
Je proto pochopitelné, že si lidé z dlouhodobého pozorování i troufli
předpovědět očekávané počasí. Potřebovali vědět zda
mohou počítat se stálým a pěkným počasím při senoseči nebo žních. Předvídání
počasí se zakládalo na zkušenostech získaných v průběhu desetiletí. Také
měsíční fáze měly svůj význam, právě tak postavení hvězd. Lidé dokázali
předvídat mráz, mlhy, vichřice i změnu počasí. Tyto předpovědi platily
většinou jen pro malou zeměpisnou oblast. Pro velehory platila jiná kritéria
než pro středohoří, nížiny nebo místa u moře. Zajímavé nahlédnutí na
krušnohorské pranostiky 17. století nám zanechal Christian Lehmann ve svém
díle "Historické dějiště", oddíl VI, kapitola XXIII. Z tohoto díla
citujeme:
K těmto Lehmannovým pranostikám, lze připojit několik dalších, které se
zde tradovali:
Z pozorování a zkušeností, se rozvinuly v životě rolníků poznatky, které
pak uplatňovali, například:
Vybrané
kapitoly z historie Nové Vsi v Horách“ autor J. Pešír. německy
psaná kniha „Erinnerungsbuch Gebirgsneudorf“ od Ericha Philipa, (rodáka z N.
Vsi v Horách). Překlad
kronikář obce Nová Ves v Horách Josef Pešír, zpracování
provedl Roman Pešír. Zdroj:
mujweb.cz/historienovevsi (25.12.2014) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Jaromír Lenoch © Aktualizace 25.12.2014 |