Kostel sv.Michaela
archanděla Nová Ves v Horách, bývalý soudní okres Hora sv.Kateřiny, politický okres
Most |
Předchůdci kostela. Dnešní kostel měl dva předchůdce.
Místo kde stával první kostel, svědecky prokázaný již v roce 1384, neznáme.
Tento kostel byl zasvěcen Archandělu Michaelovi. Při výpadu do Saska v roce 1429
husité tento dřevěný kostel vypálili a duchovní zabili. Zemřeli asi v
plamenech dřevěného kostela. Vyznavači husitské víry se zapřísáhli, že
katoličtí kněží, mniši a jeptišky jsou vinni z uvěznění a upálení reformátora
Jana Husa po koncilu v Kostnic, a proto i oni musí
zemřít v ohni. Také o následujícím kostele nemáme
žádné hodnověrné informace. Pravděpodobně jej postavil mezi léty 1520 až
1530, snad již o něco dříve ( kolem roku 1480) Lorentz Glatz z Altenhofu. Jeho zeť Sebastian z Veitmile
věnoval v roce 1537 kostelu zvon, který nesl tento nápis: "Verbum Domini
manet in aeternum
MDXXXVII" ( Slovo Boží je věčné 1537 ). Od roku
1591 až do roku 1624 sloužil kostel jako evangelická modlitebna. V roce 1629
byl arcibiskupským vikářem z Postoloprt (Postelberg) opět vysvěcen na katolický ritus. Ze zachovalé kostelní kroniky, která začíná rokem 1650 se ještě něco málo dovídáme
o renovačních pracích v tomto kostele. Důvodem těchto kusých informací bylo
komisní spravování farnosti. Teprve přibližně od roku 1690 byla farnost
výhradně příslušná k duchovní správě v H. Sv. Kateřiny. Po vysvěcení dnešního kostela v roce
1784, byla vysloužilá kostelní budova prodána. 10 dubna 1886 starý kostel
vyhořel. Na tomto místě byl postaven dvojdomek, který byl nazýván "Starý
kostel". Ferdinand Vilém Popel z Lobkovic v roce 1687 koupil kromě jiných osad, také Novou
Ves v Horách (Gebirgsneudorf) dříve Rottendorf. Minimálně od roku 1690 usiloval o opětovné
zřízení fary v Nové Vsi u pražského arcibiskupa. Celá záležitost se
prodlužovala, neboť byl tehdy nedostatek knězů. Po
jeho smrti 24. ledna 1708 zdědil zámek a panství Jezeří
jeho syn Oldřich (Udalrich) Felix z Lobkovic. Snažil se splnit přání svého otce a vyřídit
záležitost kostela v Nové Vsi. Nestalo se tak. Dne 30. září 1722 byl 63letý
hrabě Oldřich Felix, nedaleko Jezeří, při sledování
práce dřevařů, kteří káceli stromy, sražen padajícím dubem a těžce zraněn. 4.
října 1722 pak zemřel. Jeho mrtvé tělo bylo 6. října 1722 pohřbeno v
kapucínském kostele v Mostě. Na místě neštěstí byla později postavena Křížová
kaple (nazývaná též "hraběcí kaple"). Poslední vůle z 3. října 1722
týkající se též věci novoveského kostela uvádí:
"...jest-li že
konsistoř odpoví, nová fara v Nové Vsi vztyčena bude, moji dědici, tak jako i
má paní manželka nechá zbytek udat,...kanovník Thiel
přispěje". Vdova po Oldřichu Felixovi v roce 1727 věnovala 500 zlatých
jako nadaci na 52 mší ročně, a za 2000 zl. pak měla
být postavena nová farní budova. Marie Josefa z Lobkovic,
rozená z Bubna a Litie, zemřela v roce 1729 bez
potomků, čímž zanikla linie Oldřicha Felixe. Panství Jezeří
zdědil Jan Jiří Kristián z Lobkovic. V souvislosti z
vyřizováním povolovacího jednání předložil tehdejší farář z H. Sv.
Kateřiny Wenzel Widim
(1727 - 1734) soupis příjmů z novoveského kostela a
osady Mníšek. Ve své zprávě farář Widim uvádí počet
"duší", zřejmě pouze katolíků, v Nové Vsi 295 a Mníšku 140. Z obou
obcí činily církevní příjmy dohromady 201 zl. 48 kr. ročně. Z ostatních míst církevní farnosti H. Sv.
Kateřiny s Malým Hájem, Rudolicemi a Mikulovicemi 251zl 17kr. Tehdy čítala H. Sv. Kateřiny
518, Malý Háj 87, Rudolice 118, Brandov
288, Grünthal 21, Lesná 50 a Mikulovice
148 katolických duší. Bohužel ve zprávě se neuvádí, kolik v těchto obcích
žilo evangelíků (protestantů). Pouze v Grünthalu se
připomíná 84 luteránů. Záležitost fary se stále vlekla.
Hrabě Jan Jiří Kristián z Lobkovic žádal církevní
úřad o naplnění svých závazků přijatých ze závěti. Konsistoř položila kateřinskému
faráři Schwenkovi 10. října 1747 celkem 26 otázek
na které měl odpovědět. Jeho odpověď zněla:"V Nové Vsi je už od dob
luteránských kostel s křtitelnicí a farou, jež je považován od roku 1690 jako
filiální kostel H. Sv. Kateřiny, dříve, od roku 1629 obstarával duchovní
správu farář z Boleboře (Göttersdorf),
občas ze Souše (Tschausch) a od roku 1671 do roku
1690 farář z H. Jiřetína (Obergeorgenthal),
žádný katolický kněz tu neleží pohřben, pouze odděleně jeden kacíř
(pravděpodobně evangelický farář Isias Fabricius nebo Johann Lucas), k zdejší kapli patří ves Mníšek, k níž má být
připojena ještě farnost Mikulovice, kromě toho
hodlá zdejší farář postoupit ještě Lesnou, neboť tato ves je velmi vzdálená,
žádný desátek neplatí a poplatky vynášejí nanejvýše 2 zl". Farář dále uvádí, že v případě postoupení novoveského farního kostela, který je velmi malý (cca 30
loktů dlouhý a 17 loktů široký) a jehož kapitál činí 1500 zl,
sníží se jeho příjmy o 177 zl. 27 kr. a zůstane jen 237 zl.14 kr Dne 19. a 20. listopadu 1747
dostavila se do H. Sv. Kateřiny komise vedená hospodářským ředitelem Jezeří Felixem Loosem. Vše si
prohlédli, nahlédli do knih a vypracovali následující posudek: "Kostel
sv. Archanděla Michaela v Nové Vsi z vnějšku 19 loktů široký, 8 loktů vysoký
a 36 loktů dlouhý, od fary je 90 loktů vzdálený a od hostince 15 loktů. Zdi
jsou kamenné, střecha a horní část kostela ze dřeva, vše je v obstojném, ale
nedostačujícím stavu, je opravován z kostelního jmění získaného od
knížete". Tato zjištění měla následující výsledek: "Podle údajů
faráře odebírá od Nové Vsi a Mníšku v penězích a naturáliích 151 zl. a 7 kr. Kdyby měla Nová Ves
vlastního faráře, pak by příjmy z nadací činily 200 zl.
19 kr. Učitel z Nové Vsi dostává 56 zl. 40 kr, a sice na plat od
Nové Vsi 11 zl. a Mníšku 5 zl.
30 kr. Z každého křtu dostane 30 kr., z pohřbu 15 kr.,každého
sňatku 50 kr a za svátek 6 kr.
Na školné od dětí 13 zl., za koledu na Tři krále 2 zl. 30 kr., na Zelený čtvrtek 1
zl. 20 kr. k tomu má
celkem 8 strichů polí. V současné době činí počet
duší v Nové Vsi a Mníšku 529. Bohoslužby obstarává kateřinský farář
následovně: první a třetí neděli slouží ve svém farním kostele v H. Sv.
Kateřiny, druhou neděli v kapli v Brandově a teprve
čtvrtou neděli ve filiálním kostele v Nové Vsi. Mimo toto, pokud žádná
bohoslužba není, vykonává zádušní svaté mše a vyučuje děti křesťanskou nauku. Co se týká příjmů, získal kateřinský
farář od obce Nová Ves: za dvanáctkrát vykonanou bohoslužbu v roce služné 10 zl.,za
každou vykonanou zádušní mši a za svátky (á 10 kr)
7 zl. 30 kr., za
vysvěcení domu (při svátku Tří králů) 3 zl., za
příjímání na Zelený čtvrtek 1 zl. 30kr. Od obce
Mníšek: plat 5 zl., za zádušní mše (á 5 kr.) 3 zl. 45 kr.- za vysvěcení domu 1 zl. 30
kr. a na Zelený čtvrtek 1 zl.
Kromě těchto příjmů, obdržel od obou obcí za procesí na velikonoce,
svatodušní svátky, svátek všech svatých, svátků vánočních a Tří králů
dohromady 4 zl. 30 kr.,
dále jídlo za 3 gr. na cestu k sv. křtu, obilí ze 6 strichů (polovinu na Jiřího
a polovinu na Havla) z toho dva díly od Nové Vsi a jeden díl od Mníšku a 4
sáhy dřeva. Od mosteckého magistrátu (majitele
panství Mníšek) dostal farář za čtyři bohoslužby zrno ze
2 strichů, 4 sáhy měkkého dřeva á 45 kr. a dvě vědra piva. Naproti tomu panství Jezeří poskytlo novoveskému
kostelu obilí ze 4 strichů, 4 sáhy palivového dřeva
(které si novovesští mohli zdarma narubat) a od
nařízení hraběte Ferd. Viléma z Lobkovic z 1.
července 1692 ještě 6 věder piva (neboť ve staré faře se pivo čepovalo), dále
3 zl. z pivní daně a 26 zl.
na 52 svatých mší, které ovdovělá hraběnka Maria Josefa z Lobkovic
stanovila". Výnos z novoveské
farnosti byl tehdy místo 43 zl. jen 33 zl., a proto se panství Jezeří
zavázalo přispět, z hraběcí nadace z roku 1727, částkou 152 zl. Také kateřinský kantor (tehdy Johann Josef Lenk) by
odloučením vsí Lesná a Mikulovice tratil na
penězích 15 zl. ročně (desátek činil 3 zl. 24 kr. a podpora 12 - 15 zl. Zastupitelstvo H. Sv. Kateřiny jakož
i Brandov a paní ze Schrollenbergu
na Grünthalu protestovaly proti plánovanému
odloučení Nové Vsi. Především farář Schwenk
nesouhlasil se zamýšleným odloučením. Dne 1. prosince 1747 poslal konsistoři
vlastní zevrubný výkaz. Vněm uvádí, že kvůli odloučení N. Vsi, Mikulovic, Mníšku a Lesné ztratí 218 zl.57 kr. jakož i 152 zl. nadace pro
N. Ves z roku 1727, celkem 350 zl. 57 kr. a z příjmů by mu zůstalo jen 336 zl.
46 kr. Dne 4. října 1755 zemřel bývalý
majitel panství Jan Jiří Kristián z Lobkovic z
roudnické větve. Kapitál založený v roce 1727, který byl určen ke zřízení
samostatné farnosti, vzrostl během doby na úrocích z 2000 zl.
na 5700 zl.,dne 16.10.1767
přidal kníže ještě dalších 300 zl. k úpravě fary a
zbývajících 5000 zl. jako kapitál na dotace ke
zřízení farnosti. To mělo za následek, že konečně dne 31. července 1768 byl
vystaven "Erektions - Instrument",
potvrzen arcibiskupskou konsistoří 26. srpna 1768 (podepsán pražským
arcibiskupem Antonínem Petrem) a nakonec dne 4. srpna 1768 byl zapsán do
zemských desek. Tímto se stala Nová Ves opět
samostatnou farností. Na základě této listiny by měl
příslušný farář dostávat roční úroky z dotace 200 zl.,
z desátků od N. Vsi, Mikulovic a Mníšku 67 zl. a z "Pfarrkasse"
od konsistoře dalších 50 zl., k tomu dostával od
vrchnosti ročně ještě: 4 strichy obilí á 2 zl., sud (nebo 4 vědra) piva á 15 zl.,
pak ještě výtěžek z 31 1/2 strichů kostelního pole,
které bylo dosud v držení duchovního z H. Sv. Kateřiny. Deputátní dřevo bylo
dáváno v naturáliích. Ostatní (pivo a obilí) bylo v posledních desetiletích
vyjádřeno příslušnou hodnotou peněz a faráři proplaceno. V roce 1935 dostal novoveský farář od města Most stále ještě proplaceno 1,96
hl. obilí v ceně 178,36 Kč a 1,13 hl piva v ceně 237,50
Kč. K tomu 12 kubíků měkkého palivového dřeva v naturáliích. Stavba kostela Do stavby nového kostela uplynulo
ještě několik let. Proto nepřekvapuje, že starý kostel byl ještě v roce 1775
uvnitř opravován. Netrvalo to však již příliš dlouho, 18. července 1777
podává farář správci kostela zprávu, ve které se uvádí:"...že kostelu
hrozí brzo zřícení, snad proto , že stojí ve vlhkém
koutě, neboť oltář je sotva deset kroků od výčepní světnice". A dále píše:"...že, i jásot v hostinci ruší
bohoslužby". 4. srpna 1777 předložil duchovní,
správci panství, situační plán a půdorys kostela v Brandově v němž popisuje
kostel jako " způsobný zdejšímu kraji". Válka o dědickou posloupnost Bavorska
přinesla průtahy ve schvalovacím řízení. Po mírovém urovnání byl 10. července
1779 vydán správcem panství souhlas ke stavbě kostela. Stavitel Paul Eisenberger
z Priesen a tesařský mistr Josef Hauschild z Eidlitz vypočítali
rozpočet celé stavby na 3 825 zl.35 kr. Kníže
přislíbil pro tuto stavbu 370 stromů, každý dům patřící k farní osadě byl
povinen v letech 1780 až 1781 poskytnout jednu osobu po dobu pěti dnů, jako
přidavače. Celkové náklady po dokončení stavby činily 5 206 zlatých 48
krejcarů. Po slavnostním procesí a bohoslužbě s
kázáním, které se konalo v den narozenin knížete, 27. dubna 1780, provedl
farář Schupp první zarytí rýče. Po něm následoval novoveský direktor Johann Türmer, lesní z Jezeří Johann Tirschüpp, chirurg z Jezeří Franz Xaver Kammerbauer a
nakonec stavitel Paul Eisenberger a tesařský mistr
Benedikt Täubling z Kadaně. Vlastní stavba byla
zahájena položením prvního kamene dne 29. května 1780. Stavební dozor
vykonával opět Josef Peciwal, který dohlížel již
nad stavbou fary. Zda měl farář Schupp
nesnáze se svými farníky či patronem, nevíme. V každém případě, právě v tuto
dobu, hledal místo kam by mohl být přeložen, a bylo mu vyhověno. Jeho
nástupcem se stal farář Jakob Andree, který však
ještě téhož roku odchází. Po něm přichází Jakob Hesse.
I přes časté výměny duchovních, stavba nového kostela pokračovala. Slavnostní
položení základního kamene provedli 22. června 1781 knížecí princové. Základní
kámen byl uložen v nejzazším rohu presbytáře a nesl tento nápis: "Me isthie posVere
AugVust et IosephUs PrinCIpes De LobkoVite" (Zde mě dali postavit August a Josef,
princové z Lobkovic). Dne 10. října 1782 byl
vysvěcen a vztyčen kříž na vrchol věže. Již příštího roku, 13. července 1783
kolem půl jedné odpoledne udeřil do nové věže blesk. Nezpůsobil však, jako
zázrakem, žádnou škodu. Dne 14. září 1784 byly ze starého kostela procesím
převezeny zvony a vyzdviženy do nové věže. Slavnostní vysvěcení kostela
vykonal 19. září 1784 vikář z Postoloprt. Zároveň
byl do úřadu uveden farář Jakob Hesse. Po vysvěcení
kostela zapsal duchovní do kostelní kroniky: "Ať Bůh milostivě ochraňuje
jemu zasvěcený dům a farníky přede všemi nebezpečenstvími duše a života, rovněž
také dům knížete Lobkovice" Někdejší církevní události V místech u starého kostela, stávala
poblíž fary stáj a stodola. Tato stodola (14 loktů dlouhá a 10 českých loktů
široká) byla za 20 zlatých a k ní patřící pozemek za 5 zlatých prodána 31.
května 1774 Johannu Michaelu Zahnovi,
hostinskému z vedlejšího hostince "U jelena" (Gasthaus
"Hirschen"). Mezi farářem a hostinským
však docházelo od prvního dne ke sporům neboť
hostinec stál jen několik metrů od kostela a hluk zněj rušil bohoslužbu,
dokonce na Popeleční středu a Den dušiček se v hostinci konala taneční
zábava. Farář dal souhlas ke kupní smlouvě teprve 12. prosince 1774 s
následující doložkou: "Jestli že, se bude konat
bohoslužba, kázání, vykonávat úřad, křesťanská výuka nebo sváteční mše, v oné
stodole, která k mlácení obilí je určena, nebudou lidé pohoršovat žádným
hlukem, tímto se bude kupující a jeho nástupci řídit". Bohoslužby se
tehdy stále ještě konali ve starém kostele pod hostincem U jelena. V kostelní knize začíná farář rok
1777 následujícím zápisem: "Tři sedmičky budou letos často psány, pod
nimi ať je jen pravda, žádných sedm zel". V 18. století kvetlo po celé zemi
uctívání Jana z Nepomuku, který byl prohlášen za svatého v roce 1729. Ve své
době uspořádal farář Schupp mezi věřícími sbírku,
za kterou nechal zhotovit pro svého jmenovce sochu, která byla roku 1777
dokončena. Socha sv. Jana z Nepomuku stávala až do odsunu v dolní části obce,
naproti domu Maxe Waltera čp.
121 a mezi domy D. Kaltofena čp.
77 a Fr. Kaltofenové čp.
83. Bohužel po roce 1950 byla socha světce povalena a po pádu došlo k
odlomení hlavy, která již nebyla nalezena. Kolem roku 1980 bylo v ČSSR
ustanoveno zachování všech stávajících památek z dřívější doby. Proto byla
socha Jana Nepomuckého přemístěna do malého parku u cesty odbočující ze
silnice na Mníšek mezi rybníčkem a potokem protékajícím obcí. V době působení faráře Seeharze v N. Vsi (1814 - 1825), byl odkoupen z kadaňského kostela dřevěný oltář, a přemístěn do zdejšího
kostela. Velmi agilní farář Schramm (1846 - 1853) nechal urovnat prostranství před
kostelem, vyčistit věž, pokrýt jí novou krytinou a zrenovovat hospodářská
stavení. 8. června 1857 se nad vsí přehnala
prudká bouře o které farář Andersch
(1853 - 1858) píše v kostelní knize: "Letošní rok byl pro zdejší kostel
bohatý na události, rovněž tak pro zdejší věřící a jejich potomky. Dne 8.
června 1857 v pravé poledne, když o půl hodiny před tím probíhal v kostele
svatební obřad a konala se mše, přiblížila se z jižní strany od Lesné bouře,
která se z počátku projevovala hřměním vyvolávající strach. Hned po dvanácté
hodině udeřil do věže kostela blesk, sjel z vrcholu, roztrhl věžní kopuli a
na západní straně římsy odtrhl lucernu. Rozbité šindele létaly do všech
stran, blesk proletěl do nitra věže, roztříštil věžní pilíř, mnohé trámy a
stolici zvonů. Zvony však zůstaly nepoškozeny. Blesk se rozvětvil na několik
paprsků, které sjely po zdi věže dolů, jeden paprsek pronikl přes dolní
vchodové dveře, u kterých rozbil celé jedno křídlo, vjel do nitra věže a pod
prahem stejných dveří vyjel opět ven. Jiný paprsek pronikl pod zvony, přes
dveře, na půdu kostela, které také roztříštil,projel
stropem na kostelní kůr, zničil varhany, naštěstí pouze dřevěné části. Díra
ve stropě, byla přes celou délku kostela, poškozen byl oltář, kazatelna,
podstavec křtitelnice se svěcenou vodou byl vržen pod kazatelnu uprostřed
kostela, kde se rozbil na dva kusy, byla zpustošena hala u zpovědnice,
rozbito mnoho okenních tabulek,blesk pak prolétl pod
práh vnitřních dveří sakristie a pod prahem vnějších dveří sakristie vyjel
opět ven, kde zanechal stopy na roztrhaném trávníku. Bylo zajímavé
, že v kostele nebylo místa, kde by blesk nezpůsobil škodu. Byl to hrůzný a zdrcující pohled.
Když opadlo zděšení z první dojmů, bylo nutné pustit se do odstraňování škod.
Společnou prací se to podařilo ještě tentýž rok. Věž a varhany byly zcela
opraveny. Celý kostel byl od základu opraven, tak, že získal opět svůj
původní vzhled. Na varhany, bylo možno v neděli, před opětovným vysvěcením
kostela, k velké radosti celé církevní obce, opět hrát. Celá oprava kostela
přišla na 417 zlatých a 55 krejcarů". Aby se zmenšilo nebezpečí požáru od
blesku, byl v roce 1858 na střechu kostela umístěn hromosvod, který stál
knížete 250 zlatých. Vzhledem k tomu, že k západní straně
kostela prosakovala vlhkost ze svahu za kostelem, byla v roce 1887 zemina ze
svahu odstraněna a kolem postavena terasovitá zeď. K třístému výročí smrti svého
jmenovce "sv. Aloisiuse", věnoval mikulovický lesní Alois Bittner, kostelu olejomalbu tohoto
světce. Tato malba visela ještě v roce 1992 v kostele po levé straně. Farní hospodářství Příjmy fary sv. Michaela plynuly z 31
1/2 strichů polí a rolí. Farář měl největší polní
hospodářství ve vsi. Z výnosů získával část svých příjmů. V kostelních knihách
nacházíme často zápisy o dobré i špatné roční sklizni a opatřeních, které
byly vykonány, aby se výnosy zlepšily. Na podzim roku 1873 se tehdejší farář
Grünert (1872 - 1887) rozhodl, že pole, které až do
této doby obhospodařoval, tak jako jeho předchůdci, pronajme. V kostelní
kronice se o tom 20. října 1873 píše:"Výdělek z letošní sklizně, mě
přiměl, farní pozemky pronajmout. Podle záznamu o výsevu a výmlatu obnášel
čistý čistý výtěžek ze všech polí v letošním roce,
4 zl 98 kr., při čemž
není započítána polní práce domácího služebnictva. Cizí pracovní síla stála
za jeden pracovní den 1 zl. u mužů a 60 kr. u žen. Domnívám se, že není proti mému zájmu ani
proti zájmu mých nástupců, jestli že ode dne 20. 10.
1873 budu za pronájem pozemků jednou za rok vybírat nájemné 146 zl. 40 kr. Tento pronájem potrvá od 20. 10. 1873
do 19. 10. 1876, tedy tři roky. Výměra luk činí 3 jochy
(Joch = jitro.= 34 arů) a
1207 čtverečních sáhů (21 622 m čtverečních). Vše za kostelem až nahoru k polím J. Kaltofena, má výměru: pole 1 Jich 161 čtverečních sáhů a
pastviny 432 čtverečních sáhů (7 937 m čtverečních)". Farní pozemky měřily dohromady 5 Jochů a 200 čtverečních sáhů (29 560 m čtverečních) a
zůstaly vůči finančnímu výkazu z roku 1768 přibližně stálé. Posvícení před sto lety O posvícenské neděli roku 1884 se při
příležitosti stoletého jubilea vysvěcení kostela, konala slavnostní
bohoslužba. Slavnosti se zúčastnili v hojném počtu obecní a místní
zastupitelé, obyvatelé z okolních farních osad a spolky. Přítomen byl také
"Spolek vojenských veteránů knížete Moritze
Lobkovice" se svou kapelou a praporem, který nesli ve slavnostním
průvodu, slavnosti se zúčastnil rovněž hasičský spolek z Mníšku. Protože se
slavilo posvícení také v okolních obcích, zúčastnil se oslav v Nové Vsi pouze
brandovský farář Josef Lukas,
který zde měl sváteční kázání. Novoveští si přáli mít při příležitosti tohoto jubilea na
kostele hodiny. Kníže Moritz z Lobkovic
proto nechal staré zámecké hodiny z Jezeří sejmout
a instalovat je na novoveskou kostelní věž. Protože
tyto hodiny musely býti často opravovány, byly
nakonec firmou Josefa Kohlerta z Kraslic, koncem
května 1905, vestavěny hodiny nové, z dvěma číselníky. Jiné opravy Vnitřek kostela, zejména oltář a
kazatelna byl v roce 1806 opraven z darů věřících. Na sníh bohatá zima roku
1906-07 způsobila na několik dní odříznutí obce od okolního světa. V Mikulovicích ležela tato "bílá krása" až do
výšky sedmi metrů. Také za kostelem bylo vše, až nad okna, zaváto. Když pak
přišla obleva, hnala se voda přes parapety do chrámu Páně. Patronátní správa
souhlasila s opravou škod a instalací dvojitých oken. V letech 1907 až 1908 nechal farář
postavit novou stodolu s kurníkem a vepřincem, která přišla na 13 600 korun.
V této době byly vybetonovány schody vedoucí nahoru ke kostelu. Kostelní zvony Když farář Franz
Xaver Schram roku 1846 nastoupil do svého úřadu,
našel toliko dva zvony, z roku 1537 a před rokem 1577. Vynaložil velké úsilí,
aby doplnil zvonění o třetí zvon. Za pomoci dvou velkých sbírek a mnoha
darů se mu podařilo potřebné peníze shromáždit a u dílny Pietschmann
z Chomutova, nechat zhotovit třetí zvon. O posvícení 8. května 1850 byl 427
liber těžký zvon dovezen slavnostním procesím, vysvěcen a druhého dne
vyzvednut na kostelní věž. O několik let později však tento zvon pukl. .V Chomutově byl pak odlit zvon nový, který byl 20.
září 1856 vysvěcen. Tento zvon nesl nápis: "Benedicam
Dominum in anni tempore, semper laus eius in ore meo"
(Chci velebit Pána v kteroukoliv dobu v roce, aby vždy velebil
ústa má.) Šedesát let mohli zvony svými ústy
velebit Pána a svolávat věřící k motlitbě a pobožnosti. V pekle první světové
války umlklo jejich volání a upomínka v celé Evropě. Zdejší, dva větší zvony
byly 22. ledna 1917 sejmuty, rozbity a poukázány do vídeňské zbrojovky, kde
byly roztaveny. Velký zvon vážil 231 kg a druhý menší 110 kg. Na věži byl
ponechán pouze zvon nejmenší. Na návrh kateřinského lidového
spolku, byl na jaře 1919 založen Výbor pro opětovné zakoupení zvonů.
Slavnostní vysvěcení nově zakoupených zvonů, Panny Marie a Sv. Anny, vykonal
16. května 1920 farář Anton Hausmann za asistence
faráře Antona Marschnera (z H. Sv. Kateřiny) a Johanna Herknera (z Malého
Háje). Kmotrami zvonů byla M. Thielová z N.Vsi čp.
143 a A. Seifertová z čp.
80. V době působnosti faráře Herknera (1921 - 1938) pokračoval Výbor pro zakoupení
zvonů, velmi agilně. Z peněz získaných z darů byly zaplaceny dluhy a upraveno
půdní podlaží pro umístění velkého zvonu a zvonu malého - umíráčku. Náklady
na zakoupení těchto dvou zvonů dosáhly 14 797 korun. Dne 31. července 1922
byly oba zvony vysvěceny na místě před domem pana A. Waltera
čp. 63, kmotrami zvonů byly: M. Eckrtová
čp. 26, P. Eckrtová čp.61, M. Kaltofenová čp. 7 a M. Neubauerová čp. 186. Do pamětní knihy farář zaznamenal:
"Nyní má náš kostel zpět, co ukrutná válka mu uloupila, překrásné,
harmonické zvonění". Protože starý umíráček neladil s
novými zvony, byl farářem Herknerem v roce 1922
prodán zvonaři R. Heroldovi za 1257 korun. Takový
poklad byl dán pryč! Byl to první zvon, který v roce 1537 nechal zhotovit
ještě Sebastián z Veitmile. Nesl nápis:"Verbum
Domini manet in aeternum
MDXXXVII" (Slovo Páně zůstává věčné 1537). Kostelní zvony byly zasvěceny
následujícím patronům: velký zvon Sv. Josefu druhý zvon Sv. Panně Marii třetí zvon Sv. Anně čtvrtý zvon Sv. Archandělu Michaelu První zvony ze starého kostela, které
byly ulity v letech 1537 a 1577, bezmála čtyři století pěly chválu Páně.
Zvony přestály i všechny války. Po doplnění druhých zvonů v roce 1850, tyto
nejednou vyzváněly a jejich hlas zněl sedmdesát let po horách a údolích. V
roce 1917 musely být "pro Boha a císaře odevzdány". Jen dvacet let svolávaly třetí zvony
věřící k bohoslužbám a církevním slavnostem, vítaly s jásotem šťastné
snoubence a doprovázely kněze při cestě k zaopatření. Za druhé světové války
byly použity "k obraně vlasti". Dne 20. dubna 1942 byly zvony z
věže sejmuty: zvon 282 kg těžký, vnější průměr 74
cm, tón Cis, odlit 1922 zvon 127 kg, průměr 61 cm, tón E,
odlit 1920 zvon 69 kg, průměr 50 cm, tón Gis,
odlit 1920 Nejmenší zvon 42 kg těžký o průměru
50 cm, tón Cis z roku 1922 byl na věži ponechán. Farář Streit
zapsal: "...rozloučení z našimi zvony a
slavnostní sejmutí zvonů bylo zakázáno". V letech 1945 až 1946 svolával malý
umíráček ty, jichž se týkal odsun, k posledním bohoslužbám v jejich domovském
kostele. Předkové mnohých rodin zde žili celá staletí, mýtili lesy a z pustin
vytvořili úrodnou zem. Mnozí nemohli uvěřit, že je to loučení navždy. Ve
svých zavazadlech si brali sebou také svou neviditelnou víru. Ti co do jejich
vesnice přišli, žádného Boha nepotřebovali. Bohoslužby pak navštěvovali jen
někteří Němci, kteří zde, jako odborné síly musely zůstat, například horníci.
Jak postupně končila jejich pozemská cesta, zůstal kostel opuštěný. Když časem, začalo trámoví ve zvonici
hnít a věžní báni hrozilo zřícení, byl poslední zvon v roce 1967 z věže sňat.
Protože v obci nebyly žádní věřící nebylo ani potřeba svolávat.
k bohoslužbě. Nebyl zde již ani nikdo kdo by svým melodickým hlasem "...velebil rád Pána v každém čase, aby on
vždy velebil ústa má". Potopena je mnohosetletá německá Gebirgsneudorf. Dnes tam žijí lidé v Nové Vsi v
Horách. Varhany Kostel v Nové Vsi získal své prvé
varhany přibližně kolem roku 1840. Ke konci první světové války byl také kov
z varhanních píšťal zpracován ve zbrojním průmyslu, a tak 5. dubna 1918 bylo
dvacet pět velkých dílů píšťal o celkové váze 1455 kg odvezeno. Vedle nákupu nových zvonů, vyvíjel
farář Herkner velkou energii na pořízení
pneumatických varhan. Ty byly firmou Gepr. Maueracher, Kraslice/ Čechy za 19 000 korun sestaveny. Na
svátek Tří králů v roce 1923 byly varhany vysvěceny. Od té doby zněly jejich
melodie ke chvále Boha. Protože došlo k závadě na šlapacím vahadlu, bylo v
létě 1940 zabudováno dmychadlo elektrické. Na jaře 1944 musely být všechny
varhany nahlášeny. Na štěstí nebyly varhany "k válečnému užití"
použity. Při naší návštěvě bohoslužeb v letech
1986, 1988 a 1990 byly varhany na svém místě. Nemohly tenkrát doprovodit náš
zpěv, neboť byly před léty odpojeny od elektrického proudu. V létě 1993
zloději ukradly část píšťal. Obrazy křížové cesty Obrazy křížové cesty nechal namalovat
farář Schramm v roce 1848, byly však podle dobové
módy meziválečného období umělecky bezvýznamné. V roce 1928 byly obrazy
odstraněny a nahrazeny novým obrazovým cyklem podle předlohy Gerharda Fummela z Mnichova.
Tyto práce provedl kateřinský malíř Albín Wagner (Schweinzermaler).
Farář Herkner k tomu v pamětní knize poznamenal: "...malíř svůj úkol takřka uměleckým
způsobem, obětováním času a velkým úsilím vykonává". Cena za namalování
obrazů činila 6 450 korun a byla plně pokryta z darů. Jména dárců jsou
napsána na malých tabulkách u obrazů. Dárci byli tito: zastavení: Spolek Němců v Čechách,
místní skupina zastavení: Josef Grießl,
N. Ves čp. 52 zastavení: Tereza Kaltofenová,
N. Ves zastavení: Anna Kaltofenová
a Anna Veitová, N. Ves čp.
7 zastavení: Alois Kaltofen,
N. Ves čp. 55 zastavení: Dobrovolní hasiči z Nové
Vsi zastavení: Lidový spolek, mládež a
Spolek děvčat zastavení: Josef a Marie Grumptmannovi, N. Ves čp. 46 zastavení: Wenzel
Hurt s paní, Neuhausen/Sasko zastavení: Rodina Josefa Waltra, N.
Ves čp. 193 zastavení: Rodina Grumptmannova,
N. Ves čp. 1 zastavení: Hieronymus a Anna
Seifertová, N. Ves čp. 80 zastavení: Sofie Rosenkranzová,
N.Ves čp.
100 zastavení: Rodina Kaltofenova,
N. Ves čp. 18 Slavnostní vysvěcení obrazů provedl
páter Patloch z Bíliny 10. dubna 1928. Betlém, jesličky V době adventní a vánoc bývaly v
kostele, po jeho pravé straně u středních dveří, postaveny jesličky - betlem.
Farář Herkner jej dal v roce 1923 od základu
zrenovovat. Obrazové pozadí vytvořil krušnohorský básník a zpěvák Hans Soph z Blatné u Jáchymova, přítel Herknerův
pocházející ze stejné obce. Namaloval biblický Betlehém,
který byl umístěn v krajině Českého středohoří. Kameny a velkou skálu
vytvořil Emil Grießl z N. Vsi čp.
177. Pěkné figurky, zvířata, datlové palmy a keře vyřezal Emil Weißgerber z H. Sv. Kateřiny. Veškeré náklady vynaložené
na stavbu betlema vzal na sebe Katolický lidový
spolek. Biřmování Svaté biřmování bylo v obci vždy
velkou událostí. V rozmezí od deseti do dvaceti let sem přijížděl biskup, aby
provedl kontrolu farnosti. Kateřinská farní kronika uvádí, že dne 14. dubna 1831,"...biskup v horském kostele, dětem z města a
okolních vsí Brandova a Nové Vsi v Horách svátost
biřmování daroval". Po sedmnácti letech čekání přijel
biskup Augustus Bartholomäus
Hille, 17. září 1848, také do Nové Vsi. Svátost
biřmování přijalo 521 osob. Další biřmování se konalo 13. srpna
1865 díky misijnímu biskupu Achanasiusu Zuberovi z Lince. Teprve za dalších devatenáct let
navštívil biskup opět Krušné hory, aby zde 18.července
1884 udělil svátost na Kalku, druhého dne v Brandově,
další den v H. Sv. Kateřiny a 21. července 1884 v Nové Vsi v Horách. Velmi okázale proběhla biskupská
návštěva a biřmování 28. července 1893. Duchovní Reymann
zaznamenal: "Jeho biskupské milosti, přicházející od H. Sv. Kateřiny,
přijel naproti jezdec na koni, na rozcestí cesty k Jezeří
byl nejjasnějším patronem, knížetem Moritzem z Lobkovic, starostou obce a prvním radním s největší úctou
pozdraven a veden k místu, kde byly zbudovány dvě čestné brány . U druhé
čestné brány byl velebný vrchní pastýř přivítán obecními a místními
zastupiteli, přednosty spolků a spolkem Veteránů, Národním, jakož i spolkem
pěveckým, třemi spolky hasičskými a u odbočky ke kostelní cestě byl zdraven
učitelským sborem a školní mládeží". Po jedenácti letech, 25. července
1904 se zúčastnilo společného požehnání z rukou biskupa 433 biřmovanců. Další
nejbližší biřmování se konalo 15. června 1912. O jedenáct let později 25.
května 1923 provedl biskup Hille biřmování v Nové Vsi a poprvé také na Mníšku.
Dne 22. 10. 1931 byl papežem Piem XI jmenován biskupem litoměřickým Anton
Alois Weber, který 17. září 1932 opět společně, zde biřmoval 275 osob. Biskup
byl přivítán u kříže stojícího u domu Aloise Kaltofena
starostou a obecním zastupitelstvem a provázen ke kostelu členy místních
spolků a školní mládeží. Druhého dne proběhlo biřmování v Nové Vsi a Mníšku.
Poslední biřmování se konalo 20. května 1941 opět za účasti dr. A. A. Webra, kdy společně daroval svátost biřmování 277 věřícím
z Nové Vsi a Mníšku. Mravopočestnost Již před více než sto lety, nebylo
mínění duchovenstva o morálce, především mladých lidí nejlepší. K odstranění
tohoto nedostatku byla v roce 1881 vykonána do Brandova,
H. Sv. Kateřiny a Nové vsi misie. Ve své závěrečné zprávě farář Grünert uvádí:"...skoro všechny soboty a svátky
konají se taneční zábavy, což je politování hodná nemoc na celých
horách". Společný život neoddaných dvojic se
nezdá být v tehdejší době, na proti v zemi obvyklému mínění, zas až tak
vzácný. Duchovní v kostelní knize z roku 1887 zaznamenal: "V tomto a
předcházejícím roce se mi podařilo, více jak dvacet volných manželství
(konkubinátů), jak částečně matrika vykazuje, vyloučit". Mnozí duchovní
napsali z dob svého působení také zajímavé podrobnosti. V pořadí desátý farář
Franz Xaver Schramm
vyjmenovává důvody proč po sedmi letech žádal biskupa o přemístění:
"Následujícího léta 1853 jsem v matrice zjistil důvod proč musel být
obvyklý pohřeb Františce Tropschugové odepřen. Ta
několik dnů v měsíci červenci přenocovala ve volné přírodě. Tato událost byla
příčinou procesu, který mi hrozil. Loňského roku jsem při kázání řekl, že
lidé by neměli v konkubinátu žít, jmenovitě kojné u sebe přenechávat a
přístřeší jim poskytovat. To bylo příčinou proč ona musela ve volné přírodě
přebývat. Přenocování jí připravilo o život a já byl obviněn a žalován.
Nicméně zůstává mi tato církevní osada milou a loučím se se
zármutkem. Dne 18. května 1853 opouštím moji milou Novou Ves nerad a přeji
mému nástupci, aby se mu zde taktéž líbilo". Zdroj:
mujweb.cz/historienovevsi (25.12.2014) |
Jaromír Lenoch © Aktualizace 25.12.2014 |