Hrad Fürstenberg v městečku Svojanov, politický okres Polička

Hrad Füstenberg

Svojanov, politický okres Polička

Hrad Svojanov byl postaven okolo roku 1262 králem Přemyslem Otakarem II. Jednalo se o stavbu zajišťující obranu obchodní cesty s názvem Trstenická, vedoucí z Litomyšle do Brna. Původní hrad měl německé jméno Fürstenberg . Po králově smrti připadl hrad vdově Kunhutě a ta majetek odkázala druhému manželovi Záviši z Falkenštejna a synovi Ješkovi. V roce 1290 byl Falkenštejn popraven a hrad Svojanov získala koruna česká. Karel IV. Navrhl zákoník Majestat Carolina, kde bylo uvedeno jedenáct hradů, které se nesmí dostat z majetku koruny. Hrad Svojanov byl jedním z nich. K přání však netíhl jeho syn král Zikmund, který dal hrad do držení pánů z Boskovic. Postarali se o vybudování systému pozdně gotického opevnění. Obsahovalo sedm bašt a dům zbrojnošů – na svou dobu velmi na úrovni.

Poté vlastnili hrad Trčkové z Lípy, kteří se postarali o stavbu nového renesančního paláce na původní hradbě. Fasády měly typická psaníčková sgrafita. V roce 1569 poškodil hrad požár. Byl opraven, ale potom již využíván spíše jako hospodářské středisko panství. Do konce 18. století vlastnili panství Zárubové z Hustířan a s nimi spříznění Salmové.

Během 19. století se držitelé hradu dost střídali a areál byl částečně přetvořen na továrnu ke zpracování grafitu. I během tohoto století došlo k nějakým úpravám. Kolem roku 1805 došlo k romantické úpravě hradebních ochozů a k proražení nové brány. Roku 1842 došlo k dalšímu požáru a následně i k přestavbě v empírovém stylu.

Od roku 1910 vlastní hrad město Polička. A v roce 1953 došlo k jeho zestátnění. Od roku 1992 opět patří Poličce. Hrad je po stránce architektonické směsí gotiky s empírem. Dominantou je hláska – válcová věž. Hradební zdi mají místy šířku až osm metrů. Současná podoba hradu pochází z roku 1842, kdy byl po požáru přestavován v duchu empíru. Během sedmdesátých a osmdesátých let 20. století probíhala obsáhlá rekonstrukce, ale některé zásahy byly poněkud necitelné. Obnovovací práce probíhají neustále a cílem je dát celému hradnímu komplexu podobu z druhé poloviny 19. století.

Zdroj: www.hradsvoajanov.cz (4.9.2013)

Hrad Svojanov stával nad městečkem Svojanovem na vrchu, který spadá příkře ke Křetínskému potoku a na jihozápadě vybíhá ve skálu spojenou s ostatním masívem úzkou šíjí. Mohl být vojensky ohrožen pouze od sedla na severu, kdežto na ostatních stranách byl chráněn příkrými svahy.

Hrad Svojanov se pod tímto jménem poprvé uvádí r. 1320, osada toho jména vznikla vnitřní kolonizací už před založením hradu. Hrad dal postavit Přemysl Otakar II. někdy kolem r. 1265 jako oporu královské moci v nedávno osídlené oblasti pohraničního hvozdu a v souvislosti s rozhodnutím, aby spojovací obchodní cesta mezi Čechami a Moravou vedla přes právě založené královské město Poličku. První zmínka o hradu je ve Zbraslavské kronice k r. 1287, kdy je uveden „hrad, který se jmenuje Vurstenberg". První název hradu zněl tedy Fürstenberg, avšak toto pojmenování bylo záhy, už počátkem 14. století, vytlačeno českým názvem Svojanov podle názvu starší vsi pod hradem.

V druhé polovině 13. století byl hrad Svojanov vdovským věnem královny Kunhuty, manželky Přemysla Otakara II., která se po jeho smrti (1278) provdala za Záviše z Falkenštejna z krumlovské větve jihočeských Vítkovců, vůdce vzpoury proti Přemyslu II. Po Kunhutině smrti (1285) se Záviš znovu oženil, a to se sestrou uherského krále Ladislava IV. Jitkou, ale Svojanov si podržel. Hrad se stal jeho trvalým sídlem až do r. 1290, kdy byl na rozkaz krále Václava II. zajat a pod hradem Hlubokou sťat. Svojanov zůstal až do husitských válek majetkem královské koruny. Karel IV. jej zahrnul mezi hrady, které neměly být odlučovány od koruny, a tedy ani zastavovány.

Jádro hradu tvoří poněkud zkomolený ovál, vymezený mohutnou zdí – pláštěm – mimořádné tloušťky: na severu a východě dosahuje síly téměř 5 m, na jihu asi 3 m. Při severozápadní straně této hradby stojí pozůstatky starého paláce snad z 13. století, při kterém byla gotická kaple sv. Kateřiny. V sousedství paláce dosud stojí vysoká gotická okrouhlá věž, zvaná dnes hláska. Měří v průměru 9 m, její asi 3 m silná obvodová zeď byla ještě zesílena směrem na sever ostrým břitem. Pod touto věží bývala v parkánové hradbě původní brána, přístupná po padacím mostě, který vedl přes šíjový příkop. Raně gotický palác byl patrně kratší než později postavená renesanční budova nového paláce a měl obvyklé dělení na tři patrně plochostropé místnosti. Nádvoří bylo v 13. století nerovné – prudce stoupalo směrem k severu.

Po smrti Václava IV. za husitských válek držel od r. 1419 hrad Oldřich z Boskovic, syn Tasa z Boskovic a z Brandýsa. Zastavil mu jej císař Zikmund, jehož byl Oldřich zprvu stoupencem. Později přestoupil k husitům, ale hrad mu zůstal i poté, kdy se Zikmund ujal vlády. Po něm (1437) zdědil hrad jeho syn Ješek Svojanovský z Boskovic, jeden z předních dvořanů Jiřího z Poděbrad a Vladislava II. Rod pánů z Boskovic vlastnil hrad až do r. 1512, kdy Ladislav z Boskovic vyměnil svojanovské panství s hradem za panství Zábřeh a Rudu s Mikulášem Trčkou z Lípy. Svojanovské panství bylo tehdy rozsáhlé: vedle Svojanova zahrnovalo i Bystré a Limberk (dnes Pomezí) s dalšími osadami.

Ochrana hradu za husitských válek i za Jiřího z Poděbrad, kdy tudy často procházela vojska, vyžadovala zpevnění hradeb. V této době se hrad stal skutečnou středověkou pevnosti. Tradice umísťuje na hrad ještě hranolovou věž. Rozhodně však byla v 15. století vystavěna okrouhlá bašta (snad za Oldřicha z Boskovic), přestavěná počátkem 19. století v dnešní vstup. Tato bašta zesilovala novou hradební zeď, obklopující původní ovál vnitřního hradu. V této nové vnější hradbě byly ještě další dvě menší bašty, z toho jedna okrouhlá; obě zesilovaly opevnění směrem na západ. Na jižní straně byl areál opevnění protažen v ostrý klín, ukončený baštou trojúhelného tvaru se zaoblenými rohy. Na východě, kudy stoupala k hradu cesta z městečka Svojanova, bylo opevnění nejsložitější. Kromě vnitřní hradby, do které byla vestavěna patrová budova, sloužící v přízemí patrně jako konírna a v patře jako obydlí hradní posádky, byla ve svahu postavena ještě vnější hradba s dvěma velkými půlválcovými baštami. Ta pak pokračovala až k poplužnímu dvoru, který tvořil předhradí hradu a byl uzavřen na vstupní straně baštou. Všechny uvedené bašty i s hradbami jsou dnes zbořeny téměř do úrovně vnitřního terénu, který byl vyrovnán v 18. století při parkové úpravě areálu do vodorovných teras. Proto jsou například jednoduché štěrbinové střílny viditelné jen z vnější strany.

Konečnou vývojovou fází procházela stavba hradu za Trčků z Lípy. Už počátkem 16. století byl palác prodloužen až k vysoké věži a rozšířen o nové křídlo, postavené na plášti původní hradby. Severní síň paláce byla tehdy zaklenuta novou křížovou klenbou, svedenou v suterénu i v přízemí do středního pozdně gotického pilíře. Z mohutné obvodní zdi vnitřního hradu se po terénních úpravách, které zarovnávaly povrch nádvoří, zachovala nad úrovní dvora jen její východní část až k původní čtverhranné vstupní věži; zdivo pláště na severu zmizelo pod novým křídlem paláce a na jižní straně byla zeď zbořena až po úroveň nádvoří, takže dnes je zachována jen jako tarasní zeď, která už patrně v 16. století byla vzepřena dvěma opěrnými pilíři.

Asi v r. 1547 se stal majitelem Svojanova Václav Žehušický z Nestajova († 1555). Za jeho synů Hertvíka a Jana došlo k odtržení Bystrého s okolím od svojanovského panství, při kterém zůstaly nadále jen díl svojanovský a limberský. K Svojanovu patřil především hrad, dále mlýn a při něm olejna, pak pivovar, sádky, potok a městečko Svojanov. Limberský díl zahrnoval kromě Limberka (dnes Pomezí) 11 osad a další roztroušený majetek. Po Janově smrti (1564) sice Hertvík († 1579) sjednotil načas všechny tři díly do svých rukou, ale když se r. 1566 oženil s Bohunkou Zárubovou z Hustířan, učinil ji v závěti dědičkou jen hradu Svojanova s příslušným dílem majetku. R. 1569 postihl hrad požár, po němž byl objekt znovu důkladně upraven. Z té doby se zachoval především renesanční, tzv. nový palác se zbytky sgrafitové rustiky.

Po různých vlastnických sporech po smrti Bohunky z Hustířan r. 1583 zůstal hrad i s poplužním dvorem, městečkem Svojanovem a sedmi osadami v držení rodu Zárubů z Hustířan až do jeho vymření po meči. Za třicetileté války hrad velmi trpěl od vojsk obou stran. Jedna z dcer hraběte Josefa Antonína Záruby z Hustířan, posledního z rodu Zárubů, Eleonora, se provdala před r. 1744 za hraběte Karla Ottu ze Salmu; z r. 1748 pochází alianční znak Zárubů a Salmů, umístěný původně nad vstupní branou a o sto let později zazděný nad vchod do nového paláce. Po smrti Karla Vincenta ze Salmu prodal poručník jeho tří dcer Svojanov r. 1797 Václavu Ignáci Ubellimu ze Siegburgu. Hrad střídal v 18. století často své majitele, kteří tu však jen zřídka sídlili. Proto pustl a po prusko-rakouských válkách, kdy byl velmi poničen, se začal rozpadávat. Když r. 1800 koupil hrad poštmistr z Běchovic Jiří Haissler, musel do časti prostoru starého paláce vestavět nový dům, aby měl kde bydlet.

R. 1804 koupil Svojanov od Jiřího Haisslera Martin Dlouhý, který dal na hradě pátrat po domnělých pokladech. Žádný poklad objeven nebyl, zato u nedalekých Hutí bylo odkryto naleziště tuhy, k jejímuž zpracování dal Martin Dlouhý zřídit na místě soukenické dílny novou dílnu. Dlouhý však zanedlouho pronajal hrad i s dílnou svojanovskému vrchnímu Františku Dieblovi, který důkladně opravil nový palác a dal zhotovit i hlavní schody. V r. 1818 prodal Dlouhý pro dluhy panství vrchnímu hraběte Valdštejna-Vartemberka z Litomyšle Františku Heyssigovi. Od něho koupil Svojanov v r. 1820 Rüdiger ze Stielfriedu. Po několika dalších úřednických a měšťanských držitelích jej v r. 1840 koupil v dražbě Josef Kristen.

4. května 1842 byl hrad zachvácen druhým požárem. Oheň vzniklý v městečku Svojanově se přenesl až na hrad. Tehdy shořel nový palác, továrna na tuhové výrobky i hospodářské budovy. Ale už v r. 1843 byly všechny objekty opět obnoveny a bylo postaveno i empírové, tzv. nové stavení, které se dochovalo dodnes. R. 1879 se stal majetkem hradu po Josefu Kristenovi Antonín Haasche.

V r. 1910 koupilo Svojanov město Polička, které přistoupilo k základním záchranným pracím. Bylo konzervováno chátrající zdivo hradeb, hradních budov i hlásky a zajišťovány zbytky sgrafitové výzdoby. Také hospodářské budovy byly upraveny. Obytné budovy hradu byly od 20. let 20. století zčásti využity pro umístění četnické stanice a byty celníků a pro studentskou a pak turistickou noclehárnu. Hrad byl zpřístupněn veřejnosti a byly tam občas konány veřejné slavnosti a hudební produkce. Nad vchod do hradu byl r. 1927 zasazen znak města Poličky z červeného sliveneckého mramoru, dílo akademického sochaře J. Kadlece.

Když v r. 1948 přešel Svojanov do vlastnictví československého státu, zajišťovací stavební práce pokračovaly. K nejpodstatnějším úpravám došlo v l. 1968–1978, kdy všechny zachované a opravené časti hradu byly postupně zpřístupněny a využity ke kulturním a rekreačním účelům. V hradních interiérech byla umístěna muzejní expozice historického vývoje hradu a okolí a expozice Evropská a česká malba 19. století. Hláska sloužila jako rozhledna. Do hradního areálu se vstupovalo vraty bývalého poplužniho dvora. Naproti vchodu stál bývalý ovčín a ratejna. Stavení vpravo před hradem, kdysi obydlí panského myslivce, popřípadě správce svojanovského polesí, bylo upraveno v obydlí správce hradu. Dvě tuhové vázy připomínají někdejší dílnu. Hrad byl ve správě Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje v Pardubicích.

Z nádvoří hradu lze přehlédnout celé vnitřní i vnější opevnění hradu a rozmístěni bašt. Na východní straně za vnitřní hradbou parkánu stojí dodnes zachovalá mohutná budova „domu střelců" s gotickými okny a s římsami z 16. století, která v sobě uchovává pozůstatky většiny vývojových stavebních fází hradu.

Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Východní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1989

Zdroj: www.hrady.cz (4.9.2013)

Pověsti

O správci Rašínovi

Páni z Boskovic stavěli ve druhé polovině 15. století nové opevnění hradu a dům zbrojnošů, kde první patro obývala posádka hradu a přízemí bylo určeno pro stáje. Tehdy byl správcem hradu a panství rytíř Rašín, který se nechvalně proslavil díky své krutosti k poddaným. Měl k dispozici málo dělníků a vyžadoval po nich práci až do vyčerpání. Jeden z dělníků ho za jeho činy proklel a správce nenašel pokoj ani po smrti. Dělo se to vždy po půlnoci. Měl hrobku v kostele v Rohozné blízko hradu a pokaždé se s půlnocí otevřela jeho hrobka. Směrem k hradu se rozjelo jedenáct kočárů a dvanáctý byl Rašína. Byl celý v černém, v rukou měl oháňku místo uzdy a seděl obráceně na ohnivém býku. Tento fakt hodně trápil hlavně Rašínovu vdovu a jiné obyvatele hradu. Jednoho dne se na hradě zastavil vysloužilý voják s prosbou o almužnu. Paní se mu nezdála, tak se jí přeptal na její trápení. Svěřila se mu a on pro ni našel řešení, k čemuž potřeboval opatřit trojí královskou vodu, černou slepici, křídu, ratolest z borovice a svěcenou svíčku. Jakmile se blížila půlnoc, počkal u kříže před hradem. Okolo kříže udělal kruh, zapálil svíčku a čekal na příjezd průvodu. Dočkal se chvilku po půlnoci. Hodil býku slepici po nohy a průvod se zastavil. Potom se dotázal Rašínova ducha na způsob pomoci od jeho utrpení. Rašín odpověděl, že žádná pomoc neexistuje a to ani tehdy, kdyby jeho žena odnesla všechny kameny z domu v zástěře a naskládala je na jejich původní místo. A tak se Rašínův duch prohání s průvodem do dnešních dnů a může vás probudit krátce po půlnoci.

O zazděné paní Kateřině

Hertvík Žehušický z Nestajova se stal majitelem Svojanova a přilehlého panství roku 1557. Okolí se mohlo hlavně seznámit s jeho krutostí. Jeho ženu Kateřinu Rabenhauptovou z Lichtenburka zase znali jako velice zbožnou a například darovala kostelu v Bystrém kalich ze zlata. Než si vzala Hertvíka scházela se s kovářem z hradu a v tajných schůzkách pokračovala i po svatbě. Místem schůzky milenců se stalo především rozcestí blízko hradu ve směru na Rohoznou. Za nějaký čas došlo k prozrazení a Hertvík zajal oba milence. Kovář skončil hodně nešťastně – nejprve mu byly useknuty obě ruce a následně byl probodnut. Tento čin připomínal po dlouhou dobu kříž ze dřeva. Ani manželka Kateřina nebyla ušetřena odplaty za nevěru a nechal ji zaživa zazdít do hradeb hradu. V roce 1805 se skutečně našla kostra ženy na místě zazdění. Tehdy se prorazila nová brána na horní nádvoří. Hertvík se znovu oženil a vzal si Bohunku Zárubovou z Hustířan. Zemřel krátce po jejich sňatku v roce 1578. Na místě jeho skonu se osadil pískovcový kámen a dařilo se tam divotvorné klokočině. Povídá se, že když hradu nebo jeho majitelům hrozilo smrtelné nebezpečí, opotila se a padaly z ní kapky.

O vypálení Skalského dvora

Začátkem třicetileté války, během let 1620 a 1621 se díky přepadení dostala na Svojanov tlupa polských jezdců. Přitáhli i do Starého Svojanova a blízký Skalský dvůr měl najmutý Martin Doležal s rodinou. V době nebezpečí poslal svou rodinu na hrad, kde se měla ukrýt. Zůstal jen s desetiletým synem a spolu se pustili do hnaní dobytka do úkrytu v Olšinách. Rodina však neměla štěstí a nepřátele ji dostihli na místě, kde stojí v současnosti Boží muka. Tam byli do jednoho pobiti. Na jejich památku se hospodář Doležal pustil do postavení kamenného podstavce a kříže ze dřeva. Později vznikla kamenná Boží muka. Časem se však hospodář z žalu oběsil v lese blízko hradu a z rodiny přežil jenom syn. Vypráví se, že od těchto časů se sem tam v noci z lesa ozývá pláč dítěte.

O Karlu Zárubovi a paní Kateřině

Legenda hovoří o době 1645, kdy byl hrad dobýván švédským vojskem. Během obrany vnitřních hradeb zemřel pán Bohuslav Záruba z Hustířan. Jeho mladá vdova Kateřina se synem Hertvíkem se velice rmoutili až se hradu ujal Bohuslavův bratr Karel. Ten se časem začal dvořit Kateřině a měl s ní poměr. Mezitím se však seznámil s bohatou pannou z jednoho rytířského rodu a Kateřina mu začala překážet. V té době s ním čekala dítě, on ji bez milosti zavřel a zamknul v nejhlubším hradním sklepení a od těchto časů se ze sklepa ozýval divný nářek a rány. Karel se rozhodl po čase otevřít sklep a tam našel cáry z roztrhaných šatů, kde na zemi ležela mrtvá Kateřina. Měla rozcuchané vlasy a šílený výraz ve tváři. Karel se rozhodl k zazdění mrtvoly. Nakonec sám zešílel, protože se mu Kateřina zjevovala každou noc. Bylo nutné ho dokonce svazovat a hlídat. Během denního světla byl tupě lhostejný, během noci dosahovala jeho bláznivost vrcholu. Jeho bratr Václav Záruba nechal mrtvolu paní vyndat ze zdí a řádně ji pohřbít. Ale ani to nezabránilo, aby se hradem nepotulovala podivná bílá postava. Děje se tak občas během noci na hradním nádvoří a také u vchodu do sklepení až do dnešních dnů.

Zdroj: www.hradsvoajanov.cz (4.9.2013)

Rašínův duch na ohnivém býku

Podle pověsti dal postavit jeden z domů na Svojanově nějaký zeman jménem Rašín (Rašínové byli ve Svojanově 1664–1688), ale že bylo málo dělníkův, velice je trýznil. Za to neměl duch jeho po smrti pokoje. O půlnoci každého dne otevřel se hrob jeho v Rohozné, jedenácte vozův vjíždělo pak do hradu a za nimi následoval Rašín celý černý na ohnivém býku, ocas jeho v rukou jako uzdu drže. Manželka jeho a lidé na hradě těmito návštěvami již byli utrápeni. Jednou přišel k paní starý vysloužilý voják a obdržev almužnu ptal se jí, proč jest zarmoucena. I pověděla, že ji duch nebožtíka pána ze sna vyděšuje. Tu jí voják poradil, aby si zaopatřila černou slepici, trojí královskou vodu, svěcenou svíčku, křídu a ratolest z borovice. Když to vše bylo pohotové, vyšel s tím voják o půlnoci před hrad ke kříži. Křidou udělal kolo okolo kříže, svíčku rozsvítil, pak se posadil a vzav černou slepici očekával příšerného ducha. Půlnoc uhodila i přirachotil vůz od čtyř vranných koní tažený. Voják ptá se, ve kterém voze Rašín sedí i odpovídá se: "vzadu" ode všech jedenácti vozův. Tu kluše Rašín na býku. Voják hodí černou slepici býku mezi nohy a tím ho zastaví; pak se táže ducha, je-li mu pomoci, aby nestrašil. Odpovídá rytíř, že mu pomoci není, leč by jeho manželka kámen za kamenem z toho domu, který vystavěl, v zástěře tam zanesla, odkud vzat byl, a tu že by mu sotva ještě bylo ulehčeno. Starý voják však, jenž své věci dobře rozuměl, na ta slova nic nedal: zaklel Rašína tak, že již prý na Svojanově nestrašil.