Voda je stejně jako vzduch pro život nepostradatelná. Voda je základem života. Vodu kromě pití potřebujeme k rozmanitým účelům, a to v dopravě, v zemědělství, v průmyslu i k rekreaci. Řeka Lučina od nepaměti sbírala vody ze severních svahů hory Prašivé, a ty pak odváděla severním směrem až pod slezskoostravský zámek, kde se spojila s další beskydskou řekou Ostravicí.

Ticho krásného a malebného údolí řeky Lučiny bylo jednoho dne přerušeno nezvyklým ruchem stavebních mechanismů. To se začal rvát člověk s přírodou, aby tam, kde se „zakously“ bagry do země, postavil velké vodní dílo. Rok 1950 byl posledním rokem volného a svobodného toku řeky Lučiny, kterou v období sucha bylo možno „přejít suchou nohou“, ale v době jarního tání a letních dešťových přívalů se stala dravou a rozběsněnou říčkou, zalévající nemilosrdně celé údolí. To vše se mělo změnit výstavbou údolní nádrže, která by nejen zkrotila řeku Lučinu, ale i zajišťovala dostatek vody pro průmysl nedaleké Ostravy.

     První přípravné práce byly zahájeny již koncem roku 1950, a to firmou Československých stavebních závodů a od roku 1951 prováděl stavební práce Ingstav Brno. Samotná výstavba přehrady byla zahájena v březnu 1951 a 9. listopadu 1958 slavnostně předali stavbaři přehradu veřejnosti.

Součástí stavby přehrady byla i výstavba sídliště pro pracovníky stavby a pro některé občany, jejichž domy byly zatopeny (celkem 120 objektů; v některých případech bohužel došlo i k sociálním křivdám). Celé sídliště bylo dokončeno v roce 1954 v počtu 45 dvojdomků. Součástí sídliště byl věžový vodojem, čistírna odpadních vod (byla první čistírnou toho druhu v kraji), dům služeb a škola.

     Výstavbou vodního díla Žermanické přehrady došlo ke katastrálním změnám obcí Soběšovice a Dolní Domaslavice. V zátopě katastru obce Soběšovice byl i kostel. Místní lidé odmítali zúčastnit se výkupových jednání, jestliže nebude schválena výstavba nového kostela. Podle návrhu nový kostel se měl stát dominantou nad přehradou v rozmezí katastrálního území Žermanic a Soběšovic a měl sloužit i obyvatelům sídliště Lučina. Obyvatelé Soběšovic ale svou aktivitou a jednotou prosadili současné umístění kostela i hřbitova. Původní kostel občané postupně bourali a materiál převáželi na výstavbu kostela nového.

     Prozatímně byla v roce 1956 zřízena v domě Leopolda Mojžíška kaplička, do níž bylo převezeno zčásti i vybavení bouraného kostela (oltář, lavice, obrazy a další). Každou neděli zde vykonával bohoslužby farář Kališ z Dolních Domaslavic a účastnili se jich nejen občané Lučiny, Žermanic a Soběšovic, ale i dělníci ze stavby přehrady. Dokonce zde bylo pokřtěno několik dětí, ale svatba se zde nekonala žádná.

V neděli 29. října 1961 byl vysvěcen nový kostel v Soběšovicích. Dům, kde byla kaplička, odkoupily Válcovny plechu a přebudovaly jej na rekreační středisko „Mostař“.

DLE ZÁPISU STANISLAVA LENERTA A VZPOMÍNEK FRANTIŠKA DUDKA A JAROMÍRA VRBY

VÝBĚR Z LUČINSKÝCH KRONIK:

Obec Lučina se řadí mezi nejmladší obce bývalého Československa. Název obce je odvozen od názvu řeky „Luciny“, která se takto původně jmenovala a která zpětně dostala název podle názvu vesnice Lučina. Volba názvu obce má svoji historii a vyjadřoval se k němu i básník Petr Bezruč, který navrhoval název „LUCINA“. Občané v čele s ředitelem školy panem Stanislavem Lenertem a panem Josefem Nogolem prosadili jako konečný název „LUČINA“.

Katastrální území obce Lučina se skládá ze dvou částí a to Lučina a Kocurovice, další místní část obce je nazvána Frančesky. Obec Lučina vznikla oficiálně 8. ledna v roce 1956, po volbách zastupitelů obce, kde prvním předsedou MNV se stal Jan Volek. Vznikla na původních katastrech obcí Soběšovice, Dolní a Horní Domaslavice, po dostavbě Žermanické přehrady, na jejím levém břehu. Obec Lučina zaujímá rozlohu 744 ha, včetně vodní plochy jezera, která činí 248 ha. V obci žije více než jedenáct set trvale přihlášených obyvatel.

     Investor přehrady Ingstav Brno postavil 45 dvojdomků jako náhradu za zbourané a zatopené domky a zemědělské usedlosti. V těchto 90 bytových jednotkách bydlelo 27 majitelů, kteří tyto domky koupili náhradou za zatopené usedlosti. Zbývající 63 byty byly obsazeny nájemníky ze zátopového pásma a dělníky ze stavby přehrady, kteří  ve zdejší obci na přechodnou dobu bydleli a někteří se pak usadili natrvalo. V uvedených 63 bytech však bydlelo 92 rodin a na dalších 20 bytových jednotek byly vzneseny požadavky od mladých rodin.

      Když Ingstav Brno dokončil stavbu dvojdomků, hospodaření s nimi převzala Krajská vodohospodářská rozvojová a investiční správa (KVRIS). Ta měla za úkol dokončit úpravu okolí přehrady a předat nově vybudovanou obec do užívání. Již koncem 60. let 20. století  na  schůzi zástupců KNV a KVRIS se rozhodlo, že všichni obyvatelé pozdější obce Lučiny, jimž byly dány  náhradou nově vystavěné půldomky, nemusí doplácet rozdíl peněz z odhadní ceny za zatopená obydlí, která byla v některých případech nižší. Tato zpráva popudila některé občany. Kdyby to prý věděli, tak by raději nestavěli svoje nové domky a vyjadřovali nespokojenost.

      V Lučině se tehdy všude hodně stavělo, bylo zapotřebí co nejrychleji ve výstavbě postupovat, aby lidé měli možnost se co nejrychleji ubytovat v nových domovech. Práce bylo všude hodně, vše bylo rozestavěné. K urychlení výstavby se proto využívalo všeho. V jednom případě i rvačky a trestů za ní. Jako kdysi ve zcela rozbité poválečné Varšavě. Pamětník z Lučiny vypravuje, že  lučinští mládenci navštěvovali po okolních vesnicích taneční zábavy a na jedné z nich, v Dolních Domaslavicích v hospodě u „Bártků,  si nějak nerozuměli s místními chasníky, kteří na svá děvčata žárlili. O facky tedy určitě nebyla nouze. Veřejná bezpečnost, dnes bychom řekli policie,  která z počátku stála stranou, později všechno sepsala a předala na MNV příslušných  vesnic, přestupkovým komisím. Všichni dostali  výchovný trest, jak zněla tehdejší terminologie. Protože jsme se dnes  již dostali do Evropy a přiblížili se světovosti, tak dnes to nesrozumitelněji nazýváme alternativní trest. Takovému trestu se nevyhnuli ani ostří hoši z Lučiny.  Tam, kde dnes stojí prodejna potravin „Goczol“si tento svůj trestík odpykávali, a to velice užitečně. Museli vykopat a vybetonovat  základy čekárny a sběrny obuvi. Brali to ale s humorem, ale přitom velice zodpovědně. Říkali, že kdyby takových rvaček, jako byla jejich, bylo více, Lučina by již byla zcela postavena, a to ještě zdarma.

      I přes určité  nedostatky ve vybavenosti obce, patřila k vysoce moderním obcím té doby. Vždyť kdo měl z okolních vesnic v té době vybudovaný vodovod, centrální kanalizaci splaškových i povrchových vod, první toho druhu v kraji, obecní prádelnu, kino, kryt CO? Škola, služby, obchod i požární zbrojnice byly nové. Dlouho v Lučině pak žili z podstaty až ji mnohé obce předběhly ve vybavenosti inženýrskými sítěmi v okrajových částech obce.

      Do 60. let  20. století obec Lučina vstupovala s 228 rodinnými domky. Postaveno bylo 20 chat, které ještě nebyly kolaudovány. Zanedlouho bylo v obci 234 domků.

      Postavení přehrady s údolní nádrží byly obce Soběšovice a Dolní Domaslavice rozpůleny, jak je o tom již psáno v části o jejich historii. Takže bylo nutné provést výrazné změny na mapách katastrálního úřadu. Původní návrh investora přehrady, aby na pravém břehu vodního díla zůstaly staré obce Soběšovice a Dolní Domaslavice, ale levý břeh s jejich katastrálním územím byl rozdělen mezi sousední obce Horní Domaslavice, Pazdernou a Žermanice, byl obyvatelstvem na levém břehu rozhořčeně odmítnut. Nadřízené okresní a krajské úřady nakonec uznaly návrh samotných občanů, aby z bezprizorných částí Soběšovic a Domaslavic vznikla zcela nová obec. Byl přijat návrh důchodce a hasiče Josefa Nogola z Kocurovic, které jsou dnes součástí obce, aby se nová vesnice jmenovala Lučina. S podobným návrhem rovněž přišel tehdejší ředitel soběšovické školy Stanislav Lenert. Široká veřejnost tento návrh s uspokojením přijala. Pojmenování nové obce ale začal komplikovat na Těšínsku velice populární básník Petr Bezruč, čestný člen mnoha obcí a hasičských sborů v našem regionu. Společně s autorem mnoha krásných knih a fotografií o přírodě dr. Martínkem  a tehdejším ředitelem Lašského muzea  ve Frýdku p. Vachalou žádali malou změnu názvu, odstranění háčku, čili Lucina, jak mnohdy je zapsáno ve starých mapách a ve starých archiváliích a jak dodnes zdejší řece starší generace a mnohdy i lidé ze střední generace říkají. Této řece v místech, kde vytéká z „Bílého „ a „Černého“ pramene na hoře Prašivá dodnes lidé takto říkají. Obyvatelé Lučiny ale již další změnu v názvu odmítli.

      První televizní obrazovka se objevila v kulturní místnosti na staveništi přehrady v roce 1955. Velice malá obrazovka 19 x15 cm byla zabudována do nějakého radia, které stálo na vyvýšeném podstavci. Byla umístěna v malé místnosti, kde na ne příliš pestrý televizní pořad se dívalo na 20 namačkaných diváků. Vysílalo se jen dvakrát týdně a jen čtyři hodiny denně.

      Po udělení pasportu z plavební společností v Bratislavě byla zřízena půjčovna loděk pod biologickým rybníkem. Později byla zřízena půjčovna pramiček, kterou provozovala místní skupina svazarmovců pod autokempem. Postupem doby se loďky pro rekreaci začaly vyrábět z umělých hmot, které měly malou životnost, takže neúměrně stoupaly náklady na jejich údržbu a tím i provoz. Proto se postupně od tohoto druhu podnikání upustilo. Jak vznikala nová rekreační střediska začaly se vybavovat různými vodními šlapadly, plachetnicemi a vinsurfingy. V oblasti turistického ruchu si obec ponechala areál CAMP Lučina spol. s r.o., kde je obec majoritním vlastníkem Po roce 1990 slibně se rozvíjející tábořiště „U slejše“ bylo pro nepochopení místních občanů a námitek hygieny nakonec zrušeno.

      Na lučinské straně přehrady byl zřízen v roce 1966 „Poříční oddíl VB“, tzv. poříční stráž, pětičlenná skupina, vybavená motorovým člunem, která měla v letních měsících dohlížet na pořádek kolem přehrady a na její vodní hladině. Pro nedostatek finančních prostředků bylo postupně od této služby upuštěno. V tomtéž roce byla stanice SNB (Sboru národní bezpečnosti) přemístěna z Lučiny do Dobré.

      Po určitou dobu se cest nedalo využívat. Jednou tam bylo hrozné bláto nebo tam byly stavební stroje, štětovací mechanismy, parní válce, lehčí válce na asfalt, buldozery, různá rýpadla. což vzbuzovalo zcela přirozený zájem tehdejších kluků. Pro občany nově vzniklé obce Lučiny bylo velice důležité, že začalo asfaltování hlavní silnice přes obec. Cestáři hloubili zeminu a odváželi ji, zpevňovali podloží cesty štětem. Rubem této akce, která odstranila chození blátivými cestami, byla velká prašnost, takže lidé raději ani neotvírali okna. Začalo se též s budováním silnice z Lučiny přes biologický rybník do Dolních Domaslavic. V roce 1964 z finančních rezerv MNV se upravovala cesta pod Vachtařem k Farníkům a zpevňovala se komunikace Bruzovské hranice od p. Skotnice a budovala se nová cesta za sídlištěm, kde se stavěly domky.

      Od 15 června 1956 začal jezdit ze sídliště Lučina – střed do Ostravy na Smetanovo náměstí linkový autobus. Jízdné stálo 8 Kčs tehdy hodnotnějších peněz a při všeobecně mnohem menších platech. Předtím, v roce 1955 začal pravidelně jezdit autobus do Frýdku – Místku za 3,8 Kčs.

      Když hráz přehrady konečně stála, začala se nádrž pomalu napouštět. Voda začala pomalu stoupat, musely být ve velkém rozsahu káceny stromy, sloupy elektrického vedení, dokončovaly se demolice rodinných domů a stodol, zasypávaly se studny. Zvětšující se vodní hladinu nádrže bylo možné příležitostně využívat nejen k prvním průkopnickým plavbám kluků na vorech ale i k dopravě. Takto Sláva Dámek vozil cihly ze svého zbouraného domu na soběšovické straně a jiný stavební materiál ke svému nově stavěnému domu na Lučině na voru, aby nemusel objíždět přes Žermanice. Poslední fází výstavby přehrady Ingstavem Brno byla úprava břehů osazováním užitkových dřevin kolem přehrady a osazování cest ovocnými stromy. Vegetační porost byl osazován podél zátopy mezi kótou maximální zásobní hladiny 291,5 m pro zlepšení stability svahových břehů. Stávající porosty byly potřebnými zásahy upraveny do žádoucího typu. Počátkem 60. let 20. století se měnil vnější vzhled přehrady. Porost, osázený před několika lety, se začínal zelenat. Přehrada stále více dostávala vzhled takový, jaký jej známe dnes. Výsadba ke zpevnění břehů měla tedy i význam estetický s ohledem na příznivější zapojení vodní hladiny do přilehlé krajiny Těšínské pahorkatiny. V roce 1958, 12. září, poprvé hladina přehrady dosáhla plného stavu a 15. září došlo k první dodávce užitkové vody Nové Huti v Ostravě Kunčicích.

      Vodní nádrž kromě užitku a rekreace přinesla i řadu tragedií utonutím. Jako absolutně první obětí přehrady se stal na počátku prázdnin roku 1958 14-ti letý chlapec Josef Guziur z Dolních Domaslavic Odpoledne 15. srpna 1958 se na přehradě jako první člověk z Lučiny utopil Rudolf Kozubek, přestože byl dobrým plavcem. Po celodenním kosení obilí byl totiž přehřátý, takže ve vodě při plavání dostal křeč. Během prvních 10 let trvání přehrady utonulo 26 lidí, pak se tento trend snižoval a za 25 let trvání přehrady byla bilance 30 utonulých. Mezi tím byly ale také sebevraždy.

 Začátky kultury v budoucí Lučině začaly vlastně na staveništi přehrady v barácích pro dělníky. V roce 1956 se všechna kultura přestěhovala odsud do nově formálně vyhlášené obce Lučiny, která ale fakticky existovala dříve. Kultura se rozvíjela celkem dosti rychle. Asi proto, že lidé, kteří sem přišli za prací ze všech koutu republiky, přivezli sebou spoustu nápadu a v době volna po práci se chtěli nějak realizovat. Nápadů bylo tolik, že se někdy nevědělo čím začít . Založit divadelní ochotnický spolek, kapelu, fotbalové mužstvo či začít pravidelně s promítáním kina ? Všechny tyto aktivity se zastřešily pod Osvětovou besedu. Když v roce 1954 dokončil Ingstav Brno stavbu Domu služeb, všichni si oddechli,že se bude hrát divadlo, pořádat zábavy a promítat kino, vzpomíná pamětník Sikora.
Kultuře skutečně byla tato budova poskytnuta. V prvním poschodí nebyli ještě lékaři a ve velké místnosti se promítalo kino. Promítače dělal Oldřich Válek, který se zaučoval na nových maďarských promítačkách zn. Tert. Tehdy byl životní styl odlišný než je dnes, takže kino bylo vždy plné dospělých i dětí. To bylo z počátku, kdy vnitřek ještě nedoznal patřičných úprav pro jednotlivé činnosti. V přízemí později začal působit lékař zubní, dětský a ženský. Naproti přes chodbu byl zřízen obchod se smíšeným zbožím.V prvním patře byla zřízena kancelář MNV, kulturní místnost a zároveň kinosál asi pro 100 diváků.Ve druhém křídle se nacházel praktický lékař, pánský holič a tam kde je dnes dámská kadeřnice byla zřízena již v roce 1954 třída pro prvňáčky. Ta zde byla jen jeden rok.
V roce 1958 mnohé obyvatele Lučiny stejně jako v okolních obcích dojala smrt ve Slezsku tehdy velice oblíbeného básníka P. Bezruče, neboť o jejich vesnicích ve svých Slezských písních pěl. Vůbec mu neměli za zlé, že Lučině odpíral háček v jejím jménu.

Divadlo

Zanedbáváno nebylo ani divadlo, protože byla jiná doba než dnes. Ředitel školy Stanislav Lenert již v prostorách na hrázi nacvičoval s dospělými divadelní kusy, které se pak hrály i na Lučině na provizorně stlučeném jevišti. Aby umocnili efekt svých pracně nacvičených divadelních kusů, tak jezdili hrát po okolních vesnicích jako kočovníci. Divadlo bylo takovým zázračným fenoménem, jak píše pamětník. V některých rodinách byly kvůli němu roztržky a hrozily rozvody manželství..
Divadelní kroužek v Lučině sehrál řadu divadelních her, například Zelení hájové, Paličova dcera, Tvrdohlavá žena, Pasekáři, Dobrý den pane řediteli. V těchto kusech účinkovali Stanislav Lenert jako režisér, jako herci Oldřich Válek, Anonín Vrábel, A. Zíchová, M. Pastrňáková, M. Vařeková, A. Vařeka, Miloslav Majer, Z. Zícha, L. Kozubek, Čudejko L. Oldřich Řepka, Oldřich Guziur, Z. Guziur, H. Sikorová.

Když na sídliště v Lučině se přistěhovala paní učitelka Chmelová, ujala se nacvičování divadla s žáky zdejší školy. Nejúspěšnější byl divadelní kus Jarní pohádka. Generálka a první vystoupení se konalo v Soběšovicích v hospodě u Mrůzka. Bylo úspěšné, takže doznalo několika repríz. V roce 1962 osvětová beseda se marně snažila dát po tolika úspěšných letech dohromady divadelní kroužek. Zřejmě se již projevovaly změny životního stylu v souvislosti s rozšiřující se televizí a odlišným využíváním volného času. Divadelní ochotníci to v té době takto nevnímali. V roce 1963 tvrdili, že divadlo nemá kulturní zázemí a že jim chybí jeviště. Kdyby bylo alespoň v hospodě u Adámků, tak by to stálo za pokus. Než se postaví tak dlouho slibovaný kulturní dům, říkali.

Kino

Takže zůstalo v neděli a sobotu alespoň u pravidelného promítání filmů, například Tři mušketýři. Filmy promítal Libor Čudejko a Miloš Majer. Vstupné vybírala knihovnice M. Majerová, která také objednávala a vybírala filmy v krajském kulturním centru. Kino napřed začínalo ve velkém sále na staveništi. V sále bylo na jevišti spouštěcí promítací plátno. Promítačem byl zaměstnanec Ingstavu Kobza, který měl na starost kulturu pro dělníky. Od června roku 1956 se v Domě služeb již promítalo kino, kde prvním promítačem byl p. Válek.

Televize

Pomalu se do Lučiny dostávaly první televizory. MNV Lučina zakoupil sovětský televizor Temp 2, nechal ho umístit v kinosále a byl přístupný pro večerní pořady. Prvním pořadem této televize nebylo nic zajímavějšího a zábavnějšího než byl byl pohřeb prezidenta Antonína Zápotockého 13. prosince roku 1957. V pořadí to byl druhý televizor v obci, protože prvenství měla rodina Sládkových. Další televizor si pak zakoupili Glatzovi a Schönviští. Někdy to před některými domácnostmi vypadalo velice komicky, když byla naskládaná hora botů přede dveřmi, když byl dobrý televizní program. Většinou se ale chodilo do kina.

Kulturní dům

Kulturní dům v obci dlouho nebyl a ani není. Moc nechybělo, a stál by již v roce 1990. V době dostavby Lučiny byly velkolepé plány na vybavenost nově budované obce. Týkalo se to i kulturního domu. Ohromující byly plány na nespočet kluboven pro zájmové činnosti, možnosti promítání kina na širokoúhlé plátno, knihovna, obřadní síň.. Přitom tento kulturní dům fakticky zabil kulturní dění v obci. Neustále se očekávalo, že zanedlouho bude postaven, takže nač rozvíjet jiné kulturní aktivity, když se velkolepěji rozběhnou v kulturním domě, který ale pořád nebyl. Tehdejší funkcionáři rozhodovali tak, že lidem na kulturu musí prozatím vystačit sál u „Adámků“, kde se vešlo pouze 150 lidí, kde nebylo jeviště, větrání bylo minimální a akustika nevyhovující. Zde se tedy musely konat po dlouhá léta bály, plesy, dětské karnevaly, svatební hostiny a veřejné schůze pro občany. Značné omezení společenských aktivit a potažmo kultury v Lučině nastalo po tom, když si lidé nechali vyhnat v 80. letech 20.století hasiče z jejich pozemku u lesa. Takže pak ani jedna organizace tehdejší Národní fronty neměla kde pořádat karnevaly, které tehdy byly hlavním zdrojem příjmu do jejich pokladen. Měly čekat, až kulturní dům bude konečně postaven. Privatizace majetku po roce 1990 udělala tečku za „Kulturním domem“ v Lučině.

Přitom před tímto velkým slibováním vystavět kulturní dům byla kulturní aktivita v Lučině značná. V 60. letech 20. století se konaly oblíbené pořady „13 na houpačce“, takže sál u „Adámků“ byl plný k prasknutí. Pravidelně každý měsíc hrála kapela Telstar Milana Kostihy. Kapela nacvičovala skladby, které po vyhodnocení diváky buď vypadly nebo postoupily do dalšího kola. Jako zpěváci přitom vystupovali Oldřich Válek, sestry Helena a Božena Ganišinovy, Jana Němcová, Dáša Jungová – Obluková aj. Mezi úspěšně účinkující patřil široko daleko známý strýc Pika alias Stanislav Hrabec. Svými humornými příběhy ve zdejším nářečí dokázal rozparádit celý sál, jak praví pamětník Sikora. Velmi aktivní byl mládežnický klub „Vlna“, který v roce 1968 zorganizoval celostátní festival vesnických klubů mládeže, úspěšně pořádal silvestrovské zábavy, dvouhodinové pořady se scénkami a písničkami.

Kronikáři v Lučině

Kronika

V obci je vedena kronika stejně jak ji vedou některé zájmové spolky, například rybáři, hasiči, bývalý sbor pro občanské záležitosti ap. Od roku 1961 je zaznamenáno, že obecním kronikářem byl František Dudek do roku 1984, pak tuto kroniku dopisoval v roce 1999 Zdeněk Zicha. V současné době kroniku vede Miloslava Vnenčaková.

Hudba

V Lučině již 24 let stále funguje hudební škola. Vyučuje se v ní hře na klavír, kytaru, flétnu a akordeon. Dlouhá léta na této škole vyučuje paní učitelka Hájková.

Knihovna

Obecní knihovnu pod Osvětovou besedou v Lučině původně vedla od roku 1957 pí Vašíčková. Bylo v ní 526 titulů. Knihy byly ale špatně zaevidované, mnohé se ztrácely, průkazky vůbec nebyly vedeny . Pro tyto nedostatky ve vedení knihovny musela předat půjčovnu knih M. Majerové, která vedla tuto knihovnu od roku 1959 ve vzorném pořádku až do roku 1988. Za její dobrou práci v knihovně později obdržela poděkování. Za jediný rok zapůjčila čtenářům 2 900 knih..V roce 1963 se zapůjčilo 900 knih. Knihovna prošla i organizačními změnami. Napřed byla obecním majetkem, pak organizačně patřila pod knihovnu v Dobré a nyní je opět v majetku obce. Celý inventář knih pak přebrala pí Moškořová, která vedla knihovnu do roku 1993. Od tohoto roku do roku 1995 vedla knihovnu ředitelka školy Veronika Adámková a po ní od 1. 1. 1996 pí Pochtiolová. K roku 2003 existuje v kronice záznam, že knihovnu vede pí Pochtiolová, že půjčovní služby mají dobrou úroveň. Knihovna byla zmodernizována novými regály, průběžně je doplňován novými knihami. Z výkazu knihovnice byla knihovna v roce 2003 navštívena 841 krát a bylo zapůjčeno 3267 knih a 391 časopisů.

Zdroj: www.lucina.cz