Zpět na Mosty u Jablunkova

Šance

Mosty u Jablunkova, bývalý politický okres Český Těšín

Jablunkovské Šance

Jablunkovský průsmyk na hranici mezi Těšínským knížectvím a Horními Uhrami představoval od raného středověku možné nebezpečí vojenských vpádů z Uher do těšínského Slezska. Průsmykem, který je v nadmořské výšce 551 – 605 m, procházela důležitá obchodní stezka již v dobách pravěku, později nazvaná “ měděnou stezkou”, podle dopravovaných slitků mědi ze slovenských rudných dolů. Údolím z Čadce do Skalitého a sále do Zvardoně vedla důležitá cesta do Haliče. O nejstarším pohraničním opevnění, které mělo nejspíše podobu záseků při stezce, která vedla tehdy ještě nenarušenými pralesními porosty, nemáme žádné zprávy. Pravděpodobně v případě nebezpečí byly stromy zarubány všechny možné přechody pohraničním pralesem.

Význam obchodní stezky vedoucí Jablunkovským průsmykem vzrostl po roce 1469, kdy celé Slezsko ovládl uherský Král Matyáš Korvín (1458-90), a který již v roce 1474 přikázal cestu rozšířit a její ostrahu svěřil do péče těšínským Piastovcům. Ještě více vzrostl význam této cesty po roce 1494 v souvislosti uzavřením dohody mezi obchodními a bankovními domy augsburských Fuggerů a uherských Thurzů. V době nastávajícího tureckého nebezpečí a drobných vpádů z Uher bylo po celém jihotěšínském pohraničí postupně vybudováno dvojité pásmo obranných pevnůstek. Nejrozsáhlejší opevnění vzniklo nedaleko obce Mosty u Jablunkova.

Datum vzniku obce není doposud známo. Vincent Prasek uvádí, že v roce 1573 byla v Mostech vystavěna kaple. Franciszek Popiolek naproti tomu dokládá, že v urbáři z roku 1647 je obec zapsána mezi obce vzniklé po roce 1590. Václav Davídek předpokládal vznik Mostů krátce po vzniku Bukovce, který prokazatelně existoval již v roce 1560, kdy této obci bylo nařízeno odebírat pivo z vrchnostenského pivovaru v Jablunkova. Literatura k této problematice je doposud velmi skoupá, starší práce jsou zpravidla obtížně dostupné. Podle urbáře z roku 1577 shledáváme 8 novoosadnických osedlostí na “Mostech jablunkovských”. Berní sumář z roku 1619 již zaznamenává 54 usedllostí, z toho 35 zahradnických, 18 domkářských a 1 fojta (J. Radimský 1953, in. Slezský sborník, r.51). Dnešní farní kostel sv. Hedviky v Mostech vznikl až v roce 1787, nejstarší záznamy v mostecké matrice jsou z roku 1786, pozemková kniha je vedena od roku 1619.

Na výšině u obce Mosty u Jablunkova, na kótě 605, bylo v roce 1578 postaveno rozsáhlé hvězdicovité opevnění s moderními bastiony a kurtinami s hlinitodřevitou konstrukcí, doplněné suchými příkopy. Od těchto tzv. “vělkých šancuv”vedlo směrem na východ i na západ pásmo drobnějších pevnůstek, označovaných jako “male šance”. V souvislosti s šancí zvanou “Hertiawa” vznikla také dnešní obec Hrčava, poprvé zmiňovaná v roce 1645.

Na východě začínalo pásmo pevnůstek šancemi “Bařiny”, asi 1 km jižně od Gírové, další šance “Hertiawa” byly později označovány jako “Malé šance v Javořice”. Na dnešní Hrčavě byly ještě šance “Džolek”, v Bukovci byly šance na místě označovaném “v Sušu”. Na rozhraní Jistebné, Koňákova a Javořinky byly šance “Burnuv gruň” a na dnešní slovensko-polské hranici byly ještě šance “Kikula”. V roce 1638 byly “velké šance” zcela zpustošeny při uherském vpádu, ačkoli krátce před tím byly obnoveny za použití 19.000 kmenů vzrostlých stromů, převážně jedlí. Pod hrozbou možného vpádu švédských vojsk, vedených generálem Lionardem Thorstensonem, nechala poslední těšínská Piastovna kněžna Alžběta Lukrécie (1625-53) urychleně obnovit staré opevnění, zároveň dala příkaz vystavět na dnešním místě nové “velké šance”.

Obranou šancí byl pověřen císařský plukovník Dochov, později byli obránci posíleni oddílem plukovníka Dewaggia. Dewaggimu se na jaře 1647 podařilo vytlačit švédská vojska z Těšína, který Švédové ovládli v roce 1642. Ve stejném roce byly také obnoveny jablunkovské šance. Po třicetileté válce opevnění chátralo a znovu bylo obsazeno posádkou až v době hrozícího tureckého vpádu. Také proto byly šance v roce 1672 prohlášeny za zemskou pevnost. O šest let později zde byla umístěna stálá vojenská posádka, která v roce 1688 odrazila útok uherských stoupenců Emericha Tökölyho. Velitelem šancí byl kapitán Hans Thein. Odpůrci Habsburků ve Francii, v Polsku, v Sedmihradsku i v Turecku poskytovali Tökölymu peněžní i diplomatickou pomoc. Císařské síly nedostačovaly k potlačení povstání v Uhrách a ve stejné době se Turci chystali k útoku na Vídeň, V roce 1682 vpadly oddíly uherských povstalců do východní části Těšínska a na pomoc Uhrům vytáhl velký vezír Kara Mustafa.

Na počátku 18. století začalo v Uhrách nové protihabsburské povstání, tzv. “povstání kuruců”, které vedl Jiří I.Rákoczi. Kuruci vpadli také několikrát na Moravu. Proto byl strategický Jablunkovský průsmyk obsazen císařským vojskem, jehož velitelem byl v letech 1704-1709 Jindřich Vilém hrabě Vlček, potomek starého slezského evangelického rodu Vlčků z Dobré Zemnice (dnešní Dobrá u Frýdku) a Hlučína. O jablunkovské šance se bojovalo v pevnosti na pětipaprsčitém půdorysu. Vzorem se stalo převzaté fortifikační umění klasika bastionových pevností, kterým byl francouzský maršál Sébestien le Prestre de Vabaun (1633 – 1707), který své bohaté válečné zkušenosti využil při vypracování teorie pevnostních systémů.

V Mostech byl tento systém přejat v zjednodušené podobě – vnitřní obranný okruh tvořily zemní masivy bastionů bez výraznějšího kamenného jádra, propojené kurtinami a oplášťované kamennou zdí (eskarpou), ze statických důvodů mírně nakloněnou směrem k jádru valu. Eskarpa byla na nárožích zpevněna kamennými kvádry (angle) a v horní části byl mohutný hliněný násep (remblai). Suchý příkop (fosé sec) byl na straně k nepříteli opatřen menší opětovně skloněnou zdí (kontreskarpou). Po jejím okraji k šanci vedla částečněkrytá cesta (chemin couvert), vůči nepříteli převýšená svažující neplochou koliště (glacis).

Jablunkovské šance byly v roce 1663 barokně přestavěny podle plánů císařského inženýra Jana Eusebia Meyera na pravidelném půdorysu ve tvaru hvězdy. Stavbu prováděl stavitel Jan Jakub Sambsl. Po přestavbě v roce 1729, která proběhla v duchu nejmodernějších vojenských zásad, byly šance naposledy zdokonaleny v josefínské době. V roce 1777 došlo ke čtvrté válce mezi Marií Terezií a Fridrichem II. o dědictví bavorské. Na konci října 1778 se střetla rakouská armáda s pruskou u Slezské Ostravy. Podle tamní farní kroniky udeřilo na deset tisíc Prusů na pět set císařských vojáků na Slezské Ostravě. Z obavy před odvetou se Prušáci stáhli k Bohumínu. Císařské vojsko přezimovalo na Opavsku a na Těšínsku.

Po míru, který byl uzavřen v Těšíně a podepsán 13. května 1779, vojenský význam jablunkovských šancí postupně klesal. Opevnění bylo možno účinně postřelovat stále výkonnějšími děly a dobývání pevností se bylo možno vyhnout. V roce 1772 měla rakouská monarchie dohromady kolem 8000 polních a pevnostních dělostřelců, zatímco v posledním roce sedmileté války s Pruskem - v roce 1763 – jich operovalo v poli na rakouské straně osmkrát méně. Také v případě obrany jablunkovských šancí by hlavní úlohu sehrála pevnostní artilerie. Od reforem v roce 1753 se používala polní odlehčená tříliberní děla, označovaná jako “plukovní kus”, která při ráži 75,5 mm na vzdálenost 800 kroků byla schopna plnou litinovou koulí o hmotnosti 1,37 kg prostřelit 19 mužů a ještě se zabořit do země 150 cm hluboko. “Plukovní kusy “ se používaly až do roku 1809. K dobývání fortifikací se používaly mohutné bakterijní kanóny – 12, 18 nebo 24 liberní (u největší ráže hmotnost železné koule činila 11,9 kg). Dělostřelci sloužili doživotně, teprve od roku 1802 byla u dělostřelectva zavedena čtrnáctiletá služba.

Naposledy se o jablunkovské šance bojovalo v revolučním roce 1848, kdy skupina asi 300 stoupenců Lájosze Kossutha vyhnala ze šancí posádku čítající pouhopouhých 12 mužů. Šance patřily rakouskému státu u, spadaly pod správu olomouckého pevnostního velitelství. V devadesátých letech minulého století jablunkovské šance koupila obec Mosty za 800 zl. rýnského počtu. Brzy na to začalo místní obyvatelstvo rozebírat zdi kasáren, skladišť a jiných budov uprostřed šancí a postupně rozebralo na stavbu domů i většinu opěrných zdí opevnění. V roce 1924 byly zaznamenány vzpomínky místního starousedlíka, Adama Goryla, který si dobře pamatoval, jak šance před rozbořením vypadaly.

Adam Goryl se narodil v roce 1851 se usedlosti čp. 12, která patřila k dědině Mostům. Rodnou chalupu zbudoval v roce 1823 jeho děd a ještě po sto letech byla tato chalupa bez komína – tedy “kurlok” s dýmnou jizbou. O své chalupě Goryl říkal, že její dřevo nikdy neshnije, neboť je prý kouřem tak impregnované, že ani “gvuzdka nělza do sťan vbiť, tak je to tvarda”. Když se Goryla tázali, co ví o jablunkovských šancích, tu odpověděl: “Ja, moji panově, jo už tego moc nevěm, ale muj tata, ten togo věďol věnce. JO věm jen to, že jak stary gojny Kovalovsky vyklodol, byly šance zbudované okolo roku 1700. Na kaměnech to bylo pry vyrejsované, on to viol. Ale kaměně oblíňaly a numera se ztratily. Jo paměntom na šancích jěšče 8 kuminů, prachovňu s ošarpanym dachem (otrhanou střechou). Dach kdosi podpolil, kumini povololi a prachovně zasuly. Tež kaplica se zvonicum byla na šancích…” Zvonek v kapli byl údajně posvěcen v devíti kostelech a svým zvoněním velmi dobře zaháněl kroupy. Později byl přelit a zavěšen do věže nového kostela v Mostech. Před šancemi , kde později postavili kříž a vysadili dvě lípy, měl být údajně hřbitov, na kterém pohřbili padlé z roku 1848. Trávu rostoucí na šancích prodával místní hajný, později byl rozprodán i kámen ze zdí a ze stejného materiálu v roce 1889 postavili i kapličku doposud stojící před šancemi.

Stará cesta ze Slezska do Uher vedla kolem šanců, později tu byla postavena i poštovní cesta, u které stál na slovenské straně hostinec, kde formani museli připřahat, protože cesta dále příliš stoupala. Podle vyprávění Adama Goryla byla nynější cesta zvaná “císařská” z Mostů přes Svrčinovec do Čadce postavena v době, kdy byl zbudován kostel sv Hedviky v Mostech, tedy až kolem roku 1789.

Mgr. Jaromír Polášek

Jablunkovské Šance

Jablunkovský průsmyk (551 – 605 m.n.m.) tvořící hranici mezi Těšínským knížectvím a Horními Uhrami (dnešní Slovensko) představoval od raného středověku bránu, kudy mohlo projít možné nebezpečí z Uher. Proto také je vznik, úloha, význam a zánik jablunkovských šancí, které jsou v průsmyku položeny, těsně spjat s historií nejenom Těšínského knížectví, ale také celého Slezska a Horních Uher.

Hlavní úloha jablunkovských šancí, úloha vojensko-strategická, nabývala na vážnosti vždy s akutním nebezpečím válečného ohrožení Slezska. Jablunkovské šance skládající se z několika malých opěrných bodů, předsunutých obranných pevnůstek s valy a příkopy rozkládající se na celém slezsko-uherském pomezí měly svým opevňovacím systémem chránit východní hranici Těšínského Slezska. Na existenci opevnění střežící Jablunkovský průsmyk měla zájem také habsburská monarchie, která tak chtěla chránit hospodářsky významné území Slezska. 

Jablunkovským průsmykem vedla již od pradávna důležitá obchodní stezka, ve středověku zvaná měděná, protože se po ní dovážela do Slezska z hornouherských dolů měď. Už v 16. století byla v průsmyku postavena opevněná pevnůstka tzv. Staré šance (Alte Schanze), která střežila a ovládala obchodní tepnu vedoucí průsmykem a která byla v čase válečného nebezpečí obsazována vojskem a valašskými odvedenci – tzv. vybranci.

V 17. století, v souvislosti s hrozícím tureckým nebezpečím, bylo rozhodnuto o výstavbě nové rozsáhlé pevnosti, která by byla schopna v případě potřeby bránit dlouho a účinně zemskou hranici. Stavba fortifikace tzv.Velké šance (Große Schanze) byla situována severněji než Staré šance, blíže vesnice Mosty. V souvislosti se stavbou nového opevnění došlo také k rozšíření obranného pásma pevnůstek, ke vzniku šancí na Hrčavě a v Javořince (PL).

Celý komplex šancí byl několikráte zdokonalován. K rozsáhlé a radikální přestavbě pevnosti došlo ve 20. letech 18. století. Vzorem pro stavební inženýry se stalo dílo fortifikačního umění klasika bastionových pevností francouzského maršála Sébastiena le Prestre markýze de Vaubana (1633 – 1707).

V průběhu slezských válek (1740 – 1745), které spolu vedli císařovna Marie Terezie a pruský král Fridrich II., byly jablunkovské šance pruským vojskem několikrát obsazeny, ale významnější úlohu již nesehrály.

K poslední rekonstrukci šancí došlo v roce 1808, ale pak již chátraly. Vojenský význam šancí klesal, neboť konsolidace poměrů přispěla ke klidu v této části monarchie. V roce 1848 byly tzv. Velké šance s konečnou platností vyřazeny jako zastaralý opevňovací systém. Do dnešních dnů se z jedné z nejdůležitějších pevností na tehdejší slezsko-uherské hranici tzv. Velkých šancí zachoval jen náznak opevňovacích zákopů a několik základních zdí.

Mgr. Nováková Pavlína

Zdroj: mostyujablunkova.cz

Historie šancí na česko-polsko-slovenské hranici

Jablunkovský průsmyk tvoří nejnižší body hřebenů Beskyd, a proto je místem nejsnadnějšího přechodu ze severu na jih. Odnepaměti tudy proto vedla stezka, jíž se ve starověku říkalo jantarová. Ve středověku ji nazývali „měděnou“, neboť se po ní dopravovaly měděné rudy ze slovenských nalezišť do Vratislavi a pak dále na západ. Ještě později tudy jezdili slezští kupci a tehdy nesla název „furmaněc“. Stezku však využívali nejen kupci, ale také vojska. Ta většinou v době válečných šarvátek mířila k hranicím nepřátelských zemí s touhou si je podrobit.

Zásadní význam pro vznik jablunkovských obranných valů nazývaných Šance měla bitva u Moháče v roce 1526. Tam zahynul král český a uherský Ludvík Jagelonský a Těšínské knížectví připadlo Habsburkům. Byl to také začátek turecké expanze do střední Evropy.

Nejstarší zmínka o tzv. starých šancích má datování 13. ledna roku 1578 a psal ji těšínský kníže Václav III. Adam. Pozůstatky těchto šancí se nacházejí na dnešním území obce Svrčinovec. Nové šance byly postaveny v roce 1621 a posádku v nich tvořili původně císařští žoldáci naverbovaní z italské Neapole. Ti se však chovali k místním obyvatelům tak barbarsky, že museli být odvoláni a nahrazeni muži z okolních vesnic tzv. vybranci.

Byli mezi nimi i mostečtí horalé, kteří, ač měli sloužit za žold, málokdy jej dostali. Z toho je zřejmé, že peníze chybí v každé době. Ovšem následky pak nesli i obyvatelé nedalekých vesnic. Žoldáci bez žoldu se vydávali na loupežné cesty do okolí.

Ve 40. letech 17. století byly taktéž postaveny menší šance na Hrčavě a v polském Koniakowie , které s mosteckými šancemi spojovaly opěrné linie zvané reduty. Opevnění v polském Koniakowie bylo pravděpodobně tvořeno zpevněným valem a vnějším příkopem. Opevnění má trapézovitý půdorys. Šířka nejdelší strany opevnění činila kolem 20 m, nejkratší, rovnoběžné strany kolem 16 m. Zbylé strany měly délku kolem 18 – 19 m. Šířka příkopu byla 5,5 metru a hloubka od 1,5 do 2 metrů. Šance plnily především funkci ochrany dělostřeleckých pozic - střílen. Přibližně 50 m severním směrem se ve svahu nacházela studna nazývaná „Do vojenky“. V blízkosti reduty byl umístěn vojenský tábor – lager (z něm. jazyka). Pravděpodobně právě od tohoto slova byl odvozen název místní části „Koniaków Legiery“. Ačkoliv zde proběhly velké změny a lokalita je částečně zastavěná, je stále šance, že objevíme podzemní zbytky opevnění, roubenou studnu a jiné prvky obranného opevnění.

Opevnění během své existence prošlo několika přestavbami. Důležitá přestavba se uskutečnila v roce 1663, kdy se značně zvýšilo přímé ohrožení ze strany turecko-tatarských hord. Tehdy trvala přestavba necelých 100 dní a šance při ní získaly svůj typický hvězdicový půdorys. Po bitvě u Vídně v roce 1683, kde byla turecká vojska rozdrcena, se vojenský význam šancí zmenšil.

Poslední významná přestavba šancí se uskutečnila v letech 1724 – 1729 a jejich tehdejší podoba se zachovala dodnes. V dobách prusko-rakouských válek v letech 1740 – 1763 byly šance několikrát dobyty pruskými vojsky, jež převyšovala své rakouské protivníky jak technikou, tak především železnou disciplínou. Jelikož se šance nacházely daleko od centra bojů, pruská armáda se zde nikdy dlouho nezdržela.

Po roce 1848 byly šance vyřazeny jako zastaralý opevňovací systém. V roce 1890 je koupila obec Mosty za 800 zlatých rýnských. Šance postupně chátraly a pustly. Lidé použili kameny z opevnění na stavby domů a také k poslední rekonstrukci kaple v roce 1889.

V roce 1766 navštívil velké šance budoucí císař Josef II. Prohlédl si celý obranný systém jablunkovského průsmyku, a jelikož shledal, že je po pruských válkách vážně poničený, zasadil se sám o opravu jablunkovských šancí. Tato oprava byla dokončena o čtyři roky později a šance měly v té době svoji nejpěknější podobu. Tehdy na nich bylo nejen vojenské

Dřevěný vyřezávaný model Šancí najdete v Gorolském turistickém informačním centru v centru obce Mosty u Jablunkova.

Jak šla historie?

Zmínky k roku 1529 a 1541 (1543) o obranných prácích v průsmyku

1578 - první doložená výstavba pevnosti

1621 - záseky a výstavba Velké šance

1626 -29 - opravy a výstavba šance

1638 - poboření šancí uherskými povstalci

1642, 1644–1645 - obnovení a rozšíření opevnění v průsmyku

1645 - zmínky o šanci Hrčava

1663-1664 - přestavby Velké a Malé šance

1678 – vznik Volské šance (Koniaków), opravy stávajících pevností

20. - 30. léta 18. stol. přestavba Velké šance, výstavba několika komunikačních redut

70. - 80. léta 18. stol. přestavba Malé šance, výstavba komunikačních redut a redanů

1808-1810 - přestavba Velké šance

1836 - převod Velké šance do majetku Těšínské komory

1848 - vyřazení z pevnostního systému

1890 - odkup pozemku obcí Mosty u Jablunkova

Zdroj: gotic.cz (26.8.2014)

Jaromír Lenoch © Aktualizace 26.8.2014