Zpět na Tatenice

Historie obce

Tatenice, bývalý politický okres Zábřeh

V jihovýchodní části kraje pardubického v okrese Ústí nad Orlicí leží obec Tatenice.

Nachází se v zábřežském předhůří Orlických hor. Východně se do výšky 604 metrů zvedá vrch zvaný Cukrová bouda. Jinak se nadmořská výška pohybuje mezi 295 až 340 metrů nad mořem.

Krajinný obraz je velmi proměnlivý. Kopce na severu, východě a jihu jsou porostlé mohutnými převážně smíšenými lesy.

Dále vesnici obklopují pole, na kterých v období sklizně žloutne řepka olejka, zlátnou obiloviny nebo se vlní kukuřičné klasy. Na lukách u kravína se v měsících zelenající se trávy pase dobytek.

Naší vsí protéká Hraniční potok, který se vlévá do Moravské Sázavy. Údolí řeky i potoka jsou hluboko zasazená a velmi pěkná. Zvláště v podzimních měsících se listnaté lesy v okolí řeky mohou pyšnit nádherným kabátem rozmanitých barev.

Tatenice oficiálně vstupují do dějin l.p. 1065. V tomto roce jistý Vladyka ze Žipotína věnoval obec Tatenice nově zřízenému klášteru Hradisko u Olomouce. A tak to všechno začalo… Dlouhá a zajímavá historie - o ní se můžeme dočíst v naší kronice.

A jak vypadá vesnice dnes? Domy různého stáří i velikosti. O tom se můžete přesvědčit v naší fotogalerii, kde najdete nejen fotografie ze současnosti, ale i historické snímky mnohdy už nedochovaných staveb. Ty nejstarší byly postaveny původním německým obyvatelstvem (mezi ně patří např. statky, které utváří uzavřený čtverec - typický znak oblasti Hřebečska).

Důležitou severomoravskou památkou je výzdoba zdejšího kostela. Barokní kostel sv. Jana Křtitele je z roku 1723 autorem cenných obrazů a fresek je mistr Tadeáš Supper. Je zde uložena gotická madona z kláštera Koruny. Další význačnou stavbou je renesanční zámeček, jehož rozsáhlá rekonstrukce byla dokončena roku 1985. Celý objekt byl upraven psaníčkovou sgrafitovou technikou. Zámek má nádhernou štukovou výzdobou interiéru. Nyní jeho prostory slouží jako sídlo Obecního úřadu, obřadní síň, knihovna, hostinec a sál pro společenské akce. Závěrem bychom chtěli poděkovat všem kteří poskytli cenné historické materiály, ale i těm, kteří je ještě poskytnou. Kliknutím zde můžete přispět i Vy.

Původ názvu obce 

V nejstarších listinách je nazývána Tatenice Tetnitz (1267 a 1360), Detinz (1350) a Tatenicze (1664). Název Tatenice nabízí několik možností výkladu svého původu.

1. Odvozen příponou –ice k osobnímu jménu Taten, to je domácí podoba s příponou            

                  -en:

·    Od staročeského osobního jména TATB = zloděj

                -vzhledem k umístění obce u obchodní stezky v hlubokých hraničních lesích s kopcovitým terénem i pravděpodobné

·    Od staročeského osobního  jména TAT = otec

2.  Odvozen z německého TETNITZ českou příponou –ice

Vznik obce

Německá pověst nám vypráví o založení Tatenice. Kolem roku 1000 osídlili horníci z dolního Francka – Bavorska takzvaný Tatzengraben (die Tatze = tlapa, der Graben = příkop), a tak založily obec Tatenice. Při jejich příchodu byla krajina ještě zalesněna. V mokré, močálovité půdě byly nalezeny stopy medvědích tlap a snad proto nazvali osídlenci místo, kde se usadili “Tatzengraben“. Z tohoto původního pojmenování vzniklo časem “Täzend“, později pak “Tetnitz“ a konečně “Tattenitz“.

Nyní je český název “Tatenice“ používán místními převážně v jednotlivém čísle, např. “v Tatenici“, nikoli “v Tatenicích“.

Historie do roku 1918

Počátky osídlení

Královský hraniční les nebyl přístupný pro osídlence. Jen úzké obchodní cesty, dědictví slovanského osídlení, se měly používat. Nálezy římských mincí a germánských hrobů poukazují na důležitou trstěnickou obchodní cestu, která vedla z Olomouce přes Jevíčko, Hradec nad Svitavou, Litomyšl do Prahy. Další obchodní stezka v údolí Sázava vedla skrze sázavské údolí k horní Moravě.

První zmínky o obci jsou roku 1065, kdy jistý vladyka ze Žipotína věnoval obce Tatenice a Sifelsdorf nově zřízenému klášteru Hradiště u Olomouce pro potřeby tamních benediktinů. Jak dlouho majetkem kláštera zůstal, se nedá pevně stanovit. V roce 1267 věnoval Boreš z Rýzmburku (Borso Ambors von Riesenburg-komoří krále Přemysla Otakara II., který usazoval na svém panství Němce a poněmčoval kraj), pán nad Moravskou Třebovou, polovinu Tatenice, tj. 24 lánů, takzvanou “Mniší stranu“ včetně všech práv a možností soudních rozhodnutí, mimo vražd, krádeží a zrušení manželství poustevnickému augustiniánskému klášteru Koruna Panny Marie (Mariakron). Druhá polovina Tatenice patřila hoštejnskému panství. Roku 1281 měla již Tatenice zákupní rychtu.

Přináležitost ke klášteru byla občany Tatenice k dobru, protože když Boreš z Rýzmburku v roce 1277 zemřel a jeho strýc Bedřich ze Schönburku převzal poručnictví nad jeho dětmi, podřízeným klášterem v roce 1282 zrušil robotu.

V Tatenici stála tvrz, na jejímž místě byl později vybudován zámek.

Rozvoj obce ve 14. století

Na základě biskupské listiny ze dne 5. února 1350 je Tatenice v této době církevní obec, k tatenické farnosti patřily obce: Lubník ( Ludwigsdorf), Strážná (Šumvald), Cokytle, Štíty (Šilperk), Rapotín a Krasíkov (Budigsdorf). Dále listina udává přechod 30 farností (mezi nimi i Tatenice) z děkanů šumperského do nového biskupství Litomyšl, kterému podléhala asi 100 let.

Dne 6.1.1335 byla na hradě Hoštejn Jaroslavem ze Šternberku potvrzena privilegia dědičnému rychtáři . V Tatenici bylo zavedeno německé správní právo – usedlíci museli platit daně, ale jinak požívali osobní svobody a mohli se volně stěhovat. Ve 14. století byla rozlišovaná Malá a Velká Tatenice. Malá Tatenice se rozkládala na jih od kostela, neměla robotu, ale platila klášteru daně a spadala pod klášterní soud s výjimkou těžkého provonění. Dolní část Tatenice s 24 lány patřila klášteru Koruna přibližně 200 let. Velká Tatenice tvořila zvláštní statek se dvorem a tvrzí. Byla více zatížená, platila daň a podléhala gruntovnímu pánu.

Neklidné 15. století

Za husitských bouří Tatenice mnoho vytrpěla, jak ostatně vyplívalo z její důležité strategické polohy v údolí Moravské Sázavy na cestě z Čech na Moravu. Husité zpustošili roku 1421 klášter i vesnice, které klášteru patřily. Zabíjeli obyvatele podpálili jejich příbytky.

Ves často měnila majitele : 1298 – 1418 Šternberkové, 1418 – 1446 páni z Rýznburka, 1453 – 1478 Tunklové, roku 1481 přešla Tatenice do majetku Jana Dalčického za Štítů.

Hluboký mravní úpadek, bezpráví a pustošení jako následky husitských válek, to vše tížilo obyvatelstvo. Ze zpráv, které se k nám dochovaly, je jasně vidět, že vládl chaos a pěstní právo.

Tatenice 16. století

Po obou stranách potoka se řadila selská stavení pokrytá došky. Za nimi byla pole, která se táhla až ke hranici vesnické role, ale jen nejúrodnější pole byla obdělána. Za těmito poli byla ta, která se obdělávala jen jednou za několik let, jinak se využívala jako pastviny. Pak následovaly louky a lesy.

Lidé byli od pánů vykořisťovány robotou a vysokými úroky. Rolníci nebyli schopni vypěstovat na svých polích pro svoje rodiny dostatek obilí vzhledem k nedokonalým strojům a způsobu obdělávání polí.

Roku 1517 prodali držitelé Šilperka bratři Beneš a Vaněk z Koněpas tvrz a ves Tatenice majiteli zábřežského panství Ladislavu z Boskovic.

Podle berního rejstříku z roku 1516 měla Tatenice 37 usedlých. Jména fojta (dědičného vesnického rychtáře) Nykla a konšela Bartoše ukazují na národnostně smíšený charakter obce. Tehdy byla Tatenice největší a nejbohatší vesnicí šilperského statku (dnes Štíty) a předčila po obou stránkách vlastní sídlo panství. Do roku 1585 se počet usedlých zvýšil na 52, tehdy již vesměs Němců.

Nástup protestantství za pánů z Boskovic

Ladislav z Boskovic byl sice protestant, ale poddaným nechal náboženskou svobodu. Byl ozdobou svého rodu. Na svých cestách po Itálii, Francii a Německu získal výjimečně vysoké vzdělání. Byl významným humanistou, milovníkem umění a češtiny. Zemřel však již v roce 1520.

Jeho syn Kryštof a pravnuk Václav byli netolerantními pány: nutili poddané vyznávat Luterovo učení, jinak je vykazovali z panství. Domy vyprázdněné po katolících obsazoval protestanty z jiných krajů, převážně z poněmčeného Slezska a Kladska.

Od roku 1569 byl Jan z Boskovic, druhý Ladislavův pravnuk, jediným majitelem panství zábřežského a moravskotřebovského. Miloval umění a byl všeobecně vážen, ale žil v knížecím přepychu, dostal se brzo do dluhů a musel dát už v roce 1585 Tatenici i statek do zástavy Zikmundu Schweinischovi (Švejnochu) ze Schweinhausu. Ten vlastnil Tatenice do roku 1597. Jan z Boskovic zemřel v roce 1589 a zanechal svůj majetek synovi své sestry jménem Kunigund (Kunhuta), který se stal známým v dějinách země pod jménem Ladislav Velen ze Žerotína.

Ladislav Velen ze Žerotína

Sotva byl Velen ze Žerotína plnoletý,  stal se komorním arcivévody Maxmiliána a zanedlouho radním Rudolfa II.

Po roce 1600 přikoupil Ladislav Velen Tatenici k moravskotřebovskému panství. Přivolal do Moravské Třebové mnoho umělců a učenců, takže Třebová byla zvaná “ Moravskými Athénami“. Stal se radním a komorním Ferdinanda II. Krátce po plnoletosti roku 1602 osvobodil rychtáře v obcích, které patřily pod Zábřeh, mezi nimi i Tatenice, od povinnosti přistavět vyzbrojeného koně včetně pacholka v případě povstání nebo války. Velen ze Žerotína zrušil robotu na svých statcích a osvobodil tak sedláky. V roce 1618 vypukla 30tiletá válka a přinesla s sebou pád Žerotínů, jakož i bídu zemi i lidu. Po obdržení signálu k povstání z Prahy se postavil Ladislav Velen ze Žerotína do čela povstalců. Byl jmenován zemským hejtmanem. Zúčastnil se bojů povstalců proti oddílům císařských vojsk v jižní části Moravy. po porážce stavů byl zhanoben trestním soudem, byla na něj uvalena kletba a jeho celý majetek bal zkonfiskován. Po bitvě na Bílé hoře se stáhl zpět do Moravské Třebové. 13. 4. 1621 opustil vážně a tiše zadní branou zámek v Moravské Třebové. Ani doba, ani místo kde a kdy zemřel, nejsou známy.

Třicetiletá válka

po vypuknutí třicetileté války byla země soustavně zbídačelá. Byla to jednak vlastní vojska, která zemí táhla pleníce a zapalujíce ji, a jednak vojska nepřátelská. Byla zase zavedena robota. Zvlášť hrozný byl údajně rok 1623, kdy náš kraj trpěl pod vlády Valachů a Kozáků. Nelidské hrůzy, které páchal hlavně pluk Colloredo Walloni popisuje Wallenstein, když v roce 1627 táhl z Prahy přes Slezsko. Například plačícím dětem sypali vojáci střelný prach do úst a pak ho zapálili. I v roce1633 přešly vojenské oddíly – že by Tatenice zůstaly ušetřeny utrpení, se vylučuje, jelikož vojenské cesty vedly obcí od Lanškrouna do Zábřeha a sázavské údolí tvořilo přírodní spojovací cestu mezi Čechami a Moravou. Ruku v ruce s touto hroznou válkou pokračovalo dle příkladu vojáků i obyvatelstvo v násilnostech. Krádeže a loupeže byly na denním pořádku. Císařské a švédské pluky se střídaly do konce války, protože až v roce 1651 odešli Švédové z Moravy. V této době mnoho obyvatel opustilo svoje obydlí i statky. Po skončení války zůstala v kraji i Tatenice necelá polovina z původního počtu lidí.

Protireformace

Po vyhnání Velena ze Žerotína si jeho statky přisvojil císař. V roce 1622 Karel z Liechtensteinu, který věrně stál při Ferdinandu II., který získal koupí od císaře v léno panství, Moravskou Třebovou a Zábřeh spolu se statkem šilperským.  Musel se, ale zavázat, že převezme tyto statky ve stavu, v jakém byly právě opuštěny, a také že provede v těchto oblastech protireformaci, že přivede odpadlíky nazpět v lůno katolické církve a že budou ustanoveni jen katoličtí kněží. Již v roce 1623 byla od císaře organizována rekatolizace na Moravě a byli vyhnáni protestanti ze země. Roku 1628 převzal správu Karel Eusebius Liechtenstein, který přičlenil Tatenice k zábřežskému panství, jehož součástí zůstale Tatenice až do roku 1848.

V průběhu třicetileté války nebylo zavádění protireformace snadné. Například farář ze Zábřehu sděluje konsistoři v Olomouci v roce 1623, že kostel v Tatenici byl protestanty tak vyloupen a zpustošen, že nebylo možné rozpoznat ani zasvěcení. Pan farář také převzal po třiceti letech farní území a právě na tomto území zjistil v roce 1632, že z 224 osob bylo u zpovědi pouze 31 lidí.

Přesto se však protireformace prosazovala. Z historie města Šumperku se dozvídáme, jak přísné podmínky, které Karel z Lichtensteina urči, reformace měla:

·       Pojídání masa v postní dny zapovězeno a trestné

·       Odevzdat knihy kacířského obsahu, jejich držení je trestáno 14 dny vězení (nejstarší tatenická kniha o kupních smlouvách byla vázána do pergamenu ze staré bible luteránské)

·       Docházka do kostela je kontrolována

·       Při třetím zvonění na mše svaté je každý jednotlivec – kdekoli by se nacházel – povinen pokleknout a pokřižovat se, jinak by ho stihl trest

·       Po dobu mše se nesmí v hostinství čepovat pod trestem vyhoštění a ztráty jmění

·       Kdo se nezpovídá musí se do 6 týdnů vystěhovat, jinak bude zabaven jeho majetek

·       Kdo se zúčastní kacířské bohoslužby, bude potrestán ztrátou ruky, jazyku a všeho majetku.

Poručník, který dá svěřence do výchovy kacíři, pyká za to ztrátou třetiny svého jmění

Roku 1640 dostává Tatenice svého faráře, Michaela Jeltsche z Liebenthalu. S příchodem faráře Jeltsche se opět nastolují normální podmínky v Tatenici.

Roku 1640 byla založena v Tatenici “Schola Katholika“.

Roku 1641 zavádí farář V Tatenici křestní matriky.

Farář Jeltsche musel již v roce 1646 uprchnout z Tatenice pro svoje nemravné chování a Tatenice zůstaly až do roku 1707 bez faráře.

V té době měli ´novověrci´ z Tatenice faráře Jiřího Franze Seelingera společně se Starým Městem. jeho následovník Paulus Bernardus Christely ze Svitav restituoval desátek pro tatenickou farnost a podal v roce 1664 první žádost o stavbu kostela.

Robota

ke vší bídě, kterou válka přinesla po bitvě na Bílé hoře nastalo značné zostření roboty. Pro stát místo daní – veřejná robota, pro vrchnost – soukromá robota.

Do Čech, na Moravu a do Slezska přišla robota z Německa. V XV. a XVI. století se robotovalo jen několik málo dnů v roce, a to byla robota přísně vymezena. Počet robotných dní se výrazně zvýšil v XVII. století po bitvě na Bílé hoře. Pracovalo se 100 – 150 dnů v roce a bez přihlédnutí k tomu, zda člověk robotu plnit vůbec může. U některých pánů se vyžadovala robota celý týden a dokonce i v sobotu a neděli.

Na počátku třicetileté války bylo zavedeno mnoho hospodářských změn:

1. Peněžní platba – provoz a činnost vrchnostenských kancelářích šlo na konto sedláků. Z každého prodeje nebo nákupu musel dotyčný zaplatit část úředníkům a vrchnosti. Za každého sirotka, vdovu nebo mrzáka musela obec zaplatit vrchnosti ročně určitý obnos.

2. Obecní pastviny – na obecném pozemku se pásla pouze stáda vrchnostenská, selský dobytek tam neměl místo.

3. Sedláci musí odebírat výrobky výhradně ze zařízení vrchnosti

4. Desátky z posnopných (mandelnýho) se mění na desátky z pytle, tedy se vyměřuje z počtů snopů na poli, ale podle množství vymláceného obilí.

Život sedláků v době nevolnictví

Ze svobodného sedláka se v průběhu 17. století stal poslušný poddaný, kterým panstvo disponovalo podle vlastní vůle. Ačkoli v původních spisech bylo přesně stanoveno, kolik dnů a ve kterých musel sedlák robotovat, panští úředníci přidávali poddaným stále více povinností a zátěže.

V letech 1667 – 1670 docházelo k prvním stížnostem. Ačkoli tyto byly vyřizovány slušným způsobem, ve skutečnosti nebyl na ně brán zřetel.

Selská práva v 17. století

Sedlákům se nejen vnucovala robota, ale také se jim odebírala stará selská práva a jejich svoboda. Schůze představitelů obce bývala ve velké místnosti rychty. Pro příklad uveďme rozhodnutí o trestu za Hraniční přestupek. Aby nikdo nepřenášel nebo neničil hraniční kameny ať již lopatou nebo krumpáčem nebo jinými nástroji, je vydáno nařízení, že bude-li někdo přistižen nebo udán, bude postaven až po krk do jámy a přes něho by se mělo přejet pluhem se čtyřmi koňmi, a to třikrát.

Zůstane-li tento naživu, nebo přečká-li trest bude osvobozen.

Bude-li zasažen nebo zraněn bude podle rady moudrých odsouzen.

Mor v Tatenici

V letech 1707 – 1709 vypukla strašlivá hladová epidemie, takže lidé pojídali i trávu. Mnoho lidí umíralo následkem tyfu. V roce 1714 napadl Tatenici mor. Z počátku nebylo zřejmé, o jakou nemoc se jedná. Až po hlášení vrchnosti, která přivolala lékaře a ustanovila lékařskou komisi, byla nemoc identifikována. Ihned byly určeny čtyři domy jako lazaret a po ukončení moru byly domy spáleny. Spodní konec obce, kde mor řádil nejvíce, byl pečlivě uzavřen. po dobu moru se nesmělo nosit modře zbarvené šatstvo, protože se myslelo, že modrá barva váže morovou nákazu. Byl-li farář povolán k morem nemocnému, byla před ním nesena hořící pochodeň, aby oheň strávil morový pach. Nemocného vynesli na volné místo, kde nyní stojí sv. Roch, a farář mu pod širým nebem podal pomocí dlouhé vidlice svatou hostii.

Pacholci, kteří odváželi denně mrtvoly nebo byli ve styku s nemocnými, museli denně užívat alkohol. Také obyvatelstvo se bránilo různými domácími prostředky. Pomáhali si kouřením a jinými ochrannými prostředky. Nedbali hladu ani žízně a nosili v ústech stále různé koření jako skořici, cibuli, česnek nebo jalovcové kuličky. Některé užívali asfalt a různé kolomazi v domnění, že užívají znamenitý  prostředek proti moru. Od vrchnosti bylo nařízeno, že denně musely znít zvony ve čtyři ráno a v osm hodin večer. V Tatenici tenkrát zemřelo 56 osob. Za konec moru a za vyléčení nechala obec postavit jako dík sochu sv. Rocha na hranici, kam až mor dosahoval. První socha sv. Rocha byla zničena pádem lípy při jedné bouři v roce 1804. Hlava této sochy byla později nalezena a je pod vchodem domu č. 19 zazděna. V roce 1805 byla vztyčena nová socha.

Roku 1707 byla tatenická farnost znovu obnovena a dostala vlastního faráře. Roku 1716 začal farář Ehrlich se stavbou nového kostela

Válečné útrapy 18. století

Zábřežsko bylo těžce dotčeno první válkou. Roku 1744 vpadl Bedřich Pruský do Čech, byl však odtud vytlačen do Slezska. Přitom vtrhl oddíl pruského vojska do Moravské Třebové a zpustošilo místo, přestože dostal výpalné. Dále se bral přes Staré Město, Třebařov, Krasíkov a Tatenici, kterou pruské vojsko pod vedením habsburského majora Hanse Schütze poplenilo.

Podobné útrapy provázely kraj za sedmileté prusko – rakouské války, zejména v roce 1758. Přestože se obec rozrůstala. Roku 1771 měla Tatenice 901 obyvatel německé národnosti, roku 1793 již 154 domů s 1125 obyvateli, asi 300 hektary polností a 150 hektary lesa.

Tatenice v 19. století

Válkami, které vedlo Rakousko ke konci 18. a na začátku 19. století, trpělo obyvatelstvo naší obce. Podle zpráv z roku 1804 se muselo odevzdat všechno stříbro. Byla odevzdána i stříbrná monstrance a nádobka na úschovu hostií  z kláštera v Koruně.

Dne 14. června 1804 byl olomouckým biskupem a hrabětem Kolovratem slavnostně vysvěcen kostel včetně oltářního listu od Suppera.

V obci až do roku 1866 střídavě řádila cholera. Dozvídáme se, že v roce 1835 zemřelo ve zdejší farní oblasti 50 osob a v roce 1855 pouze v Tatenici 100 osob na choleru. V roce 1866 zemřelo v Tatenici na choleru, úplavici a tyfus 94 osob.

V letech 1842 – 1845 probíhala stavba olomoucko-pražské dráhy. Na okraji obce byla zřízena železniční zastávka Tatenice. Úsek Krasíkov – Zábřeh bal jedním z nejproblematičtějších, bylo nutné vystavět 18 mostů a mezi zastávkami Tatenice a Krasíkov vyrubat do skály tunel. První vlak tudy slavnostně projel 1.9.1845.

Roku 1857 byla postavena školní budova.

První světová válka

Rok 1914

Druhá polovina zimy 1913 – 14 byla mírná, bylo málo sněhu. 10. února zemřel náhle farář Mainwald. Úředník okresního hejtmanství za Zábřehu přijel 31. července v 11. v noci do půlnoci se budovalo na poplach. Bylo smutné a strašidelné to poslouchat. Následovalo jedno vyhlášení války za druhým. Vypukla světová válka. Dne 2. srpna museli všichni muži do 42 let narukovat. Ročník 1893, který byl na jaře u odvodu, musel narukovat 25. srpna, ročník 1894, který byl u odvodu dne 2. října musel narukovat 26. října. S velkým nadšením táhli v prvních dnech mládenci a muži do pole, oslavováni a obdarováni těmi, kteří zůstali doma. Všichni věřili, že se o Vánocích, nejpozději na jaře 1915 opět vítězoslavně vrátí domů. Jakmile však přišli první zprávy o mrtvých a zraněných, o ustupování vojsk ze Srbska a z Ruska, nadšení odpadlo. Odvody se hromadily a nakonec museli všichni služby schopni muži ve věku od 17 do 50 let narukovat. Vesnice zůstaly prázdné, všechna práce zůstala na starcích, ženách a dětech.

Rok 1918

Dne 28. října byla vyhlášena Československá republika. Život obyvatel se nezměnil. Události byly přijaty klidně. Obyvatelstvo se lehce poddalo novým poměrům. Pouze část odvedenců z 300 lidí, kteří byly povoláni do války, se vrátilo zpět. Hodně jich však zůstalo v ruském a italském zajetí. Nevrátilo se 68 lidí – padlých a nezvěstných.

Meziválečné období

v roce 1921 došlo ke sčítání lidu, z něhož vyplívají následující informace.

- Tatenice měla v tomto roce 1400 obyvatel – 1372 Němců a 28 Čechů

- podle náboženského rozdělení v obci bylo 1396 katolíků a 3 evangelisti a 1 protestant

- většina obyvatel jsou zemědělci, asi 100 jich dojíždí do textilní továrny v Třebařově, dále mnoho lidí dojíždí za práci do Zábřeha

- německá část obyvatelstva hovoří hřebečským dialektem, který se váže na dialekt východofrancký

Roku 1928 se v obci 23 spolků a svazků, které se starají o politickou, hospodářskou, kulturní a humanitární oblast. O bezpečnost v obci se stará policie, která čítá 3 členy.

Po roce 1935 bylo u místní pošty nahlášeno 59 rozhlasových přijímačů. Z motorových vozidel bylo 10 motorek a 3 auta (první auto v obci vlastnil E. Kafka v roce 1919). V roce 1938 se zastupitelstvo usneslo, že provede regulaci místního potoka s náklady 281 000 Kč.

Obec v letech 1945 – 1989

Rok 1945

V době osvobození byla Tatenice obec převážně německá, k české národnosti se v období okupace přihlásilo pouze 13 občanů. Po příjezdu Rudé armády došlo k tragické události na č.p 17 kde němec Josef Richter vyvraždil celou svou rodinu a sebe zastřelil.

Brzy po vydání dekretů presidenta republiky E Beneše se počali do obce stěhovat první osídlenci. Byli většinou z blízkého okolí a původem malorolníci. V tomto roce nedošlo k odsunu Němců, tak bydleli s Čechy pod jednou střechou. Z Němců vojáků se nevrátil do obce žádný.

Dne 21.srpna 1945 obdržel řídící učitel Václav Fettr příkaz, by vykonal organizační práce k otevření české školy v Tatenici. Do české školy se přihlásilo 13 českých a 98 německých dětí. Dne 6.října bylo slaveno v obci první české posvícení.

Počátkem listopadu byli do Tatenice vysláni Volyňští Čechové (13), kteří bojovali proti Němcům a zde obdrželi z konfiskovaných majetků do výměry 30 ha.

Ještě v roce 1945 byla provedena konfiskace všech lesů o celkové výměře 231 ha.

Správcem katolického farního úřadu byl farář Josef Konečný s titulem arcibiskupského rady, který v zdejší obci vykonával povolání 50 let.

Pro poměrně malý stav českého obyvatelstva ještě nemohlo dojít k ustanovení místního národního výboru. Obecním tajemníkem byl Jaromír Šůla.

Rok 1946

Stále přijížděli uchazeči o příděl usedlosti nejvíce z okresů Nové Město na Moravě a Tišnov, ale též z bližších okolí.

17.května byli slavnostním způsobem předány dekrety o vlastnictvím rolnických usedlostí prvním uchazečům z Tatenice, Šumvaldu, Krasíkova a Lubníka.

18.října došlo k otevření Mateřské školy.

Ve školní budově byla otevřena Základní odborná škola rolnická s jednodenním vyučováním.

Při komunálních volbách nejvíce hlasů získali komunisté, předsedou MNV byl zvolen František Mík.

Rok 1947

 V rámci smlouvy ČSR a SSSR byl umožněn příjezd rodin Volyňských Čechů i dalších, kteří bydleli na území SSSR. Osídlování bylo téměř ukončeno, počet obyvatel se pohybovalo kolem 800.

Rok 1948

V Praze se vlády ujala komunistická strana, president republiky byl nucen přijmout demisi ministrů a během dějin se uchýlil novým směrem. Došlo k změnám i v naší obci. Byl zvolen akční výbor Národní fronty a také došlo k reorganizaci MNV, předsedou se stal Josef Dočekal. Aktivní KSČ, která měla v roce 1947 50 členů se tento rok rozrostla o 67 nových členů.

Rok 1949

Měšťanská škola v Krasíkově byla přemístěna do Tatenice. Tento rok byla v obci pro nedostatek žáků uzavřena Základní škola rolnická. Dále došlo k otevření prodejny textilu TEP.

1950  Reorganizace MNV, předsedou zvolen Rudolf Havlíček.

Od 1.ledna společná matrika obcí Krasíkov, Strážná a Tatenice, v naší obci ustanoven TJ Sokol.

1952  Vládou vyhlášené opatření: každá rodina vlastnící pozemek o výměře větší než 0,5 ha se stává samozásobitelskou. Všichni zemědělci neplnící dodávky neobdrželi potravinové lístky na cukr, mýdlo a šaty, v naší obci 268 rodin neplničů.

1953  Předsedou MNV zvolen Antonín Krátký,

          zřízení STS (strojní traktorové stanice),

          1.června měnová reforma – zrušen lístkový systém.

          Střední a národní škola spojena v osmiletou střední školu.

1954  Volby do všech stupňů zastoupení správy,

          od 1.3. zřízena zubní ambulance

1956  Založení menšinového JZD,

          zřízena MŠ s celodenním provozem.

1957  Na č.p. 204 zprovozněn druhý hostinec.

1958  V rámci JZD zřízena kovárna

1959  Započata výstavba kravína

1960  Tatenice přesunuta z okresu Zábřeh na Moravě do okresu Ústí nad Orlicí.

1963  Započata výstavba přírodního koupaliště.

1966  Generální přestavba elektrické instalace a sítě (místo jednoho transformátoru dva).

1967  Požár kravína

1968  Obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, sovětští vojáci obsadili a střežili

          krasíkovský železniční tunel.

1970  Bezprašná silnice směrem do Kátru (les mezi Tatenicí a Herborticemi).

          Vydlážděná část koupaliště – v rekreačním areálu již postaveno 5 chat.

1971  Výstavba kabin na hřišti,

          volby do obecního zastupitelstva 100%-ní účast – 99,7% pro kandidáta KSČ.

1973  Rozhodnutí o generální opravě zámečku s nákladem 8 mil Kčs, zahájeny přípravné práce, opravena střecha kostela

1974  Sloučení rostlinné výroby obcí Tatenice, Krasíkov, Žichlínek a Lubník, utvořena

          společná rostlinná výroba se sídlem v Žichlínku.

1975  Zahájeno vybudování televizního zesilovače nad zastávkou ČSD.

1981  Výstavba dalšího kravína.

          Do tatenického matričního obvodu přiřazena Strážná.

1982  Předseda MNV Stanislav Skula,

          u Skulů zřízena veřejná telefonní stanice.

1985  Slavnostní dokončení generální opravy zámku k výročí 40.ti let od konce 2. světové      války.

1986  Předseda MNV zvolen ing. Miroslav Stoupenec.

1988  Obec začíná vydávat Zpravodaj.

1989  Změna režimu, demolice Rychty,

         od 1. ledna připojení obce Krasíkov k Tatenici.

Vypracovala: Jitka Šumová

Zdroj: www.tatenice.cz

Kronika

Přehled majitelů

1065    Vladyka ze Žipotína věnoval Tatenice klášteru Hradiště u Olomouce pro benediktiny,
1267    náleží moravskotřebovskému panství Boreše z Rýzmburka,
1298    Jaroslav ze Šternberka vlastní Tatenici a Hoštejn,
1412    Albrecht ze Šternberka ji dal Hanušovi z Lipé a jeho manželce Markétě, své sestře,
1418    Markéta postoupila statek druhému manželovi Vilému Švihovskému z Rýzmburka,
1446    ten ji prodal Půtovi a Heršovi ze Sovince,
1453    od nich ji koupil Jan Tunkl z Brníčka, majitel zábřežského panství,
1466    připojena Hrochem z Přebozu ke Štítům, které náležely Šternberkům,
1481    majetkem Jana z Dalčic, vlastníka šilperského (štíteckého) panství,
1512    Aleš Krčma z Koněpas, šilperský pán, (1515 potvrdil výsady tatenického rychtáře),
1517    Beneš a Vaněk z Koněpas ji prodali Ladislavu z Boskovic, majiteli panství v Zábřehu,
            který měl za manželku Magdalenu z Dubé a Lipého.
1538    Hynek Berka z Dubé a Lipého ( zemřel 1544) opět připojil část Tatenice ke Štítům,
1568    vdova Bohunka z Lomnice prodala svůj díl Zikmundu Švejnochovi ze Švejnhauzu,
            jemuž zároveň zastavil za své dluhy práva nad Tatenicí i Jan z Boskovic, strýc Velena,
1600    Ladislav Velen ze Žerotína vykoupil obec k moravskotřebovkému panství ( do 1621),
1622    Karel z Liechtensteina vykupuje moravskotřebovský konfiskát po Velenovi od císaře,
1628    jeho syn Karel Eusebius přičlenil Tatenici k zábřežskému panství, což trvalo do r. 1848,
1787    panský dvůr byl rozdělen mezi poddané a budovy prodány mezi statkáře.

Původ názvu a vznik obce

             V nejstarších listinách je nazývána Tatenice Tetnitz (1267 a 1360), Detinz (1350) a
Tatenicze (1664). Název Tatenice nabízí několik možností výkladu svého původu.

1. Odvozen příponou -ice k osobnímu jménu Taten, to je domácí podoba s příponou -en :

o Od staročeského osobního jména TATB = zloděj
- vzhledem k umístění obce u obchodní ztezky v hlubokých hraničníchlesích s kopcovitým terénem i pravděpodobné

o Od staročeského osobního jména TAT = otec

2. Odvozen z německého TETNITZ českou příponou -ice

             Německá pověst nám vypráví o založení Tatenice. Kolem roku 1000 osídlili horníci z dolního Francka - Bavorska takzvaný Tatzengraben (die Tatze = tlapa, der Graben = příkop),a tak založili obec Tatenice. Při jejich příchodu byla krajina ještě zalesněna. V mokré, močálovité půdě byly nalezeny stopy medvědích tlap a snad proto nazvali osídlenci místo, kde se usadili "Tatzengraben" . Z tohoto původního pojmenování vzniklo časem "Täzend" , později pak "Tetnitz" a konečně "Tattenitz" .
             Nyní je český název "Tatenice" používán místními převážně v jednotném čísle, např. "v Tatenici", nikoli "v Tatenicích".

Počátky osídlení

             Kosmas, nejstarší kronikář Čech, vypráví kolem roku 1100, že se hraniční les rozprostíral od hradu v Litomyšli až k řece Svitavě. Svitava tvoří zhruba střed lesa. Královský hraniční les nebyl přístupný pro osídlence. Jen úzké obchodní cesty, dědictví slovanského osídlení, se měly používat. Nálezy římských mincí a germánských hrobů poukazují na důležitou trstěnickou obchodní cestu, která vedla z Olomouce přes Jevíčko, Hradec nad Svitavou, Litomyšl do Prahy.
Stezka v údolí Sázavy - jiná obchodní cesta - vedla skrze sázavské údolí k horní Moravě. I když nejsou pozůstatky římské cesty podél Sázavy k nalezení, přece jsou hrady, zámky a kláštery v sázavském údolí ukazatelem obchodní cesty (Koruna, Tatenice, Hoštejn, Zábřeh). Osídlení Hřebečska bylo velmi řídké. Až ve 13.století se lesní porosty plánovitě otevírají. Z mnoha míst západu a východu přišli do těchto míst němečtí občané, sedláci, řemeslníci a horníci, kteří byli povoláni Přemyslovci spřízněnými s německými šlechtickými rody a s církevními hodnostáři. Svoje pole a louky získali kácením a mýcením hraničního lesa za velmi tvrdých podmínek.
             Na území Tatenice se již předtím usídlili horníci. Jsou ještě zachovány poslední stopy opuštěného dolu tzv."Zlatého příkopu". Kde dříve byla obec "Ohrenholz", vidíme ještě dnes navezené hromady hlíny z opuštěných štol nazývaných "Zlaté díry". Také kopec, který leží nejblíže Zlatému příkopu a dnes patří do Strážného revíru, zvaný "Bergustube" /Hornická jizba/, poukazuje na obytná místa horníků. Na takzvané Dlouhé louce byly tavírny. V Strážném revíru měly být v Skleném koutě těženy křemičité kameny pro výrobu skla a v místě ještě do poloviny 20.století zvaném "Hammerbüschel" stály hamry na zpracování rud poháněné vodou ze Sázavy.
V roce 1065 padá paprsek světla do tmy minulosti. V tomto roce věnoval jistý vladyka ze Žipotína obce Tatenice a Sifelsdorf nově zřízenému klášteru Hradiště u Olomouce pro potřeby tamních benediktinů. Jak se Tatenice do majetku těchto pánů dostala a jak dlouho majetkem kláštera zůstala, se nedá pevně stanovit. Bohatší zprávy máme z doby, kdy Tatenice patřila pod majetek pánů z Rýzmburku.

Boreš z Rýzmburku

             Boreš z Rýzmburku, komoří krále Přemysla Otakara II. , usazoval na svém panství Němce a poněmčoval kraj. V roce 1267 věnoval Boreš z Rýzmburku (Borso,Ambors von Riesenburg), pán nad Moravskou Třebovou, polovinu Tatenice, tj. 24 lánů (1 lán je zhruba 80 měřic), takzvanou "Mniší stranu" včetně všech práv a možností soudních rozhodnutí, mimo vražd, zrušení manželství a krádeže, poustevnickému augustiniánskému klášteru Koruna Panny Marie (Mariakron u Krasíkova), který nechal vystavět za to, že byl uzdraven v tomto roce z těžkého úrazu, jejž si přivodil za lovu, a také pro spásu duše své, manželky Richardis a svých předků. Druhá polovina Tatenice patřila hoštejnskému panství. Roku 1281 měla již Tatenice zákupní rychtu.
             Přináležitost ke klášteru byla pro občany Tatenice k dobru, protože když Boreš z Rýzmburku v roce 1277 zemřel a jeho strýc Bedřich ze Schönburku převzal poručnictví nad jeho dětmi, podřízeným kláštera v roce 1282 zrušil robotu.

Loupeživí rytíři

             Bohužel nebylo obcím dlouho dopřáno žít v míru a rozvoji. Po smrti mocného olomouckého biskupa Bruna ze Schaumberku v roce 1281 mizely díky zásahům loupežných rytířů pokoj a pořádek, z jehož se do té doby Morava těšila.
             Také Bedřich ze Schönburku se spojil s obávaným a mocným loupežným rytířem Hermanem Mathisonem, držitelem hradu v Hoštejnu. V letech 1281 - 1286 byl tento kraj - a s ním i Tatenice - opakovaně drancován a také vypálen.
             Klid vstoupil do kraje až roku 1287, kdy Václav II., král český, nechal hrad Hoštejn zbořit a celá hradní oblast Hoštejnu i panství tatenické připadla pánům ze Šternberku, kteří v té době vlastnili zábřežské panství. V Tatenici stála tvrz, na jejímž místě byl později vybudován zámek.

Rozvoj obce ve 14. století

             Nyní se Tatenice opět vzpamatovala a obec se rozrůstala. Na základě biskupské listiny ze dne 5. února 1350 je Tatenice v této době významná církevní obec, k tatenické farnosti s kostelem sv. Jana Křtitele patřily obce: Lubník (Ludwigsdorf), Strážná (Šumvald), Cotkytle, Štíty (Šilperk), Rapotín a Krasíkov (Budigsdorf). Jak daleko zpět sahá založení kostela ale není známé.
             Ve výše zmíněné listině oznamuje biskup Jan VII. a jeho kanovnický zbor papeži Klementu VI., že v důsledku sjednané dohody s císařem Karlem IV. a pražským biskupem Arnoštem postupuje třicet farností, mezi nimi i Tatenice, z děkanátu šumperského do nového biskupství Litomyšl. Litomyšlskému biskupovi podléhala Tatenice asi 100 roků, až do doby husitských válek, kdy po husitských nájezdech byly nutné nové úpravy. To se týká doby, kdy Tatenice patřila k Litomyšli, je navždy ztraceno v důsledku zničení dokladů biskupství litomyšlského husity.
             Na právní vztahy obce v této době poukazuje listina vystavená Jaroslavem ze Šternberku dne 6.1. 1335 na hradě Hoštejn. V této listině jsou potvrzena privilegia dědičnému rychtáři Tomáši Seidelovi z Tatenice. Rychtář obdrží pro sebe a své potomky dva svobodné lány, dále mu byl přiznán mlýn, hospoda, a obdrží každý třetí dinár z pokut, které ve funkci rychtáře vybere. Může si vydržovat jednoho kováře, pekaře, řezníka, ševcovskou dílnu. V době války musí dát k dispozici osedlaného koně s plnou výzbrojí. Tato významná práva a privilegia rychtáře nechávají znát, že v Tatenici bylo zavedeno německé správní právo. Usedlíci museli sice platit daně, ale jinak požívali osobní svobody a práva k volnému přesídlení, kdežto ve slovanských obcích lidé podléhali úplné poddanosti.
             Jednu pro Tatenice důležitou zprávu najdeme v Zemské tabuli Moravy z roku 1360. Kde je zmínka o dvou osadách, Malé a Velké Tatenici. Byly ale jen místním pojmenováním při rozdělení obce Borešem z Rýzmburku, který polovinu obce věnoval klášteru. Malá Tatenice (Thetnicz) se rozkládala na jih od kostela, neměla robotu, ale platila klášteru daně a spadala pod klášterní soud s vyjímkou těžkého provinění. Velká Tatenice tvořila zvláštní statek se dvorem a tvrzí. Byla více zatížená, platila daň a podléhala gruntovnímu pánu, eventuelně jím pověřenému rychtáři.

Neklidné 15. století - bezpráví a pustošení

             Následující roky byly pro Tatenici kruté. Po upálení mistra Jana Husa 6. 7. 1415 v Kostnici nastala bratrovražedná válka, která se zaměřila na vše katolické a německé. Od roku 1421 zpustošili husité při četných taženích Moravu.
             Dle zpráv představeného kláštera Ladislava z Koruny Panny Marie (Mariakron) přijeli husité od Lanškrouna a z hradu Krotenful. Husité zpustošili roku 1421 klášter i vesnice, které ke klášteru patřily. Zabíjeli obyvatele podpálili jejich příbytky. Tatenice hodně trpěly, jelikož ležely na cestě z Lanškrouna do Koruny. I dnes můžeme objevit při kopání v zahradách zbytky spálenišť.
             Neštěstí však nekončilo ani po husitských válkách. Více než jedno desetiletí před volbou Jiího z Poděbrad za krále českého 1457, nebyl v zemi panovník. Platilo pěstní právo, vesnice opět lehaly popelem, ani naše obec toho nebyla ušetřena. V této neklidné době Tatenice často měnila majitele. V roce 1453 patřily zábřežskému rodu Tunklů, v roce 1481 přešly s několika obcemi do majetku Janu Dalčickému ze Štítů a v roce 1518 je získal Ladislav z Boskovic, který se stal jedním z nejvýznamnějších můžů své doby. Byl velkým milovníkem umění a trvale bydlel v Moravské Třebové.
             Tak střídavě, jak se měnily dějiny, se také měnil osud Tatenice. Hluboký mravní úpadek, bezpráví a pustošení jako následky husitských válek, to vše tížilo obyvatelstvo. Ze zpráv, které se k nám dochovaly, je jasně vidět, že vládl chaos a pěstní právo.
Tatenice trpěly svévolí a násilím rodu Tunklů. Jan Tunkl nechal poddané několik dnů hladovět ve vězení, ukradl jim dobytek, nechal jim posíct louky a pak je dokonce odcizil. Jan Tunkl a jeho synové Jan a Jiří vyplenili celý kraj.
             V roce 1463 zažaloval představený kláštera Koruny převor Václav oba bratry - Jana a Jiřího Tunkla o 1100 marek, jelikož si přivlastňovali majetek kláštera a poddaným, kteří patřili ke klášteru, odcizili dobytek. Ve stížnosti zaslané králi Vladislavovi se píše o krutosti Jiřího Tunkla, o tom, že obyvatelé některých obcí před ním musí prchat ze svých domovů, protože robota je neúnosná a nikde nenalezli bezpečí. Z toho si můžeme utvořt úsudek o smutných poměrech, za jakých žili poddaní těchto gruntovních pánů.
             Jelikož stížnosti zůstaly nepovšimnuty, i ten malý zbytek řádovních bratří, kteří v klášteře zůstali po skončení husitských bouří, opustil klášter Korunu. Aby se opět vrátili, dal Jiří Tunkl na přání svého otce klášteru část majetku zpět.
             Avšak Jan z Dalčic - Štítů si klášterní les přivlastnil a porušil rybolov kláštera, čímž způsobil klášteru velkou škodu. Stížnosti představeného kláštera Jana proti Janu z Dalčic a Štítů z roku 1490 nebyly vyřízeny. V roce 1493 představený kláštera zemřel. Dá se předpokládat, že klášter zůstal spojen s Tatenicí.
             Ale od doby kdy klášter spravovali protestanští páni z Boskovic, klášter pozvolna chátral. Nebylo nikoho, kdo by pohlídal klášterní majetek. Dolní část Tatenice s 24 lány patřila klášteru Koruna přibližně 200 let.

Tatenice 16. století

             Po obou stranách potoka se řadila selská stavení pokrytá došky. Za nimi byla pole, která se táhla až ke hranici vesnické role, ale jen nejúrodnější pole byla obdělána. Za těmito poli byla ta, která se obdělávala jen jednou za několik let, jinak se využívala jako pastviny.Pak následovaly louky a lesy. Dá se předpokládat, že mezi Tatenicí a Žichlínkem se nacházely lesy. Mluvilo se totiž o farním lese, který se zde měl nacházet. Neparcelovaná pole se používala jako pastviny, později byla rozdělena na zahrádky. Poblíž vesnického potoka v blízkosti dvorů (statků) byl obecní trávník (mechoviště), kolem rostly keře olše a vrby.
             V tehdejší době se obyvatelstvu žilo velmi těžce. Lidé byli od pánů vykořisťováni robotou a vysokými úroky. Rolníci nebyli schopni vypěstovat na svých polích pro svoje rodiny dostatek obilí vzhledem k nedokonalým strojům a způsobu obdělávání polí.
             Od roku 1512 se objevuje v listině jako majitel Tatenice Aleš Krčma z Koněpas, šilperský pán, který v roce 1515 potvrzoval privilegia Tatenice, a Beneš a Vaněk z Koněpas.
             Podle berního rejstříku z r. 1516 měla Tatenice 37 usedlých. Jména fojta (dědičného vesnického rychtáře) Nykla a konšela Bartoše ukazují na národnostně smíšený charakter obce. Tehdy byla Tatenice největší a nejbohatší vesnicí šilperského statku(dnes Štíty) a předčila po obou stránkách vlastní sídlo panství. Do roku 1585 se počet usedlých zvýšil na 52 - zákupní fojt, 28 rolníků, 12 zahradníků a 11 domkařů, tehdy již vesměs Němců.

Nástup protestanství za pánů z Boskovic

             Když se Tatenice stala majetkem pánů z Boskovic, začalo náboženské luterské hnutí a pro tuto obec náboženský pohyb vrcholící během 30tileté války, která přinesla bídu celé zemi.
Ladislav z Boskovic, který byl od roku 1517 pánem Tatenice, byl sice protestant, ale poddaným nechal náboženskou svobodu. Byl ozdobou svého rodu. Na svých cestách po Itálii, Francii a Německu získal vyjímečné vysoké vzdělání. Byl významným humanistou, milovníkem umění a češtiny. Zemřel však již v roce 1520.
Jeho syn Kryštof a pravnuk Václav byli netolerantními pány: nutili poddané vyznávat Luterovo učení, jinak je vykazovali z panství. Kryštof, který r. 1544 zrušil augustiniánský klášter Koruna, držel po svém otci statky až do roku 1550, kdy zemřel. Jeho nástupce Václav z Boskovic (+1569) byl horlivým luteránem. Vyhnal z Tatenice katolického faráře Martina a nahradil jej kazatelem Janem Flederwischem. Domy vyprázdněné po katolících obsazoval protestanty z jiných krajů, převážně z poněmčeného Slezska a Kladska.
             Od roku 1569 byl Jan z Boskovic, druhý Ladislavův pravnuk, jediným majitelem panství zábřežského a moravskotřebovského. Miloval umění a byl všeobecně vážen, ale žil v knížecím přepychu, dostal se brzo do dluhů a musel dát už v roce1568 Tatenici i statek do zástavy Zikmundu Schweinischovi (Švejnochu) ze Schweinhausu. Ten vlastnil Tatenici do roku 1597. Za jeho vlády byl pastorem Andreas Pfalzgraf (1571 - 1590). Jan z Boskovic zemřel v roce 1589 a zanechal svůj majetek synovi své sestry jménem Kunigund (Kunhuta), který se stal známým v dějinách země pod jménem Ladislav Velen ze Žerotína.

Ladislav Velen ze Žerotína

             Jelikož Ladislav Velen ze Žerotína měl teprve 10 roků v době, kdy zemřel jeho strýc Jan z Boskovic, byl mu stanoven poručník. Bedřich ze Žerotína, zemský kapitán, a Bernard Drnovský z Drnovic, bývalí dvorní radové markrabství Moravy, převzali poručnictví a spravovali tento majetek až do jeho plnoletosti. Poručníci hleděli především zaplatit dluhy Jana z Boskovic. K dobru se jim též připisuje, že zastavené Tatenice byly opět vyplaceny a po roce 1600 přikoupil Ladislav Velen Tatenici k moravskotřebovskému panství.
             Velen ze Žerotína prožil své mládí u svého strýce Jana Šembery z Boskovic, vrchního zemského rady Moravy. Velenovi ze Žerotína nepřipadaly pouze velké statky nýbrž i překrásné sbírky knih a rukopisů od Ladislava z Boskovic. Měl též vědeckého a vynálezeckého ducha, jakož i nešťastnou lásku k alchymii, astrologii a černé magii. Velen měl všechno, co život statného muže může zkrášlit. Měl prastaré jméno, hrdinskou postavu nevídané krásy, kvetoucí mládí, bujnou výmluvnost, slávu vědy i zbraní. Byl nápadným protějškem svého bratrance, dobrého a velikého Karla ze Žerotína, který, bohužel, skrz Ladislava musel zažít převrat svého dvora.
             Sotva byl Velen ze Žerotína plnoletý, stal se komorním arcivévody Maxmiliána a zanedlouho radním Rudolfa II. V Praze prožíval mnoho krásných dnů. Při nástupu svého panování vytvořil nádherné dvořanstvo v Moravské Třebové. Přivolal mnoho umělců a učenců, takže Třebová byla zvaná " Moravskými Athénami". Stal se radním a komorním Ferdinanda II, žil pro vědecké výzkumy, alchymistické sny a třpytící se rytířskou krásu. Byl dvakrát ženatý, nejprve z Theodorou z Kunovic, pak z hraběnkou Elisabeth z Turnce.
             Krátce po plnoletosti roku 1602 osvobodil všechny rychtáře v obcích, které patřily pod Zábřeh, mezi nimi i Tatenice, od povinnosti přistavět vyzbrojeného koně včetně pacholka v případě povstání nebo za války. Museli však platit roční daň v hodnotě 10 zlatých. Velen ze Žerotína zrušil robotu na svých statcích a osvobodil tak sedláky.
V roce 1606 nechal v Tatenici Ladislav Velen ze Žerotína jižně od původního dvorce postavit honosný renesanční lovecký zámek, který ozdobil svým rodovým znakem - erbem.
             Vroce 1618 vypukla 30tiletá válka a přinesla s sebou pád Žerotínů, jakož i bídu zemi i lidu. Po obdržení signálu k povstání z Prahy se postavil Ladislav Velen ze Žerotína do čela povstalců. Při jedné schůzi v Kounicově paláci v Brně si vzal slovo a strhl svojí výmluvností všechny do záhuby. Nejprve mluvil z okna na občany schromážděné na náměstí a ptal se jich, jestli se chtějí držet evangelického stavu. Nastalo velké nadšení a on byl jmenován zemským hejtmanem na místo sesazeného Lobkowicze. Zůčastnil se bojů povstalců proti oddílům císařských vojsk v jižní části Moravy. Po porážce stavů byl zhanoben trestním soudem, který císař Ferdinand pro Moravu stanovil a kterému předsedal kníže Karel z Lichtensteinu, byla na něj uvalena klatba a jeho celý majetek byl zkonfiskován. Po bitvě na Bílé hoře se stáhl zpět do Moravské Třebové. Jeho myšlení bylo rozervané a jeho schopnost k činu se takřka rozplynula. Byl u konce svých sil Nemohl se rozhodnout zda uprchnout, nebo zůstat. Na velikonoční (13. 4. 1621) opustil vážně a tiše zadní branou zámek v Moravské Třebové, podle pověsti měl jeho kůň opačně přikuté podkovy, aby se již nikdy nevrátil zpět. Útěk nebyl bez nebezpečí, neboť na něho v okolí číhal Maxmilián z Liechtensteina s pěti rotami dragounů, aby se prchajícího Velena zmocnil.
             Ladislav, kterému v životě štěstí přálo, bohatší a mocnější kníže nebo vévoda Německého svazu, prchal v nouzi do Slezska, pak Saska a Polska až na dvůr Bethlena Gabora, odtud do Budína k tureckému pašovi a pak do Benátek. Ani doba, ani místo kde a kdy zemřel, nejsou známy. Pravděpodobně zemřel v Ugoczer Komitate u bratrů Parcena, jejichž přátelství získal u dvora Bethlen Gabor.

Třicetiletá válka

             Po vypuknutí třicetileté války byla země soustavně zbídačována. Byla to jednak vlastní vojska, která zemí táhla pleníce a zapalujíce ji, a jednak vojska nepřátelská. Platilo heslo: Válka musí uživit válku! Panství nebylo s to, aby sehnalo tolik peněz, aby procházející vojska mohlo uspokojit, vydíralo tudíž z čeho se dalo - z kapes chudého rolnictva. Byla zase zavedena robota a poddaným byla podvázaná svoboda.
             Že i náš kraj nebyl ušetřen třicetileté války, se dozvídáme například z dopisu městského úřadu v Zábřehu městskému radovi v Moravské Třebové ze dne 7. 8. 1621. Píše se v nich, že stále docházejí nové a nové patenty (nařízení), ve kterých žádají služby pro vojsko: obilí, chleba, maso, ryby, drůbež a ostatní potřeby se musí odvézt na provianturu do Mohelnice. Zvlášť hrozný byl údajně rok 1623, kdy náš kraj trpěl pod vpády Valachů a Kozáků. Bylo samo sebou, že panstvo k takovým službám v první řadě pověřilo sedláky našich vesnic. Mimo již jmenovaných potravin museli dodávat dobytek a koně jim byli jednoduše odebráni.
           Dne 2. 12. 1626 táhl Wallenstein na Mohelnici. Ve všech vesnicích kolem Zábřehu byli vojáci, kteří rabovali. Nelidské hrůzy, které páchal hlavně pluk Colloredo Walloni popisuje Wallenstein, když v roce 1627 táhl z Prahy přes Slezsko. Například plačícím dětem vojáci sypali střelný prach do úst a pak ho zapálili. I v roce 1633 přešly vojenské oddíly - že by Tatenice zůstaly ušetřeny utrpení, se vylučuje, jelikož vojenské cesty vedly obcí od Lanškrouna do Zábřeha a sázavské údolí tvořilo přírodní spojovací cestu mezi Čechami a Moravou. Když po smrti Wallensteina přepadli Švédové Moravu, nastalo nové trápení pro obyvatelstvo. V roce 1639 zpustošili Švédové třebovský velkostatek (Meierhof). To co císařské pluky ještě nechaly, vzali nyní Švédové a že toto vojsko zacházelo s obyvatelstvem ještě hůře, je všeobecně známo. Ještě v roce 1643 čteme v dějinách města Lanškrouna, že dne 25. 9. 1643 táhly císařské pluky opět na Tatenici a zůstaly tam.
           Ruku v ruce s touto hroznou válkou pokračovalo dle příkladu vojáků i obyvatelstvo v násilnostech. Krádeže a loupeže byly na denním pořádku. Často i to málo co zbylo, bylo lidem pod rukama ukradeno poberty. Píše se, že v roce 1633 - 1638 jistý Jiří Doležel ze Střelitz u Brna, ohrozil tento kraj krádežemi až do jeho zadržení dne 24. 4. 1638, pak byl v Zábřehu popraven. Císařské a švédské pluky se střídaly do konce války, protože až v roce 1651 odešli Švédové z Moravy. V této době mnoho obyvatel opustilo svoje obydlí i statky. Po skončení války zůstala v kraji i Tatenici necelá polovina z původního počtu lidí.

Tresty obce v 17. a 18. století

           1/ Trest pro ty, kteří se prohřešili proti panství.
Dle výpovědi starých lidí stálo tam, kde je dnes požární zbrojnice, lešení ze tří trámů. Zde byli hříšníci přivázáni. Ruce byly přivázané na horním trámu, na středním trámu se sedávalo a na spodním byly přivázány nohy. Tomuto lešení se říkalo pranýř a byl určen pro ženy. Uvázaná žena byla kolemjdoucími okřikována, zesměšněna a proklatá. Školní a vesnická mládež tuto osobu trápila tím, že ji pošlehávala kopřivami a házela na ni špínu.
Pro muže, kteří se také provinili, byl postaven dřevěný kůň, na kterém museli za trest jezdit.
           2/ Osoby, které se včas nedostavily zaplatit daně nebo k místnímu soudu, byly zavírány do stáje a trest vydal rychtář.

Protireformace

           Po vyhnání Velena ze Žerotína si jeho statky přisvojil císař. V roce 1622 Karel z Liechtensteinu, který věrně stál při Ferninandu II. , získal koupí od císaře v léno panství, Moravskou Třebovou a Zábřeh spolu se statkem šilperským. Musel se ale zavázat, že převezme tyto statky ve stavu, v jakém byly právě opuštěny, a také že provede v těchto oblastech protireformaci, že přivede odpadlíky nazpět v lůno katolické církve a že budou ustaveni jen katoličtí kněží. Již v roce 1623 byla od císaře organizována rekatolizace na Moravě a byli vyhnáni protestanti ze země. Karel z Lichtenštejna byl na svých panstvích vykonavatelem císařské vůle. V roce 1624 byli z deseti obcí vyhnáni evangeličtí kněží. Roku 1628 převzal správu Karel Eusebius Liechtenstein, který přičlenil Tatenici k zábřežskému panství, jehož součástí zůstala Tatenice až do roku 1848.
           Jeden jezuita olomouckého kolegia převzal znovuzavedení katolického učení. Na celé území zábřežského panství byl poslán jeden farář, který měl své působiště v Zábřehu. Za takových podmínek je přirozené, že bylo katolické obyvatelstvo jen v malé míře podchycené. Jmenovitě ty obce, které byly na kraji, si samy organizovaly pohřby a mnoho katolických zvyků jim zůstalo neznámých - např. pokřižování se před modlitbou. V průběhu třicetileté války nebylo zavádění protireformace snadné. Například farář ze Zábřehu sděluje konsistoři v Olomouci v roce 1623, že kostel v Tatenici byl protestanty tak vyloupen a zpustošen, že nebylo možné rozpoznat ani zasvěcení, myslelo se, že k narození panny Marie. Pan farář také převzal po třiceti letech farní území a právě na tomto území zjistil v roce 1632, že z 224 osob bylo u zpovědi pouze 31 lidí.
           Přesto však se protireformace prosazovala. Z historie města Šumperku se dozvídáme, jak přísné podmínky, které Karel z Lichtensteina určil, reformace měla:

· Pojídání masa v postní dny zapovězeno a trestné

· Odevzdat knihy kacířského obsahu, jejich držení je trestáno 14 dny vězení (nejstarší tatenická kniha o kupních smlouvách byla vázána do pergamenu ze staré bible luteránské)

· Docházka do kostela je kontrolována

· Při třetím zvonění na mše svaté je každý jednotlivec - kdekoli by se nacházel - povinnen pokleknout a pokřižovat se, jinak by ho stihl trest

· Po dobu mše se nesmí v hostincích čepovat pod trestem vyhoštění a ztráty třetiny jmění

· Kdo se nezpovídá, musí se během 6 týdnů vystěhovat, jinak bude zabaven jeho majetek

· Kdo se zůčastní kacířské bohoslužby, bude potrestán ztrátou ruky, jazyku a všeho majetku

· Poručník, který dá svěřence do výchovy kacíři, pyká za to ztrátou třetiny svého jmění

Roku 1640 dostává Tatenice svého faráře, Michaela Jeltsche z Liebenthalu ve Slezsku.S příchodem faráře Jeltsche se opět nastolují normální podmínky v Tatenici.
Roku 1640 byla založena v Tatenici "Schola Katholika".
Roku 1641 zavádí farář v Tatenici křestní matriky.
           Farář Jeltsch musel již v roce 1646 uprchnout z Tatenic pro svoje nemravné chování a Tatenice zůstaly až do roku 1707 bez faráře.
           V té době měli 'novověrci' (tj.kteří znovu přijali katolické náboženství) z Tatenice faráře Jiřího Franze Seelingera společně se Starým Městem, který také ve Starém Městě bydlel Tatenici často opomíjel. Společný farář působil do své smrti v roce 1664. Jeho následovník Paulus Bernardus Christely ze Svitav restituoval desátek pro tatenickou farnost a podal v roce 1664 první žádost o stavbu kostela.

Robota

           Ke vší bídě, kterou válka přinesla po bitvě na Bílé hoře nastalo značné zostření roboty. Pod slovem robota se rozuměla práce různého druhu, kterou poddaní byli nuceni vykonávat.

· pro stát místo daní = veřejná robota

· pro vrchnost = soukroma robota

           Soukromá robota vycházela z poměrů poddaných sedláků a byla rozdělena na robotu podle toho, jak byla vykonávána, buď potahem nebo ruční prací. Dále byl rozdíl mezi robotou odměřenou a neodměřenou, podle toho jaké povinnosti obsahovala ze zákona, nebo pověřovacím listem, nebo popisem výkonů. Dále byly rozdíly mezi společnou robotou, kterou konali všichni, nebo řadovou, při které se robotníci střídali.
           Do Čech, na Moravu a do Slezska přišla robota z Německa. V XV. a XVI. století se robotovalo jen několik málo dnů v roce, a to byla robota přísně vymezena. Za panský svátek nebo následkem cvičení byly přesně stanoveny dny a roční období, kdy poddaní mají vykonávat robotu. Někdy byli poddaní zavázáni, mimo přesně uloženou robotu, vykonávat další určité služby po několik dní.
Počet robotních dní se výrazně zvýšil v XVII. století po bitvě na Bílé hoře. Pracovalo se 100 - 150 dnů v roce a bez přihlédnutí k tomu, zda člověk robotu plnit vůbec může. U některých pánů se vyžadovala robota celý týden a dokonce i v sobotu a v neděli. Poddaní byli také rozesíláni s takzvanými "dálkovými potahy" přičemž jim nedala vrchnost ani zaopatření a tyto promarněné dny nebyly odpočítány od roboty.
           V naší oblasti byly následující předpisy:

· Počet robotných dnů bude navýšen bez ohledu jestli se jedná o sedláka, domkaře nebo nájemného zemědělce, který také mohl provozovat živnost

· Bez ohledu byla také robota v týdnech, kdy byly církevní svátky - v té době církev práci o svátcích zakazovala

· Nebyl-li dodržen počet robotných dnů v týdnu, musely být napracovány v následujícím

· Každá zameškaná robota byla stíhána vysokou peněžitou pokutou

           Na počátku třicetileté války bylo zavedeno mnoho hospodářských změn:

1. Peněžní platba - provoz a činnost vrchnostenských kancelářích šlo na konto sedláků. Z každého prodeje nebo nákupu musel dotyčný zaplatit část úředníkům a vrchnosti. Za každého sirotka, vdovu nebo mrzáka musela obec zaplatit vrchnosti ročně určitý obnos.

2. Obecní pastviny - na obecném pozemku se pásla pouze stáda vrchnostenská, selský dobytek tam neměl místo.

3. Sedláci musí odebírat výrobky výhradně ze zařízení vrchnosti

4. Desátky z posnopných (mandelnýho) se mění na desátky z pytle, tedy se vyměřuje z počtu snopů na poli, ale podle množství vymláceného obilí.

           Vrchnost se nezastavila ani před svobodnými sedláky a dědičnými rychtáři. Ti, kteří v dědičné rychtě pokračují, musejí platit pachtovné (nájemné), tedy nejen v případě změny při koupi nebo darování, ale od nynějška také při získání. Rychtáři jsou povini v případě potřeby dodat zbrojné koně. Také při ustavení povozu museli sedláci platit. Museli nejen vrchnost zásobovat dřevem a šindelem, ale museli také vykonávat polní práce s povozy a museli provozovat povoznickou činnost v obci. Museli také pro vrchnost jezdit na větší vzdálenosti, při kterých museli sami platit mýtné a poplatek za ustájení, krmivo pro dobytek, stravné a nocležné pro pacholka.

Život sedláků v době nevolnictví

Ze svobodného sedláka se v průběhu 17. století stal poslušný poddaný, kterým panstvo disponovalo podle vlastní libovůle. Ačkoli v původních spisech bylo přesně stanoveno, kolik dnů a ve kterých musel sedlák robotovat, panští úředníci přidávali poddaným stále více povinností a zátěže.
            V letech 1667 - 1670 docházelo k prvním stížnostem. Ačkoliv tyto byly vyřizovány slušným způsobem, ve skutečnosti nebyl na ně brán zřetel a nebyly zajištěny žádné změny, naopak robota se stále zhoršovala tak, že ji poddaní nemohli již snášet. Proto si stěžovali až u císařského dvora. Vrchnost například odebrala všechny pečeti obce, takže si panští úředníci mohli rozhodovat a pečetit dle své vůle co chtěli. Okolo roku 1690 byly na hraběcí rozkaz všechny pečetě sebrány a uloženy na zámku v Zábřehu. Vždy jeden určený z obce měl jeden klíč. Měla-li obec listiny potvrdit, tak se musela nejdříve listina ukázat hejtmanovi a potom byla teprve použita pečeť za přítomnosti určených lidí z obce.
           V roce 1707 se nacházela císařská dvorní vyšetřovací komise v Zábřehu, kde na místě zkoumala stížnosti poddaných.
           Na základě odevzdané stížnosti a její panstvem odeslané odpovědi následovalo jednání v Bratislavě dne 12. 7. 1712. Knížecí rozhodnutí uznalo většinu stížností z r. 1707:

1.

o Stížnost : Jestliže panstvo pro větší výtěžnost zřídilo nový panský statek a k tomu přidělilo selské polnosti, zvýšila se i naše robota

o Odpověď : Dle prohlášení z roku 1675 nesmí být navýšení odvodu ovsa z obcí Lubník a Tatenice.

2.

o Stížnost : Když nám bývá dodáno špatné osivo, musíme my vracet osivo dobré kvality (Sedlákům bylo na jaře k setí dáno špatné osivo, ale vyžadováno bylo ve stejném množství obilí dobré)

o Odpověď : Záměna špatného osiva od vrchnosti bude podle patentu zakázána a bude na žádost poddaných na základě vlastní vůle kontrolována.

3.

o Stížnost : Každý rok je nám dáno velké množství lnu ke spředení. Ze 100 svazků musíme utkat 8ks hrubého plátna. Když nám množství suroviny nevystačí, musíme toto plátno uhradit ze svého

o Odpověď : Kde si poddaní budou opět stěžovat na nařízené nadměrné množství lnu ke zpracování, bude vrchnost povinna dodržovat zhruba udané množství.

o Že každý sedlák musí zaslat dvě osoby na hon a na Martina musí zaplatit jednu slepici po dvou groších ponecháváme, protože sedláci od této stížnosti ustoupili.

4.

o Stížnost : Každým rokem musíme od panstva přijmout 100 sýrů, zaplatit je 5 tolary, přestože jeden pfund (0,5 kg) nemá často hodnotu jednoho krejcaru. Musíme také odebírat špatné ovce z panských statků a ty uhradit dle ohodnocení úředníků.

o Odpověď : Poddaným se ruší nucený odběr sýrů a špatných ovcí za nepřiměřené platby.

o Co se týče odebraných pečetí vrchností ze Zábřehu, je nařízeno pečetě opět vrátit obcím.

o Ohledně stížnosti nadměrné roboty, tímto nařizujeme, že v neděli a za všech svátků je robota úplně zakázána. Každý poddaný má povinnost roboty tři dny v týdnu, když však vrchnost požádá musí vyjimečně i mimo tyto tři dny robotovat.

o Podle tohoto císařského rozhodnutí nebyly stížnosti vylhané, jak tvrdil zábřežský hejtman. Nacházíme, že většina stížností byla podložena a změny byly k užitku poddaných.

           Jednotlivé povinnosti sedláků z Tatenice k panstvu zaznamenává Urbář pánů ze Zábřeha z roku 1756, který dává přesné zprávy. Sedláci a domkaři museli robotovat a na sv. Jiřího a na sv. Michaela museli platit daně.

Selská práva v 17. století

           Sedlákům se nejen vnucovala robota, ale také se jim odebírala stará selská práva a jejich svoboda. Stará selská práva jsou vytažena z knihy " Staré německé selské moudrosti" od Eberharda z Künsbergu a platila na Moravě i v Čechách ve všech německých obcích. Moudrosti nám umožňují pohled do života celé obce.
Schůze představitelů obce bývala ve velké místnosti rychty, málokdy pod širým nebem. Schůzi vedl rychtář nebo jmenovaný úředník. Na počátku schůze byly přečteny selské moudrosti a každý dostal příležitost si připomenout, zda nemá nahlásit změny od poslední schůze nebo nějaké proběhnuvší bezpráví. Má možnost se zeptat nebo se poradit ve sporných nebo nejasných problémech (např. se sousedy apod.). Vše co patří k selskému povolání, k selským zvyklostem a vše co se během roku v obci nebo v domě událo, se může na této schůzi prohovořit, případně se i poradit.

· Uspořádání cest
Jsou zakázány cesty a cestičky, které vznikly bez povolení. Ten, který tyto cesty vytváří a používá, bude napomenut a dostane pokutu.
Ten, kdo chce hledat nové pozemky ať již pro pole nebo pro vinice, má toto činiti v pravou chvíli a v pravý čas. Buď 14 dnů před nebo 14 dnů po svatém Jiřím.
Nikdo nesmí znečišťovat cesty ani místní ani přespolní. Nesmí k cestám vyvážet odpad. Kdyby však přesto někdo neuposlechl tohoto příkazu, bude pokárán a potrestán obecní radou.

· Hraniční přestupek
Aby nikdo nepřenášel nebo neničil hraniční kameny ať již lopatou nebo krumpáčem nebo jinými nastroji, je vydáno nařízení, že bude-li někdo přistižen nebo udán, bude postaven až po krk do jámy a přes něho by se mělo přejet pluhem se čtyřmi koňmi, a to třikrát.
Zůstane-li tento naživu, nebo přečká-li tento trest bude osvobozen.
Bude-li zasažen nebo zraněn bude podle rady moudrých odsouzen.

· Krádeže
Kdyby nějaký darebák nebo darebnice něco ukradli a ukradenou věc pohodili na pozemek nebo na dvůr poctivého osadníka, měli by být potrestáni oba zloději v případě, že byli přistiženi.

· Kapitální zločin
Je 5 různých zločinů: loupež, vražda, žhářství, cizoložství a krádež. Nepřísluší soudit sedlákům, ale vrchnosti - úředníkům a soudním vykonavatelům. Pachatelé mají být uvězněni.

           Mezi trestné delikty bylo také zařazeno:

· Odposlouchávání
Aby nikdo neposlouchal za okny nebo za dveřmi. Viníkovi určí trest rada moudrých.

· Volný rybolov
Je určen pouze na tyto dny: svatodušní úterý odpoledne, pátek dopoledne a v době ledu a deště může každý rybařit volně tři dny.

           Ostatní body pojednávají o pychu, narušování klidu, manželské nevěře, právu slepičím, prasečím, psím, pastvinném a o škodě na hospodářství (rozbití oken apod.)
           Tato shromáždění probíhala nanejvýš slavnostně a důstojně. Dodržovala přesné postupy při zahajování soudu, projednávání zažalované sporné věci, závazné normy pro soudce při kladení otázek v souvislosti s odpověďmi porotců až do zakončení celého řízení - vše obřadně, v rámci naprosto přesně stanovených norem.

Mor v Tatenici

           V letech 1707 - 1709 vypukla strašlivá hladová epidemie, takže lidé pojídali i trávu. Mnoho lidí umíralo následkem tyfu. V roce 1714 napadl Tatenici mor. Nejdříve vypukl r. 1713 v Hartmanicích v Čechách, kam jej údajně přinesl kočí. V posledním měsíci roku 1713 se mor vyskytuje ve Štítech. Do Tatenice byl údajně přivlečen dvěma žebračkami, které se zdržovaly v domě č.3 (bývalý majitel se jmenoval Helebrand). Dle zápisků krejčího Matyáše Mülera z Tatenice č.110 si tyto dvě ženy vyžebraly šaty od morem nakažených osob a tak mor zavlekly také do Tatenice.
           Brzo to nebyly jen tyto dvě ženy, ala další obyvatelé z devíti domů. Z počátku nebylo zřejmé, o jakou nemoc se jedná. Až po hlášení vrchnosti, která přivolala lékaře a ustanovila lékařskou komisi, byla nemoc identifikována. Ihned byly určeny čtyři domy jako lazaret a po ukončení moru byly domy spáleny. Čtvrtý dům byl určen pro zvláště těžké případy. Pro ošetřování nemocných byly určeny tři ženy. Dlouhá Marie a ženy obou povozních pacholků (Šinder Motz a Kern Hons). Ženy byly placeny obcí. Lékař denně vykonával dvě prohlídky, osoby, které byly nemocné nebo podezřelé, byly povozními pacholky odvedeny násilím do určených objektů. Tam většinou zemřely hladem, žízní a vysílením, protože jim nikdo nechtěl podávat ani jídla ani nápojů - ovšem ani tak učinit nesměl.
Spodní konec obce, kde mor řádil nejvíce, byl pečlivě uzavřen. Všechny cesty a cestičky byly hlídány a nikdo nebyl puštěn ven ani dovnitř. Tam, kde nyní stojí socha sv.Rocha, stáli čtyři muži na stráži. Po dobu moru se nesmělo nosit modře zbarvené šactvo, protože se myslelo, že modrá barva váže morovou nákazu. Že vrchní část obce byla bez morové nákazy je vidět z toho, že všechny povozy, které chtěly projet Tatenicí, musely přijet od dobytčí cesty až po příčnou silnici, kde stojí povětrnostní kříž. Odtud pak dále po silnici do Krasíkova. Byl-li povolán farář k morem nemocnému, byla před ním nesena hořící pochodeň, aby oheň strávil morový pach. Nemocného vynesli na volné místo, kde nyní stojí sv. Roch, a farář mu pod širým nebem podal pomocí dlouhé vidlice svatou hostii.
           Prvními oběťmi moru se staly obě žebračky. Protože v této době nebylo stanovené pohřebiště, byly pohřbeny na zahradě domu č.3. Protože si mor ale během dvou dnů vyžádal dalších čtrnáct osob, bylo určeno pohřebiště pro všechny morem zemřelé. Prvním místem byla louka patřící ke stavení č.2 na kraji u vody. Druhé místo bylo na druhém břehu. Třetí místo bylo 40 sáhů (měr) dále a patřilo ke statku č.5. Pacholci, kteří odváželi denně mrtvoly nebo byli ve styku s nemocnými, museli denně užívat alkohol. Také obyvatelstvo se bránilo různými domácími prostředky. Pomáhali si kouřením a jinými ochrannými prostředky. Nedbali hladu ani žízně a nosili v ústech stále různé koření jako skořici, cibuli, česnek nebo jalovcové kuličky. Někteří užívali asfalt a různé kolomaze v domnění, že užívají znamenitý prostředek proti moru. Od vrchnosti bylo nařízeno, že denně musely znít zvony ve čtyři ráno a v osm hodin večer. To proto, aby Bůh tuto strašnou epidemii zahnal. V Tatenici tenkrát zemřelo 56 osob. V domě č.5 žilo tenkrát 10 osob, pouze dvěma se mor vyhnul. Přežila matka se synem z rodiny Schwab.
           Za konec moru a za vyléčení nechala obec postavit jako dík sochu sv. Rocha na hranici, kam až mor dosahoval. Byl stanoven den, kdy obyvatelé v procesí se svatou mší uctili jeho památku a na pohřebištích památku všech morem zemřelých. První socha sv. Rocha byla zničena pádem lípy při jedné bouři v roce 1804. Hlava této sochy byla později nalezena a je pod vchodem domu č.19 zazděna. V roce 1805 byla vztyčeny nová socha.

Vystavění kostela

           Po celou druhou polovinu 17. století neměla Tatenice vlastního faráře. Teprve v roce 1707 byly jejich prosby a žádosti vyslyšeny biskupem. V roce 1705 dostala Tatenice jednoho "administrátora" Andrease Seliga jako vlastního duchovního. V následujícím roce 1706 byl farní pozemek 90 měřic oddělen od panských pozemků a od knížete Johanna Adama z Lichtenšteina věnován faře.
           Roku 1707 byla tatenická farnost znovu obnovena a dostala vlastního faráře Kristiana Ignáce Ehrlicha. Zavedl poplatek "Peníz z jitřní mše" , který obce byly povinny platit každé čtvrtletí, neboť nebyly žádné příjmy pro vydržování kooperátora.

Roku 1716 začal farář Ehrlich se stavbou nového kostela.

           Starý dřevěný kostel byl velice poškozený, věřící už v něm nebyli chráněni ani před větrem nebo deštěm. Celé jmění kostela bylo 8 000 zlatých. Ale stačilo pouze pro výstavbu kostela do výše oken. Obnažené zdivo stálo po dva roky beze změn. Stavební materiál musel být dopraven bezplatně a také řemeslné a stavební práce byly prováděny bezplatně. Řemeslníkům musela být poskytována strava.
           Až v roce 1720 byly všechny potřebné peníze shromážděny tak, aby se kostel mohl dostavět. Konečně se také smiloval hrabě Liechtenstein a nechal kostel dokončit.
           Roku 1723 byl v Tatenici dostavěn obnovený kostel sv. Jana Křtitele. Téhož roku v červenci zemřel farář Ehrlich a byl pochován v kostele nedaleko křtitelnice.
           Roku 1765 kostel na náklad manželů Václava a Kateřiny Seidelových z Krasíkova vyzdobil freskami mohelnický rodák mistr Tadeáš Supper z Moravské Třebové (1712 - 1771).
Supper namaloval pro tatenický kostel oltářní obraz Narození sv. Jana Křtitele a soubor nástropních i bočních fresek, povětšině s výjevy ze života patrona chrámu. Nejpozoruhodnější a také umělecky nejzávažnější je velká nástropní skupina znázorňující nebeský kůr, která patří k důležitým severomoravským památkám s hudebními náměty.
           V tatenickém kostele byla až do uschování v olomouckém depozitu na konci 20. století vzácná gotická Madona z bývalého kláštera Koruna u Krasíkova.
           Na věži kostela byl zvon korunského kláštera z roku 1521, velký zvon ke cti sv. Jana Křtitele s německým nápisem ulitý r. 1609 Jiřím Meissenerem v Norimberku, další zvon od olomouckého zvonaře Jana Herbsta a čtvrtý zvon ke cti sv. Barbory z r. 1763.
           Olomouckým biskupem a hrabětem Kolovratem byl 14. 6. 1804 slavnostně vysvěcen kostel včetně oltářního listu od Suppera.
           K roku 1848 patřily k tatenické farnosti kromě Tatenice se školou vsi Krasíkov, Třebářov - dvůr se školou, Legstein (Malý Třebářov), Šumvald (Strážná) se školou, osada Lichtenštejn, Koruna s kaplí z roku 1802 a Lubník s filiálním kostelem a školou. Celá farnost tehdy činila 4325 farníků.

Válečné útrapy 18. století

           Zábřežsko bylo těžce dotčeno první slezskou válkou. Koncem r. 1741 zde byl ubytován pluk 2000 vojáků prince Mořice z Anhaltu - Dassawy, a lichtenštejnské vrchnosti bylo nařízeno pod hrozbou ohně a meče je z vlastních zásob a vesnic bohatě zásobovat.
           V dubnu 1742 odtáhli Prušáci a přitáhlo rakouské vojsko. Průsmyk u Tatenice byl opatřen záseky a obsazen rakouským vojskem. Posádka u Tatenice byla zesílena o 300 Chorvatů. Tím byli Prusové nuceni ustoupit z Lanškrouna k Litomyšli. V červenci 1742 táhla krajem doplňovací vojska. Poddaným byla uložena válečná daň, a to desetina příjmů.
           Roku 1744 vpadl Bedřich Pruský do Čech, byl však odtud vytlačen do Slezska. Přitom vtrhl oddíl pruského vojska do Moravské Třebové a zpustošilo město, přestože dostal výpalné. Dále se bral přes Staré Město, Třebářov, Krasíkov a Tatenici, kterou pruské vojsko pod vedením husarského majora Hanse Schütze poplenilo.
           Roku 1745 byla na Zábřežsku ubytována rakouská vojska. Před koncem války o rakouské dědictví roku 1748 přezimovaly v kraji čtyři setiny vojska. Dne 24. června 1748 šly Zábřežskem čtyři ruské pluky, celkem 6700 mužů a 3000 koní. Přenocovaly v Tatenici a Třebářově a táhly k Lanškrounu.

           Podobné útrapy provázely kraj za sedmileté prusko - rakouské války, zejména v r. 1758.
           Přesto se obec rozrůstala. Roku 1771 měla Tatenice 901 obyvatele německé národnosti, roku 1793 již 154 domů s 1125 obyvateli, asi 300 hektary polností a 150 hektary lesa.

           Za Liechtensteinů se zámek v Tatenici změnil v pouhé obydlí vrchnostenského úředníka, který spravoval tatenický dvůr. V roce 1787 za Aloise Josefa z Liechtensteina byl zdejší dvůr v rámci probíhající raabizace rozparcelován a jeho pozemky pronajaty poddaným. Budovy dvora a rovněž i zámek byly změněny v obytné a hospodářské budovy nájemců.

Velký požár

           Dne 6. února 1798 vyhořel statek, zámek a celkem 24 domů. Podle zpráv od starých osob měla žena Josefa Hartmana z č. 117 odnést horký popel na půdu a tam vypukl požár. Jiní zase vyprávějí, že tato žena zpracovávala na půdě len a při tom kouřila.
           Oheň vypukl o půl druhé v noci v domě č. 117. Majitel domu 126 Jan Brckl, přezdívkou Josef Hons, šel právě od svého souseda Somera Hanse, kde hráli karty, domů a ucítil kouř. Jelikož byl s Hartmanem na válečné noze, měl údajně říct: "Vím, že vznikne požár, mohl bych ho zachránit, ale já to neudělám. Ty máš shořet, bratře!". Šel domů, zatarasil dům cihlami a myslel, že se mu nic nestane. Protože byla noc a lidé spali hlubokým spánkem, mohli si zachránit holý život často jen skokem z okna.
           Po tomto požáru bylo zámku strženo jeho jižní a západní křídlo i arkádové chodby dalších křídel. V místech zbořených křídel částečně s využitím jejich obvodového zdiva byly postaveny nové hospodářské a obytné budovy. Část severního křídla byla upravena jako hostinec. Tak byl zámek využíván až do roku 1945.

Tatenice v 19. století

           Válkami, které vedlo Rakousko ke konci 18. a na začátku 19. století, trpělo obyvatelstvo naší obce. Podle zpráv z roku 1804 se muselo odevzdat všechno stříbro. Byla odevzdána i stříbrná monstrance a nádobka na úschovu hostií z kláštera v Koruně.
           V tomto roce dne 14. června 1804 byl olomouckým biskupem a hrabětem Kolovratem slavnostně vysvěcen kostel včetně oltářního listu od Suppera.
           V roce 1805 měli sedláci nastěhované pomocné oddíly ruského vojska. Téhož roku v zimě drancovali francoužští harcovníci kraj. Následkem toho a válečných událostí vůbec nastala veliká drahota a dostavila se cholera. V sousedním Krasíkově byl skoro v každém domě nemocný člověk. Cholera, také nazývána břišní úplavicí, zde řádila skoro až do roku 1866. Dozvídáme se, že v roce 1835 zemřelo ve zdejší farní oblasti 50 osob a v roce 1855 pouze v Tatenici 100 osob na choleru. V roce 1866 zemřelo v Tatenici na choleru, úplavisi a tyfus 94 osob.

           1834   bylo v Tatenici 210 domů s 1485 obyvateli
           1842   se začalo se stavbou železnice u Tatenice, která byla dokončena 1845
           1843   byl velice suchý rok, vyschly řeky, potoky a studny. Až do hanušovické oblasti se muselo zavézt obilí k mletí.
           1845   byl hrozně studený březen, dokonce 24. 3. zmrzla křestní voda ve křtitelnici
           1847   byl kostel pokryt taškami a 1854 šindelem
           1857   byla postavena stará školní budova

           Válka v roce 1866 napáchala mnoho škod. V noci ze dne 8. na 9. 7. zde bylo 30 000 Rakušáků, o den později 10. 7. už přišli Prusové. Stravu musel poskytnout každý občan těm vojákům, kteří byli u něho ubytováni. Při příchodů pruských vojsk utíkali většinou muži do lesů, zbraně a potravu si vzali s sebou. Brzy se však ukázalo, že Prusové byli lepší než Rakušáci. Rakušáci hodně kradli, ale Prušáci vše zaplatili.
           Pan Josef Appl, který sloužil u "Saggeúrén" v Jedlersee u Vídně vypovídá z této doby:
Mezi prchajícími byl také nějaký Kunert Pagati a Heiker hvězdář. Tito dva uprchli přes Olomouc až do tábora Jedlersee. Heiker tam měl narukovaného syna. Kunert však následkem námahy zemřel.

První světová válka

Rok 1914
           Druhá polovina zimy 1913 - 14 byla mírná, bylo málo sněhu. 10. února zemřel náhle farář Maiwald. Na velikonoce bylo překrásné jarní počasí. Sedláci byli s pracemi na polích hotovi. 1. června byl jmenován katecheta měšťanské školy ze Zábřehu Franz Jančík farářem v Tatenici. Slavnostní uvedení se konalo 19. července.
           Dne 28. června byl rakouský následník trůnu František Ferdinand s manželkou zastřelen v Sarajevu. Brzo se vědělo, že nitky spiknutí vedou do Srbska, konaly se přípravy na to nejhorší. 28. 7. vyhlásilo Rakousko - Uhersko válku Srbsku a 31. července. byla mobilizace. Úředník okresního hejtmanství ze Zábřehu přijel 31. července v 11. v noci do Tatenice, aby mobilizaci řídil. O půlnoci se bubnovalo na poplach. Bylo smutné a strašidelné to poslouchat. Následovalo jedno vyhlášení války za druhým. Vypukla světová válka.
         Dne 2. srpna museli všichni muži do 42 let narukovat. Ročník 1893, který byl na jaře u odvodu, musel narukovat 25. srpna, ročník 1894, který byl u odvodu dne 2. října musel narukovat 26. října.
         S velkým nadšením táhli v prvních dnech mládenci a muži do pole, oslavováni a obdarováni těmi, kteří zůstali doma. Všichni věřili, že se o Vánocích, nejpozději na jaře 1915 opět vítězoslavně vrátí domů. Jakmile však přišly první zprávy o mrtvých a zraněných, o ustupování vojsk ze Srbska a z Ruska, nadšení opadlo. Odvody se hromadily a nakonec museli všichni služby schopni muži ve věku od 17 do 50 let narukovat. Vesnice zůstaly prázdné, všechna práce zůstala na starcích, ženách a dětech.

Rok 1915

         Dne 23. května vyhlásila Itálie válku. 3. června přišli váleční uprchlíci z Istrie do Tatenice. Necítili se zde jako doma, protože nerozuměli řeči a nevyhovovalo jim podnebí. Obilí bylo překrásné, bohužel 10. července zničilo krupobití na část úrody. Bylo možné pozorovat nedostatek potravin. Na všechny potraviny byl zaveden lístkový systém. Kvetl černý obchod, křečkování a předražování.

Rok 1916

         Jarní počasí je příznivé. Koncem března ukončili lidé jarní práce. 6. října byly ze zdejšího kostela sundány zvony: Sanktus, umíráček a 450kg těžký zvon z věže pro válečné účely.

Rok 1917

         V polovině ledna nastalo mrazivé počasí. Brambory a řepa ve sklepech zmrzly. Mnoho ovocných stromů pomrzlo. Mrazy tvaly až do poloviny března. Úroda byla slabá. Setba byla udušena velkým množstvím sněhu. Objevilo se také hodně myší a šneků.
         15. října byl velký zvon vážící 539 kg zabrán z úřední moci pro válečné účely a 1 kg byl vykoupen za 4,- Kč.

Rok 1918

         V létě přišlo do Tatenice 27 dětí z Nového Jičína, zůstaly zde 6 týdnů. V říjnu sundalo vojsko měděné dráty z hromosvodů.
         Dne 28. října byla vyhlášena Československá republika. Život obyvatel se nezměnil. Události byly přijaty klidně. Obyvatelstvo se lehce poddalo novým poměrům.
         Pouze část odvedenců z 300 lidí, kteří byli povoláni do války, se vrátilo zpět. Hodně jich však zůstalo v ruském a italském zajetí. Nevrátilo se 68 lidí - padlých a nezvěstných.

Str.223 - 256 Po roce 1918 nejsou ještě přeloženy

Rok 1935 byl rokem velkého politického mezinárodního napětí. Itálie, která nemohla zapomenout porážku Etiopanů u Adua v roce 188.. využívala bezvýznamný spor o hranice, aby Etiopii mohla pobýt. Válka mezi Etiopii a Itálii byla vedena beznadějně a hrozila přejít na válku mezi Itálií a Anglií. Anglie viděla svoji účast ve Středozemním moři a na Rudém moři ohroženou. Sankce, kterou národní svaz stanovil proti Itálii neměl velký účinek, protože nezahrnoval všechny státy.
I zavedení branné povinnosti v Německu způsobilo velký neklid v celé Evropě. Nastává horečnaté zbrojení ve všech státech.
Hospodářská krize nastává i v našich zemích. Nezaměstnaných je 800 000 lidí. Ke konci roku se počet mírně snižuje. S důvěrou vykračujeme do nového roku.


Str.314

1936

Zima 1935/36 je vyjímečně mírná. Před vánocemi 1935 napadlo 15 cm sněhu, avšak na vánoční svátky sníh opět roztál a bylo po kráse. Hlavně leden byl mírný. Průměrná teplota +3,3 stupně.
Únor byl o něco chladnější. Dne 11. 2. bylo naměřeno -18 stupňů. Byl to nejchladnější zimní den. Od 13. 2. zima povolila a až do konce února neklesl teploměr pod -3 stupně.
Březen je až do poloviny mlhavý a často prší. Avšak od 21. 3. naměříme denně kolem oběda +10 až +13 stupňů.
Dne 7. 3. se za přítomnosti učitelů a žáků, zástupců obce a obecní školní rady oslavovaly se v 2. třídě 86. narozeniny T. G. M. .
Duben je chladný až 28. 4. přicházejí letní dny s +28 stupni.
Květen přináší překrásné počasí. Kolem poledne měříme 16 a 23 stupňů. Přitom pršelo asi 14 dnů. Teplo a déšť podporují růst trávy a tím je i v roce 1936 dobrá úroda sena.

Str. 315

Kolem 3. května se najednou ve večerních hodinách objevují velké roje chroustů. Na takové množství chroustů se ani nejstarší obyvatelé nepamatují. Chrousti napáchali hodně škod na ovocných a listnatých stromech - hlavně na dubech.
Dne 28. 5. oslavujeme ve 2. třídě opět narozeniny a to Edvarda Beneše.
Červen, červenec a srpen, tyto měsíce jsou poměrně teplé, avšak také dosti pršelo a tím se také protáhly žně. Dne 30. 6. napršelo 43,2 mm vody. Následkem teplého počasí začalo obilí na poli vyrůstat. Tím byl také výnos menší než v předcházejícím roce. Mnoho sedláků ani obilí neprodalo. K tomu všemu se hrozně rozmnožily polní myši. Polnosti byly úplně podhrabané.
Objevil se také podvodník, který sliboval vyhubení těchto myší, vyinkasoval 2000 Kč od obce a zmizel. Myši však nadále podhrabovali pole.31. 5. 1937

Str. 316
V červenci vypukne ve španělsku občanská válka. Vede ji generál Franco, velitel španělského Marocca proti Madridu.
Ve dnech 27. a 28. 6. se koná velká oslava k 50. výročí trvání školy. Této oslavy\ se v hojném počtu zůčastnili obyvatelé Tatenic. Dopisovatel týdeníku "Německá stráž" píše.
Dne 27. a 28. 6. oslavovala obecná škola v Tatenici 50. výročí svého trvání. Budova patří po dnes k nejhezčím našeho okresu. O důstojnou oslavu se postarali občané a učitelé.

Str.317

Slavnostní večer se konal 27. 6. . Zůčastnili se místní organizace s četnými kulturními vložkami. Paní Dr. Raynoschek z Olomouce a panu učiteli Philipovi ze Strážného se podařilo získat účastníky slavnostního večera s hudbou.
Pan učitel Seifert měl zajímavou přednášku kolem školství. Dovedl svoji přednášku podat velice zajímavě. Posluchači ho odměnili tím, že přednášku pozorně sledovali.
Následující den se konala slavnostní mše svatá ve zdejším kostele. Tatenický pěvecký sbor pod vedením pana učitele Hegera zkrášlil celou mši. Po kostele se občané shromáždili u pomníku padlých. Pan nadučitel Seifert měl krátkou dojemnou řeč k přítomným.

Str. 318

U pomníku padlých a na hroby zemřelých učitelů byly položeny věnce. Potom se žáci a učitelé rozloučili s paní učitelkou Elsou Fischer, která odcházela do důchodu.
Poděkovala ji žákyně 3. třídy. K žákům, kteří ukončili školní docházku promluvili učitelé. Následovalo otevírání výstavy žákovských prací. Velká návštěvnost této žákovské výstavy v pondělí ukázal, jak si obyvatelé cenní práci učitelů. Byly vystavovány ruční práce, kuchařské umění, včetně ochutnávek.

Str. 319 podrobně popisuje výstavu - podrobný popis vystavených věcí

Str. 320

Okresní školní inspektor Franz Elgner navštívil výstavu žáků a zůčastnil se rovněž školní slavnosti v rajském lese, což ovšem zúčastněným zůstane v příjemné vzpomínce.
Tatenice mohou pyšně vzpomínat na školní slavnost. Všichni bez rozdílu pracovali s vědomím, že podporujeme-li mládež, pomáháme tím národu.
Dne 29. 6. rozhodla obec o předání zastávky za poplatek 2800 Kč do správy ředitelství státních drah. Obec tímto ušetří 2800,- Kč ročně.
U příležitosti zřízení obvodní měšťanské školy v Třebářově mají být Tatenice začleněny do tohoto obvodu.

Str. 321

Dne 11. 10. rozhodlo obecní zastupitelstvo, že se nepřipojí k obvodu Třebářov, nýbrž, že budou usilovat a zřízení měšťanské školy v Tatenicích, dle zákona o obvodních měšťanských školách.
Dne 12. 10. přistálo malé bombardovací letadlo na polích u Krasíkova. Nezpůsobilo žádnou škodu. Žáci si letadlo prohlédli.
Státní svátek 28. 10. se stejně jako každý rok oslavoval ve 2. třídě. Tento den ráno v 6 hodin projíždí zastávkou rumunský král Karol a korunní princ s doprovodem. Jeli do Prahy navštívit našeho prezidenta Dr. Edvarda Beneše.
V tomto roce se v Tatenici narodilo 22 dětí ( 10 chlapců a 12 děvčat). Zemřelo 18 osob.
Mezi zemřelými byli i tři osoby starší 90 let a sice:
Josefa Schwabová u čísla 138 nar. 14. 12. 1845 zemřela 21. 08. 1936
Franz Brabenec         1. 07. 1844 zemřel 4. 09. 1936
Anna Appelová           20. 02. 1844 zemřela 20. 12. 1936


Str.322

Rok 1937

Začíná poměrně mírným počasím. Nejchladnější den zimy je 25. leden s teplotou -16,2 stupně. Sněhové podmínky pro zimní sporty jsou příznivé. V neděli a během pololetních prázdnin se mládež stěhuje do Strážného, kde se zúčastní lyžařských kurzů a závodů.
Dne 9. 01. zemřel Franz Richter, sedlák bydlící na č. 17 ve věku 79 let. Franz Richter se hodně zajímal o historii naší obce. Lidé si cenili jeho znalosti a zvolili ho do čela obecní školní rady. Byl zakládajícím členem spořitelny. 16 roků byl předseda spolku a 8 roků zástupce předsedy. 17 roků byl členem dozorčí rady.
Byl zakládajícím členem dobrovolných hasičů a jejich dlouhodobým velitelem.

Str. 323

Dále byl zakládajícím členem zemědělského, ochranářského a rybářského spolku. Byl myslivcem v pravém slova smyslu. Byl pracovitý ještě 14 dnů před svojí smrtí. Že byl velmi oblíben svědčí hojná účast na jeho pohřbu
Dne 7. 3. oslavuje škola ve 2 třídě 87 narozeniny T. G. M.

Zdroj: www.tatenice.unas.cz

Jaromír Lenoch © Aktualizace