Zpět na Novou Ves v Horách

Historie obce

Nová Ves v Horách, bývalý soudní okres Hora sv.Kateřiny, politický okres Most

Počátky osídlení v Nové Vsi v Horách

Dnes už přesně nevíme, kde a kdy byla postavena obydlí prvních osadníků. Rovněž neznáme důvod osídlení, například zda k němu nedošlo z nařízeni či příkazu majitele půdy, případně panství. Ve svém historickém pojednání "Česká Nová Ves a Mníšek v Krušných horách" píše farář Hrdy z Anfangenu: "Chudí uhlíři osídlili ve 12. století tuto část pohoří, mýtili lesy a stavěly malá obydlí ze dřeva a hlíny". Také učitel Karel Gabert, který několik let vyučoval na zdejší škole a zabýval se dějinami obce, se domnívá, že příchod prvních osadníků ve 14. století ovlivnilo počínající rudné dolování a blízkost solné stezky.

Podle ústní tradice si osadníci budovali svá obydlí v blízkosti vody, nacházela se pravděpodobně podél potoka Svidnice, čemuž nasvědčuje i rozdělení pozemků.

Tato stará ves Rottendorf (původní název Nové Vsi v Horách) mněla již kolem roku 1384 svůj kostel (kapli), který byl zasvěcený archandělu Michaelu a vlastního duchovního. Místo kde tento kostel stál je neznámé.

Když husitská vojska v roce 1429 při svém válečném tažení do Saska, přecházela přes Krušné hory, dřevěný kostel v Rottendorfu vypálili a duchovní zabili.

Založení osady

Zda husité tehdy část obyvatel povraždili a jejich obydlí ve staré vsi Rottendorf vypálili, to nevíme. Plášť dějin zakryje každou událost.

V 16 století dochází k velkým změnám, majitel panství Sebastian z Veitmile (Weitmühl) nechává stavět tak zvaný "starý kostel" a věnuje osadníkům v roce 1537 zvon, který sloužil až do roku 1922. Nedochovalo se nám, kdy začalo vyměřování a přidělování půdy v dnešním katastru nového Rottendorfu. Mnohé však mluví pro to, že již Sebastian z Veitmile osadníkům vyměřování a přidělování pozemků zařídil.

Z "Handfestu" (zakládací listiny), vydané na Hromnice (2. února) 1564 se dovídáme že domy a pozemky již byly přiděleny. Tato listina byla vydána na žádost poddaných majitelkami panství Annou a Magdalenou z Veitmile. Jejich otec Sebastian byl pokrokový a prozíravý hospodář, který v době, kdy byl majitelem panství založil osady Horu Sv. Šebestiána.

(B. Sebastiansberg) a Mníšek (Einsiedel). Zemřel 13.11.1549. Po smrti Sebastiana z Veitmile se stal dědicem panství jeho syn Jan. Ten roku 1562 vydal handfest pro osadu Mníšek ve kterém na přání poddaných uvádí prosbu o přidělení pozemků, píše se zde: "...,které pak Vám můj milovaný pan otec, v blažené paměti, na Váš popud a prosby již dříve poskytl a povolil".

Ještě v tomto roce Jan z Veitmile umírá, aniž by vydal dokument pro osadníky Rottendorfu tuto listinu sepsaly až dědičky panství Anna a Magdalena svobodné slečny z Veitmile.

Název Rottendorf

Původ místních jmen je mnohdy odkazem jejich historie. Název "Rottendorf" mohl vzniknout spojením slov "Rott" - "Rod", což znamená "mýtit, vymýtit, klučit, zužitkovat, případně spojovat pozemky." Slovo "Rott" pochází ze starého hornoněmeckého "Riutan".

Jiné vysvětlení vzniku místního názvu, je středohornoněmecký význam slova "Rott" - Vorspanndienste - přepřahací služba, přepřahání. Podél staré obchodní cesty z Benátek do Augsburgu byla místa, "Rott - Dienste", kde se přepřahaly vozy. Kromě výměny koní, bylo nutné, kvůli neschůdným cestám překládat i zboží na jiné vozy, především při přechodu Alp. Lidé kteří zajišťovali tyto služby, se museli z nařízení majitelů panství starat také o údržbu těchto cest. Založení Rottendorfu by mohlo s touto službou a údržbou souviset. Bylo zde příkré stoupání z Horního Jiřetína Mariánským údolím do Rottendorfu.

Mapa z roku 1650

Rottendorf (Nová Ves v Horách) v horní části,

Hora Sv. Kateřiny vpravo uprostřed,

vlevo dole D. Katharinenberg.

Mikulovice - Nickelsdorf

Zatím co N.Ves a Lesná (Ladunng) mají svůj "Handfest", nebo-li zakládací listinu, Mikulovicím takový nebo podobný dokument, ze kterého by mohla být odvozena doba založení, schází. Osada Mikulovice je prvně uvedena v kupní smlouvě Jiřího Hochhausera z Hochhausu z roku 1599. Touto listinou získal mimo jiných statků (jmění) také Černice a před nedávnem založenou ves Mikulovice.

Nově získaný majetek připojil k panství Jezeří. Rodu Hochhauserů patřilo panství Jezeří od roku 1513, kdy jej získali jako dědictví po švagrovi Zikmundu Smolíkovi ze Slavic. Město Most se stalo majitelem tohoto panství 12.10.1595, k tomuto náleželo zboží do kterého patřila také N. Ves v Horách a bylo zapsáno do zemských desek 3. listopadu 1595. V této smlouvě však Mikulovice uvedeny nejsou.

Dne 28. ledna 1623 získal Vilém mladší Popel, svobodný pán z Lobkovic skrze císařskou konfiskační komisi panství Jezeří a k němu si přisvojil majetek Mikuláše Hochhausera. V zakládací listině Lesné, kterou dal vystavit Mikuláš 6. prosince 1590, nechává vedle osvědčení Václava z Olzettowitz přidat pečeť Jiřího z Hochhausu. Jiří tedy sídlil na Jezeří již v roce 1590.

Jelikož v "novoveském handfestu" z roku 1564 není uveden popis katastru a hranice mezi Rottendorfem a Mikulovicemi, lze se domnívat, že v této době osada ještě neexistovala. Zajímavá je pro nás též kupní smlouva z 13. března 1585,ve které se uvádí, že mostecký zámek z četnými dvory a obcemi v okolí, prodal Rudolf II za 48 200 kop míšeňských grošů Ladislavu.

Mikulovice horní část

Lobkovicovi staršímu. V této smlouvě je z uváděných míst jmenován také Mníšek (Einsiedel) a prvně se zde objevuje pod českým názvem Nová Ves. Mikulovice (Nickelsdorf) však v této smlouvě uvedeny nejsou. Tato osada však mohla vzniknout mezi léty 1585 až 1595, kdy byl majitelem panství Ladislav z Lobkovic. Jako důkaz by mohla sloužit formulace z kupní smlouvy z roku 1599, kde se říká:"...,nedávno zbudovaná ves Nickelsdorf". Z dřívějších dob je prokázaný též název Nicklasdorf. Přestože, nemáme písemný doklad o založení Mikulovic, můžeme se domnívat, že osada vznikla kolem roku 1590.

Mikuláš Hochhauser patřil mezi spiklence, kteří se 23. 5. 1618 podíleli na pražské defenestraci. Po porážce byl rebelům (povstalcům), kromě jiného, trestním soudem zabaven majetek. Majitelem panství se tak stal z rozhodnutí již zmiňované konfiskační komise 28.1.1623 Vilém mladší z Lobkovic a Kosti.

Mikulovice pravděpodobně vznikly jako osada drvoštěpů. V daňovém výpisu z roku 1654 se uvádí, že Mikulovice mají 14 chalup a že : "všichni se rubáním dřeva živí". Les byl od počátků osady hlavním zdrojem obživy osadníků. Většina Mikulovických měla tehdy jen dva strychy půdy, jeden kus tažných zvířat, dvě nebo tři krávy, jeden až dva kusy mladého dobytka, právě tolik koz a jedno prase. Ve stejném roce se však uvádí, že osada je pustá a jsou tam pouze dvě rodiny, Valentýna Sommerschucha a Michaela Seiferta. Ve farní knize H.Sv.Kateřiny z roku 1632, z doby morových epidemií, jsou jmenováni také nebožtíci z Mikulovic. V soudním protokolu vydaného rovněž v roce 1632 sepíše o "Schütz von Nickelsdorf" (tak tehdy říkali hajnému, lesnímu). Tento měl v podnapilosti a bujnosti při výročním trhu v H. Sv. Kateřiny střílet do hostinského vývěsního štítu a byl proto uvězněn.

Kolem roku 1643 byl rychtářem v Mikulovicích Kryštof Walter. Ze zápisu z křestní knihy H. Sv. Kateřiny z 5. ledna 1643, se dovídáme, že byl kmotrem syna vojáka Jiřího Schumnna z Ervěnic (Seestadtl).

Schaller ve svém díle "Biografie království českého" uvádí v Mikulovicích 47 domů. Sommer popisuje ve své práci " Království české" z roku 1846 obec následovně: Mikulovice ves ze 67 domy a 444 obyvateli, je roztroušena po horském hřebenu a údolí potoka, vzdálená hodinu cesty od Jezeří, je zde panská myslivna a hostinec, a jižním směrem, čtvrt hodiny cesty vzdálená hájovna na Lništi (Flachsgrund).

Mikulovice dolní část

Lesná - Ladung

Pro Lesnou máme zakládací listinu, která byla vystavena v roce 1590. Tato osada je však starší. V mníšeckém "handfestu" z roku 1562 se píše o pastvinách, které sousedí z nově založenou osadou: "...od Mníšku až do Salz-Ladung cesta je...". Také v o dva roky později sepsaném "handfestu" pro Rottendorf, při popisu pastvin se uvádí: "...až do Ladungu pasení dobytka zasáhne...".

Označení místa "Ladung" by mohlo souviset se slovem "Niederlage" (sklad, skladiště). Zde pravděpodobně, není myšleno "Kauf - Niederlage" (koupě, nákup - skladiště), ale spíše "Umladestation" (překladiště, stanice pro překládání).

Překládání zboží se provádělo k ulehčení přepravy na obtížných úsecích cesty. Je možné, že zboží, které přes hory dopravovali soumaři a koně, se právě zde překládalo a dále transportovalo. Stará solná stezka z Halle - Öderan - Frauenstein - Sayda do Žatce měla několik větví, jednou z nich byla cesta přes Grünthal, Brandov, Malý Háj, Lesnou, Boleboř do Jirkova. Od Chomutova a Jirkova pokračovala stará solná stezka přes brod Ohře u Žatce, Postoloprty nebo Louny a pokračovala přes Slaný do Prahy.

Na solné stezce

Jiná větev vedla od Oberseiffenbach přes Deutschneudorf-Hegertempel západně od Straußhäuser přes úbočí, kolem domu č.14 k Svidnici, kterou přecházela mezi dolním a horním mlýnem (do roku 1955, kdy byla zbořena, zde stávala továrna na výrobu dřevěného zboží majitelů J. A. Wagnera a Aloise Waltra), pokračovala polní cestou k Vogelherd, případně císařskou cestou k Pachenkovu, kde se všechny cesty spojily.

V zakládací listině Lesné jsou uváděny panské stáje, které sloužily k výměně koní a přepřahání povozů. Majitel panství určil napříště tuto osadu nazývat "Langendorf", tento název se však neujal.

Jako první osadníci jsou v této listině uvedeni: Ch. Weber, H. Werner, V. Rosenkrantz, Ch. Miller a C. Bretschneider. Daňový soupis z roku 1654 uvádí ještě dalších šest "Gütler", spolu s ostatními jmény a to: H. Andreas, G. Bürger, Ch. Helbin a pusté usedlosti: Safran, Becker a Wittich. Dále se zde píše: "živí se chovem dobytka". V jednom z pozdějších kontrolních zápisů se můžeme dočíst: "solná cesta jako taková ztratila svůj význam, žijí zde toliko nádeníci, dřevorubci a lovci".

Majitelem panství Jezeří - Nové Sedlo se po svém zemřelém otci, Viléma mladšího Popela z Lobkovic, stal 2. ledna 1647, František Vilém Popel svobodný pán z Lobkovic. Ten v roce 1651 rozšířil svůj majetek přikoupením dalších vsí, mezi nimiž byl také Langendorf - Lesná.

Překvapuje, že rodiny, které v roce 1590 osadu zakládali, v roce 1654 již uvedeny nejsou. Obyvatelé tří opuštěných usedlostí buď v době válečných zmatků zahynuli, nebo opustili drsné podmínky horské obce či odešli jako exulanti přes hranice do Míšeňska. Farář Wenzel Wedin z H. Sv. Kateřiny v roce 1727 uvádí v soupisu příjmů stanovených pro Lesnou, padesát obyvatel. Ke dni 31.12.1800 se uvádí v Lesné: 30 domů, 134 obyvatel, všichni katolíci. Při sčítání lidu 31.12.1900 je v Lesné ještě 22 domů a 103 obyvatel. Katastr Lesné měl rozlohu 557 ha, z toho bylo 526 ha lesa, 17 ha polí, 12 ha luk, 0,02 ha zahrad a 2,27 ha pastvin. Území hájovny na Červené Jámě není do této plochy zahrnuto. Hájovna na začátku a hostinec Kroh na konci vsi patří územně k okresu Chomutov. Cesta procházející vsí tvoří hranici mezi okresem Most a Chomutov. S 911 metry nadmořské výšky byla Lesná nejvýše položenou obcí okresu Most.

Zemědělské hospodaření přinášelo jen skromné výnosy. První sníh napadl často již koncem září a v některých letech zůstal ležet až do dubna. Proto například na podzim roku 1941 nebyl kvůli sněhu posekán a sklizen oves ani vybrány brambory. Jediným větším, samostatně hospodařícím rolníkem v Lesné byl E. Neubauer. Vlastnil přibližně 10 kusů velkého dobytka.

Žně na Lesné

Na tomto místě, v překrásné krajině, stávaly dva hostince, jinak zde žádná jiná živnost provozována nebyla. Většina obyvatel pracovala jako lesní dělníci. Počátkem dvacátých let začali někteří pracovat jako horníci v uhelných dolech. Mezi tím však hospodářská krize třicátých let způsobila pro nedostatek práce, nezaměstnanost a propouštění. Mnozí obyvatelé proto museli změnit pracovní místo. Posledními horníky v Lesné zůstali Fr.. Mooz a Josef Hahn.

Důležitou úlohu v životě obce sehrál cestovní ruch. V téměř každém domě bylo k pronajmutí turistické ubytování. Za nocleh (bez snídaně) se platilo v létě 1RM a v zimě 1 1/2RM. Každé ráno přivážely děti se svým psím spřežením od pekaře Christopha z H. Sv. Kateřiny housky a chleba. Večeře pro hosty se podávala v jejich bytech. Mnozí letní hosté trávili svou dovolenou i po mnoho let u stejné rodiny. Lesná bývala v létě i v zimě skoro vždy vyprodána. V místě se nacházely dva hostince, jeden se nazýval "U zeleného stromu" a jeho majitelem byl Karl Kroh, druhý ve kterém byl i taneční sál se jmenoval "Körnerova bouda", majitele E. Körnera. F. Mooz a E. Körner byly v červnu 1945 dopraveni k okresnímu soudu v Mostě a odsouzeni k 12 letům nucených prací v uranových dolech v Jáchymově. Zatím co F. Mooz byl brzy propuštěn musel Körner vydržet devět namáhavých let,zemřel počátkem září 1954.

Vedle Körnerovy boudy byl v roce 1935 postaven český Dům sportu, který pak byl v roce 1936 ještě rozšířen. Obuvnický továrník J. A. Baťa ze Zlína tuto stavbu podpořil velkými dary. Slavnostní otevření domu se konalo 28. června 1936. Předválečný správce tohoto domu, pan Obrhel,se v roce 1945 do Lesné vrátil a ujal se jako komisař správy domu a hostince. V roce 1988 byly oba hostince ještě jako zotavovny v provozu, o dva roky později vyprázdněný hostinec Körner zanikl a byl vydán na pospas.

Bývalý Körnerův hostinec

Obec patřila ke školní a farní správě v Malém Háji (Kleinhan). Již v listině k udělení milosti z roku 1590, vydané majitelem panství pro nové osadníky se uvádí: "...k hřbitovu a kostelíku na dvou provazech, tři až čtyři kmeny dřeva na prkna dovést, tím bude splněno nařízení". Hřbitov a kaple stály v obci vedle hostince Körner. Na jaře 1938 byl umístěn v kapli nový zvon, ten ale byl v létě 1943 sejmut a roztaven.

V roce 1964 nechali Češi kapli zbourat, hřbitov byl zrušen a srovnán, náhrobní kameny a kříže odstraněny. Metr vysoká tráva nyní zakrývá čtverec bývalého pohřebiště.

Obec spadala do roku 1938 pod poštovní úřad v H. Sv. Kateřiny, v letech 1938 až 1945 k poště Boleboř (Göttersdorf). Potřeby pro domácnost a živobytí, které nebylo možné získat ze svého vlastního drobného hospodářství, se jednou týdně nakupovaly v Nové Vsi v Horách. Byl tu sice Malý Háj, vzdálený jen 3 km, ale ve větší Nové Vsi (6 km) se nacházeli téměř všechny obchody se zbožím pro každodenní potřebu.

Na konci války zde v rozmístněné ruské jednotce zemřeli v květnu 1945, dva vojáci. Stalo se jim osudné požití syrových kachních vajec. Byly pohřbeni před domem Josefa Hahna. Na tomto místě byl postaven pomník, který v roce 1992 ještě existoval byl ale již neudržován.

V posledním desetiletí před odsunem, byl starostou obce Karel Richter. Do konce války žilo v Lesné přibližně 85 obyvatel.

Z následujícího vyprávění Wilhelma Wiednera se o této obci dovídáme:

"Na hřebenu Krušných hor, v nadmořské výšce 900 m, leží stranou dopravních cest a uprostřed lesů, Lesná (Ladung). Z jihu je otevřená krajina, do které je volný výhled, za jasného počasí můžeme vidět hradčanské věže v Praze. Lesná patří k Nové Vsi v Horách, a lze tam dojít pěknou lesní cestou přes Mikulovice. Jiná cesta vede z Lesné do Malého Háje vzdáleného 2 km a ještě poněkud obtížnější je cesta do Pyšné (Stolzenhan). Lesná byla malá obec skládající se z 20 stavení, z nichž čtyři byly horské usedlosti, dvou hostinců, kaple, malého hřbitova, hájovny a Čechy postaveným sportovním domem. Pokud muži neměli práci doma, pracovali jako dřevorubci nebo horníci a denně museli chodit dlouhou příkrou cestou dolů přes Jezeří na šachtu Grohmann a zpátky. Vypráví se, že se Lesenští dříve často zabývali pašováním, ale našetřili tím jen malý majetek.
Až do vzniku pěší turistiky a zimních sportů byl "Loding" málo známý, chodil tam nanejvýš kominík, pošťák a občas řezník, aby tu lacině koupil kus jatečního dobytka. Když pak byla obec objevena jako místo pro letní pobyt i zimní sporty, velmi se to změnilo, byly zde ideální svahy pro lyžaře začátečníky. Ani jeden hostinec však nebyl na tento rozvoj stavěný, a tak hostinský Groh provedl nástavbu nad svým hostincem, zatím co Körner přistavil rozlehlý sál, aby kromě pohoštění nabídl také příležitost k tanci. K návštěvníkům patřili vedle horalů, také hosté z údolních měst Jirkova, Chomutova, Ervěnic a okolních vsí.. O zimní sport se zajímali rovněž nově přesídlení Češi, kterým byl ze státních příspěvků postaven sportovní dům, jehož správce pro soukmenovce provozoval kantýnu. Po jarní oblevě a v pozdním podzimu, když nastaly mlhy, byla Lesná opět osamoceným místem. Avšak ještě jednou, v polovině listopadu, kdy začínalo na Lesné posvícení, přicházeli až sem vysoko, stálí hosté z blízka i daleka.

Původní kaple se zvonicí v Lesné

Obec měla ještě jednu zvláštnost, tou byla cesta vedoucí přes obec, ta totiž tvořila hranici mezi okresem Most a Chomutov, proto hostinec Kroh a hájovna patřila k okresu Chomutov a politicky ke Svahové (Neuhaus) u Boleboře (Göttersdorf). V případě, že si museli Lesenští, něco u kompetentního obecního úřadu v Nové Vsi vyřídit, museli urazit 6 km dlouhou cestu tam a zpátky. Proto měla Lesná své obecní zastupitele, kteří měli některé pravomoci, zvlášť když v zimě byly lesní cesty neschůdné a jediným spojením byla cesta přes Malý Háj - H. Sv. Kateřiny. I tak, pokud byla cesta volná, trvala celý den.

Posledním místním představeným byl rolník Karel Richter, ten se po odsunu usadil ve Schwarzatal / Durýnsku, kde jej v roce 1949 srazilo nákladní auto, a druhý den v nemocnici v Saalfeldu zemřel.Toto jest to podstatné o tomto pěkném koutě rodné země, jež ve vzpomínce zůstává a jehož pohostinnost jsem já Krušnohorec kdysi užíval."

V roce 1991 stál v Lesné ještě Grohův hostinec, stará hájovna, obytný dům Albína Göhlerta a rovněž pustnoucí Körnerova chata. Všechny ostatní domy byly strženy. Kde před sto lety se oraly pole, dnes zůstávají jen pastviny.

Mariánské údolí - Marienthal

Tato ves leží u paty jihovýchodního úbočí Krušných hor, které jižním směrem mírně klesá a tvoří návrší. Tento geologický útvar vznikl v dřívější době jako důsledek záplav a povodní. Půda se skládá z rozrušených částeček starších hornin, slídy, šedého oxidu hlinitého, vápence a zčásti je zastoupen oxid železa. Tento nános půdy je několik metrů vysoký a velmi plodný, pod ním se nachází železná ruda, kamenec a hnědé uhlí.

Je správné a zároveň nesprávné, jestliže se říká, že tato osada je posledním a nejstarším místem vsi Nová Ves v Horách.

Továrníci August Wilhelm Marbach a Johann Ludovici z Chemnitz získali v roce 1822, od knížetem Lobkovicem držené panství Nová Ves - Jezeří, stavební místo kde v roce 1828 postavili přádelnu bavlny.

Na počest kněžny Marie Lobkovicové rozené z Lichtensteina byla osada pojmenována Mariánské údolí.

Důkaz, že již před třemi stoletími tam stával mlýn, nacházíme v novoveském "handfestu" z roku 1564. Jako poslední na soupisu osadníků (soupis je součástí handfestu) je uveden: "Michael Weißmüller, im Georgenthaler Grund". Od té doby, až do odsunu tam byla v provozu také pila.

Na starém soupisu pozemků je Mariánské údolí nazývané "Rotte". Význam názvu "rotte" je vykládán stejně jako "Rottendorf". Z Mariánského údolí ležícího v nadmořské výšce 360 m (H. Jiřetín 269m(, začíná příkré stoupání k 735 m vysoko položenému novoveskému sedlu pod " horskou výšinou". Na poměrně krátkém úseku, cca 2 km, bylo nutné překonat výškový rozdíl 400 m. Aby bylo možno zboží či materiál dopravit do hor, bylo nutno v Mar. údolí posílit spřežení táhnoucí vozy, dalšími tažnými zvířaty, tak zv. přípřež. Ve středověku se taková služba nazývala "Rottdieste" - přípřež - služba, proto byl název "Rotte" používán také pro dnešní Mariánské údolí, kde se tato přepřahací stanice nacházela. Je také možné, že se zde název "Rottendorf", používal jako kratší forma pro pojmenování mlýna jež patří k Georgenthal Grund". Pro Rottendorf nacházíme velmi brzy také název "Neues Dorf", " Neues Dorf im Gebirge", Nová Ves v Horách.

Po dokončení nové silnice, v roce 1901, mohli rolníci z Mikulovic jezdit již bez přípřeže.

Schaller ve svém díle vydaném v roce 1787, osadu Mar. údolí ještě neuvádí. Sommer již tuto osadu ve své "Topografii království českého", jmenuje. Vedle přádelny bavlny uvádí ještě továrnu na výrobu hraček, kterou vlastnil Friedrich Kaaden. Zde by mohla být souvislost s pilou a mlýnem (Grundmühle).

Osada se skládala z těchto pěti usedlostí:

Hostinec (Grundschänke) - poslední majitel Franz Erben

Pila - pod správou knížete Lobkovice

Továrna na tkané zboží - Wegena Gmbh

Hájovna - spravující lesy knížete Lobkovice

Pekařství a obchod s potravinami - Josef Mooz

Při sčítání lidu byl počet obyvatel následující:

31.12 1880 - 38 osob

31.12.1910 - 75 osob

31.12.1900 - 79 osob

31.12.1920 - 57 osob

Mariánské údolí bylo katastrální částí Nové Vsi v Horách, s kterou však nemělo žádnou vnitřní spojitost. Tato malá osada patřila ke školní i farní obci v Horním Jiřetíně, rovněž tak k poštovnímu úřadu. Obě obce byly víceméně spojeny.

Již uvedená přádelna byla v provozu od roku 1828. Vodní energii dodával potok Ruttenbach tekoucí přes areál továrny (některé zprávy uvádějí název potoka "Grundbach"). Byly také využívány zdroje vody z mikulovických a novoveských luk, z kterých byla voda sváděna umělým kanálem.

Revoluční hnutí v roce 1848 způsobilo všeobecné zastavení obchodu, a proto musela být dočasně zastavena i továrna v Mar. údolí. O několik let později, koupil Gustav Tetzner, zařízení s dvěma parními stroji (30 a 20 PS) a moderní seřizovací stroje. Tehdy pracovalo v továrně 212 lidí na zpracování 11 000 vřeten a 3 600 centů příze. Bylo dosaženo obratu 180 tisíc zlatých, z nichž byla odvedena daň 580 zl. Odměna pro dělníka bývala mezi 20 až 100 krejcary denně. V roce 1889 zcela shořela malá přádelna Spáleniště koupil komerční rada Ernst Mauthner z Vídně. Roku 1892 zavedl do své výroby mechanické tkaní bavlny. Svou budoucí výrobu založil na využití parního stroje jako hnací jednotky. Po krátkém čase získal továrnu Wenzel Gustav Jantsch. Během hospodářské krize ve třicátých letech, byla továrna mimo provoz a výrobní zařízení dočasně ztichlo. Později továrna přešla na firmu Wegena Gmbh, která vyráběla spodní prádlo. Po roce 1945 Češi pokračovali ve výrobě stejného artiklu ještě v roce 1993.

Přádelna Wegena,

hájovna a pekařství J. Mooze

Hostinec (Grundschänk) se nacházel na pravé straně potoka Ruttenbach, zatím co mlýn (Grundmühle) rodiny Hugo Spielera a dům soustružníka Ulbricha na straně levé, tím patřil územně k Černicím. Bylo tomu tak proto , že v dřívějších dobách hranice pozemků bývaly často vedeny podél vodních toků. Zde probíhala hranice podél potoka na západní straně od staré cesty.

Krátce proti proudu potoka, než se setkávají stará a nová cesta stál až do odsunu "Bildltanne". O historii tohoto obrazu nám vypráví pověst "O obrazu na jedli v Mar. údolí". V zimě v letech 1946/47 vichřice kmen, na kterém byl obraz umístěn, vyvrátila a porazila. Na kožené desce byl namalován obraz Pany Marie, který odolával všem změnám a zásahům, které byly v průběhu století na kmenu provedeny. Obraz nebyl již nikdy nalezen. Po mnoho let prý viděli místní návštěvníci kmen na místě ještě ležet . V roce 1990 nebyl již kmen nalezen.

Legenda o svatém obrazu na jedli v Mariánském údolí.

V dobách 15. a 16. století, kdy se v Krušnohoří více či méně úspěšně dobývala stříbrná ruda, přišli horníci také do Mariánského údolí, které se táhne podél cesty mezi H. Jiřetínem a Novou Vsí v Horách, aby se zde pokusili o štěstí. Voda tekoucí od "Eishübel"(Ledový kopec) protéká od západu vedoucím krátkým údolím, vtéká do hlavního údolí, které se rozšiřuje a vytváří jakýsi kotel. A právě toto místo si vyhlédli horníci pro dolování, a jako své sídlo. Dřevěné, srubu podobné stavení, jim sloužilo jako obydlí, stoupa pak byla poháněna vodní silou. Pracovali ve dne v noci, aby získanou rudu připravili k hutnímu zpracování. Všude vládlo radostné nadšení v naději na bohatý výtěžek.

Byl měsíc červenec, slunce pálilo i dole v údolí, bylo velké horko a ve vzduchu dusno, když se jednoho dne vracel údolím od H. Jiřetína k hornické osadě, veselý svatební průvod. Svátečně oblečení horníci kráčeli v čele průvodu, neboť jejich "štajgr! se dnes stal šťastným novomanželem. Radostným voláním zdravili společnost svatebčanů ti, co zůstali doma, brzy se pak všichni, ve stínu stoletých jedlí a buků, pustili u připravených stolů do svatební hostiny Nepřetržitě se točily džbánky a zakrátko panovalo rušné veselí, na kterém se nejvíce podílel sám ženich.

K večeru, když hostina dosáhla vrcholu, začaly se náhle nad údolím stahovat temné mraky a nepřetržité hřmění prozrazovalo blížící se velkou bouři. Blesk za bleskem osvětloval stmívající se údolí, bojácná zvířata ve strachu prchala do svých lesních úkrytů. Také svatebčanů se zmocnil strach a mnozí se chystali k odchodu, aby se před špatným počasím vrátili včas do svých domovů. Tu povstal ženich, uchopil plný džbán, vyšel před stavení stojící na volném prostranství a zvolal, se zvednutým džbánem proti nebi:" Ty tam nahoře, buď rozumný a neruš mou svatbu, do džbánku pivo patří, ponech si svou vodu nahoře". Sotva dozněla tato slova, země se pod strašlivým úderem blesku zachvěla, současně se spustila průtrž mračen a všichni zanechajíc jídla a pití, utíkali se schovat pod střechu. Strhla se bouře jakou ani nejstarší nezažili, jako by nastávala potopa světa, takové masy vody padaly, stále stoupající proud vody se hrnul do údolí a bral sebou vše , co se mu postavilo do cesty. Také kolem stavení, do kterého se chtěli svatebčané uchýlit, zuřivě hučela vodní masa, strach a hrůza popadla prchající hosty. Náhle se ozval temný hukot, který každou vteřinou sílil, vodní proud stavení nadzvedl a odnesl sebou.

Průtrž nezničila jen obytné domy, ale také stoupu a započaté hornické dílo, rudné žíly byly zasypány a zaneseny bahnem, tak, že je od té doby již nikdo nespatřil. Z horníků a svatebních hostů se měl zachránit pouze jeden starý horník, jenž po bezbožných slovech štajgra našel útočiště v jeskyni, která se nacházela ve vyšší poloze nad místem kde stávala stoupa.

Později pak zbožní lidé, na památku oné svatební hostiny umístili na kmen jedle, v blízkosti bývalé stoupy, svatý obraz. Mnohý pocestný zastavil se zde ke krátké motlitbě, než pokračoval v obtížné cestě do hor.

Obraz panny Marie na jedli 

v Mariánském údolí

Majitelé panství

Hraniční lesy byly zpočátku v držení zemského majestátu. Vždyť už samotný název lesa "Království" nám říká, komu les rozkládající se od H. Sv. Kateřiny po Mníšek patřil. Kvůli marnotratnému hospodaření Přemyslovců přešla velká území západních Čech jako záruky a dary do rukou bílinského župního purkrabí z rodiny Hrabišiců. Panství Hrabišiců sahalo až ke Slavkovu a Ostrovu u Karlových Varů, k Bečovu nad Teplou a Žluticím. Potomek rodu Hrabišiců, Boreš, založil kolem roku 1126 hrad nad Osekem, který nesl jméno "Riesenburg" (Rýzmburk). Později nesl tento rod jméno " panů z Riesenburgu". Přes jejich panství vedla solná stezka do Saydy. Roku 1206 darovali páni z Riesenburgu farnost Sayda, krátce předtím založenému klášteru v Oseku. Nemáme však žádný listinný doklad, že by k panství pánů z Riesenburgu patřila oblast tehdejšího Rottendorfu. Tak jako les "Království", mohlo tehdy území Rottendorfu patřit mosteckému panství (majetku mosteckého hradu). V době bojů, které vedl císař Zikmund proti husitským vojskům, půjčil mu jako pomoc míšeňský markrabě, 90 000 zlatých.

Zřícenina hradu Rýzmburk

Když vojsko rebelů z Chomutova a Bíliny v roce 1421 stálo před Mostem, přišlo mosteckým (královským) na pomoc velké množství vojska míšeňského. Aby mohl císař zaplatit míšeňské vojsko, které mu pomohlo město Most uhájit, dal toto město společně s Osekem, Duchcovem, hradem Riesenburgem a jinými statky 31. března 1423 markraběti míšeňskému Bedřichovi, do zástavy. Po korunovaci Ladislava Pohrobka 28. října 1453 byla provedena všeobecná revize majetku v Čechách. Král Ladislav požadoval od sasských vévodů navrácení českých statků a majetku české koruně. Ti však odmítli a roku 1455 došlo k válce, která skončila pro českého krále vítězně.

Dnem 2. března 1458 nastoupil na český trůn Jiří z Poděbrad a 25. dubna 1459 opustili míšeňští hrad Most a Riesenburg. Tímto se opět dostaly pozemky a usedlosti v oblasti Rottendorfu a Mníšku do vlastnictví království.

Most - hrad Hněvín

Kolem roku 1479 se stalo město Most majetkem rodiny z Vitzthumu (Fictumu), a bylo započato s vybíráním poplatků pro hrad, který sloužil jako zemská strážní hlídka.

V roce 1507 se stal novým majitelem mosteckého hradu Jan (Johann) z Veitmile.

S příchodem jeho rodiny začíná nový rozvoj Krušnohoří.

Dědicem a výhradním vlastníkem pozemků se roku 1515 stává Sebastian z Veitmile. Kromě jiného majetku a pozemků je pánem Chomutova, Červeného hrádku a celého bývalého soudního okresu H. Sv. Kateřiny.

Seznam majitelů panství:

1515 - 1549 Sebastian z Veitmile

1549 - 1562 Jan z Veitmile

1562 - 1583 Anna a Magdalena z Veitmile

1583 - 1585 Bohuslav Jáchym z Lobkovic

1585 - 1594 Ladislav starší z Lobkovic

1595 - 1621 město Most

1621 - 1628 císař Rudolf II

1628 - 1647 Vilém mladší z Lobkovic

1647 - 1670 Frant. Vilém z Lobkovic

1670 - 1689 Ferd. Vilém z Lobkovic

1689 - 1708 Ferd. Vilém mladší z Lobkovic

1708 - 1722 Oldřich Felix z Lobkovic

1722 - 1729 Marie Josefa z Lobkovic

1729 - 1752 Jan Jiří Kristián z Lobkovic

1752 - 1784 Ferd. Filip Josef z Lobkovic

1784 - 1816 Frant. Josef Maxmilián z Lobkovic

1816 - 1868 Ferd. Josef Jan z Lobkovic

1868 - 1902 Moritz z Lobkovic

1902 - 1923 Zdenko z Lobkovic

1923 - 1948 Max z Lobkovic

Zámek Jezeří - Eisenberg

Robota

První osadníci Rottendorfu museli za to, že jim byly postoupeny pozemky, vždy na Jiřího (24.4) a Havla (16.10) zaplatit nájemné a k tomu ještě odpracovat "Handrobot", jeden den v týdnu při rubání dřeva, malí rolníci pracovali půl dne.

Třicetiletá válka přinesla pro celou zemi další daně a poplatky. Zatím co se šlechta a kláštery mohly vojskům všech stran proti ničení, drancování a vypalování svých majetků vykoupit penězi, malí ubozí rolníci tuto možnost neměli. Ztráty, které vrchnosti vznikali, vyrovnávali majitelé panství neustálým zvyšováním robotní povinnosti poddaných. Také císař potřeboval peníze pro své válčení. A aby je získal byly zvyšovány poplatky a zaváděny nové. Vrchnost je pak vymáhala od svých poddaných.

Zachoval se nám robotní soupis z roku 1773 a 1777. Uvádím dva záznamy. Jeden se týká malozemědělce (dříve nazývaného chalupník) a baráčníka (bez zemědělsky využívaného pozemku). Robotní povinnost chalupníka A. Tandlera byla určena následovně: "A. Tandler z čp. 57, daň v roce 1778 3 zl. 33 kr., 4,5 dne". Vlastník usedlosti měl kromě nájemného "půl dne roboty v lese". To však mělo rozsáhlejší platnost. Musel pracovat bez úhrady na pile při sušení prken, ve mlýně v Mariánském údolí, dále podle potřeby dát ku pomoci jednu osobu při panském lovu. Za úplatu 4 krejcarů a tří liber chleba na den, musela jedna osoba po dobu senoseče a žní, přibližně 60 dnů pomáhat. Vrchnost nebrala žádné ohledy na to, že i poddaný, v tu samou dobu, musel sklidit také svou vlastní úrodu. Desátek z výnosu sklizně však musel být vůči vrchnosti splněn. Kromě těchto povinností musel osadník ještě každoročně, na dobu šesti až osmi dnů, dát jednoho muže, za úplatu dvou beček piva, pro stavbu vorů. Robotní povinnosti ostatních rolníků byly stejné, a nebo podobné jako u A. Tandlera. Pouze malí rolníci museli odpracovat za úplatu třicet dní při sklizni a bezplatně odpracovat svůj půl nebo celý den v lese, jak jim to ukládala dědičná robotní povinnost. Dále museli i "jiné povinnosti" tak jako A. Tandler vykonávat, tudíž i službu při lovu a plavení dříví.

Povinné závazky domkáře (baráčníka) zněly takto: "Franz Halbrech z čp. 67 odpracuje ročně v době sklizně 9 dnů, za což mu k občerstvení půl libry chleba náleží". Domkař nevlastnil žádná pole, byl za svou robotu placen. Navíc ještě museli všichni malorolníci po celý rok, jednou týdně a domkaři a nájemníci 13 dní roboty odpracovat. Tvrdou rukou dohlíželi panští či klášterní správcové na dodržování poddanských povinností.

A tak, zatím co, již za několik desetiletí po třicetileté válce byla panská sídla rozšířena, kláštery a kostely opraveny nebo přestavěny, musel venkovský lid žít v nouzi, útrapách a bídě. Proto ani nepřekvapuje, že roku 1680 došlo v Čechách k velkým selským bouřím, které však byly tvrdě a krvavě potlačeny. Zcela marný však tento odpor nezůstal. 28. června 1680 bylo vyhlášeno nařízení, tak zvaná "Pardubická pragmatika", v jejím úvodu sice císař odsoudil povstání a vyhlásil tresty spiklencům, následně však uznal, že: "některá vrchnost se doposud protikřesťansky, nedobře a spravedlivě chovala, příliš tvrdá a přísná být chtěla". Bylo nařízeno: 1, Vrchnost nesmí požadovat od poddaných žádné vyšší daně, než jak byly stanoveny sněmem 2, Robota byla z pravidla omezena na tři dny v týdnu, byly však vyjímky a tím byla opět otevřena vrátka k zneužívání- "doba žní, senoseče a jiné nenadálé práce, které nebylo možno odkládat",v každou dobu musel poddaný, podle posouzení vrchnosti, vykonat robotu a pomoci. 3, Pokud práce přesáhne o jeden den robotní povinnost, měla by být uhrazena a den z této povinnosti odečten.

Další nařízení se týkala dědictví, nájemného, pokut a jiných. Toto vše mělo platnost, ale jen pro ty"co zůstali poslušnými a věrnými poddanými", ti ostatní museli nejdříve "svou věrnost prokázat, svou nevinu dokázat a jako poslušní poddaní se ke své vrchnosti chovat". Toto posouzení, však opět náleželo panstvu. Změna tím prakticky dosažena nebyla.

Stavy (šlechta a církev) se však pramálo staraly o dodržování císařsko-královských dekretů. Jestliže si poddaný stěžoval, dostal to tvrdě pocítit. Takto pokračovala robotní služba nezkrácena dál. Pokud chtěl někdo uzavřít sňatek a nebo odejít na jiné místo, potřeboval k tomu od majitele panství "Weglaßbrif" (propouštěcí list pozn.J.P.), rovněž byla omezena volba povolání. "Nejvyšší, milostivá vrchnost" byla zde především proto, aby od svých poddaných vyžadovala více práce, a nikoliv aby vystěhováním přicházela o pracovní sílu.

Od poloviny 17. století se selské daně a odvody neustále zvyšovaly, podobně se zvětšovalo manuální využívání poddaných. Peněžní a naturální dávky, které odváděli rolníci, byly čtyři až šestkrát vyšší než odvody vyšších stavů. Toto již neúnosné zatížení a omezování svobody vedlo o téměř sto let později, v roce 1775, k selskému povstání. To bylo sice povolaným vojskem, 40 000 mužů, potlačeno, nicméně přimělo císařovnu Marii Terezii, dne 13. srpna 1775, k vydání nového robotního patentu. Mimořádná robota byla zrušena a povinná omezena na nejvýše tři dny, omezeny byly také základní daně z majetku. Přesto nebyla panovnice s dosaženým spokojena, neboť v zemi jen málokdo dodržoval její nařízení. Znala velice dobře poměry na venkově.

Marie Terezie

Josef II

1. listopadu 1781 vydal císař Josef II slavný patent o zrušení nevolnictví. Tento patent ulehčoval vztah poddaných k vrchnosti v mnoha oblastech. K uzavření sňatku nyní postačilo oznámení vrchnosti, bylo umožněno volné přestěhování, dovolena volba přijmutí do služby a práce, nebylo překážek při vyučení se řemeslu nebo přijetí na studia, naprosté osvobození od všech dvorních služeb, zákaz požadovat robotu, vybírání naturálních a peněžních dávek, kromě těch, které se týkaly základních patentů (zakládání, propůjčení či kupních listin) s pevně stanoveným zdůvodněním. Na nynějšího poddaného se již nemělo pohlížet jako na člověka-nevolníka. Tento zákon však ještě neznamenal žádné odstranění panské a soudní moci, stejně jako smlouvou stanovenou robotu. Realizaci císařského dekretu jednotliví majitelé panství buď dodržovali, nebo jen velmi váhavě a omezeně vykonávali.

Vzpoura poddaných oseckého kláštera nám vypovídá o tehdejších poměrech. V roce 1770 patřilo ke klášteru čtrnáct poddaných osad, a tehdy zaslal soudce Josef Liebscher císaři Josefu II písemnou prosbu, ve které vylíčil neúnosný stav poddaných a zároveň požádal o pomoc. Když se o tomto osecká vrchnost dozvěděla, zbavila J. Liebschera soudcovského úřadu. Mluvčí jedenácti osad o šest let později u kláštera znovu intervenoval a žádal snížení služby a roboty tak, aby to odpovídalo novému císařskému patentu. Když bylo toto zamítnuto, byla podána převorovi žádost písemná, ten ji však odmítl přijmout a autory žádosti dal uvěznit. Krajský úřad v Litoměřicích vyslal krajského adjunkta Albecka s ozbrojeným doprovodem a nařídil celou záležitost vyšetřit. Jeho rozsudek zněl: 25 ran na zadnici pisateli žádosti Seifertovi z Duchcova, to bylo také ihned vykonáno. Potrestaný na následky bytí o rok později zemřel. Ani bývalého soudce Liebschera neminul trest: na dobu čtyř týdnů k zapřažení ke trakaři a k vykonávání nucených prací. Ten se však tímto nedal zastrašit a nadále zůstával mluvčím rolníků. O něco později opět podal žádost majestátu. V ní vylíčil svůj dosavadní úděl a utrpení ostatních poddaných.. Když klášter tuto zprávu obdržel, byl Liebscher znovu předvolán do Oseka, kde mu měl být údajně přečten spis o nařízení císaře, načež mu byly opět na dobu jednoho měsíce nařízeny nucené práce s trakařem. Požádal o odklad trestu o čtyři dny kvůli koupi koně. Bylo mu vyhověno. Času, ale využil k cestě do Prahy. U knížete Fürstenberka prosil o odpuštění, císařem uloženého trestu. Ukázalo se, že proti Liebscherovi není žádný trestní důkaz. Obdržel "Salvum Conduktum" (průvodní dopis). S tímto dopisem navštívil klášterního tajemníka, ten si však dopis ponechal a Liebschner byl strčen do vězení a jeho dům byl prohledán jako by byl nějaký zloděj. Také zde si později podal žádost, byl však poslán do vězení v Litoměřicích a později převezen do pražského "Spinnhausu", kde zůstal 4 týdny. Na žádost jeho ženy byl v době žní, proti náhradě nákladů 22 zl. 20 krejcarů propuštěn.

Pronásledování jeho osoby pokračovalo až do návštěvy císaře Josefa II v Oseku, kdy císař přenocoval u obchodníka Dittricha, při své cestě po Čechách a kdy se s Liebscherem setkal a hovořil s ním. Potom jej už nechali na pokoji.

Mezi rolníky, to stále více vřelo. Přicházel revoluční rok 1848. V celé Evropě se počaly kymácet trůny. A tehdy vyhlásil Hans Kudlich, syn rolníka a student práv, ve svých 24 letech nejmladší člen nově zvoleného vídeňského Říšského sněmu, dne 26. července 1848 následující návrh: "Nejvyšší říšské shromáždění ať prohlásí: Od nynějška je poddanství a všechna práva a povinnosti zněj pramenící zrušeno, z výhradou ustanovení, zda a jak poskytnout odškodnění". Především v otázce náhrad (odškodnění) došlo k tvrdým střetům.

Osecký klášter.

Po projednání v Říšském sněmu vydal císař Ferdinand V. 16. září 1848 následující dvorní dekret: Na návrh ministerské rady a v souladu z rozhodnutím Říšského sněmu nařizuji takto:

1. Poddanství a vztah k vrchnosti je včetně všech těchto vztahů upravující, zákonem zrušeno.
2. Pozemky je třeba odlehčit, všechny rozdíly mezi Dominical a Rustikal (vrchností a rolníky) jsou zrušeny

Tím byla poslušnost a robotní povinnost poddaných vůči své vrchnosti, provázena po celá staletí napětím a konflikty, ukončena. Jako osvoboditel rolníků, byl pak oslavován Hans Kudlich při velkých průvodech Vídní a v celé zemi. Za účast na průvodu při říjnovém povstání roku 1848 a za násilné rozpuštění Říšského sněmu 7. března 1849 hrozil poslanci Kudlichovi proces. Ten však včas uprchl přes Německo a Švýcarsko do Ameriky, kde 10. listopadu 1917 ve věku 94 let zemřel.

J.Kudlich

Kvůli obavám z revoluce ve Vídni, odjel císařský dvůr 7. října 1848 do Olomouce, kde 2. prosince 1848 císař Ferdinand V.- zvaný Dobrotivý, abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa. Mladý panovník vydal 4. března 1849 nařízení k provedení dekretu ze 7. září 1848 (zrušení poddanství a odlehčení (rozparcelování) pozemků). Toto vyřešilo do značné míry následující: Všechna vrchnostenská práva a s tím spojené závazky panstvu v oblasti politické správy, soudní pravomoci, policejního charakteru, vybírání daní, jakož i péče o sirotky a chudé byla zrušena.

Ferdinand V.

František Josef I.

Daně

Mezi léty 1618 až 1848 musel poddaný v českých dědičných zemích, kromě již uvedených zatížení (robotní povinnost a j.), platit ještě různé přímé a nepřímé daně. K těm patřila: Vojenská (válečná) daň, úředně zvaná "Quantum militare". Až do roku 1667 byla vybírána pouze od poddaných. Když tyto své "dávky" nemohli poddaní již sami unést, převzala část této daně, poprvé v roce 1667, vrchnost. Od roku 1648 do roku 1748, tedy za sto let, se navýšilo "Quantum militare"z 550 000 zl. na přibližně tři miliony zlatých, na čemž se dvěma miliony podíleli měšťané a venkovští poddaní a zbytek připadl na šlechtu.

Další řádnou daní byla: Daň domovní "Quantum domesticale", vybírána byla od vlastníků domů. Ta byla uvalena na poddané v roce 1689 a do roku 1748 navýšila na přibližně 200 000 zlatých.

Dva zlatý z r. 1800

K těmto pravidelným daním patřila ještě tak zvaná "daň liberální" "Quantum camarale" byla vybírána ze zisků statků či dvorů, vynášející cca 100 000 zlatých.

Kromě zmiňovaných daní existovaly ještě jiné, nepravidelné. Řádné, mimořádné a vedlejší daně, byly vybírány měsíčně a to prostřednictvím rychtářů (starostů).

Až do roku 1756 platila vrchnost daň jedinou, tak zvanou "panskou zvláštní daň" (Herren-Extraordinarium), kterou odváděla jednou za půl roku do Prahy.

Nepřímou daní byla ponejvíce daň spotřební.

Velmi výnosná byla "solná" daň. Vzhledem k tomu že v Čechách nebyl žádný solný důl, musel se tento minerál dovážet. Z nařízení císaře bylo možno dovážet sůl pouze z jeho dolů. Ty však nemohly pokrýt spotřebu, a tak i přes vysoké dovozní clo bylo velké množství soli nakupováno v Solnohradsku, Bavorsku a Sasku. Jen ze samotného Gmundu u Transee přicházelo ročně do Čech cca 50 000 sudů císařské soli, sud se rovnal dvěma českým centům (123 kg). O padesát let později bylo dovezeno už asi 145 000 sudů, z toho 90 000 sudů soli císařské. Již tehdy kvetlo pašeráctví. Z 55 000 sudů necísařské soli, bylo procleno pouze 5 000, zbytek se dostal do Čech načerno. Kolik asi takové pašované soli prošlo Krušnohořím? Zisk z prodeje soli byl obrovský. V roce 1664 se prodával v Praze sud soli za sedm zlatých, do roku 1748 se cena zvýšila na 15 zlatých. V tu dobu vynesla solná daň ročně dva miliony zlatých a byla právě tak vysoká, jako válečná daň vybraná od poddaných.

Už během třicetileté války byla vybírána také pivní daň. Ta činila jeden zlatý za sud (2,44 hektolitru). V Čechách byla zavedena v roce 1657 a vybráno bylo 150 000 zlatých, do roku 1724 se zvýšila vybraná suma na 636 000 zlatých.

Od dob třicetileté války se stále více rozšiřovalo kouření. Člověk bojoval s "tabákovou nemocí" především kvůli nebezpečí požáru. Dovoz a prodej tabáku byl dokonce v roce 1658 zakázán. Když tato neřest neustupovala, učinila se z nouze ctnost a zavedla se daň z dovozu. Ta vynesla v roce 1737 již 250 000 zlatých. Tato rostlina byla již tehdy hojně pašována a zůstala až do dnešních dnů výnosným pašovaným zbožím.

K nepřímím daním počítáme v neposlední řadě také clo a poplatky. Mezi tyto poplatky patří například, platba královským městům z prodeje zemědělských produktů, pěstovaných v okolí těchto měst. Poplatek se vybíral také z prodeje papíru a kůže, ryb, cukru a sirupu, oleje, vosku a masa. Velmi výnosný byl tak zvaný "Fleischkreuzer". Jedna libra (1/2 kg) masa se v roce 1709, prodávala za dva až tři krejcary, z toho byl jeden krejcar poplatek. V roce 1774 odvedla obec Nová Ves jako poplatek z prodeje masa -Fleischkreuzer- 14 zlatých. Roku 1708 byla v Čechách zavedena také daň ze zábavy (Vergnüngungssteuer). Všechny hostince, ve kterých se pořádaly taneční zábavy, musely podle počtu hudebníků, zaplatit ročně 5 zlatých.

Grešle M. Terezie z r. 1760

20 krejcarů M. Terezie z r. 1752

Tolar Leopolda I

Války

Velmi často mívala válečná střetnutí náboženské či politické pozadí. Pro čtenáře zaobírajícího se historií vztahující se k tomuto tématu, je k dispozici mnoho odborné literatury. Zde se budeme zabývat pouze válečnými událostmi, dotýkajícími se jen úzce zdejšího kraje.

Při tažení husitů do Saska v letech 1421 až 1432, celkem třikrát přecházela husitská vojska přes Krušné hory, docházelo ke střetu a velkému pustošení.

O třicetileté válce a jejich důsledcích pro obyvatele Hory Sv. Kateřiny a zdejšího kraje existují podrobné zprávy. V archivech tohoto horního města, se nám zachovala kromě zpráv i písemná dokumentace. Ta se týká logicky i okolních míst. Dejme zde slovo svědku oné doby. Na konci roku 1643 zaznamenal pastor Pistorius z Olbernhau ve své kostelní kronice: "Tak končí tento rok, jak minulé, neblahé a neklidné roky bouřlivě. Nesvědomitost, otupělost a nedostatek víry měl. Již vidím soudce přede dveřmi. Tak věřím, tak si přeji ať Bůh dá. Však věz, křesťanský čtenáři, že ačkoli sta pastorů v Olbernhau přede mnou žilo a sta za mnou přijde, žádný z nich tolik utrpení, tak velké škody, zkázy, obtěžování, loupení a bídy vystaven nebyl a nebude, jako já. Ó Bože. Do jaké doby jsi mě vsadil".

Tato válka byla ukončena podepsáním vestfálského míru 24. října 1648 v Osnambrücku. Ze všech kazatelen zvěstovali duchovní "svatý mír". Lid však pochyboval o jeho stálosti. O tom svědčí zápis pastora Pistoria z konce roku 1648: "Je u konce rok nadějí a strachu. Mír je sice ohlášen, jak dlouho ale potrvá a jak bude zachován, ví sám Bůh".

Konec války však ještě neznamenal konec lidského utrpení. Vojáci propuštění ze své služby, kdy už nedostávali žádný žold, nacházeli po svém návratu domů, často své domy zpustošené, rodiny roztroušené nebo ve válce zahynulé. Vytvářeli pak tlupy, které táhly krajem drancovali a vraždili. Od konce druhé poloviny 17. století byly k ochraně obyvatel a střežení hranic využíváni tak zvaní "Grenzfußknechte". Poloha zdejší obce poskytovala zlodějům ideální možnosti úniku před pronásledovateli. Až teprve roku 1710 došlo k dohodě mezi Čechami a Saskem o možnosti stíhání lupičských tlup i dále přes hranice.

Třicetiletá válka.

I v následujících letech se zdejšího kraje dotkla válka o níž máme zprávy z H.Sv.Kateřiny.

O utrpení v době sedmileté války, nacházíme ojedinělé doklady také v archivu Nové Vsi, například o způsobených "škodách" Chorvaty. Na jaře 1757 zde byla rozmístěna chorvatská hlídka. Obec musela platit výdaje na jejich ubytování. Vyúčtování je zde doslovně uvedeno. Soupis výdajů obce Nová Ves za Chorvaty: Vyúčtování ke dni 5. 9. 1757. Za ubytování Chorvatů obec zaplatila 71 zl. 90 kr. 11 den. Z celkové sumy zaplatila obec čtyři pětiny 50 zl. Z dalších výdajů je uvedeno například: 27 liber loje na svícení- 7 zl. 3 kr., nadělání dřeva pro Chorvaty- 3 zl. 28 kr., dovoz dřeva pro Chorvaty- 5 zl. 50 kr., udržování strážnice 32 zl. 28 kr. a tak dále. Taková a podobná vydání se nachází v obecních fakturách.

Válka o dědickou posloupnost Bavorska, lidově nazývaná bramborová- nebo švestková válka, probíhající v letech 1778 až 1779, přinesla znovu "ubytování" přátel i nepřátel. Většinou však šlo o skutečné ubytování, ne ve smyslu drancování a plenění. Dne 5. 8. 1778 se objevilo v Nové Vsi sedm sasských rejtarů, spokojili se s jídlem, pitím a krmením pro koně. Jindy přijelo jiných deset, s jedním pruským husarem "...kteří lecos uloupili a lidem ubližovali", to samé dělali i 13. a 20 dubna. Kronikář dále uvádí: "Dne 17. září se náhle v Mníšku objevil pruský plukovník Goltz s 500 muži, ten vyslal několik husarů do H. Sv. Kateřiny, kam uneslo sedm husarů dva rukojmí z Nové Vsi, a kde ukradli dva voli a čtyři koně, koně za minimální cenu opět vrátili". K tomu ještě další informace: "Když se generál Laudon vracel po svém tažení proti Prusku, procházel zdejším krajem přes sasskou hranici 28. září 1778". Kronikář pokračuje: "Dne 4. února se rozšířila zpráva o blížícím se nepříteli, rychle byly zdvojeny stráže a ze stromů udělány záseky, bylo však již pozdě na povolání posil. Již druhého dne o půl páté se objevil na zdejší hranici u Mníšku, pruský generál Mollendorf s 12 000 muži. Místní posádka se po krátkém boji, kdy zranila několik Prusů, zachránila rychlým útěkem. Mníšek, kde mělo ležení jen 50 chorvatských a tyrolských myslivců a 30 husarů, byl ze všech stran obklíčen, tak že nikdo nesměl vycházet z domů, přitom v jednom domě byly zajatí čtyři Chorvati, jeden probodnutý a několik zadržených, kteří loupili dobytek. V Hoře Sv. Kateřiny o tomto přepadení nevěděla ani duše, tuto zprávu sem přinesli, teprve v osm hodin prchající tyrolští myslivci. Nyní vytáhli také zdejší a Mikulovičtí Chorvaté a husaři, přes Černice a Jezeří u Albrechtic, začali sledovat devatenáct pruských husarů s důstojníkem a 23 kradenými koňmi".

Když se klonilo ke konci 18. století, zahájila Francouzská revoluce novou dobu. Rovněž Habsburkové se začali strachovat o svůj trůn, to vedlo k vytvoření koalice s Pruskem. K prvnímu válečnému střetnutí mezi touto koalicí a francouzským vojskem došlo roku 1792, tyto boje trvaly pět let a byly vedeny se střídavým válečným štěstím, nakonec se Napoleon přehnal přes Evropu a trůny se otřásly.

Znovu to ale byl ten nejprostší člověk a chudý venkovan, z kterého vojska a válečná daň vyždímala poslední krejcar. Vedle veškerého drancování, plenění, poplatků a jiných útrap, jsou stálými a tichými průvodci válek, také drahota a klesající hodnota peněz. Porážka rakouských vojsk Napoleonem u Wagramu, dne 5. až 6. 7. 1809, nepřinesla Rakousku jen ztrátu Solnohradska, čtvrtinu severního Tyrolska u Bavorska, jižního Tyrolska u Itálie a další územní ztráty, Rakousko stálo také před státním bankrotem. Všichni poddaní byly pod pohrůžkou těžkých trestů vyzváni, k odevzdání veškerého stříbra, které vlastnili. Ani kostely a kláštery nebyly od tohoto ušetřeny. Veškeré zlato a stříbro, monstrance, kalichy, mešní konvice, kropenky, dokonce i kování z mešních knih, které takové kovy obsahovaly, musely být odevzdány, právě tak stříbrné příbory z výjimkou lžic. Válkou způsobená drahota veškerého živobytí stoupala rok od roku, tak jak klesala hodnota peněz. Císařský finanční patent z roku. 1811 snížil hodnotu měny na jednu pětinu, tak že jeden zlatý byl císařskou pokladnou přijímán za 12 fenigů. Cena jednoho korce pšenice stoupla na 150 zlatých, žita 100 zl., ječmene 70 zl., ovsa 50 až 60 zl., 1 libra telecího masa 1 zl., 1 litr piva 1 zl., kopa vajec 10 zl..

Z napoleonských válek.

V roce 1813 bylo v této části Krušnohoří opět slyšet řinčení zbraní. Spojenecké armády přecházely přes hory směrem na Drážďany, aby na Labi zastavily francouzská vojska vracející se z Ruska. Spojenci (Rakousko, Německo a Rusko) soustředili na horách a jejich předpolích na 150 000 mužů. Každý dům, každá komora a každá stodola byla obsazena. Vojsko si stavělo chýše i na polích. Na co vojáci přišli, a co nebylo přibité nebo přinýtované, ukradli. Všechna vojska musela být zásobována a zaopatřena. Kronikář zapsal: "Žádná ves se nevyhnula násilí, loupení a drancování". K tomu poznamenává kaplan Weber z komendy Křížovnického řádu v Mostě: "Je podivuhodné, že nejen veškerá těžká zavazadla, nýbrž i všechna těžká děla, po velmi příkrých, kamenitých a nesjízdných cestách z Janova do Mníšku a z Hrobu na Moldavu (také přes Starý kopec na Novou Ves a dále do Olbernhau, Freiberg směrem na Drážďany) dopravována byla, vždyť i s prázdnými povozy je těžko po těchto cestách jezdit a sám horal dovážel obilí z okolí na samotném koni, kterému pytel s obilím na hřbet naložil a nyní - tisíce vozů a těžkých děl. Těžko pochopitelné a přece tak - ovšem toliko s mnohým obětováním umožněno bylo".

Temné dunění kanonády bitvy u Drážďan z 26. na 27. srpna 1813 bylo slyšet přes hory až do Mostu. Vojska spojenců po prohrané bitvě proudila přes horské průsmyky zpátky do Čech, aby dosáhla mostu přes Ohře v Lounech. U Nakléřovského průsmyku se pokusilo 8 000 mužů ruských vojsk zdržet, od Königsteinu (Sasko) postupujícího francouzského generála Vandammeho. Toto se podařilo velícímu generálu Ostermannovi, bojujícímu proti pětinásobné převaze napoleonských vojsk, až po příchodu hlavních sil spojenců, přecházejících přes hory zpátky do Čech. Ostermannův sbor musel nakonec ustoupit až k okolí Chabařovic (Karbitz). Nakonec byla napoleonská vojska poražena v bitvě u Chlumce a Přestanova a generál Vandamme byl zatčen. Část spojeneckých vojsk se nacházela v prostoru mezi Ústím a Teplicemi, a Mostem a Chomutovem, kde byla připravena k drtivému útoku proti Korsičanovi. Po celém kraji tábořila jednotlivá vojska a místní obyvatelé tím nesmírně trpěli. Kronikář kaplan Weber toto líčí tklivými slovy. Píše ale také: "Noci nám však poskytovaly nádhernou podívanou: obloha nad celým pohořím byla jedna zářivá hvězda, která klesajíc k zemi svítila. Tisíce ohňů bylo možno vidět jediným pohledem, jenže jak nádherná tato podívaná byla, tak málo byla schopna naše fádní oči rozveselit". Když dorazilo dalších 70 000 Rusů pod velením generála Benningshena, vydala se celá armáda usazená v Krušnohoří na pochod ve směru Drážďany - Lipsko. Zde, pak 16. října 1813, došlo k rozhodující "bitvě národů"

Ještě jednou táhla pruská vojska přes Krušné hory, aby roku 1866 vybojovala vítěznou bitvu proti Rakousku v bitvě u Hradce Králové, ve které padli též tři muži z Mikulovic. K jejich památce byl v roce 1898 postaven již zmiňovaný válečný pomník.

Bitva u Hradce Králové.

Válečné dějiště první světové války leželo mimo tento kraj. Ve druhé světové válce nezůstala jediná země Evropy, ušetřena válečnému běsnění. Počet padlých ze zdejší obce, byl v letech 1939 až 1945 přibližně dvakrát tak velký než před 25 lety. Když toto krveprolití v roce 1945 skončilo, každý doufal, že tento svět se poučil, že žádná válka problémy nevyřeší a budoucí vystupňované napětí lze řešit pouze jednáním. Přibližně dvě stovky válečných střetnutí za posledních padesát let a slabost na zachování míru, nám dává založením OSN naději.

Škola

Dnes již nelze průkazně doložit, od kdy se děti z Nové Vsi a Mikulovic začali poprvé učit číst a psát. Ve starých zprávách se můžeme dočíst, že to bylo přibližně od roku 1600.

První školní světnice (třída), pravděpodobně jen skromná místnost, se prý nacházela vedle někdejšího domu rychtáře a pozdějšího hostince "U jelena" (dnes Dům sportu). Toto staré "školní" stavení bylo v roce 1767 zbouráno. Jako učitel je v roce 1613 svědecky prokázán Jonas Rabe.

V roce 1767 obec N. Ves postavila školu novou, je jíž součástí byl i příbytek pro učitele. Škola se nacházela nad Panským rybníkem (Herrnteich), naproti Starému kostelu, při rozcestí mníšecké cesty a obecní silnice. V roce 1856 byl dům rozšířen a zřízena v něm podkrovní místnost. V roce 1939 dům vyhořel a nebyl již znovu obnoven. Posledním majitelem byl Emil Grumptmann.

V roce 1775 byla na pozemku, vzdáleném cca 50 metrů od této školy, postavena druhá, dvoutřídní školní budova s bytem pro učitelem a komorou pro školního pomocníka. Po dokončení nové školní budovy v roce 1887, obec tento dům v roce 1888 prodala.

Vzhledem k stále se zvětšujícímu počtu školáků byla 25. května 1873 zřízena v domě Jos. Kaltofena čp. 127, za roční pronájem 100 zlatých, třetí třída. V červnu 1874 nařídil Školský úřad rozšíření školy o třídu čtvrtou. Po dlouhém hledání byla pronajata místnost v domě H. Grumptmanna čp. 55 a od 1.1.1875 zde bylo zahájeno vyučování.

Od roku 1875 byla:

• 1. třída v usedlosti Jos. Kaltofena čp. 127
• 2. a 4. třída ve školní budově čp. 70 nad Panským rybníkem
• 3. třída v domě H. Grumptmanna čp. 55

Stará škola

Platby učitelům.

Z církevních záznamů jsou nám známi nejen příjmy duchovních a kostelníků, ale také příjmy učitelů. Novoveský učitel v roce 1747 například pobíral: Služné od N. Vsi 11 zl. a od Mníšku 5 zl. 80 krejcarů, dále školné 13 zl. Za církevní úkony dostával: z každého křtu 30 kr. svaté mše 6 kr., z pohřbu 15 kr., z každého sňatku 50 kr., ze sbírky za koledu na Tři krále 2 zl 30 kr. a na Zelený čtvrtek 1 zl. 20 kr. Kromě toho mu patřili ještě výnosy z velkého školního pole (cca 7 až 8 strychů - korců, 1 strych = 28,8 aru)

V roce 1768 učil v domě čp. 70 učitel Jos. Schneider. Byl učitelem i kostelníkem zároveň. Ročně obdržel jako plat: od N. Vsi 11 zl. 30 kr., Mníšku 5 zl. 30 kr. a Mikulovic 3 zl 24 kr.

K tomu týdně od každého žáka:

• za učení čtení 1 kr.
• za učení psaní 1 1/2 kr.
• za učení počítání 2 kr.

Zápis nového žáka stál cca 2 zlaté.

Za svou činnost kostelníka pobíral: z každého křtu 6 kr., z každého kmotrovství 3 kr., za vypsání křestního listu 6 kr., za každý sňatek 50 kr., za pohřeb 15 kr., za tichou mši 6 kr., za sváteční mši 30 kr., za upravení oltáře a zažehnutí světel 1 zl. 30 kr., ze sbírky (sbírka v kostele) 2 zl. 30 kr., na Štědrý den a Zelený čtvrtek 1 zl. 30 kr., od knížete dostával v penězích 26 zlatých, jakož i 10 korců žita, 2 korce pšenice, 2 korce ječmene, 1 korec ovsa, 1 urnu vosku a 1 sud nebo 3 vědra piva (1 korec cca 93 litrů).

V těchto časech panovala v Čechách a Sasku velká bída, hlad a drahota. Na pozadí této skutečnosti je jasné, že situace učitele nebyla nijak zvlášť dobrá. Vždyť například 1 korec pšenice tehdy stával 14-15 zlatých, žita 11-16 zl., ječmene 10 zl., ovsa 6-7 zl. Učitelův plat za celý rok byl ale, toliko 60 až 70 zlatých.

Z výkazu roku 1833 se dovídáme, že učitel Dominik Liebscher měl za celý rok plat:

• školné 25 zl. a od knížecí vrchnosti 26 zl.
• 3 měřice (cca 70 l.) pšenice á 1 zl. 56,5 kr. = 4 zl. 69 kr.
• 15 měřic žita á 1 zl. 26,5 kr. = 26 zl. 92 kr.
• 3 měřice ječmene á 58 kr. = 1 zl. 74,5 kr.
• 1 1/2 měřice hrachu á 1 zl. 26,5 kr. = 1 zl. 90 kr.
• 3 vědra nebo 1 sud piva = 2 zl. 26 kr.

Mimo to ročně v hotovosti od N. Vsi 11 zl., Mikulovic 4 zl. 24 kr., Mníšku 5 zl. 30 kr., na Nový rok 10 zl. 27 kr., služné z kostela 1 zl. 30 kr.

V bezprostřední blízkosti domu čp. 70 (staré školy), se nacházela také "školní louka". "Školní pole" se rozkládalo pod zemědělskou usedlostí J. Waltra čp. 88 a za domem čp. 72 Klementa Mazanka. Výnosy z polního hospodářství byly součástí platu učitele. Ke školnímu majetku patřil také díl lesa. Když byly v roce 1879 zakládány nové pozemkové knihy, odmítl farář uznat vlastnická práva "školní louky" a reklamoval ji jako majetek příslušející farnosti.

Učitelé.

V roce 1869 byl na zdejší škole řídícím učitelem Jos. Liebscher a pomocným učitelem Jos. Schindler. 4. března 1871 byl pak jmenován novým řídícím učitelem Ferd. Walter z N. Vsi kde se v roce 1837 narodil v domě čp. 37. Musel až do konce školního roku vyučovat 255 dětí. Počátkem školního roku 1871/72 přišel jako druhý učitel W. Heinrich. Jeho následoval v roce 1874 A. Ulbrich z Mostu, kterého po několika měsících vystřídal J. Scheithauser. Pomocný učitel Johann Seifert byl v roce 1878 přeložen do Rašova u Klínů (Zettl bei Göhren).

Odnepaměti zaujímal učitel také místo kostelníka a mnohde hrával na varhany a vedl kostelní chór (sbor). Nejvyšším nařízením z 1. října 1870 byl výkon kostelní služby učitelům zakázán. Funkci sbormistra mohl učitel vykonávat dále.

Ve školním roce 1883/84 navštěvovalo zdejší školu 297 dětí, 145 chlapců a 152 děvčat. Na počátku školního roku 1886/87 bylo zapsáno celkem 280 školáků, 145 hochů a 135 dívek.

Učitelský sbor z roku 1934
Sedící z leva: H. Swarzová, R. Seifert, farář J. Herkner, E. Böhmová.
Stojící z leva: S. Grießl, E. Schlegel, M. Loos, K. Gabert.

Říšský školní zákon z r. 1869.

Po bezmála dvacetileté přípravě byl Školní-reformační zákon i přes silný odpor duchovenstva a opozice, rakouským Říšským sněmem schválen a 14.5.1869 podepsán císařem Fr. Josefem I. Tento zákon přinesl kromě povinné osmileté školní docházky, také rozšíření vyučovacích předmětů, zrušení náboženského vyučování, vyplácení učitelů státem, přeměnu církevního, na státní školní dohled, spoluúčast státu a demokratické spravování zemskou, okresní a obecní školní radou. Výnosem byla vyřešena také transformace a oddělení existujícího školního majetku.

Tímto zákonem byly také zjednány měšťanské školy, čtyřleté učitelské studium a zavedeno teoretické zvyšování kvalifikace učitelů.

Obecní školní rada.

Od roku 1868 měla novoveská Obecní školní rada toto složení: předseda Kajetan Köhler z N. Vsi čp. 34, obecní školní inspektor Ant. Kaltofen z Mikulovic čp. 25, členové Ant. Dietz z N. Vsi čp.25 a J. Walter z N. Vsi čp. 22. V dubnu 1889 byla zvolena nová školní rada: předseda - starosta obce Ant. Walter z N. Vsi čp.56, obecní školní inspektor Fr. Walter z N.Vsi čp. 44, členové J. Kaltofen z Mikulovic čp. 127, H. Gutsmann z Mikulovic čp. 16, Fr. Thiel z Mikulovic čp. 18 a vrchní lesmistr Jos. Fitzinger.

Po vzniku ČSR byly základy Říšského školního řádu z roku 1869 zachovány. 25. dubna 1925 byli do Obec. školní rady zvoleni: předseda J. Eckert z N. Vsi čp. 136, dále L. Ullrich z Mikulovic čp. 19, Fr. Walter z N. Vsi čp. 35, B. Walter z N. Vsi čp. 56, A. Kaltofen z N. Vsi čp. 122 a Max Walter z N. Vsi čp. 89.

Do Obec. školní rady zvolené 23.4.1933 náleželi: J. Eckert z N. Vsi čp. 136, B. Gutsmann z N. Vsi čp. 80, Ant. Neubauer z N. Vsi čp. 150, A. Kaltofen z N. Vsi čp. 122, G. Weitzdörfer z Mikulovic čp. 27, Ferd. Thiel z Mikulovic čp. 49; jakož i učitelský sbor: řídící učitel R. Seifert a učitelé E. Schlegel a Max Loos. Předsedou byl zvolen Bruno Gutsmann a jeho zástupcem Jos. Eckert.

Do poslední školní rady před anšlusem (odtržení českého pohraničí) byli 5.5.1937 obecní radou zvoleni: Jos. Eckert z N. Vsi čp. 136, A. Kaltofen z N. Vsi čp. 122, Ant. Neubauer z N.Vsi čp. 150, Ferd. Thiel z Mikulovic čp. 49, Fr. Seifert z Mikulovic čp. 3 a Jos. Kaltofen z N. Vsi čp. 189.

Patnáctiletý spor o novou školu od r.1870 do r. 1886.

Začalo to všechno nevinně. V roce 1870 přikázala Okr. školní rada, novoveské školní radě, zbudovat školní cvičiště. Pro takové, zde, u staré školní budovy, nebylo místo a tak 15. července 1872 padl návrh na postavení nové školy a cvičiště v dolní části obce. S tím však nesouhlasili mikulovičtí a žádali pro sebe vlastní školní budovu. Otec řídícího učitele Fr. Walter z N. Vsi čp. 37 nabídl k prodeji pro stavbu školy svou parcelu č.892. Farář Grünert byl proti, mikulovičtí a Školní úřad pro toto místo. Tímto vzplanul prudký, dlouhá léta trvající, z části ponižující a ostudný boj mezi Obecní a Okresní školní radou, Obecní školní radou a Obecní správou i mezi občany. Farář stál většinou proti všem předneseným návrhům.

V roce 1884 byla zvolena nová, škole nakloněná Obecní správa, která odebrala věc stavby nové školy jak Okr. školní radě, tak Obecní školní radě a notně uspíšila přípravné práce pro stavbu a vybrání vhodného stavebního místa.

Zahájení stavby a její vysvěcení.

Stavební práce v hodnotě 10 566 zlatých byly zadány tesařskému mistru z H. Jiřetína Antonu Flicherovi. Výkopové práce základů nové stavby byly zahájeny 23.6.1886, slavnostní položení základního kamene pak proběhlo 3. července 1886. Hrubá stavba byla ještě v tom samém roce pod střechou. Dokončena byla v letních měsících roku 1887 a předána za účasti zástupců Okr. školní rady 22.9.1887.

Zemský výbor poukázal školní obci N. Ves příspěvek 700 zlatých. Na základě žádosti, sepsané učitelem Zlonickým, obdržela obec od císaře Frant. Josefa I. dar, ve výši 200 zlatých, za tyto peníze byly pořízeny nové školní lavice.

To je ve stručnosti slavný, pověstný spor o školu v N. Vsi, vskutku mistrovský výkon zdržovací taktiky, průtahů a nicotných místních zájmů.

Rozvoj školy.

V roce 1833 čítala Nová Ves 123 domů a Mikulovice 64 domů.

Dětí schopných školní docházky bylo:

	chlapců	děvčat	děti
z Nové Vsi	73	55	128
z Mikulovic	35	33	68
Celkem	108	88	196

Z těchto navštěvovalo školu:

	chlapců	děvčat	děti
z Nové Vsi	53	40	93
z Mikulovic	25	23	48
Celkem	78	63	141

Tato čísla ukazují na značný rozdíl mezi dětmi školou povinnými a skutečně do školy docházejícími. Povinná školní docházka nebyla ještě všemi rodiči chápána a uznávána. Především starší děti bývali často využívány k práci v domácnosti či hospodářství. Byly však i další důvody. Například pan Helmut Gutsmann vyprávěl, jak jeho dědeček, narozený v roce 1850, často nemohl jít v zimě do školy poněvadž neměl žádné boty.

Farář Grünert do farní kroniky poznamenal: "Mé úsilí pro školu nebylo doposud šťastné ani úspěšné. Velká část dětí školu nenavštěvuje, jiní skoro vůbec, většina přerušovaně a jen málokteří se učí s pílí a horlivostí".

Ke školní docházce bylo ve školním roce zapsáno:

1883/84	1884/85	1886/87	1890/91	1891/92
297	290	280	250	263

Ve školním roce 1892/93 navštěvovalo školu celkem 259 dětí, z toho:

• 1. třídu 50 žáků; učitelka E. Salomonová
• 2. třídu 72 žáků; učitel Jos. Zlonický
• 3. třídu 96 žáků; učitel Jul. Strohschneider
• 4. třídu 68 žáků; učitel Lud. Grund

Krátce po přelomu století, však již třídy počtu žáků opět nestačily. Jen samotný ročník 1895/96 čítal 92 dětí. V roce 1904 byly nákladem 6 500 korun zřízeny další dvě třídy. Nyní mohlo vyučování probíhat v pěti místnostech, jedna místnost byla k dispozici pro školní tělocvik. Od roku 1912 byla tělocvična přeměněna na šestou učebnu.

Během I. světové války musel být zaveden dvoustupňový systém výuky. Od roku 1914 až do roku 1916 vyučovali stále ještě čtyři učitelé, do konce války pak už jen dva. Nejvyšší počet žáků zdejší Obecné školy byl 297, ten postupně klesal tak, že v roce 1937 navštěvovalo školu "jen" 191 dětí.

5. třída z roku 1919 (zcela vpravo Josef Zlonický).

Řídící učitelé.

Prvním řídícím učitelem nové obecní školy byl v roce 1887 jmenován dosavadní vrchní učitel Ferd. Walter. Od jeho otce, Fr. Waltra, získala obec stavební pozemek pro stavbu školy. Z důvodů stáří, prodal Fr. Walter svou zemědělskou usedlost rodině Müllerů a tato, o několik let později, rodině Neubauerů.

Po 54 letech služby, koncem března 1891, požádal řídící učitel Ferd. Walter o odchod do důchodu, ale dříve než byla jeho žádost vyřízena, vysvobodila jej z jeho nemoci, smrt. Tento tak úspěšný učitel byl pohřben 16. května 1891. Pohřebního průvodu se zúčastnili vedle okresního školního inspektora prof. A. Weymanna, také učitelé ze Souše, Komořan, Záluží, Horního a Dolního Jiřetína, Brandova, Gabrieliny Hutě, Malého Háje, H. Sv. Kateřiny a Deutschneudorfu. Na poslední cestě doprovázeli svého učitele všichni školáci, všechny místní spolky a sbory. Kronikář zapsal: "Tak velký smuteční zástup zdejší obec ještě nikdy neviděla".

Josef Zlonický ze Slaného (Schlan) byl na zdejší školu jako definitivní učitel přeložen 14. dubna 1884. Po smrti svého předchůdce, byl jmenován dekretem c.k. okresního školního rady od 15.3.1891 dočasným a od 25.5.1892 definitivním řídícím učitelem. Funkci řídícího učitele na zdejší škole vykonával více jak 35 let, po celou svou služební dobu.

Když J. Zlonický po dosažení důchodového věku v roce 1921 odešel do penze, stal se jeho nástupcem ve funkci Rudolf Seifert. Také on byl vynikajícím učitelem a pedagogem, který si rozuměl s ostatními učiteli a dokázal je motivovat k vyšší úrovni výuky. Při inspekcích a kvalifikačních zkouškách dostával opakovaně hodnocení "z vyznamenáním" a většina jeho učitelského sboru byla hodnocena "velmi dobře".

Novoveská obecní škola se těšila skvělé pověsti. V roce 1937 odešel řídící učitel. Seifert na odpočinek. Vedení školy převzal až do konce války řídící učitel Emil Schlegel.

Rodičovská rada.

V roce 1930 nařídilo ministerstvo školství a kultury ČSR, pro všechny školy ustavení Rodičovských rad. Na zdejší škole byla zvolena tato rada v září roku 1930. Její poslání spočívalo mimo jiné i v materiální pomoci Školní správy. Jedním z dlouhotrvajících témat na schůzích rady bylo zajištění školní tělesné výchovy. Jiným, obzvláště obtížným jednáním bylo spravedlivé rozdělení materiální pomoci chudým školákům, neboť prostředky pro tuto pomoc byly vždy mnohem menší než bylo potřeba.

Učitelský sbor.

Od roku 1923 do roku 1945 vyučovali na zdejší škole následující učitelé:

Vrchní učitel Max Loos	1921 - 1945
Emma Grundová	1923 - 1932
Kulka (ruční práce)	1923 - 1933
Emmi Böhmová	1934 - 1945
Karl Gabert	1930 - 1938
Siegrfried Grießl	1930 - 1940
Josef Diez	1932 - 1933
Lieselotte Jahnlová	1933 - 1934
Hildegard Schwarzová	1934 - 1943
Theresia Lippertová	1943 - 1945

Náboženství vyučovali:

Děkan Johann Herkner	1921 - 1938
Administrátor G. Kreysa	1938 - 1939
Děkan Ant. Marschner	1939
Farář Alois Streit	1939 - 1945

Ostatní školní události.

Volnomyšlenkáři ve škole.

Od přelomu 20. století nacházelo hnutí "volnomyšlenkářů" své příznivce i mezi učiteli. V Nové Vsi navrhl kolegiu učitel Hugo Liebscher, nepoužívat v areálu školy, doposud dětmi užívaný pozdrav "Pochválen buď Ježíš Kristus". Většina učitelů s ním souhlasila, a tak vedení školy tento pozdrav zakázalo. Totéž se stalo i v Mníšku. Farář Fischer o tom ve farní kronice poznamenal: "Učitel Liebscher v hostinci J. Grumptmanna (U lípy) "volné římské spisy" rozšiřuje. Tento učitel nemá jiskru víry, a takový chce vychovávat mládež. Liebscher dále tvrdí, že do roku 1900 byla škola a celé učitelstvo pod nátlakem církve a duchovních."

V létě se museli děti již v sedm hodin shromáždit ve škole a každý učitel odvedl nejdříve svou třídou do kostela a teprve v osm hodin se děti vrátili zpátky do školy. Tyto společné cesty do kostela zůstaly zachovány až do I. světové války, o tom vyprávěli ještě naši rodiče.

Divadlo

Řídící učitel Seifert a farář Herkner dali podnět k tomu, aby byla každoročně, od školního roku 1925/26, nacvičena s dětmi ve škole divadelní hra. Představení "Sestro pojď se mnou tančit" a "Palečkova svatba" předvedli školní děti 21. a 22. února 1926 na sále v hostinci "U lípy". Další představení se konalo 17.5.1931, hráli se hry "Čtení na pohádkové louce" a "Popelka". Příští rok se hrála hra "Modrý květ" a "zlodějská" komedie "Jdi až tam, a odtud jdi sem". Všem představením se dostalo nadšeného potlesku od diváků a určitě si mnohý pamětník rád tato dětská představení připomene.

Nové projekty.

Kvůli silným poválečným ročníkům musely být třídy rozděleny. O nedostatečném prostoru pro výuku informovala Obec. školní rada okres. Chyběla také vhodná místnost pro tělocvik, zařízení záchodů bylo zastaralé, polévka pro děti se musela připravovat v prádelně a nebylo ani dostačující místo pro učební pomůcky. Okresní školní výbor zareagoval rychle a vydal příkaz, učinit opatření pro získání potřebných prostor.

Nyní měla Černého Petra v rukou opět Obecní školní rada, ta na několika zasedáních o této záležitosti jednala a rozhodla, vzít do úvahy nejprve přístavbu staré školní budovy. To by ale omezilo již tak malé místo pro tělocvik a přestávky. Toto "sportovní téma" zaměstnávalo Rodičovskou radu po mnoho let.

Německý lidový tělocvičný spolek "Dub" vlastnil již v letech 1928/29, na tehdejší vesnické poměry, moderní cvičiště i tělocvičnu vybavenou potřebným nářadím. Tato zařízení však bývala využívána pouze ve večerních hodinách, zatímco v době školního vyučování byla prázdná. Tím se naskytla možnost využívat tělocvičnu pro školní tělocvik. Školu od tělocvičny dělila pouze čtvrt hodiny chůze. Bylo by však nutné podrobné přetvoření učebního plánu. Především tento bod, ale i další věci hrály důležitou roli při rozhodování grémia.

Podle toho jak se měnilo stranické zastoupení v Obecní školní radě, měnil se i poměr hlasů pro využívání zařízení tělocvičného spolku, pokud převažovali příznivci pravicové Národní strany (černé), pak se cvičilo v tělocvičně, když převládly hlasy levicové Liberální strany (červené) tak se cvičilo opět na školní půdě.

Tehdejší předseda Obecní školní rady Bruno Walter přednesl návrh na postavení nové školní budovy na poblíž ležícím pozemku Maxe Gutsmanna. Dále navrhl, stávající školní budovu prodat zdejšímu Spořitelnímu a záložnímu spolku a do budovy kromě pokladní místnosti, přemístit také poštovní a obecní úřad. Tento návrh byl jednomyslně přijat. Správa obce a dozorčí rada spořitelního spolku byla písemně informována. Na společném zasedání se měl v diskusi ujednotit názor na oba projekty (zda přístavba, či nová budova). Představitel spořitelního spolku se tohoto jednání nezúčastnil. Také obyvatelé obce považovali projekt nové budovy za sporný a tak se celá záležitost stále protahovala.

Poněvadž porodnost postupně klesala a stále více školáků bylo přijímáno do páté třídy měšťanské školy v Hoře Sv. Kateřiny, stával se plán na stavbu nové školní budovy zbytečný. Kvůli tehdy vzrůstajícímu politickému napětí byl nakonec projekt vyšším školním úřadem pro potíže odložen.

Rozšíření školního cvičiště, se ale jevilo jako nezbytné. Sousedící paní Anna Neubauerová, byla po delším jednání ochotna obci odprodat 900 m² svého pozemku. Tato koupě, ale musela být asi sabotována, neboť dne 11.9.1937 referoval starosta na Obecní radě o tom, že paní Neubauerová"chtěla toliko souhlasit s výměnou pozemků", a aby s tím srozuměl obecní radu. Také tuto věc zasunulo tehdejší politické napětí na dlouho do stolu.

Oslavy padesátého výročí školy v roce 1937

V roce 1937 se konala velká školní slavnost u příležitosti padesátého výročí zahájení vyučování v nové škole. Slavnost začala v sobotu 19.6.1937 večerním dostaveníčkem s Loosovou kapelou na sále hostince "U lípy". Slavnostního večera se zúčastnil také okresní školní inspektor Karl Slapnica, který ve svém pozdravném projevu zdůraznil: "V poslední třetině těchto padesáti let, které jsem ve své funkci zažil, rád dnes veřejně můžu prohlásit, že novoveská škola patří mezi nejlepší v mém okrsku". Potom odevzdal řídícímu učiteli Rudolfu Seifertovy a předsedovi Obecní školní rady Jos. Eckertovi pochvalný list, uznání vyslovil také ostatním učitelům.

Neděle začala velmi nepřívětivě. Počasí se, ale později vyjasnilo a tak se mohli všichni shromáždit ke společnému průvodu ke kostelu. Sváteční bohoslužbu vykonal děkan Herkner, byla velmi slavnostní. Tématem jeho kázání bylo společné působení rodiny a školy na výchovu dětí. Slavnost k uctění památky zesnulých učitelů a žáků musela být pro déšť přesunuta do kostela. Do pamětního proslovu duchovního, zněl velice něžně čtyřhlasý sbor od A.G.Feieromda - Píseň, v provedení pěveckého spolku.

Mezi čestnými hosty slavnosti byl také bývalí řídící učitel Josef Zlonický. Ten patřil k učitelskému sboru již v roce 1887 kdy bylo vyučování v nové škole zahájeno. Na zdejší škole působil 35 let a ve vzpomínkách bývalých žáků byl připomínán jako "přísný pán".

K polednímu se obloha vyjasnila. Školní mládež, staří, spolky a všechno obyvatelstvo vytvořilo dlouhý průvod, který pochodoval od Výšiny k slavnostnímu prostranství naproti hostinci "U lípy". Tam se brzy rozvinul čilý sváteční ruch. Školáci zde předváděli svou dovednost, od tance, soutěží a míčových her, prostných cvičení a her, až po divadelní představení, přednes básní a hudebního umění. Celý den byla také možnost prohlédnou si školu. Ve dvou třídách byly vystaveny práce žáků. Skupina leteckých modelářů zde vystavovala své modely. Na památku tohoto svátečního dne dostalo každé dítě šálek na kávu. Ještě dnes zdobí některé exempláře obývací pokoje v daleké domovině.

Cesta do školy.

Vzhledem k rozsáhlosti obce, trvala dětem bydlícím v odlehlých částech vsi cesta do školy více jak půl hodiny. Museli chodit každý den a v každém ročním období, za slunečního svitu, deště, větru i sněhové vánice. Cesta do školy byla především v drsné a na sníh bohaté zimě, po mnoho dní, velmi obtížná. Někdy napadlo najednou tolik sněhu, že ani sněhový pluh tažený koňmi nedokázal v těchto ranních hodinách cestu uvolnit. Velké sněhové závěje bývaly hlavně v Mikulovicích a na Starém kopci. V takových dnech pak museli cestu prošlapat dospělí a děti je v dlouhé řadě za sebou následovali. Při sněhové bouři, kdy protivítr hnal ledové krystalky jak jehličky do tváře, se jen s velkou námahou dalo jít ku předu, děti pak přicházeli do školy zcela vyčerpané. V teplé školní třídě se pak sušily kabáty, šály, čepice a rukavice a třídou se šířila neidentifikovatelná vůně. Kdo by neznal tuto "školní atmosféru".

V zimních měsících musela většina žáků v době hodinové polední přestávky zůstávat ve škole. To jim pak byla podávána, jako součást školního stravování, bramborová, nudlová nebo písmenková polévka, a nebo kakao a houska.

Česká škola.

K ochraně práv menšin žijících ve státě, uzavřeli spojenci hlavních mocností na jedné straně a československé vlády na straně druhé, v St. Germain dne 10.9.1919, smlouvu o ochraně menšin. V této smlouvě se mimo jiné, se značným omezením, uvádí "principy práva na jazyk", smlouvu ratifikovala ČSR 29.2.1920. Formulace tohoto zákona je vzorným příkladem toho jak může být převrácen v opak ústavní princip. Za menšinu byl považován přinejmenším 20% podíl obyvatel v příslušném místě nebo okresu.

V rámci asimilačních snah českých menšin v Sudetech, usilovala česká vláda o zřizování českých škol ve všech větších obcích. Zatím co v roce 1890 měla na území německé jazykové oblasti, česká menšina jen 28 škol, do roku 1916 vzrostl tento počet na 123. Po vzniku ČSR prospívalo do roku 1921 v "německých Čechách" (Deutschböhmen) na 428 českých ústavech 38 502 žáků, do roku 1936 to bylo již 850 škol, které však navštěvovalo jen 26 509 žáků, z toho přes 5 000 německých dětí. Průměrný počet žáků v českých školách klesl z 90 na cca 30. Podíl českých žáků v německy mluvících oblastech kolísal mezi 0,0% až 2%.

Pro zřízení české školy stačila často přítomnost jedné české rodiny v místě. Na ní byl okamžitě aplikován zákon jazykový a zákon na ochranu menšin, žádný státní úřad neověřoval zda byl dosažen, alespoň přibližně, dvacetiprocentní podíl obyvatel.

Nově zřizované české školy byly dokonale vybaveny školními a učebními pomůckami, zatím co německé školy pouze učebnicemi pořízenými školním zřizovatelem, všechny ostatní náklady na vyučování museli nést rodiče. Do českých škol na území Sudet nechodili jen děti českých přesídlenců, nýbrž i děti německé, jejichž otcové byli zaměstnáni u státních nebo polostátních úřadů a institucí, např. silničáři nebo železničáři.

Zřízení české národní školy bylo plánováno i v Nové Vsi. Obecní školní rada se proti těmto plánům energicky postavila a koncem roku 1932, po dohodě se Zemskou školní radou v Praze, se podařilo tento záměr definitivně odvrátit.

V Hoře Sv. Kateřiny byla česká škola zřízena. Nacházela se naproti obuvnictví Baťa. Některé děti, i německé z Nové Vsi, školu navštěvovali, ale po nějakém čase se vrátili zpět ke svým kamarádům, neboť zde se jim líbilo více.

Od školního roku 1934/35 bylo na zdejší škole vyučováno také českým jazykem, vyučování vedl učitel Siegfried Grießl.

Měšťanská škola v Hoře Sv. Kateřiny.

Po I. světové válce se objevily úvahy o zřízení měšťanské školy v H. Sv. Kateřiny. Na zasedání novoveské Obecní rady 25. října 1925, navrhl Bruno Walter, aby bylo v této záležitosti znovu intervenováno. Avšak teprve po více jak deseti letech získaly plány konkrétní podobu. 26. ledna 1937 došel na Obecní úřad v Nové Vsi dopis odeslaný Okresním školním úřadem v Mostě ve věci zřízení oblastní měšťanské školy v H. Sv. Kateřiny. Obecní rada záměr uvítala, navrhla ale, aby pro místní děti nebyla kvůli dlouhé a především v zimě velmi obtížné cestě, škola povinná. Byly uváděny ještě další záporné důvody, nebyly však akceptovány.

1. září 1938 bylo pod vedením ředitele Ernsta Baby zahájeno vyučování. Ale už 15.9.1938 byla škola vzhledem k politickému napětí na hranicích uzavřena, vyučovat se začalo teprve až 1.11.1938 po anšlusu (pozn. připojení Sudet k Německé Říši).

Povinnou docházkou do měšťanské školy v H. Sv. Kateřiny silně poklesl počet žáků v novoveské škole. Od školního roku 1940/41 byla zdejší obecná škola čtyřtřídní, od roku 1941/42 probíhalo vyučování již jen ve třech třídách.

Poštovní úřad.

V 19. století chodila dvakrát týdně z Nové Vsi do Mostu žena-poslíček "...kvůli vyřízení jí uložené pochůzky". Přitom přinášela i něco málo poštovní korespondence. Když ve druhé polovině 19. století počal v Krušnohoří rozvoj dřevařské výroby, přibývalo také poštovních zásilek.

Od 15.2. 1869 byl zahájen provoz tak zvané "pojízdné pošty". Poštovní vůz vozil poštu jednou denně z H. Jiřetína až do Brandova. Koně s kočárem museli překonávat příkré stoupání do hor po staré cestě od "Bildtanne" v Mar. údolí až do horského sedla v 735 m.n.m.

Na návrh výrobce hraček Kajetána Köhlera byl 10. července 1887 zřízen v jeho usedlosti čp.34 (vedle hostince "U lípy"), první poštovní úřad. Köhler byl také první "postexpeditor".

Vzrůstající hospodářský rozvoj činil potřebu zřízení vlastního poštovního úřadu stále důležitějším. V roce 1926 obec odkoupila usedlost čp.197, po rekonstrukci v ní byl umístěn poštovní úřad a obecní kancelář. Zároveň byl Poštovním ředitelstvím v Praze, do čistě německé obce, jako vedoucí tohoto úřadu dosazen úředník české národnosti.

Po anšlusu v roce 1938 byl úřad přemístěn do hostince "Výšina". Správu úřadu převzal hostinský Jos. Grumptmann. Od 1.1. 1942 byla vedením pobočky poštovního úřadu pověřena sl. Annemari Wagnerová.

Poštovní autobus

Jakmile byla dokončena nová silnice z H. Jiřetína, začalo se uvažovat o zřízení osobní automobilové linky z Mostu do Brandova. Na projektu se měli podílet finanční zárukou také horské obce. Na N. Ves připadla částka 7 300 korun. To obecní zastupitelé odmítli. Později byl podíl obce snížen na 365 korun. V odůvodnění zamítnutí se mimo jiné uvádí:"Všeobecně bude jízda automobilu na horách, po úzké okresní cestě a při sněhových závějích věcí nemožnou". V posledním jmenovaném měla obec pravdu. Zimní provoz byl už při první zkoušce zastaven.

Státní poštovní automobilová (autobusová) linka Most-Brandov zahájila provoz od 27.8.1908. C.k. poštovní ředitelství stanovilo pro osobní přepravu následující ceny:

Most - Nová Ves v Horách	2.10 korun
dále až do H. Sv. Kateřiny	2.50 k.
Most - Brandov	3.00 k.
Most - H. Jiřetín	0.70 k.
H. Jiřetín - N. Ves	0.70 k.
H. Sv. Kateřiny - Zel. Důl	0.70 k.
H. Sv Kateřiny - Brandov	0.50 k.
N. Ves - H. Sv. Kateřiny	0.40 k.
Brandov - Zel. Důl	0.20 k.

Jelikož se autobusová zastávka nacházela pouze u poštovního úřadu (dům K. Köhlera u hostince "U lípy"), poslal v roce 1910 hostinský z hostince "Výšina" na Poštovní ředitelství do Prahy žádost o zřízení zastávky u svého hostince. Žádosti bylo vyhověno.

V zimních měsících, od 20. listopadu do 31. března, vedla autobusová linka pouze do Mariánského údolí-Grundschänke. Odtud byl používán poštovní vůz tažený koňmi-dostavník nebo sáně. Posledním postiliónem byl Ant. Paulus, ve své pěkné uniformě seděl na kozlíku až do roku 1929. Když jel postilión do Brandova po kateřinské silnici s Mikulovic směrem na Výšinu troubil na svou trubku. Leckdo si ještě pamatuje jeho melodii.

Po dobu I. svět. války byl provoz autobusové linky přerušen. Opětovné uvedení do provozu bylo plánováno teprve na rok 1922. Obce se měli znovu finančně podílet, což odmítli ze stejných důvodů jako v roce 1906. Všechny ale s obnovením linky souhlasili.

V zimních měsících bývala přeprava pošty často přerušena i na několik dní, jako například v kruté zimě 1928/29. Koncem března 1929 byly cesty celkem bez sněhu, takže 30.března mohl být provoz poštovní autobusové dopravy z H. Jiřetína opět zahájen. Ale jako by bůh-počasí právě na toto čekal, začal znovu rozpoutávat zimu s neskonalou silou a kupil metrové závěje. A tak bylo nutno opět zapřáhnout do saní a poštu dopravovat postaru. Tehdy se o tom psalo i v "Brüxer Zeitung". Úplně stejné to bylo ve válečné zimě 1941/42. Napadlo tolik sněhu, že ani pluh tažený deseti koňmi nedokázal projet. Obyvatelé byli vyzváni k odklízení sněhu ze silnice. Obce Brandov, H. Sv. Kateřiny a Nová Ves museli dokonce sestavit společný konvoj ze saní tažených koňmi, aby bylo možno dovést potraviny a poštu z H. Jiřetína. Už krátce po poledni dusalo spřežení za spřežením pomalu novou silnicí vzhůru a sáně za sáněmi se blížily k Výšině. Zde pak byli zpocení koně a voli vypřaženi, do sucha vytřeni slámou a bylo jim dopřáno delší přestávky k nakrmení. Také kočí využili přestávky k posílení před další cestou ke svému domovu v Brandově a H. Sv. Kateřiny. Pro účastníky i přihlížející to byl nezapomenutelný zážitek.

Tkalcovství a punčochářství.

V dřívějších dobách bývali obyvatelé hor, ve věcech každodenní potřeby, maximálně soběstační. V období rozmachu rudného hornictví, které přinášelo horalům dobrý výdělek, býval v zimních měsících, když práce v šachtě a na poli utichla, doma upravován len, spřádala se vlna a zpracovávala pro vlastní užitek na tkalcovském stavu. Když pak těžba rud začala ustupovat a stále méně lidí nacházelo v dolech práci, nastěhovala se do chalup bída. Tu získalo ve zdejší horské obci tkaní plátna, pletení a valchování na významu a stalo se pro mnohé hlavním zdrojem obživy.

O rozšíření tkalcovství svědčí i zápisy v kostelních knihách. Například v Hoře Sv. Kateřiny byla podle zápisu již v roce 1613 pohřbena "stará tkadlena". Tkalcovský cech zde býval nejstarší a nejpočetnější. V roce 1763 se obrátilo na "horní město" sedm mistrů punčochářů z naléhavou žádostí o opis cechovního řádu. Ten jim byl 12. března 1763 proti zaplacení poplatku 59 kr. doručen. Nyní mohl nově založený cech v H. Sv. Kateřiny sám udělovat mistrovské oprávnění. Tento cechovní řád mimo jiné určoval, jaké musí mít předpoklady tovaryš pro získání hodnosti mistra, ale také například jaké mistrovské dílo musí ke zkoušce zhotovit a předložit komisi k posouzení.

Budoucí mistr punčochář musel prokázat následující schopnosti:

• Složit sám a bez pomoci tkalcovský stav.
• Na tkalcovském stavu zhotovit pár mužských punčoch na zimu a na léto, buď z hedvábí, vlny nebo jiného materiálu podle své volby a jím zvolené barvy.
• Zhotovit pěkný pár červených dámských punčoch s květy a více pruhovaným klínem.
• Utkat několik párů mužských rukavic jedné barvy.
• Zhotovit jeden klobouk nebo čepici různé barvy.

Toto vše musel kandidát mistrovské zkoušky vyrobit do 28 dnů a toto dílo pak v přítomnosti cechovního inspektora předložit celému cechu. Pokud měly "kousky" nepatrné chyby, dostalo se mu "mírného potrestání". Jestliže ale, byl zamítnut, pak musel "do určité doby lepší práci a profesi prokázat".

Členové cechů měli již tehdy určité sociální zajištění. Kateřinský cech punčochářů si zřídil pro vdovy a manželky mistrů peněžní fond. Všichni mistři i tovaryši byli také povinni, z uložených peněz zaplatit svatou mši za zemřelého, kterou řemeslníci objednali a zúčastnit se pohřebního průvodu zemřelého mistra. Jestliže se některý nezúčastnil a ani později se neomluvil, musel jako trest zaplatit 30 krejcarů. Po ukončení rudného dolování se stala výroba punčochářského zboží jedním z hlavních živností. Šikovný dělník si dokázal vydělat, pokud pilně pracoval od rána až do pozdního večera, až 40 krejcarů. Podšití dvanácti párů rukavic se platilo 14 krejcarů, vlny pro jejich upletení pak bylo potřeba za 12 krejcarů.

Velká část zde zhotoveného pleteného zboží byla prodávána do Německa. Od roku 1830 zavedl Sasko-pruský celní spolek pro provaznické a pletené výrobky z Čech celní poplatek ve výši 30 tolarů z metrického centu zboží. Vývoz tohoto zboží byl tímto téměř zastaven, což přineslo výrobcům na české straně mnoho těžkostí. Po zavedení tohoto celního opatření se začalo zboží do Německa převážet podloudně, pašováním. Pro celé rodiny se tím otevřely nové možnosti výdělku. To přimělo sasskou stranu k zostření hraniční kontroly. Následky těchto celních restrikcí donutily některé výrobce k přesídlení do Saska, kde byli velmi úspěšní.

Ve starých rodných a oddacích listech je tkalcovství v Nové Vsi doloženo od roku 1779 v čp.24, 68, 69, 74 a 105.

V roce 1793 čítal cech v H. Sv. Kateřiny šedesát, v roce 1837 jedenašedesát a v roce 1910 ještě pět samostatných výrobců punčochového zboží, které jim přinášelo spolu s jejich malým polním hospodářstvím jen skrovný příjem.

Zdali byl v této době ještě v Nové Vsi činný výrobce tohoto zboží, se nepodařilo vypátrat, v Sasku však punčocháři ze zdejší obce pracovali. Moderní technika však odsoudila toto staré řemeslo k vymření.

Ojedinělé bylo v blízkém okolí paličkování krajek a zhotovování prýmků - lemovek. Jako domácí práce zde bylo více rozšířeno "Gorlnähen" (našívání perel-korálků). Na tak zvaný "Gorlbrief"- což byl tuhý papír s předtištěným vzorem, se na průsvitnou podložku (tyl) našívaly šňůrky se skleněnými či kovovými korálky nebo perlami."Gorl" sloužil jako ozdoba a olemování šatů.

S přibývající industrializací, od poloviny 19. století do počátku století dvacátého, tato domácí řemesla postupně zanikla.

Výroba hraček a soustružení dřeva.

Počátky a vývoj.

Zdejší obyvatelé pracovali se dřevem již v dobách mýcení pozemků. V novoveské zakládací listině z r. 1564 měli osadníci jako robotní povinnost "rubat dřevo". Pro vlastní zemědělskou činnost si vyráběli násady na kosy a kladiva, hrábě, lopaty, čepy na sudy a podobně, pro domácnost pak naběračky, konve na vodu a talíře.

Jelikož poptávka dřeva pro hornictví a sklářské hutě prudce snížila dříve téměř nevyčerpatelné zásoby dřeva v lesích, jež byly částečné vymíceny, bylo hospodaření v lesích v polovině 16. století, upraveno reglementem (předpisem). V roce 1560 je vydán "Holzordnung" (Lesní řád) pro Lautersteinské lesy (mezi Olbernhau a Zöblitz).V tomto nařízení se dočasně zakazuje používat dřeva z lesa. Pro výrobu zboží jako jsou mísy, talíře, svícny, truhlice, lopaty, síta, konve, trdlice a podobné výrobky se doporučuje nakupovat dřevo v Čechách. V roce 1588 vydaný "Holzordnung" uvádí podobná nařízení. V těchto dobách se výrobou dřevěného zboží zabývalo pravděpodobně mnoho řemeslníků, neboť jinak by jejich výrobky nebyly jednotlivě zmiňovány.

Zda bylo dřevosoustružení provozováno dříve na české nebo sasské straně, nebylo doposud jednoznačně prokázáno. Je však známo, že exulanti přicházející do Saska v průběhu protireformace, přinesli sebou také toto řemeslo. Dr. Fritz považuje tuto argumentaci za spornou:"A. Ditrich se domnívá, že exulanti si dřevosoustružení přinesli sebou ze svého domova. Je pravdou, že se toto umění v době druhé exulantské vlny v oblasti Seiffenu rozšířilo, ale žádný přivandrovalec nebyl svou profesí jako soustružník označován. Naopak, všichni do roku 1699 i později uvedení soustružníci, nesou jména starousedlích seiffenských rodin. Vedle Frohse je to Schmieder, příslušník staré sklářské rodiny Heimann, Lorenz, Neuber, Kaden, Hetze. K zvládnutí nového řemesla bylo zapotřebí šikovných rukou, vlastní dílny a vhodných nástrojů, celé rodiny sídlící v této oblasti si nástroje předávají z generace na generaci, zas a zas". Závěr dr. Fritze se nezdá být s cela průkazný, neboť příjmení která uvádí, se vyskytovala rovněž na české straně. Například v "Handfestu" N.Vsi z roku 1564 se píše:"M.Lorentz, G.Preisler, P.Frosz, M.Hengst, U.Drexler (toto jméno by mohlo poukazovat na toto řemeslo)".

V daňovém výpisu z roku 1654 nacházíme zaznamenány také ještě rodiny se jménem Frosz a Kaden, v záznamech z roku 1722 se však již neobjevují. V roce 1654 je uváděno jméno Kaden také v Brandově a v Hoře Sv. Kateřiny. Bohužel se nedochoval údaj o povolání. Jestliže Fritz říká, že k výkonu tohoto řemesla náleží "...vlastnit dílnu..", je potřeba namítnout, že nožní soustruhy stávaly v obytných kuchyních ojediněle ještě ve třicátých letech 20. století. Tato námitka však neznamená, že soustružnické umění přišlo z české strany Krušných hor. Zručnost řemeslníků se vyvíjela na obou stranách hranice současně, zvláště proto, že jak na jedné tak na druhé straně byly pro to stejné předpoklady. Stojí ale mimo pochyby, že se toto řemeslo rozvíjelo na sasském území rychleji a rozsáhleji než v Čechách.

Již v roce 1644 je uveden v seiffenském okrsku Georg Frohs jako "Teller- und Spindeldreher" (talíř- a vřeteno soustružník). Dalším soustružníkem je v roce 1666 jmenován Georg Lorenz a v roce 1668 Wolf Lorenz z Heidelbergu. Ve výročních fakturách panství Schönbergu pro roky 1668-69 jsou vykázána vydání."...platí Georgu Lorenzovi ze Seiffenu různé dřevosoustružnické práce...". V roce 1699 provozuje J.G.Lorenz soustružnictví v Oberseiffenbachu a jeho příbuzný G.Lorenz je činný jako dřevosoustružník v Mittweidě. Jelikož se stejná příjmení vyskytovala na obou stranách hranice, lze se domnívat, že se mohlo ojediněle jednat i o exulanty. V ročním vyúčtování Schönbergu od velikonoc 1650 do velikonoc 1651 je uvedeno: "...dřevosoustružníkům G. Froszemu ml., G. Hezemu ml. a E.Hezemu zaplatit každému na Walpurgis (30.4) a Michala (29.9) šest grošů". V letech 1658-1659 jsou uvedeni A.Kaden (z Mníšku) a Andreas a Peter Froszovi.

Rychlý rozvoj dřevosoustružnictví lze také vysvětlit potřebou zdroje výdělku nově příchozích exulantů.

Vedle již zmiňovaných užitkových předmětů, byly též vyráběny kolovrátky, kužele na předení, krabice na jehly, dřevěné knoflíky a snad už i jednoduché panenky, tehdy nazývané loutky. V roce 1699 je také poprvé jako výrobce hraček uváděn J.F.Hiemann ze Seiffenu. Vozil své hračky na trakaři po venkově a již v roce 1699 je nabízel na veletrhu v Lipsku. První dřevěné hračky zhotovovali soustružníci pravděpodobně jen pro své vlastní děti. Panenka - loutka měla jednoduchý tvar, základ tvořil válcovitý sloup s nahoře vysoustruženou kuličkou. V krátké době však už bývala obměňována v rozmanitých formách, například bývala štíhlá, se znázorněným pasem, ňadry a kloboučkem. Později se loutkám přilepovaly vyřezávané ruce a nohy. Byly vytvářeny stále rozmanitější hračky, po vysoustružení všech jednotlivých součástek a po slepení, se nechávaly buď v přírodním stavu, nebo se pestře malovaly, panenky se dokonce i oblékaly.

Centrem výroby hraček na sasské straně se stal Seiffen, Olbernhau a Grünhainichen. V matrice Grünhainichenu je v roce 1578 zapsán obchodník z dřevěným zbožím a v roce 1579 výrobce lžic (Löffelmacher) Fr. Öhme. Od poloviny 18. století vznikl mezi odborníky pojem "Seiffenské zboží". Toto bylo již dříve dodáváno do obchodních center v Lipsku a Norimberku. V Grünhainichenu vznikla také první vydavatelská práce související z výrobou hraček. V roce 1824 vydaném "Státním- poštovním a novinovém lexikonu" se můžeme dočíst: "Tyto poslední hračky, které především pod názvem Seiffenské zboží, jež toto místo proslavilo, ale i pod názvem Norimberské zboží, kterého až neuvěřitelně mnoho přichází ze Seiffenu do Norimberku, se prodává za 3 až 4 násobně vyšší ceny než v Sasku !".

Přechod od výroby zboží denní potřeby pro domácnost, k výrobě hraček na živnostenském základu, je pro sasskou stranu, jako centrum tohoto podnikání v 18. století jednoznačně doloženo. V Merklsově zeměpisu z roku 1804 stojí:"Významným zdrojem obživy ve zdejším kraji, zvláště pak v Seiffenu, Heidelbergu, Mníšku, Niederseifenbachu a Deutschneudorfu tvoří manufaktury vyrábějící dřevěné výrobky, které přímo uživí od 2 do 300 lidí, krom toho si mnoho jiných přilepší po večerech nebo v zimě dobrým vedlejším příjmem".

Rozmanitost a krása výrobků za posledních přibližně 50 let neuvěřitelně stoupla a s tím také i odbyt. Nyní se vyrábělo, kromě bezpočtu druhů postaviček, skříněk a krabic, malých i velkých souborů zvonících, pištících a štěkajících hraček, také obzvláště oblíbené malé domy, paláce, kostely, stromy, ale i stavební dřevo, zdivo atd., z kterých pak mohou děti podle libosti skládat celá města, pevnosti, kláštery, zahrady, stáje a podobně. Vedle hraček se zhotovovali také užitkové nástroje, jako punčové lžíce, lisy na citróny, louskáčky, skříňky na šití, cívky na nitě, psací náčiní atd. Za posledních 200 let došlo také k podstatnému vylepšení soustruhu. Velkým pokrokem pak byl vynález nožního (šlapacího) soustruhu, za který vděčíme nikomu menšímu, než velkému Italovi Leonardu da Vinci (1452-1519). Soustruh byl poháněn nohou pomocí otočné kliky přes setrvačník, v Krušnohoří je znám přibližně od poloviny 17. století. Do té doby řemeslníci roztáčeli své "soustruhy" pomocí nástroje podobného luku (Fitschelbogen).

Nožní (šlapací) soustruh.

Otočná klika byla rozhodujícím vynálezem nejen pro nožní soustruh, ale pro techniku všeobecně, to potvrzují i slova vynálezce parního stroje J. Watta, který roku 1808 napsal svému synovi:"Skutečný vynálezce otočné kliky byl muž - bohužel nebyl skvělí řečník, jež nejprve objevil obyčejný nožní soustruh. Její využití na parním stroji je takové jako užití nože na chléb ke krájení sýra".

Nožní soustruh se stal pro dřevosoustružníky a výrobce hraček na dlouhou dobu hlavním výrobním prostředkem. Ten se dokázal udržet i proti pozdějším vodou či parou poháněným soustruhům, neboť na rozdíl od těchto byl nezávislý na energii a mohl být provozován kdekoliv. Teprve počátkem 20. století, se zavedením elektrického proudu dosloužil. Mlýny a vodní elektrárny se přičinily o to, že po zániku rudného dolování a punčochářství byly stoupy a pletací stavy nahrazeny soustružnickými stolicemi. Takto poháněné soustruhy bývali i pronajímány, na hodiny, dny i týdny. Mnozí soustružníci a drobní výrobci hraček si však takový soustruh nemohli dovolit najmout a tak zůstával leckde v užívání soustruh šlapací. "Vodní" soustruh měl o proti "nožnímu" několik změn. Podnožka (stupačka), otočná klika a setrvačník byly zbytečné, neboť vřeteno bylo poháněno vodním kolem, přes propojovací řemen a převod, který zaručoval stálý rotační pohyb. Takto vodou poháněné soustruhy bývaly v mnohých mlýnech a pilách.

V Nové Vsi je nacházíme ve Wiesenmühle (Zenker), v dolním (J.A.Wagner) a horním svidnickém mlýně (A.Walter), také v Moozmühle (čp.82), v Zadním mlýně v Deutschneudorfu další u Griesbachu, Herklotze a u Reichla (Fetzerburg). Ve výčtu lze pokračovat dál, neboť místa, která se dala využívat, se nacházela i na jiných potocích. Na vodě závislé dílny měly i své nevýhody, to když při dlouhodobém suchu nebo velkých mrazech se mlýnské kolo zastavilo. V roce 1868 byl v Seiffenu postaven, nákladem 43.425 marek, parní stroj, který mohl pohánět až 150 soustruhů. Krátce potom byla továrna na hračky zcela přestavěna.

Na přelomu století byl v Deutschneudorfu využíván pohon parního stroje v továrně Herklotz na Badtemplu, parní pohon používaly i obě továrny Lindnera. Firma Herklotz se zabývala výrobou soustružnického a řezbářského zboží, Lindner vyráběl především kancelářský nábytek.

Zavedení elektrického proudu způsobilo převratné změny. S pomocí malého elektromotoru měl nyní každý možnost vytvořit si vlastní hnací sílu pro svůj soustruh i jiné obráběcí stroje. To vyhovovalo zcela zájmům jak velkých výrobců, tak malým domácím dílnám. Závislost na pronajatém soustruhu a tělesná námaha z nožního soustruhu byla překonána. V Nové Vsi, Mikulovicích, H. Sv. Kateřiny a Brandově byl elektrický proud zaveden v roce 1912. Napojení na rozvodnou síť bylo dobrovolné. Ve třicátých letech našly ojediněle uplatnění polo a plně automatické soustruhy. Tím se ohlásila nová průmyslová revoluce. Druhá světová válka, ale další vývoj zbrzdila.

Počátky hračkářské výroby.

Zpočátku bývaly jednotlivě zhotovované hračky prodávány obchodníkem, tak zvaným vydavatelem, na trzích a veletrzích v Drážďanech, Lipsku a Norimberku. Nacházely zde dobrý odbyt. Na sasské straně jsou uváděni obchodníci z hračkami již v první polovině 18. století v Grünhainichenu, Waldkirchenu, Marienbergu a Olbernhau.

Na české straně, v Kalku, vlastnil červenohrádecký panský lesmistr Josef Hein v roce 1784, již delší dobu existující továrnu (soustružnu) na výrobu dřevěného zboží, vybavenou šesti soustružnickými stolicemi, k továrně patřily tři obytné domy a pracovalo zde 20 dělníků. Po smrti J.Heina koupil dílnu majitel panství Červený hrádek, hrabě Rottenhan a dále ji rozšířil. U příležitost "První pražské výstavy řemesel a živností" v roce 1791 bylo pod katalogovým číslem -30- uvedeno:"Dřevěné a t.zv. "Berchtesgadner Varen" z hraběcí Rottenhanovi továrny z Červeného hrádku". V roce 1812 koupil továrnu J. Ferd. Enzmann. Ten své výrobky prodával v Praze, Vídni i cizině. Pokles odbytu zboží nakonec zapříčinil zánik továrny.

Mezitím v Horním Litvínově otevřel zdatný ředitel Franz Teibler konkurenční podnik. Hornolitvínovský kronikář Lill o tom napsal:"V tomto roce (1822) zahájila v Horní Litvínově výroba hraček, C.G.Krauße ze sasského Heidelbergu se spojil s vrchnostenským ředitelem J.Teiblerem a v již dříve postaveném mlýnu nainstalovali několik soustruhů. Prostřednictvím C.G.Krauße a s dovolením vrchnosti, s ním přišlo z blízké sasské země do Litvínova osm soustružnických rodin (Klemann a Reichel jako výrobci krabic, Harzer, Kaden, Bräuer, Froß, Peter a Ullrich Lebrechtové), zpočátku zde zhotovovali jen jednoduché hračky. Hračkářství se velmi rychle rozvíjelo a dosáhlo prostřednictvím firmy C.A.Müllera světového věhlasu. Nyní jsou zde vyráběny kromě hraček obyčejných, také hračky znějící a ušlechtilé".

Firma Müller se rozvinula do největšího hračkářského obchodního centra v c.k. monarchii a dala práci téměř dvěma stovkám domácích dělníků. Centra české výroby hraček na horách se nacházela od Kalku (Kallich) po Český Jiřetín (Georgendorf) a v podhůří od Horního Jiřetína po Horní Litvínov.

Již před rokem 1860 vlastnil Kajetan Köhler v Nové Vsi, v domě čp.34 (vedle hostince "Lípa") firmu, kde s několika zaměstnanci vyráběl hračky. Köhler byl prvním nákupčím a vydavatelem v N. Vsi. V červenci 1885 svou usedlost v N. Vsi prodává a staví v Janově (Johnsdorf) a o něco později také v H. Jiřetíně velkou továrnu a sklad na hračky. O tomto novoveském výrobci hraček píše Josef Grießl: "Co víme o počátcích výrobců dřevěných hraček? Nemnoho! Leč můžeme si představit soustružníka, kterak ve své světnici, před pecí, kde podlahu tvořilo několik plochých kamenů, seká větve. Soustruh stával v komoře nebo v kůlně, snad měl i hoblici. V každém případě je známo, že už kolem roku 1860 chodila děvčata ze vsi pomáhat ke Köhlerovi balit hračky. Do třískových krabic se ponejvíce zabalovali vysoustružení dřevění vojáci. Ti byli ozdobeni malováním a potřeni fermeží. Balení byla mazlavá a špinavá práce, neboť fermež nebyla nikdy dostatečně suchá (má matka byla při tom). Zhotovovali se již také domečky a stromky, kdo byl jejich výrobcem není známo.

Kajetan Köhler žil v domě, který později vlastnil Max Seifert. Později Köhler odešel do H. Jiřetína a Janova. Tady si postavil velké domy a zde měl mladý výrobce také své odběratele. Dodávku zboží často obstarávaly ženy s nůšemi na zádech. Tento prodej , ale se stoupající konkurencí ztrácel na významu. Tím podivuhodnější je velký rozvoj během krátké doby před vypuknutím světové války. Tehdy se na mnohých domech objevovaly firemní tabule oznamující výrobce hraček nebo továrnu na hračky. To částečně vysvětluje stoupající poptávku, ale zejména sotva uvěřitelnou rozmanitost výrobků. Co se vyrábělo: Domky ze dřeva a lepenka, stromy z mechu a lufy, loutky, kuželky, káči, skládačky, trakaře, kolébky, koně, kredence, chřestidla a klepadla, vodní stříkačky, krabice na jehly, kazety, dózy, skříňky na šití, vály na nudle, válečky na nudle, kvedlačky, lžíce, slánky, držáky na ručníky, kolíčky na prádlo, kořenky, schránky na vajíčka, žehlící prkna, valchy na praní, necky, vany, cigaretové špičky, pravítka, pyramidy, střelecké terče, zvířátka, loto, domino, dáma, mlýn, šachy, tivoli, archy se zvířátky, mlýnky, vozíky na písek, hrady, stáje pro koně, houpací koně, pokojíčky a kuchyňky pro panenky, domečky a nábytek pro panenky, loutková divadla, kupecké krámy, železnice, auta, sáně, ruční vozíky, obruče, stavebnice, kostky (kostkové stavebnice s nalepenými obrázky). Sortiment bude ještě větší, když uvážíme, že mnohý výrobek byl zhotoven v několika velikostech. Vyrábělo se také zboží z papíroviny.

Nyní bylo potřeba pro toto zboží získat odběratele, zákazníka. Během let se mnoho výrobců pokoušelo uvolnit ze závislosti na velkých obchodnících. To bylo velmi obtížné. Přála jim však dobrá hospodářská situace. Mnoho maloobchodníků získávalo své zákazníky ve velkých městech staré monarchie, zejména ve Vídni, Budapešti, Grazu, Linci, Agramu či Terstu. Nesmíme zapomenout ani na dnes stále známá a oblíbená lázeňská místa na Jadranu.
Zboží bylo baleno do beden, z čehož profitovali také výrobci těchto beden a rovněž tak přepravci (Caro a Jelinek). Součástí dílny musela být také malá účtárna, faktury, účetní knihy, korespondence a tiskopisy. Naštěstí se mladí muži ve škole naučili dobrému rukopisu.

Asi od roku 1908 přispěla k tomuto příznivému rozvoji mnohem racionálnější výroba, využívání existujících vodních elektráren a nově postavených parních strojů, ale i pořízení různých strojů poháněných benzinovým motorem. Velkým usnadněním práce bylo zavedení elektrického proudu v roce 1912 z elektrárny v H. Jiřetíně. Byly přijaty i novinky jako vypalování a stříkání barev. Stříkání se nejčastěji využívalo na zdobení pomocí šablon.

Propuknutí války 1914 - 1918 přineslo úplné zastavení výroby a náhlý konec rozvoje, její konec pak ztráty největších trhů. Navrátil se hlad a bezradnost obyvatel. Lidé si museli pomoc, bylo nutno začít znovu, to bylo těžké a namáhavé. Pokusy o export, vzhledem k nezkušenosti v tomto oboru, přinášely velké ztráty. Také výrobní družstvo (Eros) mělo jen minimální úspěch. Převládalo sobectví. Málo efektivní byla také odborná škola. Boj o ceny, často podporovaný odběratelem, nebyl vynechán, zvláště u některého zboží byl vyhnán do krajností. Snad se zde měla přidat také výroba zvířátek a panenek z látky.

Ke zlepšení zisku došlo teprve v letech 1926 - 1929. Ale to se již na obzoru objevovala tak zvaná "Světová hospodářská krize" se známými následky, vzestupným počtem nezaměstnaných i u nás. Počátkem třicátých let přicházeli do našeho kraje často zahraniční nákupčí, především z Míšně a Lipska. Vedli zde, asi od roku 1934, vážná jednání nejenom o vzorech hraček, ale samozřejmě také o cenách. Musela být zvažována konkurence v zahraničí i celém světě. Už v roce 1935 docházely první rozsáhlejší objednávky. Zvláště výhodná se ukázala možnost výrobců nakládat své zboží přímo do vagónů na nádraží v Deutschneudorfu. Vagón dojel k zákazníkům až před domovní dveře, pohodlně a lacino. Platba byla provedena okamžitě po dodání, což bylo pro výrobce asi nejdůležitější. Objemné dodávky odcházely do mnohých měst v Belgii a Anglii.

Ještě zvláštnost: Od nádraží v Deutschneudorfu byla položena jedna kolej na českou stranu k firmě J .A. Wagnera, Svidnický mlýn. Odsud bylo ještě v září 1938 naloženo zboží do Amsterdamu. Obchodní styky se udržely až do konce války".

Potud zpráva o výrobě hraček J. Greißla.

Farář Küchel v novoveské farní kronice z r. 1862 píše: "Letošní rok byl pro naše hory značně nepříznivý, protože kvůli válce v Americe (1861-1865) a nedůvěře Turecka vůči Rakousku bylo odtud na hračky jen málo objednávek".

Někteří dřevovýrobci a hračkáři.

V dolním svidnickém mlýnu, kde později stávala továrna J. A. Wagnera, byla už od roku 1819 v provozu pila a soustruhy k pronajímání. Již velmi brzy se zde vyráběly dřevěné penály, pravítka, psací potřeby a hasicí přístroje.

Nástupcem Wagnerovi pily ležící na Svidnici, byla továrna H. Seiferta z N. Vsi čp. 80. Její rámové pily pohánělo vodní kolo. Zhotovovaly se zde vozy, kola a jiné příslušenství. Na přelomu století továrna do základů vyhořela. Vedle obytného domu a stájí byla později znovu postavena a rozšířena nová, moderní továrna poháněná parním strojem.

V roce 1881 začínal Anton Walter v dolním svidnickém mlýnu s jedním pronajatým soustruhem. Později pracoval ve svém domě čp. 182. Roku 1924 získal jeho syn Raimund Walter továrnu J. Seiferta. Ta byla časem připojena k továrně na hračky G. R. Waltera (čp.180). Poslední rozšíření a modernizace byla provedena v roce 1938.

Anton Thiel senior, vlastnil v domě čp.143 u Panského rybníka, od roku 1853 pilu, kterou pohánělo vodní kolo. Na tomto místě postavil jeho zeť A. Monzer v roce 1895 novou, parní silou poháněnou pilu a továrnu na bedny, ve které byly instalovány nájemné soustruhy. Po jeho smrti převzal provoz jeho zeť Fritz Gabert. Ten vyráběl hlavně nejrůznější skříňky všech velikostí.

Kolem roku 1925 byla u nové silnice v Mikulovicích postavena továrna H. Thiela čp.114, zde se vyráběly také hračky.

Na kateřinské silnici v Mikulovicích v čp.103, postavil pan Glaser v roce 1895 továrnu na bedny, kde byl také používán parní stroj. Když se o několik let později dostal do finančních nesnází, odkoupil tuto továrnu A. Eckert. Ten zde umístnil nájemné soustruhy, které byly provozovány až do I. světové války.

Vánoční trhy.

Před první světovou válkou přicházelo v předvánoční době nakoupit dárky u výrobců hraček mnoho koupěchtivých, především z Mostu, Teplic a Litvínova. To přimělo, kolem roku 1925, kateřinské firmy na myšlenku uspořádat v místní tělocvičně vánoční trh. Trhu se zúčastnili také výrobci z okolí. Obrat pak stoupal každým rokem.

Spolek Němců, ve spolupráci s Německým tělocvičným spolkem v Nové Vsi uspořádal na I. adventní neděli 1929 vlastní prodejní výstavu na sále hostince "Lípa". Trh byl brzy obeslán nejen místními, ale i výrobci z širokého okolí. Nabízeny byly především hračky všeho druhu, umělecko-řemeslné výrobky, řezbářské práce i umělé květiny. Spolek Němců nabízel velkou paletu knih, od jednoduchých obrázkových až po náročnou literaturu. Ten kdo si koupil sáně nebo lyže, mohl je hned cestou domů vyzkoušet.

Protože byla Nová Ves pro zákazníky z hlediska dopravy výhodnější než jiná vzdálenější místa, rozvíjelo se zde pořádání vánočních trhů rychleji a předstihlo H .Sv. Kateřiny, kde bylo přibližně od roku 1933 od pořádání trhu upuštěno. Poslední vánoční trh v N. Vsi se konal v roce 1937. Po anšlusu (připojení českého území Sudet k Velkoněmecké říši, pozn J.P.) se dařilo sudetoněmeckým výrobcům velmi dobře. Prodejní výstavy se již nejevily více potřebné.

Obecní lesy.

Lesy obklopující Novou Ves a Mikulovice byly více jak dvě století majetkem knížat z Lobkovic. Hora Sv. Kateřiny vlastnila od povýšení na město, rozsáhlé obecní lesy na Adelbergu a Hübladungu. Lesy obepínající Novou Ves z východu, směrem na Křižatky jsou majetkem města Mostu.

Rolníci zde žádný vlastní les nevlastnili. Ani "Handfest" z roku 1564 nepřidělil prvním písemně doloženým osadníkům "obecní" les. Nedá se ani zjistit, zdali v pozdějších dobách takový les osadníci získali. V obci se mluvilo o tom, že v dřívějších dobách lesy patřící obci existovaly, rozkládaly se východně od konce polí, až k obecní hranici (k lesům města Mostu) a od Svidnice až k Mariánskému údolí. V první polovině 19. století les pravděpodobně přešel do knížecího vlastnictví.

V obecním soupisu pozemků z r. 1772 č. 4466, je vykázáno 4 527 Jochů (2 605 ha) lesa. V tehdejších dobách bylo zpravidla "vrchnostenské zboží" drženo ve vlastním katastru, mohlo by se tedy jednat o sporný obecní les. Teprve od zavedení "Josefínského soupisu pozemků" (císařský výnos z 20. dubna 1785), byly utvořeny jednotlivé obecní katastry, bez ohledu na hranice panství, jako správní (administrativní) a daňové jednotky. Výsledky vyměřování pozemků byly zaneseny do pozemkových knih.

Představený mostecké komendy křížovnického řádu, Johann Huber (1815 až 1827) vyhotovil stručný soupis majetku komendy, ve kterém též uvádí: "Nová Ves, kde později byl les koupen".Není známo, že by zde křížovnický řád les vlastnil, možná, že komenda již v předchozím století tento les prodala knížeti Lobkovicovi.

Poslední německý starosta Max Seifert v roce 1985 vyprávěl o tom, jak krátce po svém nastoupení do úřadu v roce 1938, byl pověřen obecní radou, aby se pokusil tuto záležitost kolem obecního lesa objasnit Ani na místních úřadech, ani na ústředí v Praze, mu nedokázali záležitost osvětlit Všude jen narážel na zeď mlčení. Na zasedání obecní rady 24. dubna 1940 referoval o svém bezvýsledném pátrání. Grémium rozhodlo ve věci dále pokračovat. Válečné události však těmto aktivitám zabránily.

Při staré mníšecké cestě se nacházely tak zv. "Jägerbusch" a "Gmeebusch" (obecní les). Tento přináležel k domu čp.70, "stará" škola. Výnos z dřeva byl součástí příspěvku pro učitele. Obec vlastnila úhrnem 0,51ha lesa

Obchody a živnosti.

To co lidé na horách tehdy ke svému skromnému životu potřebovali, mohli si nakoupit v obci. V meziválečném období existovaly v Nové Vsi a Mikulovicích následující obchody:
Nová Ves.

Nová Ves

Jméno	číslo popisné
E. Seifert	79	koloniál a smíšené zboží
A. Mooz	82	mlýn, pekařství
A. Hoyerová	204	potraviny a železářské zboží
Fr. Walter	149	pekařství
M. Walter sen.	89	koloniál
M. Grießlová	5	koloniál
Ferd. Höger	164	hostinec, koloniál*
M. Schlegelová	127	koloniál a psací potřeby
A. Gutsmann	31	koloniál**
E. Mooz	21	pekař a potraviny
Ferd. Seifert	185	potraviny, pivo, mandl na prádlo
J. Grumptmann	163	potraviny***
Konsum (spotřební družstvo)	208	potraviny

pozn.
^* Obchod s koloniálním zbožím byl provozován do r. 1938.
^** Obchod byl v roce 1932 předán.
^*** V roce 1939 odkoupil J. Grumptman od Spotřebního družstva dům čp.208 a
obchodu s potravinami v hostinci "Gebirgshöhe" se zřekl.

Mikulovice

Jméno	číslo popisné
Fr. Walter	25	potraviny
L. Päckertová	60	potraviny

Mariánské údolí

Jméno	číslo popisné
J. Mooz	4	pekař, potraviny

Všechny tyto obchody, by bylo nyní možno novoněmecky označit jako "Tante-Emma-Laden" ( obchod tety Emy).

Pro množství zboží, které se v těchto obchodech se smíšeným a koloniálním zbožím prodávalo, by dnes, pro jeho uskladnění, bylo zapotřebí mnohem více místa. A tak měl každý obchod své vlastní uspořádání, od vystavené nabídky až po uložení, vše podle schopností a povahy toho kterého obchodníka. Poněvadž lidé na horách museli žít skromně, nebyl sortiment zboží v tak širokém a specializovaném rozsahu jako dnes, přesto byly některé tyto prodejny něco jako miniaturní obchodní domy. Bylo zde možno nakoupit vedle všech běžných potravin a mnohých drobných věcí každodenní potřeby, též pro hospodářství i skromnou domácí dílnu. Vůně v těchto krámech byly rozmanité, ale ne nepříjemné. Člověk zde dýchal “vůně velkých širých světů“. Průmyslový způsob balení zboží byl tehdy ještě v dětských střevíčcích. Mouka, krupice, rýže, čočka nebo cukr se nabíral z bedny nebo s pytle do kornoutů a vážil. Součástí prodejních pultů bylo též koření a ostatní kuchyňské přísady. Do přinesených malých nádob přelévali obchodníci z velkých lahví ocet a Maggi. Lněný olej, jedna ze základních potravin horalů, naléval prodavač odměrnou naběračkou z konve do lahví zákazníků. Slanečky, okurky a kyselé zelí si nakupující ženy odnášely v přinesených hrncích.

Prázdné kornouty se opětovně použily k naplnění, pokud si zákazník nechal mouku, rýži, čočku atd. přesypat do vlastního plátěného sáčku. Pro všechny domácí paní bylo samozřejmé jít nakupovat s prázdnými kornouty, láhvemi nebo vědry. To byla tehdy velmi praktická ochrana před odpady, o které si my, blahobytem rozmazlení lidé současné doby, můžeme nechat jen zdát.

Koloniál M. Schlegelové č.p. 127

V obchodech se smíšeným zbožím se prodávalo kromě potravin, též zboží každodenní potřeby, k tomu připočítejme také například košile, šátky, spodní prádlo, punčochy a ponožky, zástěry, pracovní oděvy, ale i klobouky, šle, opasky, tkaničky do bot a mnohé další Rolníci si mohli nakoupit kladiva, kleště, hřebíky a šrouby, řetězy pro krávy a provazy pro telata, dojáčky, žejdlíky, brusy, nůše, košíky, pytle, lopaty, sekery a podobně.

Pro domácí práce pak klih, barvy, malé hřebíky, panty, provazy, petrolej, fermež atd. Pokud se těchto věcí nedostávalo, tak byly pašovány ze Saska.

Prodejní plocha obchodů se smíšeným zbožím byla cca 20 až 30 čtverečních metrů. Je samozřejmé, že každý obchod tak široký sortiment zboží neměl.

Pekařství E.Mooze.

Dům obchodníka se dřevem M. Eckerta

Konsum - obchod spotřebního družstva.

Již v roce 1910 zřídil Fr. Thiel na Starém kopci (Mikulovice čp.28) obchod pro konsumní spolek z Horního Jiřetína. Zboží bylo do něj dováženo povozem jednou týdně. Počet objednávek se stále zvyšoval a tak v roce 1919 byl obchod přemístěn do hostince „Zur Heimat“ u J. Thiela (Mikulovice čp.20). Počet členů spolku brzy přesáhl 200.

Prvním filiálním vedoucím družstva byl zvolen L. Ullrich (Mikulovice čp.19). Tuto funkci zastával po mnoho let, později jej vystřídal J. Eckert z Nové Vsi čp.136. Za jeho vedení byla v roce 1930 postavena při okresní silnici do H. Sv. Kateřiny nová budova spotřebního družstva (čp.208). Pozemek na stavbu byl odkoupen od Fr. Thiela (Mikulovice čp.18) za 10 000 korun. Plánem stavby byl pověřen architekt Kästner z Teplic, provedením stavby stavitel Alois Kaltofen. Stavební náklady činily 190 000 korun, zařízení 30 000 korun a vyhloubení 14 metrů hluboké studny 6 000 korun. Dohromady bylo vynaloženo 300 000 korun. Jako prodavačky zde byly zaměstnány Erna Moozerová a Elfriede Thielová.

Po „anšlusu“ v r. 1938 byly všechny konsumní spolky nacisty rozpuštěny. Dům později koupil hostinský z „Gebirgshöhe“, J. Grumptmann. V něm pak znovu provozoval obchod.

Obchod s potravinami A. Hoyerové

Živnostníci a řemeslníci v Nové Vsi a Mikulovicích.

Řezníci:		Krejčí:
Ed. Grumptmann	čp. 1	J. Kaltofen	čp. 56
G. Körner	čp. 65	R. Walter	čp. 8
J. Grumptmann	čp. 36	K. Phillipp	čp. 169
Obuvníci:		M. Neubauerová	čp. 186
G. Weber	čp. 106	E. Köhler	čp. 178
K. Walter	čp. 69	L. Walterová	čp. 49
A. Neubauer	čp. 64	Kováři a zámečníci:
E. Seifert	čp. 99	M. Walter	čp. 131
A. Leierer	čp. 153	Ferd. Mooz	čp. 84
M. Schmotz	čp. 132	Ferd. Eckert	čp. 120
A. Monzer	M čp. 80	L. Wildner	čp. 177
F. Ulrich	M čp. 83
Obchod s motocykly a opravny:		Zástupci pojišťoven:
M. Walter	čp. 13	E. Mooz	čp. 162
Edmund Walter	čp. 48	Fr. Walter	M čp. 42
Fr. Kaltofen	čp. 79	Max Walter	čp. 40
Dámský a pánský holič:		Jos. Neubauer	čp. 123
Fr. Hujer	čp. 170	Truhláři:
Max Walter	čp. 173	E. Mooz	čp. 82
R. Thiel	čp. 180	Fr. Loos	čp. 12
		K. Kaltofen	čp. 137
		R. Köhler	čp. 108

Do odsunu bývalo na horách běžné nechat si od truhláře zhotovit nábytek. Náhodou zůstal zachován účet od výrobce nábytku K. Kaltofena z 12.12.1930, který nám ukazuje tehdejší ceny za ručně vyrobený nábytek:

1	postel z vysokým čelem	294 Kč
2	židle	100 Kč
1	kuchyňský stůl	152 Kč
1	štokrle	42 Kč
1	stojan na nádobí	56 Kč
1	vál na nudle	38 Kč
1	kuchyňský kredenc	690 Kč
1	skříň na prádlo se zásuvkou	592 Kč
1	skříňová nástavba	192 Kč

Celkem s 2% daní s obratu 2 168,5 Kč

Ostatní živnosti:

A. Kaltofen (čp.144) stavebniny, tesař, stavební materiál, E. Walter (čp.39) kolář, Frieda Walterová (čp.39) mandl, Ferd. Seifert (čp.169) mandl a prodej lahvového piva, R. Walter (čp.70) trafika, M. Schlegelová (čp.137) trafika, J. Thiel (čp.57) trafika, Eduard Kaltofen (M. čp.48) radiomechanik, K. Mooz (M.čp.17) bednář, M. Köhlerová (M. čp.110) porodní asistentka, A. Triebeová (M. čp.31) porodní asistentka. pozn. (M) = Mikulovice

Kolář a podkovář K.Walter

Povoznictví.

Vedle práce na vlastním zemědělském hospodářství byli koně využíváni také na práci v lese, především při stahování kmenů ke sjízdným lesním cestám a k přepravě dlouhého dřeva k pilám a továrnám na zpracování dřeva. Povozníci si vydělávali také přepravou hraček od výrobců k železniční stanici v Horním Jiřetíně, nebo dovozem uhlí ze šachet na hory.

První nákladní automobil ve vsi si koupil v roce 1929 Arnold Seifert, vůz později prodal staviteli A. Kaltofenovi. O něco později si nákladní vůz pořídil také obchodník se dřevem Edmund Kaltofen. Proti této konkurenci nemohli povozníci trvale obstát.

Na počátku války byly nákladní automobily i s řidiči rekvírovány pro válečné účely. Bylo též zabaveno mnoho koní. Ti svoji rodnou stáj již nikdy více nespatřili. Koňské povoznictví bylo provozováno až do odsunu.

V roce 1929 si zakoupil automobil novoveský pekařský mistr Franz Walter. Auto pocházelo z rakouské firmy Steyr-Werken, tato firma jako novinku do svých automobilů montovala kyvnou polonápravu (poloosu), čímž se jízda velmi zpříjemnila. Zkoušku na řidičský průkaz mohl tehdy vykonat jeho syn pouze v Praze.

Povoznictví v N. Vsi a Mikulovicích provozovali:
D. Kaltofen (čp.77) 2 koně, J. Walter (čp.92) 2 koně, Max Walter (čp.75) 1 kůň, Rudolf Grießl (čp.6) 2 koně, Fr. Kaltofen (čp.53) 2 koně, Richard Grießl (čp.52) 2 koně, Eduard. Kaltofen (čp.7) 2 koně, Max Eckert (čp.26) 4 koně, J. Walter (čp.193) 2 koně, Franz Mooz (čp.54) 2 koně, Fr. Thiel (M.čp.18) 2 koně, J. Kaltofen (M.čp.55), F. Seifert (M.čp.3) 2 koně.

Hostince

Grüner Baum*	A. Grießl	čp. 202	H. Sv. Kateřiny
Hotel u. Kino "Grenzheim"	B. Gutsmann a dr. Neubauer	čp. 206
Zum Hirschen	E. Grumptmann	čp. 1
Zur Weintraube	G. Körner	čp. 65
Martinsklause**	M. Höger	čp. 164
Zur Linde	J. Grumptmann	čp. 36
Zur Heimat	J. Thiel	čp. 20	Mikulovice
Gebirgshöhe	J. Grumptmann	čp. 163	Mikulovice
Schwarzer Hund	Fr. Hermsdörfer	čp. 145	Mikulovice
Daum-Schenke	A. Seifert	čp. 92	Mikulovice
Körnerbaude	Eduard Körner		Lesná
Zum grünen Wald	Kroh		Lesná
Grundschänke	Fr. Tranzl		Mariánské údolí

^*"Grüner Baum" patřil katastrálně k H. Sv. Kateřiny, neboť potok "Strutenbach" zde tvořil letitou hranici z N. Vsí.
^**Hostinec byl dán po obsazení, v roce 1938, k dispozici členům NSDAP a stal se jejich stranickým sídlem.

Z historie hostinců v N. Vsi.

"Grüner Baum" (Zelený strom)

Už v dobách před třicetiletou válkou zde býval hostinec spolu s přepřahací stanicí a výměnou koní, to se nezměnilo už od dob rudného dolování a obchodu se solí. Stará solná stezka z Míšeňska, zde překračovala brod přes Svidnici.

Tento hostinec, byl spolu s řeznictvím, více jak dvě století v držení rodiny Wagnerů. Před I. světovou válkou byla majitelkou hostince Justina Wagnerová. Její bratr byl profesor Eduard Wagner z Ústí nad Labem, kterému vděčíme za mnoho vlastivědných pojednání. Hostinec navštěvovala honorace jak z H. Sv. Kateřiny tak ze sousedního Deutschneudorfu. Byl zde například u stolu stálých hostů v letech 1885-1886 připraven plán a žádost pro příslušná místa, na stavbu železniční trati z Olbernhau do Deutsneudorfu. J. Wagnerová se provdala za pana Schöbitze a v roce 1921 odsud odešla. Hostinec byl pronajat, ale špatným hospodařením chátral. Po tragické smrti nájemce (sebevražda oběšením) došlo 13.4.1923 k dražbě. V aukci získal pozemek a hostinec Adolf Grießl a měl jej ve svém držení až do své smrti v r. 1942. Majetek zdědil jeho syn Edwin Grießl.

Zde jsou uvedeny některé pohostinské ceny platné kolem roku 1930, ostatní hostince v obci a okolí měli ceny obdobné:

• 1 nocleh bez snídaně - 7 Kč
• 1 oběd cca - 7 Kč
• 1 řízek s chlebem - 5-6 Kč
• 2 páry vídeňských párků s křenem a houskou - 3 Kč
• 2 krajíce chleba s máslem a olomouckým sýrem - 3 Kč
• 1/2 l piva - 1,60 Kč
• 1/4 l vína (Bordeaux) - 3 Kč
• 1 šálek kávy a dva kusy kynutého koláče - 3 Kč

V trafice stávalo:

• 100 kusů cigaret "Zora" (levná značka) - 7 Kč
• 100 kusů cigaret "Sport" - 10 Kč
• 1 balíček dýmkového tabáku (levný druh) - 25 haléřů

Když v roce 1955 zřizovala komunistická ČSR podél hranice se spřátelenou socialistickou NDR, svůj "mírový plot", byl "Grüner Baum", jako všechny domy a továrny podél hranice zbourán. Stát zůstal pouze naproti stojící hotel a kino "Grenzheim", neboť zde bylo umístěno pohraniční velitelství.

Hotel und Kino "Grenzheim" (Hraniční domov).

Levnější ceny potravin přitahovaly do zdejších hostinců mnoho hostů ze Saska. V očekávání stoupajícího počtu těchto hostů a rekreantů, dozrálo rozhodnutí ke stavbě hotelu a kina. Stavbu budovy započal místní stavitel A. Kaltofen v roce 1928 s cílem dokončit stavbu v roce 1930. Vlastníky budovy byli Bruno Gutsmann a dr. W. Neubauer.

V prvním poschodí se nacházely hostinské prostory a ve druhém poschodí čtrnáct až šestnáct pokojů pro hosty. Kino v přízemí pojalo cca 400 diváků. Z počátku byly uváděny pouze filmy němé a černobílé. Promítačem byl Jos. Walter. V dobách němého filmu hrála vždy před začátkem představení a v přestávkách, kdy bylo potřeba vyměnit cívku s filmem, pro pobavení tříčlenná kapela. V roce 1928 byl v Americe vynalezen zvukový film, do Německa přišel v roce1929. Zdejší kino bylo vybaveno pro promítání zvukového filmu již v roce 1932.

Po skončení války byla v budově umístěna pohraniční policie. Ve sklepení zde strádalo mnoho Němců a v mučící cele křičel z posledního dechu nejeden z nich při mučení těla i duše. Dnes budova slouží jako pečovatelský domov pro duševně nemocné ženy.

Hostinec "Zum Hirschen" (U jelena).

Dům stojí v historickém jádru obce. Již před rokem 1564 prý na tomto místě stál lovecký dům v revíru "Království". Býval zde průsečík dvou starých soumarských cest. Je tudíž pochopitelné, že na této křižovatce vzniklo místo k odpočinku a k přepřahání potahů. Je také velmi pravděpodobné, že zde sídlil v roce 1564 i tehdejší starosta a lokátor Ernst Braun von Wischnitz. Starosta míval zpravidla také výčepní právo.

Před rokem 1880 koupil pro svého syna Ferdinanda hostinec "Zur roten Hirschen" (U červeného jelena) bývalý hostinský od "Lípy" Johann Grumptmann. V roce 1902 byl původní starý dům zbourán a v roce 1902 postavena nynější budova hostince. Pod jeho střechou se nacházelo řeznictví, hostinská místnost (výčep) i stáj, v prvním patře byl sál a pokoj pro hosty. Ke kuchařským specialitám hostince patřil "Fanzelessen" (játra a jelitový prejt smažený na pánvi), ovar, játra a jelita. Dnes slouží dům sportovcům v jednotě Sokol jako Dům sportu i jako restaurace.

Körnerův hostinec "Schafferbauer" - "Zur Weintraube".

V roce 1914 byl starý hostinec "Schafferbauer" zbourán a na jeho místě byl postaven dnešní dům, který od roku 1928 nesl název "Zur Weintraube" (U vinného hroznu). Gustav Körner koupil v roce 1936 tuto usedlost od svého otce a zřídil zde ještě řeznictví.

"U Körnera", jak se zde všeobecně říkalo, byla spolková místnost pěveckého a lidového spolku. Po anšlusu v r. 1938 jej využívala "Německá pracovní fronta" jako zasedací místnost. (Jedná se o dům čp.65, v poválečných letech zde býval obchod se smíšeným zbožím).

Hostinec "Martinsklause".

Budova hostince, byla po zbourání staré zemědělské usedlosti na přelomu století, postavena rodinou Neubauerů. V přízemí vlevo, se nacházela prostorná hostinská místnost a kuchyně, vpravo pak obchod s potravinami, v patře byl sál a několik pokojů pro hosty.

V roce 1937 dům koupila rodina M. Högera. Po anšlusu si dům pronajala NSDAP pro své členy. V roce 1970 byl dům zbourán. (Tento dům čp.164 stával při rozcestí cesty ke hřbitovu.)

Neubauerův hostinec (zcela vlevo)

Hostinec "Zur Linde" (U lípy).

Bývala to jedna z největších zemědělských usedlostí ve vsi, její historie sahá daleko do minulosti, až k prvním osadníkům.. Až cca do roku 1850 patřil k této usedlosti také sousední dům čp.34, který však právě v této době výrobce hraček a nakladatel Kajetán Köhler prodal.

Od kdy zde byl zřízen hostinec, však nelze s dostatečnou určitostí zjistit. V roce 1722 je v soupisu pozemků uveden A. Krumpmann. V roce 1773 sídlil v domě čp.36 V. Krumpmann. Ten byl tehdy starostou. Přibližně v polovině 19. století byl hostinským "U lípy" Franz Anton Grumptmann, jeden ze zámožnějších lidí v obci. Narodil se v tomto domě čp.36, 18.8.1804. Jeho otec se jmenoval také Franz Anton, narodil se 27.1.1785 v N. Vsi čp.55 jako syn chalupníka - malozemědělce. Jeho matka Anna Seifertová, se narodila 10.10.1780 a pocházela z Mikulovic čp.37. Oba se vzali dna 22.11.1803. Zda usedlost čp.36 v N. Vsi koupili, nebo je nějací příbuzní vzali k sobě, se nepodařilo zjistit. Museli to však být velice schopní hostinští, neboť tehdy se "U lípy" scházeli všichni co měli v bližším či širším okolí jméno a postavení. Hostinskému od "Lípy" tehdy patřil také "Grundschenke", "Grundmühle" a Grüne Häusl" v Mariánském údolí. Tyto statky byly v roce 1854 prodány.

Kolem roku 1910 byla na místě starého hostince postavena budova nová. Vedle stodoly a stáje zde bylo řeznictví a v přízemí hostinská místnost - lokál. V prvním patře se nacházel velký sál s jevištěm, vedlejší místnost a pokoj pro hosty. V roce 2004 sloužila "Lípa" stále jako hostinec.

Hostinec "Gebirgshöhe" (Výšina).

Stavbu nechal postavit v roce 1800 penziovaný finanční inspicient Edmund Walter, krátce nato přešla budova na A. Waltera, tehdy bydlícího v Mostě. Od něho ji koupil J. Grumptmann. Ten zde, v 735 metrů vysoko položeném sedle provozoval hostinec. Protože se živnost dobře rozvíjela, mohl již v roce 1896 provést první přestavbu, v roce 1934 byla uskutečněna přestavba poslední.

Kolem hostince procházela prastará cesta z Mostu přes H. Jiřetín do Deutschneudorfu v Sasku. Ten kdo překonal výškový rozdíl 500 metrů mezi H. Jiřetínem a Novou Vsí, ten si zde mohl dopřát chlazený nápoj a jídlo na další cestu.

Po skončení války , v roce 1945, obsadilo hostinec velitelství místní milice. Pro mnohé Němce se stal hostinec domem utrpení a mnozí, kteří nepřestáli mučení nebo byli zastřelen, byli zahrabáni u Malého kamene nebo v blízkém okolí. (Pamětníci uvádějí též místo za hřbitovní zdí)
Kolem roku 1975 byl hostinec "Gebirgshöhe" - Výšina zbourán.

Hostinec "Zur Heimat" (Domov).

O počátcích tohoto hostince víme jen málo. V těsném sousedství stávala "Stará kovárna" ve které byli zákazníky nejen rolníci z Mikulovic, ale také povozníci a jezdci na koních procházející průsmykem. Sommer ve své knize "Království České" uvádí v Mikulovicích také hostinec. Až do 20. století, zde byla pro povozníky přijíždějící nahoru, provozována přepřahací stanice. V roce 1770 stávala na tomto místě zemědělská usedlost (Mikulovice čp.20), její vlastník se pravděpodobně jmenoval Tropschug. Kolem roku 1885 se oženil syn z rodiny Tropschugů s dcerou z "Grundschenku" v Mar. údolí. V této době staví mladí manželé tento hostinec, který byl v roce 1965 zbourán. V roce 1900 získali Tropschugovi v Kunnersdorfu mlýn a tak majetek (hostinec) prodali rodině J. Thiela.

V hostinci "Heimat" měla svou spolkovou místnost "Dělnická sociálně-demokratická strana", dále pak "Tělocvičný a sportovní spolek ATUS", Cyklistický spolek, mikulovičtí hasiči a Odborová organizace.V roce 1965 Češi hostinec "Heimat" zbourali a na jeho místě zřídili parkoviště. V roce 1984 zde byl postaven hotel "Výšina".

Hostinec"Schwarzer Hund" (Černý pes).

V dolní části Starého kopce (Mikulovice) stával hostinec "Zum Schwarzen Hund" (U černého psa). Byl to malý, prostý, ale útulný hostinec, kde byli stálými hosty především sousedé z okolí.

Hostinec "Daum- Schänke".

"Daum-Schänke" stával v Horních Mikulovicích v části "Ratschi" nazývané také "Somelwirtschaft". Tento velice příjemný hostinec navštěvovali zejména místní obyvatelé.

Hostinec "Grundschänke" (Údolní výčep).

Tento prastarý hostinec stával na konci Mariánského údolí před hornojiřetínskou planinou. Již v "handfestu" z r.1564 je přímo uváděn spolu se sousedním mlýnem (Grundmühle). Vedla tudy stará soumarská cesta, ta byla důvodem proč na tomto místě stál od ne paměti hostinec spolu s přípřežovou stanicí. Až do našich dnů zde povozníci odpočívali, nakrmili své koně a nechali je oddechnout před jízdou do hor, sami se posilnili v hostinské jizbě.

Přesné informace o "Grundschänku" máme teprve od roku 1830. Krátce před tím bylo v tomto domě pekařství. V této době zde mohli být také stáje pro koně a kůlny pro vozy. Okna a krovy v zadní části budovy pocházejí z novější doby, také klenba byla jiná. Podle výpisu z katastru se tento hostinec nazýval "Grundwirtshaus" (Údolní hospoda). Dochovala se jména majitelů:

• 1831 - 1854 - Johan Grumptmann (hostinský od "Lípy" z N. Vsi)
• Od 24.9.1854 byla usedlost až do odsunu v majetku rodiny Franzlů.

Vydáním dekretu vrchnosti Neudorf-Jezeří z 8.1.1831 se stává majitel domu čp.2 v Mar. údolí oprávněn k provozování "hospody, ubytování a zabíječek" a povinen "k výčepu piva a kořalky, pivo a pálenku odebírat od vrchnosti Neudorf-Jezeří". Panství knížete Lobkovice dalo při příležitosti stého výročí zhotovit a předat pohár s tímto nápisem:"K stému výročí, 1832 - 1932, čepování piva, věnováno pivovarem Neudorf a.B". (pozn. Neudorf a.B = Nové Sedlo nad Bílinou okr. Chomutov, obec byla v sedmdesátých letech 20. stol. zbourána)

Přibližně v letech 1850 - 1860 byla mezi hostincem a pilou nad potokem, vybudována terasa. Zde dostávali lobkovičtí lesní dělníci každý pátek svoji mzdu. K tomu jim bylo přímo ze sudu čepováno pivo. Traduje se, že mnozí tu své krušně vydělané krejcary utratili za pivo, zatím co doma žena a děti toužebně čekaly na týdenní mzdu otce.

Hostinec "Grundschänke" v Mariánském údolí.

Vymřelé profese.

Druhá průmyslová revoluce začala po roce 1950, postupná automatizace, jakož i počínající doba počítačů zasahující do všech oborů lidské činnosti, především pak do řemeslných živností a obchodu, měla za následek zánik mnoha profesí.

Švec a krejčí se najde dnes již jen ojediněle. Obě řemesla byla díky strojní výrobě konfekčního zboží vytlačena. To samé platí pro prodejny koloniálního zboží-koloniály tzv. "prodejny tety Emy", ty připravily o existenci velké, diskontní supermarkety. Všechny pokusy o vzkříšení těchto prodejen v minulých letech ztroskotaly. Ani dříve tak potřebný kolář dnes již žádnou práci nenajde. Motorizace potřebuje nyní automechaniky s mnohými pracovními specializacemi. Údery kovadlinyvesnického kováře rovněž dozněly. Jen podkováře bude znovu potřeba kvůli vzrůstajícímu jezdeckému sportu.

Výroba košťat.

Výroba košťat je prastaré řemeslo. Zatím co dnes se košťata vyrábějí převážně z umělohmotných materiálů, dříve se zhotovovala z přírodních surovin podle účelu užití, tak například koště pro "chlév a dvůr" bylo vázáno z vrbového nebo březového proutí, hrubé "pokojové" koště se vyrábělo z rýžové slámy, pokojový smeták pak z koňských nebo kravských žíní. Snad v každé vsi byl alespoň jeden výrobce košťat, výdělek za práci byl velmi skromný. V mnohých domácnostech se košťata zhotovovala samovýrobou.

Dvakrát až třikrát za rok obcházel výrobce ves a nabízel své zboží k prodeji. Své výrobky nosil na zádech nebo je vozil na ručním vozíku. Tak namáhavě si vydělával na svůj chléb.

Drátenictví a spravování hrnců.

Od pradávna bylo k uchovávání potravin používáno hliněných hrnců, ty však jsou křehké a mohou se snadno rozbít. Aby se tomuto nedostatku odpomohlo, byl hrnec na vnější straně opatřen kosočtverečnou vazbou drátěného pletiva, byl vlastně "obpleten". Tím získal hrnec velkou pevnost. Toto umění drátěné vazby ovládali dráteníci. Především dráteníci ze Slovenska byli v této věci velice zruční. Ti putovali z místa na místo a byli vděčni za každou práci i když jejich odměna byla velmi chudá. Vzali zavděk i noclehem kdesi na slámě. Uměli spravit i kovové nádobí, mísy, hrnce, letovali konve i držadla pánví.

"Bosňák"

Podomní obchodník, pocházející z dřívější rakouské Bosny-Hercegoviny, byl všeobecně nazýván "bosňák". Ten kromě svého "obchodu na těle", mnohdy nosil své zboží i v koši na hlavě a tak vlekl sebou bezmála výběr malého obchodu. Bylo možno u něj nakoupit všechny drobné věci denní potřeby, od zavíracích špendlíků, náprstků přes vyšívací hedvábí, nitě, zrcadla a nože všeho druhu, tkaničky, řemeny, šle, knoflíky, metrové tyče, kvedlačky, měchačky a pod. Své zboží chválil hlasitými průpovídkami, například: "Kupte lidičky pastičky na myši, jsou lepší než kočka"

Vyklešťování prasat.

Člověk provádějící vyklešťování prasat (něm. Schweinlschneider) býval dříve v každé vsi. Samčí selata určená k vykrmení, zde na horách to bývala téměř všechna, musela být vykleštěna a tím sterilizována. Tehdy ještě nebyly žádné narkotizační injekce, takže každý hned věděl, podle bolestného kvikotu selat, v kterém chlívku právě "Schweinlschneider" vykonává svou práci.

Ledařství.

V dřívějších dobách neexistovaly ani chladničky ani mrazící boxy. Nápoje a potraviny byly proto ukládány do chladných sklepů. Zde na horách bývaly sklepy vytesávány do skály a tak potraviny zůstávaly dlouho čerstvé.

Také pivo muselo být uskladněno v chladnu, proto měly všechny hostince "ledový sklep". V zimě, když rybníky zamrzly silným ledem, začalo "ledování". Řezání ledu speciální pilou byla velmi nebezpečná práce, která vyžadovala odvahu, prozíravost a podrobnou znalost ledu. Led z rybníků byl pro jednotlivé hostince přesně určen. Hostinec "U zeleného stromu", který měl největší a nejlépe chlazený sklep, získával led z Moozova rybníku, hostinec "U jelena" z Panského rybníka, hostinec "U lípy" a "Domov" z dřevařského rybníka. Tento rybník, ale přednostně využívala, jako majitel, vrchnostenská správa zámku Jezeří.

Tyto pivní sklepy byly tak studené, že uskladněná zásoba ledu je pomalu odtávala a tak vystačila až do příští zimy.

Výroba hrábí a kosišťat.

Kosa a hrábě byly každodenním pracovním nástrojem tehdejších rolníků. Násady na vidle na seno a hnůj, si zhotovovali rolníci sami. K výrobě dobrého kosištěte, které správně sedí v rukou, už je zapotřebí určité řemeslné zručnosti. Kosiště muselo dobře pasovat nejen k tomu kdo sním pracoval, ale i kose, ta se musela dát lehce vést.

Méně složitá byla výroba hrábí. Jejich zuby se nesměly při hrabání vylamovat ani zůstávat zachyceny v zemi. Nejlepší hrábě pocházely od výrobce z Reischdorfu. Ten každé jaro rozvážel své , v zimě vyrobené zboží po vsích, nabízel k prodeji a zajišťoval si odbyt na příště.

Kameník-cestář.

Před II. světovou válkou ještě na horách neexistovaly žádné asfaltové cesty. Tehdejší štěrkové vozovky byly často poškozovány především podkovami koní a brzdícími povozy, ale také již začínající automobilovou dopravou. Neustálé opravování vytlučených děr stačilo jen na krátký čas. Cesty potřebovaly novou štěrkovou vrstvu.

Z kamenolomů Českého středohoří byly přiváženy velké, lámané kusy čediče, které byly rovnány do podlouhlých hromad u okrajů cest. Kameníci tyto velké kameny roztloukali na drobný štěrk. K této namáhavé práci používali speciální, deset centimetrů dlouhé kladivo, upevněné na 60 centimetrů dlouhé násadě ze dřeva lískového ořechu. Při roztloukání tvrdého kamene seděl kameník na slámou vycpaném žoku. Jako ochranu před úrazem, používali kameníci pruh plátna, kterým si ovinovali prsty. Oči si proti úlomkům kamene chránili brýlemi.

Skromná mzda byla vyměřena podle běžných metrů roztlučeného kamení.

Vodní kola na Svidnici.

Od dob rudného dolování byla voda ze Svidnice využívána rozmanitým způsobem. Vodou se promývala vytěžená ruda, ale především, voda poháněla různě velká kola pro stoupy, mlýny a pily. Voda bývala ke kolům přiváděna umělými stokami. "Vodní" právo detailně řešilo odběr a opětovné přivedení vody i údržbu zařízení jak na Sasské, tak na české straně Svidnice. Ve starých spisech se nachází četné spory o vodní právo, mezi nimi je i mnoho sporných případů mezistátních.

Na české straně Svidnice v N. Vsi byla do 20. století v provozu tři vodní kola:

• Anton Mooz (čp.82) - 2 kola, o průměru 5 m, každé o výkonu 11 PS (koňských sil), 2 točivé rychlosti, několik pohonů.
• Hieronymus Sefert (čp.80) - 1 kolo, výkon 6 PS, výrobce dřevěného zboží od r.1885.

Vodní kola a lopatky bývaly z pravidla vyrobeny z jedlového dřeva, náboj pak z dřeva dubového. Získávání vodní energie bylo závislé na atmosférických srážkách. Svidnice a umělé stoky se musely dvakrát ročně vyčistit, aby se zabránilo zarůstání. V zimě pak bylo nutno úseky, kde býval menší průtok, zakrývat prkny nebo chrastím a chránit tak vodu před zamrzáním. Jezy, zádrže, kola, náboje a hřídele bylo potřeba také udržovat a uvolňovat od námrazy. To byla namáhavá a často nebezpečná práce. Už malá nepřesnost mohla způsobit nevyváženost kola a vést k vysazení celého zařízení. Čím větší byl průměr kola tím větší bylo nebezpečí porušení vyváženosti. Proto zde používána kola měla obvykle průměr jen cca 4 m. Pozn. Na české straně Svidnice, od N. Vsi po H. Sv. Kateřiny, bylo postaveno celkem jedenáct vodních kol pohánějící továrny, mlýny a pily.

Politické strany.

V období po vzniku ČSR do roku 1939 byly ve zdejší obci zastoupeny tyto strany:

• Svaz zemědělců.
• Něm. křesťansko-sociální lidová strana.
• Něm. národní strana.
• Něm. národně-socialistická dělnická strana.
• Něm. sociálně-demokratická dělnická strana.(DSAP).
• Komunistická strana Československa (Německá sekce)
• Sudetoněmecká strana (SdP)
• Německá národně-socialistická dělnická strana (NSDAP)
• Obrana republiky - levicová strana organizovaná k obraně ČSR

Počet členů stran v jednotlivých místech kolísal podle sociální struktury obyvatelstva. Tradičně levicově orientované byly obce s převažujícím dělnictvem nebo vyšším počtem nezaměstnaných, zatím co většina řemeslníků a obyvatel střední vrstvy se klonila k pravicovému spektru. Malozemědělci a rolníci patřili k politickému středu.

Spolky

Hasiči

V dřívějších dobách organizovali hašení požárů hlavně řemeslníci. Své schopnosti museli také pravidelně procvičovat. Nařízení císaře Josefa II. z roku 1787, o všeobecných protipožárních zařízeních, platilo až do roku 1872. Podle tohoto nařízení musel mít každý dům připraven žebřík, vědro na vodu, hasební plácačku a strhovací hák. Ve starém písemném dokumentu z Mikulovic je výslovně uvedeno, že" předepsané protipožární zařízení se v domě nachází a je v upotřebitelném stavu".

Od roku 1873 platila pro obce povinnost opatřit hasební prostředky. V následujících letech byl již v každé větší obci zakládán dobrovolný hasičský sbor. Úplně první hasičský sbor založil v roce 1851 Ferd. Leitenberger v Reichstandu okr. Č. Lípa. V roce 1863 následovali hasiči v Chebu, v r. 1864 v Jihlavě a v r.1867 hasiči v Mostě. V roce 1877 vznikl sbor dobrovolných hasičů v Mníšku, ve stejném roce i v H. Sv. Kateřiny. Oba sbory byly napojeny na Německý zemský svaz a záchranou službu.

Hasiči v Nové Vsi v Horách.

Sbor hasičů v N. Vsi (tehdy Gebirgsneudorf) byl založen až v roce 1890. Prvním náčelníkem byl zvolen Ant. Thiel, jednatelem Paul Neubauer. Dne 10. srpna 1890 byla předána hasičům do užívání hasičská zbrojnice u Panského rybníka (Herrnteich). V roce 1908 získali hasiči pojízdnou stříkačku, která byla 10. prosince téhož roku slavnostně vysvěcena. 25.května 1930 se konaly oslavy 40. výročí založení dobrovolných hasičů v obci. Krátce po tom vyvstal požadavek na pořízení motorové stříkačky, která byla mnohem výkonnější.. 7.června 1936 byla nová motorová stříkačka při polní mši, kterou celebroval děkan Herkner, slavnostně vysvěcena.

První zatěžkávací zkoušku prodělala nová stříkačka již o několik dní později, to když v noci z 9. na 10. června 1936 hořel dům Jos. Waltera. Farní kronika k tomu poznamenává: "Dvě dospělé dcery a syn Josef si mohly zachránit život jen skokem z arkýřového okna".

Hasiči v Mikulovicích.

Ve stejném roce, tedy 1890, byl založen spolek dobrovolných hasičů také v Mikulovicích. Hasiči byli vyzbrojeni, tak jako sousedé, jednou ruční a jednou pojízdnou stříkačkou. Hasičská zbrojnice spolu s věží na sušení hadic stávala vedle mikulovické kaple, proti hostinci "Gebirgshöhe" (Výšina). Do roku 1936 byl velitelem Franz Seifert, jeho nástupcem se stal Franz Eckert senior a zástupcem Ludwig Ullrich. Při příležitosti 40. výročí založení hasičů v Mikulovicích se také zde 8. června 1930 konala slavnost.

Z dob mikulovických hasičů se nám dochovala hezká epizoda: "Když hořelo u Franze Waltera, pobízel velitel své lidi ke spěchu. Jeden z mužů, který táhl stříkačku nato odpověděl veliteli: Ten kdo nosí šavli, má taky stříkačku táhnout".

Požáry

Ve farní kronice jsou požáry zmiňovány velice často. Stavení v Krušnohoří bývala většinou celá nebo z větší části stavěna ze dřeva a tak se snadno stávala obětí plamenů. Když pak vsí zaznělo hrozné volání "hoří" a ozvala se poplašná trubka, tu všichni kdo mohli, spěchali pomoci. Většina hořících domů vyhořela do základů, krmivo a zásoby úrody byly zničeny a někdy se nepodařilo zachránit ani dobytek. Mnohá rodina se tak ocitla téměř před záhubou a byla odkázána jen na soucit svých sousedů. Držet při sobě v nouzi a nebezpečí bylo pro ochranu a bezpečnost obce nejdůležitější. Čím menší obec byla, tím více se projevoval smysl pro společné.

Kromě požárů jsou ve farních knihách uváděny také silné bouře, zásahy blesku, kroupy, záplavy a jejich následky. Některé zápisy jsou uvedeny jen stručně. Možná, že zde najdou potomci odkaz, kdy byl například znovu postaven jejich rodný dům po požáru.

Dne 4.8.1852, za velké bouřky, hledalo stádo jelenů mezi horou Seeberk (Žeberk) a Tannich (Jedlová) ochranu pod 200 let starou jedlí. Silný blesk, který do jedle uhodil, rozštípal její kmen a přitom zabil dva silné jeleny, čtrnácteráka a šestnácteráka. Na majitele lesa a honitby, knížete Lobkovice, to tak zapůsobilo, že nechal na místě tragédie postavit pomník.

Ve farní kronice se dočteme také o tom, proč 20. září 1897 shořela stará kovárna. Příčinou byl poškozený měch a nepomohl ani zásah hasičů z H. Sv. Kateřiny a Deutschneudorfu (Nová Ves tehdy hasiče ještě neměla) ani sousedé, kteří rychle přispěchali k místu požáru, oheň byl rychlejší.

Během velké bouřky 18. července 1880 zasáhly a zapálily dva, krátce po sobě jdoucí blesky, dům a hospodářské stavení Jos. Kaltofena a zemědělskou usedlost Stephana Waltera. V této bouřce lehce zasáhl ohnivý blesk také rolníka Fr. Seiferta, kromě velkého leknutí se mu však nic jiného nestalo.

Dne 23. května 1883 došlo k požáru obytného a hospodářského stavení Franze Waltera. 10. dubna 1886, kolem 22 hodiny uhodil blesk do domu "Starý kostel". Při pokusu o záchranu věcí z domu, utrpěl majitel domu Ferd. Garnich tak silnou otravu kouřem, že za krátkou dobu na to zemřel. V roce 1900 padly za oběť bleskům také domy Fr. Waltera a Jos. Köhlera. V létě roku 1904 udeřil blesk do domu Maxe Waltera, požár však nezpůsobil. Když se pak sousedé šli podívat do domu, našli majitele ležícího v bezvědomí na podlaze. Oživovacími pokusy se jej podařilo přivést k sobě.

Továrna Ant. Eckerta ve které se vyráběly dřevěné bedny (stávala při silnici do H. Sv. Kateřiny), byla v roce 1905 rovněž zasažena bleskem, následující požár zničil soustruh.

Po parném dni 9. července 1917, přitáhla večer nad Mikulovice silná bouřka. Jeden z mnoha blesků zasáhl obytný dům lesního dělníka Ant. Seiferta na "Ratschi" čp.39 a zapálil jej. U Fr. Kaltofena zase sjel blesk do komína a zabil na lavici u pece ležící kočku, jinak žádnou škodu nezpůsobil.

V roce 1919 shořela truhlářská dílna Fr. Loose a nad ní stojící starý domek, ten vyhořel do základů a protože nebyl pojištěn, zůstal již neobnoven, truhlářství bylo postaveno nové.

Silná bouřka s průtrží mračen, která se přehnal nad Krušnohořím 8. července 1927, způsobila v Mikulovicích požár výměnku Jos. Thiela a domu Ant. Thiela, oba domy vyhořely do základů.

Dne 14. července 1931, se kolem poledne setmělo nebe nad Novou Vsí a obec zasáhla obrovská bouřka spolu s průtrží mračen a krupobitím. Blesky uhodily do šesti míst, mimo jiné také do hromosvodu kostela a stodoly na farním dvoře. Hořelo u Dömela (Josef čp.87 ?) a Edmunda Waltera. Obětí plamenů se stala také stodola zemědělce Karla Kreißla a stará uhelna Aloise Seiferta.

Nově postavenou továrnu na hračky zasáhl požár 12.8.1934. Při vyčišťovacích pracích po požáru si hasič Ed. Kaltofen, způsobil těžkou otravu kouřem, které 18.8.1934 podlehl. Toto neštěstí na dlouhou dobu poznamenalo život jeho ženy a dětí.

26. ledna 1936 shořel dům Karla Kaltofena a 24. září téhož roku starý hrázděný dům Albína Köhlera nad kostelem. Dům Maxe Seiferta, který byl posledním stavením Nové Vsi na Starém kopci shořel 3. dubna 1937.

V roce 1767 postavená první školní budova (čp.70), padla za oběť požáru v létě 1939, nebyla již nikdy znovu postavena. Zde bydlel až do své smrti v roce 1937 soustružník Franz Grumptmann, který přes 37 let vykonával funkci kostelníka ve zdejším kostele.

Něm. tělocvičný spolek "Dub" v N. Vsi.

Na přelomu 20. století zasáhlo tělovýchovné hnutí také zdejší oblast. Mladí lidé začali s cvičením nejdříve v H. S. Kateřiny, nicméně nejbližší, tehdy již fungující tělocvičný spolek byl v Deutschneudorfu. V Nové Vsi byl založen "Něm. Tělocvičný spolek "Dub" (Detsche Turnverein "Eiche") 15. října 1912. Hlavními iniciátory byli Bruno Walter se svými bratry Maxem a Richardem, Jos. Wagner. Gustav Eckert, Ferd. Eckert, učitel Max Loos, Max Walter a Jos. Neubauer. Prvním předsedou spolku byl zvolen Max Grumptmann (zahynul během I. světové války), prvním jednatelem Emil Grießl.

V době I. světové války 1914-1918 byla tělocvičná činnost pozastavena, ale již v roce 1919 bylo cvičení obnoveno. Rolník Josef. Neubauer dal k dispozici, jako provizorní cvičiště, svou louku. Později byla na tomto místě postavena Neubauerova vila (čp.14). V zimě se konaly cvičební hodiny na sále v hostinci "U jelena".

Po vzniku ČSR zesílil národnostní boj sudetských Němců. Ten se projevil, mimo jiné, velkým nárůstem členů v Něm. tělocvičném spolku.

Velmi agilní krejčovský mistr Bruno Walter přišel s myšlenkou, která se zpočátku jevila jako utopistická, zřídit u chudobince, nacházejícího se při mníšecké cestě, nové sportovní hřiště. Místu kde mělo být nové hřiště zbudováno se říkalo "V kamení". Byl to bažinatý pozemek posetý množstvím obrovských kamenných bloků. Po delším jednání obec tento nevymýcený úhor spolku prodala.

Podpora sportu jak jí známe dnes, v tehdejších dobách neexistovala. Vedle darů a výtěžku z plesů, sportovních a divadelních slavností, byl pro činnost spolku nutný především vlastní "kapitál". Při budování cvičiště museli dobrovolníci odpracovat tisíce hodin než se jim podařilo vykácet stromy a keře, vykopat pařezy a vytahat kameny. V létě 1927 byla největší část prací hotova. Cvičiště mohlo být vysvěceno a předáno do užívání. U cvičiště byl postaven ještě kuželník a v roce 1932 zbudováno malé koupaliště které bylo napájeno vodou z potoka protékajícího vsí.

Díky svým skvělým výkonům zaujímal místní sportovní spolek přední místo v severočeské tělovýchovné župě. Aby se výkonnostní úroveň udržela, ukázalo se jako nezbytné vybudování tělocvičny. 6. října 1927 bylo požádáno obecní zastupitelstvo o odkoupení parcely č.601/1 o výměře 324 metrů čtverečních, kupní smlouva byla podepsána 30.10.1928, cena pozemku 972 korun byla zaplacena hotově. Stavbu tělocvičny vyprojektoval a postavil novoveský stavitel Alois Kaltofen, přičemž se mnoha hodinami na stavbě podíleli i samotní cvičenci. Na sklonku léta 1929 bylo vše hotovo a tělocvična mohla být vybavena moderním sportovním náčiním.

Dělnický tělocvičný a sportovní spolek (ATUS).

Nezávislé sdružení cvičenců Mikulovic a Nové Vsi.

Zakládání Tělovýchovných spolků ve druhé polovině 19. století, bylo v mnohých místech důsledkem rozdílných politických proudů. Ty vedly i k založení prvního dělnického tělocvičného spolku v Dubí u Teplic (Eichwald). V roce 1895 vzniká v Brně "Rakouská tělovýchovná župa", která se spojila z Dělnickou tělocvičnou a sportovní jednotou -ATUS v Lipsku. Po vzniku ČSR, nebyly žádné spolky mající svá sídla v zahraničí povoleny, první spolek ATUS v ČSR vznikl v březnu 1919 v Ústí nad Labem.

V roce 1912 byl v Mikulovicích založen I. nezávislý cvičitelský oddíl Mikulovice-N. Ves. Stylizovaný spolkový odznak měl vepsané heslo "Čilý-svobodný-silný-věrný". Spolkové cvičiště se nacházelo mezi polem rolníka Thiela, hostincem "Heimat" a západně od něj ležícím mikulovickým hřbitovem. V současné době (r.2004) zde stojí hotel "Výšina". Jako tělocvična sloužil sál hostince "Heimat".

Po I. světové válce nacházelo stále více příznivců, lyžování, nebo jak se dříve říkalo "jízda na sněhu". Místní sportovci dokonce stavěli ve stráni "Ziegenrücke" (kozí hřbety) lyžařský skokanský můstek, na kterém dokázali překonat vzdálenost 25 až 30 metrů, což bylo na tehdejší poměry pozoruhodné. Do programu spolku patřila také "múza" a zábava. Na sále hostince se každou zimu hrálo divadlo a pořádaly pravidelně sportovní maškarní plesy.

Po anšlusu, připojení Sudet k německé Říši, v říjnu 1938, byl ATUS se všemi svými organizacemi nařízením rozpuštěn.

Německý osvětový svaz.

Nacionální rivalita v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku se po roce 1848 obzvláště přiostřila. V Čechách byl český jazyk a kultura podporována silněji. Tak docházelo na konci 19. století v místech jazykově smíšených k znevýhodňování německé národnostní skupiny ve prospěch české. To vedlo mimo jiné, například k založení "Německého školního svazu" a jiných sudetoněmeckých organizací. Poněvadž, jak bylo již uvedeno, nebyly spolky mající svá sídla v zahraničí v ČSR povoleny, stal se 2.11.1919 nástupcem "Něm. školního svazu" (měl centrálu ve Vídni) "Německý osvětový svaz" se sídlem v Praze.

Tato organizace měla stejnou úlohu jako její předchůdce: zřizovat a podporovat německé školy, mateřské školy a celodenní jesle, pomáhat potřebným žákům, přispívat na vybavení učebnicemi a učebními pomůckami v chudých školních obcích, zřizovat vyvařovny polévek ve školách, přispívat na zdravotní péči dětí, pěstovat lásku k vlasti-domovu, pořádat kurzy pro zvyšování kvalifikace učitelů, pořádat přednášky a vydávat tiskoviny, pěstovat lidový zpěv, tělesnou výchovu a turistiku. Nezvratnou zásadou svazu bylo vyloučení jakékoliv politické činnosti.

V roce 1936 podporoval svaz 34 škol, 136 mateřských škol a 61 jeslí. K 31.12 1937 bylo v 3 467 obcích celé ČSR s převládajícím německým obyvatelstvem činných 3 370 místních skupin Něm. osvětového svazu, majících cca 537 000 členů. Od roku 1919 do roku 1937 bylo získáno na členských příspěvcích a darech 120 milionů korun. Velkou zásluhu získal svaz také v lidové osvětě. V Nové Vsi byla založena místní organizace Svazu již v roce 1920 a měla více jak sto členů.

Krušnohorský spolek.

Dne 7. března 1880 byl v Horním Litvínově založen "Spolek k podpoře turistického a přírodně-historického poznávání Krušných hor a Českého středohoří", krátce nazývaný "Krušnohorský spolek Hor. Litvínov". Jeho prvním předsedou byl školní inspektor August Weymann. O čtyři roky později měl spolek již 400 členů. Další nárůst členů a aktivit spolku vedlo v roce 1903 k ujednání o potřebě zakládání místních skupin. Ty vznikly nejprve v Mostě, Janově, Hamru a Hor. Jiřetíně. V Nové Vsi pak v roce 1910, v H. Sv. Kateřiny 1923 a Klínech 1924. Jednatelem spolku v N. Vsi byl řídící učitel Rudolf Seifert a průvodcem Jos. Grumptmann (hostinský z "Výšiny").

Už v roce 1912 byla na Strážném vrchu (Wachhübel) postavena dřevěná rozhledna. Vzhledem k tomu, že na tomto místě, jen těžko odolávala silným náporům vichřice, byla v roce 1923 stržena. O něco později, v roce 1930 se začalo uvažovat o její obnově z masivního zdiva. K výstavbě nedošlo, neboť armáda tento záměr ze strategických důvodů zamítla.

Krušnohorský spolek usiloval o budování sítě mládežnických nocleháren. Takové fungovaly již v Hamru, Janově, Mníšku, H. Sv. Kateřiny a Lesné. Když byla v roce 1929 dokončena stavba místní tělocvičny, byla v ní zřízena též noclehárna, bylo zde deset matracových postelí a osm slamníků jako nouzová lůžka. O noclehárnu, pečovali Marie a Max Walterovi (švec Walter z mníšecké silnice). Tato ubytovna se nacházela přímo u hlavní turistické trasy, tak zvané "Hřebenové cesty" vedoucí po kopcích Krušných hor, do zdejší vsi přicházela z Klínů přes Mníšek. V N. Vsi se rozvětvovala, vedlejší trasa vedla kolem hostince "Zelený strom" - H. Sv. Kateřiny - Malý Háj - přes Volárnu (Ochsenstall) do Kalku. Hlavní turistická trasa procházela Novou Vsí přes Mikulovice - Jezeřskou silnicí až ke "Kreuztour" - Lesnou - Rudolicemi v Horách do Kalku.

Ostatní spolky.

Pěvecký spolek "Germania".

V roce 1887 založilo šestnáct rádo zpívajících mužů pěvecký spolek. Jejich dirigentem byl učitel Julius Strohschneider. Spolek pořádal pěvecké a divadelní večery a posiloval kostelní sbor při slavnostech. Některé notové party byly po odsunu předány hudební kapele v Lauchheimu.

Kostelní sbor.

Kromě doprovodu při bohoslužbách, uváděl sbor, posílen členy pěveckého spolku a obou kapel (Loosova a Köhlerova), slavnostní mše velkých mistrů. Sbormistři: Ferd. Walter do r. 1891, Julius Strohschneider do r. 1905, Emma Grundová do r. 1930 a naposled Dr.Werner Neubauer. Na varhany doprovázel: Dr.W. Neubauer, Egon Mooz, Luzie Kaltofenová.

Spolek na podporu v nemoci a pohřební spolek.

Tento spolek byl ve zdejší obci založen v roce 1873. V tehdejších dobách ještě neexistovala žádná povinná všeobecná nemocenská pokladna, žádný nárok na důchod či pojištění pro případ smrti. spolek si vzal za úkol, ve zvláště naléhavých případech nouze nemocných a jejich rodin, poskytnout finanční podporu, pomáhat a ulehčit domácí léčení. To se týkalo i úmrtí, kdy spolek přispíval na důstojný pohřeb. V obci bylo mnoho rodin členy tohoto spolku. Spolek měl i vlastní prapor. Ten ještě v roce 1987 stál u jižní stěny ve zdejším kostele. Aby byl ochráněn před zkázou způsobenou velkou vzdušnou vlhkostí, byl bezpečně uložen.

Spolek cyklistů.

Založen v roce 1926. Prvním předsedou Edmund Kaltofen. Spolkovou místnost měli cyklisté v hostinci "Heimat". Po anšlusu v r. 1938 byl spolek nařízením rozpuštěn.

Katolický lidový spolek.

Založil jej farář Johannes Grünert 9.10.1881. Prapor spolku byl vysvěcen 20.8.1899. Spolkovou místností byl Körnerův hostinec "Zur Weintraube". Posledním předsedou byl Dr.W. Neubauer. Také tento spolek byl v r. 1938 rozpuštěn.

Spolek veteránů.

V roce 1880 vznikl "Spolek válečných veteránů knížete Moritze z Lobkovic". Na nátlak českých úřadů byl v roce 1925 přejmenován na "Spolek vysloužilých vojáků". Vysvěcení spolkového praporu se konalo 17.8.1884. Oslavy padesátého výročí založení spolku proběhly 31.8.1930. Posledním předsedou byl Josef Walter.

Svaz Němců.

Založen již v roce 1894 a po roce 1918 nově formován, jeho hlavním posláním byla podpora a posilování němectví v Čechách.

Zvelebovací spolek.

Založen v roce 1900. Zdrojem příjmů pro obec býval také cizinecký ruch. K jeho rozvoji přispíval tento spolek zakládáním parků, zřizováním odpočívadel na Strážném vrchu a vyhlídkových místech. Zrušen byl v roce 1938.

Katolický svaz německé mládeže.

Založen z popudu faráře Herknera v roce 1921. Dobrovolně rozpuštěn v r. 1936. Ve farní kronice k tomu farář poznamenal: "Katolický svaz mládeže ukončil svou činnost pro nezájem svých členů, kteří až na několik výjimek přešli do tábora Henleinovy strany".

Svaz zemědělských a lesních dělníků.

Tento svaz byl založen v roce 1919 v Mikulovicích jako odborová organizace. Úlohou svazu byla podpora v nezaměstnanosti, nemoci, invaliditě, úmrtí a pomoc pro vdovy a sirotky.

Svaz horníků.

Odborová organizace horníků a jejich rodin. Místní skupina byla založena v Mikulovicích v roce 1919.

Loosova kapela r. 1929

Nešťastné události.

V dřívějších dobách byli lidé před nehodou a neštěstím méně ochráněni než dnes. Pokud se však něco zlého přihodilo, pak celá vesnice brala na sebe díl utrpení, který potkal některou rodinu. Rány osudu pak bývaly častým námětem hovorů vesničanů doma i v hostinci.

V kostelní kronice se o těchto událostech dočteme velice často. Například z 15. května 1873 nacházíme tento zápis:" Josef Loos, chalupník z Nové Vsi čp. 97, byl ve svém domě nalezen oběšený. Sebevražda se v N. Vsi, co paměť sahá, nikdy nepřihodila, proto tato událost vyvolala obrovský rozruch, tím více, že nešťastník byl odjakživa bezúhonný, dokonce hluboce zbožný člověk. Příčinou jeho činu, která se projevovala zádumčivostí po nenadálé smrti jeho manželky a která se stupňovala až k trudomyslnosti, bylo pomatení smyslů, to bylo patrné z mnoha jeho činů v poslední době, lze tedy připustit, že sebevraždu spáchal v nepříčetném stavu. Proto se mu dostalo církevního pohřbu".

O jiné tragické události, která se stala v Mníšku nás informuje zápis z 29. srpna 1875: "Plnoletý syn baráčníka Laurenze Grumpeho z Mníšku čp. 8 se na půdě oběsil provazem. Motivem tohoto nešťastného činu bylo to, že chlapec musel doma hlídat dobytek a tím mu bylo odepřeno jíti v neděli do kostela k jeho prvnímu přijímání. I jemu se však dostalo církevního pohřbu".

O dvacet let později čteme jiný zápis: " Dne 20. listopadu 1893 našel Leonard Kaltofen, majitel hospodářství v Nové vsi čp. 81, vzorný křesťan, otec a hospodář, svou smrt nenadálým způsobem. Uklouzl na náledí, padl pozadu do vodního příkopu a rozbil si lebku". Farář píše i o následující události: "Dne 6. května 1895, kolem třetí hodiny ranní, byl v lese zastřelen c.k. finanční stráží, při pašování doutníků, Franz Eltner z Janova čp. 77".

Světová hospodářská krize, která začala v r. 1929 velkým krachem na burze v New Yorku, přivedla bezpočet existencí k bankrotu a měla za následek mnoho sebevražd. Například dobrovolně si vzal život majitel továrny na dřevěné zboží Oskar Linde, v roce 1930 se utopil v Černém rybníku ( nachází se mezi Deutschneudorfem a Brüderwiese). V Nové Vsi ukončil svůj život sebevraždou Josef Galert, který se oběsil.

U firmy Hieronyma Seiferta z Nové Vsi čp. 80, zabývající se přepravou dřeva, došlo v roce 1904 k neštěstí, které skončilo smrtí povozníka Wenzela Tantlera z Nové Vsi čp. 129. Když jel Tantler z nákladem dřeva dolů vsí, selhala mu u kostela vozová brzda (Schleife). Koně už nemohli vůz zastavit. U domu Fr. Grumptmanna čp. 70, nad starým hřbitovem, dostal povoz u zdi domu smyk a udeřil s na voze sedícím Tantlerem tak prudce proti zdi, že ten zůstal na místě mrtev.

Také povozník Josef Grumptmann z Nové Vsi čp. 70, utrpěl smrtelný úraz při přepravě dřeva do továrny Antona Monzera. Při stejné práci zemřel i Ferd. Kaltofen z N. Vsi čp. 61.

Když byla v roce 1904 stavěna budova poštovního úřadu v německé Nové Vsi, bylo nutno odstřelit kus skály z kopce pod hřbitovem. Na navrtávání a odstřel skály zde byl zaměstnán též Richard Kaltofen z Mikulovic. Toho nešťastného dne měli všichni ostatní dělníci své zápalné šňůry zapáleny, jen on tu svou ne. Navzdory varování vyběhl z krytu, aby se podíval proč jeho zápalná šňůra selhala. A právě v okamžiku kdy chtěl šňůru uchopit, došlo k výbuchu nálože, který odmrštil Richarda Kaltofena tak nešťastně, že nárazem o skálu utrpěl mnoho vnitřních a vnějších zranění, tato zranění vedla o několik hodin později k jeho smrti.

Při stavbě Lindnerovi továrny v Deutschneudorfu v r. 1908, spadl při nepozornosti zedník Max Walter z lešení a způsobil si při tom tak těžká poranění, že o několik dní později zemřel.

Stále znovu se v kostelní knize dočteme o nehodách v uhelných šachtách. Horníka Franze Seiferta z Mikulovic čp. 88 postihla smrtelná nehoda na šachtě "Glück auf" v r. 1900, v roce 1932 utrpěl smrtelný úraz horník Emil Walter z N. Vsi čp. 9 na šachtě "Quido III". Na té samé šachtě, 20. listopadu 1935, přišel při výbuchu o život Albrecht Köhler z N. Vsi čp. 31.

V továrně na dřevěné výrobky H. Seiferta, spadl v roce 1929, při kladení řemenu do komory vodního kola, Eduard Köhler z N. Vsi čp. 50, pádem na ozubená kola utrpěl tak těžká zranění, že byl na místě mrtev.

K Seifertově továrně patřilo také zemědělské hospodářství. Při mlácení obilí v roce 1936 musel pomáhat i šestnáctiletý Rudolf Kaltofen, který byl jinak zaměstnán v továrně, při výmlatu odebíral slámu za mlátičkou. Během práce náhle vylétl z hnacího soukolí stroje odlomený zub, který zasáhl Rudolfa do hlavy a způsobil mu okamžitou smrt. Dva roky před tím zemřel jeho otec, jako hasič na otravu kouřem.

Domácí jména - přezdívky.

Zvláštností v Krušnohoří byla domácí jména a užívání přezdívek, jež se ponejvíce rozvíjela z křestních jmen rodičů a prarodičů. Není to ale jen místní specialita, toto je známo už od dob Říma. Křestním jménem se lidé oslovovali už od 17. století. Příjmení jen doplňovalo popis (postavení, úřad, povolání či původ). Při čtení jmen z novoveské zakládací listiny z r. 1564 (Mníšek 1562) zjistíme, že někteří osadníci jsou uvedeni dvěma křestními jmény, jiní ale již příjmením. Jako příklad může posloužit několik níže uvedených jmen:

Jméno	Původ
Hans Schuster	povolání - švec
Georg Preisler	provazník
Christoph Rosenkrantz	zahradník, výrobce modlitebních růženců
Benedikt Richter	starosta, rychtář
Urban Drexler	dřevosoustružník
Simon Zenker	zpracovávatel cínu nebo zinku
Simon Müller	mlynář
Christoph Kehler	uhlíř - výrobce dřevěného uhlí (též Köhler)

Zejména na venkově byla domácí jména odvozována z křestních jmen rodičů a prarodičů a to jak z otcovi tak i matčiny strany. V jedné rodině žili i tři generace se stejným křestním jménem např. starý Franzkorl (dědeček), Franzkorl (otec), malý Franzkorl (syn), vnuci pak byli Franzkorl Gustav či Franzkorl Pepp (Josef).

Podobné to bylo s krácením jmen: Johannes byl krácen na Hons, na Gosn nebo Glenz (Honzn Bruno, Gosn Hedl, Gosn Edmund, Glenz Pepp) - Leopold na Podl (Podl Emil) - Leonhard na Lehard - Emanuel na Manel.

Dvě křestní jména bývala také slučována v jednu přezdívku např.: Veit a Ignaz na Veitnaz - Karl a Franz na Korlfranz - Emanuel a Max na Manelmax.

Stejně tak byla spojována příjmení s křestním jménem, přičemž příjmení bylo povětšinou uváděné jako první: Böhm Anton = Biemantu (Biemantu Adolf, Biemantu Franz) - Thiel Wenzel = Thielwanzl (Thielwanzl Emil, Thielwanzl Hedwig - Hedl)

Zajímavé bylo též rozdělení jmen vlastníků domů v N. Vsi a Mikulovicích. Poměr počtu obyvatel mezi oběma místy byl 3 : 2.

Jméno	N. Ves	Mikulovice
Eckert	13	2
Grumptmann	7	2
Gutsmann	7	2
Hujer	5	1
Kaltofen	21	8
Köhler	17	9
Seifert	18	16
Thiel	8	21
Tropschug	6	5
Ullrich	5	14
Walter	45	6

O cizinci zmateného domácí přezdívkou se vyprávěla následující anekdota: "Jaký-si člověk z Mostu, se kdesi seznámil z mužem z N. Vsi. A tak jedné pěkné letní neděle se rozhodl , že ho půjde navštívit. Věděl ale jen to, že se jmenuje Josef Walter. Když přišel mostečan do vsi, ptal se domorodců, kdepak tento Josef Walter bydlí. Dostával ale jen takové to odpovědi:Ano bydlí, ale ve vsi žije kolem třiceti Josefů Walterů, tady musíte znát ještě jeho přezdívku".

Doba před zrušením nevolnictví roku 1848.

Dělení pozemků.

O tom, jak byl před rokem 1564 dělen zemědělský katastr, nemáme žádné zprávy. Od založení osady v roce 1564 zůstalo rozdělení pozemků až do odsunu téměř beze změny. Tato struktura pozemků je ještě dnes patrná (kamenné řady tvořící hranice pozemků pozn.J.P.). V "handfestu" pro první osadníky se říká: "pozemek ke každému domu náležející, byl odměřen a určen, aby vaším majetkem k dědickému sídlu byl". Z rozdílných dědických daní a robotních povinností lze usuzovat, že přidělené pozemky neměly jednotnou velikost. Pole na východní straně od obecní cesty byly až jeden kilometr dlouhé a asi 30 m široké o rozloze 11 případně 22 strichů (3,5 a 7 ha). Na západní straně byly pozemky kratší, neboť potok "Strutenbach" zde tvoří hranici katastru.

Mýcení pozemků.

Mýcení pozemků byla pro naše předchůdce, vybavené pouze jednoduchým nářadím, nepředstavitelná dřina, trvající celá staletí. Ojediněle byly mýceny až do druhé světové války. Kamenné řady (valy) a hromady jsou dodnes svědkové těchto průkopnických časů.

Edmund Wagner, který se narodil v Hoře. Sv. Kateřiny a působil jako školní rada v Ústí nad Labem píše o kamenných řadách ve svém článku: "...Za nesmírné námahy, dobývali osadníci půdu z divokých lesů, zpocení vytrhávali propletené kořeny, zakládali pěšiny a získávali místo pro své chýše a pole. Kamení z vymýcené lesní půdy rovnali na okrajích polí, jež zároveň tvořili hranice pozemků. To byl počátek kamenných řad". O několik vět dále pokračuje: "Tak nalezli všichni z pole vyhnaní útulek nahoře na kamenných valech a mají z vděčnosti vlastní krásu. Sem tam je také bříza, jeřáb, i javor se sem nahoru dostal. Na nich zpívají pěnkavy, strnadové, červenka a mnoho dalších, a jejich zpěv se nese nad poli. Pod ochranou houští a ostružiní žije zde mladý zpěváček z velikého ptačího světa, odtud pak podniká své první cesty do světa. Ale i jiná zvířena se objevila na mezích vytvořených člověkem. Mravenci a čmeláci, brouci a mouchy, motýly všeho druhu, hadi a ještěrky oživily kamenné řady, hnědé a šedé myši, v otvorech a dutinách mezi kameny si své obydlí zřídily lasičky a hranostajové".

Pastviny.

Drsné podnebí na krušnohorském hřbetu a vysoké množství srážek dovolovalo polní a zejména pastevecké hospodaření. Při minimální vrstvě ornice a vzhledem k tehdejšímu osivu mohlo být pěstováno jen žito a oves, později také brambory. Výtěžek ze sklizně byl trojnásobek a v dobrých letech až pětinásobek setby.

Dobytek býval od jara až do podzimu pod dohledem obecního pasáka na společných pastvinách, které byly ohraničeny stromy, hložím a velkými kameny.

Popsáno dnešními slovy, probíhala hranice pastvin od křižovatky obecního potoka (Dorfbach = Oberwasser) z příčnou stezkou (Quersteig, bývalá stará cesta "Brüder Weg do Brüderwiese") za novým hřbitovem k Svidnici, od Svidnice dolů k ústí obecního potoka a dále podél hranice katastru Hory Sv. Kateřiny (dříve patřící von Karlowitz) proti proudu potoka a zpět ke křižovatce příčné stezky (Quersteig-Brüder Weg). V "handfestu" je uváděno ještě jedno pastviště, dnešními slovy je popsáno takto: "Též špička mezi hranicí kateřinského katastru a dědicem Paulem Böhmem" (kde se tento pozemek nacházel není bohužel známo). Jako nejbližší hranice je uvedeno: "do Ladunger (Lesná) dobytek dojde". Obě pastviny byly později spojeny. Celková výměra pastvin v Nové Vsi činila v roce 1785 cca 233 ha (405 jiter). Z toho bylo 157,4 ha (273 jiter-Joch) veřejných obecních pastvin.

Kamenné řady

Je zajímavé, že domy od čp. 1 až 40 žádné pastviny nevlastnili. Pastviny patřili pouze k usedlostem na pravé straně od obecní cesty a to k čp.1, čp.24, čp.40 a na levé straně čp.25. To byly nivy, které se nacházely na místech přidělených v roce 1564. Všechny usedlosti od čp.95 na pravé straně obdělávaly od počátku 18. století různě velké pastevní pozemky. Tyto pole a role obhospodařovali celé generace rolníků, vybírali z polí velké i malé kameny a odklízeli houštiny a keře až do doby před druhou světovou válkou.

Mikulovice obklopovaly "dolní pastviny", které dosahovaly až k horní řadě domů "Ratschi" (část Mikulovic směrem k Červené jámě pozn. J.P.). Nad nimi se rozkládaly "horní pastviny". Po roce 1860 byla část dolních pastvin, které rolníci vymýtili, postoupena. Ve zprávě obecního zastupitelstva Nové Vsi se o kupní smlouvě s A. Köhlerem ze dne 20.6.1861 uvádí, že pozemek bude bezplatně odkázán. V dřívějších dobách bývala také pastviště pro kozy "Ziegenrücke", bohužel neexistuje o tom žádný písemný doklad.

Užívání pastvin bylo v zakládací listině výslovně omezeno: "Co ale se pastvin týká, jež byla Vám povolena, aby stezkám zvěře neuškodila". Lesy v tomto kraji byly lesy královskými (Königswalder pozn. J.P.). Král zde měl rovněž právo lovu a loviště nesměla být krácena. Bylo také zakázáno pastviny ohrazovat plotem, neboť by to "stezkám zvěře škodilo". Značné škody páchala černá zvěř a jeleni. Žádný rolník však nesměl na vysokou zvěř vztáhnout ruku. Za pytláctví hrozil těžký žalář až trest smrti. "Škodnou" zvěř, jako medvěd, vlk, rys, vrána, jestřáb nebo liška mohl každý do želez (pasti) a sítě chytit a usmrtit, nesměl ale použít psa nebo pušku. Za ulovení "škodné" byla častokrát vyplacena zvláštní odměna. Ze sousedního sasského okresu je známo, že tam za ulovení jednoho vlka byla odměna korec (měřice= 61,5l) zrní, a za ulovení staré lišky nebo chycení supa byly vyplaceny dva groše. Poddaným bylo povoleno chránit své pozemky před divokou zvěří hlídkováním s ohněm, křikem a bubnováním nebo také za pomoci malých psů. Velcí psy, kteří obíhali kolem pozemků, museli nosit na krku 5/4 lokte dlouhý klacek, který jim zabraňoval pronásledovat divokou zvěř.

Po změně rolnického hospodaření, v polovině 19. století, bylo společné užívání pastvin již zastaralé. Pozemky proto byly rozděleny na parcely a obcí prodány. Tak vznikly mnohé úzké pruhy polí v nářečí nazývané "Porten". Pruhy polí "Ziegenrücke", které se táhly od silnice nahoru k Strážnému vrchu (Wachhübelkuppe), byly přibližně 340 m dlouhé, 10,2 m široké a je jich plocha měřila cca 3560 m², neboli 1 1/4 korce (Strichu).

Pěstování brambor.

V první polovině 18. století, se zlepšily zemědělské pěstební metody. Ještě dříve, než král Bedřich II. ve své pruské zemi poručil pěstování brambor, k zajištění kvalitní a dostatečné výživy pro své vojsko, byla tato hlíza již v Krušnohoří známa. Vlastivědec Max Wirsing z Wunsiedelu objevil v městském archivu spis o sporu mezi farářem Keppelem a rolníky z Pilgramsreutu (v Bavorsku pozn.J.P.). Podle tohoto spisu měl rolník Rogler z Pilgramsreutu již kolem roku 1640 hlízy brambor, které mu při návštěvě přivezl příbuzný z Roßbachu u Aše. Již první zkušební sadba přinesla dobrou sklizeň, a tak se mohl v následujících letech přesvědčit on i ostatní rolníci o výhodách pěstování brambor.

Bedřich II. učí rolníky pěstovat brambory.

V roce 1697 bylo v Pilgramsreutu osázeno 640 záhonů, ze kterých bylo tehdy sklizeno odhadem 200 centů brambor. Spor tehdy vzplál proto, že rolníci sice měli za povinnost odevzdávat faráři desátek z výtěžku obilí, ale nikoliv z úrody brambor. Boží muž však žádal desátek i z brambor.

Již v roce 1588 sepsal osobní kuchař mohanského kurfiřta, Marcus Rumpold, recepty na jídla z brambor, kde je nazval vedle chleba, hlavní lidovou potravinou. V mníšecké kronice se můžeme dočíst, že již v roce 1640 zde byly brambory pěstovány. Ty sem mohli přinést vojáci, kteří zde měli vojenský tábor.

První brambory dala sázet vrchnost z Červeného hrádku v roce 1717. Rolníci z počátku převzali pěstování brambor jen velmi váhavě, avšak v následujících desetiletích se pěstování rychle rozšířilo. Od roku 1764 je prokázáno pěstování brambor také na rytířském statku v Olbernhau.

Sklizeň brambor

Pěstování lnu

Len býval, spolu z vlnou, počítán mezi hlavní produkty selského samozásobování. Když výnosy z důlní činnosti poklesly, získalo na významu punčochářství a tkaní plátna. Proto skoro každý rolník na horách pěstoval také len.

Klimatické podmínky pro pěstování lnu v Krušnohoří byly obzvláště dobré. Rostlina nemá ráda příliš teplé podnebí, spíše vydatnou zimní vláhu a hojné dešťové srážky. Výsev se provádí v květnu. Na ušlechtilé, hustě vedle sebe rostoucí, blankytné květy byl nádherný pohled. Při větru a za slunečního svitu se mohlo člověku zdát, že vidí vlnící se horské jezero. Po dobu tří měsíců bylo potřeba pole pečlivě zbavovat plevele, aby len hustě narostl a zpříma držel, tím se v rostlině prodlouží a zjemní vlákna. Zralý len bývá asi metr vysoký. Z modrých květů se vyvinou semenné tobolky velké jako hrách. Při sklizni se zralé rostliny lnu vytahují ze země i s kořeny (len se trhá, nekosí) a svazuje, staví se do "mandelů" a několik dní suší. Ve stodole pak byla stébla suchých rostlin protahována přes asi třicet centimetrů vysoký hřeben, který byl upevněn na trámu, tomuto se říkalo - drhnutí.

Odpadlé tobolky se sbíraly a uskladnily, ty se později rozevřely a uvolnila se z nich semena. Ze semen se pak v lněných mlýnech lisoval lněný olej, který býval neodmyslitelnou součástí kuchyní horalů. Lněný olej se osvědčil také v lidovém léčitelství, především při onemocnění žaludku a střev, našel uplatnění i při poruchách trávení. Dnes je nejvíce využíván v chemickém průmyslu a při průmyslové výrobě barev.

Stonky rostlin pak byly rozloženy na loukách nebo strniscích a vystaveny po dobu tří až pěti týdnů rose a dešti, někdy byly pokládány do stojaté vody. Tím došlo k procesu kvašení a odstranění rostlinného lepidla z lodyhy. Tento postup se nazýval - rosení, máčení. Nakonec se stébla v drtírně (Brechhäusel) usušila (též "rösch"-křehký), tím byl len dobře připraven k dalšímu zpracování. Takový "Brachheisln" býval téměř v každé krušnohorské vsi. Kvůli častým požárům stávaly poněkud stranou nebo na okrajích vsí. V Nové Vsi stával při staré cestě na Mníšek u "Armenhaus" - chudobince (nad pozdější hasičskou zbrojnicí, dříve Turnhalle) a v Mikulovicích u domu čp. 62 Franze Seiferta.

Po usušení pokračovalo zpracování lnu na tak zvané trdlici (Brechen). Svazek lnu se v dřevěné trdlici na několikrát nalomil, tím se oddělilo vlákno od suché zdřevnatělé části stonku. Z takto získaného vlákna se na kmitacím kole odstranily zbytky stonků, čímž se stalo vlákno čisté a poddajné. Potom následovalo vyvochlování neboli česání. Na česací stolici byly do prkna zatlučeny železné hřeby, které vytvářely jakýsi kartáč. Na jedné stolici bylo těchto "kartáčů" několik. Rostlinné vlákno vzniklé z lýka, se několikrát protáhlo přes železné hřeby, tímto se odstranily poslední nežádoucí zbytky stonků, zároveň se vlákno narovnalo. Délka vlákna byla 30 až 80 cm. Hrubá surovina, nazývaná též koudel, se používala na tkaní hrubých pytlů, jemnější dlouhá vlákna se zpracovávala předením pro výrobu plátna.

Předení lnu byla zimní práce žen a děvčat. Ty rády zašly s kolovrátkem k sousedům, kde při vyprávění vesnických novinek jim šla práce lehčeji od ruky. Vedle kolovrátku stála přeslice, svislá tyč, kolem které bylo ovinuto vlákno tak , že při předení se dalo vlákno lehce rukou povytahovat. Vřeteno u kolovrátku, bylo uloženo napříč přes podnožku a při otáčení vrčelo. Vytahovaná vlákna s přeslice se následně stáčela v jedno pevné vlákno na přízi. Mezi palcem a ukazovákem nechala přadlena vlákno plynout k navíjecí cívce. Z cívky byla příze z velkou trpělivostí navíjena na vrátek z kterého se odebírala přadena. Tisíce otáček, by se napočítalo na jedno přadeno. Do přadena zpracovaná příze, byla základní surovinou pro tkaní.

Na tkalcovském stavu bylo zhotovováno plátno hrubé (wirchene) a jemné (flachsene). Utkané plátno se vyvařilo v kotli do kterého se jako přísada dával popel ze dřeva, pak se plátno vymáchalo. Dále následovalo bělení na trávníku, kdy se plátno několikrát za den kropilo vodou. Slunce a voda dodalo plátnu pěknou bílou barvu. Přidáním barevné vlny (ponejvíce červené nebo modré) vzniklo, ještě dnes známé červeně nebo modře kostkované ložní povlečení.

Staré postupy pěstování lnu a jeho úprava je zde popsána podrobněji, neboť tkaní či spřádání lnu přichází po mnoha letech opět do módy. Zde popsaný pracovní postup není již více jak sto let používán. Po dobu druhé světové války museli zdejší rolníci len pěstovat, aby tak přispěli k zlepšení zásobování surovinami. V poslední době se zdá, že zájem o tuto rostlinu a její možnosti užití opět vzrůstá.

Posledních padesát let

Od počátku 20. století byla zemědělská činnost stále více racionalizována. Malé plochy pozemků, místy velmi příkré stráně a chudoba zdejších rolníků tento rozvoj v horských oblastech zpomalovaly. Ve vsi nebyl do odsunu žádný traktor. První sekačku koupil, kolem roku 1930, stavitel a zemědělec A. Kaltofen. První vůz opatřený pneumatikami zhotovil kolem roku 1934 strojník F. Mooz pro rolníka a obchodníka ze dřevem M. Eckerta. Ve stejnou dobu si nechal postavit J. Wagner, vůz na seno, opatřený rovněž pneumatikami od M. Waltra. Ten usnadňoval práci na příkrých a podmáčených stráních. V obci nebylo ani žádné hospodářské skladiště. Umělá hnojiva byla drahá a prostředky na hubení plevele zde ještě nikdo neznal. Aby bylo možno využít slevy s ceny při větších nákupech, byl zde i v sousedních vsích založen "Spolek malorolníků a baráčníků".

Zvěrolékař sídlil pouze v Olbernhau a Neuhausenu, ve zdejší české hraniční obci nikoliv. Základní pojmy a postupy veterinárního lékařství však znal téměř každý zemědělec. Na venkově lidé mnohé znali od svých předků a dokázali toho využívat jak v lidovém, tak živočišném léčitelství. Často byli voláni i k naléhavým případům. Nucená porážka krávy nebo dokonce dobytčí nákaza mohla přivodit malozemědělci velké hospodářské těžkosti. Aby byly zmírněny zlé následky, byl kolem roku 1880 založen místní spolek pro pojištění hovězího dobytka. Výše spolkového příspěvku byla stanovena podle počtu pojištěných kusů dobytka. Členská listina z 11.2.1945 uvádí, že desetiletá kráva je oceněna 550 RM a pololetní pojistné bylo pevně stanoveno na 5,50 RM. Pokud částka na pokrytí škody nestačila, byl členům spolku navýšen zvláštní příspěvek.

Neúroda a hladomor

Ve starých zprávách se velmi často hovoří o hladu a bídě v Krušnohoří.

Rok 1616 přinesl do Čech, a obzvláště do hor, špatnou úrodu provázenou v roce 1617 velkou drahotou. To se projevilo podloudným obchodem s obilím. Na mnoha místech nebyl od konce zimy až do nové sklizně ani chleba. Kvůli vytrvalému suchu nebylo ani dost krmiva pro dobytek. Lidem nezbývalo než porážet svá domácí zvířata. Válečná vojska neustále táhla přes hory. Vojáci často zabavili nebo vyplenili i poslední korec obilí. Během válečné zimy 1632/33 vojáci vraždili a kradli všude kam vtrhli, lidem sebrali i poslední kousek chleba, poslední pytel obilí a zabili poslední prase. V širokém okolí zavládl hladomor. Vyhublé obyvatelstvo nemohlo odolat nastupující morové nákaze. Od dubna 1633 zde měl anděl smrti opět bohaté žně.

Ze zprávy o sto let později se dovídáme: "Roku 1746 byla těžká doba, žádný výdělek a drahé časy. Korec (93,5 litru) zrní stál na začátku roku 3 kopy (kr.) a později až šest kop. Tak to bylo až do další sklizně. Potom šla cena dolů až na čtyři kopy. Navíc byla v tomto roce suchá zima, sněhu málo, mráz snesitelný, duben pak velmi vlhký, ale další měsíce po celý rok suché. Byl tak velký nedostatek vody, že lidé si svou skromnou úrodu nemohli ani semlít. Rolníci z venkova vozili obilí ke třem, čtyřem i pěti mlynářům a dávat jim museli dvojitou měřici (poplatek za semletí). V Ohři, Labi a jiných velkých tocích bylo tak málo vody, že ani nejstarší lidé to nepamatovali".

Vodní mlýn

Obzvláště zlý hladomor byl v letech 1771 a 1773, a jako vždy v bídných časech byla následkem velká drahota. Chleba se pekl z rozřezaného sena a stromové kůry a lidé museli jíst i kořínky. Mnoho lidí trpělo hladem. Pod trestem smrti, bylo zakázáno vyvážet z Čech obilí. A právě v této hladové době byla stavěna novoveská fara. Dnes už ani nedokážeme posoudit, jak velkou oběť museli tehdejší lidé pro svůj chrám Páně a k němu patřící faru přinést.

Ve starých letopisech se dočteme o deštivých nebo naopak suchých letech, o vymrznutí setby, příliš brzy napadnutém sněhu či pozdních oblevách. Také o tom, kdy na podzim na polích zamrzly brambory a řepa. Jindy zas o tom, kdy v létě kvůli dlouhým dešťům shnilo seno na loukách. Mlýny bývaly před zavedením parního stroje a elektrického proudu, poháněny vodní silou. Stávalo se pak, že celé měsíce nezapršelo, vyschly potoky přivádějící vodu k náhonům a nečinné mlýnské kameny ztichly.

Rolníci, kteří měli robotní povinnost, museli ještě část své nepatrné sklizně odvádět, a to buď majiteli pozemků, nebo klášteru či faráři, nebo povinně odprodat. A to nejen obilí, ale také jiné produkty jako maso, husy, slepice, kachny, vejce, len a jiné. Nebylo pak co dát na stůl a matky neměli čím nasytit hladové krky. A když se spotřebovala mouka a šrot, bylo velkým pokušením použít k semletí osivo. Často bývalo před malým rolníkem těžké rozhodnutí. Děti plakaly z hladu a chtěly chléb. A tak nejednou bylo ze zrní určeného k výsevu odebráno v naději, že příští rok přinese dobrou úrodu. Když pak v takové špatné době nestačilo ani seno na krmení přes zimu, musely být krávy, jedna po druhé poraženy. Někdy byla taková nouze, že krmivo vystačilo sotva pro tažná zvířata.

V roce 1853 trpělo celé Krušnohoří velkým nedostatkem vody a příštího roku se objevily na loukách velké travní housenky, které louky zcela zničily. Ke konci června však přiletěly houfy mořských vlaštovek, které zakrátko housenky zlikvidovaly.

Roky 1834 až 1836 přinesly velmi suchá léta, jaká se v Krušných horách vyskytují velmi zřídka, letní noci r. 1836 byly velmi chladné zatím co dny bývaly horké. Zima 1836/37 se vyznačovala neobyčejným množstvím sněhu a velkými bouřemi. Dne 6.7.1835 se přehnalo přes N. Ves strašlivé krupobití, které zničilo celou úrodu. Roku 1842 bylo suché počasí, které mělo za následek menší výnosy a tím velkou drahotu. O deset let později opět zavládla velká bída a hlad. Z dobročinné sbírky získala Nová Ves ke zmírnění nouze 6 korců pšenice, 40 korců žita, 30 korců ječmene, 4 korce hrachu, 10 korců brambor, 4 korce ovsa, 1 korec čočky a velké množství brambor na sadbu (1 korec = 93,5l). Také zima 1853/54 nebyla moc příznivá. Korec žita se tehdy prodával za 15 zlatých, pšenice za 16 zl., ječmen za 9 zl., oves za 7 zl. a brambory za 4 zl. Denní mzda v oné době činila 36 krejcarů a celodenní strava.

Ke zmírnění bídy zřídil tehdejší c.k. okresní hejtman Johann Tschary sbírku, která nesla název "Alžbětin-pomocný fond", výnos sbírky byl uložen u Pražské spořitelny, aby byl zúročen. Z těchto úroků byly poskytovány malým rolníkům bezúročné zálohy na nákup náčiní, osiva a podobně. Kromě této pomoci dostali obyvatelé také chléb (ten byl pečený z ječmene), hrách a brambory, které si rozdělili. Na jaře roku 1854 byly rozděleny brambory na sadbu, bohužel 28. června v 10 hodin večer přišlo hrozné krupobití, které celou úrodu zničilo, tím nedostatek a bída ještě vzrostla. Po tomto následovala mimořádně studená zima 1854/55. Okresní hejtman zaslal ubohým obyvatelům jako pomoc 200 zlatých a právě tolik i kníže Ferdinand z Lobkovic.

Neznámý dobrodinec věnoval biskupské konsistoři obligace (dluhopisy) v hodnotě přes 500 zlatých s 4 1/2 % zúročením, pro Ústav pro chudé, Litoměřické diecéze. Dvě obligace (č.137) byly dne 22.4.1855 pro tento účel doručeny duchovním v Malém Háji a v Nové Vsi, "aby tyto obligace vytvořily zvláštní fond a z nich navýšený úrok, každoročně od 15.12.1854, se zřetelem na posudek duchovního a za pomoci starosty obce mezi ubohé a trpící rozdělen má býti". O velké bídě a nouzi v roce 1854 vyprávěly ještě naše babičky. Tehdy strašně trpěli lidé i dobytek. Když bylo spotřebováno veškeré krmivo, byl dobytek krmen slámou z doškových střech. Poslední kráva jež přežila zimu, byla počátkem jara tak slabá, že už nemohla ani stát. A tak jí naložili na dřevěné sáně a vytáhli z chléva na první jarní pastvu. Kam až mohla dosáhnout, škubala si stébla trávy. Tak byla stále dál popotahována, až se pomalu opět zotavila.

V roce 1860 byly ceny hlavních životních potřeb následující: obilí - 1měřice(61,5 litru) 3zl. 24kr., brambory - 1měřice 1zl. 16kr., mléko - 1máz 8kr., máslo - 1libra 50kr., sýr - 1libra 10kr., hovězí maso - 1libra 12kr., seno, jetel, otava - 1cent 1zl. 48kr., palivové dřevo-tvrdé - 1sáh 8zl., měkké - 6zl. 10kr., plat za odvoz 1sáhu a míle - 1zl. 93kr., uhlí - 1cent 26kr., dřevěné uhlí - 1kubická stopa 10kr., cihly - 1000ks. 19zl., prkna - 1kopa 12zl. 41kr., šindele - 1kopa 1zl. 80kr.

Mzda: služebnictvo (čeleď), kromě ubytování a stravy ročně pro čeledína v penězích 55zlatých pro děvečku 40 zlatých.

Ve zprávě z roku 1863 farář o úrodě uvádí: "pro velké sucho téměř nulová, ani nejstarší lidé nepamatují tak málo sena a otav.

Jaro roku 1867 bylo obzvláště studené, sníh padal ještě od 23. do 25. května. Korec obilí se prodával od devíti do deseti zlatých, a i práce dřevosoustružníků se úplně zastavila. Všude panovala hořká bída.

V období I. světové války uskutečnily nepřátelské mocnosti hospodářskou blokádu Německa a Rak.-Uherska. V roce 1915 byla proto mouka a chleba na příděl. Každá osoba obdržela 1kg chleba, 470g žitné a 500g pšeničné mouky na týden.

Léto 1915 bylo velmi suché. Nebyly téměř žádné brambory a i obilí se sklidilo mnohem méně. A tak se stalo, že na jaře 1916 byla na mnohých místech velká bída. Předejít této situaci měla na podzim 1915 evidence zásob brambor a na jaře 1916 povinná dodávka za stanovenou cenu 9 korun za cent. Denní příděl pro jednu osobu činil 500g. Na volném trhu se prodával cent brambor za 16 až 24 korun. Na příděl byla rovněž řepa a tuřín. Těžce pracující dostávali půl chleba týdně navíc, avšak se zhoršující se situací v zásobování, byl tento příděl na jaře 1917 zrušen. V této době kvetl černý a směnný obchod. Farář podává zprávu o tom, jak lidé chodili široko daleko, aby si pro sebe opatřili pšenici, žito či ječmen. Jako směnný prostředek sloužily horalům hlavně borůvky, maliny a také houby.

Když si pak Uhersko v roce 1917 ponechalo celou svou sklizeň jen pro sebe a když ani čeští rolníci skoro nic nedodali, situace v zásobování se ještě více zhoršila. Příděl 1,26kg chleba a 500g mouky týdně nebylo možno již dál udržet. Na místo kuchyňské mouky se používala kukuřičná a kukuřičná krupice. Od dubna 1918 byl příděl již jen 1/2 chleba týdně. Z Německa přicházela jen krmná řepa a sušená zelenina. Až do konce války zůstala situace v zásobování napjatá.

Monarchie byla rozbita, avšak nové obchodní aktivity se ještě nemohly rozvinout. Chleba se dal koupit volně, pokud si pekař opatřil na černém trhu mouku. Cena chleba byla pět korun, ale na jaře 1920 se prodával už za sedm korun. Pšeničná mouka se prodávala od jedenácti do dvanácti korun za kilogram. Zároveň se každý měsíc zvyšovaly mzdy, což vedlo k rychlé cenové inflaci.

Dělník, který pracoval před rokem 1918 na stavbě dráhy vedoucí údolím Svidnice, měl hodinovou mzdu čtyři marky, to odpovídalo o něco víc než jedné rakouské koruně.

Po roce 1923 se začala hospodářská produkce měnit, změnily se hospodářské postupy, byly zavedeny vědecké metody pěstování, výzkum osiva a výrazně vzrostlo využití strojů. Zlepšilo se skladování a přepravní kapacity.

Zde na horách proběhl tento rozvoj pomaleji. Kolem roku 1880 se začala zakládat rolnická družstva, jejich smyslem bylo společně čelit různým neštěstím a pohromám, které postihly jednotlivce, například při úrazu, požáru, epidemiím, živelným pohromám a podobně. Dříve pro jednotlivce, tak obávané strašidlo hladomoru, bylo společným osudem zažehnáno. Přesto býval hlad a bída v mnohých rodinách stálým hostem, to když živitel rodiny byl bez práce, matka nemocná nebo když bylo nutno nasytit příliš mnoho dětí.

Na podzim roku 1929 propukla světová hospodářská krize a mnoho lidí tehdy přišlo o práci. Podpora byla "k žití příliš málo a k umírání příliš mnoho". V mnoha rodinách zavládla opět hořká bída.

V letech II. světové války fungoval pro potraviny a zboží denní potřeby, řízený přídělový systém. Příděl se prováděl prostřednictvím potravinových lístků a odběrových poukazů na výrobky denní potřeby. Průmysl, řemeslníci a zemědělci museli včas a podle plánu vyprodukovat své zboží a za přesně určené ceny je odvádět do státních sběrných středisek. Totéž platilo pro finální maloobchodní ceny. Provinění proti předpisům bylo tvrdě trestáno. Tak se stávalo, že v mnohých rodinách, především v prvních letech války, se snědlo více masa, salámu, másla a sýra než v dobách míru. Stav zásobování potravinami se od roku 1943 pomalu a později rychle zhoršoval.

Telefonní spojení

První plány na vybudování veřejné telefonní sítě pro horské obce pocházejí již z r. 1911. Nová Ves se tehdy měla podílet na stavebních nákladech částkou 1 300 korun. Projekt i podíl na nákladech byl odmítnut s odůvodněním "... že, neexistuje žádná potřeba".

Krátce po válce byl tento projekt předložen znovu. Předpokladem pro napojení byla povinnost obce, podílet se 50% na nákladech. Obec jakýkoliv finanční příspěvek opět odmítla. Ministerstvo pošt v dopise z 25.6. 1922 odpovědělo, že na základě tohoto odmítnutí se telefonní vedení stavět nebude. Toto nevyhovovalo zase obecní radě.

Celkové náklady na 21,018 km dlouhý úsek z Horního Litvínova měly dosáhnout pro následující dílčí úseky tyto částky:

	Celkem	Podíl obce
Litvínov - Nová Ves	66 000 Kč.	33 000 Kč.
Nová Ves - Hora sv. Kateřiny	18 000 Kč	9 000 Kč
Hora sv. Kateřiny - Brandov	21 000 Kč	10 500 Kč.

Dodatečně bylo nutno ještě uhradit lokálnímu telefonnímu úřadu za zřízení veřejné hovorny 2 500 korun.

Na návrh řídícího učitele R. Seiferta bylo vyvoláno jednání se sousedními obcemi H. Sv. Kateřiny a Brandov. Po delším smlouvání došlo k dohodě na následujícím rozdělení podílu na nákladech. Nová Ves 10 000 korun, H. Sv. Kateřiny 15 000 korun a Brandov 30 000 korun. V debatě obecní rady měli námitky proti plánu především představitelé rolníků, argumentovali tím, že sloupy vedení budou na polích překážet při hospodaření. Řídící Seifert připomenul členům rady úraz, ke kterému došlo před rokem a po němž zemřelo dítě jenom proto, že nemohl být včas přivolán doktor. K této události připojil ještě následující památná slova: "Pánové, kdyby zítra Vaše dítě postihlo neštěstí a se zlomenými kostmi zůstalo ležet na poli, jak rychle sem dostanete doktora? To musí někdo běžet do H. Sv. Kateřiny nebo Vy musíte rychle zapřahat a vzít sebou ještě jednoho rychlého koně pro doktora. Než tento dojede, mohou uběhnout hodiny a poraněný může i zemřít. Kdybychom mohli zavolat telefonem, dal by se možná tento život zachránit. Vaše rozhodnutí se může stát záchranou, jeho odmítnutím se stanete vrahy svých dětí". Ledy byly prolomeny. Usnesení pro připojení obce na veřejnou telefonní síť bylo jednohlasně přijato.

Instalace vedení byla provedena v letech 1924 až 1925. 29.2. 1930 požádala obecní rada o prodloužení vedení přes obec až k říšské hranici. První privátní telefonní spojení měla továrna na dřevěné zboží H. Seiferta. Brzy následovali všichni větší dřevovýrobci a nakonec také řemeslníci a obchodníci.

Obec Malý Háj-Rudolice se tehdy odepřela podílet na nákladech a nebyla tudíž připojena.

Zavedení elektrického proudu.

Tak jako dnes se vedou diskuse o využívání a rozšiřování elektřiny, tak tomu bylo i na přelomu 20. století. Mnohé argumenty jsou podobné, ale mají různé příčiny. Vždyť už dříve, především starší lidé varovali před tímto "čarodějským dílem"; dnes jsou to naopak mladí lidé, kteří takto označují produkci elektřiny z atomových elektráren. Před sto lety bylo argumentováno tím, že novým druhem energie (elektřiny) "začne světlo", dnes vytýkají zastánci atomové energie svým odpůrcům totéž, že odmítnutím "světlo skončí". Nechceme se zde vměšovat do názorového sporu kolem nejlepšího způsobu výroby elektrického proudu, je ale nesporné, že objevem elektřiny, byla otevřena nová kapitola dějin lidstva.

Po celá staletí sloužila jako zdroj světla v domácnostech lojová svíce, svíčka, louč či petrolejová lampa. Wilhelmína Seifertová, narozená v roce 1896, vyprávěla o tom jak její matka, ještě jako dítě (kolem roku 1850), musela svému otci, který byl dřevosoustružníkem, svítit při práci loučí (borové dřevo nasycené pryskyřicí). Aby si lidé přilepšili malým vedlejším příjmem, byly v mnohých rodinách vyráběny a prodávány louče z bukového dřeva.

Objevem petrolejové lampy bylo dosaženo značného pokroku. Lampa měla lepší svítivost, hořela déle a byla mnohem bezpečnější než otevřené světlo. Tuto lampu vynalezl přírodovědec Benjamin Silliman v roce 1855. V domácnostech horníků hořely také karbidové lampy. Takové používali horníci při své práci v šachtě.

Až do konce 19. století byla ve zdejším kraji k dispozici pro řemeslnou výrobu toliko vodní kola a turbíny využívající vodní sílu. Na prahu století dvacátého vstoupila do Krušnohoří také energie parní, která našla uplatnění hlavně v továrnách vyrábějících dřevěné zboží. Jen o něco později byly budovány první, uhlím vytápěné elektrárny.

Už v roce 1900 se zabýval zdejší obecní úřad otázkou zavedení el. proudu do obce, tehdy rozhodl"žádné elektrické světlo nezavádět".

Bývalá elektrárna v H. Jiřetíně

Když byl H. Jiřetín napojen na železniční trať vedoucí z Chomutova do Podmokel (Bodenbach), mohla být v blízkosti místní železniční stanice postavena elektrárna využívající hnědého uhlí z mosteckého revíru. Dostavěna byla v roce 1908 a již o rok později bylo zahájeno jednání o případném napojení horských obcí N. Vsi v Horách, H. Sv. Kateřiny a Brandova. Novoveský starosta dostal nabídky od několika elektráren. Do užšího výběru se dostaly elektrárny v H. Litvínově a H. Jiřetíně. Při jednání o smlouvě byl H. Jiřetín vstřícnější. Jedním z hlavních bodů smlouvy, bylo ujištění obecního zastupitelstva z H. Jiřetína, že nebudou v budoucnosti podniknuty žádná kroky k připojení osady Mariánské. údolí, patřící pod správu N. Vsi, k H. Jiřetínu.

Po předběžné poradě v obecním zastupitelstvu svolal starosta Walter v roce 1911 k tomuto tématu veřejné shromáždění, které se sešlo v hostinci "Heimat" v Mikulovicích. Úředník elektrárny podal podrobnou zprávu o připravovaném záměru a informoval také o plánované trase vedení. Toto vystoupení nebylo přijato pouze kladně, bylo také hodně pochybování a skepse, nakonec přece jen převládla podpora projektu. Většina vlastníků domů a řemeslníků se záměrem souhlasila. Podobný průběh měla shromáždění v H. Sv. Kateřiny a Brandově. Malý Háj napojení odmítl.

Elektrické vedení mezi jednotlivými osadami bylo postaveno v letech 1911/12. Dne 1.července 1912 byly práce v podstatě ukončeny a obce N. Ves a Mikulovice připojeny na elektrickou síť.

V tehdejší době nebyla povinnost nechat dům připojit k elektrické síti, a tak agitátoři připojení neměli žádnou snadnou úlohu, leckde naráželi na odmítnutí. Ti co váhali s připojením byli později ve svých výhradách utvrzováni, to když elektrický zkrat způsobil požár a celá stavení lehla popelem. Někteří majitelé nechali své domy připojit až mnohem později, například dům čp. 150 v r. 1938 a čp. 47 v roce 1939.

Ve většině domů bývala dříve pouze obytná kuchyň osvětlená jednou žárovkou a proud mohl být odebírán často jen z jedné zásuvky. Mnozí výrobci hraček a soustružníci, ale také větší rolníci, si nechávali do svých dílen a stodol zavádět motorový proud. Většina nožních soustruhů zakrátko dosloužila. Jejich vřetena byla, tak jako kotoučové pily, vrtačky, hoblice, brusky a jiné poháněny pomocí převodů jedním elektromotorem. Nyní bylo možno pracovat více účelně a s menší námahou. Smlouva na dodávku el. proudu byla uzavírána na dobu 25 let.

Elektrifikace v Hoře Sv. Kateřiny

Zásobování vodou - vodovod.

"Voda je život", tato moudrost platila od ne paměti."

Když počátkem 16. století vznikala osada "Rottendorf", mohl jako zdroj vody pro dolní část osady sloužit potok "Dorfbach" protékající vsí, ostatní usedlosti si musely hloubit vlastní studny. Jak se časem obec, díky novým osadníkům rozšiřovala, nebylo již možno aby si každý vyhloubil svou vlastní studnu, jednak proto, že na svém pozemku žádný vhodný pramen neměl a nebo, že již poblíž byla studna sousedů. "Vodní právo" patří k nejstarším zákonům. Práva na řeky, potoky či prameny byla přesně stanovena, stejně tak jako využívání vody z těchto zdrojů.

Studny v obci byly napájeny zejména z povrchových zdrojů a proto byly závislé na vydatnosti atmosférických srážek. Při déle trvajícím období sucha, některé studny dočasně i vyschly. A tak bylo nutno stále znovu a znovu kopat a hledat vzácnou tekutinu v místech, které určil proutkař. Celé týdny trvalo než se konečně v deseti nebo dvacetimetrové hloubce dosáhlo vodonosné podzemní vrstvy. Mnohdy bylo veškeré úsilí marné. Dnes si už ani nedokážeme představit co námahy a dřiny bylo nutno vynaložit k získání této vzácné tekutiny, jakou je obyčejná voda.

Kolem roku 1820 hodlal obchodní rada Ernst Mauthner postavit v Mariánském údolí přádelnu bavlny. Za tímto účelem získal právo na odebírání vody z lobkovických lesů, a to z lesních parcel č. 1340, 1341a 1351 nacházejících se na mikulovické pláni, jakož i z rybníků na parcelách č. 1353 a 1357, toto právo si nechal zaregistrovat.

Jedno, pro tehdejší poměry zvláště pokrokové zařízení, je třeba připomenout. Majitel panství, kníže Lobkovic, nechal totiž pro své lesní dělníky, k jejich domům v Mikulovicích - Ratschi,, položit vodovodní potrubí, a to v době, kdy mnohá německá města takové hygienické zásobování vodou ještě neznala.

Pramen se nacházel za "Vogelherd", na lesní parcele č. 467/3, jež byla majetkem Lobkoviců na panství Nové Sedlo - Jezeří. Voda z pramene byla vedena dřevěným potrubím až ke kraji lesa, kde byla zachycována do sběrné nádrže (rezervoáru). Odtud vedlo potrubí k domům dělníků příčně přes mikulovické pastviny k pozemku E. Thiela čp.119, kde se trasa rozdělovala k domům E. Thiela, F. Gutsmanna, A. Seiferta, E. Ullricha a k hájovně lobkovické lesní správy na Ratschi. Druhý rozdělovač vody se nacházel za mikulovickými pastvinami nad Eckertovým polem. Na tuto větev byl napojen dům E. Mosera, E. Köhlera, E. Ullricha, E. Thiela, W. Seiferta a O. Tropschuga.

Vodní právo bylo zdůvodněno a popsáno ne jako věcné břemeno (stálé břemeno věcné), ale jako kdykoliv odvolatelné.

Za odběr vody musel každý, kdo byl samostatně napojen, zaplatit ročně nájemné dva zlaté. Dřevěné potrubí si musel každý uživatel na vlastní náklady, od vodojemu, přes pole až k domu, položit a udržovat sám. Vodu z vlastních pozemků u "Vogelherd" si bral pro svou zemědělskou a hospodskou činnost také Jos. Thiel (hostinec "Heimat). Přívod vody pro něj, zůstával věcným břemenem pro usedlosti A. Ullricha a Maxe Köhlera.

Dne 6. 9. 1908 odsouhlasila obecní rada na svém zasedání, většinou hlasů, záměr starosty obce Ant. Eckerta, na vybudování centrálního zásobování vodou. Voda měla být odebírána z pramene "Frischen Brunnen", jež ústí do "Flössteich" (Dřevařský rybník). Po delší debatě bylo starostovi uloženo požádat knížete Zdenka Lobkovice o povolení využití vody z tohoto pramene. Poté co kníže dal ke stavbě souhlas, byl dne 16. května 1909 pověřen ing. Niklas z Teplic vypracováním technického odborného posudku a předběžného rozpočtu. Obojí bylo předloženo obecní radě 28. srpna 1910, odhad nákladů činil 88 370 korun. Celá záležitost se stále protahovala, až nakonec při svolaném shromáždění obyvatel obce, bylo pro napojení na vodovod pouze sedmnáct majitelů usedlostí. Celý projekt byl proto usnesením ze dne 28.11.1911, především kvůli nehospodárnosti, ukončen. S tímto, ale nesouhlasil okresní hejtman z Mostu a obecní rada musela, ač z nechutí, převzít záležitost zpět. Mezi tím I.světová válka smetla plán ze stolu.

Projektem se začalo obecní zastupitelstvo zabývat až po roce 1923. Z podnětu zastupitelů Ed. Kaltofena a Bruno Waltera bylo 18. 7. 1925 rozhodnuto požádat o subvenci také lobkovickou lesní správu a sjednat cenu za jakou bude voda dodávána. Knížecí správa byla v roce 1926 ochotna, za jednorázovou sumu 71 000 korun potřebnou vodu z pramenů u "Frischen Brunnen" poskytnout. Obec považovala částku za příliš vysokou, o rok později, ale musela v nájemní smlouvě souhlasit s 80 000 korunami. Přepracováním původních plánů byl pověřen ing. Rumpel z Teplic. V následujících letech se záležitost vodovodu opět dále vlekla.

Již před rokem 1914 se hovořilo také o projektu vodovodu pro Horní Jiřetín, i zde měl sloužit jako zdroj vody "Frischen Brunnen". Vypuknutí I. světové války tento záměr rovněž zhatilo. Hornojiřetínské údolí získávalo později vodu z horských strání nad "Grundschänkem" a z okolí "Reimacher" odkud byla voda ze sběrné nádrže vedena do obce.

Pramen "Frischchen Brunnen"

Po anšlusu v r. 1938 byl zvažován také plán na napojení se k německé Nové Vsi (Deutschneudorf). Jednání o tomto plánu skončila neúspěšně. Deutschneudorf nechala v roce 1941 vypracovat projekt jiný. Podle tohoto projektu by byla voda jímána ze tří pramenů poblíž "Rainflussels" a podél "Strutenbachu" vedena do Deutschneudorfu. Ani tento záměr se kvůli II. světové válce neuskutečnil.

Na základě starého novoveského projektu byl v roce 1962 vypracován projekt nový. Zdrojem vody se stal "Frischen Brunnen". Od roku 1965 jsou Mikulovice a Nová Ves napojeny na centrální vodovod z kterého odebírají kvalitní pitnou vodu.

Franz Loos starší, který v N. Vsi po válce ještě žil, píše:...že, vodovodní potrubí vede od Frischen Brunnen přes Kreuztor k Vogelherd a zde ústí do vodojemu postaveném na kraji lesa. Odtud pak vede hlavní rozvod do obce.

Místní kanalizace.

Když se po I. světové válce připravoval projekt veřejného vodovodu, upozorňoval okresní úřad též na nutnost kanalizace. Po dlouhých kontroversních debatách rozhodla obecní rada o zadání a vypracování projektu, tímto byl pověřen ing. B. Starrach z Mostu. Počátkem roku 1932 byl projekt stavby vyhotoven, odhad nákladů dosáhl 500 000 Kč. Úhrada nákladů měla být placena z půjček, zvýšením obecní daně a poplatků za užívání kanalizace. I přes tyto vysoké finanční nároky práce na detailech plánu pokračovali dál. První úsek kanalizace měl vést od Panského rybníka (Herrnteich) k farnímu úřadu a druhý úsek od cesty na Strážný vrch (Wachhübelweg) ke škole.

Po dalších jednáních oznámil starosta na zasedání dne 18. 7. 1936, že subvence byly schváleny a projekt může být realizován. Obecní rada však toto, vzhledem k špatné finanční situaci, pokládala za neúčelné a obávala se nadměrného zadlužení.

Po anšlusu byl tento projekt, spolu s vodovodem, považován za neodkladnou záležitost. Vypuknutím války však skončily i tyto plány v šuplíku.

Realizace, se záměr vybudovat místní kanalizaci dočkal po více jak padesáti letech, hlavní trasa kanalizačního potrubí byla v N. Vsi dokončena v letech 1991/92. Na místě kde dříve stávala továrna na dřevěné výrobky H. Seiferta čp. 80 stojí dnes, v bezprostřední blízkosti hranice, malá čistička odpadních vod, z které odtéká vyčištěná voda do potoka Svidnice.

V obecní části Mikulovice bylo započato s kladením kanalizace v roce 1992. Čistička byla postavena na louce přímo pod Starým kopcem (Alter Berg). Dostavěna byla v r. 1994 a jako odtok je využíván potok "Ruttenbach".

Správa obce Nová Ves v Horách.

Do roku 1850 byla správa obce pod dohledem rychtáře a obecní rady. Toto "vedení" bylo v podstatě prodlouženou rukou vrchnosti, je jíž příkazy vykonávalo.

Prvním, nám jménem známým rychtářem v Rottendorfu (N. Vsi), byl v roce 1564 Ernst Braun von Wischnitz. V kostelní kronice je jako rychtář v roce 1774 zapsán Johann Anton Säufert. V roce 1777 tuto funkci vykonával Fr. V. Grumptmann a radní Fr. Rosenkranz; v Mikulovicích byl v tom samém roce rychtářem Jakub Thiel a jako rada jmenován Fr. Kaltofen.

Dvorní dekret z 18. září 1784 nařizoval rozdělení katastrů obcí, které byly do této doby pod panskými rychtáři, na menší osady, které se pak mohly sdružovat s obcemi kde byly rychtáři voleni. Revoluční rok 1848 přinesl velké změny také v Rakousku-Uhersku. Zákon o obcích ze 17. března 1849 ("svobodná obec je základem státu") umožňoval od 23. srpna 1850 poprvé přímou volbu starosty obce a obecního zastupitelstva, ne však všeobecné hlasovací právo. Toto právo bylo vázáno na příjmy (samotné hlasovací právo znalo ještě "daň pěti zlatých" - Fünfguldenzensus), to znamenalo, že volit mohl jenom ten, kdo zaplatil minimální roční daň pěti zlatých. Teprve v roce 1906 se vídeňská Říšská rada usnesla na zavedení všeobecného hlasovacího práva pro všechny občany, 26. ledna 1907 byl zákon předložen císaři ke schválení.

Císařským listem z 20. října 1860 bylo historické právo všech zemí koruny i samotné právo státních příslušníků před zákonem uznáváno zavedením konstituční formy vlády.

Obce tímto získaly autonomní správu svých záležitostí pod vedením starosty a rady kterou si občané sami zvolili.

Starostové obce.

Tento úřad v N. Vsi vykonávali:

Období	Jméno	Číslo popisné
cca 1850 - cca1861	Ignaz Seiferet	79
cca 1861 - cca 1868	Fr. Walter	neznámé
cca 1868 - cca 1872	Ant. Walter	56
cca 1872 - cca 1884	H. Grumptmann	55
cca 1884 - cca 1892	Ant. Walter	56
cca 1892 - cca 1919	Fr. Walter	44
cca 1919 - cca 1921	Jos. Eckert	136
cca 1921 - cca 1923	Max Walter	89
cca 1923- 10. 1931	Jos. Walter	74
4.11.1931 - 30.7.1938	Alb. Kaltofen	122
1.8.1938 - 8.5.1945	Max Seifert	34

Obecní rada v N. Vsi.

Z protokolárních knih Obecní rady se dozvídáme nejen složení těchto rad, ale i jiné zajímavé informace.

V roce 1900 zasedali v Obecní radě: Ant. Eckert, Ant. Mooz, Ant. Thiel a zástupce správce panství Jezeří, hajný Fr. Stradal. Členy obecního výboru byli: Ed. Kaltofen, Fr. Neubauer, Ferd. Neubauer, Fr. Schmotz, Ferd. Seifert, Ignaz Seifert, Jos. Seifert, Max Walter.

První obecní volby po vzniku ČSR se konaly 15. dubna 1919. Poprvé měly hlasovací právo také ženy. Do voleb v naší obci šly čtyři strany. Z 937 oprávněných voličů, odevzdalo své hlasy 870, z těchto bylo 11 hlasů neplatných. Německá sociálně-demokratická strana (DSAP) získala v těchto volbách 471 hlasů a 13 mandátů, Německá jednotná strana 195 hlasů a 6 mandátů, Svaz rolníků (Německá občanská strana) 84 hlasů a 2 mandáty a Německá křesťansko-sociální lidová strana 108 hlasů a 3 mandáty. Sociální demokraté, jako nejsilnější strana v obecní radě navrhovali na místo starosty Jos. Eckerta, ten byl také většinou hlasů obecního zastupitelstva zvolen.

Po nových volbách v roce 1921 zasedl v Obecní radě: Fr. Thiel - I.místostarosta a Max Thiel - II.místostarosta. Dalšími členy v Obecní radě byli: Jos. Eckert, Jos. Fuchs, Jos. Hujer a Lud. Ullrich.

V této neklidné poválečné době se znovu začala projevovat dlouho existující rivalita mezi N. Vsí a Mikulovicemi. Mikulovice se chtěly stát samostatnou obcí a oddělit se od N. Vsi. Touto záležitostí se dokonce zabývala Zemská správa v Praze. Po projednání na Zemském úřadu a s odvoláním na obecní uspořádání, obecní zastupitelé žádost na svém zasedání 13. května 1922 zamítli (14 hlasů bylo proti odtržení, 5 hlasů pro a čtyři zastupitelé se hlasování zdrželi).

Do voleb obecní rady, které se konaly 23. května 1923, nabídly své kandidáty jen dvě politické strany, Německá sociálně-demokratická strana a Německá křesťanská-sociální lidová strana. Starostou byl zvolen Jos. Walter.

Při obecních volbách v roce 1929 byl starostou zvolen opět Jos. Walter, I.místostarostou L. Ullrich a II.místostarostou A. Kaltofen.

Při revizi účtů obecního rozpočtu pro rok 1929 byly zjištěny nesrovnalosti, které nakonec vedly až k rozpuštění rady a k novým volbám, které proběhly 27. září 1931. Pod dohledem zástupce okresního úřadu z Mostu se 25. října konala volba starosty a jeho dvou zástupců. Většinou hlasů byl starostou zvolen Albin Kaltofen, I.místostarostou L. Ullrich a II.místostarostou Alois Kaltofen.

Obecní volby plánované na rok 1937 byly českou vládou stále odkládány, nakonec se konaly až 12. června 1938. Byly to volby ještě demokratické, svobodné a tajné.

Konfrontace mezi Čechy a Němci rozdělila obě národnostní skupiny již tak silně, že volební seznamy předložila voličům jen Sudetoněmecká strana a sociální demokraté. Všechna ostatní seskupení by beztoho neměla žádnou vyhlídku na zvolení.

Sudetoněmecká strana získala ve volbách 871 hlasů, tím se zmocnila 21 mandátů v Obecní radě, Německá sociálně-demokratická strana obdržela 148 hlasů a 3 mandáty. Starostou byl zvolen Max Seifert ze Sudetoněmecké strany (SdP).

Obecní úřad - kancelář.

V dřívějších dobách bývala kancelář v domě starosty. Jak se obec postupně rozšiřovala a obecní zastupitelstvo bylo početnější, bylo potřeba pro jednání získat větší prostory.

V roce 1926 obec odkoupila od Ant. Ullricha za cca 57 000 korun dům čp. 197 u bývalého pekařství E. Moose. Po přestavbě zde sídlil Obecní úřad a pošta. Do roku 1995 byl tento dům využíván jako mateřská školka. Český Obecní úřad se nachází v domě čp. 33, patřící dříve (před r.1945) Německé úvěrové bance, Poštovní úřad je umístěn v bývalé Neubauerově vile čp. 14.

Obecní strážník.

O dodržování veřejného pořádku v obci se staral obecní strážník. V posledních letech monarchie tento úřad v obci vykonával Wenzel Bergner. Po skončení I. svět. války bylo toto místo svěřeno Fr. Waltrovi staršímu a po jeho odchodu na odpočinek jej vystřídal ve funkci obecního strážníka jeho synovec.

Kromě povinností vyplývajících z tohoto úřadu, vykonával strážník také funkci posla (doručovatele) úředních zásilek.

Obecní strážník se ve své době těšil velké úctě a respektu. K tomu mu dopomáhala také uniforma a šavle, kterou si připínal při služební pochůzce. K jeho služebním úkolům patřila i deportace tuláků, či zlodějů do obecní šatlavy. O tom vyprávěl E. Seifert následující příhodu: "Jednou, ještě jako kluci, jsme cestou domů ze školy doprovázeli obecního policajta, byl opilý na mol a vedl rozedranýho žebráka bez domovského listu do "Spackkammerle" (takto bylo nazýváno v lidové mluvě místní vězení), které bylo v chudobinci na mníšecké cestě. Zanedbaný a zapáchající muž byl velice prohnaný a lstivý, předstíral únavu a přitom se pokoušel utéct. Když jsme se blížili k odbočce z obecní silnice na mníšeckou cestu, žebrák, že už prý dál nemůže. Policajt mě řekl, abych došel do Körnerovy hospody a půjčil si tam trakař. Přivezl jsem povoz a delikventa jsme do něj naložili, posadil se ale tak, že se mohl okamžitě zvednout. Když pak projížděli zatáčkou, trakař na hrbolaté cestě zadrncal, chlap toho využil, hbitě seskočil z trakaře, kopl policajta a jak srnec běžel směrem k Mníšku. Marné bylo volání k zastavení, ani prosby nepomohly, chlap policajtovi zmizel. Já pak musel odvést trakař zpátky, policajt Walter pil kořalku a všichni jsme byli nespokojeni jak celá událost skončila".

Vedle místních zájmů příslušného obecního strážníka, měla od roku 1919, na starost státní veřejný pořádek, četnická stanice v H. Sv. Kateřiny.

Staré soupisy daní a katastrů.

Handfest z r. 1564 uvádí jména prvních 48 osadníků Rottendorfu, neříká ale, nic o početnosti jejich rodin. Můžeme připustit, že včetně čeledínů, děveček a dětí, mohlo u jednoho stolu a pod jednou střechou přebývat 5-6 osob, to by odpovídalo cca 250 až 300 obyvatelům.

Soupis "duší" z r. 1651.

Nařízením (patentem), vydaným pro České království 4. února 1651, panovník ukládá provést soupis všech obyvatel dle víry, aby bylo možno zkontrolovat, kolik poddaných se díky mnohým opatřením protireformace podařilo přimět k návratu ke katolické víře. Děti ve věku pod 12 let, tehdy věk "zpovědi schopných", nebyly registrovány. V tomto soupisu nejsou Nová Ves ani Mikulovice zaznamenány.

Daňový soupis z r. 1654.

Tři roky po skončení třicetileté války, žádal císař Ferdinand III. od Českého zemského sněmu vedle pivní daně, ještě značnou peněžitou částku - 200 000 zlatých. Kvůli jeho bojům v Uhersku, budování opevnění Prahy a jiným výdajům navýšila se tato částka v roce 1652 úhrnem na 450 000 zlatých. Aby si stavové zachovali svou daňovou svrchovanost, pohotově vysvětlili nutnost rozšíření poplatků na poddané.

To bylo podnětem k vyhotovení daňového soupisu, seznamu všech poddaných Čechů podléhajících daním. Zemský sněm zplnomocnil dvanáctičlennou hlavní komisi, složenou ze tří představitelů vyššího duchovenstva, panského stavu, rytířského stavu a měšťanů. Podle pokynů této komise měly "subdelegované komise" vyhotovit seznamy všech poddaných. Pro práci komise byly vydávány podrobné instrukce. Ve většině případů bylo jednání úředního komisaře berního úřadu i v německých krajích vedeno výhradně česky. Proto byla jména hospodářů počešťována, ačkoliv se jednalo o německé rodiny. Z dokladů předků a dvorních a rodinných událostí lze toto bezpečně doložit.

Na základě usnesení zemského sněmu byl pokládán za:

• rolníka, "kdo více jak polovinu svého pozemku jako pole osévá, nebyl postižen požárem nebo jinak ve svém příjmu poškozen nebo povinností k vrchnosti nějak jinak ve svém příjmu poškozen, či robotní povinnost k vrchnosti s jedním spřežením plnit dokázal. Byl též jako užitečný nebo usedlý označován".
• Chalupník byl malozemědělec, který na svém poli pěstoval trochu obilí a vedle toho několik kusů dobytka. Chalupníci tvořili cca čtvrtinu zde žijících obyvatel.
• Zahradník (Gärtner), žil v podstatě z chovu dobytka a tvořil 1/8 zde sídlících.
• Drobní řemeslníci, neboli baráčníci, tvořili 1/16 až 1/32 zdejších usídlenců.
• Nádeníci, pomocníci (přidavači) nebo bezdomovci, kteří nevlastnili žádný dům ani dobytek a živili se pouze námezdní prací, nebyli v tomto daňovém soupisu uvedeni.

Velmi brzy se však ukázalo, že výběr daní podle tohoto soupisu je nespravedlivý, na což upozornil i "vizitor" ve své zprávě pro Zemské zastupitelství z 11. ledna 1656. Podle jeho názoru by se měly"vyloučit hony polí jako vyměřovací základ daně pro usídlence, poněvadž se v nížině 60, 50 i 40 strychů za takové počítá, kdežto na vrchovině 40, 30, 20 ba i jen 15 strychů, mimo to bývá půda rozdílné jakosti". A jelikož nedošlo k sjednocení názorů, zůstalo u mnoha nespravedlností. Záleželo na rozhodnutí "úřadu", zda rolník na horách, v poměru k majiteli půdy v dobré bonitě, nebude platit vyšší daň.

Na tomto příkladu vidíme, že se za poslední tři staletí "daňová spravedlnost" příliš nezměnila.

V roce 1654 existovalo v Nové Vsi 45 usedlostí, které vlastnily celkem 134 strychů orné půdy. Z toho bylo 20 usedlostí s 96 strychy pozemků opuštěných. Všechny byly vedeny v kategorii chalupník. Krátce po skončení třicetileté války, vzhledem k mnohým ztrátám usuzujeme, že v každém domě přebývali cca čtyři lidé. Celkový počet obyvatel tak klesl v důsledku úmrtí, vyvraždění a především emigrace do sousedního Saska přibližně na sto osob. V Mikulovicích je uváděno 14 usedlostí chalupníků, což by mohlo odpovídat 80 obyvatelům.

Okular - Visitation r. 1722.

Toto "ohledání" bylo nutné k aktualizaci daňového soupisu z r. 1654 a k stanovení pevných daňových zásad, které by odstranily nespravedlnosti. Komise provádějící "visitu" musela v každé vesnici prověřit všechny pozemky na základě pozemkových knih, každou změnu pozemkového vlastnictví objasnit a opravit, odhadnout výnosy sena, obilí a slámy, prohlédnout pole a dobytek a ověřit prodejní možnosti výrobků.

V Nové Vsi a Mikulovicích proběhla tato "visite" v r. 1722, v Mníšku v r. 1718. V této době bylo v Nové Vsi trvale bydlících 44 hospodářů (vlastníků domů). Lidské ztráty způsobené válkou, odstěhováním a pod. neměli již většího významu. Lze se domnívat, že počet obyvatel byl cca 250. Mikulovice čítaly 18 usedlostí, s cca 80 obyvateli.

Tereziánský katastr z r. 1757.

Po téměř čtyřicetileté přípravě schválila císařovna Marie Terezie zavedení nového, poněkud rozdílného, stanovování daní. Ale i tato "novela" přinesla mnoho nespravedlností, které měli za následek nespočet protestů.

Stížnosti byly namířeny především proti stanovení kvality půdy, jako jednomu z posuzovaných měřítek. Stavy ve svém dopisu vladaři z 16.4. 1750 žádali o opětovný "Okular - Visitation" a nový odhad.

Bylo pevně stanoveno osm tříd hodnoty (bonity) půdy, které sloužily jako podklad pro odhad výnosu ze sklizně. V první bonitní třídě byl stanoven šestinásobný výtěžek oproti výsevu, pro nejhorší osmou třídu byl určen výtěžek dva a půl násobek sklizně ku výsevu. Zdejší horské obce byly zařazeny do osmé třídy.

Po dlouhých diskusích byly práce na tomto "Revisitations-Kataster" v roce 1756 ukončeny. V platnost vstoupil 1.11. 1756.

V tomto soupisu pozemků bylo v Nové Vsi opět 44 usedlostí z povinností "zdanění", v Mikulovicích to bylo usedlostí 18.

Domovní čísla - číslování domů.

Dvorním dekretem z r. 1770 bylo poprvé zavedeno číslování domů. Tato registrace měla vojenské, daňové a organizační důvody.

Očíslování domů v naší obci bylo provedeno v roce 1773, v této době existovalo v Nové Vsi 91, v Mikulovicích 42 a v Lesné 22 domů. Z těchto údajů je patrné, že malé usedlosti nebyly v roce 1756 do daňového soupisu pozemků zahrnuty.

Schaller uvádí pro rok 1783 následující čísla o počtu usedlostí jichž se týkala povinnost platit daň: N. Ves 103 domů, Mikulovice 47 domů, Lesná 22 domů. Počet obyvatel neuvádí.

Obecní katastr z r. 1785.

Císař Josef II. usiloval o co možné nejspravedlivější zdanění jak rolnických, tak panských pozemků. Z dosavadních zjištění vyplynulo, že majitelé panství podávali často příliš nízké údaje o svých pozemcích a tím také nesli mnohem nižší daňové zatížení než jejich poddaní. Podle císařské vůle měli být zdaněni všichni pokud možno stejně.

Nejvyšším výnosem z 20.4. 1785 bylo nařízeno nové vyměření a zakreslení pozemků. Pozemkům, které nebyly vyměřovací komisi oznámeny, hrozilo vyvlastnění. Výsledky těchto zjištění byly odděleně zapsány do obecních pozemkových knih (Fassionsbüchern).

V Nové Vsi bylo vyměřování zahájeno ještě v roce 1785. Jako důvod vyměřování bylo rolníkům řečeno, že každý by měl vědět, co on i jeho soused skutečně vlastní. Po vyhotovení vyměřovacího protokolu se vztahy mezi obcí a sousední vrchností zhoršily.

V Nové Vsi bylo vyměřování zahájeno ještě v roce 1785. Jako důvod vyměřování bylo rolníkům řečeno, že každý by měl vědět, co on i jeho soused skutečně vlastní. Po vyhotovení vyměřovacího protokolu se vztahy mezi obcí a sousední vrchností zhoršily.

Z následující poznámky místního rychtáře vidíme, že pravý účel vyměřování (daně) byl rolníkům zamlčován. Ve "Výměrové knize" se nachází přiložený dopis zmiňovaného rychtáře s touto "poznámkou", přeloženo do našeho spisovného jazyka zní takto:"V roce 1785 byl vydán Jeho císařským a královským Majestátem patent, který nařizuje v každé obci vyměřit pole, louky a pastviště, aby každý v obci věděl, který pozemek on i jeho soused vlastní.

Dne 4. srpna 1785 začalo vyměřování polí u nás v Nové Vsi. K tomuto se dostavil vrchnostenský úředník Johann Anton Meyßner. Tento byl jmenován zástupcem inženýra z Dolního Jiřetína, který pole vyměřoval. Dále byl určen ještě soudce, porotce a šest, obcí zvolených mužů z Obecní rady. Vyměřování pastvin bylo hotovo za čtyři dny. Čtvrtý den pak byly za přítomnosti pana Meyßnera, lesmistra z Jezeří a lovčího z Mikulovic, osázeny mezníky hranice panských pastvin. V roce 1786, po dokončení vyměřování, byl vydán c. k. patent (s výzvou), aby každý obyvatel povinný platit daň podle svého dobrého svědomí přiznal, při hrozbě ztráty domu i půdy, kolik ročně vypěstuje ovsa a sena, toto sepsal a doručil vrchnosti. V roce 1787 přijel do Nové Vsi Vyšší správní úředník pan Peter Wieder z panství Neudorf (Nové Sedlo). Nechal shromáždit celou obec ve zdejší faře a každý, ať soused, rychtář, porotce či člen Obecní rady, musel opět s dobrým svědomím přiznat kolik orné půdy nebo luk vlastní".

Počet obyvatel v r. 1845.

Ve svém díle "Království České" uvádí Sommer pro rok 1845 tyto údaje:

obec	počet domů	počet obyvatel
Nová Ves	121	961
Mikulovice	67	444
Lesná	29	195
celkem	217	1600

Sčítání obyvatel v r. 1880.

První sčítání obyvatel, které proběhlo 31. prosince 1880, přineslo následující výsledky:

obec	domů	mužů	žen	celkem	katol.	evan.	něm.	česk.
Nová Ves	163	487	470	957	934	23	931	3
Mikulovice	93	280	269	549	549	-	549	-
Lesná	30	65	69	134	134	-	134	-
Mar. údolí	15	18	20	38	38	-	38	-
celkem	291	850	828	1678	1655	23	1652	3

Sčítání lidu z 31.12. 1900.

Na přelomu století bylo v celé monarchii provedeno rozsáhlé sčítání lidu, které podalo hodnověrné výsledky. Od posledního sčítání přibylo v obci 21 nově postavených domů. Počet obyvatel vzrostl o 110 osob.

obec	domů	mužů	žen	celkem	katol.	evan.	něm.	česk.
Nová Ves	179	533	517	1050	1029	21	1050	873
Mikulovice	106	292	64	556	550	6	556	457
Lesná	22	51	52	103	103	-	103	563
Mar. údolí	5	44	35	79	74	5	79	10
celkem	312	920	868	1788	1756	32	1788	1903

Užitkové plochy v r.1900.

v ha	celkem	užitk.	pole	louky	zahrady	pastv.	lesy	ost.
Nová Ves	873	855	228	42	1,28	30	554	17,72
Mikulovice	467	459	98	22	0,12	5,01	334	7,78
Lesná	563	557	17	12	0,02	2,27	526	5,71
celkem	1903	1871	343	76	1,42	37,28	1404	31,21

Tehdy bylo na území obce drženo dohromady 70 koní, 478 kusů hovězího dobytka a 307 prasat. Jako větší podnik zde existovala pouze Eckertova továrna na bedny nacházející se při silnici do H. Sv. Kateřiny. K obci N. Ves příslušela hájovna na Červené Jámě, Lesná a Mariánské údolí.

Obyvatelstvo v letech 1900 až 1939.

Sčítání lidu v r. 1910.

Po deseti letech proběhlo opět sčítání lidu a současně sčítání chovného dobytka.

obec	domů	mužů	žen	celkem	katol.	evang.
Nová Ves	195	588	587	1175	1163	12
Mikulovice	112	302	311	613	613	-
celkem	307	890	898	1788	1776	12

Domovské právo mělo v nové Vsi	1029 osob
V jiných obcích okresu Most	66 osob
V jiných okresech	57 osob

Ze 195 domů bylo 191 usedlostí v nichž přebývalo 264 rodin. V Mikulovicích mělo domovské právo 611 osob, dvě osoby patřily do jiných obcí. Z celkového počtu 112 domů bylo 110 usedlostí se 141 rodinami.

Stav dobytka v r. 1910.

obec	koně	skot	kozy	prasata	slepice	husy	drůbež
Nová Ves	45	316	141	140	981	158	10
Mikulovice	16	129	112	69	398	53	9
celkem	61	445	253	209	1379	211	19

Sčítání lidu v r. 1920

Sčítání v roce 1920 vykázalo v soudním okresu H. Sv. Kateřiny následující údaje:

obec	domů	bytů	mužů	žen	celkem	něm.	česk.	cizin.
Brandov	301	604	1252	1320	2572	2513	27	230
Brandov	266	517	1080	1110	2190	2033	27	130
Zelený důl	35	87	172	210	382	282	-	100
H. sv. Kateřiny	302	386	757	776	1533	1476	10	47
Rudolice	85	83	187	190	377	375	-	2
Nová Ves	338	412	843	927	1770	1745	2	23
Lesná	19	21	40	37	77	77	-	-
Mikulovice	114	132	280	314	594	593	1	-
Mar. údolí	8	14	33	24	57	57	-	-
Nová Ves	197	245	490	552	1042	1018	1	23
celkem	1026	1458	3039	3213	6252	5911	39

Sčítání lidu 2. prosince 1930.

Počet obyvatel v N. Vsi vzrostl oproti roku 1920 na 1059, v Mikulovicích naopak poklesl na 580, Lesná a ostatní osady vykázaly 129 osob, celkový počet zůstal přibližně stejný, 1768 osob.

Obyvatelstvo 1900 až 1939.

obec	1900	1910	1920	1931	1939
Brandov	2131	-	2572	2572	2333
Nová Ves	1788	1952	1770	1768	1567
H.Sv.Kateřiny	1550	1721	1533	1544	1470
Rudolice	454	-	377	-	325

Obecní hranice.

Od roku 1459 tvoří západní státní hranici mezi Českým královstvím a Saskem potok Svidnice, ten tvoří zároveň i hranici obecní. Také potok Strutenbach, který se vlévá do Svidnice, vymezuje hranice obce.

Od hraničního kamene 247 probíhá hranice k osadě Mníšek, pak se stáčí jihovýchodním směrem k Janovu a H. Jiřetínu a po horském úbočí k Mariánskému údolí. Od silniční křižovatky Mar. údolí-Janov-H. Jiřetín se otáčí vzhůru potokem Ruttenbach směrem ke Lništi (Flachsgrund). Odtud pokračuje obloukem okolo Liščího vrchu (Adelsberg) a Medvědí skály (Bärenstein) k hájovně Červená Jáma, proti proudu potoka Hollenbach(?), kde se stáčí k severu a ohraničuje větší část katastru osady Lesná (Ladung). Hranice pokračuje stále severním směrem okolo Lesenské pláně (Eduardstein - dříve nazývané Hübladung) a odtud zpátky k Liščímu vrchu až k potoku Strutenbach, který tvoří až k svému ústí hranici z katastrem H. Sv. Kateřiny.

Katastrální území obce N. Ves sousedilo z Mníškem, Křižatkami, Janovem, H. Jiřetínem, Černicemi, Jezeřím, Pyšnou, Svahovou a H. Sv. Kateřiny na české straně a ze sasským Deutschneudorfem. Celková výměra obecního katastru byla 1903 ha. Celkový katastr se dělil ještě na katastr N. Ves, Mikulovice a Mar. údolí a na katastr Lesná a Červená Jáma.

Na mapě Fridricha Selnera z r. 1861 jsou uvedeny pro obecní katastry soudního okresu H. Sv. Kateřiny tyto údaje:

obec	Jochů	sáhů	ha	obyvatel	domů
Brandov	2137	458	1231	981	138
H.Sv.Kateřiny	1093	1393	630	1780	263
Nová Ves	1516	511	873	1036	134
Mikulovice	811	890	467	486	76
Lesná	977	1350	563	166	29
Malý Háj	780	1480	450	225	27
Rudolice	1155	755	665	366	56
celkem	8473	6837	4879	5261	756

pozn. 1 Joch =57,56 arů; 1 sáh = 1,896 m.

Obecní zařízení.

Chudobinec.

Až do roku 1938 byla vydávána obyvatelům tzv. "domovská příslušnost" (domovské právo) Tuto příslušnost po celá staletí určovali majitelé panství. Když pak byly v r. 1848 veškeré pravomoci panstva zrušeny, museli se o své "obecní chudé" postarat obce.

Jestliže se někdo ze své rodné obce odstěhoval, musel ve svém novém bydlišti předložením "domovského listu" doložit, která obec by se v případě jeho zchudnutí (zhoršení životních podmínek) nebo jiných životních strastí, o něj postarala. Pro tyto případy bezdomovců musely mít obce k dispozici vhodné ubytování.

Na konci mníšecké cesty stával jako poslední na pravé straně dům čp. 171, sloužící pro úpravu a sušení lnu (Flachsbrech-Häusl), nacházelo se v něm také skromné obydlí obecního pastýře. Protože od poloviny 19. století bylo pěstování lnu na ústupu a rovněž tak bylo upuštěno od společných pastvišť, býval tento dům celá léta prázdný.

Na základě nařízení Zemského úřadu, rozhodlo obecní zastupitelstvo dne 9. 11. 1901 o využití tohoto stavení výlučně jako chudobince a obecního vězení.

Noční hlídač.

Dnes, vzhledem k mnoha moderním technickým vymoženostem, se můžeme už jen pousmát nad funkcí nočního hlídače. Ale po mnoho století byla čest být tímto "úřadem" pověřen. Vykonávat jej mohl jen člověk bezúhonný a "žijící ve spořádaných poměrech". Nočního hlídače měla Nová Ves od ne paměti. Jako poslední byl do tohoto úřadu zvolen v r. 1931 Emil Seifert, funkci vykonával až do roku 1938.

Jeho služba začínala každou noc ve 22 hodin a končila ve 3 hodiny ráno. K jeho úkolům patřilo například ohlášení vypuknutí požáru, ale i dohled nad případnými "zloději a jinými nesrovnalostmi". Do jeho "služebního obvodu" patřila obecní cesta od zemské hranice až k rozcestí staré a nové silnice pod Mikulovicemi. Tento úsek obce byl hlídán především.

Oznamovací desky.

Až do dvacátého století byla vrchnostenská nařízení týkající se všech obyvatel obce oznamována vyvoláváním obecního strážníka. V pozdějších letech bylo oznámení doplněno písemnou "vyhláškou", zejména pokud se nejednalo o naléhavou nebo rozsáhlou záležitost. V deskách bylo oznámení předáváno z domu do domu a postupně se všichni obyvatelé seznámili s avizovanou písemností.

Obecní úřední tabule.

Na pokyn nové československé vlády (po roce 1918) musely být všechny úřední tabule psány dvojjazyčně, česky a německy. Toto nacházelo u zdejšího, čistě německého obyvatelstva málo pochopení, poněvadž málokdo český jazyk ovládal.

Na jaře 1922 okresní úřad v Mostu tento pokyn urgoval. Je určitou ironií, že právě v tuto dobu, řídící učitel Rudolf Seifert na zasedání obecní rady dne 11.3. 1922 navrhoval optat se u okresního úřadu, jaký je úřední, česky pravopisně správný název obce. Odpověď přišla rychle a obecní tabule byla vedena podle předepsaných bodů.

Obecní pamětní kniha - kronika.

Podle zákona z 30.1. 1920 bylo obcím nařízeno, vést pamětní knihy - kroniky. Obecní rada tímto pověřila dne 27.6. 1926 učitele Maxe Loose. Tato kniha je bohužel od roku 1945 nezvěstná (pozn. I přes intenzívní pátrání p. E. Philippa se nepodařilo tuto knihu dohledat)

Lidová knihovna.

Na základě zákona o státní občanské výchově ze 7. února 1919 a zákona o obecních knihovnách z 22.7. 1919 měla každá obec v ČSR založit lidovou knihovnu a mimo to ustanovit vzdělávací výbor. Nejméně 20% knih v těchto knihovnách mělo mít naučný obsah.

Okamžitě začal národnostní boj a mimořádná starost o potřeby sudetoněmecké knihovny. Německý osvětový svaz, Spolek Němců, Německá knihovna v Liberci a nákupní a služba pro Sudetoněmecké obecní knihovny jakož i Německé sdružení lidové knihy v Litoměřicích se chopilo příležitosti ještě dříve než byl tento úkol (založení knihovny) uskutečněn.

V Čechách, na Moravě a ve Slezsku existovalo v roce 1935 celkem 3 629 obecních knihoven (spolu s 59 čítárnami), které vlastnily 1 947 592 svazků, z nichž bylo 236 497 knih s vědeckou tématikou.

Místní obecní lidová knihovna byla umístěna ve školní budově. O vedení knihovny se staral řídící Rudolf Seifert. Před anšlusem disponovala tato knihovna více jak 1 500 svazky, tak, že připadala jedna kniha na jednoho obyvatele. Tím obec daleko převyšovala zemský průměr. Pro srovnání, cíle jedna kniha na obyvatele, dosáhlo Bavorsko teprve v r. 1980.

Také strany a spolky měly v obci pro své členy a jejich zájmy vlastní knihovny, například Sociálně-demokratická strana, oba tělocvičné spolky, Lidový spolek i fara.

Spořitelna a záložna v Nové Vsi.

Městská spořitelna v Mostě otevřela své brány poprvé 1. ledna 1859. Mnoho finančních obchodů bylo uskutečňováno ponejvíce právě zde, ale také ve spořitelně v Jirkově.

Založení "Spořitelny a záložny v Nové Vsi v Horách" ("Spar- und Vorschußkasse Gebirgsneudorf") v roce 1880, byl důsledkem rozvoje výroby dřevěného zboží ve zdejší obci v poslední čtvrtině 19. století. V pozdější době byl používán název "Spořitelní a záložní spolek v Nové Vsi v Horách". Ten sehrál v místním obchodním a ekonomickém životě důležitou úlohu. Ve starých spisech se dochovala jména tehdejších přednostů spolku:

1. pokladník Jos. Walter, v letech 1887 - 1891
2. pokladník A. Kaltofen, do roku 1916
3. ředitel Fr. Walter, od r. 1896 do 1908
4. kontrolor Ant. Walter v r. 1908
5. pokladník Leon. Kaltofen, kontrolor Al. Kaltofen do r. 1931

Německá úvěrová banka.

Přísloví "kdo má peníze, má moc" není nové. Češi velice brzy poznali, že v boji za svůj samostatný stát je důležitým faktorem ovládnutí peněžních toků. Proto se snažili dostat na důležitá místa v bankovnictví, což se jim už v dobách monarchie v pozoruhodném rozsahu dařilo. Využívali svého vlivu k finančnímu přiškrcování sudetoněmeckých hospodářských a obchodních zájmů a k podpoře českých firem. Aby se této nevýhodě sudetoněmecké hospodářství ubránilo, rozhodl se Svaz Němců již v c.k. monarchii založit Spolkovou banku (Bundesbank), z které pak v r. 1911 vznikla "Německá úvěrová banka".

Zvětšující se potřeba úvěrů pro místní ekonomiku, objemnější a složitější transakce, ale také zostřující se národnostní boj, to vše bylo důvodem ke spojování peněžních toků i ve zdejší obci. Po dlouhých úvahách o výhodách i nevýhodách byl k 1.1. 1934 spořitelní spolek v Nové Vsi se svými aktivy i pasivy převeden do Německé úvěrové banky a v Nové Vsi byla zřízena její pobočka.

Protože nebylo pro stavbu moderní banky k dispozici žádné vhodné místo, koupil stavitel Alois Kaltofen staré domy čp. 33 a čp. 113, ty strhl a na jejich místě postavil v roce 1933 novou budovu, v přízemí se nacházely prostory banky a v patře byty. Vedoucím této pobočky byl Richard Bähr.

Po odsunu slouží dům české obecní správě jako radnice. V patře sídlí obecní knihovna.

Celní úřad.

Po připojení Saska k pruskému celnímu spolku, byla v r. 1818 zřízena celní stanice také na hraničním přechodu mezi Deutschneudorfem (Sasko) a Novou Vsí (Čechy). Zpočátku sloužili na obou stranách pouze dva celníci. Sídlem českého celního úřadu byla H.Sv.Kateřiny. 1. října 1901 byla v Nové Vsi otevřena celní expozitura s pravomocemi vedlejšího celního úřadu II. třídy. Byla umístěna ve dvou prostorách zemědělské usedlosti Karla Kreißla čp.165.

Vedoucí této expozitury býval v lidové mluvě všeobecně nazýván "výběrčím", poněvadž určoval celní poplatky i pokuty a přijímal peníze, tedy vybíral. Pruhovanému stanovišti se obecně říkalo "celník" (Finanzer).

Po roce 1918 byla Finanční kontrola a Okresní správa přemístěna do Mníšku. Pod ní patřila oddělení v Mníšku, N. Vsi, H. Sv. Kateřiny a Brandova, jakož i v duchcovském okresu Český Jiřetín a Grünwald (dnes již neexistující obec mezi Flájemi a Moldavou pozn.J.P.)

Po připojení (anšlusu) Sudet k Německé Říši 1. října 1938 byly všechny celní služebny na obou stranách hranice rozpuštěny. S koncem II. světové války byl mezi státy obnoven předválečný stav. Na českou stranu se vrátil z větší části také předválečný personál. V Mníšku zaujal své dřívější místo vedoucí oddělení Ant. Tonda. Také na ostatní místa se vrátilo mnoho dřívějších celníků.

Hraniční přechod Mníšek

Veřejná zařízení.

Silnice.

O prvních soumarských stezkách a cestách byla zmínka již v kapitole o osídlování. Nyní se zmíním o dopravních spojení, která vznikla v polovině 19. století.

Sommer připomíná ve svém díle "Království České" z r. 1846, jako důležitou, cestu spojující H. Jiřetín se sasskou hranicí, tu stručně popisuje takto:" Novoveská cesta z Horního Jiřetína přes Mikulovice až na sasskou hranici v N. Vsi měří 3 728 sáhů" (pozn. 7 083 m). Touto cestou je míněna stará příkrá cesta. Při oblevě a po silných dešťových bouřích bývala tato cesta zaplavena tak velkou vodou, že byla celé dny neschůdná. K plně naloženým povozům směřujícím do hor, musely být dole v údolním hostinci připřaženi ještě další dva až čtyři koně. Pro rolníky z Mikulovic to byla dobrá příležitost k výdělku.

Takovými povozníky bývali v tehdejších dobách například: Fr. Seifert, Müller, Kaltofen, Jos. Thiel, Ant. Eckert, Fr. Mooz či Grumptmann (ze starého kopce).

Když na přelomu 20. století došlo na obou stranách hranice k výstavbě továren, které využívaly jako pohon parní stroj, bylo nutno pro tyto stroje zajistit palivo. Tímto palivem se stalo uhlí z mosteckých revírů, které bylo do hor dováženo povozy.

Po roce 1831 bylo staré spojení z Chebu přes K. Vary-Chomutov-Teplice do Ústí přebudováno na výkonnější dálkové spojení. V blízkém okolí byly v tomto období vystavěny následující místní komunikace:

Brandov - Gabrielina Huť	1833
Brandov - Zelený Důl	1842
Brandov - místní silnice	1846
H.Sv.Kateřiny - Mikulovice	1847
Brandov - H.Sv.Kateřiny	1877
Most - Hor. Litvínov	1836
Most - Chomutov	1842
Most - Janov	1842
Most - Kopisty	1853
Kopisty - Hor. Litvínov	1855

Stavba nové silnice.

Pro větší frekvenci dopravy do zdejší oblasti byla stará cesta již nedostatečná a obtížná. Nová silnice (současná) vedoucí z Mariánského údolí do N. Vsi byla zbudována v letech 1900 až 1901. Vede v mnoha serpentinách, k zdolání kopce využívá důmyslně terénu a stoupá vzhůru k průsmyku; mezi Mar. údolím s nadmořskou výškou 365 m.n.m. a horským sedlem v N. Vsi se 735 m.n.m., překonává výškový rozdíl 370 m. Pro práci na této silnici bylo zaměstnáno mnoho Italů a Maďarů, z nichž někteří se zde usadili natrvalo.

Na výstavbu nové silnice byly v r. 1898 navrženy tři varianty projektů. Nejdražší variantou, z hlediska účasti na nákladech pro horské obce, byl podle výpočtu stavebního úřadu v Mostě projekt II. (cesta by vedla od prvního domu na Starém kopci napravo, podél kraje lesa nahoru k Výšině). Na konec byl realizován levnější projekt III. (silnice odbočuje vlevo ke Lništi). Při variantě II. by připadl pro Novou Ves podíl na nákladech ve výši 11 240 korun. Okres požadoval tento příspěvek i pro levnější trasu III. Obec byla zpočátku ochotna zaplatit toliko 4 000 korun. Později navýšila tento příspěvek na 8 000 korun a po žádosti a schválení státního příspěvku se zavázala vyrovnat možný rozdíl. Obecní správa poukazovala také na to, že by se finanční situace zlepšila, kdyby se také H. Jiřetín podílel svou účastí na nákladech stavby, neboť i jemu přinese nová silnice užitek, budoucí přeprava by těžko fungovala přes "hliněný kopec".

Ačkoliv byl státní příspěvek schválen, H. Jiřetín svou účast na nákladech odmítl, toto odmítnutí vedlo až k právnímu sporu, ten sice nakonec skončil v únoru 1903 smírem, ale Nová Ves musela svůj příspěvek ve výši 11 240 korun zaplatit sama, okres pak na sebe převzal údržbu staré cesty.

Nová silnice je mnohem delší než stará cesta a proto i zimní údržba, kterou dříve prováděl sněhový lopatkový nakladač byla nákladnější. To vedlo mimo jiné také k tomu, že paušální mzda za tuto údržbu již neodpovídala dohodě. Když pak po dlouhých jednáních o nových mzdách hrozila dokonce stávka, byla v roce 1906 obsluze nakladače přiznána hodinová mzda 20 až 24 feniků.

A tak nyní mohly do hor vyjet i nedávno vynalezené automobily. Od roku 1908 přivážel do hor poštu ale i cestující poštovní omnibus.

Mníšecká silnice.

Nová silnice z Mníšku do H. Sv. Kateřiny byla projektována již v r. 1927. Krušnohorské noviny o tom tehdy napsaly:" Nová hřebenová silnice. Projekční práce na stavbu nové silnice vedoucí podél krušnohorského hřebenu a spojující osadu Mníšek s H. Sv. Kateřiny byly zahájeny. Realizace projektu je dobře zajištěna, ministerstvo práce přislíbilo 40% příspěvek na stavbu. Ta by měla být zahájena co nejdříve".

Ve skutečnosti nešlo o to , aby nová silnice sloužila ke zlepšení dopravy či turistickému ruchu. V pozadí byly především zájmy Celní služby a hraniční kontroly.

Zahájení stavby úseku Mníšek - N. Ves se táhlo ještě dalších pět let. Farář Herkner k tomu v kostelní kronice v r. 1931 napsal:"Nezaměstnanost stále více narůstá, dobře, že hodně sněží, alespoň mají nezaměstnaní trochu práce při odklízení sněhu. Jaro přinese novou naději. Jednání o stavbě silnice i přes pletichy některých politiků pokračují příznivě kupředu. Dne 15. června 1931 bylo provedeno první zarytí rýče".

V pozadí této záležitosti, byla snaha jak mníšecké tak novoveské obecní rady, vybudovat novou silnici do Mníšku na trase současné staré mníšecké cesty. Výše uvedený strategický zájem státu ke kvalitnějšímu hraničnímu dozoru, byl ale silnější, proto byla zvolena trasa podél státní hranice.

Celkové náklady na tento projekt byly odhadnuty na 500 000 korun. I zde probíhal boj okolo obecního podílu na stavebních nákladech. Obecní rada na svém zasedání 29.11. 1930 stavbu silnice uvítala, ale odmítla se na nákladech podílet. Ze zasedání z 2.6. 1931 vzešlo usnesení, pro vykoupení pronajatých pozemků; jeden korec louky za 10 000 korun a lesa za 2000 korun. V roce 1932 farář v kronice poznamenává:"Hospodářská krize je stále větší. Počet lidí bez práce stoupá i přes léto, i přes to, že je nouzová práce při stavbě silnice do Mníšku".

Přes dvě stě nezaměstnaných mělo na stavbě po dobu dvou let práci a živobytí. Dělníci dostávali v roce 1932 hodinovou mzdu 3,50 Kč, ta jim ale byla v r. 1933 zkrácena na 2,50 Kč. V této době se prodával 1kg chleba za 2,0 Kč, 1kg mouky za 3,20 Kč, 1kg cukru za 6,40 Kč, 1kg másla za 22 Kč a 1kg vepř. masa za 16 korun.

Provedením stavby byla pověřena firma Aloise Kaltofena z N. Vsi. Stavba byla dokončena v létě roku 1933. Detailně vypracovaný plán počítal s prodloužením silnice až do H. Sv. Kateřiny. Zahájení stavby se stále odkládalo, posledním termínem zahájení měl být rok 1936/37. Kvůli vzrůstajícímu politickému napětí, rozhodly české úřady projekt zrušit.

Odklízení sněhu.

Práce cestářů bývala v dřívějších, na sníh bohatých zim, zvlášť tvrdá. I přes stavbu sněhových zábran byly na některých místech několikametrové závěje. To pak museli cestáři se svými pomocníky průjezdy pro auta a povozy uvolňovat ručně lopatami.

Od roku 1909 měla N. Ves sněhový pluh, který byl tažen, podle množství sněhu, čtyřmi až deseti koňmi. Při velkých závějích zůstal trčet i pluh. Protahovány a sypány byly pouze hlavní průjezdové silnice. Tehdy se dalo ještě jezdit na všech cestách saněmi taženými koňmi.

Během kruté zimy 1928/29 byly horské obce opakovaně odříznuty od okolního světa. Na mnohých místech byla sněhová vrstva vysoká tři i více metrů a dosahovala u mnohých domů až k okapovým žlabům, ale i k oknům ve štítě. Dveře a okna byla zavátá. Skrze sněhovou masu si sousedé prohrabávali tunely k domovním dveřím. Aby bylo zajištěno zásobování potravinami, byly všichni obyvatelé vyzváni k odklízení sněhu z hlavní silnice z H. Jiřetína do H. Sv. Kateřiny procházející obcí. Děti nemusely do školy. Podobně drsná byla zima 1941/42.

Pouliční osvětlení.

Po celá staletí nebylo v naší horské obci žádné pouliční osvětlení. Jen noční hlídač kráčel přes ves a hlídal veškerý majetek. Pokud se někdo vydal v noci na cestu, musel brát sebou lucernu.

To se změnilo napojením obce na elektrickou síť. Na zasedání obecní rady 25. ledna 1925 bylo rozhodnuto o rozmístění celkem 34 pouličních lamp v N. Vsi a Mikulovicích. Instalace byla dokončena 24. října 1925. Lampy byly rozestavěny daleko od sebe a umístěny jen na nejdůležitějších nebo obzvláště nebezpečných místech. O osvětlení komunikací v dnešním smyslu nemohla být řeč.

Čerpací stanice - benzínová pumpa.

Vzrůstající rozvoj automobilové dopravy si vynutil vybudování sítě čerpacích stanic v celé zemi. V každém větším místě (obci) měl stát alespoň jeden čerpací stojan.

Kralupská rafinérie nerostných olejů z Prahy požádala o souhlas k instalaci benzinového čerpadla u hostince "Výšina" Obecní rada dala k tomuto svolení 22.3. 1930.

Později byla zřízena ještě jedna benzinová pumpa firmy Schell v dolní části obce u domu čp. 121 Maxe Waltra.

Podnebí a počasí

Ve své topografii "Království České" Sommer uvádí že: "Hřbet Krušných hor patří k nejchladnějším krajům na území Čech". A dále pokračuje: "Obvykle již v říjnu napadne sníh, není vzácností, že ještě neskončila sklizeň a oves bývá svážen i sáněmi! Velmi často zde leží sněhová pokrývka až šest měsíců, zatím co pod horami je už vše zelené, zde se sníh ještě nachází. Právem se dá proto označit podnebí Krušných hor jako drsné". Na tom se moc nezměnilo ani v následujících sto letech.

V kostelních kronikách se duchovní často zmiňují také o počasí. Toto zapsal farář Andersch: "Při mém nastoupení v Nové Vsi jsem měl obzvláště těžký začátek, neboť zima roku 1853/54 byla velmi drsná a nevlídná, k tomu ještě velká bída a nedostatek všech životních potřeb při naprosté nemožnosti výdělku. Na jaře 1854 vypadaly veškeré polní plodiny nadějně. Bohužel tyto naděje byly za čtvrt hodiny zničeny. 28. června, v deset hodin večer, což je zvlášť podivné, došlo k strašnému krupobití. Bouře přišla ve večerních hodinách od Malého Háje, táhla podél horského hřbetu proti Brandu (kopec nad Mikulovicemi pozn.J.P.), pak se náhle obrátila ve směr na Mikulovice dolů do N. Vsi a Mníšek, začalo zuřivé krupobití, neforemné kusy ledu, různých tvarů a vzhledu o velikosti poloviny slepičího vejce, rozmlátily všechny okenní tabulky na východní straně a způsobily hrozné škody na polích, tak že obilí které bylo vyseto nejdříve, bylo zcela zničeno ale také brambory a len, z větší části ještě nezralý, byl umlácen. Sena na krmení bylo o třetinu méně a muselo být posekáno ještě nedozrálé. Přesto jsme mohli děkovat Bohu, že i přes všechna neštěstí, jsme po této katastrofě sklidili více, než jsme očekávali. Obilí bylo ovšem ten tam.

Letošní zima 1854/55 byla neobyčejně studená, s neustálými bouřemi se protáhla až do května, zdejší lidé tak krutou zimu nepamatují. Následkem toho a přetrvávající drahoty a nedostatku živobytí dosáhne bída a nouze ještě vyšší míry. I duchovní musí nyní strádat se svými věřícími, snášet a trpět. Na pomoc ubohým a trpícím nouzí zaslal okresní hejtman Tschary 200 zlatých, také kníže Ferdinand z Lobkovic daroval 200 zl.".

O několik let později duchovní píše: "Zima 1858/59 nepatřila k nejkrutějším, ale asi k nejdelším zimám zde na horách Po pěkném podzimu náhle 29. října napadl sníh a zůstal až do jara. Tato neobyčejně dlouhá zima, však byla také k něčemu dobrá, a to proto, že jak zde tak v sousedních sasských vesnicích Krušnohoří, zůstalo v zemi pod sněhem velké množství zelí i brambor, které bylo z velké části sklízeno o Vánocích".

O deset let později v kostelní kronice čteme: "Rok 1868 patřil tak jako jinde, i zde na horách k nejteplejším a nejpěknějším, takové horko a sucho po celý rok nikdo nepamatoval, tak že v zimě byl velký nedostatek krmiva pro dobytek, který pak trpěl nouzí".

Zima 1868/69 byla také abnormálně mírná. Následující zima 1869/70 je popisována opět jako velmi drsná, tvrdá a dlouhá. V roce 1871 bylo sklizeno hodně sena i obilí. Zima byla mírná a sněhu málo. V roce 1873 mohl být dobytek ještě koncem listopadu ponechán na pastvinách, pak však napadlo hodně sněhu a tvořily se velké závěje. Velice dobrá a kvalitní byla úroda brambor v roce 1875, kvůli dlouhodobému suchu, ale bylo sklizeno málo sena.

O 18. červenci 1880 do kostelní kroniky farář napsal: "18. červenec byl pro Novou Ves dnem hrůzy. Během bouřky, která způsobila průtrž mračen, uhodil ohnivý blesk do domu čp.127, obchodníka J. Kaltofena. V tu samou chvíli udeřil blesk také do domu čp.49 patřící J.Walterovi, pro špatné počasí nemohl nikdo zraněným přispěchat na pomoc. Oba domy do základů vyhořely".Roku 1882 farář píše: "Tento rok byl hory a venkovany rokem neúrodným, vše co rostlo na polích neustálý déšť zničil. Zrno hnilo na stéblech, brambory, tento chléb horalů, rovněž. Proslýchá se, že stát chce horalům pomoci zádavkem".

Domkař Fr. Köhler z Mikulovic čp.83, byl 7. června 1885 zabit bleskem ve svém domku, právě když se vrátil domů z pravidelné nedělní bohoslužby.

Dne 17. července 1885 bylo opět krupobití: "Padaly kroupy velké jak holubí vejce v takovém množství, že pole v dolní části vsi i tak zvané "Strute", jakož i kateřinské údolí bylo celé bílé. Horní část vsi a Mikulovice zůstaly zcela ušetřeny".

O tři roky později, 1888, napadl již v polovině října sníh: "V listopadu přišly tak silné sněhové bouře, že nikdo nemohl opustit dům. V tento čas, po dobu asi deseti dnů, nepřišlo do školy téměř žádné dítě". Rok 1893 byl velice suchý. Sklizeň obilí byla celkem uspokojivá, sena a otav však byla sotva čtvrtina, oves, brambory a zelí poznamenalo sucho neúrodou.

25. července 1893 udeřil v Mníšku do domu čp.18 blesk a zabil Rosinu Müllerovou, zatím co její muž Franz byl jen omráčen a po dvou hodinách bezvědomí přišel opět k sobě. Zima 1894/95 byla opět velmi krutá, bohatá na sníh a studená. Až do 18. března byla teplota stále pod bodem mrazu. Pak začala pomalu obleva. 18. dubna 1895 byla první bouřka. 14.června napadl sníh a zůstal ležet dva dny.

O pranostikách o počasí farář v roce 1896 napsal: "Stará pranostika o dešti na 8. června (Medard) a Den sedmi bratří (10.6.) pro letošní rok neplatí, neboť navzdory pranostice, bylo v následujících dnech počasí suché a letošní úroda velmi příznivá".

O dva roky později se můžeme opět dočíst: "Koncem července a počátkem srpna 1898 postihla severní Čechy těžká živelná pohroma. Následkem neustávajících přívalů deště, jsou všechny vodní toky vylity ze svých břehů, právě když probíhají sklizňové práce v úrodném pásu země. Voda pustoší obytné domy i pracoviště, strhává mosty i cesty a ničí četné lidské životy. Také zde na hranicích byla povodeň. Potok Svidnice již nemohl více vody pobrat, stav vody byl tak vysoký, že voda přetékala přes hraniční můstek. Do hostince "U zeleného stromu" vnikla voda a zatopila jej do výšky půl metru. Stav vody se zvýšil tak rychle, že někde nemohl být ani zachráněn všechen dobytek. Tři vepře, střední velikosti, odnesla voda pryč". Později kronikář zaznamenal: "Zima v roce 1898 byla velmi mírná s trochou sněhu, ani nejstarší lidé takovou nepamatovali. Nejchladnějším dnem byl 19. leden s -7°R (Réaumur). Ve dnech 5.-8. ledna přišla obleva a sníh brzy roztál, právě tak i 23. ledna. Dne 31. ledna řádila vichřice, která způsobila velké škody v lesích. Do 16. února byl sníh zcela pryč a bylo příjemně jako v květnu".

Hostinec u zeleného stromu

Na přelomu 20. století byly zimy opět velmi tuhé. Sníh ležel od listopadu do dubna. Často bývaly sněhové bouře, které znemožňovaly projetí. Obzvláště studená a na sníh bohatá zima byla roku 1907. Sněhová pokrývka byla až sedm metrů vysoká. Na Ratschi v Mikulovicích a Starém kopci byly domy zaváty až po střechu.

Počasí ve válečné zimě 1916/17 popisuje farář takto: "Z počátku se zdála být zima mírná, kolem Nového roku několik dní vydatně pršelo a byly bouřky, hned nato přišel velký mráz a koncem ledna 1917 pak napadlo mnoho sněhu. Do Velikonoc starý sníh skoro zmizel, ale po Bílé neděli přišly tak velké vánice, jaké nebyly za celou zimu a sníh zůstal ležet až do 30. dubna. Pak ale, začalo pojednou jaro, a během několika dnů se vše hojně zazelenalo".

Zima 1918/19 byla velice dlouhá, zemědělské plodiny bylo možno začít pěstovat až dost pozdě. V kronice čteme: "Obilí bylo zaseto teprve po 5. květnu. 17. května 1919 se počasí změnilo a začalo silně sněžit, sníh zůstal ležet dva dny. V červnu pak krupobití způsobilo značné škody na ozimém žitě. Již 8. října 1919 napadl první sníh a následující tři dny stále sněžilo. K tomu se přidaly silné mrazy, tak že obilí v mandelech k sobě přimrzlo. Následovaly větrné a slunečné dny, a tak se dalo pokosené a napůl suché obilí svážet. 28. října 1919 začalo opět kolem půl osmé chumelit a sněžilo bez přerušení až do večera. Na mnoha místech zůstalo lidem na polích ještě obilí a brambory".

Nádherné léto, kdy po celé dny svítilo slunce bylo roku 1921, a tak se tohoto roku dařilo všemu. Když pak v srpnu zapršelo, prospělo to otavám i bramborům.

Zima 1923/24 byla tvrdá a na sníh bohatá. Na 1. vánoční svátek byla velká chumelenice a silný mráz. Během vánoční mše, kterou sloužil farář Herkner v Mníšku, zamrzlo faráři v kalichu mešní víno.

V červenci 1924 se přehnala přes celé okolí N. Vsi silná bouřka s průtrží mračen. Vodní masy odplavily seno z polí, Svidnice se vylila z břehů a zaplavila K. Kreißlovi chlév. Vše proběhlo opět velice rychle, tak že mohl být zachráněn sotva dobytek. Do, na opačné straně stojící Seifertovi továrny na dřevěné zboží, pronikla voda do přízemních prostor a vyplavila část, zde uskladněných prken.

V roce 1927 nacházíme následující záznam: "8. července 1927 se spustila nad naším pohořím průtrž mračen, která způsobila na ulicích, cestách a polích velké škody. Dvakráte zde udeřil ohnivý blesk. Jeden zapálil dům J. Thiela v Mikulovicích čp.108, který vyhořel do základů, druhý uhodil a zapálil dům A. Thiela v N. Vsi čp.194. Mnohem hůře bylo v okolí Flájí, Č Jiřetína a sasské oblasti Gottleub-Pirna, kde při záplavách přišlo o život 200 lidí".

Také rok 1928 se vyznačoval extrémním počasím. Farář zaznamenal: "Noviny varovaly před vlnou veder přicházející ze Severní Ameriky do Evropy. Znalci na počasí měli tentokráte pravdu - vedra až 50° Celsia. Následkem toho bylo málo krmiva, spálené louky, žádné brambory a žádná voda".

Během kruté zimy 1928/29 byly osady na horách opět odříznuty od okolního světa. Tehdy zde ještě žádné sněhové pluhy neprojížděly. Na mnohých místech ležela bílá "krása" až do výše čtyř metrů, u mnohých domů dosahoval sníh až k okapovým žlabům, ba i dokonce, až k oknu ve štítě. Dveře i okna byly zaváté, skrze masu sněhu si lidé museli k domovním dveřím prokopat tunel. Aby si lidé zaopatřili potraviny, nezbylo jim nic jiného než si proházet hlavní silnici vedoucí z N. Vsi a Mikulovic do H. Sv. Kateřiny a především pak do H. Jiřetína. Farář Herkner píše: "Rok 1929 začal abnormálním mrazem, jaký jsme v našem kraji nezažili, až -28°C ba místy až -32°Celsia, v Praze naměřil teploměr -45°C. Tyto neočekávané mrazy sebou přinesly zlé hospodářské škody. Ve městech byl nedostatek uhlí a nedostatek vody, poněvadž zamrzlo vodovodní potrubí. Takto mrzlo až do konce března 1929. Byly to největší mrazy od roku 1775. Většina řek zamrzla. Rok 1929 nám ale, přinesl nádherné léto, takové jaké si rolníci přáli, výsledkem byla dobrá sklizeň.".

14. července 1931 se kolem poledne rozpoutala nad N. Vsí těžká bouřka, kterou doprovázela průtrž mračen s krupobitím. Do šesti míst udeřil blesk, jedním z míst byla věž kostela. Od konce Velikonoc 1934, až do konce června panovalo neobyčejně teplé počasí. V tento čas téměř nezapršelo, jen občasná přeháňka nepatrně zvlhčila zem. Následkem velkých veder (26 až 30°C) a větru vyschla půda, tráva přestala růst a obilí předčasně dozrálo. Celá republika byla postižena neúrodou.

V listopadu a prosinci 1934 bylo velmi mlhavo. Vlhké počasí podporovalo šíření nemocí, především chřipky a záškrtu, a to nejen u dětí, ale i u dospělých. Nejvíce postižených bylo v Mníšku a Malém Háji. Léto 1936 přineslo dostatek vláhy i slunce. To prospělo senům, rekordní byla úroda obilí, stejně tak brambor a zelí.

Následující zima 1936/37 byla až do konce ledna velice mírná, ale únor sebou přinesl prudké sněhové vánice. Silnice na Mníšek byla na volných úsecích zcela zavátá. U nové Hönigovi továrny na dřevěné výrobky, při okraji lesa naproti Brüderwiese, se nakupila až tři metry vysoká stěna sněhu. Sněhové závěje opatřily pro četné nezaměstnané vítaný výdělek při odklízení sněhu.

I když teprve 10. prosince 1938 zima ohlásila svůj příchod, svou průměrnou sněhovou pokrývkou uspokojila i sportovce. Počátkem března 1939 sníh roztál a přihlásilo se jaro. V polovině měsíce však přišly silné sněhové bouře a sněhové masy zavály všechny cesty. Právě v tuto dobu obsazoval německý wehrmacht zbytek Československa. Vojska z Chemnitz měla přecházet hory právě zde, ale pro velký sníh to nebylo možné. Všichni muži ze vsi byli vyzváni k odklízení sněhu, aby cesty byly průchodné. Zdálo se, jako by se proti tomuto "podniku", spikl sám Bůh-počasí a chtěl tomuto zabránit.

Zima 1941/42 začala již v listopadu vydatným sněžením a mrazivými dny. Byla stejně krutá jako zima 1928/29. V lednu 1942 leželo tolik sněhu, že zdejší horská obec byla týden odříznut od okolního světa. Koně zapřažení do saní, v konvoji dováželi potraviny, poštu a nejdůležitější zboží z H. Jiřetína. Na některých místech, především v Mikulovicích, ležel sníh až do výšky 4 až 5 metrů. Z jeřabin vyčnívaly z té bílé "nádhery" jen části jejich korun.

Rosina Zöllnerová, rozená Thielová, bydlící na Ratschi (horní Mikulovice), vyprávěla, že: "Při pohřbu jejího otce, který zemřel 23.1.1942, musela být proházena pěšina od domu až k silnici. Následující noci sněžilo a vše bylo opět zaváto. Syn Bruno, který přijel na pohřeb, bojoval se sněhem do posledních sil a domů přišel úplně vyčerpaný teprve v noci. Kvůli velkým závějím se mohl pohřeb konat teprve 29. ledna. I tak bylo nutno obejít velké závěje a jít z rakví ke hřbitovu přes pole, neboť cesta k němu byla neprůjezdná". Bílá "krása" zůstala ležet až do konce března.

Tato tvrdá zima 1941/42 přinutila německá vojska k zastavení postupu v Rusku. Teploměr klesl na východní frontě až k -50°C. Každý pokus o pokračování v útoku, nebo k rychlému zbudování zimního ležení byl marný. Statisíce německých vojáků, oblečených v letní výstroji, a kvůli nedostatečnému přísunu ze zázemí, během této ruské zimy zmrzlo nebo utrpělo těžké omrzliny.

Z těchto zpráv vidíme, že také v dřívějších dobách docházelo k velkým povětrnostním extrémům, že to není jen fenomén naší doby.

Pranostiky a předpovídání počasí

V dřívějších dobách, býval především venkovský člověk, závislí na rozmanitostech počasí. Je proto pochopitelné, že si lidé z dlouhodobého pozorování i troufli předpovědět očekávané počasí. Potřebovali vědět zda mohou počítat se stálým a pěkným počasím při senoseči nebo žních. Předvídání počasí se zakládalo na zkušenostech získaných v průběhu desetiletí. Také měsíční fáze měly svůj význam, právě tak postavení hvězd. Lidé dokázali předvídat mráz, mlhy, vichřice i změnu počasí. Tyto předpovědi platily většinou jen pro malou zeměpisnou oblast. Pro velehory platila jiná kritéria než pro středohoří, nížiny nebo místa u moře. Zajímavé nahlédnutí na krušnohorské pranostiky 17. století nám zanechal Christian Lehmann ve svém díle "Historické dějiště", oddíl VI, kapitola XXIII. Z tohoto díla citujeme:

• Když česká mlha na rovinách i voda v Čechách je, a potom se zdvihne, pak se změní počasí na horách.
• Když zalétávají vrabci a strnadové do domů a stodol, tak je mráz a bouře nedaleko.
• Kolik mlh, mrazů a jinovatky přijde k Michalovi (29. září), tolik přijde na jaře k Walpurze (30. duben)
• Když napadne hodně sněhu na ozimy, lze očekávat dobrou sklizeň.
• Zelené Vánoce přinesou bílé Velikonoce, nebo Vánoce na jeteli, Velikonoce na sněhu.

K těmto Lehmannovým pranostikám, lze připojit několik dalších, které se zde tradovali:

• Když slunce zapadá do mraků, přijde špatné počasí.
• Po mohutných červáncích přichází silný vítr.
• Ranní červánky - špatné počasí nabídnou.
• Když zapadá slunce zlaté, bude příští den pěkné počasí.
• Kolik mlh v březnu, tolik bouřek v létě.

Z pozorování a zkušeností, se rozvinuly v životě rolníků poznatky, které pak uplatňovali, například:

• Brambory by se měly sázet, pokud to počasí dovolí, nejpozději poslední pátek před dubnovým novoluním.
• Dřevo bylo káceno v zimních měsících, když stromy nemají mízu. Ke kácení byly vybrány dny, podle účelu užití. Stromy, z kterých se vyráběly trámy pro stavbu domů, se kácely mezi polovinou prosince a polovinou ledna.

Vybrané kapitoly z historie Nové Vsi v Horách“ autor J. Pešír.

německy psaná kniha „Erinnerungsbuch Gebirgsneudorf“ od Ericha Philipa, (rodáka z N. Vsi v Horách).

Překlad kronikář obce Nová Ves v Horách Josef Pešír,

zpracování provedl Roman Pešír.

Zdroj: mujweb.cz/historienovevsi (25.12.2014)

Jaromír Lenoch © Aktualizace 25.12.2014