Zpět na Polička

Historie

Polička, politický okres Polička

Od založení města do husitské revoluce (13.-15.stol.)

Česká strana části pohraničního hvozdu spolu s loukami zvanými “Napolickach”, na nichž bylo v roce 1265 založeno město Polička, patřila před rokem 1200 litomyšlskému klášteru. V písemných pramenech se tento místní název objevuje v listině z roku 1167, v níž král Vladislav II. přijímá do své ochrany premonstrátskou kanonii v Litomyšli a potvrzuje jí statky a práva. Výrazu Napolickach bylo obvykle rozuměno "na políčkách", tedy na malých polích; při tomto chápání by však výraz "na políčkách" po přechodu do jednotného čísla dal tvar Políčko, a nikoliv Polička. Všichni významní čeští badatelé zabývající se původem místních názvů se ztotožňují s názorem, že slovo polička je zdrobnělinou slova police s významem rovina nebo rovinka. Existuje ovšem i další názor, že jméno Police a tedy i Polička, které je jeho zdrobnělinou, by mohlo označovat vypálené místo v lesích. Takový význam mohlo mít podstatné jméno police, jehož slovní základ pol- znamená dřeva ožehávaná sáláním ohně. Název města v podobě Polička se ustálil teprve od 14. století.

Polička byla založena v rámci velkorysého plánu Přemysla Otakara II. vytvořit soustavu měst při obchodní stezce spojující Prahu s moravskými centry (stezka není v pramenech označována žádným jménem - nejpříhodnějším by však patrně podle jejího směru bylo “moravská” a nikoliv Trstenická, jak ji v polovině 19. století nepříliš šťastně nazval Hermenegild Jireček). V 60. letech 13. století při této stezce takřka současně vznikají města Kouřim, Kolín, Čáslav, Chrudim, Vysoké Mýto a jako poslední na české straně i Polička; zjevným důvodem založení bylo posílení královské moci v tomto nejvzdálenějším cípu východních Čech.Zakládací listinu města Poličky vydal Přemysl Otakar II., král český, vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský, dne 27. září 1265. Lokátorem, tedy vlastním organizátorem založení, byl Konrád z Lewendorfu, který je v literatuře obvykle, avšak mylně vydáván za lokátora řady dalších královských měst. Jediným jeho dalším nesporným založením je tak pouze s městem sousedící ves Lewendorf (později Laubendorf, počeštěně Limberk, dnes Pomezí). Odměnou za jeho námahu i značné riziko mu byl úřad městského rychtáře a další výhody. Původ nových osadníků zůstává zahalen tajemstvím; soudí se však, že pocházeli ze severního Německa, neboť město se mělo řídit magdeburským, tedy severoněmeckým městským právem.K středně velkému městu bylo přiměřeno 50 lánů polí z celkového okrsku 800 lánů. Obyvatelům vesnic v tomto okrsku se Polička stala vrchností. Od okolních vesnic, jejichž založení pravděpodobně předcházelo založení města, neboť to vzhledem ke svým hospodářským i jiným funkcím nemohlo existovat bez zemědělského zázemí, se Polička lišila nejen výsadami, ale i výstavbou a hradbami. Původní záměr zakladatele - vytvořit uzavřený, plně funkční městský celek - se však zřejmě dařilo plnit jen velmi zvolna. Limitujícím prvkem zde byl hlavně nedostatek osadníků, a to i přesto, že novým obyvatelům byly slibovány nejrůznější výhody: město obdrželo výsadu mílového práva (v okruhu jedné míle od města nesměla být na úkor jeho obyvatel provozována výdělečná činnost), měšťané byli na 20 let osvobozeni od placení veškerých dávek a navíc mohli od kupců putujících po zemské stezce, která byla po založení města vedena přes Poličku, vybírat mýto.

V prvních desetiletích své existence sdílela Polička většinou osud nedalekého hradu Svojanova. V roce 1284 byla sice správa Poličky a přilehlého území králem Václavem II. svěřena pražskému biskupovi Tobiáši z Bechyně, ale již o rok později spravoval toto území Záviš z Falkenštejna, který pojal za manželku Kunhutu, vdovu po Přemyslu Otakaru II.; manželé si za své sídlo zvolili právě hrad Svojanov. V roce 1307 byl však osud města Poličky určen na další staletí, když byla českým králem Rudolfem I. Habsburským správa města a z ní plynoucí důchody postoupena jeho manželce Alžbětě (známější pod jménem Eliška Rejčka). Polička se tak stala věnným městem královniným. Počet věnných měst se postupem času zvyšoval až na konečných devět (Dvůr Králové nad Labem, Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Mělník, Nový Bydžov, Polička, Trutnov a Vysoké Mýto) a tato kategorie existovala až do zániku rakousko-uherské monarchie v roce 1918, byť byly v posledních desetiletích povinnosti měst k jejich královnám více než formální - nicméně poličští na tomto titulu do poslední chvíle okázale lpěli.

Velkou událost pro města vždy představovaly návštěvy panovníků a nejinak tomu bylo i v Poličce. V dubnu 1336 se zde na čtyři dny zastavil Jan Lucemburský a na přelomu července a srpna roku 1356 zde se svým doprovodem minimálně tři dny pobyl Karel IV. Strategický význam Poličky na pomezí Čech a Moravy byl zdůrazněn vybudováním mohutných hradeb, které z Poličky vytvořily skutečnou pohraniční pevnost. Zlepšení životního prostředí v Poličce přineslo privilegium Karla IV. z roku 1360, kterým povolil město vydláždit a po osm let užívat práv, “jež i jiným městům ohledně dláždění byla povolena”. V období vlády Karla IV. byla také zřejmě završena přestavba dosud dřevěných, případně hrázděných domů na kamenné.Úměrně vzrůstu bohatství vzrůstalo i sebevědomí měšťanského patriciátu, nejbohatšího starousedlého měšťanstva, který se stále více začal prosazovat v městské správě na úkor výsadního městského rychtáře; o tom svědčí i opis Sigillum civium de Politz (Pečeť měšťanů Poličky) na nejstarší známé městské pečeti z roku 1362, dokazující, že byla používána jménem měšťanů, a nikoliv jen z vůle rychtáře. Dalším projevem sebevědomí měšťanů byla stavba radnice uprostřed náměstí jako symbolu měšťanské samosprávy.Na předměstí, kde rostl počet neplnoprávných občanů, kteří náleželi přímo pod správu města a tedy pod pravomoc městské rady, ale i v samém městě sílil již ve 14. století vliv českého živlu. Na pražské univerzitě se po skončení studií ve významných funkcích uplatnili studenti původem z Poličky: v roce 1388, v době pronikajícího vlivu reformních náboženských hnutí, zde působil mistr Matyáš z Poličky a v letech 1410-11, tedy v době po vydání Kutnohorského dekretu, zaručujícího Čechům na univerzitě převahu, byl děkanem fakulty svobodných umění Petr z Poličky.

Na počátku husitských válek stála Polička, jakožto věnné město, na straně královny. Když však na jaře roku 1421 vytáhl hejtman Jan Žižka z Trocnova spolu s pražany do východních Čech, otevřela Polička, stejně jako Chrudim a Vysoké Mýto, své brány a přistoupila k Pražskému městskému svazu. Již na podzim roku 1421 však město za ne zcela vyjasněných okolností vyplenila jedna z částí uherského vojska Zikmunda Lucemburského; starý letopisec dokonce uvádí zřejmě zveličený počet “1300 zmordovaných”. Polička sice setrvala v táboře pražanů, ale do dalšího průběhu husitské revoluce výrazněji nezasáhla. Po definitivní porážce radikálních husitů v roce 1436 pak zástupci poličských měšťanů, stejně jako jiných měst, vzdali v Jihlavě hold Zikmundu Lucemburskému a dozoru nad městem se opět ujal královnin podkomoří.

Husitská revoluce přispěla k dovršení českého charakteru města - byl vypuzen německý katolický patriciát a Polička se stala ryze českým městem, hlásícím se ke kališnickému vyznání. Z nejstarší městské knihy známe složení městské rady k roku 1432; jména konšelů až na výjimky znějí zvučně česky a v dalších letech se jak mezi konšely, tak mezi měšťany setkáváme již jen se jmény českými.

Dvě století pohrom (15.-17.stol.)

Po smrti Zikmunda Lucemburského se v bojích o moc v zemi Polička postavila na stranu Jiřího z Poděbrad a zůstala jeho pevnou oporou i poté, co se roku 1458 stal českým králem; jako pevnost se osvědčila v jeho bojích s uherským králem Matyášem Korvínem. Jeho nástupce Vladislav Jagelonský, opíraje se o města, se pokoušel posílit jejich moc proti šlechtě. V roce 1474 potvrdil poličské obci všechna privilegia “předky jeho jí udělená”, v roce 1478 údajně povolil pečetit červeným voskem a v roce 1493 výroční trh na den sv. Jana Křtitele.Chvíle oddechu však netrvala dlouho. S hrozbou tureckých vpádů přibývalo koncem 15. století vojenských průtahů městem, které přivodily úpadek městských financí; situaci také zhoršovaly časté požáry - jeden z nejničivějších zasáhl Poličku roku 1523 a strávil značnou část města. Ovšem největší katastrofu pro město znamenala opatření Ferdinanda I. Habsburského v roce 1547, který trestal česká města pokutami a konfiskacemi za odepření pomoci v jeho boji s protestantskými stavy v Sasku. Poličce, která v té době vlastnila vesnice Sádek, Kamenec, Oldříš, Borová, Telecí, Modřec, Nedvězí, Trhonice, Sedliště, Makov a některé dvory v Korouhvi, Pusté Rybné, Širokém Dole a Radiměři, byl zkonfiskován veškerý majetek, odebrána všechna městská privilegia a uložena pokuta 1000 kop grošů; panovníkovi měl také náležet výtěžek všech cel a nově zavedená daň z uvařeného piva. Po zjištění, že úpadek měst postihuje i jeho zájmy, začal Ferdinand I. postupně městům privilegia a majetky vracet - Polička si své vesnice mohla koupit zpět v roce 1559 za “750 kop grošů českých pražských hotově složených”.

Přesto v roce 1560 shledal královnin zmocněnec, že “v tomto městě veliká chudoba jest, neboť město chatrně postavené a lid více sedlákům nežli měšťanům podobný”. Přesto krátké období klidu a relativního blahobytu v druhé polovině 16. století umožnilo provést ve městě změny v duchu renesančního slohu a na mírném návrší před Kameneckou branou byl před rokem 1580 vystaven kostel sv. Michala. Polička také získala na vojenském významu v bojích Rudolfa II. s jeho bratrem Matyášem, jenž se stal pánem Moravy, což ovšem opět zatěžovalo městský rozpočet; další obrovské, Habsburky nikdy nesplacené půjčky požadoval po městu Matyáš, když sám usedl na český trůn.

Zatímco pro jiná česká města znamenala zásadní zlom v jejich životě třicetiletá válka, Poličku zasáhla zkáza již o pět let dříve. Dne 15. října 1613 vypukl v Limberské (dnešní Masarykově) ulici požár, který v krátké době strávil takřka celé město. Uvnitř hradeb vyhořelo 166 domů, 3 městské brány plné obilí a 11 bašt, kotce soukeníků a masné krámy, na předměstí 1 dům a 10 stodol, ušetřena zůstala toliko jihozápadní část města, kde zůstalo stát 39 domů, 1 brána a 11 bašt, stát zůstaly, byť poškozené, radnice, kostel, fara a škola. Tuto pohromu na samém prahu zimy navíc následovalo krupobití a povodeň. Než mohlo být město obnoveno, přišla další katastrofa - třicetiletá válka. Polička, stejně jako další města, se postavila na stranu odbojných českých stavů a v létě roku 1619 se její zástupci zúčastnili volby Fridricha Falckého za českého krále proti sesazenému Ferdinandovi II. a v následných válečných událostech přispěla stavům i vojensky. Poličský oddíl o síle téměř 70 mužů, vytvořený z obyvatel města i celého panství, byl však ústupovými boji v jižních Čechách i dezercemi natolik ztenčen, že prakticky přestal existovat již před bitvou na Bílé hoře, kde bylo 8. listopadu 1620 na celá staletí rozhodnuto o osudu českých zemí. Polička byla za svůj odboj potrestána opětovným odnětím privilegií a obrovskými daněmi. Dalším trestem bylo umístění vojenské posádky na útraty obce. Není proto divu, že město, které bylo v roce 1600 zcela bez dluhů, dlužilo v roce 1624 okolním šlechticům i místnímu děkanovi téměř 23 000 kop.

V duchovní oblasti nastoupilo úsilí o úplnou rekatolizaci. Přes veškerou snahu se však nedařilo zabránit konání tajných nekatolických obřadů, z čehož se musel zodpovídat poličský císařský rychtář Václav Johanides. V roce 1626 byl povolán spolu s purkmistrem Matějem Malířem do Vysokého Mýta, kde byli oba nějaký čas vězněni; purkmistr Malíř a s ním řada poličských měšťanů zvolili poté raději odchod do Saska než přestup k římskokatolické víře. Další obyvatelé hynuli a umírali v útrapách a epidemiích třicetileté války. V roce 1626 zůstalo ve vnitřním městě 24 rodin a na předměstích pouze 17. Do Poličky zvlášť vyslaný berní komisař shledal, že v městě “dům na dům padá, přes den člověka viděti není, takže hrozno tam přebývati”, a ti, co zůstali, trpí hladem, takže “není na nich co vzíti”. Nezbylo nic jiného, než dlužné berně odepsat.V této době zvolil emigraci i kupec Matyáš Viktorin, který se usadil v Poličce počátkem 17. století a časem se zde vzmohl natolik, že zakoupil výstavný dům na náměstí (dnešní čp. 16 - Restaurace THT). Před svým odchodem pravděpodobně zazdil ve sklepě všechny peníze, o kterých předpokládal, že je na své cestě nebude potřebovat, a nechtěl riskovat, že o ně bude zbytečně oloupen. Snad předpokládal po skončení války návrat do Poličky či alespoň vyzvednutí pokladu. Zemřel však v cizině a ani z jeho dětí se do města nikdo nevrátil. Ukryté mince se dostaly na denní světlo teprve 13. února 1968. Nález byl předán do Východočeského muzea v Pardubicích k odbornému vyčištění, konzervování a určení; pardubické muzeum posléze využilo svého statutu krajského muzea a nechalo si celý nález Východočeským krajským národním výborem převést do svého majetku. Celková váha pokladu činila 10 kg (s příměsemi písku). Šlo o 12 104 kusů drobných 1 až 3 krejcarových mincí, 151 ks větších tolarových dílů s příměsí několika grošů Vladislava II. z konce 15. nebo počátku 16. století, 22 ks tolarů Ferdinanda II. z období tzv. dlouhé mince, 2 ks tolarů Leopolda, arcivévody Tyrolského, a 1 falzifikátem tolaru Ferdinanda, arcivévody Tyrolského. Jádro nálezu pochází z let 1620-22, hlavně 1622, ze slezských mincoven, zejména z Lehnice-Břehu, dále jsou zde ražby české, z pražské mincovny, několik mincí je polské a saské provenience. Hodnota pokladu v době uložení nebyla velká, unikátní však je množství mincí; ve své době se pravděpodobně jednalo o největší nález v Československu.

Obnovené zřízení zemské z roku 1627, potvrzující dědičné držení Čech v rodu Habsburků, zastihlo Poličku v naprostém úpadku. Situaci příliš nezlepšilo ani to, že o rok později Ferdinand II., ve snaze napomoci obnově, městu navrátil jeho privilegia. Měšťané ovšem museli složit pracně posháněných 250 říšských tolarů a navíc se navrácená privilegia vztahovala pouze na příslušníky římskokatolické církve, neboť jinověrec nesměl být za měšťana přijat. Osud však nedopřál Poličce k obnově příliš času, neboť od roku 1631 začaly na město doléhat útrapy války, kterou evropská nekatolická koalice zahájila proti nárokům habsburské moci. Neustálé “ložírování” císařských vojáků bylo roku 1639 vystřídáno první švédskou okupací. Švédové pak obsadili Poličku ještě dvakrát - v letech 1642 a 1645; s jejich oddíly se alespoň na čas vraceli nekatoličtí kazatelé. Kronikář si později povzdechl, že “roku 1645 dva silní regimentové lidu švédského od města Brna do obce zdejší vtrhli, se zavřeli a 14 dní tu přebývali, všechno všudy zlezli, kde kdo co sobě v nějaký kout schoval a zastrčil, do země, podzemních sklepů zakopal, do studnic suchých i kde voda byla vházel, všechno vyslídili, vykopali, pobrali a lidi do chudoby přivedli. Tak dobře hospodařili, že téměř kámen na kameni ležeti nezůstal”; budiž však zdůrazněno, že lépe si nepočínaly ani oddíly armády císařské.

Konec třicetileté války v roce 1648, byť znamenal mezinárodní uznání habsburské nadvlády a tím i vítězství protireformace, byl všeobecně přijat s úlevou. Piaristé z litomyšlské koleje, založené roku 1643 k protireformačním účelům, si dali roku 1650 od poličského děkana potvrdit, že v minulých letech obrátili na “pravou víru” na tisíc osob z Poličska, když spolu s ním konali misie “k vyhlazení kacířstev a k všemožnému vykořenění všelijakých sekt s jinou vírou než římskou apoštolskou”. Ale ani dlouhodobé rekatolizační úsilí nedokázalo v kraji vyhladit pozůstatky nekatolických vyznání, jež se udržely až do jejich alespoň dílčího uznání vydáním tolerančního patentu v roce 1781.

Obnova mírového života a „zlatý věk“ feudálního měšťanstva (17. - 18. stol.)

Po dlouhé a vyčerpávající válce se život vracel do normálních kolejí jen velmi zvolna. V roce 1654 napočítal královský rychtář ve městě 68 starousedlých rodin a 22 nově se přistěhovavších, které požádaly o měšťanské právo. 83 domů stále ještě zůstávalo pustých; třicet z nich bylo opuštěno jejich nekatolickými majiteli, ...

Od proměn josefinské doby k červánkům svobody a nár. obrození (18.-19. stol.)

Tzv. “zlatý věk” poličského měšťanstva spočíval na feudálních výsadách města jako vrchnosti, na rozsáhlé míře samosprávy v hospodaření městským majetkem a na platnosti starobylého cechovního zřízení. Všechny tyto tradiční základy měšťanského blahobytu však byly postupně narušovány reformami osvícenského absolutismu druhé poloviny 18. století. Jedním z prvních signálů nastávajících změn bylo odnětí hrdelních záležitostí městskému soudu v roce 1765. V roce 1788 začal město spravovat nový, byrokratický tzv. regulovaný magistrát, jehož úředníci, byť placení z městských důchodů, byli podřízeni státu. Pravomoc měšťanstva byla od té doby značně omezená. Reformy postihly i městské panství: počátkem 80. let 18. století bylo v tzv. raabizaci dosavadní režijní hospodaření z velké části převedeno na dědičný nájem dosavadním robotným poddaným. Jen rozsáhlé lesy a rybníky, lomy a vápenky zůstaly nadále v přímé správě města. Důsledkem raabizace bylo značné uvolnění volné pracovní síly pro typické řemeslo Poličska - tkalcovství, které od té doby vykázalo prudký rozvoj a zařadilo poličský venkov definitivně do koloběhu kapitalistické výroby.

Zrušení nevolnictví a toleranční patent v roce 1781 měly za následek značný vzestup sebevědomí poddaných. Zvláště toleranční patent měl velký význam pro zdejší kraj s množstvím dosud tajných nekatolíků: umožnil jim přiznat se veřejně k některé ze dvou nyní povolených nekatolických církví, z nichž nejčastěji volili helvetskou. V roce 1796 vypuklo v některých vsích poličského panství tzv. “helvetské povstání” proti odvodům do války proti Francii; beletristicky je vylíčil v románu Rekruti Václav Kaplický.

K reformám josefinské doby patřila i reforma školství. Jejím výsledkem v Poličce byla přeměna dosavadní trojtřídní latinské školy v trojtřídní školu česko-německou, která byla v roce 1790 rozšířena na čtyřtřídní hlavní školu. Vzdělaní a osvícení jedinci mezi měšťany, úředníky, učiteli a kněžími nemálo přispívali - spolu s pokrokem obecné vzdělanosti - k tomu, že Polička doznala značného rozmachu v hospodářské podnikavosti i v kulturním a společenském životě. V 30. letech 19. století byla již Polička s více než 3500 obyvateli počtem obyvatel pátá v tehdejším chrudimském kraji za Litomyšlí, Chrudimí, Vysokým Mýtem a Lanškrounem. Do města se z okolí stěhovali četní “plátna handlíři” a jiní překupníci, využívající levné pracovní síly domáckých tkalců, kterých přibývalo na předměstích i v okolních vsích. Hlavním odběratelem hrubého plátna byla stále armáda, pro kterou je vykupovalo množství faktorů. V 30. letech 19. století procházelo Poličkou ročně na 80 000 zlatých v platech za plátno, jehož výkup byl z největší části v rukou 16 poličských rodin. Nejvýznamnější z nich byl Josef František Daubek, manžel dcery purkmistra - a zároveň českého obrozeneckého básníka - Šebestiána Hněvkovského.

První poličská léta Bohuslava Martinů (18.-19.stol.)

Kulturní život Poličky na přelomu 19. a 20. století a až do první světové války zůstával silně poznamenán spolkovými formami předchozích desetiletí. Obzvláště pozoruhodné byly cesty rozvoje hudebního života. Roku 1887 ustavený kroužek přátel vážné hudby, který pěstoval hudbu v soukromí a pro vlastní potěšení, se postupně rozrostl v orchestrální soubor, který - pod názvem Mládenecká kapela - začal pořádat v letních obdobích pravidelné sobotní koncerty pro veřejnost v zahradní restauraci. Kapelníkem byl po několik let učitel měšťanské školy Adolf Vaníček, všestranný hudebník, který i jako sbormistr Kollára oživil činnost poličského zpěváckého spolku. Po Vaníčkovi převzal vedení orchestru rovněž výborný hudebník Josef Vintr, pozdější poličský městský kapelník.

Oba - Vaníček i Vintr - dbali i o účinnou výchovu mladých hudebníků z řad mládeže. A tak se roku 1905 můžeme dočíst v Jitřence ve zprávě o vystoupení poličských studentů na večírku v nedaleké Borové, že “též se velice zamlouval mladičký umělec na housle pan Martinů z Poličky, jenž sám přednesl dvě koncertní čísla”. Tím “mladičkým umělcem” nebyl nikdo jiný než čtrnáctiletý Bohuslav Martinů, tehdy již první houslista amatérského kvarteta, který s Josefem Vintrem přehrával technicky ne právě snadná houslová dueta Mazasova, Bériotova a Viottiho. V následujícím roce pak Jitřenka přinesla zprávu o večírku v Měšťanské besedě, který se konal 29. července 1906 a na kterém B. Martinů zahrál náročné skladby Wieniawského a Bériotovy za klavírního doprovodu Adolfa Vaníčka. Záměr autora zprávy pak prozradila poslední slova: “Máme před sebou mladíka nadšeného a nadějného. Nic jiného není potřebí, než aby se chudého toho mladíka ujal některý obětavý mecenáš nebo jiná korporace, aby dostati se mohl do konservatoře. Troufám si tvrditi, že by mohl jednou dělati svému mecenáši i Poličce čest. Kdo můžeš, pomoziž!”

Druhý den po koncertu přišel Adolf Vaníček - třídní učitel mladého houslisty, jenž právě ukončil povinnou školní docházku - spolu s vlivným měšťanem, knihařem a knihkupcem Josefem Kaňkou k mladíkovým rodičům. Dosáhli jejich souhlasu se synovými studiemi, když je ujistili, že sami podniknou kroky k jeho finanční podpoře. A opravdu pro něj vymohli na poličské městské radě pravidelný roční příspěvek a poté s pomocí Václava Štěpána, sládka pivovaru na Vinohradech, syna poličského purkmistra a někdejšího zemského poslance Martina Štěpána, prosadili i jeho přijetí na pražskou konzervatoř od podzimu roku 1906. Tak vstoupil pozdější světoznámý hudební skladatel poprvé do širšího světa, než bylo jeho rodné Poličsko.Je to jistě neobvyklé, objeví-li se v životopise kohokoli údaj, že se narodil na věži kostela. V případě Bohuslava Martinů tomu tak je. Jeho otec, povoláním obuvník, přijal totiž roku 1889 ve finanční tísni k zlepšení hmotné situace rodiny místo pověžného na kostele sv. Jakuba. Jeho povinností mimo jiné bylo hlídat, zda někde v Poličce nebo okolí nehoří, natahovat věžní hodiny a zvonit ráno, v poledne a večer klekání. V kalendáři na rok 1890 si Ferdinand Martinů zapsal: “8. prosince 1890 nám přinesla vrána hošíčka klučáčka, křtěnej byl Bohuslav Jan.” Ochoz na věži, z kterého se přímo vcházelo do bytu pověžného, nabízel široký rozhled po okolní krajině i nekonečně proměnlivé obloze. V tomto prostředí chlapec prožil prvních 12 let života. Matka a otcův tovaryš jej uváděli do světa lidových písní, říkadel a pohádek, než s počátkem školní docházky musel každý den dolů po strmých schodech do města. Hned se začátkem školy se začal učit hrát na housle. Učitelem se mu stal krejčí Josef Černovský, snad nejvšestrannější hudebník tehdejší Poličky, jehož přičiněním se z chlapce během několika let stal dobrý houslista. V roce 1902 rodina přesídlila do budovy dnešního Městského úřadu, kde otec obdržel místo sluhy ve starostenském úřadě a v městské spořitelně. To umožnilo chlapci každodenní užší styk s hudebním životem města, ve kterém brzy tak výrazně vynikl.

V roce 1906 se stal Bohuslav Martinů přispěním svých příznivců žákem houslové třídy pražské konzervatoře - studijní úspěch se však nedostavil. Hoch se totiž více než povinným cvičením věnoval četbě a návštěvě divadel. Divadlem se nadchl již v Poličce, kde doprovázel na představení svého otce, který byl horlivým divadelním ochotníkem a působil hlavně jako nápověda. Nelze se tedy divit, že pražské studium skončilo po marném opakování třídy, kdy nepomohl ani přestup na varhanické oddělení - Martinů byl v roce 1910 vyloučen z konzervatoře pro “nenapravitelnou nedbalost”. Finanční podporu Martinů sice ztratil, ale Prahu, která jej oslňovala svými kulturními dary, neopustil, i když tam žil prakticky v bídě. V hudbě se z něj stal samouk, a to i v kompozici, ve které navazoval na svoje první pokusy ještě z domova. Později s vděčností vzpomínal na Josefa Černovského, který u něho rozpoznal lehkost v improvizaci a nutil jej k zápisům jeho prvních skladbiček. Do rodné Poličky Martinů pravidelně zajížděl na prázdniny a občas tu vystupoval i koncertně - teprve první světová válka jej, byť pouze na několik let, k Poličce připoutala trvaleji.

To však již město mělo za sebou první sociální otřesy, když se od 90. let k dosavadním společenským silám ve veřejném životě stále více hlásil nový činitel - dělnické hnutí.

Novodobý průmysl (18.-19. stol)

“Pramen výživy obyvatelstva zdejšího jest polní hospodářství a tkaní hrubých látek, v nichž více měšťanů obchod vede a také pro vojsko dodává. Mimo to také veden obchod ve lnu.” Tak charakterizoval soudobý pozorovatel Poličsko v roce 1862. To však bylo tradiční tkalcovství již v úpadku vlivem dovozu bavlny, a kromě toho podnikavost nebyla silnou vlastností zdejších měšťanů. Výjimeční jedinci, jako byl kupř. Josef František Daubek, odcházeli podnikat jinam. Město zůstávalo stranou vytvářející se sítě železnic, kolem níž se šířil textilní tovární průmysl; proto se čilejší jedinci snažili získat pro Poličku napojení na hlavní trať, která od 40. let 19. století spojovala Prahu s Brnem a Vídní. Okresní tajemník František Zákrejs v roce 1869 psal, že “tím, že náš kraj postrádá železné dráhy, jeví se co rok všude, v průmyslu a obchodu i polním hospodářství, klesání”. Trvalo ale ještě téměř 30 let, než se podařilo Poličku spojit železnicí se Svitavami a záhy pak i se Skutčí.

Zdejší průmysl byl až do konce 19. století nepatrný - Tillova tkalcovská dílna, malá sirkárna, výroba stavebního materiálu, cihelna, nevelká strojírna a slévárna, velkouzenářství, obuvnická dílna a zdejší výrazná specialita: roku 1874 založený Čápkův závod na stavbu varhan a harmonií. To vše však dokázalo zaměstnat jen pár desítek dělníků a navíc podnikateli byli ponejvíce lidé odjinud. Pozornost poličských měšťanů se totiž obracela k tradičním zdrojům příjmů. V 60. letech 19. století hlavně zásluhou J. Smoly postavený nový měšťanský pivovar byl do roku 1892 pronajímán, ale v tomto roce se majitelé právovárečných domů sdružili a začali pivovar provozovat ve vlastní režii. Pivovar sice bylo nutno nákladně rekonstruovat, ale časem začaly zisky utěšeně stoupat a společnost počátkem 20. století přikoupila k vlastnímu hostinci v Poličce ještě hostince v Litomyšli a Krouně. Tento náznak rozmachu však nenásledovali poličští živnostníci.

Roku 1884 zřízená Řemeslnická beseda si nedala za úkol expanzi, ale toliko obranu práv a zájmů tradičních řemesel proti vpádu továren prostřednictvím celé armády faktorů, kteří zadávali práci domáckým tkalcům na poličských předměstích i v okolních vesnicích. Pro potřeby těchto faktorů ovšem postačovalo tradičním způsobem vyráběné hrubé plátno. Tkalcovská škola, kterou někteří probudilí občané založili roku 1874, zanikla po 14 letech pro nedostatek žáků. Ve městě panovala hlavně obava před zkázou tradičních mravů a svou úlohu přirozeně sehrála i skutečnost, že nejbližší tovární průmysl - ve Svitavách, Brněnci a Březové - byl v rukou německých majitelů. Čítala-li Polička roku 1869 4414 obyvatel, do roku 1880 stoupl jejich počet o pouhých 218 na 4632 - přičemž obytných domů ubylo - a o deset let později klesl na 4550. Týž vývoj se projevil i v českých obcích západně od města.

To konečně přimělo představitele města, kteří se hlásili k mladočechům, k radikálním krokům ve prospěch železnice, od níž si mnoho slibovali. Projednávalo se několik variant průběhu plánované trati: z Litomyšle, ze Svitav, z Březové přes Bystré. Rozpory v českém táboře nahrály svitavským německým podnikatelům, jimž železniční spojení s poličskou tradiční tkalcovskou oblastí mohlo přinést jen výhody a kteří byli proto ochotni k značné finanční podpoře plánu. Získali proto poličské pro variantu spojení Poličky se Svitavami. Trať začala být budována v roce 1896 a v dalším roce byla prodloužena z Poličky do Skutče a napojena tak na dráhu pardubicko-německobrodskou.

Ovocem levného dopravního spojení byl rozkvět poličské pily, zřízené původně pro dodávky pražců na výstavbu železnice, a založení mechanické tkalcovny na bavlněné zboží firmy Eugen Feuerstein z Hořic v Podkrkonoší. Ta začala pracovat roku 1901 a do roku 1904 již měla 560 stavů. Ovšem tím se celá podnikatelská vlna - vyjma nevelké obuvnické dílny - prakticky až do roku 1918 vyčerpala. Očekávaný a zároveň obávaný vpád německého kapitálu ze Svitav a Brněnce se nekonal. Polička tedy i ve 20. století v porovnání s průmyslovou východní částí okresu při hlavní železnici zůstala v podstatě řemeslnicko-rolnickým městem. Ostatně sami představitelé města “uvnitř hradeb” nadále mysleli postaru a ukládali městský kapitál především do rozšíření městského velkostatku. S velkou slávou koupila “osada uvnitř hradeb” v roce 1910 velkostatek Svojanov i s hradem. Vyhlašovala to za velký národní čin, že vykoupila tento “hrad Závišův” z rukou německého majitele. V příštím roce přikoupila ještě velkostatek Študlov, takže před první světovou válkou vlastnilo město přes 2000 hektarů lesa a stovky hektarů zemědělské půdy.

Myslelo se však přitom i na modernizaci samotného města. Koncem 19. století byla vybudována nová kanalizace, zřízen nový vodovod a od počátku nového století se postupně opět předlažďovaly ulice. V roce 1907 byl do města zaveden telefon a roku 1910 ozářily náměstí a hlavní ulice - ne bez odporu mnohých konzervativců - první elektrické žárovky z prozatímní městské elektrárny. Město sice neztrácelo charakter venkovského městečka - po náměstí i v hlavních ulicích se ještě těsně před první světovou válkou volně procházely slepice -, ale přece jen se stávalo přitažlivějším. V roce 1900 se zde napočítalo již 4982 obyvatel a tento počet do roku 1910 vzrostl na 5262 - tedy o více než 700 proti roku 1890. Tento přírůstek obyvatelstva připadal především na předměstí, zvláště Horní předměstí se stalo nejlidnatější částí města, kde rostly i nové důležité veřejné stavby - učitelský ústav, založený roku 1899, městské jatky z roku 1900 a nová městská elektrárna z roku 1913.

Zároveň se se stále větší naléhavostí hlásila otázka sociální. Nešlo pouze o starodávný spor předměstských obyvatel s měšťany vnitřního města o podíl na výhodách z městského velkostatku. Nové obyvatelstvo mělo vážnější starosti. Nastávala silná bytová krize, přírodní pohromy postihovaly venkovské zázemí, obnovovaly se silné vlny vystěhovalectví do zámoří i jinam; kupř. ve Vídni žilo v roce 1900 téměř 2000 Čechů původem z poličského okresu a nadále jich přibývalo. Nedostatek se projevoval i v nejzákladnější výživě lidu, takže např. roku 1904 bylo při vojenských odvodech uznáno za způsobilé služby pouze 24 z k odvodu se dostavivších 90 a v rámci okresu ze 755 toliko 204 - tedy prakticky pouze každý čtvrtý odvodu podléhající mladý muž byl schopen “sloužit císaři a vlasti”. V takovém prostředí pak mohla najít úrodnou půdu aktivní socialistická agitace.

Východní, průmyslovou a národnostně smíšenou část poličského okresu zasáhly vlivy sociálně-demokratické agitace hned po ustavení strany německé v roce 1869 a zvláště pak po vzniku strany rakouské v roce 1874. Vlastní Polička a západní část okresu s českým obyvatelstvem zůstávala zprvu stranou působení tohoto nového činitele - první doložený ohlas socialistické agitace v samotné Poličce je zaznamenán teprve k roku 1889. 1. máj 1890, očekávaný měšťany - stejně jako i jinde - s obavami, přinesl plán na založení dělnického spolku. Ten byl pak založen roku 1892 pod názvem “Dělnická vzdělávací jednota Svornost”. V tomtéž roce se však ustavila i organizace, která měla, s využitím hluboce zakořeněných náboženských tradic, mimo jiné čelit socialistické agitaci mezi dělnictvem - Svatojosefská jednota katolických jinochů a mužů. Ve městě vládnoucí mladočeši, ač jinak liberální, se z národnostních důvodů stavěli proti internacionálně smýšlející sociální demokracii.

Zřejmě nejvýstižnější obraz počátků socialistické agitace na poličském venkově představuje román Terézy Novákové “Jiří Šmatlán”, nesoucí plným právem podtitul “Kresba podle skutečnosti z nejvýchodnějších Čech”. Autorka podle vyprávění pamětníků i podle svých vlastních poznatků věrně vylíčila zvláštnosti zdejšího kraje, spočívající v hlubokém náboženském cítění, navíc zesilovaném staletým soupeřením víry katolické a helvétské, kterou vyznávala plná třetina obyvatel. Skutečnosti plně odpovídá i její zjištění, že socialistické myšlenky do tohoto kraje vnášeli hlavně dělníci brněnských textilek.

Posílení průmyslu v Poličce zřízením Feuersteinovy tkalcovny, ve které roku 1904 pracovalo 120 dělníků a 68 dělnic a před první světovou válkou až 350 dělníků a hlavně dělnic, však nepřineslo očekávané posílení sociálně-demokratického hnutí. Firma měla již své zkušenosti z oblastí s pokročilým dělnickým hnutím a počínala si velmi obratně a ostatně i rozumně: vyplácela o vánocích 10% celoročního platu, stavěla dělnické domky s levným nájemným, pořádala plesy a výlety, čímž si zajišťovala loajalitu svého dělnictva.

Situaci v dělnickém hnutí ukázaly výsledky voleb do říšské rady roku 1907. Šlo o první volby do říšské rady, tedy celorakouského parlamentu, podle všeobecného a rovného hlasovacího práva mužů starších 24 let. Dělnictvo bylo tehdy již získáváno nejen stranou sociálně-demokratickou a katolickou, ale i národně-sociální, založenou stranou mladočechů roku 1898. Ukázalo se právě na příkladu Poličky, co znamenal její vysloveně nacionalistický program ve zdejším česko-německém pomezí, zvláště když zde postavila jako kandidáta svého populárního vůdce Václava Klofáče. Ten získal v Poličce téměř polovinu ze všech odevzdaných hlasů (474 z 916), zatímco sociálně-demokratický kandidát necelou čtvrtinu - 209. Národní socialisté, nejvíce vyhovující maloburžoazní mentalitě, se od té doby stali na celá čtyři desetiletí nejsilnější stranou ve městě.

Když byla roku 1913 uspořádána okresní lidová slavnost na oslavu 20. výročí založení “Dělnické vzdělávací jednoty Svornost” jako počátku socialistického hnutí, vystihl podstatný rys zdejšího politického života Bohumír Šmeral, který tehdy přijel řečnit na tábor lidu na náměstí, kde se prý sešlo na 600 lidí. Šmeral - podle zpráv tisku - “pěknou řečí upoutal pozornost celého shromáždění”. Příznačné však bylo, jakým způsobem: “Vida, že velká většina lidu přímo z kostela jde na tábor, navázal na evangelium Kristovo a líčil pak rozdíl mezi náboženstvím a klerikalismem a nabádal shromážděné, aby nebáli se socialismu, aby vstupovali v řady jeho, socialism že jest novým náboženstvím, novým vykupitelem lidstva.”

Válka, vyhlášená v létě roku 1914 Rakousko-Uherskem Srbsku a postupně přerostlá ve válku světovou, sice tentokrát nepostihla Poličku průchody vojsk, zato muži postupně odcházeli na vzdálené fronty bojovat za stále více nenáviděnou monarchii. Část jich v řadách rakousko-uherské armády padla (dosud bylo zjištěno 137 osob a dalších 16 zemřelo následkem zranění a válečného strádání nedlouho po návratu), nemalá část (prozatím zjištěno 92) jich přešla ke spojeneckým armádám a vrátila se po skončení války (často až po dvou letech) jako legionáři. Život ve městě za války byl ochromen - závody omezovaly nebo úplně zastavovaly výrobu. Středem zájmu lidí, hlavně žen-matek, se stalo stále více váznoucí zásobování. Všechny vrstvy zachvacoval sociální a postupem času i nacionální radikalismus, ovlivněný i revolucí v Rusku v říjnu 1917, zejména jejím heslem o sebeurčení národů.

První máj 1918 se v Poličce omezil na pracovní volno, uzavření obchodů a společnou důvěrnou schůzí sociální demokracie s národními sociály - odraz společné reformní politiky obou stran. Masová demonstrace několika stovek lidí, hlavně žen, 14. října 1918 před radnicí požadovala odvolání vývozu brambor do Teplic a obilí za hranice; rozešla se teprve po chlácholivých ujištěních okresního hejtmana a purkmistra Karla Tilla. Politické strany si však již v té době zajišťovaly pozice v připravovaném novém samostatném státě. Na důvěrné schůzi státoprávní demokracie 22. září 1918, kterou svolával mj. i sám purkmistr Karel Till, se o tom hovořilo naprosto nepokrytě. To již existoval Okresní národní výbor, ustavený z podnětu pražského Národního výboru. V něm byly zastoupeny všechny politické strany s výjimkou strany klerikální, která zůstávala věrná monarchii. Úvodní článek v Jitřence z 15. října 1918 uvádí zcela otevřeně, že “nedáme se za žádnou cenu, za žádných podmínek připoutati k Vídni, s kterou jsme své účty již nadobro uzavřeli a čekáme na její likvidaci”.

Jedním z mála mužů, kteří mohli válečná léta prožívat doma, byl Bohuslav Martinů. Byl osvobozen od vojenské služby a rodná Polička slibovala přece jen snazší možnost obživy než rozvrácená Praha. Pro zajištění pravidelnějšího příjmu si zařídil soukromou školu hry na housle, v níž vyučoval i klavíru. Hru na housle vyučoval i na chlapecké škole. Především však neúnavně komponoval - válečná léta pro něho znamenala dobu, kdy “shromažďoval materiál, trávil dojmy, neunavoval se a připravoval”, jak toto období později sám charakterizoval. Na své spoluobčany však působil spíše jako podivín, který se nezařazoval do normálního života. Ke konci války, se vzestupem nadějí na národní a státní svobodu, si se zvýšeným důrazem připomínal svoji blízkost národnímu kolektivu. Počátkem roku 1918 si dal poslat z Prahy partituru Smetanovy Mé vlasti a spis Zdeňka Nejedlého Dějiny husitského zpěvu a během května a června složil svou první velkou kantátu - Českou rapsodii. Je komponována v téměř smetanovsky vřelém duchu; pozoruhodný je v ní citát z evangelického zpěvníku, který Martinů pravděpodobně znal ze svých návštěv u evangelického pastora Vladimíra Čecha v Borové, a neméně pozoruhodná je v díle i koexistence protestantského chorálu s chorálem svatováclavským. Kantátu věnoval uznávanému mluvčímu národa Aloisu Jiráskovi, jenž v dubnu 1918 předčítal v Praze před tisícovým shromážděním zástupců české politické, kulturní a vědecké veřejnosti jménem “československého národa” proslulou “národní přísahu”. 28. říjen 1918 však prožil Martinů v Praze, spolu se svými přáteli z České filharmonie.

Závěr válečných let byl tedy v Poličce ve znamení nadějí na splnění tužby po svržení jha rakouské nadvlády, ale zároveň i ve znamení zjitřených sociálních potřeb, zatím však překrývaných národním cítěním a hlavně touhou po míru.

Rozvoj veřejného života (19. stol.)

Když byly na březen 1861 vyhlášeny volby do českého zemského sněmu, upnul se hlavní zájem veřejnosti opět k politickým otázkám. Poličští voliči - podle tehdejších zákonů jimi byli především zámožní měšťané vnitřního města - manifestačně zvolili zemským poslancem národního kandidáta dr. Františka Augustina Braunera. A to nejen proto, že působil delší dobu jako advokát ve prospěch vnitřního města ve vleklých sporech s předměstskými obyvateli o právo na podíl z městského majetku, ale i zásluhou horlivé agitace Josefa Smoly, který se znovu dostal do popředí místního politického života. Podle směrnic pražského politického vedení v čele s F. Palackým a F. L. Riegrem měl J. Smola kandidovat do zemského sněmu za venkovské obce. Tuto nabídku však odmítl, aby mohl veškerou energii a úsilí věnovat práci pro město. Již v 50. letech, nemoha pracovat veřejně, věnoval se alespoň organizaci obnovy kostela sv. Jakuba, který si představoval jako honosnou stavbu, jež by se stala důstojnou reprezentací města i jeho ozdobou. Dokázal prosadit, aby místo obvyklého oltářního obrazu byla objednána socha sv. Jakuba u tehdy již známého sochaře Václava Levého, tou dobou působícího v Římě. Socha v nadživotní velikosti z bílého kararského mramoru byla usazena v květnu 1865, těsně před vysvěcením nového chrámu.

V tomtéž roce se v místních volbách stal Josef Smola opět purkmistrem. Ale nejen to. Když v roce 1865 zřídili měšťané vnitřního města zcela samostatnou “Osadu města Poličky uvnitř hradeb”, jejímž hlavním úkolem a cílem bylo zajistit měšťanům výhradní právo na pozůstatky feudálního bohatství města, byl starostou této osady zvolen rovněž Josef Smola. Neprosadil se však do funkce okresního starosty, tedy do čela zbrusu nové instituce okresního zastupitelstva - a to především zásluhou voličů z poličských předměstí, kteří Smolu přímo nenáviděli a snažili se ho znemožnit i žalobami u soudu. Smolovu autoritu však velmi posílilo jeho statečné chování za pruské okupace Poličky v létě 1866, kdy proti přímým hrozbám pruských důstojníků město uhájil před přemrštěnými požadavky na rekvizice. Když pak o necelý rok později J. Smola zemřel, stal se jeho nástupcem v obou předních městských funkcích jeho věrný přívrženec, obchodník Jan Bouzar, který později jako poslanec zemského sněmu za Poličku zahájil souvislou řadu zastánců aktivní mladočeské politiky v čele města.

S rozvojem politického života se bohatě rozvinul i život spolkový. K staršímu Spolku divadelních ochotníků, který si dal do názvu jméno J. K. Tyla, přibyl roku 1861 Zpěvácký spolek “Kollár”, jehož prapor se světil v roce 1863 za účasti F. Palackého a F. L. Riegra. Když roku 1869 ochotnický spolek slavil 50. výročí vzniku, byla poprvé provedena v Poličce později tak populární tragedie “Anežka” na námět místní pověsti o poslední popravě v Poličce - dílo tehdejšího režiséra spolku a pozdějšího vlivného literárního kritika a dramatika Františka Zákrejse. Do konce století přesáhl počet poličských spolků číslo dvacet. V nich se soustřeďoval kulturní a společenský život města, který s léty získával na výrazném a přímo stranickém akcentu.

Střediskem politických debat měšťanů byla od roku 1866 Měšťanská beseda, která se však pro neustálé šikanování ze strany úřadů roku 1872 rozešla a byla nahrazena Besedou, jež se mínila věnovat výhradně osvětově vzdělávacím cílům. Značnou aktivitu projevovali učitelé, kteří si roku 1870 založili Učitelský spolek “Budeč” a jejichž zásluhou byl již roku 1868 učiněn první pokus o založení městského muzea; ke skutečnému založení Musejního spolku “Palacký” však došlo až v roce 1881.

Poličské školství získalo výrazně český charakter. Reálná škola byla v roce 1861 prohlášena za ústav výhradně český, kterým zůstala i poté, co byla od roku 1872 postupně přeměněna v měšťanskou školu. Rozšířilo se i dívčí školství - dívčí škola se od roku 1873 stala šestitřídní a roku 1882 vznikla městská dívčí měšťanská škola. Učitelé ve veřejném životě prosazovali pokrokové cíle v duchu vlasteneckého ideálu národní kulturní jednoty, která se však stále více - s rostoucí polarizací politické scény - stávala iluzí. Výrazným příkladem starovlasteneckého učitele byl v Poličce Antonín Konstantin Víták, někdejší piarista, přední průkopník předškolní výchovy dětí a činorodý účastník spolkového života, jenž působil v Poličce od roku 1878. Jako jednatel Zpěváckého spolku “Kollár” si v roce 1882 postěžoval na “velmi neutěšené poměry ve městě našem ku škodě svaté svornosti zavládlé”, aby později roku 1900 dospěl k závěru, že “bohužel té pravé lásky k národu a vlasti ubývá” a “jest planá frázovitost známkou přesmutné a neutěšené doby materialistické”. Právě z Vítákova podnětu založil písecký rodák Václav Vetterl v roce 1882 v Poličce knihtiskárnu. A. K. Víták byl ještě téhož roku spolu s dalšími učiteli iniciátorem zrodu poličského časopisu Jitřenka, který se pak stal kronikou duchovního a společenského života města i okolí a ve svých počátcích i jednou z nejvýznamnějších venkovských tribun beletristických a básnických prvotin významných autorů, mj. Terézy Novákové. Vydávání časopisu, vycházejícího nepřetržitě od roku 1882, zastaveného za německé okupace v roce 1943, se podařilo obnovit teprve v roce 1991 (s jedenapůlletou epizodou v letech 1948-1949).

Politický vývoj posledních desetiletí 19. století prokázal, jak neudržitelná byla představa o nepolitičnosti kultury v ideově rozrůzněném českém světě, jehož se Polička stávala stále nedílnější součástí. Roku 1875 padly poslední iluze o možnostech jednotné politiky české buržoazie vůči vídeňské vládě. Polička přitom zůstala baštou mladočechů. Nemalý vliv na charakter veřejného života mělo i položení Poličky na česko-německé jazykové hranici. Již sousední obce na východ od města byly totiž obývány převážně německým obyvatelstvem, jež vzhlíželo k Svitavám jako středisku sílící velkoněmecké agitace. Od 90. let 19. století se veškerá politika poličského měšťanstva odehrávala ve stínu zesilujících národnostních rozbrojů. To vše často přehlušovalo hlas prostého rozumu a i mezi stoupenci českých stran docházelo k nechutným osobním útokům a soudním sporům.

Události revolučního roku 1848 a bachovský absolutismus (19. stol)

Jako ohlas revolučních událostí ve Vídni a v Praze v březnu 1848 byla podle nařízení zemského gubernia zřízena v Poličce jako i v jiných městech národní garda “k ochraně osobní a veřejné majetkové bezpečnosti a proti rušení veřejného klidu”. Do jejího čela byl postaven Josef Smola, který také jako jediný měl uniformu a zbraň. Početná garda, ve které byli z “vlastenecké povinnosti” i všichni úředníci a také předměstští “měšťané”, pochodující vyzbrojena holemi, působila vskutku směšně. Příznačné však bylo, že původně německé velení Smola brzy nahradil českým. Vznikla i studentská legie z žáků čtvrté třídy hlavní školy. Čeština se výrazně prosadila i při představeních divadelních ochotníků a koncem roku 1848 se zrodila “Veřejná čítárna slovanská” a s ní spojená knihovna “k probuzení a osvědomění národnosti slovanské a vzdělání občanů”.

Širší než jen národnostní cíle si však kladlo veřejné provolání k poličským, které 18. března 1848 uveřejnil v Pražských novinách a ještě dal rozmnožit ve stovkách výtisků poličský rodák Josef Václav Justin Michl, působící v té době v Českých Budějovicích. Hlásal v něm nedělitelnost svobody, k níž počítal “vlastenectví, rod, řeč a vědu s vírou”, ale také náboženskou volnost. Jeho provolání vyvolalo protest poličských katolíků, kteří v odpověď zase veřejně vyhlásili, že “netouží po časech husitských”. Spontánní zájem měšťanů vzbudila zato volba měšťanského výboru, který se na základě konstituce měl stát protiváhou nenáviděného úřednického aparátu. Viděli v něm prostředek k znovunabytí vlivu na městskou správu a hlavně na městský majetek a městské hospodářství. Jenže naděje patriarchálního měšťanstva selhaly, když výbor ovládli představitelé nových podnikatelských vrstev. Selhaly i naděje předměstských obyvatel, kteří doufali v zisk většího podílu na měšťanských výsadách. Prvním voleným purkmistrem se stal Josef František Daubek, “plátna handlíř”, jenž byl však již od roku 1847 majitelem panství Liteň u Berouna a svého úřadu se brzy vzdal ve prospěch Josefa Smoly, který býval jeho společníkem při výkupu plátna. I úředníci magistrátu se dostali do užšího měšťanského výboru. Rok 1848 tak vlastně jen prokázal, jak byla náporem nových hospodářských poměrů již zcela oslabena a rozložena síla patriarchálního měšťanstva. Do čela města se postavila obchodnická a podnikatelská vrstva, nakloněná především připravovaným hospodářským opatřením a alespoň zčásti ochotná podvolit se energickému úsilí Josefa Smoly o prosazení českého vlastenectví do veřejného života. Smola měl také rozhodnou zásluhu o to, že dosavadní hlavní škola byla ve svých nejvyšších ročnících přeměněna v zárodek nižší reálky.

Pro město, které bylo po staletí feudální vrchností, znamenal nemalý zlom zákon ze 7. září 1848 o zrušení robot a platů a odstranění veškeré poddanské vázanosti. V případě Poličky, na jejímž panství proběhla koncem 18. století raabizace, se tím ulevilo hlavně robotami stále silně zatíženým chalupníkům, kteří ve svých peticích - pochopitelně marně - radikálně žádali zrušení všech závazků bez náhrady. Nemalá náhrada za osvobození od poddanských závislostí plynula od někdejších poddaných do městské pokladny ještě po řadu let. Ostatně městu i potom zůstalo mnoho z někdejšího bohatství - především rozsáhlé lesy a četné rybníky. K posílení příjmů byl podstatně rozšířen i měšťanský pivovar.

Takové tedy byly “ v detailu” výsledky revolučního roku 1848. Politicky a vojensky znamenal, nazíráno v širším kontextu, porážku revolučních sil, které se v českém prostředí projevily jako příliš nerozvinuté, slabé a roztříštěné. Následovalo desetiletí dusné reakce, známé jako bachovský absolutismus.

Stát přistoupil především k utužení centralismu, který představovaly nově zřízené státní úřady. Královský podkomořský úřad v Praze, jenž dosud spravoval královská věnná města - tedy i Poličku - byl zrušen a bylo zavedeno jednotné obecní zřízení. Pozůstatkem tradice zůstal toliko pravidelný roční plat panující české královně, který město platilo až do zániku monarchie v roce 1918; tento poplatek činil na počátku 20. století 70 korun 40 haléřů! Polička se stala správním střediskem okresu s 33 obcemi - tedy nejen území bývalého městského panství, ale i území někdejšího panství bysterského a svojanovského a částí panství Rychmburk a Německá Bělá. Představitelem státní politiky se pro Poličku a celý okres stal okresní komisař a později okresní hejtman. Politická práva veřejnosti tak byla prakticky anulována.

Podle úsudku nového okresního komisaře to prý vlastně byla inteligence, energie a imponující vystupování radikála Josefa Smoly a několika jemu podobných, které v revoluční době svedly některé měšťany na “scestí”. Mezi Smolovy prohřešky se počítala i jeho podpora vlasteneckých a osobních snah piaristy Josefa Václava Justina Michla, jenž roku 1850 opustil řád a usadil se v rodné Poličce, kde se chtěl uplatnit jako učitel. Purkmistr Josef Smola byl ve městě prakticky jediný, kdo Michla podporoval v jeho snahách o využití proudů, směřujících k větší demokratizaci v rámci katolické církve a dokonce k zrušení povinného celibátu kněží. Michl byl nakonec nucen uchýlit se do nedaleké vsi Březin, odedávna odbojně helvetské, kde v roce 1862 i zemřel. Smola byl koncem roku 1851 zbaven purkmistrovského úřadu a odstraněn z účasti na veřejném životě. Když spisovatelka Teréza Nováková psala svůj poslední román “Drašar”, věnovaný právě vylíčení životních osudů J. V. J. Michla, označila jeho osud jako “příznačný pro krátké vzplanutí let 1848-1849, jež zdálo se otvírati tak skvělé výhledy, a pro následující reakci 1850 až 1860, která jako těžký mrak úplně je zase zastřela”.

Je ovšem třeba přiznat, že tzv. bachovský absolutismus měl silného spojence v postrašenosti a netečnosti většiny měšťanstva, které se podrobovalo novému náporu němčiny ve školách, ve spolcích i v ochotnickém divadle. Proto byly světlými chvilkami třeba zájezdy kočovných divadelních společností, které se nebály češtiny, i když je leckdy stihly důsledky v soudních postizích - jako například právě v Poličce roku 1855 Zöllnerovu společnost, s níž zde naposledy účinkoval Josef Kajetán Tyl.

Jedním z mála subjektů, který se nenechal zmást novou vlnou germanizace, byla v Poličce překvapivě katolická církev; od roku 1850 se v Poličce začaly vést matriky výhradně česky a již v tom nepřestaly. Hlavní starostí zdejšího děkanství ovšem bylo posílení pozice církve proti pronikajícím projevům liberalismu. Využívala všech příležitostí k církevním oslavám a svůj význam mimořádně zdůrazňovala velkorysou obnovou kostela sv. Jakuba, zničeného požárem v roce 1845. Roku 1853 byl položen základní kámen k stavbě nového chrámu, ale stavba se protáhla na více než deset let. Postavení církve jako “státotvorné” instituce ještě posílil tzv. konkordát - dohoda vlády s Vatikánem - z roku 1855. Toto období však mělo i své humánní stránky; kupř. v roce 1857 byla v domě čp. 15 na Dolním předměstí zřízena poličská veřejná nemocnice, která pak v roce 1888 dostala samostatnou budovu.

Ani v době politické reakce se nezastavil proces liberalizace v oblasti ekonomiky, tedy výroby a obchodu. Koncem roku 1859 došlo k vydání živnostenského řádu, který definitivně odboural tradiční cechovní zřízení a oficiálně otevřel cesty volnému podnikání. Měl to být i jeden z prostředků, který měl vyvést říši z krize po vojenských porážkách v Itálii a po vyvrcholení finančního deficitu státu, provázeného obrovským státním dluhem. Součástí těchto protikrizových opatření byla i změna kurzu ve vnitřní politice. Říjnový diplom z roku 1860 sliboval obnovení parlamentního politického života a Únorová ústava z následujícího roku se přes omezenost svých reformních cílů stala základem českého politického života v dalších desetiletích.

Dvacet let republiky (léta 1918 - 1938)

Zpráva o vyhlášení republiky dorazila do odlehlé Poličky o něco později než jinam a proto se veřejná oslava konala teprve 29. října 1918. Hlavní projev přednesl purkmistr Karel Till. Okresnímu hejtmanovi byl jakožto představiteli starého režimu zamezen výkon funkce a zatímní správy okresu se ujal třináctičlenný “národní výbor pro okres poličský”; ten byl však ještě před koncem roku 1918, stejně jako Národní výbor československý v Praze, jehož byl vlastně orgánem, rozpuštěn a správu okresu plně převzala vláda. Mezi oslavné akty na počest vzniku republiky patřil i koncert, který v listopadu připravil Bohuslav Martinů, jenž při něm i sám hrál na housle a na klavír. Ze dvou zamýšlených koncertů se však uskutečnil pouze jeden - a i ten byl slabě navštíven. Lidé měli zřejmě již jiné starosti...

Již před válkou vyhrocené politické a sociální rozpory totiž přešly s plnou silou i do nového státu. V prvních volbách do vedení politické obce se voliči rozvrstvili prakticky v rovnováze do všech hlavních politických směrů. Dlouholetý purkmistr Karel Till, někdejší horlivý mladočech a hlavně Sokol, již nekandidoval. Pro další politický vývoj ve státě měl však podstatný význam rozkol v sociální demokracii, což limitovaně platí i v Poličce.

Tíživé sociální problémy, komplikované potížemi v zásobování, nemohly totiž ani v rámci města být řešeny jen dobročinností a milodary majetných či vánočními nadílkami pro chudé děti. Přirozený poválečný radikalismus pracujících vrstev si žádal zásadnějších změn, pro něž řada mladých dělníků poněkud naivně spatřovala vzor v sovětském Rusku. Do listopadu roku 1920 pokročila vnitřní diferenciace v sociální demokracii natolik, že 28. listopadu toho roku uspořádala levice svou první samostatnou veřejnou schůzi. Prosincové události sice celostátně přinesly porážku levice, ale v Poličce se natolik utužila, že její představitelé v dubnu 1921 odhlasovali přijetí 21 podmínek III. internacionály, čímž se otevřela cesta pro vznik nové strany - Komunistické strany Československa, ustavené pak v květnu roku 1921 i v Poličce. Její členská základna však nebyla v Poličce velká - a nic na této skutečnosti nezměnila ani stavba Vojenské muniční továrny, jejíž základní kámen byl položen v roce 1922. Jedinou větší továrnou stále zůstávala textilka firmy Feuerstein a spol.

Vliv radikálních směrů byl navíc dočasně oslaben vlnou hospodářské konjunktury. Již zmíněná muniční továrna poskytla pracovní příležitosti stovkám lidí (v roce 1938 zaměstnávala přes 800 civilních zaměstnanců). Potřeba bytů pro obyvatele města, ať již se jednalo o městské úředníky, profesory učitelského ústavu či lékaře a později i pro důstojníky přidělené do muniční továrny, podnítila čilý stavební ruch. Nejzřetelnější byl na dosud téměř nezastavěném území “za rybníkem”, jižně od města, kde dosud stála pouze budova někdejšího c. k. učitelského ústavu (dnešního gymnázia) a několik stodol. V relativně krátkém časovém období (1923-24) zde byly postaveny dva soubory architektonicky zajímavých a cenných rondokubistických činžovních domů, doplněných v roce 1928 rozlehlou budovou Masarykových škol a v roce 1936 evangelickým kostelem a okresním úřadem; další parcely zabral blok rodinných domků a podnik stavitele Bohuslava Šmída. Stavební činnost ovšem probíhala i na jiných místech města, kupř. na Dolním předměstí vzniklo v roce 1919 stavební družstvo Svépomoc; výsledkem jeho činnosti byla ulice rodinných domků, která byla posléze pojmenována podle názvu družstva. Na křižovatce pod hřbitovem u kostela sv. Michala byl v roce 1929 otevřen Tylův dům. Aby tato výstavba neprobíhala naprosto živelně, vypracoval již v roce 1922 doc. arch. Vladimír Zákrejs Základní plán upravovací města Poličky (k němuž připojil i soupis významných poličských památek), v němž nastínil možnosti dalšího stavebního vývoje. Polička měla navíc to štěstí, že zde působil stavitel Bohuslav Šmíd, který město obohatil o řadu funkcionalistických staveb - budovou již zmíněných Masarykových škol z roku 1928, nárožním domem z roku 1930 (naproti Tylovu domu), památkově chráněnou Šmídovou vilou z roku 1934 (v ulici E. Beneše) a dalšími. Pozornost však byla věnována i sochařské výzdobě města. Na kašnách na náměstí byly instalovány dvě sochy připomínající činnost čs. legií - Poroba a Naše vítězství. Z hlediska stavebního rozvoje bývají 20. léta - po období gotiky a baroka - někdy nazývána třetím “zlatým věkem” Poličky.

Od počátku 30. let však v důsledku hospodářské krize zasáhla Poličku vlna nezaměstnanosti. Jediná větší stavba zahajovaná v roce 1931 byla budova pro okresní úřad - stavba navíc musela být záhy přerušena a byla dokončena teprve v roce 1936. Do Jitřenky pronikly zprávy o nezaměstnanosti koncem roku 1931, kdy kupř. poličský Dobročinný spolek paní a dívek sděloval, že “panující nezaměstnanost rozmnožila řady strádajících dětí”, neboť “hospodářská tíseň krutě doléhá na náš chudý kraj” a “děti nezaměstnaných rodičů značně strádají”. Spolek zřídil kuchyni a prosil veřejnost o podpory s výzvou: “Již za 1 Kč zahřejte a nasyťte dvě dětská tělíčka.” Na vrcholu krize na jaře roku 1933 bylo v poličském okrese na 2000 oficiálně evidovaných nezaměstnaných. V jejich prospěch hráli poličští ochotníci, členové Sokola vypsali sbírku - ovšem meze filantropie místní politika překročit nemohla. Hromadné pochody nezaměstnaných na okresní úřad byly úřady prohlašovány za agitační akce a jako takové také rozháněny četnictvem. A když byl odvolán tovární řád a zrušeny dělnické výhody, které majitelům zajišťovaly loajalitu dělnictva, vypukla stávka i ve Feuersteinově tkalcovně.

V rozvráceném společenském vědomí se od počátku 30. let začala i na Poličsko šířit nová fašistická ideologie se svou sociální a nacionalistickou demagogií. Často sem, mimo jiné, zajížděl i její přední představitel Rudolf Gajda. Mezi německým obyvatelstvem východní části okresu nacházela pak stále větší odezvu velkoněmecká ideologie. Je logické, že v tomto prostředí se myšlenka jednotné fronty proti hrozbě nacistického Německa prosazovala jenom velmi obtížně. Teprve dramatické události v září 1938 přispěly k odložení stranických sporů. Mohutná demonstrace zhruba 2500 lidí 22. září 1938, den po oznámení zrady západních spojenců při jednáních s Hitlerem, ukázala obecnou vůli bránit celistvost a nezávislost republiky.

Říjen a listopad 1938 se staly pro Poličku tíživějšími než pro jiná česká města - německá armáda, obsazující na základě mnichovského diktátu československé pohraničí, totiž 10. října 1938 okupovala i ryze českou Poličku (na 5891 Čechů 149 Němců, navíc většinou státních zaměstnanců, kteří byli do Poličky přiděleni) a s ní několik dalších obcí s čistě českým obyvatelstvem. Prvním signálem, že by okupace mohla postihnout i Poličku, bylo hlášení rozhlasu 6. října 1938, že katastr města patří do tzv. 5. pásma záboru; zpráva však byla, zřejmě účelově, tehdejším ministerstvem zahraničních věcí dementována. O to větší rozčarování znamenaly zprávy, že Polička bude skutečně obsazena. Řada obyvatel (jejich počet je uváděn číslem 1500) se v obavách z okupace i z ordnerů, o jejichž řádění v okolních obcích docházely zprávy, v panice začala stěhovat z města. Dne 10. října 1938 přijely do města jednotky německé armády a obsadily celé historické jádro města i Horní předměstí. Po dvoudenních jednáních se sice podařilo dosáhnout uvolnění středu města, Horní předměstí však v záboru zůstávalo. Důvod byl zjevný: udržet si kontrolu nad strategickou silnicí z Limberka (dnešní Pomezí) na Jedlovou a do Vojenské muniční továrny a Korouhve. Němci z okolních vesnic plně využili období, kdy muniční továrna nebyla pod kontrolou československé armády, a továrnu kompletně vyrabovali - co nemohli odvézt, zničili.

Po řadě složitých jednání, při nichž se městskému zastupitelstvu podařilo zaangažovat i některé cizí vlády (byl kupř. odeslán telegram prezidentovi USA F. D. Rooseveltovi s žádostí o pomoc a memoranda německému, italskému, francouzskému i anglickému velvyslanectví), se konečně podařilo 24. listopadu 1938 dosáhnout stažení německé armády i z Horního předměstí. Nová státní hranice nyní přicházela od severu od Vysokého Lesa, v prostoru křižovatky na Svitavy oddělovala Limberk (Pomezí) od Poličky a pokračovala na Modřec. Polička se tak stala pohraničním městem okleštěné republiky - ovšem nikoliv nadlouho; 15. března 1939 německá armáda město i s celým zbytkem státu obsadila znovu a byl zřízen tzv. Protektorát Čechy a Morava.

Dramatické události konce 30. let podstatně ovlivnily i další životní osudy Bohuslava Martinů. Ten sice žil již od roku 1923 v Paříži, kde se zasvěcoval do tajů moderních hudebních proudů, do Poličky však pravidelně zajížděl o prázdninách. Návštěva v červenci 1938 - to již byl evropsky uznávaným skladatelem - byla však v jeho životě návštěvou poslední. Po jeho návratu do Paříže přišel Mnichov a dočasná okupace Poličky. Když se B. Martinů dozvěděl o stažení německé armády z Poličky, neprodleně napsal nejen matce a sestře, ale i představitelům města a vyjádřil radost nad záchranou města. Ještě v roce 1939 pomýšlel na trvalý návrat do vlasti, ale následující události tomu zabránily. I z Paříže musel Martinů - v té době, jak se později dozvěděl, hledaný gestapem - prchat za oceán. Příležitost k návratu do vlasti se pak již nenaskytla a až do smrti mu zbyla jen pouta hojné korespondence s domovem...

Pohnutá léta vlády fašismu a bojů proti němu (léta 1938 - 1945)

Polička se ihned po zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava aktivně zapojila do protifašistického odboje. První odbojové skupiny, složené převážně z bývalých vojáků československé armády, však byly poměrně brzy zlikvidovány. Další vlna teroru postihla v roce 1942, zejména po atentátu na Reinharda Heydricha, i odboj komunistický - někteří účastníci byli popraveni, jiní odsouzeni k mnohaletým trestům vězení, z něhož se vrátili s podlomeným zdravím či se nevrátili vůbec.

Okupanti postupně ovládli městskou správu - v roce 1941 byla zrušena Osada města Poličky i Osada Horního předměstí a zůstala nyní pouze jedna politická obec. Ještě předtím však bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo, které bylo nahrazeno jmenovanou správní komisí kontrolovanou Němci (i její zápisy byly od srpna 1943 vedeny německo-česky). Do čela policie, než byla zcela zrušena a nahrazena německým četnictvem, byl postaven říšský Němec.

Poličský politický okres, od něhož bylo již v roce 1938 odtrženo deset “převážně německých” obcí, které byly přičleněny k nově vytvořenému správnímu okresu ve Svitavách, byl v roce 1940 zrušen a obce byly přičleněny jednak k působnosti okresního úřadu v Litomyšli (sem připadla Polička) a jednak k působnosti okresního úřadu v Boskovicích.

Plánovitě byla prováděna germanizace a rasová politika. Občané židovského původu, kteří museli nosit na oděvu žlutou šesticípou hvězdu, byli postupně zbavováni majetku, vyřazováni z práce i ze společnosti a spolu s odnětím potravinových lístků jim byla ztěžována možnost obživy. Od ledna 1942 byli nasazováni na veřejné práce a postupně zařazováni do transportů do Terezína. Pokud nezemřeli již tam, byli odvezeni na východ, kde byli zavražděni v plynových komorách vyhlazovacích táborů v Osvětimi, Treblince a dalších. Z 68 židovských spoluobčanů, kteří se v Poličce narodili či zde měli v době zahájení deportací domovské právo, přežilo deportace pouze 7; další tři bojovali v čs. zahraničním vojsku.

Roku 1941 byla v Poličce zřízena německá mateřská a v dalším roce i německá obecná a hlavní škola. České školství, zvláště vyšší, bylo stále více omezováno. Gymnázium, jehož ředitel byl zatčen hned v roce 1939 a vězněn až do konce války, se od roku 1942 postupně rušilo; první třídy nebyly otevírány a studenti nejvyšších ročníků byli nasazováni na nucené práce. Navíc byly do Poličky z Německa, vystaveného náletům, přeloženy dívčí školy z Berlína a z Essenu, jimž musely české školy postupovat stále více místa.

Ochromení českého kulturního povědomí mělo sloužit k odstranění všeho, co by připomínalo bohaté tradice české kultury. Palackého náměstí bylo již v roce 1941 přejmenováno na náměstí “Viktoria”; toto heslo, vyhlášené nacisty po napadení Sovětského svazu k posílení víry v konečné vítězství nacismu a symbolizované velkým “V”, bylo povinně vylepováno ve všech oknech ve městě. I muzejnímu spolku bylo roku 1942 zakázáno používat tradičního názvu Musejní spolek “Palacký”. Avšak právě kultura, hudba a zpěv se staly útočištěm vlastenců a zbraní v boji proti malomyslnosti. V roce 1940 byla v městském muzeu uspořádána výstava “Výtvarní umělci Poličska” a v červenci 1941 pak I. východočeský umělecký salon, který zahájil dodnes živou tradici přehlídek práce výtvarníků kraje - v době vydání této knihy (2001) pokračuje 54. salonem. Osmdesáté výročí založení Zpěváckého spolku “Kollár” bylo oslaveno 1. března 1941 koncertem s burcující Smetanovou “Českou písní”. Přímou demonstrací se stal koncert Zdeňka Otavy v srpnu 1942. V březnu 1942 se v Poličce ustavilo orchestrální sdružení, které mělo napomáhat tomuto boji kultury proti nacistickému duchovnímu útlaku.

Koncem roku 1943 ožila ilegální činnost vlasteneckých sil. 28. října 1943 se v Poličce tajně ustavil národní výbor, který s očekávaným brzkým koncem války začal připravovat převzetí moci. Aktivní sabotážní činnost, hlavně na železnici, začaly od jara 1944 provádět partyzánské oddíly a skupiny, které působily i v okolí Poličky. Posléze bylo v prosinci 1944 do města, které se postupně stalo centrem rozsáhlého operačního území partyzánských skupin vedených sovětskými výsadkáři, nasazeno čtyřicetičlenné protipartyzánské komando gestapa, nahrazené v únoru 1945 vlasovci.

Od prvních měsíců roku 1945 se ukazovala blízkost nezadržitelné porážky nacistického Německa, jehož armády ustupovaly na všech frontách. V březnu bylo nařízeno vybudovat na všech přístupových silnicích k Poličce protitankové zátarasy a od počátku dubna začali městem projíždět civilní uprchlíci z Pruského Slezska, jichž prošlo Poličkou údajně na 25 000. Od konce dubna bylo již slyšet dunění děl a od 2. do 8. května proudily městem oddíly ustupující německé a maďarské armády. Velitel německé posádky v Poličce sice vyhlásil 5. května ve městě výjimečný stav, ale již 6. května se oficiálně ustavil Národní výbor. Německá posádka opustila 8. května Poličku a ve středu 9. května krátce po poledni dorazily do města první nadšeně vítané tanky 38. armády generála Kirilla Semjonoviče Moskalenka (do jejího svazku patřila i čs. vojenská jednotka v SSSR), které zanedlouho pokračovaly ve své cestě ku Praze. Za jednotkami 38. armády postupovaly hlavní součásti 18. armády generálplukovníka Antona Josifoviče Gastiloviče, které projížděly městem od 10. do 12. května. Náčelníkem politického oddělení 18. armády byl tehdy ještě neznámý Leonid Iljič Brežněv, jehož pobyt v Poličce ještě donedávna připomínala pamětní deska na hotelu Lichtág (dnes Měšťanský pivovar).

Dne 11. května 1945 se ujal své funkce Revoluční národní výbor, aby organizoval život města.

Polička dnes (léta 1945 - 2001)

Stejně jako po roce 1918, i nyní, po roce 1945, se rozhodovalo o dalším charakteru republiky. Tentokrát však za zcela jiné situace, neboť ideologické proudy, představované v Čechách čtyřmi politickými stranami, vystupovaly pod silným vlivem faktu osvobození Rudou armádou a všemi uznávaným a všeobecně nezpochybňovaným spojenectvím se Sovětským svazem. V září 1945 se v Poličce ustavil definitivní místní národní výbor a s obnovením poličského okresu i okresní národní výbor - tentokrát ještě na základě dohody o poměrném zastoupení všech stran. Skutečnou sílu politických stran ukázaly teprve volby v květnu 1946: přibližně stejný počet voličů odevzdal hlasy třem politickým stranám - národním socialistům, komunistům a lidovcům, vedle nejslaběji zastoupené strany sociálně demokratické.

Shoda zatím panovala v kulturní oblasti. Již revoluční národní výbor na své poslední schůzi 13. září 1945 jmenoval Bohuslava Martinů čestným občanem města a náměstí okolo kostela sv. Jakuba, kde se Martinů narodil, nazval jeho jménem. V roce 1947 byla veřejnosti zpřístupněna jeho rodná světnička ve věži kostela; zatím v pietní podobě, než byla v roce 1958 a nově v roce 1990 uvedena zhruba do stavu, v němž byla v době skladatelova dětství. Vznikl přípravný výbor pro založení hudební školy a intenzivně se jednalo o obnovení časopisu “Jitřenka”, k němuž došlo v květnu 1948 - žel nikoliv nadlouho: 15. prosince 1949 vyšlo poslední číslo, poté bylo její vydávání zastaveno. Určitou náhradou se pokoušel být od roku 1973 vydávaný Poličský zpravodaj, než bylo v roce 1991 obnoveno vydávání Jitřenky.

Společné bylo také úsilí o zvelebení města, jemuž proti předválečnému stavu ubylo téměř tisíc obyvatel, kteří odešli do pohraničních obcí, odkud bylo vysídleno německé obyvatelstvo. K zlepšení životních podmínek mělo přispět urychlené dobudování nové kanalizace, nový vodovod, intenzivní bytová výstavba a řada dalších opatření. Usilovalo se o získání dalších průmyslových podniků a opět se - marně - prosazovala výstavba železnice na sever do Litomyšle a na jih do Nového Města na Moravě, aby bylo získáno další napojení na hlavní železniční síť i lepší spojení s venkovskými obcemi.

Bezprostředně po únoru 1948 byla na všechny významnější závody ve městě dosazena národní správa; šlo vedle tkalcovny, menší továrničky na hedvábné zboží a tří nevelkých obuvnických závodů o parní pilu, kartonážku, velkouzenářství, několik stavebních podniků, později byly znárodněny i rodinné obchody. Největší místní podnik - Vojenská muniční továrna - byl již dříve převzat státem. Městský pivovar získal do své správy místní národní výbor.

Obyvatel Poličky však nepřestalo ubývat: sčítání roku 1950 vykázalo 5403 trvale ubytovaných osob, tedy téměř o dvě stovky méně než v roce 1946. Ještě usilovněji se proto město snažilo získat nové průmyslové podniky; to se však zdařilo pouze v jediném případě. V roce 1950 zahájil v někdejším Čápkově varhanářství zprvu malý provoz s 10 dělníky pod názvem Centropen. Časem, již jako závod oborového podniku Koh-i-noor Hardmuth, se rozrostl v jeden z nejrozsáhlejších poličských podniků. Pod novým názvem PONAS (Poličské nástrojárny) existuje dodnes - konstruuje a vyrábí formy pro vstřikování plastů, vyfukovací formy a součásti z plastů vstřikováním. V roce 1960 stále ještě vyjíždělo z Poličky denně na 500 osob do okolních obcí za prací. Význam Poličky pak podlomila územní reorganizace v roce 1960, kdy Polička přestala být okresním městem a spolu s celým obvodem dosavadního okresu byla přičleněna k okresu Svitavy. Na této ztrátě již nemohlo nic změnit ani rozšiřování města postupnými integracemi o připojené obce, jimiž byly od roku 1974 Modřec, 1976 Lezník a 1980 Střítež.

Z dalších velkých podniků ve městě nelze opomenout Poličské strojírny (PoS), někdejší Adamovské strojírny (Adast), který je umístěn v objektech bývalé Vojenské muniční továrny. S nedávnou zbrojní konverzí se podnik soustředil na strojní výrobu a vyrábí součásti pro stavbu benzinových stanic a skladů pohonných hmot, součásti pro mechanizaci a automatizaci strojů a rozvody tlakového vzduchu, z bývalé výroby zůstaly dodávky speciální nálože pro průmyslové použití a likvidace staré munice. Tradiční textilní průmysl byl donedávna zastoupen závodem podniku Hedva, jehož hlavní provoz byl umístěn v prostorách někdejší mechanické tkalcovny firmy Feuerstein; v roce 2000 byl provoz z rozhodnutí mateřského podniku v Moravské Třebové uzavřen. Na další tradiční výrobní obor navázal podnik Botana, který vyrábí, zčásti i na vývoz, sportovní obuv. Ze starších podniků je stále ještě v provozu pila (dnes pod názvem Dřevozávod Pražan opět v rukách rodiny zakladatele), podnik masného průmyslu, pro který byla v roce 1984 dokončena výstavba mohutného masokombinátu při Starohradské silnici, a Továrna hasicí techniky (THT), založená v roce 1965 jako závod Československých automobilových opraven, přeměněný v roce 1986 v závod podniku Karosa. THT vyrábí protipožární techniku, požární armatury a vozidla na technické a ekologické havárie). Donedávna ještě pracovala kartonážka podniku Tofa (dnes její výrobní program - puzzle - převzala firma Ravensburger).

Město Polička bylo tradičně silně zemědělskou obcí - v roce 1950 zde bylo napočítáno 351 hospodářství, která obhospodařovala 748 hektarů orné půdy a vlastnila 86 koní, 409 krav, 530 vepřů, přes 300 koz a další hospodářské zvířectvo; jednalo se valnou většinou o malá a střední hospodářství. Roku 1951 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo se 30 členy, které se mělo stát průkopníkem družstevní formy hospodaření; to se však rozpadlo již koncem roku 1953. Teprve v roce 1957 se podařilo sdružit zemědělce ve dvě větší JZD - jedno na Horním a druhé na Dolním předměstí. Do roku 1959 k družstvům přistoupila - často pod nátlakem - většina dosud soukromě hospodařících rolníků a v roce 1960 se obě JZD spojila v jediné družstvo, které se v roce 1975 sloučilo s JZD v Modřeci a JZD v Pomezí, čímž vznikl zemědělský podnik “JZD Poličsko”, hospodařící na 2500 ha zemědělské, z toho 2000 ha orné půdy s více než 300 stálými pracovníky. Nástupcem tohoto družstva v nových podmínkách se stal podnik Agronea. Souběžně s JZD existoval od roku 1960 v Poličce i specializovaný semenářský státní statek Polička, založený na 3500 ha zemědělské půdy, z toho téměř 2900 orné půdy, zasahující svými provozy až na sousední Litomyšlsko a zaměstnávající přes 500 pracovníků; ten však byl roku 1977 začleněn do státního statku Svitavy.

Všechny tyto podniky však nestačily pokrýt poptávku po pracovních příležitostech a řada občanů stále vyjížděla za prací do okolí - s rušením některých provozů v posledních letech se tento trend ještě více prohlubuje; přesto však docházelo k postupnému nárůstu počtu obyvatel až na současných 8738 (9300 s připojenými obcemi). Přírůstek obyvatelstva i jeho stabilizace byl výsledkem rozsáhlé bytové výstavby, ať již státní, družstevní či individuální: po roce 1952 vzniklo na obou předměstích několik kolonií rodinných domků, stavební bytové družstvo založené v roce 1961 postavilo pro své členy přes 600 bytů. Plošný rozsah Poličky se výrazně zvětšil o několik sídlišť při ulici E. Beneše, Jiráskově, B. Němcové, Dukelské a Hegerově i koloniemi rodinných domků při ulici Družstevní a na Zahradách.

Spolu s bytovou výstavbou byla rozvíjena i výstavba účelová - kupř. jeslí, mateřských škol, 1. září 1986 začala výuka na druhé základní škole (původně J. Švermy, dnes Na Lukách), v roce 1959 bylo otevřeno dlouho připravované koupaliště při silnici k Jimramovu, v letech 1962-64, 1971-74 a 1976-78 prodělal větší rekonstrukční zásahy Tylův dům, od roku 1965 slouží motoristům benzinová čerpací stanice při výpadovce na Hlinsko (v nedávné době kompletně rekonstruovaná), které od roku 1997 konkuruje čerpací stanice podniku THT, v roce 1972 byla zahájena dodnes probíhající rekonstrukce hradeb, v roce 1975 byl rekonstruován sportovní stadion a v roce 1977 zprovozněn krytý bazén se saunou, v roce 1982 byla uvedena do provozu nová telefonní centrála, v roce 1984 byla ukončena rozsáhlá rekonstrukce Městského muzea, v roce 1985 byl otevřen hotel OPUS, od roku 1993 slouží veřejnosti umělé kluziště, v roce 1996 byla dokončena stavba Domu s pečovatelskou službou “Penzion”.

Školním rokem 1948/49 zahájil činnost Hudební ústav města Poličky, který od následujícího roku nesl jméno Bohuslava Martinů (dnešní Základní umělecká škola Bohuslava Martinů sídlící od roku 1999 v rekonstruované budově někdejších Technických služeb). Městské kino, které od roku 1929 promítalo v nevyhovujících prostorách Tylova domu, bylo v roce 1952 přestěhováno do “vyvlastněné” budovy Svatojosefské jednoty - po návratu budovy původnímu vlastníku se i provoz kina vrátil do Tylova domu. Městská knihovna, do roku 1982 umístěná v budově muzea, byla v tomto roce přemístěna do vlastní budovy. Městské muzeum, pokračovatel práce Musejního spolku “Palacký”, uchovává doklady starší i novodobé historie města a jeho Památník Bohuslava Martinů je dokumentačním centrem pro studium mistrova života a díla; prvá expozice zde byla zřízena již v roce 1945, rozšířena 1957 a zásadním způsobem přepracována v letech 1973 a znovu 1984. Ostatky Bohuslava Martinů byly v roce 1979 převezeny do Poličky a uloženy vedle jeho manželky, která zde byla pohřbena o rok dříve. V roce 1984 byl prostý vysočinský náhrobek nahrazen honosnou žulovou deskou a v roce 1990 u příležitosti 100. výročí narození byla v Poličce za účasti československého prezidenta Václava Havla odhalena socha B. Martinů. K propagaci díla B. Martinů slouží od roku 1996 pravidelně pořádaný festival Martinů Fest, pokračovatel festivalu Polička B. Martinů z konce 50. a z 60. let, a stále větší oblibu si získávají i festivaly Polička 555 (od roku 1992) a Polička Jazz (1997). Městské muzeum krom příležitostných výstav pokračuje v tradici výtvarných výstav “Východočeských salonů”; v roce 1994 se jeho galerijní expozice starého a nového umění přestěhovaly do rekonstruovaných prostor barokní radnice.

V roce 1992 byl městu navrácen hrad Svojanov, který koupilo v roce 1910 a který v roce 1955 převzalo do své správy ministerstvo kultury. V posledních letech se zde koná již tradiční festival Svojanovské kulturní léto.

Současná Polička, ležící i dnes stranou hlavních dopravních tras, zůstává pro návštěvníky lákavou oázou klidu, bohatou na přírodní i historické zajímavosti.

Zdroj: www.policka.org (5.9.2013)

Obětavé měštky

Jednou v neděli léta Páně 1558 přišly paní Polyxeně vdově, sousedce na rynku, dvě paní na návštěva. Přišla paní purkmistrová Eliška a paní konšelová Magdalena, obě paní vážené a zámožné. Paní Polyxena, bílá stařenka, milá a skromná, uvítala je jako dobré, staré známé. Když se paní při stole usadily, povzdychla paní purkmistrová: “Zdali slyšela jste, paní sousedko, poslední novinu, která nás všechny hluboce zarmoutila?” “Nic jsem neslyšela”, odvětila stará paní; “nechodím mezi lidi a nepřeptávám se na nic”. Paní purkmistrová pokračovala: “Nuže, tedy poslyšte! Známo vám, že naše město jako téměř všecka města královská, účastnivší se r. 1547 odboje proti králi Ferdinandovi I., zbaveno bylo všech práv, výsad a statků, krátce všeho panství i moci a že mu loženo bylo zaplatiti ve 14 dnech pokutu 500 kop grošů míš. Potom nás král přijal na milost a nám všechna provinění, jichž jsme se proti němu dopustili, prominul; ale dědičné vesnice Kamenec, Sádek, Borovou, Telecí, Oldříš, Modřec, Nedvězí, Trhonice, Sedliště, Makov, dvory kmetcí s platem ve vsi Korouhvi, Pusté Rybné, Širokém Dole, Oujezdci, Radiměři, s dědinami (poli), lukami, lesy, rybníky a vůbec se vším, co městu r. 1547 odňal, prodal nám teprve teď – po 11 letech – za 750 kop grošů českých ….. Na zaplacení tak veliké sumy nelze ani pomyslet. Městská pokladna jest nadobro prázdná a domácí pokladnice rovněž tak … Je s námi zle, opravdu zle. Město peněz nemá, krutý král neustoupí, uvidíte, že pozbudeme všechno … Bůh nám pomoz.

“Co jsme zdědili, musíme svým potomkům neztenčeně dochovati”, pravila vážně a pevně paní Polyxena. Obě paní podívaly se na ni vyjeveně. Stará paní zpozorovavši jejich údiv, hned pokračovala dále: “Když není možno jinak, tak seženeme výkupné my měšťky. Co máme, dáme. Nestačí-li to, prodáme cennější roucha, šperky, peřiny, krátce vše, bez čeho můžeme býti.” Po těch slovech vstavši, otevřela truhlici železem kovanou, jež stála mezi okny, a s úsměvem pravila: “Zde jest 500 kop grošů českých, které jsem zdědila a tvrdou prací rukou svých přichovala. Ty daruji městu na zaplacení králem žádané sumy 750 kop grošů českých. Cennější roucha a šperky vám odevzdám na požádání”. “Jak jste dobrá sousedko! Celé město bude vám za vzácný dar ten neskonale vděčno. Velebiti vás budou ještě naše děti a vnuci”, děkovaly paní se slzami v očích šlechetné dárkyni, jež rodné město tak vřele milovala. “Vykonala jsem svou povinnost”, odvětila nadšeně paní polyxena. “Úsměv a spokojenost mých spoluobčanů jest mi dražší, než všechno moje bohatství.” Potom se paní dohodly, že neodkladně půjdou dům od domu a budou sbírati peníze i dary. Bohdá, že sousedky budou jim ochotni. Bílá stařenka propustila obě paní s úsměvem. To byla nejkrásnější chvíle jejího života.

P. Ant. Hájek ve své monografii “Král. věn. město Polička od r. 1838” píše: “Starobylá pověst nám vypravuje, že r. 1558 zdejší měšťanky šatstvo, peřiny a jiné věci prodávaly a stržené peníze na vykoupení obětovaly.

sebral J. Cupal, 1926

Polička stanicí vojenské stráže

V dávných dobách pokrýval nynější Poličsko divoký temný prales. Pomezní hvozdy vůbec byly tehdáž přísně střeženy jako přirozená ochrana země před nepřítelem a jako útočiště. Pouze na některých místech prosekána byla nepřehlednou záplavou pomezních hvozdů cesta neschůdná a jen tak široká, aby se po ní jdoucí nosič nebo soumar, obtížený nákladem mohl druhému vyhnout. Chodili tudy nejen cizinci, hosté, obchodníci, nýbrž i vojsko a domácí obyvatelé. Naši předkové tyto úzké cesty snadno zatarasili pokácenými stromy, tak řečenými zárubami čili zásekami, hrozilo-li nebezpečí vpádu nepřátelského.

Takovou cestou byla také stezka Trstěnická, vedoucí od pradávna z Čech do Moravy. Z Prahy vinula se přes Litomyšl ke starobylému Hrutovu, kdež byla zemská brána, celnice a strážnice, a podél říčky Trstenice (nyní Loučné) k osadě Trstenici. Odtud vedla přes Poličku a Bystré k Trpínu a Hlásnici, načež sestoupila do údolí šumné Svojanovky, které již neopustila. Vstoupivši zemskou (čertovou) branou na Moravu, vedla do Svitávky, kdež byla celnice, a odtud podle řeky Svitavy k Brnu. Při této stezce bydlela v malých vesničkách vojenská stráž, která pečovala o její bezpečnost a schůdnost a střežila hranici zemskou před náhlým vpádem nepřátelským, za což požívala rozličných práv a svobod.

Na místě, kde jest nyní lékárna, bývala dle pověsti krčma, při ní kovárna a několik dřevěných chaloupek porůznu stojících a temným hvozdem obklopených. V nich bydleli a své hospodářství měli strážci zemské stezky Trstěnické. Zde také cestující přenocovali, jídávali, koně kovali, krmili a napájeli.

Tak zde bývalo kdysi …

sebral J. Cupal, 1926

Poslední poprava na Šibeničním vrchu

Mladému truhláři Bedřichu Šlerkovi, než odešel ze světa na zkušenou, jak bývalo obyčejem, zaslíbila se Anežka Hájková, dívka sličná, ale chudobná, a ujistila jej, že dvě léta na něho bude čekati. Dvě léta minula, již třetí rok byl na sklonku, ale Bedřich se nevracel. Zašelť daleko za hranice vlasti, kdež dobře se mu dařilo, a cestou nazpět z přílišné námahy onemocněv, zdržel se. Anežce zemřela matka, a dívka nemajíc přítelíčka i nedostatkem strádajíc byla úplně opuštěna. Nikdo neměl pro ni slova útěchy, nikomu nenapadlo, kleslou mysl její povzbuditi; spíše bylo jí snášeti nezasloužených výsměchů. V této těžké době, Bedřicha mezi živými již nečítajíc, podala Anežka ruky své váženému konšelu Pečenému. Vtom vrátil se Šlerka a zvědav, co se stalo, div si nezoufal. V nevýslovném hoři svém požádal Anežku za schůzku poslední, aby navždy se s ní rozloučil. Anežka nemohla mu toho odepříti. Za tmavé, bouřlivé noci sešla se s Bedřichem na valech. Shledání jejich bylo bolestné. Bedřich vraceje Anežce šátek, jejž od ní darem byl přijat, pojednou zavrávoral, z nosu se mu spustila krev a potřísnila šátek v ruce Anežčině i oděv její. Slabost tato byla zbytkem přestálé nemoci. Bedřich, jemuž se zatím uvolnilo, zašeptav poslední “s Bohem”, rychle se otočil a po valech do tmavé noci spěchal.

Uchvácena citem chtěla Anežka Bedřicha zadržeti, ale zachytila jen dřevěnou pochvu poboční zbraně jeho. Zdrcena stála tu konšelová, pochvu a šátek krví zbrocený v ruce držíc. Nohy se pod ní chvěly, hlava jí šla kolem. Vědomí vrátilo se ubohé, když na západě zhluboka zahřmělo. Chvějíc se jako osika pospíšila k fortně, z níž právě vyskočily dvě divné postavy a z města uháněly. Ustrašená sotva fortnu zamkla a více mrtva než živa vklouzla do domu Pečenovského, jenž stoje průčelím na náměstí, zadky svými sahal k fortně. Když domovní vrata za sebou zavírala, vypadla jí pochva z ruky. Ze spánku, který po hořkém pláči konečně na víčka její se snesl, probuzena byla Anežka hrozným křikem a nářkem starého sluhy Beneše a služky Magdaleny. Pospíšila do ložnice svého chotě a spatřila jej na lůžku – v krvi; prsa jeho byla třemi ranami rozryta, v jedné trčela dýka. Leknutím Pečená ztuhla, zvuku nevydala, slzy neumořila. Starý sluha, nevěda hořem co počíti, vyběhl na náměstí a plačky vypravoval, co se stalo. Lid se sbíhal a tlačil do ložnice konšelovy. Nebožtíka všichni litovali, protože byl muž dobrý a spravedlivý; ale na manželku jeho pohlíželi divně.

Anežka stala se nevinným předmětem zášti hned té doby, co se jí, chudého sirotka, byl ujal zámožný měšťan a konšel Pečený. Záviděli jí. Že byla povahy málo veselé a nepříliš hovorná, vytýkali jí pýchu. Když se Bedřich z ciziny vrátil, netajil se hořem ze ztráty Anežky. Mluvilo se o tom ve městě mnoho. Okolnosti ty byly příčinou, že podezření z vraždy padlo – na Anežku. V průvodu trabantů (zbrojených strážníků městských) vstoupila do ložnice zavražděného právní komise, dva konšelé a městský písař. Písař, ve věcech trestních prohnaný, celý dům prohledav, stopy násilného vloupání do domu ani krádeže nenašel; snadno ovšem připadl na pochvu Bedřichovu, klíč od fortny v komnatě Anežčině pohozený a šátek krví zbrocený. I stopy krve vypátral na šatech Anežčiných. Komise odešla a trabanti odvedli Anežku, sluhu Beneše a služku Majdalenu, aby je půhonem dodali soudu. Ve velké síni radního domu, nedávno znovu nádherně zbudovaného, shromáždila se rada král. věn. města Poličky k soudu. V černé úřední pláště zahaleni seděli konšelé podél podlouhlého stolu; na tvářích jejich trud a bol.

Na sedátku málo vyvýšeném předsedal purkmistr. Místo poslední proti němu zaujímal písař, aby svědky předvolával a průběh soudního řízení a nález zapisoval do knihy ortelní, která po barvě svých desek nesla nápis “Kniha smolná”. Stůl i sedátko krylo černé sukno; uprostřed stolu stál krucifix mezi dvěma rozžatými svícemi, vlevo ležela dřevěná pochva s tulichem a zkrvavený šátek, vpravo byly dva pruty třtiny, křížem položené. Sedění bylo plné, jen sedátko po pravici purkmistrově bylo osiřelé a na stole před ním hořela voskovice; bylo to místo po zavražděném konšelu Pečeném. Síň byla přepažena nízkým zábradlím, za nímž bylo lidu, jak by nabil. Na černém skamnu čili na lavici obžalovaných seděl sluha Beneš, služka Majdalena a paní Anežka. Hluboké ticho přerušil purkmistr oznámiv, co se stalo; nato pokračoval: “Poněvadž při oné vraždě násilného vloupání do domu ani krádeže nebylo, jde na rozum, že někdo z domácích musí býti vraždy účastníkem. Pročež svědomím a Bohem zapřísahám tebe, sluho Beneši, abys věrně vyznal, zdali tobě o krvavém zločinu co povědomo”.

Beneš postav a pokloniv se, Bohem se dokládal, že neví jak se to stalo, že dobrotivý pán jeho konec měl tak žalostný. Při tom vypukl v pláč. Podobně k vyznání purkmistrově vyznala Majdalena i paní Anežka. Nato obrátil se purkmistr k lidu a vyzval spoluobčany, kteří se za svědky dali zapsati nebo bez zápisu svědčit chtějí, aby mluvili čistou, svatou pravdu. Fortnýř, kmet věkem shrbený, svědčí, že klíč od fortny odevzdával z rozkazu purkmistrova každého večera konšelu Pečenému, včera pak že klíč od něho přijala paní Anežka, stojíc před vraty. Nemaje dobrého spaní, zaslechl k půlnoci vrznutí fortny a vyhlédnuv oknem pozoroval, že zadními vraty vklouzla do domu Pečenovského ženská postava; kdo by to byl býval, nemůže říci. Hospodský od “Zeleného stromu” Josef Kuna, že včera večer vešel do jeho krčmy Bedřich Šlerka a velmi nápadně si počínal, jako by neměl všech pět pohromadě, nebo jako by něco daremného chtěl provésti, a té doby, kdy se brány zavírají, odešel.

Kostelníku neušlo, že paní Anežka včera po ranní mši sv. v koutě pod špitálem dlouho a tajemně hovořila s matkou Bedřicha Šlerky, který minulé noci z města zmizel. Truhlářský mistr Vornaj poznal pochvu na soudním stole ležící; sám jí před třemi lety Bedřichu Šlerkovi urobil a počáteční písmena jeho jména a příjmení na ní vyřezal, jak dosud jest viděti. Žena jakási poznala zkrvácený šátek; paní Anežka, dokud byla svobodna, darovala jej Bedřichu Šlerkovi. Po výslechu svědků otázal se soudce přísně: “Paní Anežko, co tomu všemu říkáte? Kterak na svědectví tolikerá a tak závažná odpovíte? Na vás jest nyní, abyste se bránila; neboť zákon velí, aby stejnou měrou slyšány byly strany obě.” Anežka všecko podezření od sebe odmítla jako křivé a nepodstatné; vyznala sice, že minulé noci fortnou vyšla, že pochva je Bedřichova a šátek taktéž, ale krev na něm, že není konšelova. Znovu učinil soudce vyznání, aby dal svědectví pravdě, kdo by něco věděl na objasnění pravdy.

Tu povstal jeden z konšelů, kmet ctihodný, aby připomenul, že před týdnem utracen byl provazem cikán pro čáry hlavně k neústupnému doléhání konšela Pečeného. “Popravě cikánově”, pravil, “byl jsem z povinnosti přítomen. Před smrtí lál a bědoval odsouzenec svojí hantýrkou, jíž poněkud rozumím. Nakonec volal k synu svému o pomstu, a v davu lidstva ozval se hlas pomstu slibující. Ohlédnul jsem se po hlase, a hle! dva mladí muži osmahlých tváří ubíhali z davu do širého pole”. To pověděv, varoval před ukvapením. Anežka doplnila výpověď tuto upřímným doznáním všeho, co minulé noci činila, zvláště poukázala k oněm dvěma postavám, jež před ní z fortny vyskočily a které měla za vrahy chotě svého. Než upřímností svou ubohá zle sobě posloužila. Lid za zábradlím reptal, nevole sedla konšelům na líce a purkmistr hněvivě se na ni osopil. Anežka hluboce pokořena a těžce uražena odvětila: “Mezi vámi, kteří jste mne bez důvodu z vraždy nařkli, nechci živa býti.

Jsem vinna smrtí chotě svého, neboť možná dost, že fortnou, kterou jsem za sebou nezavřela, vrahové do města a do ložnice konšelovy se vloudili. A nyní konejte svou povinnost a vyneste ortel”. Nastalo mlčení. Konšelé řečí Anežčinou patrně byli zaraženi. Nejprve ozval se konšel, jenž radil vynesení ortele odložiti, a znovu návrh svůj odůvodňoval. Avšak ostatní odporovali mu na tom stojíce, aby nález ihned učinili. Stalo se. Písař sebral hlasy a purkmistr, prohlédnuv je, zvučnými slovy pronesl ortel: “Sama smrtí chotě svého vinnou se činí a živa býti nechce; pročež nebudiž živa, umřiž mečem!” Vzav pak třtinu se stolu, zlomil ji a hodil odsouzené k nohám. Lid za zábradlím volal: “Bože, buď jí milostiv!” a bil se v prsa. Purkmistr ustanovil, aby ještě téhož dne po pohřbu zavražděného poprava byla vykonána. Anežku při vší statečnosti mysli opustila síla. Zbledla jako křída a klesla k zemi; ale sluha Beneš svou náručí ji zachytil. Po 9. hodině konal se slavný pohřeb konšela Pečeného.

Po něm hrnul se lid na náměstí, kdež před radnicí stál jednospřežný vozík, káře podobný a slamou vystlaný, na nějž trabanti sázeli Anežku. Zacinkal umíráček a vozík stráží obklopený hnul se z města. Smutná podívaná! Anežka v bílý rubáš jsouc zahalena byla bledá jako mrtvola; vedle ní seděl zpovědník. Již blíží se průvod popravní po rozsáhlém pastvišti vrcholu Šibeničného vrchu, kde na místě “stínadlo” zvaném zděláno bylo nízké lešení. Anežka uzřevši místo popravní, klesla nazad hrůzou a mdlobou. Byla obava, aby neskonala na místě. Zpovědník slovy povzbuzujícími dovedl toho, že se sebrala a statečněji si vedla. Na místě samém bez přispění Anežka s káry sestoupila a pevnou nohou vkročila na lešení. Blíží se kat, aby odsouzené vlasy ustřihl a oči zavázal. Vtom ozval se zvon věže svatojakubské, jako když na poplach bije, a z okna pověžného zavlál bílý prapor. Od města pak úprkem hnal se jezdec mávaje bílým šátkem a z plného hrdla provolávaje: “Ustaňte! Nevinna!” “Nevinna, nevinna!” opakoval lid na popravišti a mnozí, kdož včera Anežce smrti přáli, plakali radostí. Anežka z nenadálé změny nemohla se vzpamatovati.

Chvěla se jako prut a mžitky dělaly se jí před očima. Průvod vracel se tiše do města. Nikdo nevěděl, vezou-li Anežku živou či mrtvou. Odpoledne téhož dne zasedali opět konšelé k soudu. Před plnou radou stáli dva cikáni spoutáni na nohou i rukou. Dodavači viníků byli čtyři uhlíři a Bedřich Šlerka. K pokynu purkmistrovu jal se mluviti Šlerka takto: “Byl úmysl můj, nikdy již nevkročiti do města rodného, než důležitá událost mě přece k tomu přiměla. Oné noci osudné, když jsem až na pokraj záhuby dohnal ženu nejctnostnější, utíkal jsem do širého světa, nevěda kam. Na úsvitě budícího se dne byl jsem nesmírným během tak unaven, že jsem dále kroku učiniti nemohl. V lesích za Bálem blízko František ulehl jsem pod skalou, chrastím úplně jsa zakryt. Pojednou uslyšel jsem nad sebou kroky a hlasy těchto cikánů. Z hovoru jejich vyrozuměl jsem, že zavraždili konšela Pečeného. Zpráva ta sílu mi vrátila do schválených údů. Sotva nade mnou zavládlo ticho, vyškrábal jsem se z houští. Ve vsi pověděl jsem, jak hrozných věcí jsem se dopátral, a ihned celá osada byla na nohou, aby vrahové byli zatčeni a k právu dodáni. Práce nebyla těžká ani nebezpečná, neboť jsme napadli zlosyny spící.

Bohudík dorazili jsme včas.” Purkmistr obrátiv se k zlosynům, otázal se hlasem hřímavým: “Znáte se, příšery hnusné, k činu potvornému?” Jeden z cikánů, zachechtav se smíchem pohrdlivým, odpověděl: “Nemluvil bych k vám ani na skřipci, protože vámi opovrhuji; ale abych vás před celým světem zahanbil, budu mluviti. Já zapíchl spolukonšela vašeho, poněvadž dopomohl tatínkovi mému na čakan neprávem, pro nesmysl, pro čáry. Fortnou otevřenou do města jsem nevešel. Pošetilci! Cikánovi pomstou rozpálenému jsou vaše zdi krtčími hrobky. Když jakási ženština vycházela z domu, stál jsem již u ložnice vraha mého otce. Vraždu vykonal jsem důkladně trojím bodnutím, k čemuž věru třeba bylo ruky cikána, pomstou hořícího. A vy, moudří a opatrní, přisoudili jste vraždu ubohé ženě. Styďte se, co živi budete! Klnu vám a celému plemenu vašemu; neboť co od vás, vše nám na záhubu”. Z rozkazu soudního odvlečeni jsou oba cikáni do vězení a konšelé odebrali se společně do domu Pečenových, aby Anežku za všechnu křivdu a přestálé hrůzy odprosili. Avšak Anežky na živě již nezastali. Ze mdloby, kterou zachvácena byla na popravišti, již se neprobrala.

Opět byl pohřeb z domu Pečených, pohřeb, pokud lidská paměť sahala, nejsmutnější. Velcí i malí plakali hlasitě. U vrat hřbitovních stál muž hořem k nepoznání zmořený. Čekal až s rakví půjdou mimo něj. Tajně zachytil třásně příkrovu, políbil je a potáceje se odešel. Byl to Bedřich Šlerka, jenž neukázal se již nikdy. Po pohřbu opět zacinkal umíráček a dva cikáni vedeni jsou na popravu. A tato poprava dvou cikánů, zdola nahoru kolem lámaných, byla poslední na Šibeničním vrchu.

sebral J. Cupal, 1926

Pověst o původu jména města Poličky

Zajisté stejného stáří jest jméno města Poličky jako město samo, není-li starší. Kterak jméno Polička vzniklo, nesnadno určiti. Vše, cokoli na vysvětlení a původ jména toho se uvádí, zakládá se na pouhých domněnkách. Jedna pověst o původu jména Poličky vypravuje takto:

V první polovici třináctého století vrhnul se loupeživý a surový nepřítel Trstěnickou stezkou z Moravy do Čech až k Újezdu Bojanovskému na Chrudimsku a rozloživ se tu na zeleném návrší táborem, stanoviště své důkladně opevnil. Strašlivé věci vypravovali si lidé o něm ve východních Čechách. Zabíjel a obíral cestující, kupce i poutníky, drancoval a pálil vesnice i města, a pokojné obyvatele ukrutně vraždil. Dobře a vesele se mu žilo z hojné loupeže a krádeže, kdežto domácí obyvatelstvo skryté v lesích strádalo hladem a nepohodou.

Zvědav o tom král Václav I., vypravil se neprodleně s vojskem proti loupeživé sběři a nenadále obklíčil její tábor. Nastala krutá seč. Krvežízniví vetřelci vzdorovali a odpírali tvrdošíjně; ale nadarmo. Brzy nastal v jejich řadách neobvyklý ruch a zmatek. Napřed vůdce a za ním ostatní bojelační válečníci dali se na útěk Trstěnickou stezkou zpět do Moravy. Avšak v místech, kde se teď Polička rozkládá, byli domácím obyvatelstvem zaskočeni a tak dlouho zdrženi, až chrabré vojsko naše sem dospělo a ohavné vetřelce porubalo až do posledního muže.

Na paměť onoho vítězství nazváno prý bojiště „Poliček“, odkud, že tu dán políček nepříteli.

sebral J. Cupal, 1926

Škrkavka

Psal se r. 1421. Slunce pomalu a krvavě zapadalo za vzdálené lesnaté vrchy. Klid snášel se na zdejší krajinu, pyšnící se svěží zelení májovou; jenom kolem města Poličky rozléhal se neobvyklý ruch lidský. Spolčení Pražané a Táboři zastavili se zde na svém pochodu po východních Čechách, aby přiměli krajany k přijetí čtyř článků pražských. Jan Žižka z Trocnova vší mocí válečnou dobýval města; ale obleženci statečně mu odporovali.

„Nebudu vás ničit, bratří! Hlad tak jako tak vydá nám město do rukou“, rozhodl se Žižka, jenž byl zvyklý všude vítěziti. Těžké obléhací stroje a hrubé pušky umlkly, vojáci odpočívali, sestry vařily a práčata sháněla zásoby pro vojsko. Rovněž hlučno a rušno bylo v městě. Na rynku sešla se celá obec, aby v úradu vešla, má-li město o své moci vydati nebo v jeho obraně dále setrvati. Mnoho již dní obléháno město nepřítelem a vítězství pořád ještě nerozhodnuto. Zdi městské jsou sice silny, brány dobře opatřeny a na hradbách dost statečného lidu; ale což všechno platno, když v městě již nouze o potravu, když hlad začíná nelítostně kositi chudé i bohaté. A počet mrtvých vzmáhá se den ode dne.

Velká obec rozestoupila se ve dva tábory; ale všechny měšťany stejně hněvala obava před budoucími věcmi. Jedni volali: „Nemeškejme! Vzdejme se! pokorné hlavy ani meč neseče“. „K čemu již vypadáme? Jsme jako živoucí kostlivci. Živi jsme jen vzduchem a vodou“. „Nelitovali bychom krve, kdybychom nezmírali hladem, smrtí nejstrašnější…“ Druhá strana byla pro setrvání v obraně. V tom ujal se slova šedobradý soused Michal. „Věděl bych, jak bychom si pomohli.“ „Nuže mluv a raď, co činiti?“ útočili naň hlasy. „Jako Žižka hubí své nepřátele i lstí, pomozme si lstí i my z hrobu, do něhož jsme za živa pohřbeni.“ „Ale jak, ale jak?“ „Nepřítel čeká, až strach z hladu nakloní nás ke vzdání. A dočkal se toho. Již hrozným strádáme hladem… Ale oklameme ho! Nadíme jáhlami tučnou svini a oblehatelům ven z města ji vyhodíme na znamení, že jsme potravou dobře zásobeni. Nevyzráme-li tak na nepřítele, pak teprve se vzdáme.“

Zástup vypukl v bouři souhlasu: „Schvalujeme tvoji radu, sousede! Nezdaří-li se lest naše, pak teprve otevřeme brány…“ Když poté noc proměnila se v jitro šedé, vyhozena byla svině z města ven. Žižka vida, že úsilí jeho město hladem vymořiti jest marno, velice se prý rozhněval. V rozhořčenosti své nazval město „škrkavkou“, hnul se odtud a pospíchal do Královéhradecka.

Zrádce

Do Poličky došla zpráva, že král Zikmund vypravil se vojensky proti nenáviděným husitům a táhne z Brna do Čech. Husitští Pražané zavčas vybídli vojenského komandanta města Poličky pana Ješka Sele z Lezníka k svědomité ostražitosti a k pečlivé ochraně městských hradeb. Den válečných příprav schýlil se ke konci. Značná vojenská posádka poličská čekala za hradbami a v parkánech na vojsko Zikmundovo. Byl listopadový večer r. 1421.

Pan Ješek konaje přehlídku posádky došel s farářem Vavřincem k fortně, jejíž ochranu byl si vyvolil radní písař Hereš. Tento cizinec býval ve službách Oldřicha z Boskovic, pána na Svojanově, přívržence králova; ale zřeknuv se víry římsko-katolické, odešel od pana Oldřicha do služby městské. Když Ješek s Vavřincem odcházeli, Hereš pohlížel za nimi s dravým výrazem v zsinalé tváři. “Aleny se ti zachtělo, jitřenky mého štěstí, Vavřince? … Přísámbohu, všude mi nesmíš cesty křížiti … Dlouho se již na výsluní přízně sličné dcery Ješkovy kochati nebudeš, kališníku! … Dnešní noci zhyneš ty i tvá snoubenka …” Potom zuby zaskřípav, příšerně se zachechtal. Hereš chránil fortnu se dvěma přestrojenými zbrojnoši Oldřicha z Boskovic. Trojlístek lotrů byl na tak důležitém stanovišti. Tmy i chladu přibývalo.

Pojednou tichem zazněl náraz na fortnu. Trojice zrádců napjala svou pozornost a také na hradbách nad nimi zastavil se tichý krok postavy v plášť zahalené. Fortna se otevřela a dvě postavy vešly dovnitř. Žoldnéři Oldřichovi vyřizovali, že vojsko císařské spoléhá na volný vchod do města a očekává, že město na nejvyšším místě vzplane na znamení, že dáno v moc císařských. Když zbrojnoši odešli, tiše odplížila se postava na hradbách od příšerného místa zrady a potom úprkem běžela k obydlí nejvyššího velitele. Byl to kněz Vavřinec. Pana Ješka zastal při stráži. Vyměněno několik slov a již silný oddíl stráže s panem Jaškem a Vavřincem v čele spěchá zmocniti se lotrů. Však proti nim valí se již zástupy měšťanstva a lidu vojenského, zní zvony na poplach a rudá záře rozlévá se od radniční věže. A ve zběsilý pokřik “hoří” mísí se třeskot zbraně, zoufalé skřeky a pláč směrem od fortny: “Zrada! … Jsme zrazeni! … Pryč, pryč! …”

Divoká sběř maďarská a tatarská, vedravši se do města, loupila a vraždila za krvavé záplavy obrovského ohně po celou noc. Poplenila a spálila město do základů a lidí pobila na 1300. Hrozba Herešova se splnila. Nezdařil se však jeho lov na Vavřince a Alenu. Pan Ješek s Vavřincem, znamenavše zradu, zůstavili hejtmana Mikuláše v čele obrany města a spěchali zachránit Aleny. Byl již svrchovaný čas, aby vzali Alenu na koně a fortnou tryskem ujížděli z města přes pole k Lezníku. Ale panu Ješkovi nezdála se ani jeho tvrz dosti pevnou záštitou a proto dále se pustil na útěk, provázen dcerou a Vavřincem. Hereš zpozorovav, co se stalo, okamžitě se rozhodl, že uprchlíky bude pronásledovati … Zatím prchající jen krokem jeli od nynější osady “U třech kocourů” k Újezdci na tamní tvrz. Domnívali se býti již v bezpečí. Ale Hereš s dvěma Svojanovskými pronásledoval je po stopě až sem. Již byl jim na dohled. Pojednou zamířil jako blesk směrem přímým přes pole a luka, by nadejel prchajícím. Náhle zazněl krajinou děsný výkřik. Zastavili útěk prchající i pronásledovatelé. Jeden z těchto ležel pod koněm ve své krvi. Byl to Hereš, jehož kůň, vstupuje s pole orného na pověstný Růžový palouček, rázem bez ducha k zemi klesl a jezdce pod sebou k smrti umačkal. Hereše stihl zasloužený trest za zradu na městu spáchanou.

Osvědčilo se, že vstoupí-li na Růžový palouček člověk hříšný, přijde na něm k úrazu nebo jej dokonce země pohltí.

sebral J. Cupal, 1926

Zdroj: www.policka.org (5.9.2013)

Jaromír Lenoch © Aktualizace 5.9.2013