Zpět na Polička

Kostel sv.Jakuba

Polička, bývalý politický okres Polička

Středověký kostel

Založení města a prvotní kostel. O počátcích východočeského města Poličky vypovídá zakládací listina vydaná v roce 1265 králem Přemyslem Otakarem II. O kostele se listina nezmiňuje, ale nově založené město jej nepochybně mělo. Zasvěcení sv. Jakubu Většímu je typickým kolonizačním patrociniem kostelů měst zakládaných ve 13. století. Poněvadž byl apoštol Jakub patronem poutníků, lze spekulovat i o příslibu kolonistů, vydávajících se do nového domova, zbudovat chrám zasvěcený sv. Jakubu. Pro chrám bylo určeno místo v jihozápadní části vyměřeného areálu města. Kostel byl jistě od počátku nadán farními právy a obklopen hřbitovem. Podoba svatyně však zůstává neznámá. Mohlo se jednat o trojlodní baziliku s dvouvěžovým průčelím nebo jednolodí se západní věží v ose. Poprvé je výslovně zmíněn až v listině Jana Lucemburského z roku 1321, v níž král odevzdal patronátní právo ke kostelu královně vdově Elišce Rejče, jíž náležely i důchody z Poličky jakožto věnného města. Patronátní právo umožňovalo mimo jiné navrhovat biskupovi, kdo má získat místo faráře, ale na druhé straně zavazovalo k péči o stavbu a údržbu chrámu.

Původní chrám byl následně v lucemburském období důkladně přestavěn či spíše zcela nahrazen pravděpodobně větší stavbou pro rostoucí počet farníků. V dosavadní literatuře panuje shoda, že se ta stalo nejspíše v 60. – 80. letech 14. století v době rozmachu města spojeného s výstavbou kamenného městského opevnění, přeměnou dřevěné městské zástavby na zděnou, výstavbou radnice a dlážděním ulic (doloženým roku 1360). Roku 1363 se stává čtvrtou ženou Karla IV. Alžběta Pomořanská a patrně v době jejího patronátu byl na místě staré stavby vystavěn v pořadí druhý kostel.

Tento středověký kostel v Poličce existoval až do požáru v roce 1845. Jeho podobu proto známe mimo jiné i z novodobých plánů. Přesto však zůstává řada úvah jen hypotézami. Měl mít zřejmě podobu trojlodní baziliky s poměrně nízkými bočními loděmi a protáhlým kněžištěm.

Do trojlodí téměř čtvercového tvaru byla na západě vtažena mohutná, v ose stavby situovaná hranolová věž.

Jde o zvláštnost poličského kostela. K tomuto neobvyklému řešení lze stěží nalézt analogii. Zajímavé je, že věž byla průchozí i napříč a nebránila komunikaci do obou bočních lodí. Členění poličské věže římsami i její mírné vysunutí před budovu je nápadně podobné zdejší radniční věži, která byla patrně stavěna souběžně nebo nedlouho po kostelní. Výška věže ve zdivu byla asi 42 m (šířka základny asi 9 m). Gotický krov sv. Jakuba se nedochoval, ale zajímavý je text následující listiny: „Léta 1574 stala se smlouva s tesařem…že krov na novém kostelíku za městem tím vším způsobem, na dvě stolice, jak na velkém kostele v městě vystavěti a udělati má.“[2] (strmý krov sv. Michala se uchoval dodnes). Původní zastřešení věže neznáme – nedochovalo se žádné dobové vyobrazení. Pomoci by nám snad mohly krovy věží kostelů v Borové a v Sádku, které se hlásí ke gotickému tvarosloví a obce byly poddány Poličce, tudíž lze snad počítat s určitým přejímáním vzorů z Poličky.

Původní koncepce však nebyla patrně do důsledků naplněna. Svědčila by pro to chybějící klenba v hlavní lodi, kde nemáme v průběhu staletí doklad o jejím zničení či snesení, avšak ani o jejím provedení. Doloženo je pouze provedení nového plochého barokního stropu. K zajímavým detailům patří dosud nekomentovaný fakt, že bazilikální okna hlavní lodi byla prolomena zřejmě jen na jižní straně. Existenci oken na severní straně nelze prokázat žádným známým plánem ani historickým vyobrazením. Lomeným triumfálním obloukem oddělené protáhlé kněžiště, prosvětlené vysokými hrotitými okny, bylo zaklenuto třemi klenebními poli a uzavřeno paprsčitě sklenutým šestibokým závěrem na půdorysu desetiúhelníku, s opěrákem v ose. Žebra klenby sbíhala možná do přízedních přípor s hlavicemi. Vysoké opěráky chóru byly odstupněny dvakrát. Tři opěráky bočních lodí byly patrně opatřeny blíže neznámými maskami. Umístění středověké sakristie není známé, je však možné, že stála v místě sakristie barokní na severní straně. Do kostela se vstupovalo průchozím přízemím věže a dvěma postranními vstupy, jejich stáří však neznáme. Při západním průčelí se navházelo jednoramenné schodiště na věž.

Poličský středověký kostel byl tradičně srovnáván s městskými chrámy východočeských věnných měst, s Chrudimí, s Vysokým Mýtem a s Hradcem Králové. I když vzájemné kontakty těchto měst jsou nesporné, podrobnější rozbor

ukazuje, že rozhodně nejde ani o stavby jedné huti ani o konkrétní vazbami provázanou skupinu. Alespoň krátké srovnání je však užitečné. Dispozice trojlodí téměř čtvercového tvaru s protáhlým kněžištěm s polygonálním závěrem je v té době u městských chrámů oblíbená.

Kostel sv. Ducha v Hradci Králové založila údajně královna Eliška Rejčka roku 1307. Dle nejnovějších názorů však stavba nynějšího kostela možná začala až po požáru roku 1339 a dokončena byla asi v 80. letech 14. století. Od poličského kostela se liší podstatně vyššími bočními loděmi a dvojicí věží umístěných po boku kněžiště.

U kostela sv. Vavřince ve Vysokém Mytě bylo vystavěno v 50. – 60. letech 14. století nové kněžiště a v 80. - 90 letech následovala výstavba nového trojlodí, přičemž ze starší stavby byla využita jižní věž a jižní stěna boční lodi. Boční lodi však byly ve srovnání s poličským kostelem rovněž podstatně vyšší a západní průčelí mělo dvojici věží.

Kostel Nanebevzetí P. Marie v Chrudimi s dvouvěžovým průčelím je půdorysným řešením vzdálen ostatním stavbám.

Při srovnání zůstával opomíjen kostel Povýšení sv. Kříže v sousední Litomyšli. Augustiniánský klášter s kostelem založil roku 1356 litomyšlský biskup Jan ze Středy, do jehož smrti v roce 1380 byla stavba patrně provozuschopná. Půdorys nápadně připomíná poličskou stavbu a obdobná je i původní nevelká výše bočních lodí. Hlavní loď nebyla pravděpodobně ve středověku vůbec zaklenuta. Podstatným rozdílem oproti poličskému kostelu je pouze to, že původní středověká věž v západním průčelí byla nad posledním polem severní lodi. Byla tedy vtažena do dispozice stejně jako v Poličce, ale nikoliv osově do střední lodi, ale asymetricky na severozápadní nároží, což mohlo být dáno kompozičními důvody a místním utvářením terénu. Na druhém nároží věž nikdy nestála a dnešní mladší věž je vysunuta před stavbu.

Poličský kostel má méně obvyklý půdorys závěru kněžiště, vycházející z desetiúhelníku a ukončený opěrákem v ose. Detail osového opěráku závěru se objevuje u staveb pražské dvorské huti. Motiv pilíře v ose užil Petr Parléř v jižní předsíni sv. Víta na Pražském hradě. U vnitřního chóru kostela sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem, který Parléř začal stavět v roce 1360, je pilíř postaven do osy chóru o šesti stranách desetiúhelníku. Stejně je ukončeno kněžiště kostela P. Marie před Týnem v Praze. Tato stavba spíše konzervativních forem odvozených pravděpodobně z huti Matyáše z Arrasu byla zahájena snad ve druhé polovině 30. let 14. století a postupovala od západu k východu velmi zvolna. Až snad v 80. letech byla provizorně zastřešena. Stejně je uzavřeno kněžiště trojlodí johanitského kostela P. Marie pod řetězem na Malé Straně v Praze, výslovně uvedené roku 1376. Při hledání analogií vpravdě vznosného chóru nového kostela v Poličce je nutno připomenout, že z titulu patrona byla stavebníkem kostela královna a možné spojení s dvorskou hutí a pražským prostředím se nejeví jako nereálné.

Mezi pražskými stavbami doby Karla IV. Nacházíme i trojlodní baziliky s téměř čtvercovým půdorysem trojlodí. Připomenout bychom měli kostel sv. Štěpána na Novém Městě. Stavba byla zahájena patrně roku 1351 chórem, který byl dokončen snad roku 1367. Po nedlouhé stavební přestávce bylo přikročeno ke stavbě bazilikálního trojlodí, které bylo dokončeno snad kolem roku 1403. Zajímavé je, že kostel měl mít původně věž nad posledním polem jižní lodi, ale ještě než stavba dospěla do výše kleneb, došlo ke změně záměru a věž byla umístěna osově před hlavní loď.

Na jaře 1421 přitáhl k Poličce Jan Žižka a Polička se bez boje přidala na stranu husitů. Poličská fara byla kněžími evangelického vyznání spravována až do třicetileté války. Nejstarší dochované městské knihy od roku 1432 jsou vedeny česky a podávají nám cenné informace o životě města.

Roku 1468 je zmíněn plat pověžného, ale nevíme, zda se jednalo o kostelní, nebo o radniční věž. Zápis z roku 1557 nám umožňuje předpokládat pobyt pověžného na kostelní věži – pověžný vykonával „ponůcky“ a odbíjel hodiny na zvon Cimbál. Orlojník je v Poličce zmíněn v roce 1487, ale opět nevíme, zda hodiny byly na radniční nebo na kostelní věži. Až v následujícím století jsou uváděny velké hodiny na kostelní a malé radniční věži.

Stavební činnost v kostele v 70. letech 15. století dokládaly letopočty na klenbách bočních lodí: 1471 a 1478 i zmínka o údajném klenutí nad kůrem roku 1478 (klenby se nedochovaly, letopočty známe pouze z mladších písemností). Dále smlouva na pořízení okna v roce 1473: „Jakeš má udělati stklo a okno kostelnie na své penieze“.[3] Roku 1485 měla být postavena velká archa. Letopočty byly dosud interpretovány tak, že kostel byl v roce 1421 poničen a pak opraven až ke konci století. Tvrzení, že kostel vyhořel v roce 1421, kdy na podzim vyplenily město oddíly Zikmunda Lucemburského, nemá žádnou oporu v pramenech. Je však otázkou, zda byla stavba do husitských válek s výjimkou presbytáře vůbec dokončena. Stavební vývoj lze vyložit rovněž tak, že se ke konci 15. století ještě stavělo. U celé řady středověkých městských farních chrámů se stavba prodloužila na více než století a přitom byl kostel běžně užíván. V literatuře oblíbená „periodizace“ stavebních dějin, popírající kontinuální výstavbu a vylučující dlouhodobá provizoria, odpovídá spíše než středověké realitě zvyklostem novodobého stavebnictví. Vývoj stavby mohl být složitější a dnes již přesně nerozlišitelný – tak jako i v jiných městech.

Poněvadž se stavba nedochovala, můžeme o dataci řady detailů známých z mladších plánů jenom spekulovat. K pozdně gotické úpravě patří vložení tribuny do západní části severní boční lodi, k němuž mohlo dojít v roce 1478, ale i dodatečně až v první čtvrtině 16. století. Stavba snad souvisela s oddělením mužů a žen v evangelické farnosti nebo byla tribuna určena literátskému bratrstvu, jehož počátky nejsou v Poličce přesněji známy, souvisejí však nepochybně s rozmachem literátů v českých zemích po husitských válkách.

Vzorec hvězdicové klenby ve dvou polích severní boční lodi, zakreslený na plánu z 19. století, může být časově zařazen do období od 80. let 14. století do 20. let 16. století. Neví se, kdy byla ke kostelu postavena severní předsíň. Na mladším plánu je zakreslena obkročná klenba. Klenební vzorec je překvapivě podobný klenbě severní předsíně kostela sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě odvozené z jižní předsíně svatovítské katedrály. V Mýtě dispozice obdélné, šířkově orientované

předsíně otevřené dvouosou arkádou koresponduje s obkročnou klenbou, zatímco u čtvercové předsíně v Poličce, přístupné portálem, vedly k užití zjevně

nefunkčního žebrového vzorce důvody ryze formální. Názory na datování předsíně v Mýtě se různí. Je datována do doby kolem roku 1375 nebo kladena do posledního dvacetiletí 15. století, kdy byl kostel opravován po požáru v historizujících formách architektury doby Karla IV.

Nad portálem severní předsíně v Poličce byla osazena dodnes dochovaná deska s reliéfem Veraikonu – pravé tváře Krista. Reliéf je vytesán ve slepenci, který se v širokém okolí nevyskytuje. Deska původně vrcholila dvojicí fiál a obloukem s kytkou. Jediné autentické a nepříliš jasné vyobrazení nedává spolehlivou odpověď na otázku, zda má oblouk tvar oslího hřbetu. Zdá se, že výstavba severní předsíně a nad ní stojící zvonice proběhla ve dvou etapách, a že zvonice je až renesanční.

Zvony pořízené v roce 1503 (112 kg ), 1510 (336 kg) a 1511 (670 kg) byly patrně zavěšeny v kostelní věži. Poslední se dochoval dodnes. Je zvaný Medián, má výšku 107 cm, průměr 108 cm, v koruně má třířádkový český nápis a ulil jej mistr Jiřík v Chrudimi. Nepochybně existoval i starší zvon, ale písemné zprávy nemáme.

Renesanční intermezzo

Pořizování zvonů si mnohdy vynutilo výstavbu samostatné zvonice. Nedochovaný velký zvon zvaný Jakub byl pořízen roku 1558. Zvon měl výšku 148 cm, průměr 156 cm a na korpusu reliéf Kalvárie a český citát z evangelia. Ulil jej Jan Plebán v Uničově za 316 kop grošů. Druhý nedochovaný zvon z roku 1557, označovaný jako Cimbál nebo Hodinář, byl osazen do věže. Ve zvonici je v mladším soupisu doložen i Medián. Lze tedy předpokládat, že v gotickém období vznikla severní předsíň (s klenbou a reliéfem) a teprve roku 1558 věž zvonice nad předsíní. Zastřešení zvonice neznáme, mohla být opatřena i atikou.

Starší literatura uvádí, že roku 1585 byla do západní části hlavní lodi vestavěna dvoupatrová kruchta. Byla to zděná klenutá konstrukce vynesená na pilířích a do lodi otevřená v každé úrovni třemi oblouky. Oblouky nesoucí první patro byly sklenuty na masivnější a nižší pilíře s krycími deskami. Úroveň prvního patra kruchty odpovídala výšce tribuny severní boční lodi, s níž byla kruchta zjevně spojena. Literátský kůr se nacházel v části prvního podlaží.

K přístupu na novou kruchtu a do zvonice sloužilo čtyřramenné schodiště postavené po západním boku zvonice. Zbývá otázka, zda tradovaný letopočet 1585 pro stavbu kruchty a přístavbu schodiště ke zvonici nebyl

ve skutečnosti rokem 1558. Tím by se logicky propojila stavební etapa zvonice, kruchty a schodiště.

Zajímavou otázkou je zastřešení věže kostela. Doposud se mělo za to, že báň s lucernou, zachycená na nejstarším vyobrazení města (z let 1711 – 1727), je barokní z doby oprav po třicetileté válce. Nově interpretované zápisy ale otevírají otázku, zda báň není renesanční – z roku 1575. V uvedeném roce byla nepochybně střecha věže pokryta mědí. Měnilo by to naše představy o siluetě města od 3. čtvrtiny 16. století.

K významným památkám na činnost zpěváckého kůru patří Poličský kancionál z roku 1546, uložený v městském muzeu. Posloupnost evangelických farářů známe od roku 1563 – řada z nich byla literárně činná. Kněží byli jmenováni pražskou konzistoří pod obojí, ale byli placeni městem.

Ačkoliv se nezachovala žádná renesanční výbava poličského kostela, můžeme si udělat představu o podobě oblíbených malovaných epitafů z dochovaných exemplářů chrudimského malíře Matouše Rudouše (1550 – 1631). Zmínit je třeba i malíře Matěje z Chrudimi (1580 – 1636), který se roku 1623 odstěhoval do Poličky.

V letech 1572 – 1576 byl na předměstí vystavěn hřbitovní kostel sv. Michaela a tím postupně ztratil funkci hřbitov okolo kostela sv. Jakuba. Kostel sv. Michaela patřil také pod evangelickou správu. Více kostelů Polička až do 20. století neměla.

Popis velkého požáru města roku 1613 uvádí, že ušetřen zůstal kostel, fara, škola, radnice, 36 domů i s bránou v Kamenecké ulici a několik bašt.

BAROKNÍ ÚPRAVY KOSTELA

Třicetiletá válka zcela rozvrátila město a způsobila mu hluboký úpadek. Polička, jako odbojné a nekatolické město, byla postižena těžkými tresty, mnoho obyvatel odešlo do zahraničí a tíživé byly i pobyty vojsk.

Roku 1628 byla městu navrácena privilegia, která se ovšem vztahovala jen na katolíky, zcela ve smyslu Obnoveného zřízení zemského z roku 1627. Dosazen byl katolický kněz a do konce války byla rekatolizace města dokončena. Krátkou epizodou byl pobyt evangelického kněze Jana v roce 1642 při okupaci města Švédy. Roku 1654 zde žilo 68 starousedlých rodin, 22 nově přišlých rodin a stále ještě ve městě zůstávalo 83 domů pustých.

V roce 1650 nařídila královská komora císařskou oslavu uzavření míru – po slavné mši obešel průvod celé město. Roku 1653 byl obnoven literátský kůr a potvrzen o tři roky později arcibiskupem pražským, kardinálem z Harrachu. Za prvního děkana Bartoloměje Nováka bylo ustanoveno bratrstvo sv. Josefa. Válka přinesla zbídačení města a oprava veřejných budov pokračovala pomalu. Roku 1658 žádalo město českou komoru o ponechání majetku po emigrantech na opravu obou kostelů, fary, školy, radnice a hradeb. Žádost vyřídil císař tak, že povolil městu prodej šesti domů po emigrantech na opravu chrámu a jiných městských staveb. Oprava kostela zasáhla patrně i okna – na místě předpokládaných gotických bazilikálních oken byla prolomena asi ve druhé polovině 17. Století půlkruhová okna se šambránami, oddělená pilastry.

První vlna výměny mobiliáře kostela byla spojena s protireformací. „ Léta 1647 dal se udělati v městech Pražských nový pozitiv skrze Samuela.

Léta 1648 truhlář Michael z Bystrého zhotovil novou kazatelnici, která omalována skrze Andresa malíře z Moravské Třebové léta 1649.“[4] S největší pravděpodobností se tato kazatelna nyní nachází v kostele v nedalekém Sádku, kam byla poličskou vrchností patrně přemístěna při pořízení nové kazatelny v Poličce v roce 1738.

„ Léta 1650 za 24 zl. Pořízen krucifix nový, uprostřed kostela v Moravské Třebové řezaný. Dalších 10 zl. vyplaceno za trámoví pod krucifix, táflování a zdění a malíři Fridrichovi Strafovi za malování krucifixu.“ Ze zápisu a z analogií v jiných kostelech lze usuzovat, že do horní části vítězného oblouku byl zasazen trám a na něm vztyčen krucifix.

„ Léta 1650 Václav Fixa, tesař ze Sedliště, dostal 47 zl. za nový rožeň, vyplacen byl i malíř od barvení a zlacení obruče i orla. Na rožni orel a slunce měděné a povětrník byly. Větrný mlýn, jehož křídla, opřel – li se do nich silný vítr, působil daleko se rozléhající hučení.“ Ozdoba sama byla starší. Osazení císařského orla na církevní stavbu se jeví neobvyklé, ale je doloženo i v jiných městech již v předbělohorském období.

„ Léta 1652 při krchově daly se zdi vyrovnati a vyvejšiti, z obou stran omítati, šindelovou stříškou přikryty Bartolomějem Jeřábkem za Žďáru za 20 zl.

Téhož roku zhotovil řezbář z Německého Brodu Martin Knöchl hlavní oltář, který se dal malovati skrze Abrahama Fritze z Chrudimi. Tehdy celý kostel vylíčen Šimonem Klauserem barvou žlutou, kruchta literácká modrým lazourem. Léta 1657 byl Fritzem u Jakuba nad kaplou na stěně vymalován epitaf Jana Adama Poaltovi. Léta 1658 Martin Knöchl dostal 54 zl., sýr a pšenici za oltář proti křtitelnici.

Léta 1690 Matouš, varhaník brněnský dodal nové varhany za 600 zl., léta 1699 varhany omaloval Pavel Kasparides.

Léta 1723 byl pobíjený a přikrytý kostel za 185 zl. 58 kr. Sanktusník oplechoval platnéř z Litomyšle Kristián Thurie. Šindelová krytina, natíraná na červeno.[5]“ Šindel byl znovu obnoven roku 1772, což odpovídá jeho předpokládané životnosti.

Bez bližšího časového údaje jsou uváděny na podlaze kamenné čtverhranné dlaždice modré a bílé barvy.

Roku 1711 byla vystavěna přímo proti západnímu průčelí kostela barokní budova děkanství. Ze starší budovy se nic nedochovalo.

V literatuře je 18. století označováno za zlatý věk města – jako doba hospodářského a uměleckého rozmachu. Město se již zotavilo z následků třicetileté války a jeho rostoucí prosperita se projevila v nebývalé stavební aktivitě. Domy dostaly nové klenby a průčelí štíty. V roce 1727 zadalo město nové vydláždění ulic a pořídilo dvě kašny se sochami sv. Jiří a sv. Michaela, v letech 1727 – 1731 byl vystavěn honosný, ale i finančně náročný morový sloup a k tomu je třeba ještě připočítat novou

vnitřní výzdobu kostela sv. Jakuba. Těžiště stavebních aktivit však neleželo v církevních stavbách, ale v novostavbě monumentální radnice (1734 – 1744).

K dalším stavebním aktivitám a obměně mobiliáře kostela došlo za děkana Karla Nepauera. Zřídil v kostele kryptu, v níž pak byl pohřben, postavil novou sakristii s oratoří a knihovnou, zadal sochaři křížovou cestu a pořídil nové oltáře, kazatelnu a do kostelní věže nový zvon.

KRYPTA (1734 – 1736). V roce 1733 bylo na stavbu krypty nakoupeno 17 700 zdících a sklepových cihel za 59 zl. V roce 1734 „od vykopání tý krypty při chramu Panie svatého Jakuba“ zaplaceno kopáčům a nádeníkům 56 zl. „ Baumistr“ Antonio Canevalle s tovaryši dostal za práci od července 1734 do září 1736 celkem 23 zl.

SAKRISTIE (1740 – 1741). Podle zádušního účtu z roku 1741 bylo za stavbu sakristie vyplaceno Antonínu Valnerovi celkem 200 zl. Za okenní mříže vydáno 18zl.

Při příležitosti stavby byl kostel vybílen a náklady na sakristii za rok 1741 dosáhly celkové výše 852 zl. Nově se pokrývala šindelem střecha sousední zvonice.

SOCHY A OBRAZY

Největší proměnu pro interiér kostela znamenalo nové pořízení oltářů s bohatou výbavou. Téměř vše však zaniklo za velkého požáru v roce 1845. Archivními doklady zatím nelze autorsky připsat „ křtitelnici tvaru kotlíku z tmavomodrého mramoru s přikrývadlem od řezbáře uměle zhotoveným“[6] ani zničené sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha na oltáři sv. Jana Nepomuckého (1736 – 1738) a sochy sv. Rocha a sv. Šebestiána na oltáři sv. Karla Boromejského (1736

– 1738). Je sporné, zda dodnes dochované sochy Pieta a Loučení Krista s Marií jsou od Jiřího nebo Františka Pacáka. Stolice radních na epištolní straně presbyteria byly dodány neznámým řezbářem za 87 zl. roku 1746.

Z dalších obrazů je uváděn cyklus výjevů za života apoštola Jakuba od poličského měšťana, malíře Leopolda Felixe, a literátským bratrstvem pořízený votivní obraz P. Marie jako patronky literátského kůru. Na některém z obrazů umístěných na literátském kůru bylo vyobrazení města Poličky z let 1711 – 1727. Obraz sice shořel, ale dochovala se kopie mimořádné dokumentární ceny.

KŘÍŽOVÁ CESTA

U kostela byly po jižní a východní straně mezi opěráky zastřešené kaple pro čtrnáct zastavení křížové cesty. Monumentální křížovou cestu se 47 polychromovanými dřevěnými sochami v životní velikosti vytvořil František Pacák.

Vysvětili ji roku 1748 františkáni z Moravské Třebové.

Hřbitov a křížová cesta u kostela je v roce 1785 popisována následovně: „ Na tem hřbitově proti dveřím kostelním kříž velký dřevěný s plechovým Kristem, železnou tabulkou misijní, dřevěnou mříží obtažený, u toho kříže měděná zasklená lucerna. Jeden roh krchova jest zdí kamennou přehrazený, do kterého dvírka s petlicí a visutým zámkem zaopatřena. Křížová cesta … okolo kostela mezi pilířema na způsob 14 kapliček dílem z prken a dílem z kamení s dvírkama a rýglema zaopatřený … Všechny jmenovaný figury štafírovaný, Při všech těch kaplích vynachází se u jedné každé jedna železná mříže“[7]. U každého zastavení je uveden počet figur. Většinou se jednalo o výjevy se třemi postavami, u prvního zastavení „ Kristus je odsouzen na smrt“ bylo pět „ statuí neb osob“, osmé zastavení „ Kristus utěšuje pláčící ženy“ tvořilo šest postav.

Ondřej Andršt (Andressi) – poličský měšťan a malíř je blíže neznámou postavou. Víme, že autorem nedochovaného obrazu z hlavního oltáře kostela (1752) a že skončil jako penězokazec. Pokud mu bylo zadáno malování obrazu hlavního oltáře, musel být nepochybně autorem kvalitním. Obraz však zničil zdejší požár stejně jako oltářní obraz sv. Karla Boromejského a sv. Anny. Žádné další archivně doložené dílo neznáme. Bývá mu připisován soubor obrazů a nástropní freska v radniční kapli, avšak bez opory v písemných dokladech.

Jiří Pacák (narozen kolem 1670) je významným představitelem dynamického proudu východočeského baroka. V Poličce byl usazen v letech 1716 – 1719. Později jeho sochařská dílna působila v Litomyšli. Z jeho tvorby je nejvýznamnější morový sloup v Poličce. Pro poličský kostel vytvořil kazatelnu (1738) a možná i víko křtitelnice a sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha na oltáři sv. Jana Nepomuckého a sochy sv. Rocha a sv. Šebestiána na oltáři sv. Karla Boromejského. Možná z jeho ruky pocházejí dochované sochy Pieta a Loučení Krista s Marií (pokud nejde o práci jeho syna).

František Pacák - byl synem a následovníkem Jiřího Pacáka. Jeho dílna sídlila v Litomyšli, ale vazbu k Poličce dokládá sňatek s Žofií Aulíčkovou roku 1750.

Nejvýznamnější prací pro poličský kostel je křížová cesta (1748). Dále patrně vytvořil sochy zemských patronů na hlavním oltáři – sv. Václava a sv. Víta (1752).

Požár kostela roku 1845

Požár, který zachvátil královské věnné město Poličku v noci z 10. na 11. července 1845, znamenal pro město největší katastrofu v novodobých dějinách. Zničil i jeden ze symbolů města od středověku – děkanský kostel sv. Jakuba Většího. Zkázu kostela popsal historiograf Poličky, městský fyzik (lékař) Jan Nepomuk Eiselt (1805 – 1868).

Magistrát zprvu usiloval o zachování stavby, kterou se snažil s nemalými náklady opravovat. Klenba presbytáře se sice po vytrvalých deštích zřítila, nicméně hned v roce 1846 byly zřízeny prozatímní střechy nad presbytářem, bočními loděmi, zvonicí a posledním zastavením křížové cesty. Podepřeno bylo podklenutí kruchty a klenba sakristie. Zednický mistr Frans Beran vyhotovil v prosinci 1847 plány obnovy kostela. Podle dochovaného souboru výkresů, které jsou dnes nejcennějšími dokumenty pro rekonstrukci gotické podoby kostela, se počítalo po statické stránce s téměř banálními úpravami spočívajícími ve stažení zdí hlavní lodi kleštinami. Beran pouze navrhl klenbu hlavní lodi, novou klenbu chóru a přezdění snesených horních pater věže. Zvonice měla být zbořena na úroveň přízemí, které mělo zůstat jako předsíň.

Přesto došlo v roce 1851 k radikální měně dosavadního přístupu. Zřejmě souvisela s nástupem městského lékaře Josefa Smoly do funkce purkmistra Poličky v roce 1848. I když byl Smola v roce 1851 odvolán, o to více se věnoval plánům a projektům kostela. Agilní Smola nechal ohledat zdivo kostela z postaveného lešení 13. března 1851 c. k. vrchním zemským inženýrem Antonem Ignatzem Wachem a stavitelem Franzem Schmoranzem starším – ten byl za svého života vnímán jako významná osobnost nadregionálního významu, které se dostalo řady veřejných ocenění. V našem regionu vykonával i funkci konzervátora – tj. odborníka provádějícího státní dozor nad obnovou památek. Bylo rozhodnuto o rozsáhlé demolici staré stavby. Při vlastním provádění prací byl rozsah bourání podstatně větší a došlo fakticky k demolici celého kostela. Smola se zasadil o „gotický“ styl nového

kostela, který se v dobovém kontextu uplatňoval u církevních staveb. Projekt byl svěřen Antonínu Wachovi. Soubor jeho plánů, předložených ke stavebnímu řízení krajskému úřadu v Pardubicích, je datován 24. února 1852. Akademicky školený Wach se snažil respektovat starší části stavby. Byl si zřejmě vědom historické a architektonické hodnoty gotické obkročné klenby severní předsíně a gotickou hvězdicovou klenbu severní boční lodi „ citoval“ i v nové kapli P. Marie a Božího hrobu po jižním boku chóru. Prováděcí plány rozkreslil František Schmoranz st. Pod jeho vedením byl Wachův projekt doveden do podoby „ slohově čisté“ a řemeslně dokonalé architektury. Severní předsíň byla stržena a zanikly i hvězdicové klenby severní lodi. O přesném rozsahu demoličních prací účty ani Schmoranzovy plány nevypovídají. Z rozdílného materiálu soklu presbytáře a soklu trojlodí lze usuzovat, že ze starého kostela zůstala nakonec zachována jen pata kněžiště. Je možné, že Schmoranzův postup ovlivnily Smolovy představy o nové dominantě města.

Další osudy kostela ve 20. století

V roce 1931 byl kostel vymalován, což byla akce technicky i finančně náročná. Lustr byl osazen v prosinci 1934, dvanáct hvězd v kompozici lustru odkazovalo k P. Marii. Pěticípé hvězdy snad odkazovaly na Hvězdu Mesiášovu či Pět svatých ran Páně.

V roce 1920 byla zrušena funkce pověžného. V roce 1947 byl zásluhou Musejního spolku zpřístupněn veřejnosti byt pověžného jako rodná světnička hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Ještě za jeho života byla v roce 1957 u vchodu do věže osazena pamětní bronzová deska. Kostela se dotkla i politická zvůle komunistického režimu. Dne 23. září 1949 farníci přivolaní zvonem zabránili Státní tajné bezpečnosti v zatčení děkana Jaroslava Daňka. Následoval rozsáhlý soudní proces.

V roce 1970 byla odstraněna dožilá břidlicová krytina a nahrazena červeně natřeným plechem. Ten byl v roce 2000 nahrazen černými šablonami volně imitujícími břidlici. V roce 2002 byla dokončena diskutabilní nová liturgická úprava interiéru.

Teprve stavebně historický průzkum kostela iniciovaný muzeem a na náklady města provedený v roce 2004 Pavlem Borským nově zhodnotil a popsal starý kostel a poprvé obšírně publikoval materiály o novém kostele. Usilovná práce je završena touto publikací, která přináší řadu zcela nových poznatků.

Chrám sv. Jakuba Většího prochází dějinami jako němý svědek prosperity i úpadku města - připomíná zlatý věk v období vrcholné gotiky a baroka i vzepětí města po ničivém požáru v roce 1845. Patřil vždy k nejpřednějším stavbám města. Jeho nynější novogotická podoba ukazuje ideál ušlechtilých proporcí 19. století i pečlivou řemeslnickou práci. Monumentální oltářní socha sv. Jakuba od Václava Levého byla chápána jako skvost již jeho současníky. Světově proslulým se stal kostel jako rodiště slavného hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Kostel sv. Jakuba v Poličce je významnou památkou českých kulturních dějin.

Kostel však byl vystavěn a až do dnešní doby slouží jako místo modlitby – jako dům Páně.

Nejslavnější poličský rodák

Město Polička si uvědomovalo výlučnost svého rodáka, a proto ještě za skladatelova života začalo pečovat o umělcovu důstojnou propagaci, už v roce 1934 připomněl Musejní spolek Palacký slavného poličského rodáka malou výstavou o skladatelově životě a díle.

V nevyužívané světničce byla v roce 1937 zřízena pozorovatelna Civilní protiletecké ochrany, včetně trvalé telefonní stanice. V roce 1939 se začalo uvažovat o obnově světničky a o jejím zpřístupnění veřejnosti u příležitosti skladatelových 50. narozenin. Realizaci myšlenky však blokovala okupace.

Poprvé byla světnička otevřena veřejnosti až po válce – 10. srpna 1947, především díky péči pracovníků Musejního spolku Palacký. Při této příležitosti vydal Musejní spolek Palacký báseň Miloslava Bureše „O věži svatého Jakuba“.

Světnička byla přístupná do roku 1953. Poté byl Musejní spolek Palacký donucen vzdát se jí „ve veřejném zájmu“, začala být totiž využívána jako vidová hláska, avšak jen do roku 1957. Tehdy se začalo uvažovat o jejím znovuotevření, což se podařilo v roce 1958 – v souvislosti s uvažovaným příjezdem Martinů do Československa u příležitosti mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 1958. V jeho rámci by samozřejmě navštívil také rodnou Poličku, kterou neviděl dvacet let. Sourozenci Bohuslava Martinů tehdy věnovali muzeu rozsáhlý soubor nábytku a předmětů z původního vybavení rodné světničky, která tak dostala přibližně tu podobu, jakou měla v době umělcova dětství.

Světnička je od té doby až do současnosti přístupná veřejnosti. V roce 1970 byla pořízena kovaná mříž oddělující kuchyňku od obytného pokoje. Autory návrhu s vykovaným autogramem B. Martinů – úryvkem z partitury barytonového sóla Otvírání studánek „Jsem doma…“ – jsou akademický malíř Jiří Binko a architekt Zdeněk Binko, kovářské práce provedli umělecký kovář Jan Smrž a M. Prokop.

V souvislosti s připomínáním Bohuslava Martinů v Poličce bylo v roce 1945 Třebízského náměstí, kde se nachází kostel sv. Jakuba, přejmenováno na náměstí B. Martinů.

Zdroj: http://is.muni.cz/th/146333/ff_b/Bakalarska_prace_2.txt Denisa Pletichová, Architektura v Poličce, Bakalářská diplomová práce (5.9.2013)

Aktualizace 2.9.2013