|
|||
|
Osídlování našeho kraje aneb nejstarší doba U naprosté většiny sídel na jihovýchodním
Opavsku neexistují spolehlivé historické doklady o jejich vzniku, přestože
vstupují do dějin poměrně pozdě. Souvisí to se skutečností, že větší část
území tohoto kraje, jak se dnes shoduje většina historiků, byla pokryta
neprostupnými lesy, které dlouho vzdorovaly hustějšímu osídlení, k němuž
sotva došlo dříve než na přelomu 12. a 13. století. Je však pravděpodobné, že
sem přicházeli již dříve lovci, včelaři a rybáři a že tímto krajem vedly
kupecké stezky z Poodří k Hradci nad Moravicí a k Opavě. Tím je také
vysvětlitelné, proč první listinné zprávy o existenci nejstarších osad z této
oblasti pocházejí až ze 13. století, jak je tomu např. u Pusté Polomi (1238), Skřipova (1271), Lubojat
(1276), Velké Polomi (1288) aj. České osídlování tohoto kraje, jehož
značné části byly v držení kláštera Hradisko (popř. Hradiště) u Olomouce,
začalo patrně již ve 2. polovině 12. století a probíhalo i v 1. polovině 13.
století, zvláště úsilím tohoto kláštera, jenž byl založen benediktýny již
roku 1078. O původním hustém zalesnění této oblasti svědčí řada dochovaných
místních jmen vsí jako Hrabyně, Poruba, Březová, Leskovec aj. Nepřímým
dokladem o českém osídlení území mezi Bílovcem a Opavou v této době je hojný
výskyt místních názvů končících příponou -ice, jako jsou právě Těškovice, Kyjovice,
Zbyslavice, Budišovice, Jakubčovice aj., které jsou považovány za nejstarší. Pozoruhodná je i skutečnost, že s v
okolí nevyskytuje žádný místní název německého původu jako jsou např.
Olbramice, Bravantice a Velké Albrechtice, což svědčí o tom, že její původní
osídlení nebylo patrně zničeno ani tatarským vpádem v roce 1241, ani následujícími
polskými vpády, jak tomu bylo např. v jižnějších částech Poodří, osídlených
po těchto událostech v 2. polovině 13. století německými kolonisty. Z řady nepřímých historických
skutečností lze tedy usoudit, že jako některé jiné osady na tomto území
vznikly Těškovice nejspíše na konci 12. nebo na začátku 13. století. Svědčí o
tom i jejich trojúhelníkový návesní půdorys s nepravidelnou traťovou pluživou. Na tom nemění nic ani ta skutečnost, že první
písemné zprávy o jejich existenci pocházejí jako u většiny dalších vsí až z
doby pozdější, tj. až z roku 1377. Je to především zápis kupní smlouvy,
podle níž Ondřej z Těškovic, který byl zřejmě příslušník nižší šlechty, tj.
rytíř nebo vladyka, koupil fojtství v Hlubčicích ve Slezsku, ale postoupil je
současně svému zeti Ondřeji Birknerovi. Téhož roku
jsou Těškovice jmenovány při dělení Opavska na vévodství krnovské a opavské,
které připadlo knížatům Václavovi a Přemkovi. Patronymické jméno
"Těškovice" ukazuje na jejich slovanský původ a znamená nejspíše
ves či osadu potomků nebo dědiců Češkových (Češíkových) nebo Čížkových
(Tížkových). V naprosté většině dochovaných písemných pramenů a dokumentů se
vyskytuje název Těškovice přes pravopisné rozdíly jak ve staročeských, tak i
v německých a latinských textech vlastně jen v tomto znění. Tak v roce 1430 je české znění
Těškovic doloženo jako "Tyesskowicze", z
roku 1440 a 1461 "z Tiesskowicz" (Kapras I, 32 a 81), 1498 "vsi Kygiowicze
a Tiezkowicze (ZDOp III,
21), 1538 "ves Tiesskowyczy" (tamtéž V,
2), 1539 "ves Tiesskowycze" (tamtéž V 11,
V I 7, 14, XIII 207), 1771 "Tisskowicze",
1782 "v Tiesskowiczich" (SOA v Brně, Gubornium R 136), 1805 "Tzieschelow",
1835 "Tězkowitz", 1870 "Tieschkowitz", "Těškovice" (Catalog cleril), od r. 1881
"Těškovice" resp. "Těžkovice".
Německy se název vyskytuje v letech 1716 - 1883 jako
"Tzieschkowitz" a "Tieschkowitz". Latinsky je doložen z 1672 jako
"ex pago Cziesskowicz"
a 1771 "Tieschkowitium". Držitelé Těškovic aneb jediné zmínky do 17. stol Těškovice, jež vznikly na zboží
kláštera hradišťského, byly až do r. 1377 nejspíše jeho majitelem, než
připadly k dílu opavských knížat Přemka a Václava. Vzhledem k tomu, že o
Ondřeji z Těškovic, uváděnému z roku 1377 ani o Janu Měříčkovi
z Těškovic není známo, že by byli držiteli vsi Těškovice, nelze říci až do
roku 1430, komu patřily. Teprve v tomto roce je v zemských deskách knížectví
opavského zaznamenán jako majitel Těškovic a Kyjovic Václav Falkl z Čochendorfu, jinak z
Přívozu, který se v roce 1439 uvádí již jako Falkl
z Těškovic, na které má v r. 1461 vrchní právo. Po Václavu Falklovi
převzali roku 1461 Těškovice jeho synové Alexandr a Mikuláš, avšak již o pět
let později postoupil Alexandr své podíly na Těškovicích a Kyjovicích a tehdy
pustých sousedních vsích Vyškovicích a Žebrákovu svému bratru Mikuláši. Ten
však roku 1496 prodal vsi i s příslušenstvím bratřím Janu a Václavu z Fulštejna na Bílovci, čímž připadly k bíloveckému
panství. Ve skutečnosti prodal Fulštejnům na těchto
vsích jen vrchní právo, protože klášter Hradisko nadále trval na jejich
majetnictví a vyžadoval nadále konání robot ke dvoru do Oldřišova. Klášter
prodal Těškovice a řadu jiných vsí v r. 1526 Kryštofovi z Tvorkova, který zde
k roku 1529 vlastnil část poddaných a užitků, jež po něm krátkou dobu držela,
a to až do roku 1533, jeho matka Eliška z Langrova. Avšak po 4 letech přešly
opět Kryštofovi z Tvorkova. V roce 1538 přikoupili Těškovice a
Kyjovice k bíloveckému panství znovu Fulštejnové; k
roku 1543 je po nich drželi jako bílovecká vrchnost Oderští z Lindeřova a po nich v r. 1548 Pražmové z Bílkova. K roku
1559 vlastnila Těškovice Eliška Rotemberková z Ketře, k roku 1607 vlastní ve vsi příslušník nekatolické
šlechty Beneš Pražma z Bílkova 15 poddaných sedláků, 7 zahradníků, fojta a
mlynáře, avšak již v r. 1610 drží Těškovice zástavou Václav Šeliha z Řachova. Po
třicetileté válce v roce 1654 přešel statek Kyjovice a Těškovice po přeslici
do rukou katolických Kalkreuterů. Od r. 1805 jej
vlastnili Falkenhaimové z Glošku,
z jejichž rukou přešel po přeslici na rod Stollbergů
a v jejich rukou zůstalo někdejší kyjovické panství až do znárodnění v r.
1945. Z uvedených historických faktů a
skutečností je zřejmé, že až do 17. stol. je o Těškovicích známo jen to, kdo
byl jejich držitelem. V jejich držení se vystřídala řada rodů, hlavně nižší
šlechty, která vlastnila na Opavsku zpravidla ještě další vsi. Těškovice za temného feudalismu aneb těžký život
poddaného Historických dokladů o Těškovicích,
které se netýkají vlastnictví obce můžeme až do počátku 17. století najít jen
velmi málo. K r. 1554 jsou uváděna v souvislosti s hraničním sporem mezi
Těškovicemi a Pustou Polomí jména prvních poddaných z Těškovic, kteří
vystupovali v tomto sporu jako svědkové. Byli to Šimer
Hurt, Jan Jahoda, Jan Veliký a Míka Režný. Z historických dokladů nepísemného
charakteru nutno jmenovat významný nález mincí, který byl v Těškovicích
učiněn v r. 1972 a který obsahuje 1 stříbrný český groš z doby Václava II.,
215 grošů z doby krále Jana Lucemburského a 9 grošů z doby Karla IV., který
svědčí o tom, že byl uschován do země nějakou majetnou osobou nejspíše v době
vlády Karla IV. Větší význam má až zpráva z roku
1607, že Beneš Pražma vlastnil v Těškovicích 15 sedláků, 7 zahradníků, fojta
a mlynáře, jež ukazuje na velikost vsi a počet
selských a zahradnických usedlostí na začátku 17. století, současně ale
dokládá, že Beněš Pražma nevlastnil Těškovice celé,
neboť nejstarší dochovaný urbář z roku 1624 uvádí vedle 15 sedláků ještě
celkem 14 zahradníků. Podle tohoto urbáře byl v roce 1624 v
Těškovicích fojtem Václav Čelichovský. Zákupní fojt
byl osvobozen od robotnických povinností, ale stejně jako fojt kyjovický
dozíral na výkon robot při setí, senoseči, sklizni, výmlatu obilí, též na
placení činže a odvádění dávek vrchnosti. Dále byl povinen šenkovat ve své
krčmě panské pivo, víno a kořalku a pokud by se to vrchnosti nehodilo, mohla
v Těškovicích otevřít vlastní krčmu. Jinak byl fojt povinen o sv. Jiří a sv.
Václavu platit vrchnosti gruntovní činži, a to z louky Plaňava
1 tolar 9 grošů, z louky v Luhu 24 grošů, z louky u Šindelka 1 tolar, o sv.
Václavu a sv. Martině za pastvu též 1 tolar. Dědická daň, tzv.
"laudemium" nebo "auffang"
činila 10 % odhadní ceny fojtství. V urbáři jsou dále jmenovány
povinnosti sedláků a zahradníků, jež byly částečně diferencované, a to nejen
podle výměru půdy, nýbrž byly stanoveny i individuálně bez ohledu na tento
zřetel. Je zajímavé, že poddanské povinnosti v r. 1624 se stávají jak u gruntů,
tak i zahradnických usedlostí z peněžních a naturálních dávek, které jsou
značné, ale neobsahují výkon robot, resp. dalších služeb, jak tomu bylo v
sousedních vesnicích jako např. v Bítově, Lubojatech,
Zbyslavicích a dalších, jež byly součástí panství, na nichž šlechta
provozovala zemědělskou výrobu ve vlastní režii na dvorech, k čemuž
vyžadovala plnění značně vysokých robotních povinností. Ve srovnání s
povinnostmi těchto vesnic se poddanská povinnost v Těškovicích jeví spíše
jako mírná. Z těchto důvodů patrně nedocházelo k takovým projevům
nespokojenosti a sporům s vrchností, jak tomu bylo opakovaně na panství
bíloveckém a klimkovickém. Až teprve od roku 1670 přibylo těškovickým
sedlákům odvádět vedle již stanovených povinností ještě 2 kusy příze. Je celkem samozřejmé, že z 25
příjmení sedláků a zahradníků, jmenovaných v urbáři, je naprostá většina
jednoznačně českých, resp. slezských, zatímco 4 z nich, a to Martich, Böhm, Šuvart a Jockel Hertel, jsou německého a
Benkovský a Žurek patrně polského původu. Z výskytu
těchto příjmení cizího původu nelze usuzovat na změnu českého charakteru
obce, nýbrž na skutečnost, že pusté grunty nebo zahradnické usedlosti
vrchnost mohla osazovat poddanými z německých vsí, např. sousedního bíloveckého
panství, kteří se pak v krátké době počeštili. Ještě více, než v r. 1624, kdy
proběhly i v tomto kraji již první válečné události třicetileté války, lze
tento jev pozorovat po skončení této války, která znamenala i zde vážné a
těžké následky, jak v důsledku válečných událostí, tak i v důsledku morových
epidemií. Tak došlo v rozmezí necelých 50 let i v Těškovicích ke značným
změnám v držení selských i zahradnických usedlostí. Charakter obce však
zůstal nadále ryze český. Poměrně velké změny rodových jmen na
selských i zahradnických usedlostech ukazují nepřímo i na úbytky obyvatelstva
za zmíněných válečných událostí, které s těžkými důsledky doléhaly na
venkovský lid našeho kraje. Zmíněný urbář z roku 1624 obsahuje ve svých
dodatcích také velmi důležitou informaci o zřízení dvora (tzv. Vorwerku) vrchností v Těškovicích, a to ze selských
usedlostí Macka Hradeckého a Pavla Kubínka nejspíše
v r. 1663. Zřízení dvora, na němž začala vrchnost hospodařit ve vlastní
režii, mělo patrně za následek zavedení robotních povinností, jak nás o tom
informují pozdější archivní dokumenty až do jejich zrušení v roce 1848. Z dodatků a doplňků tohoto urbáře je
zřejmé, že v r. 1670 měly Těškovice vedle fojtství 12 selských a 10
zahradnických usedlostí, z nichž byly 2 pusté, 4 usedlosti chalupnické, z
toho 1 pustá, dále krčmu a 2 mlýny (patrně 1 mlýn a 1 pilu). O 60 let později
(1730) je v urbáři kyjovického panství zaznamenáno pro Těškovice 12 sedláků,
10 tzv. zahradníků, 11 chalupníků, krčmář a mlynář. Tak jako na jiných panstvích byly i těškovickým poddaným od konce 17. století a v 1. polovině
18. stol. zvýšeny jejich poddanské povinnosti v souvislosti s tzv. druhým
znevolněním. Výrazem toho byl soupis jejich povinností v urbáři z 31. března
1770. Urbář předpisoval každému poddanému sedlákovi odpracovat pro vrchnost
ročně 142 robotních dnů s potahem (s jedním volem a jedním koněm), dále každý
zahradník, též tzv. mlátící zahradník a velkochalupník
byl povinen odpracovat ročně 52 dnů tzv. pěší roboty a malý chalupník 26.
Pěší robota byla dle urbáře mnohem vyšší, ale dodatkem z r. 1776 byla
stanovena na tuto míru. Peněžní činži byli povinni platit všichni poddaní,
avšak oves v naturáliích jen sedláci. V rámci tzv. poct odváděli slepice a
vejce jen sedláci, zatímco odvod 1 kusu příze platil pro všechny. Povinnost
hlídat zámek a dvůr měli rovněž jen sedláci. Zvláštní povinnost měl panský mlynář,
který vedle peněžní činže byl povinen odvádět v tzv. poctách husy, slepice a
vejce a po převzetí pily pořezat vrchnosti bezplatně 30 klád. K tomu byl
dvakrát ročně povinen pomáhat při koupání a stříhání panských ovcí, což bylo
k r. 1848 stanoveno i sedlákům místo hlídání zámku a dvora. Důležité údaje o hospodářských a
sociálních poměrech poddaných sedláků, zahradníků a chalupníků v 18. století
obsahují kupní smlouvy a gruntovní zápisy, v nichž jsou soupisy živého a
mrtvého inventáře, stručné popisy polí a luk a podíly výměnkářů. Z nich se
dovídáme, že selská a chalupnická stavení byla vesměs dřevěná, stejně jako
chlévy, kolny a stodoly. Na gruntech se chovali zpravidla 2 koně, 2 - 3 krávy, 10 - 12 ovcí, 4 - 5 slepic, 1 kohout a 2 - 3
husy. Zemědělské nářadí tvořil 1 kovaný vůz, pluh, hák, brány, a ruční nářadí - sekera, motyka, kosa, vidle a hrábě. U selských a chalupnických usedlostí
byly zahrady s ovocnými stromy a zeleninou. Zvláště bídné bylo však vybavení
a celkové postavení malých chalupníků a výměnkářů. Protože celková úroveň
tehdejší ruční zemědělské výroby byla v důsledku vysokých poddanských
povinností a zadluženosti poddaných velmi nízká, skýtala jen tu nejnutnější
životní úroveň, která se v době neúrody a válek měnila často v bídu a hlad. Popis obce z roku 1843 aneb Těškovice před pádem
feudálních poměrů Hospodářské poměry obce a jejich
obyvatel se výrazně nezměnily ani po zrušení nevolnictví v roce 1848 a v
průběhu 1. poloviny 19. století, z něhož máme souvislý popis obce z tzv. vceňovacího operátu 450 pro Slezsko z roku 1843, jež je
uložen ve Státním archivu v Brně. Dle tohoto operátu leží ves Těškovice dvě a
čtvrt míle od Opavy, má drsné klima, je na náhorní rovině a pahorkatině a
její plocha je 1673 a čtvrt jitra. Průměrná vzdálenost na pole od vsi je půl
hodiny. Osaměle stojí mlýn a nedaleko něj několik chalup. Na západ od vsi je
v lese panská myslivna, na západní straně vsi panský dvůr. Těškovice náleží k
panství Kyjovice, v kriminálních záležitostech podléhají magistrátu Opava. Na
severní a západní straně od vsi se rozkládají rozsáhlé lesy. Ves je přifařena
a přiškolena do Pusté Polomě, ale excurendo se vyučování vede i v Těškovicích. Potok Gamlich odděluje katastr Tísku. U vsi je větrný mlýn, vodní mlýn a
pila. Obyvatelé jsou katoličtí Slované, živí se skromně zemědělstvím. Roku
1843 bylo napočítáno 235 mužů, 274 žen - celkem 100
rodin v 61 domech. Popis a zpráva o pojištění domů chybí. 9 rodin je
zemědělských, 2 řemeslnické, 2 zemědělské a řemeslnické, 1 v soukromých
službách, 66 nádenických. Požívá se hlavně moučná strava, chléb, luštěniny,
mléko, máslo, sýry, zelí, brambory, jen o svátcích a nedělích maso z
vlastního chovu. Nápojem je hlavně voda, ale skoro denně se pije i kořalka. Je tu celkem 24 koní, 25 volů, 58
krav, 520 zušlechtěných ovcí (panských). Vše je jinak domácího chovu, hovězí
dobytek červený. Vepřový dobytek se kupuje z Haliče. Na gruntě se chová
průměrně po 2 koních a volech, 2 - 3 krávy, 1 - 2
jalovice, 10 - 12 obyčejných ovcí, 2 - 3 štětináče (vepři). Počet služebných
průměrně 4 - pacholek, pohůč a 2 dívky. Málo se
pěstuje drůbeže, ve vsi je jen 20 úlů včel. Řeka Setinka žene mlýn a pilu, s
okolními vesnicemi je spojení jen polními cestami (Bítov, Výškovice, Kyjovice).
Prodeje přebytků se provádějí hlavně v Bílovci. Polí je 675 a půl jitra, luk 90 a
čtvrt, zahrad 7,5 jitra, pastvin 141 a čtvrt j., vysokého lesa 665 j.,
nízkého lesa 45 j., neobděláno 1 jitro, stavební půdy 6 j., neplodné 24 j.,
nízký les se skládá z buku a břízy, vysoký z jehličnanů, hlavně z jedlí, a
buku. Ovoce se sklidí málo, i sena a otavy, neboť louky a pastviny jsou dost
chudé. Používá se slezský hák, ruchadlo, pluh na obracení. Pěstuje se žito,
oves, brambory, jetel, v menší míře jarní pšenice, dále ječmen, hrách, vika,
pohanka, zelí a lněné semeno. Tento popis hospodářských a
sociálních poměrů v Těškovicích je cenný proto, že je z konce feudálních
poměrů, které byly za několik málo let odstraněny revolučním rokem 1848.
Ukazuje stav, kdy naprostá většina obyvatel jsou již bezzemci a živí se
námezdní prací. Dále ukazuje na velmi skromné životní podmínky početného
obyvatelstva, které bylo českého katolického vyznání. Cenným dokladem
skutečnosti, že obec byla vždy česká jsou místní názvy např. obou potoků - Setina a Jamník - ale i názvy jednotlivých tratí
- Malá Setina, Hraničky, Hrabí, Kutnica,
Jilmůvka, pole ve Slamkách,
Vesník, studně Klokoč, Širůčka, louka Plaňavá, louka u Luhu, Drahoňovice,
u Šindelka, na Mlejnisku... Od roku 1843, kdy obec měla 509
obyvatel a 61 domů, byl její další vývoj následující: rok obyvatel domů 1850 544 1859 582 1869 638 67 1880 691 101 1890 707 100 1900 814 108 1910 892 123 1911 916 1917 994 1921 748 130 1928 813 1930 748 140 1934 734 1937 740 1945 783 1946 705 1948 688 1949 696 1950 678
(nebo 690) 140 1952 714 1961 800 157 1970 817 165 1983 888 206 Obec po revolučním roce 1848 aneb Těškovice po
zrušení robotních povinností Po staletích útisku a poroby
venkovského lidu, přinesl pronikavé změny do života vesnice teprve revoluční
rok 1848. Jednou z nejdůležitějších vymožeností této události, která se
dotkla významným způsobem i dalšího života obyvatel Těškovic, bylo zrušení nenáviděné
panské roboty a poddanských povinností, odstranění moci šlechty,
vrchnostenských úřadů, úředníků, fojtů a drábů nad poddaným lidem. A ač měly
být někdejší povinnosti odstraněny za tzv. výkup, sám fakt, že poddanské
vesnice mohly získat samosprávu a obyvatelé vesnic se vymanili z područí
vrchnostenských úřadů a mohli jednat jako svobodní občané, již byl velkým
pokrokem. O podmínkách odstranění někdejších
poddanských povinností informuje tzv. vyvazovací aparát, tj. úřední spis z r.
1849, který vymezoval podmínky vyvázání těškovických
poddaných sedláků, zahradníků a chalupníků z někdejších povinností vůči
kyjovické vrchnosti. Zmíněný aparát je vystaven hraběti Teodoru Felkenhaimovi, majiteli kyjovického panství pro
katastrální obec Těškovice. Operát uvádí, že dle urbáře bylo v
roce 1849 v Těškovicích 12 sedláků, 9 zahradnických usedlostí, 1 velkochalupník, 8 malochalupníků,
k čemuž nutno přičíst dominikální usedlíky, hlavně malochalupníky,
mlynáře, podruhy a výměnkáře. Operát rovněž uvádí, že v roce 1848
byly v podstatě tytéž poddanské povinnosti v Těškovicích jako v roce 1776,
jak je vyznačeno v doplňku k urbáři z roku 1770. Zrušení těchto povinností za
tzv. výkup mělo být provedeno tak, že všechny robotní, naturální a služební
povinnosti za jeden rok měly být přepočteny na peněžní sumu a připočteny k
stanoveným ročním peněžním platům. Dvacetinásobek v peněžní hodnotě
vyjádřených ročních povinností měl představovat výši výkupu. Tato suma
představovala nepřiměřeně vysokou částku, která by neúnosně zatížila rolnická
hospodářství. Z těchto důvodů naprostá většina rolníků zrušení roboty a
feudálních povinností za vysoký výkup spontánně odmítla. Pod tímto tlakem
začala nejvyšší místa ustupovat, takže původně požadovaná výše výkupu byla
snížena postupně až na 1/3 původní výše, jejíž zaplacení bylo rozloženo na
delší časové období. Avšak i to naráželo na potíže a vedlo k zadlužení neboť venkovský lid při nízké a primitivní
úrovni hospodaření neměl z čeho platit. Vedle zrušení zmíněných povinností a
útisku vrchnosti bylo významnou vymožeností získání obecní samosprávy.
Těškovice patřily, ač nebyly sídlem fary, k těm obcím, jimž byla po roce 1848
přiznána samospráva, kterou reprezentovalo od roku 1849 do 1918 obecní
zastupitelstvo volené podle zámožnosti občanů ve 3 sborech, v nichž bylo
volební právo nejchudším obyvatelům a ženám upřeno. Získané svobody a práva byly velkým
ulehčením venkovskému lidu, avšak nemohly výrazněji změnit jeho sociální
postavení, neboť zaostalá ruční zemědělská výroba nebyla s to zlepšit životní
podmínky rostoucího počtu obyvatelstva vesnice. Stále větší počet obyvatel
proto musel odcházet za prací a službou do bližších i vzdálenějších měst a
míst. Odcházeli jako dělníci i nádeníci do továren v Bílovci, do služeb k
velkým sedlákům, ale hlavně do ostravských kamenouhelných šachet a
vítkovických železáren, kde se mnozí i trvale usadili. Ale většina zůstala i
nadále věrná obci a příbuzenským vztahům a stále větší počet obyvatel byli
dělníci. Teprve pod vlivem této skutečnosti se začal život obce měnit, ale
jen ponenáhlu. Typickým průvodním sociálním jevem 2. poloviny 19. století byl
úpadek gruntů a tříštění pozemkového vlastnictví hlavně v důsledku
zadluženosti, dědictví, ale i alkoholismu. Život obce v 2. pol. 19. Století
aneb stavební i kulturní rozvoj za nových poměrů Některé oblasti života Těškovic z 2.
poloviny 19. století jsou popsány v pamětní knize obce, z níž se dovídáme
nejen o způsobu života a životních poměrech těškovických
obyvatel, nýbrž i o některých událostech v obci. V roce 1858 byla převážně dřevěná
vesnice v důsledku velkého sucha postižena zničujícím požárem, který zničil
většinu domů na Mečníku i panský dvůr. Úsilím obecního zastupitelstva a obce
byla v roce 1866 vystavěna za přispění hraběte Teodora Falkenhaima
z Kyjovic v Těškovicích kaple, která byla vysvěcena pustopolomským
farářem Františkem Naiserem. Do té doby měla obec
jen malou kapličku, jež stála na pozemku usedlosti Režných čís. 23. Za prusko-rakouské války, v níž
bojovali i těškovičtí občané sloužící v 1. pěším
opavském pluku, prošlo Těškovicemi 1. října 1866 pruské vojsko, jemuž lidé
říkali "prajzi". Významným výsledkem úsilí obecního
zastupitelstva o povznesení obce byla výstavba nové školy za 8 500 zlatých v
letech 1875 - 76, kdy v ní začali učit již stálí
učitelé. Do té doby byla škola umístěna v domě č. 44, z něhož byl pak zřízen
obecní hostinec. Do té doby docházeli do Těškovic dva až třikrát týdně
učitelé z Budišovic i Kyjovic. Ve starší době docházely těškovické
děti do školy v Pusté Polomi. Důležitou událostí v životě vesnice
bylo v roce 1891 založení hasičského sboru, který byl první společenskou
organizací s velmi důležitým společenským a kulturním posláním. Posledním
podnětem k založení sboru byl v tomto roce katastrofální požár, při němž
shořelo 33 domů. Na jeho hašení se podílela řada hasičských sborů s 16
ručními stříkačkami z celého okolí. Jeho následky uvrhly tehdy mnoho těškovických občanů do dluhů a bídy. Hasičský sbor se pak
v následujících letech a desetiletích podílel velmi úspěšně na rozvoji
českého společenského a kulturního života vesnice a jeho mnohostranná činnost
významně přispěla k rozvoji obce. V roce 1897 byl pak založen
potravinový spolek a o tři roky později vznikla jednota pro zřízení
samostatné duchovní správy v Těškovicích. Ve spojitosti s touto snahou byl v
roce 1902 zřízen obecní hřbitov a v roce 1903 vystavěna farní budova. Po
obtížných jednáních bylo v roce 1907 dosaženo zřízení expozitní
fary, která až v r. 1910 byla potvrzena jako definitivní. V roce 1907 byl nákladem obce
vystavěn nový obecní hostinec na místě bývalé usedlosti číslo 49, jež byla
získána výměnou za dosavadní hostinec č. 44. Světové války a meziválečné období v obci
aneb krátké vzchopení před dalšími útrapami Český společenský a kulturní život v
obci byl do roku 1914 značně konzervativní a patriarchální. Událostmi 1.
světové války byl silně zasažen život obyvatel obce, na níž začaly brzy
doléhat i její následky. Byl to nejen všeobecný nedostatek a bída většiny
obyvatel, ale těžce do života vesnice zasáhlo i povolání 160 mužů do
rakousko-uherské armády, z níž pro mnohé již nebylo návratu. Za cizí zájmy
položilo v této válce 28 těškovických občanů své
životy a řada dalších se vrátila s vážnými zdravotními následky. Obnovení státní suverenity vytvořilo
nadějné perspektivy pro rozvoj společenského, hospodářského i kulturního
života českého národa. Projevilo se to brzy na aktivitě jak obecního
zastupitelstva, tak i politických stran, společenských organizací, spolků a
občanů. Po volbách v roce 1920 se stala
nejsilnější stranou v obci Československá strana lidová, která si své
příznivce udržela i v dalších volbách. Druhou silnou stranou byla
demokratická strana a v pozdějších letech byly založeny občanská a
republikánská strana, jejichž vliv však zůstal omezen. V obci byly v období 1. ČSR 3
hostince, 2 řeznictví, 2 pekařství, 2 potravinové obchody, ševcovství,
krejčovství aj., které sloužily také obyvatelstvu okolních vsí. Kámen na stavbu silnic byl těžen v těškovickém kamenolomu. Úsilím obce byla v roce 1922 za
poměrně malé státní subvence vybudována silnice Těškovice -
Kyjovice, jejíž náklad činil 1 111 232 Kčs. V roce 1925 pak byla
vystavěna nákladem 180 tisíc Kčs silnice Těškovice - Bítov.
Elektrifikace byla provedena v r. 1930 nákladem 189 406 Kčs. Od začátku třicátých let se života
velkého počtu obyvatel obce dotkly následky velké hospodářské krize. Nejvíce
postihla rodiny nezaměstnaných dělníků, jichž bylo v roce 1932 úředně
zaznamenáno 59 a o rok později jejich počet ještě stoupl. Z dochovaných písemností
z této doby je zřejmé, že tehdy vzrostla značně i trestná činnost.
Potravinové družstvo mělo v té době na 90 tisíc Kčs pohledávek. V roce 1935
postihl obec velký požár, jemuž padla za oběť řada rolnických usedlostí na
dolním konci. Ale i přes všechny tyto události se v obci v období 1.
republiky rozvíjel kulturní život, který však byl násilně přerušen německou
okupací pohraničních oblastí, k nimž byl zahrnut i převážně český bílovecký
okres. Těškovice byly s ostatními obcemi bíloveckého okresu okupovány
hitlerovskými vojsky 10. října 1938. Brzy poté byla zakázána jakákoliv
činnost českých politických stran, organizací a spolků. Taktéž správa obce byla vykonávána
dosazenými německými starosty a úředníky. Postupně byl v obci potlačen český
kulturní život, který se omezoval v průběhu války jen na české vyučování ve
škole a české bohoslužby. Velký počet těškovických
občanů byl posílán na nucené práce. Zemědělci byli povinni odvádět vysoké
dávky ze svých výrobků. Útisk a nesvoboda vyvolávaly odpor vůči německé
okupaci a fašismu, jehož konec se však přiblížil i zde až v posledních dnech
2. světové války. Těškovice byly osvobozeny po těžkých bojích v tzv.
ostravské operaci v neděli 29. dubna 1945 vojsky sovětské armády. Děsný požár ve Slezsku" Pod tímto titulkem uvedl 13. 11. 1935
Polední ostravský deník (ostravský poledník) článek, popisující hrozivou
událost, která se v naší obci o den dříve odehrála: Čtyři usedlosti lehly popelem. Škoda
skoro 1 milión korun. Školní děti prvními pomocníky. Několik zraněných.
Všecky zásoby shořely. Celá obec v nebezpečí. Vzrušující scény v pravé
poledne. Včera v poledne vypukl v obci
Těškovice v okrese bíloveckém požár, který způsobil v obci děsnou paniku a
během několika hodin zničil úplně 4 usedlosti a část pátého hospodářství. Do
nočních hodin nebyl požár uhašen a hasičstvo se omezilo na záchranu
sousedních objektů, jimž hrozilo ještě nebezpečí. V obytných staveních Adolfa
Schaumana, Jana Ruska, Josefa Hrušky a Karla Krajsla shořel veškerý nábytek a zařízení, a ve stodolách
celková letošní sklizeň, hospodářské zařízení, nářadí a zásoby topiva. Josefu
Schaumanovi shořela stodola a kůlna, J. Lazeckému stodola a kůlna se zásobami. Všecka stavení,
stodoly a kůlny tvořily zadní část obce, která nyní vyhořela. Celková škoda
se odhaduje skoro na 1 milión korun a je kryta pojištěním jen zčásti. K
požáru se sjelo několik hasičských sborů. Nejprve místní hasiči, dále pak
sbory z Bítova, dva z Bílovce, sbor z Lubojat,
Slatiny, Výškovic, Kyjovic, Pusté Polomi a
Klimkovic. Sbory z Hladkých Životic a Hrabyně, které byly již na cestě do
Těškovic, byly vráceny, poněvadž by stejně nemohly do záchranných prací
zasáhnout pro nedostatek místa v obci. Kromě hasičstva přišli četníci z Pusté
Polomi, Slatiny, Klimkovic a Bílovce. Vedl je
okresní velitel, vrchní strážmistr Dlouhý z Bílovce a vrchní strážmistr
Řezníček z Pusté Polomi. Poněvadž v době, kdy oheň
vypukl a rychle se šířil byli skoro všichni občané Těškovic v polích a v
lesích za prací, byly to vlastně první školní děti, které s několika ženami
přitlačily pod vedením řídícího učitele dvě stříkačky místních hasičů k ohni.
V obci zavládla děsná panika. Na záchranu zařízení ve staveních vůbec nebylo
pomyšlení. Silný jižní vítr oheň podporoval a k hořícím objektům nebylo lze
se dostati pro plameny, které šlehaly přes silnici a pro hustý dým, který
zahalil celou spodní část obce. Panické zděšení ustalo teprve tehdy, kdy se mezi
lid dostavil těškovický farář Hlaváč a uklidnil
lid, čímž vlastně zachránil celou situaci. Pak se občanstvo semklo, aby pokud
mohlo zachránilo, co se zachrániti dalo. Ještě v nočních hodinách panuje v
obci neklid a vzrušení. Všichni lidé jsou vzhůru. Během záchranných prací
bylo několik lidí lehce popáleno, dva hasiči těžce, podvelitel místních
hasičů si vymkl nohu, několik osob omdlelo zděšením a několik bylo omámeno
dýmem. Všem byla poskytnuta pomoc lékařem z Pusté Polomi
a samaritány. Jak jsme zjistili na místě samém,
vypukl požár v 11.30 hod. v kůlně, těsně sousedící s obytným stavením a
patřící malorolníku A. Schaumanovi. Stavení stojí
po levé straně silnice a pojí se k němu stodola. Oheň z kůlny, kde vznikl ze
suchého roští, přeskočil hned na stodolu a obytná stavení a silně podporován
jižním větrem, přenesl se přes silnici na dvě protější stavení J. Ruska,
malorolníka, a J Hrušky. Také tato obě stavení s lepenkovými střechami a
přilehlé stodoly byly hned v plamenech. Záhy na to hořela o samotě i
nejkrásnější a nejvýše stojící stodola, ze které šlehající plameny přeskočily
opět přes silnici na stavení K. Krajsla a stodoly i
kůlny. Tak se stalo, že během 20 minut byly 4 usedlosti v plamenech a chytly
se stodoly a kůlny pátého hospodářství, malorolníka Lazeckého
a stodola s kůlnou J. Schaumana. Celá spodní část
obce se zavalila dýmem. Na záchranu nebylo ani pomyšlení, protože plameny,
jiskry, padající trámy a mrak hustého dýmu nedovolovaly vůbec přístup k
hořícím objektům, ležícím těsně u silnice. Obyvatelstvo obce bylo ještě v
polích a lesích, a když spatřilo dým a plameny, sběhlo se do vesnice. Nastalo
zděšení. Domácí hasičské sbory, jimž na místo přivezly stříkačky školní děti
a ti, kteří byli v obci, zahájily záchranné práce. Voda do stříkaček byla
brána z velkých nádrží napršené vody, jež jsou na kopečku nad obcí. Těškovice
nemají ani potoku ani řeky. Bylo štěstím, že nádrže nebyly prázdné. Občanstvo
trnulo hrůzou, aby se neobrátil vítr. Pak by větší část obce byla ztracena.
Za několik hodin stavení, stodoly i kůlny lehly popelem, ale stropy, zásoby
slámy, nevymláceného dosud obilí, kupy sena a nářadí hořely ještě ve
večerních hodinách. Zatímco v odpoledních hodinách, v době největšího požáru,
praskaly na jedné střeše eternitové desky a zhoršovalo se peklo požáru a
hořící lepenková pokrývka ostatních střech se trhala a kusy létaly daleko do
polí, v nočních hodinách létaly proudy jisker vysoko k obloze, doprovázeny
chuchvalci dýmu. Domácí lidé chtěli postiženým sousedům zachrániti, co se dalo.
Nasazovali vlastní životy. Vajda, člen hasičského sboru z Těškovic, vrhl se
do stavení, zavaleného dýmem a plameny, ale vrátil se s těžce popálenou
rukou. Musel býti ošetřen lékařem. Zeť postiženého malorolníka Ruska, Alois
Řeháček, pokusil se zachrániti zařízení bytu svého tchána. Sotva vnikl do
hořícího domu, padl mu na prsa hořící trám a srazil ho k zemi. Nešťastník
omdlel a byl zachráněn jinými obětavci. Ženy těch, jichž stavení hořela, v nastálé panice omdlévaly. Několik jiných žen a mužů,
kteří se prodrali dýmem přes silnici, aby se pokusili o záchranu majetku
sousedů, bylo omámeno dusivým kouřem. Klesli k zemi a jen obětavost
hasičstva, četnictva a občanů je zachránila před nebezpečím uhoření. Je
opravdu skoro zázrak, že nikdo se nestal obětí požáru. Zprávy, že uhořelo
dítě a výměnkář, nejsou pravdivé. 70letý Josef Dluhoš, výměnkář u J.
Hrušky, byl právě zaměstnán děláním knedlíků, když stavení bylo zalito
plameny. Několik lidí vniklo ještě do stavení, aby starce zachránilo. Stařec
se ještě bránil, že stavení neopustí, že raději uhoří. Musel býti násilím
vynesen. Při zachraňování dobytka, který se splašil a vzpíral, několik prasat
si zlomilo nohy. Uhořelo několik slepic a hus a dva psi, kteří byli řetězem
připoutáni k boudě a neměli síly, aby se vytrhli. Shořelo asi 120 q obilí,
velké množství sena, slámy a jiných zásob a velké množství nářadí a náčiní. Z
vnitřního zařízení obytných stavení nebylo až na několik maličkostí
zachráněno nic. Všechno pohltily plameny. 30 osob se octlo bez přístřeší.
Příbuzní a občané těškovičtí poskytli jim
prozatímní útulek ve svých staveních. Ze záchranných hasičských sborů
největší pomocí přispěly sbory z Bílovce, které přijely se dvěma motorovými
stříkačkami, jež chrlily proudy vod na sousední, ohněm ohrožená stavení, jež
byla uchráněna. Ve večerních hodinách je pohled na
část ohořelé obce velmi smutný a děsivý, mraky dýmu se valí po větru přes
silnici do polí a k lesu. Již zdáli je vidět zář. To dohořívají ještě zásoby,
jež byly ve stodolách a kůlnách, po nichž ovšem není ani památky. Ohořelá
zděná stavení trčí smutně k nebi a právě
dohořívající stropy se bortí a s hukotem a praskotem se řítí. Plameny znovu
vyšlehávají a za nimi srší proudy jisker. Hasičstvo, již unavené, četnictvo a
domácí lidé zůstávají přes noc na stráži. Ještě není nebezpečí odvráceno.
Zničená stavení a zásoby stodol dosud hoří a budou hořeti ještě dva nebo tři
dny. Při této příležitosti nutno poznamenati, že před rokem Těškovice byly
ohroženy požárem, když vyhořelo velké hospodářství a část obce byla
zachráněna jen obětavostí domácích lidí. Před válkou byla to ještě větší
katastrofa, jež postihla Těškovice, než včera. Tehdy
vyhořelo 35 domů, tedy celá polovina obce. Škoda byla tehdy obrovská a
obyvatelstvo bylo úplně zničeno. Těškovice mají 141 domů a 848
obyvatel. Obec leží v polovici okresní cesty, spojující Bílovec s Hrabyní.
Tvoří nejvyšší bod opavského a bíloveckého okresu a leží na kopci 450 m nad
mořem. Nejblíže do Těškovic je ze železniční zastávky Kyjovice
- Budišovice na trati Svinov - Kyjovice. Osvobození obce aneb konec 2. sv. války v
Těškovicích Naše obec byla osvobozena Rudou
armádou v neděli 29. dubna 1945. Takto zachytil konec války bývalý kronikář
p. Václav Juchelka: Již koncem ledna bylo slyšet dunění
ze vzdálené fronty, tenkráte rozložené někde u Ratiboře a toto dunění se
blížilo den ze dne, až i záblesky osvětlovaly noční oblohu a objevovala se
sovětská bombardovací letadla, napadající území za frontou. V té době projíždějí
vesnicí stovky německých automobilů, které spojují zázemí s bojující armádou.
V obci jsou ubytováni od března němečtí vojáci, bydlí v rodinách a ve škole
je zřízen polní lazaret. Fronta se blíží a je jisté, že projde našim krajem,
a proto se občané zabezpečují. Stavějí se kryty v lesích a úbočích kopců.
Kryty jsou kopány v zemi asi 12 m2 velké, vyztuženy dřevy a kamením. Do nich
občané shromažďují potraviny a cenné věci, které by bylo třeba odnésti v
případě evakuace. Nejvíce takových krytů bylo v Mařetínku,
Jamníku a Žlabech. Kdo nekope kryty v lesích, zabezpečuje své sklepy doma.
Lidí se zmocňuje neklid, ne však strach, ale radost, kterou neskrývají ani
německým vojákům, kterým už to je většinou jedno. V obci se nachází několik ruských
zajatců, kterým se podařilo uprchnout z transportu, který procházel obcí v
lednu 1945. Při tomto pochodu naši občané přes zásahy doprovázejících Němců
házeli zajatcům chléb a potraviny a poskytli v příštích dnech i několika
zajatcům přístřeší. Tak u Bedřicha Ruska č. 21 a Vojtěcha Juchelky č. 22
našli útočiště dva Rusové, kteří byli několik dní před osvobozením německými
vojáky zajati a odvlečeni. Třetí, jménem Richard Dolenčier
ze Smolenska dočkal se Sovětské armády v naší obci. Byl ukrýván u Jana
Kubíčka č. 34. V krytech Pustelníku a Mařetínku schovávalo se též několik zajatců, se kterými
měl styk Alfons Hoza i jiní občané a jeho prostřednictvím bylo jim donášeno
jídlo. Když se fronta přiblížila na dosah,
byly zataraseny cesty proti tankům a občané museli kopat ochranné příkopy pro
německé vojáky po stranách cest. Ve čtvrtek 26. dubna stáhlo se do obce větší
množství vojska. Odpoledne bylo objeveno sovětskými letadly a napadeno
střelbou. Nad obcí bylo svrženo několik bomb, z nichž jedna zasáhla dům
Josefa Kupky č. 27. Naštěstí nikdo nepřišel o život. Den předtím byla
přestřelka z letadel nad dvorem, kde byla opravna motorových vozidel. Na
Mečníku byla raněna Marie Sedláková, která musela býti převezena do
nemocnice. Odpoledne 27. dubna byla na obec zaměřena prudká dělostřelecká
palba sovětských vojsk. Bylo zapáleno několik obytných a hospodářských budov:
Františka Řeháčka č. 40, Josefa Lindovského č. 38, Floriana Hoše č. 25,
Josefa Sedláka č. 24, Jindřicha Kapse č. 23. V noci na 28. duben palba
pokračovala a shořely usedlosti: Jana Lazeckého č.
36, Františka Řeháčka č. 41, stodola Rudolfa Vavrečky č. 42 a Bedřicha Sýkory
č. 105. Nevlídné bylo počasí všechny tyto dny a útok na obec se stupňoval.
Mnozí občané utekli do krytů nebo se vždy několik rodin usadilo v některém ze
zajištěných sklepů a tak probdělo poslední
rozhodující noc. V obci byly jen zbytky německého
vojska, které měly krýt ustupující frontu. Němci ustupovali všemi směry k
Bílovci. Přes neustálou palbu kulometů postupovali sovětští vojáci k nám od
Kyjovic, od Pusté Polomě a přímo lesy od Zbyslavic.
První sovětští vojáci se objevili v obci 29. dubna v 5 hod. ráno na horním
konci. Krátce na to byla vztyčena československá vlajka na domě Alfonse Hozy
č. 65. Na dolní konec se tlačili Rusové Vesníkem. Do poledne byli zlikvidováni
i osamělí obránci německé armády, kteří zbyli na několika místech v obci
(např. u Josefa Juchelky č. 107). V 11 hodin se objevil před uzavřenou cestou
od Kyjovic první sovětský tank, kterému běželi uvolnit cestu občané. Tankista
však nečekal, projel stodolou Karla Krayzla a vjel
vítězně do obce. Sovětští vojáci byli vítáni radostně.
Ti první však neměli čas se zdržovat a byli též nedůvěřiví. Jejich častá
otázka zněla: "Ty Germaněc?" Teprve další
jednotky, které se v obci přechodně usadily, se sblížily s občany a uvěřily,
že se již dostaly do českých oblastí. Sovětští vojáci byli pohostinní a
přátelští. Po několika dnech byl v obci ustaven revoluční národní výbor,
který se začal starat o bezpečnost a pořádek v obci. Příslušníci sovětské
armády se v obci dlouho nezdrželi, po 14 dnech odjeli. Válečné následky aneb válka skončila, strasti
trvají Za naši obec položilo život 13
sovětských vojáků, kteří byli pohřbeni na hřbitově a na poli vedle hřbitova,
kde jim byl postaven dřevěný pomník. Později byla jejich těla převezena na
společný hřbitov do Hlučína. Na našem hřbitově bylo pochováno též 57 Němců.
Byli to i vojáci, kteří zemřeli v lazaretu, zřízeném ve zdejší škole. Při osvobozovacích bojích byla
smrtelně zraněna v domě 143 u Vlad. Hrnčíře
Jenovefa Řeháčková, která po převozu do nemocnice zemřela. Dále její vnučka
Anna Řeháčková z č. 83, která rovněž zranění později podlehla. V domě Jana Onheisera 142 způsobil vybuchlý granát kromě velké škody
na domě i těžké zranění Janu Onheserovi a synu
Václavovi. Dvouletého synka Jana našli po delším hledáním v troskách s menším
zraněním. Po přechodu fronty zůstaly po lesích
pohozeny zbraně a střelivo. Tyto věci byly pak sbírány za odborného dohledu
pyrotechniků, kteří je odstřelovali a likvidovali. Přes přísný zákaz, aby si
děti nehrály s podezřelými věcmi, vybuchly granáty v rukou dvanáctiletého
Lumíra Fryčky z č. 90 a za několik dní byl usmrcen Hugo Řeháček z č. 40,
který rovněž s granátem manipuloval. Jako další důsledek války vypukla v
obci epidemie tyfu. První obětí byla Anna Vavrečková z č. 42, která zemřela
pro nedostatečné lékařské ošetření a pozdní převoz do nemocnice (nebylo
spojů). Touto epidemií bylo zachváceno 17 rodin - asi
60 lidí. V některých rodinách onemocněli všichni členové. Nemocní byli
odváženi do nemocnice v Bílovci nebo Ostravě, mnohdy na vozech s koňskými
potahy. Tyfu dále podlehli mladí občané: dvanáctiletý Vlastimil Hrnčíř,
osmnáctiletý Václav Hoza, čtrnáctiletý Vladimír Režný, jednadvacetiletá
Helenka Sýkorová a pětatřicetiletá Františka Kupková. Epidemie vznikla hned
po přechodu fronty a byla likvidována příchodem zimy. Kromě dříve popsaných vyhořelých
usedlostí bylo mnoho domů poškozeno zásahy granátů. Z veřejných budov byla
poškozena škola a kostel. Celkové válečné škody v naší obci činily 3 976 500
Kčs, z toho byla část uhrazena státem. Jelikož naše obec byla česká a čtyři
smíšená manželství Češky s Němcem nezpůsobovala žádné problémy, nedocházelo u
nás k vyrovnávání účtů a živelným odvetám za příkoří, která byla lidem
způsobena za německé okupace, jak tomu bylo v okolních německých obcích
(Stará Ves, Bravinné, Bílovec...). Taktéž nebyl
nikdo z obce odsunut, jak nařizovala postupimská dohoda. Odcházeli však
obyvatelé, jejichž domy lehly popelem, a ti, kteří toužili po rodinném domku
nebo hospodaření na svém. Takto se do vysídlených okolních obcí do usedlostí
po Němcích vystěhovalo celkem 22 rodin Zdroj: teskovice.cz (2008,
26.11.2013) |
|||
|
Jaromír Lenoch ©
Aktualizace 26.11.2013 |
