Historie obce a památníku Ležáky u obce Louka, bývalý politický okres Chrudim.

Historie osady a památníku Ležáky

Louka, bývalý politický okres Chrudim

Historie do roku 1941

Ležáky, nynější pietní území, leží na Chrudimsku, u obce Miřetice. Název Ležák patřil mlýnu, rovněž tamějšímu potoku, posléze i rybníku nad mlýnem. Ještě později se Ležáky staly názvem osady. Nejstarším objektem, samotou v ležáckém údolí, byl mlýn s pilou, poprvé zmíněný k roku 1714. První dva domky, Jiřího Boháče číslo 12 s polem a loukou a France Hraba číslo 11 s loučkou a polem, byly postavené ve stráni nad potokem v roce 1784. Písemný záznam o prvních dvou ležáckých domcích pochází z roku následujícího. Postupem času, zejména v devatenáctém století, přibývaly další domky, dřevěné i zděné, například čísla 23, 26, 27, 28 a 29. Počet tamějších stavení nikdy nepřesáhl osm, devátým byl mlýn číslo 26. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století ho tehdejší majitel Ignác Vybíral přestavěl. Třebaže se v blízkosti mlýna nenacházely žádné statky, objekt prosperoval, a to i během obou světových válek.

Tak malá osada jako Ležáky nemohla tvořit v žádné etapě dějinného vývoje správní či ekonomický celek. Život jejích obyvatel vždy závisel na spolupráci s okolními obcemi, například se Včelákovem či Miřeticemi, které s historií Ležáků bezprostředně souvisejí.

Ležáčtí muži chodili za obživou do blízkých lomů. První z nich byl otevřen v Dachově, nacházejícím se v těsném sousedství Ležáků – v roce 1942 proslul jako lom Hluboká – a to v devadesátých letech devatenáctého století. V okolí postupně přibývaly další lomy. Dobývala se tam prostá tvrdá žula, z níž kameníci zhotovovali vlastníma rukama dlažební kostky, obrubníky, náhrobky a jiné produkty. K takovým lokalitám například patřil i známý lom Černík. Všechna jmenovaná místa se stanou součástí ležácké tragédie.

Ležácké ženy byly známé zručnými výšivkami, které odnášely k prodeji do Skutče nebo Chrasti. Možnost přivýdělku – ať mužů či žen – skýtaly pomocné práce u okolních sedláků, zejména v období žní.

Do tragédie tvořilo Ležáky devět budov, v nichž žilo 54 obyvatel. Katastrálně příslušely do dvou sousedních obcí. Mlýn do katastru osady Dachov, obec Miřetice, zbývajících osm domů do osady Habroveč, obec Louka. Podle tohoto katastrálního rozdělení se školy nacházely v Miřeticích a ve Včelákově, fary ve Včelákově a Vrbatově Kostelci. Všichni obyvatelé Ležáků pak měli k dispozici stanici dráhy ve Vrbatově Kostelci, tamtéž sídlila i četnická stanice a poštovní úřad.

Posledním ležáckým mlynářem byl Jindřich Švanda, narozený roku 1904, který se v srpnu 1937 oženil s Františkou Šťulíkovou, narozenou 1909, dcerou předchozího mlynáře Václava Šťulíka. Švandovi měli dvě dcery, Emilii (nar. v únoru 1939) a Bohumilu (nar. v dubnu 1940), a prožívali na Ležákách spokojený život. Díky Jindřichu Švandovi se mlýn dostal do pevných rukou.

V prvním patře ležáckého mlýna bydlel až do 21. června 1942 bratr Františky Švandové Josef Šťulík, který přišel na svět v tomto mlýně roku 1913 a který se v červnu 1939 oženil s Marií, za svobodna Pelikánovou, rodačkou ze Včelákova. Šťulíkovi měli dvě dcery, Jarmilu narozenou v listopadu 1939 a Marii narozenou v červenci 1941. Josef Šťulík získal praxi jako kameník a otevřel si vlastní kamenolom na pozemku patřícím k mlýnu.

Tragédie

Britský letoun Halifax dopravil v noci na 29. prosince 1941 do protektorátu parašutisty, příslušníky československé armády ve Velké Británii. Skupina Anthropoid (Jozef Gabčík, Jan Kubiš) měla uskutečnit atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, úkolem skupiny Silver A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík a radiotelegrafista Jiří Potůček) bylo navázat a udržovat spojení s Londýnem a pomáhat domácímu odboji. Velitel Silver A Alfréd Bartoš vytvořil proti pravidlům konspirace hlavní stan v Pardubicích, kde žil několik let se svou matkou.

ilustrační foto Vysílačka Libuše, obsluhovaná J. Potůčkem, vysílá v lednu roku 1942 ze strojovny lomu Hluboká u Dachova, v těsném sousedství Ležáků, a to s pomocí správce lomu Jindřicha Vaško i jeho bratra Františka, který byl nájemcem Hluboké, jakož i strojníka Karla Svobody. Potůček vysílal z dvojitého stropu strojovny za extrémních podmínek. Libuše pak putovala na jiná místa, posléze se vrátila do lomu Hluboká, ale v dubnu se už nachází v ležáckém mlýně, kde je mlynářem Jindřich Švanda. Telegrafista Potůček se nastěhoval do prvního patra, do bytu mlynářova švagra Josefa Šťulíka. S Potůčkem již spolupracuje spolu se svými podřízenými vrchní strážmistr četnické stanice ve Vrbatově Kostelci Karel Kněz.

Parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš podnikají pravděpodobně ve spolupráci s Josefem Valčíkem 27. května 1942 atentát na R. Heydricha. Státní ministr K. H. Frank – nyní Hitlerem pověřený vedením protektorátu – vyhlásil výjimečný stav: nastává takzvaná druhá heydrichiáda, období nelítostné teroru. Heydrich podlehl zranění 4. června v pražské nemocnici na Bulovce. Pátrání po atentátnících vede mylně a vylhaně do Lidic, které nacisté 10. června vypálí. Lidické muže zastřelí, ženy odvlečou do koncentračního tábora a děti většinou putují do Lodže a posléze na smrt.

Vzhledem k udání, které učinil parašutista Karel Čurda, člen paraskupiny Out Distance, když se 16. června dobrovolně přihlásil pražskému gestapu, následuje vlna zatýkání, orientovaná na příslušníky odboje a na spolupracovníky „padákových agentů“, jak parašutisty nazývali nacisté. Ve středu 17. června přijel na kole do ležáckého mlýna Luděk Matura ze Svítkova, aby Jiřího Potůčka, Švandovy i Šťulíkovy varoval. Nad ránem následujícího dne vysílačka Libuše opouští v osobním automobilu a v doprovodu Potůčka a Jindřicha Vaško ležácké údolí. Telegrafista putuje na sever, směrem na Červený Kostelec. Gestapo ho horečně stíhalo. Potůčkova odysea skončila 2. července 1942, když ho v lesíku mezi Trnovou a Rosicemi nedaleko Pardubic český četník – ve spánku na zemi – zastřelil.

Sedm parašutistů se dočkalo 18. června – rovněž na základě Čurdova udání – hrdinné smrti, většinou vlastní rukou, v tehdejším pravoslavném kostele Karla Boromejského v pražské Resslově ulici, mezi nimi i Jozef Gabčík, Jan Kubiš a Josef Valčík. Nacisté tušili Valčíkovo spojení s vysílačkou Libuše, třebaže jim důkazy chyběly.

Po Čurdově udání jsou zatčeni manželé Krupkovi, spolupracovníci Alfréda Bartoše, příslušníci pardubického gestapa bedlivě kontrolují přihlášky k pobytu v Miřeticích, kam Ležáky katastrálně patřily, hledají v lomu Hluboká i v ležáckém mlýně. Gestapáci nebo na jejich příkaz čeští četníci zatýkají Františka Vaško s manželkou, Jindřicha Vaško, mlynáře Jindřicha Švandu, jeho ženu Františku, strojníka z Hluboké Karla Svobodu, Josefa Šťulíka, také jeho ženu Marii a její rodiče se synem, rodiče Josefa Šťulíka Václava a Růženu Šťulíkovy a další. Vrchní strážmistr Karel Kněz se zastřelil sám, rovněž jiní spolupracovníci parašutistů spáchali sebevraždu.

Osudový den padl na středu 24. června 1942. Ráno vyjela od pardubické služebny gestapa ozbrojená kolona aut. Starostové Louky a Miřetic museli vydat gestapákům policejní přihlášky obyvatel Ležáků, soupisy dobytka, parcelní protokoly. Kolem půl jedné byly Ležáky neprodyšně uzavřeny jednotkami SS (asi 500 mužů) a českým protektorátním četnictvem. Proběhla kontrola policejních přihlášek. Nacisté soustředili obyvatele, většinou dělníky z lomů, u silnice probíhající osadou. Chybějící děti přivezla ze školy, případně od příbuzných eskorta. Před pátou hodinou odpolední Němci odvezli do pardubického Zámečku 47 starců, mužů, žen a dětí. Načež v osadě rabovali. Poté jednotlivá stavení zapalovali. Domy hořely celou noc. Následující úpravy terénu zajišťovala jičínská stavební firma.

Ještě téhož večera nacisté zavraždili nedaleko Zámečku 34 obyvatel Ležáků, 18 žen a 16 mužů. Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Všech 13 dětí odvezli ještě v noci z 24. na 25. června do Prahy, poté do internačního tábora v Lodži, případně do dětského domova v Puščikovku nedaleko Poznaně. Sestry Jarmilu a Marii Šťulíkovy uznali za vhodné k poněmčení a předali je pod cizími jmény do německých rodin. Po válce je přivezl do vlasti policejní inspektor Josef Ondráček. Jedenáct ležáckých dětí našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu, spolu s nimi jedna dívka z Lidic, stejně jako již dříve 81 dětí z Lidic. Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Vraždění českých vlastenců v souvislosti s heydrichiádou probíhalo v Mauthausenu ještě v lednu 1943. Další muži a ženy buď z blízkosti Ležáků, nebo z pardubického regionu, zatčení jako spolupracovníci paravýsadku Silver A, se ocitli v koncentračních táborech Osvětim, Buchenwald, Ravensbrück a jenom někteří z nich přežili.

Lom Hluboká byl začátkem března 1943 prohlášen za propadlý říši a podhodnocený prodán pod dohledem šéfa pardubického gestapa Clagese jeho synovci K. H. Becherovi. Clages navštěvoval lom i v civilu a měl značný zájem na jeho prosperitě. Součástí Becherovy firmy se stává i někdejší podnik-žulové lomy Františka Vaško.

Od konce října do poloviny prosince 1943 srovnalo zbytky Ležáků definitivně se zemí asi pětašedesát káranců pracovních táborů. Při likvidačních pracích našel dělník Josef Bezvoda ve dvou konvích pod kamenem domu čp. 13, v němž bydleli staří a mladí Boháčovi a Čeněk Bureš s manželkou, zbraně a peníze. Obyvatelé je ukryli dobře – nacisté je nenašli ani při vyhlazení Ležáků 24. června 1942, ani později.

1945 - 1951

Na místech vypálených domů byly nejdříve osazeny jednoduché kamenné pomníky se jmény rodin. Na úpatí kopce Zárubky byl vztyčen dřevěný kříž, obklopen černými smutečními prapory. V údolí meandru potoka Ležák byl osazen žulový pomník, krytý černým florem a obklopen věnci květin, pod ním dvě urny s popelem mrtvých z pardubického krematoria, po stranách planuly v žulových podstavcích dva řecké ohně. Dřevěná tribuna s řečništěm stála před pomníkem, na břehu potoka. Otvírala se východně k návrší na výjezdu z kotliny k Dachovu. Autory prvotního pietního konceptu byli architekti Brüx a Malínský. Jak dobové noviny uvedly, "vytvořili prostý, ale mohutně působící rámec".

Přípravné práce na úpravu pietního území spadají do let 1946 až 1948. Z roku 1946 – 47 pocházejí náčrty Ladislava Žáka a vize pietních úprav, skici, z nichž některé vznikly v říjnu roku 1946. Skici zachycují řešení západního a východního vstupu do pietního území, prezidentskou tribunu, velký monument s kaplí na vrchu Zárubce, náhrobek Švandova mlýna, řešení jednotlivých pomníků s Ležáky spojených osob, slavnostní tribunu se sousoším ležáckých mučedníků, pomníky vyvražděných rodin a zničených domů, pomníky parašutistů.

V únoru roku 1948 Ladislav Žák rozkreslil v osmi výkresech projekt kaple, tzv. velkého památníku pro vrch Zárubku. Společnosti pro obnovu Lidic byl odevzdán detailní prováděcí projekt s výpisem materiálu a prací. Výška monumentu s podnoží dosahovala 22 metrů. Monumentální jednoduchou stavbou měla vrcholit ucelená symbolická koncepce pietních úprav území. Symbol kříže - symbol utrpení, opakující se duše nehmotného vzdušného kříže obklopená pozemsky hmotným světem. Vlivem celé řady okolností, které přinesla změna společenského klimatu v roce 1948 a vlivem celkové finanční náročnosti (resp. vlivem tehdejších ideologických a politicko-ekonomických priorit) se od výstavby kaple upustilo. Byly dokonce provedeny sondy, kvůli základům a statickým výpočtům a byl vysvěcen základní kámen kaple. Bez ohledu na umístění a kontext představuje kaple jeden z nejvýznamnějších Žákových architektonických návrhů vůbec, a to i ve světovém kontextu typologicky podobných staveb poválečné architektury. Proběhlo výběrové řízení na dodání náhrobků a práce. Od roku 1948 počala probíhat realizace. Byly tesány žulové náhrobky rodin, žulové obruby půdorysů zničených domů, náhrobky jednotlivcům.

V roce 1951 byla první etapa úprav pietního území téměř dokončena. Jako poslední se osazovaly památníky jednotlivců, kteří zemřeli v souvislosti s ležáckou tragedií. Původně byly mimo území ležácké kotliny a do pietního území byly z původních míst přeneseny až později. Otázkou zůstává vhodnost myšlenky pozdějšího přenesení pomníků jednotlivým obětem na svah poblíž ovocného sadu z okolní krajiny v rámci sjednocujících úprav. Později byl také obnoven rybník Ležák. Proběhly hrubé úpravy terénu. Součástí úprav mělo být i bronzové sousoší 9 postav. Návrh pražského prof. akad. sochaře Dvořáka zůstal pouze v sádrovém modelu nerealizován. V půdorysných stopách původních stavení byly vytvořeny náhrobky se jmény vyvražděných rodin. V jednoduché monumentální myšlence, se symbolikou prosekaného nehmotného kříže v žulovém bloku pomníků, byl vytvořen nadčasový formální a kompoziční základ pietního území. Bylo realizováno to nejcennější, architektonicky a umělecky nejhodnotnější co je v Ležákách dodnes. Dílo hluboké myšlenky, jednoduché a jednotné formy. Realizovaná myšlenka prokázala svoji nadčasovost a bez ohledu na pohnutky vyhlášení národní kulturní památky Ležáky je sama po stránce architektonické a sochařské ("výtvarné") de facto památkou.

1952 - 1954

V rámci decentralizace byla ukončena činnost společnosti pro obnovu Lidic (a Ležáků). Její úkoly přešly u Ležáků na KNV v Pardubicích. V lomu se ještě po válce pracovalo. Do 31. 12. 1954 byly operativním správcem a provozovatelem kamenolomu Československé státní silnice, od 1. 1. 1955 to byl Skutečský průmysl kamene. Stav území rozhodně neodpovídal jeho pietnímu charakteru.

V ležáckém lomu se dále pracuje. Na KNV v Pardubicích bylo jednáno o výstavbě školy, která měla původně stát v Miřeticích.

Pietní území postrádá odpovídající údržbu, v lomu nadále probíhá těžba žuly. O tom, jak vypadaly Ležáky v roce 1954, informuje zpráva "Průzkum prostoru v Ležákách" odboru kultury Krajského národního výboru z 10. září. Podnětem k vytvoření pietního území byly připomínky občanů ke stavu památníku. Na základě místního šetření z 9. září 1954 bylo konstatováno, že "celý prostor není vůbec udržován. Jako opatření k odstranění tohoto stavu navrhoval odbor kultury vymezit na místě prostor, který bude trvale určen za nedotknutelné památné místo. Tento prostor oddělit rostlinným nebo jiným plotem, parkově jej upravit a okolní pozemky pak zemědělsky obhospodařovat.

Dopisem z 8. října 1954 byl "soudruh docent ak. arch. L. Žák, profesor akademie výtvarných umění", žádán o zapůjčení plánů na úpravu památníku v Ležákách. Odbor kultury rady Krajského národního výboru žádal, vzhledem k jednání o plánu údržby prostoru památníku v Ležákách, o zapůjčení projektu na úpravu tohoto památníku. Plán potřebuje odbor kultury zapůjčit "pro informaci o Vašich plánech na další úpravy celého prostoru a zaručuje se, že nijak jinak jich bez Vašeho svolení nepoužije".

1955 - 1989

V území byla vyhlášena stavební uzávěra. Ministerstvo kultury rozhodlo, že pietní území nebude chráněno z titulu ochrany přírody, ale jako památka. KNV Pardubice žádalo po arch. Žákovi zapůjčení projektu, ten souhlasil a přislíbil další spolupráci. Byl požádán o zpracování zjednodušeného projektu. V létě zpracoval výkresy pro pietní území. Koncem roku odevzdal zjednodušený projekt úpravy.

V roce 1956 je prvně zmíněna myšlenka zřídit přímo v ležácké kotlině, v bývalém objektu strojovny, muzeum. Otázka má být vyřešena do konce roku. Vlekoucí se převod zapříčinil chátrání lomových (vesměs dřevěných) budov. Arch. Žák koresponduje s KNV v Pardubicích ohledně vlekoucího se vyrovnání honoráře za projekt Ležáky.

Poradní sbor pro architekturu a územní plánování doporučil v roce 1957 dokončení úprav pietního území dle arch. Žáka schválit. Žák byl jednání v Hlinsku přítomen. Byla provedena demolice (převážně dřevěných) provozních objektů dřívějšího lomu v Ležákách.

Počátkem roku 1958 přešla péče o pietní území z odboru pro místní hospodářství na odbor školství a kultury rady KNV Pardubice. V území neproběhly žádné úpravy. Po celý rok probíhala korespondence arch. Žáka s KNV Pardubice o vyrovnání honoráře za projekt Ležáky, koncem roku dostal částečné vyrovnání a dne 8. září obdržel KNV v Pardubicích Žákův kompletní přehled vyhotovené a oceněné projektové dokumentace.

Připravuje se realizace monolitu pro ležáckou kotlinu (žulový jehlan měl být dodán z lomu Matula do konce roku 1959, kdy práce na jeho opracování byly před dokončením.) Koncem tohoto roku je určeno místo pro jeho osazení. Celý rok probíhaly ostré diskuze ohledně obsahu a výtvarné podoby nápisu na jehlanu. Probíhá dopisování Žáka s vlastivědným ústavem v Pardubicích o neplacení dozoru. Koncem roku Žák zasílá detailní plány jehlanu a okolních nádob řeckého ohně.

V zimě roku 1960 se jednalo o podobě vstupních útvarů. Na jaře byly vysazeny ovocné stromy u mlýna. Byla provedena výsadba stromů při hlavní skupině náhrobků. Obtok potoka kolem mlýna byl proveden pouze z části. V květnu byl v kotlině potoka vybetonován podstavec pod monolit. Dne 7. června bylo dokončeno jeho usazení, ale bez nápisů. Proběhly terénní úpravy při monolitu a provizorní osázení. Koncem září byly k monolitu dopraveny nádoby na řecké ohně. Rybník byl vypuštěn. Střídavě se pracovalo na hrázi a propustech. V červnu byl rybník opět napuštěn, ale u splavu hráz protékala. Hrobodomy byly po opětovném odstranění plevele květinově upraveny. V červnu byl do obrazců k náhrobkům podle arch. Žáka vysázen vřes, předtím již Salvia splendens. Podle Žáka byly v létě vysazeny některé modříny. Pro neshody organizací státní správy s Žákem při projektování a realizaci úprav v Ležákách bylo v prosinci na KNV rozhodnuto zadat projekt a dořešení státní projekční složce (Stavoprojektu) a ukončit spolupráci s arch. Žákem.

Od ledna 1961 byl investorem ležáckých úprav odbor školství a kultury ONV Chrudim. Proběhlo zaměření území. Probíhaly drobné úpravy vlastní kotliny a okolí mlýna a rybníka. Stavoprojekt začal pracovat na projektu úprav Ležáků. Rokem 1961 končí účast arch. Žáka na úpravě pietního území v Ležákách. Žákovy vstupní útvary už nebyly dokončeny. Koncem roku byl požádán o dodání kopií jím vyhotovené kompletní projektové dokumentace. Tím byla fakticky ukončena první etapa výstavby pietního území.

Území bylo již vytyčeno a zaměřeno. 21. února 1962 byl KSSPPOP předán geometrický polohopisný plán vytyčení území Ležáky, 3. března byl podklad předán Krajskému projektovému ústavu. V roce 1962 byla definitivně ukončena spolupráce s doc. Žákem na úpravě pietního území. Druhá Žákova etapa úprav pietního území byla taktéž ukončena. Od tohoto roku se projektově věnoval území Stavoprojekt Hradec Králové, středisko Pardubice.

Z 16. dubna 1963 pochází záznam o posouzení projektové dokumentace na úpravu pietního území obce Ležáky. Bylo konstatováno, že projekt navázal na projekt doc. Žáka. Hlavní zásadou bylo jednak obnovení, jednak zachování typického charakteru kraje Vysočina, do níž Ležáky patří, se zřetelem na původní ráz kotliny. Respektovány byly požadavky komise při odboru školství a kultury ONV Chrudim. Bylo zopakováno, co bylo konkrétně řešeno z celkového generelu úprav území.

Každoročně vzrůstala činnost nebo snaha o činnost v území před pořádáním mírové manifestace. Kromě závazků, úklidu, dodělávek se bilancovalo a plánovalo. Tribuna při silnici byla v květnu z poloviny rozestavěna. Druhý vstupní útvar byl hotový, čekal na osazení. Osazena měla být kniha. Práce se však zastavily. V letech 1963 a 64 je nebylo z čeho financovat.

Dne 25. února 1965 napsal kameník – důchodce František Procházka z Miřetic prezidentu Československé republiky. Píše o nedůstojném umístění popela ležáckých obětí, který se podařilo pracovníkům pardubického krematoria zčásti zachránit. Uplynulo dvacet let od tragedie. Popel je prý stále prozatímně vystaven v bývalé strojovně žulového lomu. Ve vedlejší místnosti se podává občerstvení, včetně alkoholických nápojů. Dopis zmiňuje liknavost provádění a nedostatky úprav pietního území. Navíc za občerstvením do sousedství urny s popelem docházeli dělníci z okolí.

V roce 1966 byl tudíž řešen objekt muzea. Ten byl umístěn do blízkosti opuštěného lomu. Muzeum bylo později bez větších změn postaveno tak, jak bylo zde projednáno a jak bylo řečeno v průvodní zprávě projektu. Restaurace s kapacitou 64-70 lidí, o půdorysu cca 10x25m, byla navržena do blízkosti rybníka. Vegetační úpravy se týkaly dokončení výsadeb u stávajících objektů a především zajištění výsadeb u nově navržených objektů. U rybníka se zmiňuje požadavek zrušení části nevhodného porostu včetně odstranění nevhodných smutečních vrb. Okolo zdroje vody – studánky měly být vysazeny jehličnany. Po roce 1966 se staly součástí pietního území obě jeho nejdiskutovanější stavby, nejdříve muzeum, pak restaurace.

V roce 1972 došlo v areálu pietního území k výstavbě chaty rybářského spolku u hráze nového rybníka. Dne 8. června proběhlo místní šetření. Dne 16. června 1972 se obrací Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích k investičnímu odboru – útvaru územního plánu východočeského KNV se žádostí o prověření okolností za jakých došlo ke schválení výstavby chaty v památkovém areálu ze strany odboru výstavby ONV v Chrudimi. (Předtím byl totiž obnoven východně od Ležáků rybník ze soustavy původních ležáckých rybníků. Krásný a významný krajinotvorný prvek, o kterém se v souvislosti s Ležáky nemluví.)

Roku 1973 probíhalo jednání o novém mostu. Dne 8. června bylo v Pardubicích uskutečněno jednání nad skicou projektu nového mostu. Příjezdová komunikace k restauraci měla být opatřena živičným krytem a betonovou obrubou. Měla být opravena a zvětšena točka autobusů při výjezdu na Dřeveš. Spolu s mostem měla proběhnout úprava silnice do Dřeveše, Dachova a Miřetic. 26. 7. vyslovil odbor výstavby a územního plánování KNV se stavbou souhlas.

Silniční investorský útvar Vč. KNV Pardubice svolal dopisem z 19. 8. 1974 na den 4. 9. místní šetření ve věci "předání a převzetí rekonstrukce mostu v Ležákách".

Na základě objednávky ONV Chrudim z 21. 10. 1975 byla v červnu 1976 dopracována Stavoprojektem Pardubice studie "Pietní úprava obce Ležáky – konečné úpravy", kterou zpracoval Ing. K. Vaněk. Studie se týkala především cestní sítě a vegetačních úprav. Dokumentace navazovala na Studii řešení zvětšeného ochranného pásma území Ležáků, která byla zpracována roku 1972.

Usnesením vlády č. 70 ze dne 24. 2. 1978 byly národními kulturními památkami prohlášeny: Pietní území "Zámeček" v Pardubicích a Ležáky. Základní údaje a zdůvodnění: "Osada Ležáky, podobně jako Lidice, byla v době heydrichiády srovnána se zemí dne 24. 6. 1942. Všichni obyvatelé byli odvlečeni a popraveni spolu s hlavní skupinou parašutistů výsadku – Silver".

Od března 1981 bylo jednáno o pastevním areálu JZD Miřetice. Ten zasahoval do pietního území. Při svém návrhu umístilo JZD pastevní plochy přímo do prvního ochranného pásma, do vnitřního území Ležáků. Střediskem památkové péče byly pastevní plochy z prvního ochranného pásma vyloučeny. Pastviny se rozkládaly na území druhého a třetího ochranného pásma. Vzhledem k některým omezením byla tak původní plocha pastvišť z 221 ha zmenšena o 18,5 hektaru, které se nevhodně dotýkaly pietního území. Vzhledem k pietnímu území bylo požadováno, aby stabilní oplůtky byly dřevěné a za likvidovanou zeleň vysazena náhradní. Nepodařilo se zabránit částečné likvidaci "kamenných hrázek" – hraničních zídek poskládaných z kamenů na sucho vymezujících původní pozemky polí a jejich vlastníky.

Na zasedání komise pro dostavbu Ležáků dne 24. 2. 1982 bylo řečeno k výkupu pozemků, že není možné podle evidence Geodézie Chrudim zjistit všechny majitele uvedených pozemků a zvážit tak možnost vyhlášení za opuštěný majetek. Opravy v areálu, střecha tribuny a její obložení, byly zadány Okresnímu stavebnímu podniku. Byly zakoupeny růže a připraveny k jarní výsadbě. V zimě byla vyhotovena projektová dokumentace na sociální zařízení a byla předložena na KNV. Ministerstvo kultury mělo do konce pětiletky zajistit a financovat instalaci Sychrovy mozaiky a sousoší kamenické rodiny. Dál mělo být na příslušných místech jednáno o otázce pozemků a jejích převodu do státního vlastnictví.

Při místním šetření 4. května 1983 bylo v Ležákách zjištěno, že pastevní areál JZD Miřetice, nerespektoval ochranná pásma ani podmínky stanovené krajským památkovým střediskem. To se týkalo především prvního pásma, které bylo vyňato z pastvy a kde se nyní spásalo a byly zabetonované betonové ohradníky. Za restaurací byla černá skládka. Byla prováděna pouze běžná standardní údržba, která nestačila postihnout řadu nedostatků, které byly stále připomínány. V rámci revize hranic a památkových ochranných pásem NKP ve Východočeském kraji v roce 1983 proběhl i nový návrh hranic ochranného pásma NKP Ležáky.

Na základě záměru Ministerstva kultury ČSR, KNV východočeského kraje a ONV Chrudim z roku 1984 mělo dojít v 8. pětiletém plánu k dobudování Národního památníku obětem nacismu v Ležákách. "Tento záměr byl posouzen Ideovou radou MK CSR, zástupci východočeského kraje KNV a zástupci ONV Chrudim se závěrem, že dosud zpracované studie na úpravy území obce Ležáky neodpovídají současným požadavkům a je proto třeba provést rozbor současného stavu a dosud zpracovaných návrhů a vypracovat znovu architektonicko-urbanistickou studii pro dobudování památníku. Na základě tohoto záměru a objednávky odboru kultury Okresního národního výboru v Chrudimi přijala Umělecká komise ČFVU - Architektonická služba dne 12. 10. 1983 zpracování studie Národní kulturní památky Ležáky včetně revize stávající realizace, pro jejíž zpracování byly stanoveny dvě etapy: I. etapa - prosinec 1983 - rozbor a zhodnocení současného stavu, doplnění podkladů včetně fytocenologického rozboru území, II. etapa - září 1984 - vypracování studie." Tolik průvodní zpráva ze studie prof. Pechara a Tichého.

V roce 1985 pokračovalo schvalování a připomínkování studie úpravy pietního území. "Účelem úprav porostů dřevin je docílit průhledů z památníku na obelisk a na rybník, jako i uvolnit pohledy na jednotlivé pomníky. Zásah do porostu dřevin rovněž sleduje odstranění dřevin esteticky nehodnotných, především náletových a naopak prostorové uvolnění dřevin perspektivních." K odstranění bylo určeno 293 listnatých a 61 jehličnatých stromů. Zásahy se prováděly v souladu s novou "Studií úprav pietního území NKP Ležáky".

V zimním období 1986 proběhlo kácení dřevin. Poté byl areál brigádně upraven krajským památkovým střediskem Pardubice. Následně během roku provedl Okresní podnik Chrudim na vybraných místech založení trávníků a výsadby.

V únoru 1988 byl Stavoprojektem Pardubice dopracován jednostupňový projekt "Ležáky – národní památník, přístavba", zpracovali Ing. arch. L. Driml a Ing. arch. Klimeš. Na projektu se pracovalo i v roce 1987. Projekt řešil umístění Sychrovy mozaiky do přistavovaného muzea. S mozaikou přišel v roce 1984 arch. Pechar a arch. Tichy. Od roku 1985 bylo řešeno její umístění. V roce 1987 bylo rozhodnuto o tomto umístění. Součástí projektu byl i generel úprav celého pietního území.

Dne 14. 9. 1989 žádal ONV v Chrudimi včetně KNV o vydání stanoviska k přístavbě památníku v NKP Ležáky. "Na základě jednání ONV a ministerstva kultury bylo rozhodnuto, že v NKP Ležáky bude realizována mozaika prof. Sychry. Instalaci zajišťuje Ústředí uměleckých řemesel Praha." Hrubá stavba měla být dokončena koncem roku 1989, instalace mozaiky v průběhu prvního pololetí roku 1990. Jednostupňový projekt zpracoval Stavoprojekt Pardubice, Ing. arch. Driml. "Zároveň by do konce roku 1989 mělo být provedeno odclonění památníku od stávající restaurace, projekt a realizaci zajišťuje Dílo Hradec Králové."

1990 - 2005

Dne 22. 3. 1990 se v Miřeticích uskutečnil "aktiv" občanů, na kterém byli krajským památkovým střediskem seznámeni s dostavbou muzea a se stanoviskem NG Praha k instalaci mozaiky prof. Sychry, instalované do jeho interiéru. Námitky k dostavbě muzea a instalaci mozaiky nebyly. Problematické zůstalo vybudování výtvarně zpracované pohledové zdi, která měla částečně zakrýt sousední objekt restaurace. Bylo dohodnuto, že do 14 dnů sami občané rozhodnou, zda zeď bude či nebude postavena.

Starosta obce Včelákov František Janáček psal 3. 1. 1991 krajskému památkovému středisku do Pardubic. Jednalo se o žádost doplnění pomníku o jméno paní Františky Pelikánové z rodiny Šťulíkovy z mlýna. V době zatčení žila ve Včelákově. Byla umučená v souvislosti s ukrýváním člena výsadku 24. 2. 1942 v koncentračním táboře. Její jméno bylo vynecháno zřejmě z politických důvodů.

Vzhledem k restitučním nárokům restituentů prověřilo na žádost referátu kultury Okresního úřadu v Chrudimi MK ČR v roce 1992 rozsah území NKP Ležáky. V usnesení vlády ČSR ze dne 24. 2. 1978 č. 70 je NKP Ležáky uvedeno pouze jako jedno číslo katastrální – 1109 ve vlastnictví a správě ONV v Chrudimi. Vydání požadovaných pozemků Jaroslavu Černíkovi z Pardubic tedy nelze "podmiňovat přijetím zákonů upravujících správu a ochranu památek". Dotčené restituované pozemky nebyly prohlášeny NKP.

V roce 1993 se řešila privatizace restaurace. Zajímavý je v tomto ohledu dopis MK ČR z 27. 4. 1993 Janu Tomáškovi z Pardubic, ve kterém se uvádí: "Proti záměru privatizovat odprodejem stávající restauraci na území vyhlášené NKP Ležáky nemá ministerstvo kultury ČR zásadních námitek. Je však třeba počítat s tím, že při provozování restaurace, stavebních opravách i dalších zásazích je třeba zohlednit pietní charakter území. Vzhledem k tomu, že restaurace je situována v těsné blízkosti budovy Památníku, nebude možné počítat s umístěním reklam na její boční a zadní fasádu." Toto napsala PhDr. Jana Šálková, tehdy ředitelka odboru památkové péče MK ČR.

Dne 28. 4. 1995, na žádost Okresního úřadu Chrudim, vydal Památkový ústav v Pardubicích stanovisko, ve kterém doporučuje prohlášení pietního území Ležáky za nemovitou kulturní památku v rozsahu navržených hranic. Dne 5. 5. podal Okresní úřad Chrudim, referát kultury, na MK ČR návrh na prohlášení pietního území Ležáky za kulturní památku.

Na základě návrhu Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 5. 5. 1995 prohlásilo dne 29. 5. 1996 MK ČR pietní území Ležáků za kulturní památku, v rozsahu parcel, které jsou uvedeny v příloze prohlášení. Součástí rozšířeného památkově chráněného pietního území se stala i dříve vyhlášená památka Pietní území Ležáky zapsaná pod rejstříkovým číslem 898.

Okresní úřad v Chrudimi, referát kultury, vydal dne 4. 3. 1997 rozhodnutí, kterým bylo vymezeno ochranné pásmo nemovité kulturní památky - pietní území Ležáky, zapsané v Seznamu nemovitých kulturních památek pod rejstříkovým číslem 898 a stanoveny podmínky jeho ochrany. Součástí rozhodnutí je mapa evidence nemovitostí se zákresem hranic ochranného pásma.

Dne 26. 8. 1998 vydal referát kultury Okresního úřadu v Chrudimi rozhodnutí ve věci úpravy a obnovy části pietního území Ležáky. Úřad považuje úpravu a obnovu na dotčených parcelách za přípustnou za podmínek uvedených již v odborném vyjádření památkového ústavu v Pardubicích. Správní orgán v odůvodnění sdělil, že veškeré práce uvedené ve výroku rozhodnutí jsou z hlediska státní památkové péče přípustné a žádoucí pro důstojnou prezentaci předmětné kulturní památky.

Jako dílčí část akce "Rekonstrukce pietního území Ležáky NKP", zpracovala v červnu 2002 Ing. Z. Baladová "zjednodušený projekt zeleně". Dne 25. 11. 2002 se k dokumentaci vyjádřil Státní ústav památkové péče v Praze. Uvádí se, že dokumentaci lze za dodržení uvedených podmínek akceptovat a že je nezbytné ji ve smyslu podmínek uvedených ve výroku dopracovat, neboť se spíše než o zjednodušený projekt jedná o záměr.

V rámci prací v areálu byl v roce 2003 zrušen bývalý monolit podia. Nacházel se v severní části území poblíž potoka. Byla obnovena původní mlýnská strouha – odtok z rybníka kolem bývalého mlýna. Odtok překlenul nový propustek.

Citace z podkladu Okresního úřadu v Chrudimi z roku 2005:

Navrhujeme zastavení veškerých prací souvisejících a vycházejících ze studie z roku 1997, včetně "zjednodušeného projektu zeleně" z roku 2002, dokud projektová dokumentace nebude skutečně odborně a ve svém celku posouzena. To se týká i jakýchkoli vegetačních zásahů a dosadeb, které nelze oddělovat od architektonického konceptu úprav. Je nezbytné prostor řešit jako celek. Není možné po 60-ti letých "zkušenostech" s formováním areálu postupovat stejně. Navíc Ležáky jsou a měly by být o něčem jiném, než se uvádí v posuzovaném zjednodušeném projektu i ve vyjádření. Většinou se začíná u "zeleně", protože je považována za nejsnadněji řešitelnou, pro všechny představuje neutrální problém, zásahy nikoho nebolí. To je (nejen) v případě Ležáků hluboký omyl. V celém utváření Ležáků se vždy začínalo od zeleně. Tento trend stále pokračuje a Ležáky stále vypadají, jak vypadají.

Zdroj: lezaky-memorial.cz (17.11.2014)