|
Kód CZ 3816
Heřmanovice
(Hermannstadt)
Zpočátku byla ves přifařena ke Zlatým Horám, kam
ale roku 1579 neodváděla žádné poplatky, jak si tehdy stěžoval farář vizitátorovi.
Roku 1588 nechal v Heřmanovicích postavit biskup Ondřej Jerin kamenný kostel.
O tři roky později, dne 6. července, schválil biskup dohodu mezi obcí
Heřmanovice a cukmantelským farářem Baltazarem Töpperem, že tento bude v
novém kostele obstarávat bohoslužby každou třetí neděli a o svátcích. Kolem
roku 1638 pobíral zlatohorský farář ze vsi 36 tolarů, v čemž byly patrně i
příjmy z Mnichova. Bohoslužby se zde konaly jednou za tři týdny. V r. 1651
patřil faráři v Heřmanovicích i kus pole, z něhož dostával místo desátku 15
tolarů pachtovného a koledu kromě úroků z menší fundace. Někdy před tímto
rokem dal postavit šoltys Jan Biroldt velikým nákladem hlavní oltář se sochou
svatého Ondřeje a jeden boční oltář. Původně renesanční vystavěn v roce 1588,
v roce 1739 přestavěn barokně a znovu vysvěcen 1766. Jedná se o jednolodní
orientovanou obdélníkovou stavbu s boční kaplí a sakristií. V interiéru mimo
jiné barokní hlavní oltář z doby před rokem 1766 s obrazem smrti sv. Ondřeje
a bohatou sochařskou výzdobou a cenná renesanční kamenná křtitelnice.
Velká vzdálenost od Zlatých Hor přiměla církevní úřady,
aby v obci zřídily roku 1672 samostatnou faru, vedle níž stála škola. Při
jednání o zřízení fary v Heřmanovicích bylo zjištěno, že v obci žije 600
obyvatel a v sousedním přifařeném Mnichově bydlí 300 lidí. Obě obce se
zaručily, že budou vydržovat faráře a majitelé větších heřmanovických
usedlostí mu platili 22-24 grošů. Poddaní si jen pomalu zvykali na místní
duchovní správu, a tak se roku 1674 jejich farář podivoval tomu, že svatba se
často koná zároveň se křtinami. Matriky se začínají vést téhož roku.
Naproti domu č.p. 10 Pískovcová polychromovaná socha
světce v tradičním oděvu s křížem v náručí mírně podživotní velikosti je
umístněna na čtverhranném podstavci zdobeném mušlí a volutovými útvary s
nápisem 1778 HBC.
Quinburg
5 km jihozápadně od Heřmanovic se nad údolím Černé Opavy na vysokém výběžku
Sokolích skal ve výšce 868
m nachází zřícenina gotického hradu z konce 13. nebo
počátku 14. století, o kterém se nedochovaly žádné písemné zprávy.
Vlastní jádro hradu bylo situováno na třech
samostatných schodovitě klesajících skaliscích, na kterých se zachovaly
zbytky lomového zdiva silného až 2,2 m. Hrad byl na
přístupové západní straně oddělen od mírně stoupajícího hřebene uměle
upravenou průrvou přecházející v až 18 m široký příkop.
Archeologický materiál uložený v bruntálském muzeu je prezentován především
keramickými a kamennými artefakty.
Drachenburg,
3 km jihozápadně od obce se přímo na levém břehu Černé Opavy, přibližně 500 m severně od
myslivny Drakov, nachází pozůstatek fortifikace. Areál leží na zalesněné 23 m dlouhé, 8 m široké a 10 m vysoké skále
oddělené od plošiny 10
m širokým příkopem. Mezi skálou a 8 m vzdálenou řekou
se na nivě dodnes rýsuje stará komunikace. Na uměle zarovnaném skalnatém suku
jsou nepatrné zbytky zdiva a vrstvička uhlíků svědčící o zániku opevnění
požárem a o užití dřeva jako stavebního materiálu. Tak jako Quinburg střežila
a kontrolovala tato opevněná "celnice" cestu z Nisy do Olomouce
procházející údolím Černé Opavy. Její krátká a písemně nedoložená existence
spadá zřejmě do 14. století.
Do 2. poloviny 15. století měl představený obce
titul fojta (rychtáře), obvyklý v místech založených podle magdeburského
práva. Po přivtělení k biskupským državám došlo ke změně právních zvyklostí,
podle nichž vesnický soudce užíval názvu šoltys. Šoltyství vedlo pozemkové,
hypoteční a sirotčí knihy až do roku 1848 a bylo od roku 1584
nadáno várečným právem. Patřilo k němu několik lánů, krčma, kovářství,
pekařství, řeznictví, bednářství, dva mlýny, hamr s právem těžby dřeva, více
usedlostí a právo lovu zvěře a ryb. Z celého majetku platil šoltys ročně jen
49 zlatých 29 grošů úroku. Šoltyství bylo tradičně v dědičném nešlechtickém
držení.
K šoltyství patřilo roku 1770 třináct domů včetně
dvou krčem a osmi řemeslníků, kteří museli v době žní a senoseče pracovat na
šoltyských polích za menší peněžitou odměnu a něco jídla. Šoltyství odvádělo
do panského důchodu 90 zlatých 24 krejcarů a samo pobíralo 84 zlatých ze dvou
krčem, 38 zlatých 20 krejcarů od řemeslníků a 81 šeflů mouky ze dvou mlýnů.
Neobyčejně výhodný poměr mezi platy odváděnými vrchnosti a poplatky od
vlastních poddaných budil ustavičně nevůli u biskupských úředníků. Roku 1784
obžaloval biskupský prokurátor šoltyse pro neoprávněný výkon nižšího
soudnictví nad biskupovými poddanými a následujícího roku začala vnucená
státní správa popírat právo šoltyství na vedení pozemkových, hypotečních a
sirotčích knih. Vincenc Richter, koupivší šoltyství roku 1781, přes
několikeré výzvy státních orgánů odmítl vydat knihy vrchnostenskému úřadu ve
Zlatých Horách a bylo mu hrozeno vojenskou asistencí, neuposlechne-li.
Nakonec přece jen šoltys spor vyhrál a pozemkové knihy vedl až do roku 1848.
Šoltyství, oceněné na 15 000 zlatých, mělo na
konci 18. století dva zahradníky a 32 chalupníků, takže agenda kupů a prodejů
byla dosti rozsáhlá. Po Richtrovi získal šoltyství jako osobní majetek biskup
Hohenlohe, jehož dědicové je v roce 1827 prodali
osmi podílníkům. Posledním majitelem šoltyství byl
Josef Schön.
Architektonicky nevýrazná patrová renesanční
budova nejasného stáří uprostřed obce byla sídlem zdejších dědičných šoltysů. V přízemí se dochovaly renesanční klenby a v
jedné z místností pamětní erbovní deska.Později tu
byla umístěna škola po rekonstrukci v roce 2016 sídlo OÚ.
 
Vysoká pec Drakov B)
Zbytky staré dřevouhelné pece z roku 1807 zaniklé
do třicátých let 19. století. Hranolovitá kamenná stavba 15
krát 8 m,
na kratší straně valeně klenutý vrchol. Naproti pozůstatky vodního náhonu.
Dům č.p. 1
Zděná
Dům č.p. 54
…
V ústředním seznamu nemovitých kulturních
památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský
typ). Jde o přízemní roubený dům krytý sedlovou šindelovou, od poloviny 19.
století břidlicovou střechou (později eternit nebo plech) o značném sklonu s
kamennou podezdívkou. Půdorys je smíšeného komorovo-chlévového
typu a obsahuje velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou
černou kuchyní, druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs
zděná. Domy mají většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými
spárami a dvěma menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
Dům č.p. 167
V horní
části obce
Dům č.p. 179
V horní
části obce
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
 
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
Dům č.p. 216
S klasicistními
dveřmi
Dům č.p.
Roubený
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
Dům č.p. 350 A)
V ústředním seznamu nemovitých
kulturních památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý
sedlovou šindelovou, od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později
eternit nebo plech) o značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je
smíšeného komorovo-chlévového typu a obsahuje
velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou černou kuchyní,
druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs zděná. Domy mají
většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými spárami a dvěma
menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
V ústředním seznamu nemovitých kulturních
památek. Dům lokální formy jednotného jesenického domu (východosudetský
typ). Jde o přízemní roubený dům krytý sedlovou šindelovou, od poloviny 19.
století břidlicovou střechou (později eternit nebo plech) o značném sklonu s
kamennou podezdívkou. Půdorys je smíšeného komorovo-chlévového
typu a obsahuje velkou světnici, komoru, síň s jen výjimečně dochovanou
černou kuchyní, druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská část bývá vesměs
zděná. Domy mají většinou okapovou orientaci, prkenný štít s lištovanými
spárami a dvěma menšími okny a zvýšené podkroví místo podlomenice.
V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny vápnem a hlavní
vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu.
Dům č.p.387
…
…
…
…
…
|
Panství
Politický okres
Jeseník, s.o.Zlaté Hory
1961 Okres Bruntál
2003 ORP Krnov, PO Město Albrechtice
 
1995 VPZ
Obec Heřmanovice byla nařízením vlády ČR ze dne 24. května 1995 vyhlášena
vesnickou památkovou rezervací pro jedinečně dochovaný soubor lidové
architektury. Chráněny jsou domy lokální formy jednotného jesenického domu
(východosudetský typ). Jde o přízemní roubený dům krytý sedlovou šindelovou,
od poloviny 19. století břidlicovou střechou (později eternit nebo plech) o
značném sklonu s kamennou podezdívkou. Půdorys je smíšeného
komorovo-chlévového typu a obsahuje velkou světnici, komoru, síň s jen
výjimečně dochovanou černou kuchyní, druhou komoru a kamenný chlév. Hospodářská
část bývá vesměs zděná. Domy mají většinou okapovou orientaci, prkenný štít s
lištovanými spárami a dvěma menšími okny a zvýšené podkroví místo
podlomenice. V průčelí bývají tři dřevěná rámová okna, stěny jsou obíleny
vápnem a hlavní vchod je do síně kazetovými dveřmi z boku domu. Zahrádka
bývala oplocena kamennou zídkou nebo ohradou, od 20. století i plaňkovým
plotem.
Původní
německé jméno obce Hermannstadt znamená v překladu Heřmanovo město. Osobní
jméno Herman vzniklo ze středohornoněmeckého "hereman, herman" a
znamená muže povinného službou ve vojsku. Současná česká forma jména byla
vytvořena roku 1924 příponou "-ovice".
V
pradávnu leželo široké okolí Heřmanovic v moravsko-slezském pomezním pralese
nazývaném Preseka. Procházela jím dálková obchodní stezka vedoucí z Olomouce
přes Bruntál, Vrbno pod Pradědem, podél Černé Opavy, do Zlatých Hor a Nisy.
Jedna její větev šla přes Horní Údolí a druhá přes Heřmanovice. V těsném
sousedství obchodní stezky vzniklo ve 13. - 14. století poměrně blízko vedle
sebe několik opevnění (fortifikací) - hrad Quinburg a opevnění Drakov v
katastru Heřmanovic, dále pak hrady Koberštejn a Edelštejn a u Vrbna pod
Pradědem podstatně menší hrádky Freudenštejn, Rabenštejn, Weisenštejn a
Fürstenwalde (na Zámecké hoře). Příčinou zájmu českých Přemyslovců, opavských
knížat a vratislavských biskupů o kolonizaci této v podstatě neosídlené části
Hrubého Jeseníku byla bezpochyby naleziště zlata, občas dokonce vznikaly i
majetkové spory. Byly jedním z důvodů, proč Zlatohorsko, ležící při nejasné
hranici dvou státních celků, často měnilo majitele.
Také
Heřmanovice, od počátku součást zlatohorského panství, byly pravděpodobně
založeny právě při hornické kolonizaci někdy na přelomu 13. a 14. století,
žádná písemná zpráva se však nedochovala. Obec je poprvé zmiňována v listině
datované 8. červencem 1339 v Olomouci, kterou opavský kníže Mikuláš II.
postupuje hrad Edelštejn, Zlaté Hory, Heřmanovice, ves Arnoltovice (dnes v
Polsku) se zlatými doly, fojtstvími a patronáty českému králi Janovi
Lucemburskému pro uzavření smíru ("…oppidum Zuckmantel cum Hermanstad
oppido et Arnoldsdorff villa et cum castro Edelstein…"). V listině
jmenovaná oppida Zuckmantel a Hermanstad zcela jistě nebyla městy, ale
trhovými vesmi. Roku 1455 opolsko-hlohovský kníže Bolek udělil Cukmantlu
magdeburské právo, čímž Heřmanovice ležící v míli cukmantelské přestaly být
trhovou vsí. Později Heřmanovice přešly od opavského knížectví do majetku
vratislavského biskupství a staly se součástí niského knížectví. K biskupským
državám patřily až do zrušení vrchnostenské správy roku 1848.
Jediným
donedávna dochovaným svědkem počátků dějin obce bylo středověké tvrziště,
nacházející se poblíž kaple sv. Jeronýma. Drobné opevnění tvořené mírně
zvýšeným nasypaným pahorkem obklopoval příkop a val. Centrální plošina byla
téměř čtvercová se stranami 16 - 17 m. Ještě předtím,
než bylo tvrziště pohlceno vápencovým lomem, zde byl nalezen železný meč
(nyní v muzeu ve Zlatých horách), dále kovové řetězy a početnější kolekce
středověké užitkové keramiky.
O
největší rozkvět nejen zlatohorských dolů se zasloužili biskupové Jan Thurzo
(1506-20), Jakub ze Salzy (1520-39) a Baltazar z Promnic (1539-62). Bylo to v
období druhé vnitřní kolonizace Jesenicka, kdy bylo obnoveno či založeno
mnoho vsí v okolí. Od počátku 16. století se na biskupském majetku uplatňuje
tehdy obecná snaha vést všechny druhy výroby ve vlastní režii a zvyšovat
příjem zakládáním nových podniků. Tak roku 1552 udělil biskup Baltazar z
Promnic vratislavskému měštanu Hansu Karlinovi právo těžit železnou rudu pro
jím postavený hamr. Na dva roky byl osvobozen od všech dávek, ale pak musel
ročně platit 15 slezských tolarů. Osada vzniklá kolem hamru dostala jméno
Vrbice (Vorwitz). Karlin vložil do podniku mnoho peněz, a proto mu biskup
roku 1559 povolil postavit druhý hamr a pilu s právem zpracovávat stromovou
kůru na tříslo. To bylo spojeno s právem těžit z biskupských lesů potřebné
množství dřeva. Obec tak byla ve druhé polovině 16. století významným
střediskem železářské výroby. Po překonání otřesů za třicetileté války
pracovaly zdejší železářské podniky skoro až do konce 17. století.
I
tento kraj - Jesenicko, Nisko a Zlatohorsko -
postihly ve dvacátých až osmdesátých letech 17. století čarodějnické procesy.
Jejich obětí nebylo málo, jelikož se horní hejtman ve Zlatých Horách, sídlící
v té době v Heřmanovicích, dožadoval po roce 1640, aby i v této obci byla postavena
pec na upalování čarodějnic, a to podle niského vzoru, kde již taková pec
byla. Byl se svou žá-dostí odmítnut pro odpor Zlatých Hor, které se
dovolávaly svého hrdelního práva. K obhajobě soudní pravomoci vedla tamní
radní více chamtivost než zájem města, jelikož stíhání a popravy čarodějnic
byly výnosným podnikem. Odhaduje se, že ve Zlatých Horách bylo popraveno 85
osob, mezi nimiž určitě nechyběli obyvatelé Heřmanovic. Obětmi byly ponejvíce
ženy z bohatých rodin, ale i děti. Procesů se jako přísedící účastnil i
neblaze proslulý zlatohorský rodák Jindřich František Boblig.
Roku
1752 zemská vláda vydala dekret, který Heřmanovicím i Zlatým Horám zrušil
horní svobody včetně osvobození od daní a kontribucí. Ves ztratila výsady
hornické obce a po delších sporech s vrchností se musela smířit s nově
uloženými povinnostmi, kterých bylo 11 druhů.
Z
karolínského katastru pořízeného pro daňové účely ve dvacátých letech 17.
století na příkaz císaře Karla VI. se dovídáme, že heřmanovičtí hospodáři
včetně šoltyství vlastnili celkem 362 krav, 63 koz a jedno prase a že v obci
pracovaly dva mlýny. Řemeslnickou činži platili šoltysovi řezník, pekař, 4
ševci a 3 kováři, nájemní činži mu platilo 14 zahradníků a dva krčmáři.
Navzdory
nepříliš příznivým podmínkám bylo zemědělství důležitým zdrojem obživy
místních obyvatel. Na kamenitých polích se pěstovaly oves, žito, ječmen, len,
jetel a brambory a na loukách píce pro početný dobytek (75 koní, 296 krav a
více koz). V rozlehlé vesnici byly na začátku 19. století 4 mlýny, 3 vápenné
pece, pila a několik bělidel.
Jelikož
dolování prožívalo od 17. století spíše úpadek, muselo se zdejší hospodářství
přeorientovat na jiné odvětví výroby - na lnářství.
Především Zlaté Hory se staly velmi významným střediskem obchodu s plátnem a
přízí vedle Nisy, Prudniku a Vratislavi. Nejkvalitnějšímu lnu z celého
Jesenicka se dařilo právě kolem Heřmanovic. Především bělení, pro něž tu byly
vhodné podmínky (lesy na výrobu dřevěného popela, čistá voda), tu bylo
rozvinuté, v okolí obce bylo roku 1788 jedenáct bělidel. Značná část rodin
také podomácku předla, a to po celý rok, nebo jen v zimě.
Tato
jednostranná hospodářská orientace kraje se ale negativně projevila ve
čtyřicátých letech 19. století, kdy došlo k úpadku domáckého přadláctví.
Zlatohorská textilní továrna Josefa Münzberga a jiné tkalcovské dílny
propustily řadu tkalců, kteří se ocitli bez práce, postupně se celé
Zlatohorsko ocitlo v bídě. Lidé začali z nouze kácet dříví v biskupských
lesích a po opracování je pašovali do Pruska. Proti defraudantům povolal
biskup do Heřmanovic v lednu 1849 oddíl 62 vojáků, který zde setrval až do dubna.
Poslední
pokus oživit těžbu nerostů v zlatohorském rudním
revíru podnikl heřmanovický rodák Jan Höniger, který požádal roku 1844 horní
úřad v Kutné Hoře o koncesi dolovat na desíti místech na Příčném vrchu. Ročně
dobýval asi 400
gramů zlata, což bez očekávané státní podpory
nestačilo ke krytí výdajů.
Revoluce
roku 1848 samozřejmě zasáhla i tento kraj, panství byla zrušena a obec se
stala součástí nového soudního okresu Cukmantl, který byl částí politického
okresu Jeseník, v jehož čele stál okresní hejtman. Prvním starostou obce se
stal Franz Kröner. K malé změně politickosprávního členění došlo roku 1869,
kdy vznikl soudní okres Vrbno pod Pradědem a pro přirozenou spádovost do něj
byla začleněna obec Mnichov s osadou Železná.
Pošta
začala působit v obci 16. března 1869 a její spojení s
okolím zajištovala koněspřežná doprava na trase Zlaté Hory
- Vrbno pod Pradědem, vystřídaná později pravidelným automobilovým
spojením.
Už
z šedesátých let 19. století pocházejí první návrhy na spojení Zlatohorska s
oblastmi, které již byly napojeny na tehdy se rozvíjející železniční sít.
Neuskutečnila se ale ani stavba dráhy do Olomouce přes Vrbno pod Pradědem,
ani do Města Albrechtic přes Heřmanovice. Pouze roku 1896 byla dokončena
železnice vedoucí ze Zlatých Hor do Mikulovic.
Pro
válečnou výzbroj byly v listopadu 1914 zabrány tři zvony, do kostela byly pak
v roce 1923 pořízeny čtyři nové zvony. Před kostelem stojí pomník padlým v I.
světové válce z roku 1922, na němž jsou vyryta jména 91 padlých a
pohřešovaných místních mužů.
Vznik
samostatného Československa byl v německém pohraničí zkomplikován vyhlášením
provincie Sudetenland, která usilovala o připojení k Německu. Slezské a
severomoravské pohraničí bez odporu obsadilo do konce roku 1918
československé vojsko.
V
meziválečném období byly v obci 4 pily, mlýn, lom, dílny na výrobu třísla a
dřevařského zboží, elektrické družstvo, pošta, lékař, četnická stanice, osm
hostinců, smíšená a sedmitřídní škola užívající od roku 1870 budovu bývalého
šoltyství, dále organizace tří politických stran a tyto spolky:
Landwirtschaftlicher Verein (zemědělský spolek), Turnverein (tělocvičný
spolek), Kath. Deutsche Jugendbund, Freiwilliger Feuerwehrverein (dobrovolní
hasiči), Gesangverein (pěvecký spolek), Deutscher Kulturverband, Krieger- und Veteranverein, Spar- und Darlehenskasse
(záložna), Jagdgenossenschaft a Radfahrer-Verein "Goldoppa". Kromě
toho mohli lidé být členy kostelního sboru nebo se účastnit divadelních
vystoupení.
Ve
volbách pořádaných roku 1935 i zde s převahou zvítězila Henleinova
Sudetendeutsche Partei a sílící německý nacionalismus vyvrcholil v posledních
dnech září roku 1938. Část Jesenicka včetně města Zlatých Hor obsadily po
několika ozbrojených střetech oddíly ordnerů (Sudetendeutsche Freikorps) a
československé státní úřady se odtud stáhly do vnitrozemí.
Po
mnichovské dohodě z 29. září 1938 bylo Německu odstoupeno pohraničí včetně
téměř ryze německých Heřmanovic (roku 1930 jen 17 Čechů). Dne 6. října byl
region obsazen wehrmachtem a hned druhý den projel obcí po silnici z Bruntálu
přes Horní Údolí do Zlatých Hor Adolf Hitler.
Za
druhé světové války byl v čp. 422 tábor pro 20 zajatců zaměstnaných v
zemědělství, ponejvíce Francouzů, od roku 1944 i sovětských zajatců.
Uprostřed lesů na severním úpatí Orlíku byl za druhé světové války postaven
zajatecký tábor pro polské, sovětské a ke konci války i anglické a
francouzské zajaté letce, z nichž mnozí zde zemřeli. Jsou pochováni na lesním
hřbitově.
Obec
byla osvobozena Rudou armádou 8. května 1945. Odsun původního německého
obyvatelstva začal 26. července 1946 a probíhal do roku
1948. Nové národnostní složení obyvatel obce bylo velice pestré: 107 Němců,
100 Řeků, Češi, Slováci, Maďaři, volyňští Češi, rumunští Slováci a Bulhaři,
přesto počet obyvatel klesl na pětinu předválečného stavu.
|
rok
|
obyvatel
|
domů
|
|
1610
|
-
|
66
|
|
1647
|
-
|
60
|
|
1672
|
600
|
-
|
|
1687
|
-
|
65
|
|
1770
|
-
|
191
|
|
1805
|
1997
|
344
|
|
1811
|
2034
|
364
|
|
1837
|
2575
|
400
|
|
1850
|
2837
|
-
|
|
1869
|
2768
|
411
|
|
1880
|
2663
|
441
|
|
1890
|
2390
|
457
|
|
1900
|
2393
|
455
|
|
1910
|
2266
|
455
|
|
1921
|
2101
|
457
|
|
1927
|
2102 N
|
|
|
1930
|
2187
|
462
|
|
1950
|
415
|
364
|
|
1961
|
601
|
143
|
|
1970
|
566
|
134
|
|
1980
|
521
|
121
|
|
1991
|
440
|
105
|
|
2001
|
411
|
105
|
www.hermanovice.cz
literatura
a prameny
1) Administrativní
lexikon obcí v republice
čsl, 1927
A)
hermanovice.cz (21.4.2014)
B)
mchead.net/hermanovice (27.9.2010)
C)
msregion.cz (21.4.2014)
D) krnov.cyklistikakrnov.com
(21.4.2014)
|
#/media/File:He%C5%99manovice_kostel.jpg)
#/media/File:He%C5%99manovice_kostel-3.jpg)
#/media/File:He%C5%99manovice_kostel-1.jpg)
