Kód CZ 14195

Sádek

Kostel Nejsv.Trojice ^{Zdroj 2)}

pův.sv.Mikuláše, barokní 1710-13, věž starší

Hřbitov

…

Fara

Pod kostelem, patrová, modernizovaná

Kaplička sv.Jana Nepomuckého

U mostu, 18.stol.

Starý evangelický hřbitov ^{Zdroj A)}

Původní hřbitov z doby po vydání Tolerančního patentu 1781 se nachází za číslem popisným 8 v louce. Byl založen v roce 1783, ohraničený jen plaňkovým plotem, později opatřen kamennou zídkou. Roku 1931 zrušen, osázen smrčky.

Je chráněn památkovým úřadem. Do dnešní doby se zachovala pouze kamenná obvodová zeď. Je zde pochován Jaroslav Chleboun, který zemřel za I. světové války ve Vídni a do Sádku byl převezen.

Nový evangelický hřbitov ^{Zdroj A)}

Roku 1931 postavili evangelíci v Sádku nový hřbitov na pozemku rolníka Veleslava Vavříčka z č. p. 33, od něhož byl pozemek zakoupen. Stavbu provedli evangelíci vlastním nákladem za pomoci evangelických rodin v Sádku. Největší zásluhu měl Veleslav Vavříček se svou čeledí. Plány a stavbu provedl stavitel Vilém Bandouch z Poličky.Slavnost posvěcení nového hřbitova v Sádku se konala v neděli 30. srpna 1931 za účasti bratra faráře Otakara Kadlece z Telecího a Josefa Dvořáka z Proseče, kteří se se starým hřbitovem rozloučili. Za zpěvu písně „Bůh buď s námi, než se sejdeme zas“, odešel průvod na nový hřbitov, kde slavnostní kázání vykonal Dr.Josef Souček, senior a farář z Prahy, Rudolf Medek, konsinior a farář z Bučiny a Karel Andrle, konsinior a farář z Krouné.

Boží muka

18.stol. v nikách obrazy sv.Josefa, P.Marie a N.Srdce Páně

Kamenný kříž

Před č.p.26

Kamenný kříž

Před č.p.65

Železný kříž

Na Hřívách

Železný kříž

Nad kostelem

Železný kříž

…

Památník padlým

…

Škola

…

Hostinec

…

Lidmilův mlýn č.p.16 ^{Zdroj A)}

Nové č.p.148, kterému se říkalo „Čertovský“, později „Devátovský“nyní Lidmilův mlýn. Od roku 1581 do roku 1654 byla majitelem mlýna rodina Czejtova (odtud zřejmě název „Čertovský“). V roce 1654 Burián Devátý, pekař, kupuje tento mlýn od Vavřína Czejta za 700 kop grošů. Název mlýna „Devátovský“ se udržel dvě stě roků. Roku 1674 koupilo mlýn od Samuela Devátého město Polička.

V archivu města Poličky se píše: „10.Decembri Martin Fiksa koupil ten mleynec od jeho Milosti pana purkmistra, pánů konšelů na místě královského věnného města Poličky, který ten mleynec se nachází v Sádku na pozemcích obecních vedle valchy za sumu osm set kop grošů, z toho polovinu obnosu čtyři sta kop grošů hned do důchodu městského jmenovaný Martin Fiksa zaplatil. Zbytek dlužného obnosu při čase svatého Jana Křtitele jmenovaný Martin Fiksa zaplatit se zavázal“.

Roku 1774 přikoupil Jiřík Fiksa od obce sádecké mlýn a valchu čp. 37 za 420 zlatých. Rodina Fiksova na mlýně hospodařila až do roku 1831, kdy František Fiksa s chotí Veronikou provdávají svoji dceru Barboru 22. listopadu za Martina Kozla z Poličky. Jako svědci na svatbě byli Karel a Amálie Sandrovi, toho času majitelé lékárny v Poličce. Dne 18. července 1866 prodává rodina Kozlova mlýn řečený „Devátovský“ Anně a Josefu Fajmonovým z Korouhve za 14.112 zlatých.

Nový majitel mlýna zemřel v roce 1873 a vdova Anna se roku 1875 provdala za Antonína Lidmilu z Borovnice, pozdějšího okresního starostu, který se zasloužil o stavbu železniční trati. Zemřel roku 1905. Dále na mlýně hospodařil jeho syn Josef Antonín Lidmila, první kronikář obce Sádek.

Mlýn Oldřicha Mastného č. p. 24 ^{Zdroj A)}

Dosud slouží jako výrobna krmných směsí.

Mlýn č. p. 37„ Na Valše“ ^{Zdroj A)}

(nyní rekreační obydlí).Tento název měl proto, že mimo mletí obilí se zde ještě valchovalo utkané lněné a vlněné sukno, při kterém bylo potřeba hodně vody s přídavkem různých „chemikálií“ a k tomu byl nutný i strojový pohyb valchy, a to vše tento mlýn měl. Valcha byla i na mlýně č. p. 16.

[Mlýn na olej] ^{Zdroj A)}

Naproti mlýnu a valše č. p. 37 stál pod rybníkem u Řívy malý mlýn na výrobu lněného oleje. Patřil rodu Feltlů na rychtě č. p. 1 a zanikl kolem roku 1800.

Jílkův mlýn č. p. 91 ^{Zdroj A)}

Kocourkovský. Delší dobu patřil tento mlýn rodu Sedliských, později Lidmilových a Jílků. Mlýnů bylo v Sádku mnoho a všechny měly mlečů dostatek, jejich výkony byly malé a mleči přijížděli z Kamence, Poličky, Limberka (dnešní Pomezí), Květné, Modřece, Lezníku, Širokého Dolu, kde mlýny nebyly.

Zárubův mlýn č. p. 92 ^{Zdroj A)}

Říkalo se mu Pikhartovský.V katastrálních mapách jsou i pole, jež se nachází za mlýnem pojmenovány Pikhartovské. Pikharti byli ve středověku příslušníci jedné náboženské sekty. Snad je toto pojmenování podle příslušníka sekty, kterému tento mlýn patřil. Zmíněný mlýn byl v roce 1651 mlýnem nájemním a určitou dobu patřil městu Poličce.

Usedlost č.p.8

Nově postavěná obytná část, chátrající roubená stodola

Chalupa č.p.25

…

Usedlost č.p.26

…

Usedlost č.p.27

…

Chalupa č.p.28

…

Usedlost č.p.29

…

Rychta č.p.33 ^{Zdroj A)}

Také hostinec. U Češků“. Tato nápadná stavba archaického vzezření je nejstarší lidovou zděnou stavbou na Poličsku. Jedná se o rozsáhlou zděnou usedlost se čtyřbokým uzavřeným dvorem, má roubené patro hlavního křídla a volně stojící zděnou stodolu postavenou v klasicistním stylu.

Půdorysně je stavba zajímavá tím, že namísto průchozí síně vede stavením napříč široký průjezd. Vrata tohoto průjezdu jsou svlaková, pobitá do klínu fošnami,portál vrat je opatřen kamennými odrazníky.

Objekt má zajímavou historii, podle gruntovních knih byl kolem poloviny 16.století rychtou. V té době usedlost patřila Lukáši, rychtáři. Poté ji v roce 1558 koupil jeho syn Andrle, rychtář, později zvaný Andres. K rychtě náležela výzbroj – zbroj přední(přední plechová část zbroje), ple (plechové rukavice a pláty na nohy), piklhaub(přilba na hlavu), ručnice a meč. V Sádku byl vyzbrojen nejen rychtář, ale i každý sedlák. Po smrti rychtáře Andrese usedlost připadla jeho manželce Kuně, od které ji získal její druhý manžel Ondřej, syn modřeckého rychtáře. Po jejich smrti v roce 1600 zapsala rychtu městská rada Matouši, rychtáři. Dalším majitelem se stala vdova Marjána a v roce 1608 ji postoupila svému manželu Václavovi. V roce 1648 se rychty ujal Václavův zeť Ondřej, ale již o rok později je uváděn jako další majitel Řehoř Lamplot. Řehoř záhy zemřel, proto 2. dubna 1660 prodal jako předešlý držitel rychty Václav Krčmář (je nazýván krčmářem až poté, co nebyl rychtářem) tuto usedlost zvanou už pouze krčma Mikuláši Lukšíčků. Převedení práva rychty na jiný grunt potvrzuje i soupis poddaných dle víry z roku 1651, kdy je uváděn jako hospodář Mikuláš Lukšíček ve věku 36 let, nově usedlý na krčmě, jeho manželka Kateřina 32 let, dcera Mariána 15 let a služebný Job pohonič 13 let. 15. září 1667 Mikuláš prodal grunt Martinu Lídinovi a ten jej prodal v roce 1672 Adamu Češkovi. Po jeho smrti na gruntu hospodařila vdova a ta jej v roce 1681 postoupila svému synovi Mikuláši. Zemřel roku 1698 a grunt znovu převzala matka, která se provdala za Lukáše Jílků. Dědicem se stal její nejmladší syn z prvního manželství Matěj Češka, který zemřel v roce 1764 a zanechal usedlost vdově Alžbětě. V roce 1771 při číslování domů za panování císařovny Marie Terezie bylo dáno číslo popisné 1 jinému stavení u Řívy (dnes rodinný dům Ehrenbergerových). Dle dochovaných zpráv začínalo se číslovat vždy rychtou, pokračovalo se nejbližšími usedlostmi kolem rychty a potom směrem dolů podél levého břehu Bílého potoka a pak nazpět po pravém břehu až na střed Sádku a potom směrem na horní Sádek a zpět – posledním očíslovaným domem v roce 1771 byl Zárubův mlýn s čp 92. Další číslování se provádělo postupně podle nově postavených domů. V roce 1771 měl tedy Sádek 92 obydlených domů.

Bývalá rychta dostala č.p. 33. Vdova Alžběta postoupila grunt svému synovi Filipu Češkovi v roce 1780. Krátce před svou smrtí v roce 1803 uzavřel Filip Češka smlouvu, podle které postoupil grunt dosud nezletilému synovi Filipovi. Chtěl tak zamezit sporům o dědictví, když odcházel bojovat do napoleonských válek.Prozatím měla hospodařit manželka Rozálie. Filip Češka hospodařil na gruntě se svou manželkou Annou, dcerou Josefa Sedliského, mlynáře v Sedlištích č.p. 2.Usedlost postoupil svému synovi Antonínu Češkovi v roce 1849. Dalším majitelem byl František Caha, který byl majitelem lihovarnické koncese, a proto v roce 1884

provedl vestavbu lihovaru. Jeho předčasnou smrtí však lihovar zanikl. Poté statek sloužil jako krčma. Vdova Terezie se provdala za Františka Novotného a v roce 1908 usedlost prodala Františku Vavříčkovi. Po jeho smrti na gruntu hospodařila vdova Žofie Vavříčková až do roku 1923, kdy statek předala synovi Veleslavovi, který byl v rámci násilné kolektivizace uvězněn a v roce 1952 vystěhován. Od té doby objekt postupně chátrá.

Chalupa č.p.44

Roubená

Usedlost č.p.48

Pod kostelem, zničena po 2005

Usedlost č.p.49

…

Usedlost č.p.85

…

Chalupa č.p.93

…

Usedlost č.p.99

Na samotě, na konci vsi

Usedlost č.p.106

Přestavěná obytná část

Chalupa č.p.

…

Zpět na okres

Panství

Politický a soudní okres Polička

1961 Okres Svitavy

2003 ORP a PO Polička

Historie obce ^{Zdroj A)}

Na silnici Polička Borovnice

Kdy byla obec Sádek založena, nelze přesně říci, ale její vznik lze datovat k založení města Poličky tedy kolem roku 1265. Obec byla založena po způsobu německém, takové osady se zakládaly v údolích podél cest a potoků. Osady slovanské zakládaly se do kruhu více pohromadě tzv. okrouhlice s návsí uprostřed.

Svůj název získala osada zřejmě podle „rybných sádků“, malých rybníčků, které byly rozmístěny na příhodných místech po celé obci a ve Staré Vsi. Bývalo jich na katastru 35. Většina jich patřila vrchnosti, pouze některé sedlákům. Byly zakládány ve 14. století za vlády císaře Karla IV. a existovaly do počátku 19. století. Násada, která se v těchto rybníčcích chovala, se v příhodný čas přenášela do velkých panských rybníků. Byla to součást robotní povinnosti obyvatel naší vesnice privilegovaným občanům města Poličky, žijících uvnitř hradeb.

Největší rybník byl v horní části obce a jeho rozloha 6 jiter a 533 sáhů (asi 4 ha) sahala až k hranicím obce Oldříše. Původní hráz tohoto rybníka se dochovala až do dnešní doby. Průrva hráze vznikla v roce 1790, kdy při velké bouři a průtrži mračen tlak vody protrhl hráz a voda zničila domek č. p. 90, naštěstí bez lidských obětí. Hráz již nebyla opravena a rybník tak zanikl. Ostatní rybníky a rybníčky postupně zanikly, když lidé potřebovali další půdu k obdělávání.

O založení obce se mezi lidmi zachovala pověst o tom, že Sádek se kdysi nacházel v údolí Staré Vsi. Možná se tato domněnka rozšířila podle povídky spisovatele P. Josefa Ehrenbergera, rodáka z Korouhve. Byla to povídka O utopené svatbě v Sádku. Podle povídky byla v údolí vesnice a na vršku na „Hradišti Štimberk“ stával pravý rytířský hrad. Posledním pánem byl loupeživý rytíř Strachota. Za jeho činy ho i s čeládkou pohltilo peklo. Strašný zápach, strach a hrůza pak vyhnal lid z údolí Staré Vsi a ten potom založili novou ves – nynější Sádek. O tom, že by na „Štimberku“ stával hrad, není žádný historický záznam. Nějaké menší osídlení však ve Staré Vsi mohlo být spíše v horní části pod osadou Jelínek.

V dolní části se až do 20. století zachovaly zbytky hrází bývalých rybníků, které byly stupňovitě

rozmístěny po celém údolí. Ani při regulaci Šibeničního potůčku se žádné stopy po lidských příbytcích nenašly. Další pověst, která se zachovala, že Starou Ves vypálili za třicetileté války (1618 – 1648) Švédové, je nepravděpodobná. V té době již stál dnešní kostel, který se bez pohromy po třicetileté válce zachoval.

V rodinné kronice Chlebounově č. p. 76 v Sádku se uvádí, že pokud v údolí Staré Vsi bylo osídlení, muselo to být již dříve v době, kdy byly zdejší osady zakládány a k vypálení osady muselo dojít v některé válce dřívější, což je pravděpodobné, protože název Stará Ves by si nikdo nevymyslel pro nic za nic.

Pověst:

„Ten suchopárný úval, který se tam za lesem táhne, a kde nyní říkáme ve Staré Vsi, nebyl dříve tak pustý a prázdný. Před léty, kdy naší vesnice nebylo, rozkládala se po úvale osada. Na vršku, kde říkáme na Hradišti (Štimberk), stával pevný rytířský hrad. Zde byl zakopaný poklad. Od hradu vedla dolů ke mlýnu podzemní chodba.Poklad prý hlídal čert. Šel jeden mladík peněz žádoucí a kopal. Měl již hlubokou jámu, když přišel k němu velký černý myslivecký pes. Mládenec vykřikl: „Čert !“

Vyskočil z jámy a utíkal dolů k obci „ Na Sádkách“ zvané ( též Sádek Rybnej ), kde právě jela svatba. Šílený mladík rozpřáhl ruce proti povozům s koňmi a vykřikl.Koně se splašili, seskočili z cesty do vody, kde celá svatba utonula v místech, kde dnes Vavříčkovo stavení jest.

Posledním pánem hradu byl loupeživý rytíř Strachota, který se tak nadarmo nejmenoval. Jak se v noci po Božím hodu vánočním odbila půlnoc, tu se strhla vichřice hrůzostrašná, hrad se zachvěl v základech, klenutí se bořilo, zdi se hroutily, sesulo se všechno. A lotr rytíř a jeho pacholci zmizeli. Kam zmizeli, snadno se dá uhádnout – peklo je pohltilo. Na místě hradu a po celém úvalu Staré Vsi zůstal nevyhladitelný pach od síry a jiného pekelného kadidla. Lid pak ve strachu a hrůze svou starou původní osadu opustil a nynější ves Sádek založil.“

První písemná zmínka o obci je závěť sádeckého občana Barthoně pocházející z roku 1463.

Je uložena v Muzeu v Poličce. Další zprávy zejména z období třicetileté války, jsou velice řídké, obec je většinou zmiňována v souvislosti s nedalekou Poličkou, do jejíhož majetku náležela.