|
Kód CZ 5914 Jersín
(Jersein) Kaple sv. Anny Zdroj C)s hodinami na věži,
na návsi. 1907 na návrh a nákladem rolníka Jana
Vaňka, rodáka z nedalekého Nadějova, hospodařícího na jersínské usedlosti
č.p.12. Obec zdarma přidělila stavební místo, potřebný kámen a zavázala se
zajistit dovoz materiálu, jakož i zaplatit nádenickou práci. Úprava
stavebního místa si však vyžádala značné úsilí. Nejdříve musel být o šest
metrů odveden tok místního potoka a poté byla po 140 dní odvážena vykopaná
zemina. Teprve pak mohla být započata hrubá stavba. Když byla kaple vystavěna po střechu, Jan Vaněk ovdověl a následně byl povinen ostatním pozůstalým vyplatit dědické podíly, čímž byl finančně značně oslaben. Z tohoto důvodu pak byla kaple dostavěna na náklady obce a částečně za využití pětitisícové subvence Cyrilometodějské matice. Jan Vaněk posléze uhradil břidlicovou střešní krytinu a nechal postavit oltář. Pořízení a instalace věžních hodin byly hrazeny z veřejné sbírky, která vynesla částku 650 korun. Vnitřní zařízení kaple však bylo většinou darováno. Dva obrazy darovala mlynářka Jeřábková, která spolu s Julií Novotnou darovala i kalich v ceně 190 korun. Jersínská chasa darovala věčnou lampu a svícny, a lavice napůl zdarma zhotovil z darovaných prken truhlář František Simandl. Dne 29.října 1911 byla kaple
vysvěcena brtnickým děkanem Ignácem Vyškovským, přičemž slavnostní kázání
vedl měřínský kaplan František Čermák. Natahováním věžních hodin byl pověřen
František Hrad, který za tuto činnost pobíral od obce roční odměnu ve výši 14
korun. V průběhu 1.světové války byla z dobrovolné sbírky pro kapli zakoupena
kazatelna a křížová cesta. Dne 13.května 1926 se obecní
zastupitelstvo usneslo, že křidlici ze střechy kaple prodá a střechu pokryje
plechem. Dílo bylo téhož měsíce zadáno klempíři Františku Večeřovi z Měřína,
který na svoji práci poskytl desetiletou záruku. Dobový zápis dále dokládá,
že klempířský mistr zhotovil také dva vikýře, za které obdržel odměnu 30 Kč,
a za pokrytí každého m² částku 4 Kč. Samotný plech o síle 0,45 mm
zakoupila obec na své náklady u obchodníka Pelikána v Měříně.
Kaplička P. Marie Zdroj C)
1907 Sousoší sv. Cyrila a Metoděje Zdroj C)na návsi vedle věže
kaple sv.Anny, 1886. zhotovil Antonín Podpěra, kamenický
mistr ze Světlé v Čechách, a financoval rolník Jan Vaněk s manželkou
Josefou. Na kamenném podstavci jsou umístěny dvě lunety s nápisy,
z nichž jeden zní: „Ku cti a chvále Boží a Svatých
apoštolů slovanských postaveno od Jana Vaňka a jeho manželky Josefy léta Páně
1886“, a druhý: „Nezhyne rod jenž věřit neustane. Dědictví otců zachovej nám
Pane." Sousoší sv.Cyrila a Metoděje bylo 5.července 1886
posvěceno měřínským farářem Františkem Kubíčkem, jemuž asistoval
kaplan František Míča. Slavnosti se zúčastnil veliký počet místních i
přespolních, kteří po ukončení posvátného obřadu vyslechli jímavou řeč pana
kaplana o významu a působení těchto dobrodinců.
Kamenný kříž Zdroj C)1912 ,nedaleko návsi Kamenný kříž Zdroj C)V poli Kamenný kříž Zdroj C)U cesty Vodní mlýn Zdroj C)
Č.p.14. Fialův mlýn, mezi pamětníky nazývaný též Kmentův,
byl vystavěn na řece Balince krátce před rokem 1585. Podle zápisu v urbáři
panství Černá náležel mlýn k jersínské zákupní rychtě a rychtář Jan Kříž z
něj v roce 1585 platil vrchnosti svatojiřský a svatováclavský úrok ve výši 9 a ½ groše. Prvním písemně doloženým
mlynářem usedlým na tomto mlýně byl v roce 1585 půlláník Tomeš, který ze
mlýna odváděl vrchnosti 7 grošů, 2 slepice a 6 vajec vždy o svatém Jiří a o
svatém Václavu, přičemž stejné dávky odváděl i ze svého půllánu. Mlýn v té
době zřejmě prosperoval, neboť podle dochovaného záznamu zakoupil Tomešův syn
Jan, v roce 1600, pozůstalou rychtu v nedalekém Arnolci, a to za částku 700
zlatých. Dne 1.října 1772 prodala hraběnka Antonie Collalto mlýn se
všemi k němu náležejícími polnostmi, za částku 200 zlatých rýnských,
rudoleckému poddanému Thomasi Kmentovi. Mlýn byl v té době opatřen jedním
chodem na mouku a výrobnou krup, a patřily k němu polnosti a louky o celkové
výměře 20 a ¾ měřice, tj. 3,98 ha. Tyto se nacházely v tratích
pojmenovaných "V kopaninách", "V hádkách" a "Na
utopených", a dále zelná zahrada, o výměře ¼ měřice, v trati
zvané "V drážkách", přičemž tato půda byla osvobozena od povinnosti
platby desátku. Mlynáři Kmentovi, ale i dalším nabyvatelům mlýna, však byla
uložena věčná povinnost každoročně platit roční nájem 45 zlatých do důchodu
panství v Černé. Platba měla být prováděna vždy čtvrtletně předem
a to ve výši 11 zlatých a 15 krejcarů. Dne 1.ledna 1800 se stal novým vlastníkem mlýna, po smrti
mlynáře Kmenta, jeho syn Thomas Kment ml. Nový mlynář však byl, dle
poslední otcovy vůle sepsané dne 7.října 1797, povinen vyplatit dědické
podíly své matce a sourozencům, a to v následující výši: matce 100 zlatých,
bratrovi Franzovi 100 zlatých, bratrovi Antonovi 200 zlatých a sestře Rosálii
rovněž 200 zlatých. Navíc byl povinen platit roční nájem 45 zlatých do
důchodu panství v Černé a to ve čtvrtletních
splátkách ve výši 11 zlatých a 15 krejcarů vždy předem. Zdá se, že tyto
závazky nebyl Thomas Kment ml. schopen splatit a tak, po čtyřech letech
hospodaření, svůj mlýn prodal. Dne 2.dubna 1804 mlýn odkoupil Mathias Kremláček, movitý
mlynářský mistr z Meziříčka, za částku 4600 zlatých. Kupní cenu složil v hotovosti a navíc se zavázal splatit i na mlýně váznoucí
dědické podíly předchozího vlastníka, a to 200 zlatých pro jeho sestru
Rosálii Kmentovou, provdanou Svobodovou, a 200 zlatých pro bratra Antona
Kmenta.
Vodní mlýn Zdroj C)
Č.p.28. Jeřábkův
mlýn, odpradávna v okolí nazývaný Borovský, stával na Nadějovském potoce nad
obcí Jersín. První písemná zmínka o existenci tohoto vrchnostenského mlýna
pochází z roku 1617, kdy jej po svém otci převzal mlynář Vítek, který zde s
jistotou hospodařil do roku 1620. Další zápis pochází z roku 1631, kdy již byl mlýn pustý a takto zůstal přinejmenším do roku
1687. Dne 13.října 1778 prodal hrabě František Collalto Borovský
mlýn, se všemi k němu od starodávna náležejícími polnostmi a příslušenstvím,
za částku 200 zlatých rýnských, mlynářskému mistru Antonu Kmentovi. Mlýn byl
v té době opatřen vlastním náhonem, jedním chodem na mouku a čtyřmi na
kroupy, a patřily k němu polnosti pojmenované "za Borovským rybníkem na
kopci", "u mlýna" a "u louky", s celkovou výměrou 18
měřic, tj. 3,45 ha. K mlýnu patřila navíc i louka "pod mlýnem" s
výnosem za 1/2 fůry. Součástí kupní smlouvy byl též předávací inventář, podle
kterého Anton Kment převzal: 3 kusy dveří s příslušenstvím, 3 okna zasazená
do olova, 1 malé okno, jedna kachlová kamna, jeden kuchyňský svícen, jedno
složení mlýna, 2 mlýnské kameny (pevný a běžící), železnou obruč, vřeteno, 2
vodní kola, horní a dolní pánev, železnou tyč, 4x moučník -
čep, 8x moučník - kolo, 4 hnací kola, 4x stoupu se železnými klíči a
kladivo na ostření kamenů. Přesto, že kupní cenu složil Anton Kment hotově
již při podpisu kupní smlouvy, byla nejen jemu, ale i všem dalším nabyvatelům
mlýna, uložena též povinnost na věčné časy platit roční nájem ve výši 27
zlatých rýnských do důchodu panství v Černé. Platba měla být prováděna vždy
čtvrtletně předem a to ve výši 6 zlatých rýnských 45
krejcarů. Na druhé straně se však vrchnost zavázala, že ani Antonu Kmentovi,
ani dalším majitelům Borovského mlýna, nebude za žádných okolností roční
nájem zvýšen. Záznam o dalším
majiteli Borovského mlýna pochází z roku 1821, kdy tímto byl mlynář Mathias
Piech. Mlýn již nesl číslo popisné 28 a přináležely k němu polnosti
pojmenované "pole za rybníkem horní", "pole za rybníkem
prostřední", "pole za rybníkem dolní", " u Žlabu" a
"u palouku", o celkové výměře 10 jiter, 1273 a 5/6 sáhu, tj. 6,21
ha. K mlýnu patřily též louky nesoucí pomístní názvy "utopená pod
rybníkem", "pod hrází" a "u palouku", o rozloze 1286
a 1/6 sáhu, tj. 0,46 ha. Z mlýna platil mlynář vrchnosti roční nájem ve dříve
stanovené výši 27 zlatých rýnských. Dne 17.dubna 1821
se novým vlastníkem Borovského mlýna stal mlynář Vavřinec Kremláček, který
doposud hospodařil na jersínském mlýně č.p.14, a Mathias Piech převzal, na
základě uzavřené
výměnné smlouvy, jím uvolněný mlýn. Vavřinec Kremláček
hospodařil na Borovském mlýně po dobu celých třiceti let a poté, dne
13.června 1851, mlýn i s pozemky prodal, za 4800 zlatých, Jakubu Koudelovi a
jeho manželce Janě. Dne 20.února 1856
mlýn se všemi pozemky zakoupil, za 5080 zlatých, mlynář Ignác Jeřábek, rodák
z Osové Bitýšky. Ignác Jeřábek záhy, dne 25.září 1856, získal "Listinu o
vyproštění", která jej vyvazovala ze závazku platit vrchnosti v Černé 10
zlatých 48 krejcarů ročního úroku, z povinnosti bezplatného mletí a šrotování
v ceně 2 zlatých 30 krejcarů, platby 5% laudemia při změně majitele mlýnu, 5% odúmrti a předkupního vrchnostenského práva. |
Panství Politický okres Velké
Meziříčí, s.o.V.Meziříčí 1961 Okres Jihlava 2003 Pověřený městský úřad Historie
obce Zdroj C)
Vznikl přibližně v II. polovině 13.
století podobně jako ostatní obce díky osidlování kraje benediktinským
klášterem z Třebíče. V roce 1298 se uvádí Jersín jako jedna z osad určených
pro zakládání proboštví v Měříně.[2] První písemná zmínka o obci Jersín
pochází z roku 1453, kdy byla jako součást měřínského probošství zastavena
třebíčským opatem Trojanem Jinochovi z Měřína. Ten však již roku 1454
přenechal zástavu meziříčskému měšťanovi Václavu Rohanovi a z něho přešel
zástavní list v roce 1470 na Maška z Meziříčí.[3] V roce 1481 získal měřínské
probošství Jan Meziříčský z Lomnice. Jihlavskými smlouvami z roku 1486 bylo
rozhodnuto o navrácení měřínských statků třebíčskému klášteru, ale již v roce
1491 zastavil Vladislav Jagellonský měřínské probošství Vilémovi z
Pernštejna. V roce 1515 připadlo probošství jeho synovi Janovi z Pernštejna,
který je roku 1536 postoupil Janu Jetřichovi z Boskovic. Brzy však získal
probošství zpět a toto si podržel až do své smrti dne 8. září 1548. V roce
1556 tu vystavěli zákupní rychtu, kterou vrchonost proměnila ve dvůr a v
provozu tu byl i mlýn, a Ferdinand I. dal probošství v alod Vratislavovi z
Pernštejna, který je v roce 1557 přenechal Janu Stráneckému ze Stránce. Roku
1559 získal měřínské zboží Jan Chroustenský z Malovar a po něm, v roce 1585,
jeho syn Jan. Ten v roce 1597 odkázal měřínské zboží a nabyté rudolecké
panství svému synovci Janu Rafaelovi Chroustenskému, který se stal jeho
posledním českým majitelem. V roce 1621 bylo panství Janu Rafaelovi
Chroustenskému konfiskováno a následně za 68 000 zlatých prodáno Rombaldovi,
hraběti Collalto. V roce 1872 zde byla založena škola.[2] Roku 1875 se Jersín
osamostatnil, v letech 1850-1875 spadal jako osada pod obec Černá[1] v okrese Velké Meziříčí, kam poté spadal až do
roku 1950, kdy se stal součástí okresu Jihlava-okolí. Od roku 1961 spadá pod
okres Jihlava Obec leží na Českomoravské vrchovině,
nedaleko krajského města Jihlava, v nadmořské výšce 520 m. Původ jejího názvu
není zcela
jasný, bývá však nejčastěji odvozován od osobního jména Jersa. Nejstarší a
písemně nepodchycená historie obce je úzce spjata s existencí měřínského
benediktinského proboštství, které zde v roce 1298 založil Václav II. První
písemný záznam o existenci Jersína pochází z roku 1453, kdy jej třebíčský
opat Trojan zastavil,
za 80 kop grošů, Jinochovi z Měřína. Ten však záhy přenechal zástavu
meziříčskému měšťanovi Václavovi Rohanovi, z něhož přešel zástavní list na
Maška z Meziříčí a dále na Jana z Lomnice a na Meziříčí. Později Jersín náležel k majetku
Viléma z Pernštejna, poté jeho syna Jana a následně Vratislava z Pernštejna,
aby roku 1557 připadl
Janu Stráneckému ze Stránec. Již po dvou letech však Jersín
získal rod
Chroustenských z Malovar, v jejichž držení setrval až do roku
1621. Nejvýrazněji se ale do historie Jersína zapsal italský šlechtický rod
Collalto, který život obce ovlivňoval po celá další tři století. Zkusme tedy společně nahlédnout do
doby, kdy naši předkové začali vytvářet historii Jersína a připomeňme si
podmínky ve kterých přicházeli na svět, uzavírali sňatky, zakládali své
rodiny a hospodařili, aby posléze svůj majetek předali další generaci hospodářů.
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon obcí v republice čsl,
1927 B) jersin.info (5.5.2011) C) cs.wikipedia.org 29.11.2016) |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Jaromír Lenoch © Aktualizace 29.11.2016 Předchozí editace: 5.5.2011 |
