|
Kód CZ 4118 Hora
Svatého Šebestiána
(Sebastianberg)
Připojeny: Nová Ves,
[Jilmová],
[Pohraniční]
[Kostel
sv.Šebestiána] Zdroj 2) Neorománský 1873-6, zbořen 15. března
1967
Fara
... Socha
Dobrého paslýře Zdroj C) V parku na náměstí stojí barokní sloup se z roku 1715. Původně
stál v obci Rusová, která zanikla při stavbě vodní nádrže Přísečnice.
Sloup
P.Marie Zdroj C) Severně od kostela ze druhé čtvrtiny
osmnáctého století.
Sloup
Nejsv.Trojice Zdroj C) Na severním okraji města u silnice do
Bezručova údolí poškozený z roku 1908, který je kopií staršího barokního
díla. Památník
padlým 1914-18 Zdroj C) ...
Památník
padlým 1938-45 ...
Socha
Zdroj C) Na náměstí
Erb
Zdroj C) Na náměstí na radnici
Radnice Zdroj C) Budova bývalé radnice a soudu byla
postavena v empírovém slohu kolem roku 1800. Nad portálem je umístěn městský
znak.
Hostinec U zlatého lva Zdroj C) Strublův, na náměstí
[Železniční most] Ocelový příhradový, odstřelen kolem
1985
|
Panství Politický okres
Chomutov, s.o. Hora sv.Šebestiána 1961 Okres Chomutov 2003 Pověřený městský úřad
Historie
obce Zdroj C)
Královské horní město
založeno 1515, vyhořelo 1854, znovu vystavěno. Počátky těžby
rudných surovin (zejména stříbra, ale také mědi, olova a cínu) u Hory Svatého
Šebestiána jsou nejasné a neověřené zprávy sahají až do 14. století. Podle
nich zde měla stát vesnice Passberg, jejímž majitelem měl být v letech
1397–1417 jakýsi Hans Balzert. Podle další zprávy osada zanikla během
husitských válek. Pravděpodobným zakladatelem však byl Šebestián z Veitmile,
který byl majitelem chomutovského panství, k němuž Hora Svatého Šebestiána
patřila. Údajně zde měl roce 1529 nechat postavit kostel zasvěcený svatému
Šebestiánovi. Ve stejné době vznikla obchodní cesta, která spojovala
Chomutovsko se saským Marienbergem založeným v roce 1521. První písemná
zmínka o městě pochází z roku 1549. Tehdy však již muselo město stát a plnit
své funkce, protože listina zaznamenává rychtáře, městskou radu a zdejšího
měšťana Paula Kocha, který v ní přiznává své dluhy ve výši 1400 tolarů vůči
důlním investorům z Krakova a Vratislavi. Starší zdroje však uvádí jako první
písemnou zmínku až záznam v chomutovském urbáři z roku 1558. Ta uvádí sedm
poddaných, kteří zaplatili přes dvanáct kop grošů poplatků z luk a tři
poddané, kteří odvedli téměř čtyř kopy grošů ze tří mlýnů. Podle urbáře z
roku 1560 bylo město rozděleno do čtyř čtvrtí a perkmistr v něm kontroloval
dodržování jáchymovského báňského řádu. Ve stejném roce chomutovské panství
koupil Ferdinand Tyrolský, jehož otec, král Ferdinand I., městu potvrdil
starší výsady, udělil městský znak a povolil dva výroční trhy a výběr cla za
projíždějící vozy jako náhrady za výdaje spojené s údržbou obchodní cesty. V
témže roce ve městě žilo 232 poddaných, fungovala zde huť, stoupa a štola, ve
které se dobývaly stříbrné a cínové rudy. Dalším majitelem
se stal v roce 1571 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. Listina vydaná
jeho synem Bohuslavem Jáchymem Hasištejnským z Lobkovic v roce 1585 upravuje
užívání mlýna a nepřímo dokládá právo vaření piva. Rozvoj města ustal po roce
1589, kdy panství získal získal Jiří Popel z Lobkovic. Jako zapřisáhlý
katolík zahájil na svém panství tvrdou rekatolizaci, což přimělo mnoho
obyvatel města, kteří byli často protestanty, k odchodu do Saska. Zlepšení
situace přinesl až jeho mocenský pád v roce 1594, kdy mu císař Rudolf II.
nechal zabavit veškerý majetek. Město se dostalo pod královskou správu a v
roce 1597 jej císař povýšil na královské horní město. Bylo však ve velmi
špatném stavu, a císař mu proto udělil řadu významných privilegií, která měla
pomoci s obnovením prosperity. Horníci byli osvobozeni všech od daní,
poplatků, robot a služby ve vojsku. Zároveň jim udělil osobní svobodu a
dědičné právo k veškerému majetku. Císař Matyáš tato práva potvrdil a město
se v roce 1617 vykoupilo ze všech poddanských povinností. Došlo k rozvoji
řemesel – zejména dřevařství a uhlířství – a na pastvinách se začal rozvíjet
chov dobytka. Třicetiletá válka
město zdevastovala. Opakované průchody vojsk různých stran drancovaly město a
jeho okolí. Obyvatelé byli nuceni budovat opevněné šance a záseky a přispívat
na platy jejich obránců. Zároveň jim královská komora radila ukrývat majetek,
protože nebylo možné zabránit náhlým vpádům vojsk. S úpadkem dolování se
hlavním zdrojem obživy stala řemesla (existovaly cechovní řády pro koláře,
zámečníky, kováře a po skončení války také pro bednáře, truhláře a pláteníky)
a nevýnosné zemědělství. Berní rula z roku 1654 uvádí 85 usedlostí obydlených
a devatenáct pustých. Ve zbytku sedmnáctého století již hrálo hornictví jen
zcela okrajovou úlohu a bylo udržováno jen proto, aby městu zůstaly výhody
horních měst. V roce 1665 v obecním dole pracovalo na vlastní náklady jen
několik horníků. Pozdější pokusy o
obnovení těžby zastavila sedmiletá válka,[3] která probíhala v letech
1756–1763. Už od počátku osmnáctého století se lidé živili především službami
spojenými s obchodní cestou. Provozovali také zemědělství, ale existují
záznamy, ve kterých si radní stěžují na těžké podmínky: krátké léto a
kamenitou neúrodnou půdu, na které lze vypěstovat jen trochu ovsa nebo lnu a
potom musí ležet i patnáct let ladem. Během samotné války došlo k 36 vpádům
vojsk. K nejhoršímu došlo v roce 1762, kdy pruské vojsko generála Kleista
město vyplenilo a zapálilo. V požáru shořelo 36 domů. Ve stejném roce pruští
husaři odvedli všechen dobytek do Saska. K dalším vojenským vpádům docházelo
na počátku devatenáctého století a opakovaly se také roky nepříznivého
počasí, ve kterých nedozrála úroda a ceny potravin byly velmi vysoké. V roce
1845 mělo město 1 588 obyvatel a 193 domů. Roku 1854 ho však postihl požár,
při kterém 109 domů shořelo. V poslední
třetině osmnáctého století došlo k posledním pokusům o obnovu hornictví. V
roce 1771 probíhalo čištění štoly na Císařském pásmu blízko Nové Vsi. Ta se
na pracích finančně podílela, protože městu na zaplacení prací nestačil ani
výnos daní, který mu stát k tomuto účelu ponechal. V roce 1787 byl v provozu
důl Palmbaum a na přelomu 18. a 19. století také štoly Leopold a Matouš.
Všechny doly tehdy byly provozovány jen krátce a pracovalo v nich nejvýše pět
horníků. Severně od města byly u Chomutovky dva doly: Požehnání boží a Kníže
nebes. Severovýchodně od nich se nacházela drobnější díla se štolou Palmbaum
a pokusně ražená štola Leopold. V sedmdesátých
letech devatenáctého století se hospodářská situace města zlepšila. Vzniklo
zde centrum obchodu s drůbeží a prasaty, která se prodávala do Saska. V řadě
domů se začaly vyrábět ozdobné prýmky a krajky. V roce 1775 byl zahájen
provoz na železniční trati z Chomutova do Marienbergu, na které mělo město
vlastní nádraží. Dřevěné domy byly nahrazeny kamennými. Byla postavena nová
školní budova a kostel (1874–1877), vznikl hasičský sbor (1882), otevřena
městská spořitelna (1892), vybudována kanalizace (1898) a vodovod (1900). V
roce 1892 byla založena společnost Rašelinářské závody v Hoře Svatého
Šebestiána, která těžila rašelinu z rašeliništ severozápadně od města.
Zanikla v roce 1916, ale hned ji nahradila nová společnost zřízená městem. Od
roku 1902 ve městě začala působit také košíkářská škola a výroba košíků se
udržela až do období po druhé světové válce. Byla zde otevřena také dvě
muzea, která se věnovala dějinám zpracování rašeliny a košíkářství. Rozvoj
skončil až roku 1914, kdy Německo omezilo obchod a o rok později uzavřelo
hranici. V první světové
válce padlo 91 místních mužů. Ceny potravin už v roce 1915 velmi vzrostly a o
dva roky později zemřela část obyvatel při epidemii úplavice. Po válce nebyl
dostatek pracovních příležitostí. V továrně se zpracovávala rašelina,
fungovala výroba krajek, košíků a střívek, ale část obyvatel se přesto živila
pašováním. Po druhé světové válce došlo k vysídlení Němců z Československa, a
počet obyvatel se z 1 322 v roce 1930 snížil na méně než 300 v roce 1947. Období po druhé
světové válce se odehrálo ve znamení devastace. V roce 1951 zde žilo jen 181
obyvatel, a proto bylo o rok později zbouráno asi sto domů. Zanikla obě muzea
a v jejich budovách byl umístěn dětský domov zrušený v roce 1985 kvůli
havarijnímu stavu budov. V roce 1967 odstřelili neudržovaný novorománský
kostel a ve stejném období obec přišla o železniční spojení, protože provoz
na železniční trati byl koncem šedesátých let ukončen. Roku 1978 rozvoji
trochu napomohlo otevření silničního hraničního přechodu, ale silnice výrazně
zasáhla do vzhledu obce
literatura
a prameny 1) Administrativní lexikon obcí v republice čsl, 1927 2) Bartušek, Krčálová, Merhautová-Livorová,
Umělecké památky Čech I, 1957 A) sebestian.cz (2.12.2017) C) cs.wikipedia.org (2.12.2017) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Stav: 1 - 0 - 0 Stav: 12 - 10 - 0 |
Jaromír Lenoch © Aktualizace 2.12.2017 Předchozí editace: 7.4.2013 |
.jpg)
